27.Ginny se nevzdává

Ve vlaku se Ron usadil s Harrym, Hermionou a Ginny v úplně posledním kupé. Brzy se tam objevil i Neville, spolu s Lenkou Láskorádovou. Harry byl nemluvný, nijak zvlášť se nezapojoval do hovorů, ale pečlivě poslouchal, co kdo povídá. Neville se zmínil, že ho babička vzala na dovolenou na Kanárské ostrovy, kde mají na jednom ze skrytých kouzelnických ostrovů fantastickou botanickou zahradu. Zdá se, že výcvik v BA zvedl Nevillovi sebevědomí a paní Longbottomová ho pomalu přestávala podceňovat. Na závěr vyprávění se Neville pochlubil novou hůlkou. I Harry byl potěšený, že se kamarádovi daří. Hovor s Nevillem mu na chvíli pomohl odvést myšlenky, i když to nebylo nadlouho...

Nemohlo mu ujít, že Ginny s ním stále flirtuje. Začínal z toho být silně otrávený. Slíbil Sirimu věrnost a hodlal se toho držet. Byl ženatý, promerlina! Taky přemýšlel o věcech, které se dověděl v den své svatby v bance. Brumbál po smrti Potterových začal posílat peníze na účet nejmladší Weasleyové, nehledě na ten tajný účet... Harry se nemohl dočkat toho Potterovského výpisu, který mu, jak doufal, objasní ty platby.

Když Ginny odešla za svými kamarádkami z ročníku a Hermiona po svých prefektských povinnostech, vytáhl z kufru ty složky o lektvaristických výzkumech a začetl se do nich. Doufal, že z toho něco pochopí. Hned první složka ho překvapila: jednalo se o financování výzkumu Vlkodlačího lektvaru, který Lily Potterová podporovala hned od začátku. Harry hledal jméno lektvaristy, který se na výzkumu podílel... Po chvíli louskání textu ho objevil. Sebastian Prince... Nic mu to neříkalo, ale taky vlastně znal jen jednoho Mistra lektvarů – Snapea. Mohl by se ho zeptat... Pokud by nemusel vysvětlit, odkud to jméno zná...

Harry se zamyslel. Už nějakou dobu si pohrával s myšlenkou, že Snapeovi vrátí tu vzpomínku a zapojí ho do 'komplotu' kolem svého manželství. Protože už nehrozí, že se to dozví Voldemort... No, měl to probrat se Sirim... Rozhodl se, že ještě počká. I když by bylo fajn, mít aspoň jednoho profesora na své straně. Teď na sebe prostě musí dávat pozor. Už se nemohl dočkat Vánoc. Nejenže pojede za Sirim, taky má termín porodu. Tolik se těší na svého maličkého... 'Vážně už musím vymyslet jméno!' Musel se usmívat, když si představoval, jak to sekne s Brumbálem.

Přemýšlel taky o předmětech, které si vybral. Bude podezřelé, že si nenapsal lektvary, taky počítal s tím, že i s Vyrovnávačem magie bude mít problémy v Přeměňování... Snad to všechno bude zvládat. Měl trochu obavy z hodin Obrany. Nejenže ji tentokrát učí ten zpropadený Gudgeon, ale taky je to nebezpečný předmět... Jenže... kdyby si Obranu nevzal, bylo by to víc než podezřelé... U Lektvarů to až tak nápadné není, každý ví, že mu nejdou... V případě Obrany proti černé magii se musel jen spolehnout na svou obratnost a na kouzla, která na něj seslala jak Poppy, tak i Sirius a dokonce i potterovští skřítci. Už teď měl pocit, že chodí zabalený do bavlnky. Musí se Gudgeonovi vyhýbat, kdyby s ním chtěl zkoušet třeba souboj a jeho kouzla prošla těmi ochranami...

Harry dobře věděl, že by se Sirius krutě pomstil, kdyby se něco stalo jemu nebo nedej merline dítěti. Povzdechl si. Z tohohle roku je zatraceně nervózní. A to už si první pololetí vlastně odstudoval...

„Harry?“

Ronovi ten povzdech neušel. Zkoumavě se zadíval na svého nejlepšího kamaráda, vypadal... ne přímo utrápeně, ale ustaraně určitě. „Něco se děje?“ zeptal se znovu, využívajíc toho, že jsou zrovna sami. Neville doprovodil Lenku do havraspárského kupé, chtěje ji chránit před Zmijozely, Ginny se bavila se svými přáteli z ročníku a Hermiona si hrála na 'velkou přísnou prefektku'.

Harry vzhlédl. „Mám trochu... strach.“

„Z čeho přesně?“ zajímalo Rona. Než Harry odpověděl, seslal zamykací a tišící kouzla na dveře. Sledoval tvář svého přítele, obavy z něj přímo čišely. „Harry, mě se můžeš svěřit, to víš, ne? A pokud ti něco dělá starosti, tak se ti budu snažit pomoct.“

„To já jen... Říkal jsem ti o Gudgeonovi, co jsme s ním zažili za problémy. No a letos učí Obranu. Kdyby to nebylo podezřelý, tak bych ji vynechal. Aspoň do porodu. Bojím se, že při hodinách udělá něco, co malýmu ublíží. I když neví, že to jsem já...“ Harry si objal bříško a celý se schoulil.

Ron se zarazil. Nenapadlo ho, podívat se na věc z tohohle úhlu... „Já myslel, že jste seslali nějaký kouzla na ochranu, aspoň Sirius něco takovýho říkal.“

„Seslali. Nech to být, Rone. Jsem jenom paranoidní.“

„To je asi společnej rys všech matek,“ poznamenal Ron znalecky. „Znáš přece naši mámu, když jde o nás, tak je paranoidní jako Moody. A jestli se budeš cítit líp, slíbil jsem ti přece, že ti budu pomáhat a dám na tebe pozor.“

„Díky, kámo,“ zašeptal Harry. „Prostě na nás,“ tady si pohladil bříško, „musím dát pozor.“

„Nebudeš na to sám,“ ujistil ho Ron.

„Já vím, Rone,“ Harry se na něj usmál. „Ty bys pasoval do Mrzimoru... Taky tak pečlivý a věrný.“

„Takovej ti připadá Mrzimor?“ podivil se Ron. On si tuhle kolej spojoval se skromností a možná... zbabělostí. Největší školní strašpytlové byli mezi Mrzimory.

„Cedrik byl Mrzimor,“ připomněl mu Harry. „A měls ho v tom zatraceným bludišti vidět. Nezasloužil si...“

„Harry, Harry, Harry...“ těšil ho Ron, „přestaň si to vyčítat. To nebyla tvá vina. Byla to vina Hadího ksichtu a Červíčka. To oni jsou vrazi, oni Cedrikovi vzali šanci prožít si hezkej život. Přestaň se pořád obviňovat. Tvůj kluk potřebuje tátu, za kterým nebude chodit do blázince.“

„Jo,“ zašeptal Harry a opřel si hlavu o opěradlo. „Hele, poradíš mi? Přemýšlím o jménu. Nechci mu dát jméno po tátovi, leda jako druhé...“

„A jaký jméno by chtěl Sirius?“ zajímalo Rona.

„Dohodli jsme se, že on pojmenuje dědice pro Blacky. Já pro Pottery. Nabídl jsem mu, že může být první, ale odmítl to, že to stačí napodruhé.“

„A co když to příště bude holka?“ děl Weasley pobaveně.

„Sirius říká, že by to nevadilo. Stejně chci hodně dětí.“

„Hehe...“ tlemil se Ronald, „a Sirius to ví?“

„Jo a taky se těší, abys věděl.“

„Budete potřebovat velkej barák, Harry... Zůstanete s dětma na Ústředí?“

„Vzhledem k tomu, že strážce tajemství je Brumbál, šel bych radši jinam. Navíc, je to moc temný dům a Siri ho nemá rád. Měl bych nám pořídit domov, ale takový, o jakém neví ani Brumbál. Podědil jsem i nemovitosti, ale měl bych být ohledně nich opatrný. Nemůžu vědět, jak moc je Brumbál informovaný. Nehledě na to, že býval správce mého majetku, takže o domech má asi přehled.“

„No, ve škole budeš mít dost času si to promyslet,“ mínil Ron. Asi zahlédl pohyb na chodbičce před kupém, protože zvadl. „Holky jdou,“ oznámil otráveně kamarádovi. Zvedl hůlku, aby odemkl dveře. Harry ho zarazil: „Hele, Rone, ještě mě napadlo... Ty teda Hermionu nechceš?“

„Ne,“ zavrtěl zrzek hlavou. „Mám ji rád, ale jako Ginny. Nemiluju ji. Chci něco jako ty máš se Siriusem...“

„To bych ti přál,“ přikývl Harry. „Je úžasný být takhle zamilovaný. Porozhlídni se... a neomezuj se jen na Nebelvír, to je moje rada.“

„Snažíš se mi tak nějak nenápadně říct, že nemám být kolejně zaujatej?“ tvářil se Ron pobaveně.

„Tak nějak,“ tvářil se Harry vážně. „Jen si dej bacha na idioty typu Gudgeon. Nechceš být využitej a pak odkopnutej, že ne.“

Vyrušilo je zaťukání na sklo dveří. Hermiona a Ginny vypadaly naštvaně.

„Proč jste se před námi zamkli?“ vyzvídala Hermiona, když byly konečně vpuštěny do kupé. Než se Ron dostal ke slovu, Harry poznamenal: „Nechtělo se nám poslouchat Zmijozeláky.“

„Malfoy byl na schůzce prefektů,“ upozornila ho Hermiona podezíravě.

„Já neřekl Malfoy,“ opáčil Harry. „Šli kolem sedmáci, asi jeho peroxidové Malfoyovstvo zastupovali. Ale neměli jsme zájem se hádat, tak jsme zamkli.“

„Aha...“ poznamenala Hermiona nedůvěřivě, zatímco se Ginny pobaveně chichotala: „Peroxidové Malfoyovstvo... To je dobrý...“ Taky měla v plánu se k Harrymu tulit, tak houkla na bráchu: „Ronalde, posuň se.“

„Máš tu málo místa, nebo co?“ zvedl zrzek obočí. Bylo mu jasné, proč by se měl posouvat. A nemínil to udělat, Harry a jeho už teď milovaný kmotřenec by se stresovali.

„Pojď si sednout ke mně, Rone,“ ozvala se Hermiona líbezně z protější sedačky.

„Proč? Už jsem se usadil tady,“ opáčil Ron zpátky a otočil se k Harrymu. „Šachy?“ nabídl. Harry se usmál a kývl. Byl svému kamarádovi vděčný, že ho chránil před Ginninou nenechavou náručí.

Ač jí přestal věnovat pozornost, dívka se znova ozvala: „Hermiona říkala, že poslední víkend v září je Prasinkový. Připrav se, půjdem spolu na rande.“

Harry protočil oči. „Ginny, zaprvé: rušíš, my hrajeme. Potřebuju se soustředit. Zadruhé: už toho nech, řekl jsem jasně, že s tebou randit nebudu.“

Ginny pobouřeně vstala, rozzuřeně se nadechla, ale víc nestačila, protože Ron vyskočil. Popadl sestru za rameno a vyšoupl ji z kupé. „Přestaň se vnucovat, Ginny. To se nestydíš?“ zasyčel potichu, aby ho slyšela jen ona. „To ti jednou nestačí říct NE?“

„Rone, Harry je můj!“ zasyčela. „Jenom se to bojí přiznat!“

Ron potřásl hlavou. Už nevěděl, jak by svou paličatou sestřičku přesvědčil, tak poněkud bezradně řekl: „Vrať se ke svýmu ročníku, Gin. Dokud se nebudeš chovat slušně, nelez sem.“

Ginny lapla po dechu, jak ji Ronova slova ohromila. Pak se s uraženým výrazem otočila na patě a odkráčela. Mrkáním zaháněla slzy.

Ron se vrátil do kupé, šlehl očima po Hermioně, která se na něj překvapeně dívala. „Ty máš taky něco?“ otázal se chladně. Konsternovaně zavrtěla hlavou. Sáhla po knize, kterou už předtím odložila a snažila se začíst. Silou vůle se pokoušela zklidnit divoce bušící srdce... které se splašeně roztlouklo při Ronově náhle razantním jednání.

Okouzlil ji. Nikdy se nechoval tak rozhodně, vážně... zodpovědně. Jeho snaha chránit Harryho i před sestřiným dobýváním... Na Hermionu to zapůsobilo víc, než Ronova obvyklá chlapecká nezodpovědnost a bujnost. Měl ohnivou povahu, to ano. Nyní měla dojem, jakoby se stalo něco, co Rona donutilo takřka přes noc... dospět. Nevěděla o ničem tak závažném. Ale následek tu byl a velmi zjevný. Zařekla se, že bude sledovat, jestli se chlapcova nově objevená zodpovědnost podepíše i na studiu, nebo je to jen přechodná proměna. Takhle se jí to líbilo víc... Vzdychla si a začetla se do nového výtisku Bradavických dějin.

Když se ozval z amplionu hlas průvodčího, že se vlak blíží do cíle, Harry poprvé v životě Rona porazil v šachách. Oba nevěřícně zírali na figurky.

„Gratuluju,“ řekl nakonec Ron užasle. „Do příště budu muset cvičit.“

„To asi byla náhoda,“ zamumlal Harry. „Ani nevím, jak jsem to udělal.“

„No, na štěstí začátečníka to svést nemůžem...“ poznamenal Ron. „Co obvyklé potterovské štěstí.“

„Uvidíme, jestli uhodí i příště.“ Harry pomalu vstal a protáhl se, až mu v zádech zapraskalo. Podíval se z okna a podotkl: „Jsme tu, děcka.“ Ze svého kufru vytáhl nový hábit a navlékl se do něj. Ron si oblékl svůj. Hermiona spěšně uklízela knihu a přehazovala si přes sebe hábit, stále ještě rozhozená z Ronova nezvyklého vystupování.

Ginny se až do konce cesty v jejich kupé neukázala a před vlakem se Zlaté trojici vyhnula. Jak žádal Ron, držela se svého ročníku... ale v duchu už spřádala plán, jak Harryho donutit přiznat existenci citů – o nichž nepochybovala – a taky se nějak pomstít bráškovi, který se do toho až moc míchal. Měla měsíc na to, aby k sobě Harryho Pottera připoutala... Dala si lhůtu do Prasinkového víkendu. Těšila se.

Velká síň se plnila halasem, Harry měl pocit, že si ani žádné prázdniny neužil, ale taky si říkal, že vše, co během posledního půl roku prožil, stálo za to. Posadil se ke stolu a stejně hladově jako Ron se těšil na plné talíře. Těhotenství ho hodně ovlivňovalo. Ve vlaku neměl chuť na sladké, jako obvykle, zato teď by si dal... Přivřel oči a představoval si, na co by měl chuť.

„Jaký bylo léto, Harry?“ uslyšel náhle zleva a ucítil, jak se na něj kdosi nalepil. Otevřel oči a chtěl poslat Ginny někam, když mu pohled padl na Levanduli, která se na něj podezřele tiskla.

„Super,“ odvětil. 'Oženil jsem se,' dodal v duchu a představoval si, kolik lidí v Síni by tak asi šlo k zemi, říct to nahlas. Koutkem oka si všiml, že se kousek dál, mezi páťáky, mračí Ginny a přímo vraždí Levanduli pohledem. 'Ona si asi nedá pokoj,' řekl si.

„Jak moc super bylo to super?“ vyzvídala hnědovláska dál. „Jako žes s někým chodil, nebo tak?“

„Možná,“ mlžil Harry. „Zkrátka jsem měl boží léto. Časem se možná dozvíš víc.“

„Chápu, řekneš mi to později,“ špitla mu Levandule do ucha a krapet se odsunula. Harry jen zvedl obočí. Co ty holky pořád mají? „Ne, neřekl jsem, že ti to řeknu později,“ pronesl nahlas. „Řekl jsem, že se časem možná dozvíš víc. A tím myslím, zároveň s ostatníma. Nepřekrucuj, to co říkám, od toho tu je Denní věštec.“

Levandule se zamračila a když ke stolu dorazil Neville, ochotně mu přepustila místo po Harryho boku. „Čau, lidi,“ pozdravil všechny, s nimiž se nestihl pozdravit ve vlaku. Pak se otočil k Harrymu. „Hele, Harry... Bude zase letos BA? Já myslím, že to bylo vloni moc užitečný... A jestli zas máme na Obranu někoho, jako byla Umbrigeová...“

„Nepřemýšlel jsem o tom, ale možná to nebude od věci,“ zamyslel se Harry a pohledem sklouzl ke stolu profesorů – jistý světlovlasý profesor tam už seděl a oblažoval své okolí úsměvy. Když si ho všimly přítomné dívky, začalo – jak Harry předvídal – hromadné vzdychání a snění, provázené srdíčky v očích (obrazně smozřejmě).

„Ten je fakt sexy,“ poznamenala Parvati a Levandule jí přizvukovala. Harry se podíval na Rona a naznačil oči v sloup. Zrzek se začal tiše chechtat a přikývl.

Všichni už se zřejmě shromáždili, protože dveře Síně se zavřely a přišel čas Zařazování. Profesorka McGonagallová přinesla Moudrý klobouk a položila ho na stoličku. Pak odešla pro prváky srocené za dveřmi.

Zařazování proběhlo neskutečně rychle, studentů tentokrát nebylo moc... Harry se nedivil. Většina rodičů chce mít v této době děti u sebe. Tušil, že naprostá většina prváků budou mudlorození, nebo polokrevní.

Vzhlédl, když se ředitel Brumbál chopil slova. „Vítám vás, studenti, v novém školním roce. Pro všechny připomínám, že Zapovězený les je zapovězený, stejně jako tomu bylo i vloni. A nyní novinky z příjemnějšího soudku: Přivítejte, prosím, nového profesora Obrany proti černé magii – Davida Gudgeona.“ Všichni tleskali, trochu opatrně, po loňské zkušenosti, ale studentky byly nadšenější.

Gudgeon povstal, uklonil se a rozdával úsměvy na všechny strany. Když pohlédl k nebelvírskému stolu, setkal se očima s těma Harryho. Pokud ho překvapilo, že mladík se neusmívá, ani netleská, nedával to najevo.

Poté, co se šum v Síni uklidnil, Brumbál ještě dodal: „Ještě máme jedno překvapení, pokud jde o profesorský sbor. Co nevidět nastoupí i noví profesoři Dějin čar a kouzel, profesor Binns se konečně rozhodl odstoupit a nadále bude už jen členem skupiny Bradavických duchů.

Z technických důvodů zatím nejsou jeho nástupci přítomni, takže hodiny Dějin budou do té doby zastupovány profesorem Binnsem. A teď už si užijme vynikající hostinu! Dobrou chuť všem!“ Tleskl a stoly se zaplnily jídlem.

Harry se přestal mračit na Gudgeona a věnoval se večeři. Nevilla sice překvapil, když si ke kaši a vepřové pečeni přidal na talíř vanilkový pudink a polil si to všechno mátovou omáčkou, nehledě na velikost porce, ale nijak to nekomentoval. Neville byl vždycky prostě kamarád.

Nacpaný a spokojený Harry vzpomínal na Siriho. Teď po večeři by chtěl jediné. Stulit se mu v náručí a usnout za tlukotu jeho srdce. Tolik si přál, mít ho tady.

Povzdechl si.

„Harry? V pohodě?“ zeptal se opatrně Neville. „Co vzdycháš?“

„To nic,“ zamumlal Harry. Napadlo ho, jestli Nevilla taky nezasvětí... Promyslí si to a poradí se s Ronem.

Po návratu na kolej se usadil na pohovce a zadíval se do ohně v krbu. Za okamžik protočil oči, protože vedle něj skočila Ginny. Harry v duchu děkoval, že se mu nesnažila skočit přímo na klín, nejspíš by ji zabil, kdyby ublížila dítěti.

„Co zas chceš, Ginny...“ vzdychl.

„Ty víš, co chci,“ usmála se na něj. „Přece tebe. Harry, mně to nevymluvíš. Nikoho nemáš a to, cos říkal v létě, je výmysl. Chápu tě, nechtěls' nic dělat kvůli našim, viď? Ale tady nejsou. Máš plně... volné pole,“ mrkla na něj, políbila ho na tvář a zase vstala. „Dobrou, Harry.“

Odešla a ignorovala náhlé ticho, které se kolem nich rozhostilo.

„Teda, Harry,“ ozvala se Levandule. „Ty a Ginny? To kvůli ní bylo tvoje léto super?“

Harry otráveně zvrátil hlavu dozadu. „Ne, kvůli ní ne. Ona by ráda, ale já nechci.“

„Ty, Rone, tobě nevadí, že tvůj nejlepší kámoš ohrnuje nos nad tvojí sestrou?“ otočil se na právě příchozího Ronalda Seamus Finnegan.

„No potěš, o co jsem přišel?“ podíval se Ron na Harryho. Na Seamusovu otázku se nenamáhal odpovídat.

„Ginny si vzala do hlavy, že jen beru ohled na vaše rodiče a proto jsem se nevyjádřil,“ vysvětlil Harry a vstal. „Prostě si nechce připustit fakta.“

„Moc jsme ji rozmazlili,“ zamrmlal si Ron pod nos. „Už jdeš spát?“ zvedl obočí na Harryho. Ten přikývl, rozešel se ke schodům. „Dobrou, lidi,“ mávl rukou spolužákům. Ti mu odpovídali, Ron se ještě zastavil u Nevilla, který seděl v křesle, něco mu pošeptal a pak se taky odebral do ložnice.

„Harry, uvažoval jsi o někom dalším, koho bys zasvětil?“ zeptal se Ron, sotva vešel do ložnice a zavřel za sebou.

„Přemýšlel jsem o dvou lidech. Ale chtěl jsem se poradit s tebou a o tom druhém z nich se Sirim,“ odpověděl černovlasý Nebelvír.

„Jo? A o koho jde?“

„Ten, kdo mě napadl dneska, je Neville. Co myslíš?“

„Nev je dobrej kamarád a myslím, že by ti byl hodně ku pomoci. Je to přece Nebelvír!“ napřímil se Ron hrdě. Harry se usmál. Ron, tak hrdý na svou kolej... A s jeho názorem na Nevilla souhlasil.

„A můžu se zeptat, kdo je ten druhý?“ zajímalo Rona. Byl zvědavý, ale kdyby mu to Harry nechtěl prozradit, nevyzvídal by. Koneckonců, na tohle chtěl radu svého manžela.

„Uvažoval jsem o... Snapeovi,“ řekl Harry opatrně. „Rone, já vím, co si o něm myslíš, ale já ho zažil ještě tehdy... Byl to normální kluk. Celkem dobře se s ním kecalo. A dneska... má svý mouchy, ale už jsem ti říkal, že mi pomohl, když se mi to všechno stalo. Myslím, že teď mu můžeme věřit.“

„Pořád mu nevěřím, ale tipuju, že víš, co děláš. A poradit se opravdu musíš se Siriusem. O tomhle bys neměl rozhodovat sám, vzhledem k tomu, co mezi sebou mají za vztahy.“

„Myslím, že si to srovnali,“ poznamenal Harry zamyšleně. „Ten poslední den mi Sirius řekl, že s ním mluvil o minulosti a tak nějak si to vyříkali. O tohle bych se nebál.“

„Dobře, do toho nebudu vrtat,“ kývl Ron. „Promluvte si. Hádám, že mu budeš volat, co?“ kývl k Harryho polovybalenému kufru.

„Jo, za chvilku,“ usmál se Harry. „Jdu se umýt.“

Sirius právě mířil do svého pokoje, když ucítil rozehřívající se zrcátko v kapse. Harry! Srdce se mu rozbušilo a přidal do kroku. Sotva vešel, vytáhl z kapsy zrcátko a v něm uviděl tvář svého milovaného manžela.

„Ahoj, lásko,“ usmál se. „Jak ti je? Co malý?“

„Oba se cítíme dobře a oba chcem být s tebou,“ ujistil ho Harry na druhé straně. „Chybíš mi a moje postel je bez tebe hrozně studená.“

„Taky mi chybíš. Ale brzy budeme spolu, Harry, věř mi,“ slíbil Sirius. Těšil se na to. Až svého miláčka zase obejme, přitiskne k sobě a usne s ním v náručí.

Ještě si chvíli povídali, Harry by klidně mluvil celou noc, Sirius ale trval na tom, že musí myslet na své zdraví a jejich drobka. Znovu slíbil, že se co nevidět uvidí a popřál mu s láskou dobrou noc.

Když Harry v zrcátku zmizel, Sirius ho s povzdechem uklidil. Cítil nespokojenost při pomyšlení, že Harry je tak daleko od bezpečí jeho náruče. Taky by ho raději měl tady... Ale jak mu sliboval, nebude to trvat dlouho a opět budou trávit noci spolu.

Z myšlenek ho vyrušilo zaklepání. Vstal a otevřel dveře. „Děje se něco?“ zeptal se.

Harry s jistým smutkem uklidil zrcátko a zachumlal se do peřin. Celá jeho bytost toužila po jeho manželovi... Nebylo fér, že museli být takhle odděleni. Ponořil se do vzpomínek na jejich společné chvíle. Ty na něj ale začaly mít jistý vliv... Harry v duchu proklel těhotenské i puberťácké hormony a jal se vypořádávat s následky. Po strhujícím orgasmu stačil pouze seslat Čistící kouzlo, než usnul.

Zdálo se mu o velkém černém psu, jak pobíhá v kruzích kolem něj, s malým černovlasým chlapečkem na rukách. To místo mu bylo povědomé, ale nevěděl odkud. Stáli před půvabnou vilkou, v upravené zahradě, byl krásný jasný den. Harry se v tom snu cítil tak šťastný.

<<                                                                                                       >>