9.Překroč svůj stín

Harry nenápadně přešel kolem spolužáků ve společence a zamířil do ložnice, kterou sdílel s Poberty. V koupelně se rychle umyl a zalezl do postele dřív, než ostatní vůbec přišli nahoru. Zatáhl závěsy, seslal na ně všechna tišící a vstupu bránící kouzla, na která si vzpomněl.

Chtěl se schovat.

Před Siriusem. Před světem. Před sebou samým.

To, co se stalo v Komnatě, ho vylekalo. A ještě víc ho vyděsila touha, která se jím prohnala, když ho Sirius líbal.

Nevěděl si rady. A proto se zašil tady. Zíral do do nebes nad hlavou, slyšel vcházet své přátele (rodinu), klepali na sloupky jeho postele, jestli už spí.

Hodiny se převracel z boku na bok, usnul až k ránu. A rozhodně to nebyl klidný spánek, sužovaly ho vzpomínky na posledních pár hodin. Gudgeonova slova mu zněla hlavou, cítil Siriovo objetí...

Probudil se poměrně brzy. Zjistil, že ostatní ještě spí, nebylo ani šest hodin... a kluci obvykle vstávali mezi půl sedmou a sedmou. Harry toho využil, aby se s nimi nemusel vidět tak brzo. Tiše se vytratil, aby se umyl a pak zmizel dolů. Kolej mohl opustit už po páté hodině, takže jednoduše odešel z věže. Zamířil do Síně na snídani.

Bylo pro něj překvapením, když zabočil do chodby před Hlavní síní a zahlédl Brumbála. Usmál se na něj a popřál dobré ráno.

„Dobré ráno,“ odvětil ředitel, rovněž s úsměvem. „Dnes jste velmi ranní ptáče, pane Pottere, musím říct.“

„Ano, probudil jsem se dřív,“ pousmál se Harry.

„Ale nevypadáte vyspale,“ poznamenal profesor. „Zlé sny?“

„Ne vysloveně zlé,“ hlesl Harry, rychle si domyslel, že budoucí Brumbál svému minulému já možná v dopise něco naznačil. „Spíš zmatené. Včera se toho hodně stalo a moje podvědomí se s tím asi vyrovnávalo.“

„Pokud mohu pomoci, třebas radou...“ nabízel mu Brumbál, ale Harry zavrtěl hlavou. Uvědomoval si, že i tento mladší Brumbál je mistr přetvářky a manipulace, i když s dobrým úmyslem.

„Není to nic, s čím bych si neporadil, pane, nakonec je to věc, jakou řeší spousta teenagerů,“ naznačil opatrně a Brumbál se zřejmě dovtípil.

„No, pak to nechám na vás...“ řekl a otevřel dveře Síně. „Nepochybuji, že se rozhodnete správně.“

Nad tímhle vyjádřením se Harry trochu pozastavil. Ale řekl si, že s prázdným žaludkem se špatně přemýšlí... a usadil se na svém místě. Chvilku po něm přišlo dalších pár Nebelvírů, obvyklá ranní ptáčata. Vzpomněl si, že je sobota. Kluci budou vyspávat dlouho.

Právě chtěl vstát od stolu, když se dovnitř vřítili Pobertové a za nimi vstoupila Lily, zavěšená do Jamese. Remus a Červíček se usadili naproti Harrymu, Sirius po jeho boku... a Harry hned vstal. S rozpačitým úsměvem přátelům popřál dobré ráno, ale na Siria se nepodíval.

„Čau, Harry, ty už jdeš?“ podivil se James.

„Vstával jsem brzo, chci si dneska udělat všechny úkoly, abych měl zejtra klid,“ vysvětlil Harry. „A teď bude v knihovně prázdno.“

„My přijdem potom,“ oznámil mu Remus. Harry kývl a podíval se na svou budoucí matku.

„Lily, pomohla bys mi s Přeměňováním, prosím?“ udělal psí oči.

„Jistě, po snídani přijdu s ostatními,“ souhlasila rudovláska.

„Moc děkuju,“ usmál se na ni, mávl ostatním a vyrazil pryč.

Sirius si všiml, že mu Harry nevěnuje ani pohled. Rychle se jim vyhnul, sice s nenápadnou výmluvou, ale pořád to byl útěk. Duši mu zaplavil smutek.

Harry se mu začíná vyhýbat.

Přesně to nechtěl. Teď v duchu mlátil hlavou o stěnu. Pokazil to. Kolosálně. Neměl ho líbat, i když to neměl v plánu... Teď mu to bude muset vysvětlit, včera Harry utekl dřív, než vůbec dokázal promluvit... Pak si vyčíhá chvilku, aby si promluvili.

Viděl to snadněji, než to bylo.

Harry se mu vyhýbal už čtvrtý den. Nepromluvil s ním, ne přímo. Sirius se ho snažil zastihnout o samotě, to ale dvakrát dobře nešlo. Jeho černovlasý andílek se neustále držel poblíž někoho z přátel, dokonce i s Lily. JEMU samotnému se prostě vyhýbal. A neušlo mu, že si Remus začíná všímat odtažitosti mezi nimi.

Zkusil to jinak, při Dějinách. Obvykle si při hodinách – pokud si jich profesoři moc nevšímali – dopisovali.

Takže to zkusil i teď. Jak byl Binns zabraný do výkladu - opět se trochu rozjel – tak si namočil brk a začal psát na svůj pergamen. Nenápadně zamumlal kouzlo a klepl na pergamen.

Harry na půl ucha poslouchal profesorův hlas, ale nedokázal se soustředit, natož si něco pamatovat. Povzdechl si. Najednou se mu před očima – jak zamyšleně zíral na svůj pergamen – objevila písmena.

'Harry, prosím tě, mluv se mnou.'

Kousl se do rtu. Nepodíval se Siriovým směrem. Sáhl po brku, i když netušil, co má odepsat. Chvíli hleděl na pergamen, vzápětí se tam objevilo: 'Proč se mi vyhýbáš?'

Zaraženě šlehl pohledem po Siriovi. A odepsal: 'Ptáš se proč? Proč jsi to udělal?' Tu druhou větu už dodal trochu naštvaně. No vážně, on se ptá 'PROČ?' Copak neví, co udělal?

'Prosím, nezlob se. Můžem si po hodině promluvit?'

Harry si znova povzdechl. Nevěděl. Chvíli koukal na pergamen. Pak si namočil brk a poslal Siriovi krátkou větu: 'Potřebuju víc času.' Pak pero rezolutně odložil. A založil si ruce.

Sirius se smutně zadíval na Harryho odpověď. Pak na něho. Nedíval se na něj a očividně si už nechtěl ani 'dopisovat.' Bodlo ho zklamání. Bylo mu líto, že to vzalo takový konec a to vlastně ani nic nezačalo.

U oběda to nebylo o nic lepší. Sirius si sedl vedle Remuse... a Harry z jeho druhé strany. Sirius stiskl rty, ale neřekl nic. Harry chtěl čas... a on mu ho dá. Jen doufal, že už není pozdě.

U havraspárské tabule seděl mezi dvěma upovídanými děvčaty jeden plavovlasý chlapec. Nespouštěl oči z nebelvírského stolu.

„Na co pořád zíráš?“ zasyčela mu do ucha vlevo sedící Teresa Chambersová. „Neříkej, že tě pořád zajímá ten Black?“

„Myslela jsem, že už jsi to vzdal?“ přisadila si z druhé strany Evanna Goldsteinová. „Ty o něj ještě máš zájem?“

Gudgeon se pousmál. „Když se podíváte líp, zjistíte, že koukám víc doleva,“ zamumlal. Dívky se podívaly a pak se na sebe usmály. „Takže na těch sázkách přece jen něco je?“ vyzvídala Teresa.

„Kdo myslíš, že s nima začal?“ odvětil chlapec. „Vyhraju. Teď už je prakticky můj.“

„Neměli jste ani rande,“ dovolila si pochybovat Evanna. „A ten ples se moc nepoved'. Stejně byl pořád s ním.“

„Teď není. Ani nesedí spolu,“ namítl Gudgeon pobaveně. „Nic spolu nemají.“

„Tak proč všichni sázejí na něj?“ opáčila Evanna. Pohodila svým blond copem a dodala: „Myslím, že jestli někdo vyhraje, ty to nebudeš. Oni mezi sebou mají... něco zvláštního. Něco, co ty nemůžeš pochopit.“ S tím vstala a opustila Síň.

„Ať si myslí, co chce,“ ucedil Gudgeon pohrdavě. „Ty její psychologický myšlenky...“

„Je chytrá a laskavá,“ bránila Teresa kamarádku. „No a co, že je trošku... střelená. Má dar vidět různé věci.“

„Spíš myslí na pitomosti,“ poznamenal mladík jedovatě a dojedl. Všiml si totiž, že Harry, kterého se snažil sledovat, jak to jen šlo, je taky na odchodu. A jak viděl, šel sám, tentokrát bez společnosti Blacka či Lupina, kteří s ním byli nejčastěji.

Přemýšlel, kdy má možnost odchytit ho o samotě, aby na něj mohl zapůsobit. Obavy ze Siriovy pomsty hodil za hlavu. Umí se o sebe postarat.

Zamířil ven z hradu, v blízkosti lesa mělo dnes být vyučování péče o kouzelné tvory. Profesor Kettleburn nikdy neoplýval zvláštní trpělivostí. Gudgeon na sebe seslal ohřívací kouzlo, v duhcu zanadával, proč zrovna dnes musí být hodina venku. Bylo sice jasno, ale taky pořádná zima a od záře bělostného sněhu bolely oči.

Když se přiblížil ke skupině svých spolužáků, zahlédl, jak se Harry choulí poblíž jemu dobře známého Zmijozela, toho hubeňoura Snapea. Překvapivě si vybavil tu noc ve čtvrťáku... Už tehdy mu bylo jasné, že Snape je panic, ale prokázal slušnou náruživost. Když od něj odcházel, docela se divil, kde se v něm – údajně chladném zmijozelovi - vzala taková vášeň. Nevypadal na to.

Neodvážil se postavit k nim, aby mohl poslouchat, tak si našel místečko přímo proti nim. Aspoň zkusí odezírat.

Hned po něm dorazil profesor. „Tak, studenti...“ rozhlédl se, „dnes si něco povíme o magické polární lišce. Slyšel někdo z vás o tomto zvířeti?“

Harry pozorně poslouchal profesora a uvažoval. Byl to rozdíl oproti Hagridovým hodinám. Kettleburn se neomezoval jen na 'nebezpečné, kousající, případně oheň plivající potvory'. Probíral s nimi všechna možná zvířata, ne vždy to bylo venku a ne vždy měli při hodině živé zvíře... Ale i tak to bylo velmi poučné, i proto, že Hagrid velkou část výkladu nechával Hermioně... Občas Harryho napadalo, jak to asi dělá v hodinách s jinými ročníky, když za něj nikdo neodříká celé učivo. Měl Hagrida velmi rád, byl jeho přítel... ale taky mu bylo jasné, že se na učitelování nehodí.

Stál vedle Severuse – teď už mu nedokázal v duchu říkat Snape – a občas na něj koukl. Všiml si, že Remus, který stál se zbytkem party a Lily, se na něj dívá starostlivě. A když nevěnuje pozornost jemu nebo profesorovi, sleduje i Zmijozela. Ale protože díky Siriovi věděl, co se Snapeovi stalo a od plesu tušil, že Remus k jeho budoucímu profesorovi lektvarů něco cítí, nedivil se.

A i jemu došlo, že si musel všimnout jeho vyhýbavému chování. Povzdechl si.

„Když takhle někdo vzdychá, značí to, že buď něco provedl, nebo má problém,“ ozvalo se vedle něj tiše.

„Anebo obojí,“ zamumlal Harry. „Stalo se něco, s čím si nevím rady. Nikdy jsem v týhle situaci nebyl.“

„Všechno je jednou poprvý,“ pronesl Snape moudře. Sledoval učitele, který náhle přešel ke kleci, kterou měl postavenou na kmeni. Sundal přikrývku, objevilo se malé, bělostné lišce. Roztomilé zvířátko, cenilo zoubky a tlačilo se do kouta klece. Harrymu ho přišlo líto, vypadalo vyděšeně.

„Ne, že by to bylo úplně poprvý...“ vzdychl si Harry. „Asi je to tím, o koho jde. Nečekal jsem to, překvapil mě. Nedal jsem mu šanci něco říct, utekl jsem. Nevím, co s tím.“

„Nebudu se ptát, o koho jde, ale mám z tvý řeči pocit, že k němu něco cítíš. Proč se neřídíš pocity?“ zeptal se Zmijozel. „Vy Nebelvíři to děláte, ne?“

Harry se usmál. „Popravdě... Moudrý klobouk mě chtěl dát do Zmijozelu... Já ho přemluvil.“

„Můžu vědět, co tě odehnalo od Zmijozelu?“ zajímal se chlapec se splihlými vlasy. Tvářil se chladně, nezúčastněně, ale v jeho tónu Harry cítil zájem.

„Nechtěl jsem být v koleji, z které vzešel vrah mých rodičů,“ zašeptal Harry. Severus se na něj poprvé podíval. „To je mi líto,“ zamumlal po chvíli. „Moje rodina nebyla nic moc, ale tys ji ani nepoznal. A nedivím se ti. Kdyby můj otec byl Nebelvír... Ale byl mudla. Jsem poloviční, víš?“

„Nenapadlo mě to, vždycky jsem myslel, že do Zmijozelu jdou jen čistokrevný,“ odpověděl Harry. „Ale teď už nepovažuju Zmijozel za ztělesnění zla. Hlavně dík tobě a Regulusovi.“

„Fakt?“ zvedl Zmijozel obočí, až se mu ztratilo ve vlasech.

„Cítím, když lidem nemůžu věřit,“ poznamenal Harry. „Nejspíš proto jsem se s Gudgeonem vždycky cítil tak nepřirozeně.“

„Víš o těch sázkách?“ překvapil ho Severus.

„Jo, pár dní,“ řekl Harry. „Pěkně mě to nadzvedlo.“

„Nedivím se ti. Je to nechutné.“

„Pánové!“ ozvalo se nad nimi tak hlasitě, až se lekli. „Když nevěnujete čas mému výkladu, nemusíte tu vůbec být! Buď odejděte, nebo mlčte! Deset bodů ze Zmijozelu i z Nebelvíru a dvě stopy dlouhou esej o magické polární lišce, včetně kresby! Do zítřka!“ nařídil nabroušeně profesor a otočil se k ostatním studentům. „Pokud má ještě někdo co říci svým spolužákům, počká si na přestávku!“

Harry vydechl a provinile se podíval bokem na Snapea. „Promiň,“ špitl.

„Ty taky,“ odvětil mladík tiše.

Sirius mlčky drtil pěsti, zuřil, když sledoval, jak se jeho! Harry vybavuje s tím mastným hadem... A Snape... co má v plánu? Díky jemu Kettleburn Harrymu sebral body a napařil esej, coby trest. Pak se musí Harryho zeptat, o čem to mluvili, že to Nebelvír stálo deset bodů.

Jenže... Harry s ním nemluví.

Sakra.

Pak mu padl pohled stranou... na Gudgeona. Zíral směrem, který samotného Siria zajímal. Na Harryho. Vypadal, že o něčem přemýšlí. Že by zas plánoval, jak po něm jít? To nemá žádný pud sebezáchovy?

Sirius si slíbil, že si ho podá, jestli se jeho podezření potvrdí.

Harry a Severus už do konce hodiny mlčeli, i když beze zloby. Pokecali si a i přes průšvih se na sebe nezlobili. Harrymu se ulevilo a mladý Zmijozel... se taky cítil o něco líp.

Když skončila hodina, šel rovnou do knihovny a začal pracovat na trestu pro Kettleburna. Očekával, že tam uvidí i druhého potrestaného chlapce, ale po hodině už ho nezahlédl.

Když byl hotov, bylo krátce před večeří. Odnesl si pergameny do pokoje a šel odeslat dopis strýci, který napsal během Dějin.

Vystoupal ho schůdcích, otevřel dveře... a zarazil se. V sovinci už někdo byl, právě vypustil z otevřeného vikýře plavě hnědou sovu...

Remus Lupin. Jak stál proti světlu, Severus intenzivně vnímal jeho zvýrazněnou postavu, skoro bolestně se mu vybavil každý její detail, který vlastními prsty zkoumal jisté haloweenské noci... Hebká kůže, posetá světlými jizvami z přeměn, se tak krásně chvěla, když se ho dotýkal. Lupin vždy působil křehce, ale tu noc mu ukázal sílu, převahu... Severus si před pár lety slíbil, že už nikomu nedovolí, aby nad ním měl moc, ale v tomto případě to nedokázal, ještě teď toužil cítit Remusovu dominanci spojenou s něhou i vášní, toužil znovu zarýt své nehty do jeho zad, jako jediný viditelný důkaz svého potěšení... Neřekl mu, jak nádherně se s ním cítil. Že mu odpustil všechno, ž čeho ho vinil. Že si nepřeje nic jiného, než zůstat v jeho náručí...

Pak si připomněl, kým je. Zmijozel. Vnuk Jeremiaha Prince. Dědic čistokrevných Princeů. Věděl, že dědeček by ho zabil, kdyby zjistil, že spí s vlkodlakem. A s největší pravděpodobností by nechal zabít i Lupina, kdyby se o něm dověděl.

Potřásl hlavou, aby z ní vyhnal tyhle myšlenky. Musel tehdy odejít, nemohlo to být jinak. Oni nemohou být spolu. Stojí mezi nimi příliš mnoho věcí... a to ani není čistokrevný. Povzdechl si.

Na ten zvuk se mladý Nebelvír u vikýře otočil.

Když spatřil Severuse, stáhlo se mu hrdlo. Tak blízko si nebyli od té noci v Komnatě Nejvyšší potřeby. Chtěl mu toho tolik říct, zeptat se, proč jej opustil a požádat o odpuštění, věděl dobře, z čeho jej Severus obviňuje... Ale nedokázal ze sebe vypravit jediné slůvko a zdálo se, že to nedokáže ani mladý Zmijozel. Dívali se na sebe, mlčky.

„Severusi...“

„Lupine...“

Začali oba najednou a vzápětí zmlkli. Hleděli si do očí, odhadovali, váhali... Jeden si byl jistý, že věci, které se staly, nesmí dovolit podruhé, druhý by za to dal duši, ale hodlal rozhodnutí svého druha respektovat, jakkoli bolelo...

„Nemůžu,“ zašeptal Severus a snažil se nedat najevo lítost, která ho sžírala zevnitř. Tolik si přál, hodit za hlavu své postavení dědice, celý Zmijozel... I Lupinovu lykantropii. To všechno mu bylo vlastně ukradené, jen kdyby... se tolik nebál.

„Proč?“ zeptal se Remus stejně tiše.

„Protože... je mezi námi moc rozdílů,“ řekl Severus. „Nehodíme se k sobě. Nemá to smysl.“

„Dobře,“ přikývl Remus, s obrovským úsilím skryl zklamání, které spálilo jeho křehkou naději, která za tu chviličku stihla vyklíčit a vykročil ke dveřím.

Severus nevěřil svým uším. Dobře? DOBŘE?! Nic víc, jen si tak řekne: Dobře? Otočil se po Remusovi a chňapl ho za rukáv. Přirazil ho ke stěně a věnoval mu rozzlobený pohled.

„Nic víc neřekneš? Jen Dobře?“ zasyčel.

Remus potlačil zmatek, vytušil, že se Severus cítí uražen. „Co chceš slyšet? Mám tě prosit, aby ses rozmyslel? Tlačit na tebe, abys mi řekl pravý důvod, proč mě odmítáš?“ Postřehl šok v tmavovláskových očích, to mu prozradilo, že nestřelil vedle. „Severusi, chci tě stejně, jako předtím. Stojím o tebe jako o přítele, ale pokud máš sebemenší důvod říct ne, mě nezbývá, než to respektovat. Nikdy bych tě k ničemu nenutil. Ať je to jak chce, ty říkáš ne, nebudeme spolu. Já říkám: mám tě rád, toužím po tobě, ale nechám tě jít, když to tak chceš. Nemůžu říct nic víc.“

Setřel slzu, která při jeho slovech vyklouzla z černého oka, chtěl se vykroutit ze Zmijozelova sevření. Povedlo se, Severus byl příliš zasažený jeho proslovem.

Když vzal za kliku, uslyšel hlas, chraplavý od potlačovaného pláče: „Tohle není o tom, co chci. Já nemám jinou možnost.“

„Vždycky jsou jiné možnosti,“ zašeptal Remus. „Ty ses jen rozhodl pro tu jednodušší. Nedokážeš překročit svůj stín.“

„Myslíš, že sledovat ti záda je jednoduché?!“ zasyčel Severus. Znova Remuse popadl za ruku, odstrčil ke stěně, na okamžik to vypadalo, že se chce prát... Vytáhl hůlku. Ale než stačil Remus zareagovat, v domnění, že schytá kletbu, zavřel dveře, zajistil je zamykacím a tišícím kouzlem. Pak přistoupil ke konsternovanému vlkodlakovi. Hůlku schoval.

Chvíli mu koukal do očí.

„Možná si to myslíš, ale pro mě to taky není snadné. I kdyby jsme chtěli, nemůže nám to vydržet, je toho moc, co nás oba drží na opačných stranách... Moje volba není o tom, co si přeju, ale o tom, co musím. Ať se mi to líbí, nebo ne. Až vyjdeme ze školy, už na sebe nejspíš nenarazíme, protože budeme žít oba jinak a jinde.“

„Tak proč mě odháníš už teď?“ šeptl Remus a vjel prsty do jemných, jen zdánlivě mastných vlasů. „Konec školy je daleko. Proč to řešíš tak brzo?“

„Kdyby to někdo věděl...“ Nikdo to nesmí vědět, nechci vidět, jak by s tebou moje rodina naložila...

„Nikdo to vědět nemusí...“ Remusův hlas svádivě vrněl, hladil, vábil... Až se mu z toho rozklepaly kolena.

Ani nevěděl, kdy se políbili. Uvědomoval si jen to, že to je vášnivé, divoké, téměř hrubé. Cítil horké, dobyvačné rty, lačný polibek ho zbavoval posledních zbytků vzdoru, hbité ruce mu rozepínaly hábit, košili a nakonec i kalhoty. Dokázal se vzpamatovat jen natolik, aby Removi jeho vášeň oplácel. Klesl na kolena, z kalhot vysvobodil erekci, kterou cítil, už když se na něj Remus při polibku tiskl a už zkušenými dotyky jazyka a zubů ho přiváděl k šílenství. V uších mu zněly vzrušené vzdechy, brzy poznal, že je jeho milenec na okraji, ale chvilku před vyvrcholením byl ve své snaze zastaven.

Remus ho přiměl vstát, jen krátce mu pohlédl do očí a políbil ho. Pak Severuse otočil zády k sobě. Pomohl si lubrikačním kouzlem, prsty Severuse krátce připravil a opatrně se vnořil do jeho čekajícího těla. Severus jen tiše vykřikl.

Bylo to trochu uspěchané. Oba příliš vzrušení a nedočkaví uvolnění se pohybovali prudce, v jediném rytmu, chvatné polibky přes rameno střídaly skoro tvrdé přírazy, prosby nahrazovaly výkřiky slasti.

Severus zaryl prsty do zdiva před sebou, když ho smetl orgasmus. Náhlé sevření jeho nitra vzápětí dovedlo k vrcholu vzrušeného vlkodlaka. Hlasitě zasténal, pevně sevřel bledé štíhlé boky svého milence a prohnul se v zádech. Pak se k nim přitiskl.

Když se odtáhl a vyklouzl, ucítil polechtání čistícího kouzla. Vzhlédl. Severusovy oči byly temné, nečitelné, přesto v nich viděl něco... nepopsatelného. Budilo to v něm hřejivé city.

„Neříkej, že se to nemělo stát, protože se stalo,“ zašeptal. „Bylo to úžasný.“

Severus přikývl. Neměl slov, pro to, co se právě odehrálo. Mohl to nazvat všelijak, skvělý sex, fantastická soulož, ale pro něj to znamenalo víc, než jen obyčejná rychlovka v sovinci. Bylo to skvělé. Úžasné. Cítil se milovaný.

„Nikdo nesmí vědět...“ začal nejistě, Remus ho přerušil: „Já umím mlčet, Severusi.“

„Můžeme se sejít... ještě večer?“ zaskočil ho Severus otázkou, kterou naprosto nečekal. Očekával další odmítnutí, tentokrát definitivní. Proto teď vytřeštil oči.

„Když to dokážeme utajit...“ nedokončil to ani teď, ale Removi začal smysl docházet.

„Dobře,“ hlesl. „V půl dvanácté v Komnatě nejvyšší Potřeby.“

„Když přijdeš v jedenáct, víc stihneme,“ zachraptěl Zmijozel.

„V jedenáct,“ přikývl, ještě trochu v šoku.

Rychlým Občerstvujícím kouzlem je Severus dal oba do pořádku, pak zrušil kouzla na dveřích a bez rozloučení opustil sovinec.

Harry se ukrýval na své posteli a přemýšlel, co má dělat. Tenhle problém nikdy dřív řešit nemusel. Když už ho v jeho době někdo zajímal, byla to holka a on řešil, jak ji zaujmout, ne jestli je správné něco takového cítit!

Jenže Sirius není dívka. A co je horší, je jeho budoucí kmotr. I když se na něj tak už nedokáže dívat, Sirius ho prostě okouzlil, polapil... A Harry měl strach, co udělá dál. Utrhne mu křídla, nebo ho nechá plácat jako můru kolem světla, aby se spálil? Ne, s tímhle Harry vážně neměl zkušenosti.

Nebyl to jeho první polibek, ale měl pocit, jako by byl. Ačkoliv to přišlo v radostné euforii,neplánovaně, druhém momentě se to přišlo jako skutečný polibek, ten, kterému se říká milenecký. A právě ten Harryho tak rozhodil. Nikdy si nepředstavoval, že by mohl cítit to, co při tom cítil... s klukem.

A se Siriusem. Teď si najednou nebyl jistý ani svou orientací. Potřeboval sis s někým promluvit. Snažil se soustředit, aby vymyslel, kdo by mu mohl nezaujatě poradit... Ale myšlenky se mu pořád točily kolem vzpomínky na tu chvilku... Na ten polibek.

Připadalo mu to tak... silné. Spalující. Živočišné. Dokonce správné. Problém byl v tom, o koho se jednalo. ‚Jen kdyby to nebyl zrovna Sirius,‘ říkal si Harry smutně. ‚Copak to jde? Je to můj kmotr, nebo teda bude... Co když mu to jednou dojde? Navíc, za půl roku se vrátím domů, do své doby... Jaký má smysl si něco tady začít? Remusovi jsem říkal, že nechci takový ten povrchní vztah, letmou známost, která hned skončí... A přesně tak to bude vypadat, když se s ním pak na konci školního roku rozejdu.‘

‚A koho jiného bys chtěl?‘ ozval se hlásek v jeho podvědomí. ‚Sirius byl jediný, kdo tě opravdu miloval. Možná jsi mu jen připomínal otce, ale možná taky sám sebe, to tě nenapadlo? A pokud tě má opravdu rád, protože ta možnost tu je... Šidíš jen sám sebe. I jeho, protože máš šanci mu dokázat, co pro tebe znamená. A vzpomeň si, co tě čeká tam, doma?‘

Pokud chtěl Harry sám sobě něco namítnout, tahle poslední myšlenka, ho zarazila. A položil si ji znova.

‚Co mě čeká doma?‘ zeptal se sám sebe. ‚O co tam mám stát?‘ Chvíli o tom vážně přemýšlel. Ví, že tam, v jeho době, jsou jeho nejlepší přátelé. Remus, jeho pořád má. Brumbál, domov v podobě Bradavic. Weasleyovi. A prázdno po Siriovi. Velký, temný, prázdný dům. A výčitky. Stesk.

Tady Sirius pořád je. Mladý. Živý. Plný života, nadějí... ‚Které se mu nesplní,‘ pomyslel si Harry s lítostí, která mu vehnala slzy do očí.

‚Ale teď tu je. Teď a tady... JE.‘ To mu opakoval neodbytný hlásek v jeho mysli. ‚Jednou ho budeš muset nechat jít. Proč to vzdáváš už teď? Doma je jen smutek, samota, Dursleyovi a Voldemort. Věštba, která ti určuje život, možná i smrt. Chceš od sebe odehnat to dobré, proč? Taky si zasloužíš být šťastný. A dokud můžeš být s těmi, které miluješ... Záleží na tom, v které době?‘

‚Stačí, pochopil jsem!‘ okřikl Harry ten protivný hlásek. ‚Moje doba je temná. Žijeme prakticky ve strachu, kdy přijde to nejhorší. V téhle době je aspoň něco ještě správně... V téhle době... je Sirius. A chce být se mnou, zdá se. To by mi mělo stačit.‘

Vzhlédl, když uslyšel klapnout dveře. A zatrnulo mu, když spatřil Siriův výraz. Tak... provinilý.

Mladý Black se opíral o dveře, sledujíc černovlasého chlapce, kterého svým příchodem očividně vytrhl ze zamyšlení.

Když z něj kluci před hodinou Péče o kouzelné tvory konečně vydolovali, co se stalo, že se mu teď Harry tak vyhýbá, zareagovali každý po svém. James mu řekl, že je idiot. Že se měl ovládnout, tím narušil své přátelství s Harrym, čímž Siriuse dost vyděsil. Pak ještě dodal, že něco tušil, ale říkal si, že nebude riskovat...

Remus vypadal zamyšleně. Promluvil, až když James odešel na rande s Lily... Jako první se zeptal, v jakém smyslu se o Harryho zajímá. Tohle přinutilo Siriuse, aby se nad svou odpovědí zamyslel. Bylo mu jasné, že po něm touží, ale taky věděl, že to Remus ví, i bez ptaní. Nakonec dokázal říct jen jedno.

„Prostě mi... na něm... záleží. Stejně jako na tobě a Jamesovi, ale zároveň trochu jinak. Nechci mu ublížit a mám pocit, že právě to jsem udělal... Nechám ho být, jestli to tak bude chtít, ale... Myslel jsem, že by to mohl cítit taky. Cítím se s ním jinak, než s kýmkoliv dřív, prostě to není stejné, chápeš?“

Potěšilo ho, když Remus odpověděl, že chápe. A že takhle by to měl říct Harrymu. Přiznal mu, že s Harrym před plesem mluvili o vztazích. A stejně jako on, ani Harry nechce být jen něčí ‚trofejí‘. Pak ho poslal do jejich ložnice, kde se údajně Harry právě schovával.

Teď tu stál, díval se na něj a nevěděl, jak začít. Ale odhodlal se, když Harry vstal a otevřel ústa, aby něco řekl: „Prosím, chtěl bych ti něco... Než začneš, nech mě to říct.“ Počkal si, až Harry zavře pusu a kývne.

„Já... Omlouvám se. Nepřemýšlel jsem... a neplánoval jsem to. Ale nemůžu říct, že bych už nějakou dobu nechtěl... Stojím o tebe. Opravdu moc. Ale jestli ti to vadí a chceš jen přátelství... Já... Dám ti pokoj, nikdy bych tě nenutil. Nechtěl jsem ti ublížit. Jen prostě... tě mám rád.“ Ty poslední slova doprovodil bezmocným pokrčením rameny.

Harry cítil tu bezmoc a provinilost v Siriových očích v něm vyvolávala pocit viny... Ale jeho nezkušenost a zvěsti o Siriově zkušenosti (a taky o těch sázkách) ho nutily k obezřetnosti. A přitom by si tolik přál mu věřit!

„Siriusi, já...“ nadechl, jak se mu zadrhl dech i slova. Pak potřásl hlavou a začal znova: „Já potřebuju vědět, jak mě vnímáš. Jak jsem slyšel, měl jsi hodně známostí, já prakticky s nikým nechodil. Nechci být jen tvoje další trofej. Nechci se za pár dní probudit s tím, že jsem ti dal všechno a už pro tebe neexistuju. Mně nikdy nikdo... nemiloval. Chci vědět, jaké to je. Ale odmítám být jen krátkodobým zářezem na hůlce.“

Sirius moc nerozuměl té poznámce o tom, že ho nikdo nemiloval. Ale chápal, že nestojí o povrchní známost, která se bude odehrávat hlavně v posteli a za pár dní či týdnů vyprchá.

„Vím, jak to myslíš,“ zachraptěl a odlepil se od dveří. Vykročil k Harrymu. „Já v tobě nevidím jen lákavou kořist. Nevidím trofej. Vidím úžasnýho kluka, kterej je skvělej kamarád, se kterým si rozumím... Je mi jasný, že nemáš zájem být jako ti ostatní, ale s těma mě spojovalo jen...“ Harry se zatvářil rozpačitě.

„No, tamto,“ hlesl Sirius lehce. „S tebou cítím víc, Harry. Ano, přitahuješ mě, chci tě. A nechci ti ublížit. Nemám v úmyslu tě využít jen pro potěšení, i když by to bylo potěšení i pro tebe, to tě ujišťuju,“ ušklíbl se samolibě a to už Harry opravdu zčervenal.

„Mám tě rád, Harry,“ zašeptal nakonec. „Tak mi jen řekni... Mám u tebe šanci?“

Harry se zachvěl, když to vyznání slyšel. Jakkoli mu rozum říkal, že by se do takových věcí neměl vrhat po hlavě, zeptal se svého srdce, co chce.

A srdce chtělo... Siriuse.

‚Doma, v mé době, je jen strach. Smrt. A ztráta. Jsem tam sám. V téhle době nejsem sám. A s sebou si to vzít nemůžu. V téhle době... aspoň budu šťastný,‘ rozhodl se a rozešel se k nejistému Pobertovi. Jen krátce pohlédl Siriovi do očí... a usmál se.

„Nikdo jiný šanci nemá,“ odpověděl mu.

Sirius se rozzářil. Udělal ten poslední krok a vzal Harryho za ruce, pomalu si je položil kolem krku. Pak nechal své ruce klesnout na jeho boky a objal ho kolem pasu. Chvilku si hleděli do očí. Pak se Sirius odvážil. Sklouzl očima na ty rty, které už měl šanci ochutnat. Ucítil, jak se chlapec v jeho náruči zachvěl, ale to byla jediná reakce. Nedal najevo, že nesouhlasí, tak udělal další krok. Naklonil se a jemně se ústy otřel ty vyzývavé růžové plátky. Když se Harrymu už podruhé zadrhl dech, pousmál se. Pustil se do něžného ochutnávání těch lákavých rtů, doufajíc, že se jejich majitel brzy osmělí a zapojí se.

Stalo se tak dřív, než čekal. Harry se k němu víc přitiskl a naklonil hlavu. Jejich ústa do sebe dokonale zapadla jako dílky skládačky. Překvapilo ho, když Harry ústa mírně pootevřel v pozvání, na moment zapochyboval o jeho nezkušenosti. Ale pozvánky využil, toužil ochutnat víc, vše, co mu ten rozkošný černovlásek nabízel.

<<                                                     >>