13.Překvapení!

Harry se otočil na bok, začínal se probouzet. Nechtělo se mu z vyhřáté postele, ale to slunce mu svítilo přímo do obličeje... A v pokoji bylo pořádné teplo.

Neochotně otevřel oči a protáhl se. Polekaně se zarazil, když jím na moment protekla touha se přitulit k horkému, štíhlému tělu, touha obejmout a být objímán... Kde tohle proboha vzal? Copak se někdy k někomu tulil?

Kousek od něj se ozvalo zavrzání postele. Otočil se po zvuku, pak se uklidnil. „Dobrýtro, Rone.“

„Dobrýtro, Harry,“ odvětil zrzek, trochu nejistě. V poslední době Harry s přáteli nemluvil, oni se báli promluvit na něj, vyhýbal se všem, jen si někam zalezl a trápil se. Zkoumavě si ho chvilku prohlížel.

„Zdá se... že ses... dobře vyspal,“ dodal opatrně. Harry se na něj podíval, Ron si ani neuvědomil, že zatajil dech, jak čekal, že Harry vyskočí a začne na něj řvát.

„Celkem ano,“ pokrčil rameny černovlasý mladík. „Mám hlad,“ poznamenal a odhodil přikrývku. Ron na něj koukal, jak tele na nové vrata.

„Co je?“ zvedl Harry obočí.

„Promiň, Harry, něco tady máš... pod okem,“ ukázal Ron napřed na něj, pak na svou tvář. Harry si osahal vlastní tvář, pod dotekem prstů ucítil citlivější místečko... Vyhrabal se z postele a zamířil k zrcadlu, které bylo ve skříni.

Zadíval se na sebe a z nějakého důvodu mu jeho vlastní tvář připadala jiná. Jakoby jí odvykl. Pak se zadíval na růžový šrám na levé tváři. Vypadal, že už tam nějakou dobu je, hojil se... Ale... Harry si nepamatoval, jak dlouho a především, proč ho má.

„O něco ses praštil?“ vyzvídal Ron.

Harry si přejel po tváři. „Já si... nevzpomínám,“ zašeptal. Ale věděl, že by měl.

„Však si vzpomeneš,“ utěšoval ho kamarád. „Jdeš na snídani?“

„Jo,“ vzpamatoval se Harry. „Jen se obleču.“

„Fajn. Jdu do koupelny,“ oznámil Ron a opustil pokoj.

Harry rychle popadl své svršky a pokoušel si vybavit včerejšek. Vzpomněl si na Snapeovo vysmívání, hovor s profesorem Brumbálem... Utěšoval ho a pak ho poslal spát. Vypadalo to, jakoby mu jen chtěl promluvit do duše. Harry to nechápal, ale cítil se, jakoby procitl z hodně dlouhého spánku. Byl konečně odpočatý a žal, který ho svíral poslední týdny jako v kleštích, o něco povolil. Připadalo mu to zvláštní. Siriova ztráta ho stále bolela. Jen se náhle cítil... prostě jinak. A neuměl si to vysvětlit.

 

Rychle vystřídal Rona v koupelně, tam se pečlivě umyl a převlékl... Když si ale stahoval spací tričko, všiml si jakési postříbřené šňůrky kolem krku. Podíval se a vyvalil oči. Na jeho prsou ležel jakýsi přívěsek. Připomínal polovinu toho jin-jang medailonu, ale neměl vybarvené celé pole jednou barvou s tečkou uprostřed. Stříbrný přívěsek ve tvaru poloviny amuletu zpodobňoval černé zvíře na bílém poli.

Psa.

Velkého.

Horší bylo, že ho Harry nepoznával. Nevzpomínal si, kde k němu přišel a proč ho má. Bylo to čím dál divnější. Napřed ho napadlo, že se zeptá svých přátel, jestli o tom něco neví, ale když vyšel z koupelny a před pokojem se srazil s Ronem, něco ho nutilo mlčet. Nechtěl se o tahle podivná zjištění dělit. V náhlém hnutí mysli se rozhodl na všechno přijít napřed sám.

 

Sotva chlapci sešli do kuchyně ke snídani, všichni přítomní se na okamžik zatvářili zaskočeně, když spatřili Harryho. Byl stejně tichý jako vždy, ale tentokrát nepůsobil jako mátoha, táhnoucí na svém hřbetě všechno trápení světa... Měl lepší barvu, netvářil se jako boží umučení... Všem muselo být jasné, že došlo k nějaké změně. Nikdo se neodvažoval se zeptat k jaké, aby Harry znovu nesklouzl do deprese. Byli raději, že se zlepšuje.

„Dobré ráno, drahoušku,“ usmála se na Harryho Molly a položila před něj talíř s míchanými vajíčky, tousty a opečenou slaninou. „Jak ses vyspal?“

„Dobře,“ přikývl Nebelvír s mírným úsměvem. Sklonil hlavu k talíři, nevšímaje si pohledů a výrazů ostatních. Cítil nevysvětlitelný klid, utrpení z kmotrovy ztráty vnímal tak nějak okrajově, jakoby vzdáleně.

Po jídle se do kuchyně náhle dostavil ředitel Brumbál. S úsměvem se rozhlédl a popřál všem: „Dobré ráno, děti, Molly, Arthure, Remusi. Přinesl jsem výsledku NKÚ a s tebou chci mluvit, Remusi.“

„Jistě, Albusi,“ vlkodlak vstal od stolu, ředitel položil na stůl hromádku dopisů, pak s Remusem odešel z místnosti. Hermiona odhodila toust a popadla obálky, hledajíc tu svou.

Harrymu kmitl po tváři kratičký úsměv. Ron mu podal jeho výsledky, a v jedné ruce párek, začetl se do vlastních.

Harry přejel pergamen pohledem.

 

VÝSLEDKY ZKOUŠEK NÁLEŽITÉ KOUZELNICKÉ ÚROVNĚ 

Vyhovující klasifikační stupně: 
Vynikající (V) 
Nad očekávaní (N) 
Přijatelné (P) 

Nevyhovující klasifikační stupně: 
Mizerné (M) 
Hrozné (H) 
Troll (T) 


HARRY JAMES POTTER BYL OHODNOCEN NÁSLEDOVNĚ: 
Astronomie P 
Péče o kouzelné tvory N 
Kouzelné formule N 
Obrana proti černé magii V 
Jasnovidectví M 
Bylinkářství N 
Dějiny čar a kouzel H 
Lektvary N 
Přeměňování N*

 

„Jak jsi dopadl?“ nakoukl mu přes rameno Ron. „To je skvělý. Máme stejně Obranu... Ale ty máš lepší Lektvary. Jak to?“

„To bude tím, že mě nezkoušel Snape,“ poznamenal Harry mírně. „Nebyl jsem tak nervózní.“

„To je fakt, při jeho hodinách jsme nikdy nebyli v klidu...“ uznal Ron a vrátil se k jídlu. Harry se podíval na vlastní talíř a pocítil těžko v žaludku. Snědl jen trochu vajíček, toust a jeho trávicímu ústrojí už se něco nelíbilo. Věděl, že poslední dobou moc nejedl, ale i to málo by u něj nemělo vyvolat nevolnost, na malé, nebo žádné porce byl za ta léta zvyklý...

Sáhl po čaji. Vynechal cukr i citronovou šťávu, napil se hořké tekutiny. Trochu se mu ulevilo, ale chuť k jídlu se nevrátila.

„Harry, tobě nechutná?“ ozvala se Weasleyovic matka rodu starostlivě. „Je ti dobře?“

„Už je to lepší...“ zamumlal Harry, „ale už nemůžu, nezlobte se. Víc do sebe nedostanu.“

„Určitě?“ starala se žena. „Jestli by sis dal něco jiného...“

„Ne, paní Weasleyová,“ usmál se na ni, „Já už vážně nebudu, omlouvám se.“ Nalil si další čaj a vstal, že půjde do knihovny. Cítil se i takhle brzy unavený. Náhle se mu zatočila hlava a pohled mu zastřela tma. Že ho někdo pohotově zachytil, než klesl na zem, už nevnímal.

 

„Může to být nervové?“ uslyšel Harry zkoumvý dívčí hlas. „Ze stresu?“

'Miona,' pomyslel si. 'Vždycky pátrající.'

„Možné to je,“ odpověděl souhlasně hlas bradavické léčitelky. „Nakonec, prožívá těžké období a k tomu minimum potravy, jak mi řekla Molly... Potřebuje zesílit... Ale dokud se jeho duše neuzdraví, tělo samotné zdravější nebude. Teď mě nechte o samotě, prohlédnu ho.“

Tiché, i hlasitější podupávání prozradilo, že všichni zvědavci odešli, madam Pomfreyová se pustila do práce. Harry na sobě v okamžení pocítil běžné skenující kouzlo, vzápětí se ozvalo tiché zalapání po dechu... Skenující kouzlo bylo tentokrát zaměřeno na Harryho břicho. A následovalo ženino zašeptání: „Dobrotivý Merline.“

To už Harry nevydržel a otevřel oči. Upřel je na lékouzelnici, poznal na ní, že je ohromená... Zajímalo ho, proč.

„Co se stalo?“ zachraptěl.

„Musím vám položit pár otázek, Harry,“ usmála se na něj, krapet vykolejeně. Jeho zase překvapilo, že vynechala obvyklého pana Pottera a rovnou ho oslovila jménem. Přikývl, vytušil, že ať se děje cokoli, je to vážné.

„Jak dlouho pociťujete nevolnost a závratě?“

„Ode dneška?“ řekl Harry, když o tom chvíli uvažoval. Do včerejška neměl ani chuť k jídlu, ale dnes se mu udělalo zle...

„Aha,“ zamumlala, cosi si poznačila na pergamen, pak se na chlapce znovu podívala.

„Madam, co mi je?“ zeptal se už zneklidněně.

„Já... nevím, jak bych vám to...“ zamumlala, Harry na ní k vlastnímu úžasu poznal rozpaky!

„Je to vzácné, ale ne neobvyklé... Stává se to dokonce i mezi mudly, jak prokazují průzkumy... Zřejmě jste dost magicky silný, i přes své mládí...“ šeptala napůl pro sebe, ale když si všimla, že se Harry už skoro rozzlobeně nadechl, řekla to.

„Jste... v jiném stavu, Harry.“

 

„Ne...“ zavrtěl Harry hlavou. „To... To přece není možné!“

Měl chuť se šíleně rozesmát. Kdyby se mu se stejnou prudkostí, s jakou se snažil vstát, nezvedl žaludek. Rychle si připlácl ruku na ústa, ale už nestihl opustit postel. Madam pohotově vykouzlila Mizející vědro, očarované dno nechalo zmizet Harryho vyzvrácenou snídani. Kouzlo stačilo na občerstvení a vyčištění úst, vytrysklé slzy mu žena setřela sama.

„Chápu, že je to šok, většina mužů s tím nepočítá. A podle tvé reakce soudím, že jsi o téhle možnosti ani nevěděl... Nejspíš proto ses nechránil, že?“ řekla Madam Pomfreyová měkce.

Harry mlčel. Neměl ponětí, jak jí vysvětlit, že netuší, jak k tomu, co podle vyšetření rostlo v jeho břiše, vlastně přišel, nepamatoval si, že by měl někdy v životě sex. Natož s mužem. Věděl jediné. Že se to nikdo nesmí dozvědět.

NIKDO.

Aspoň dokud si nevzpomene a nezařídí se podle toho. Popadl ošetřovatelku za ruku, když se pokusila vstát.

„Musíte mi něco slíbit,“ zasípěl v náhlé panice, když si uvědomil, že by to mohla říct třeba Brumbálovi. Jen přikývla.

„Nikdo to nesmí vědět,“ zašeptal. „Já... musím toho hodně promyslet a...“

„Měl byste to říci druhému otci, chlapče,“ doporučila mu, ale pak souhlasila s mlčením. Harrymu ale pouhé její slovo nestačilo. Požádal o magický slib. Když si všiml, že se to ženy dotklo, nastínil jí, co tahle informace může znamenat pro jeho nepřátele. Pochopila a složila Neporušitelný slib.

Harryho tajemství bylo ochráněno... Pro tuhle chvíli.

Když se lékouzelnice vzdálila, s tím, že jde pro speciální výživné lektvary a ustalovač – to aby se Harrymu vzpamatovala magie – Harry seslal pár kouzel na dveře. Zamkl a opatřil je tišícím. Pak váhavě zvolal: „Dobby?“

Prask!

Tichý zvuk se rozlehl místností, než ho nahradilo potěšené skřítčí zavýsknutí.

„Pane Harry Potter, pane!“ oslovil ho jásavě skřítek. „Co může Dobby udělat pro pana Harryho Pottera, pane?“

„Dobby, dokážeš udržet tajemství?“ zeptal se Harry nejdřív. Skřítek vykulil velké oči a zkoumavě se na svého milovaného pána zadíval. Pak vyjekl: „Pán Harry Potter se změnil!“

„Pšš!“ okřikl ho Harry, vyděšený, netušil, že to skřítek může tak rychle poznat. „Nikdo nesmí nic vědět!“

„Ale nový život být požehnání a radost, pane Harry,“ namítal skřítek, moc nechápal, proč chce Harry tu dobrou zprávu všem tajit.

„Mám nepřátele, Dobby,“ povzdechl si Nebelvír. „Musím teď spoustu věcí promyslet... Prosím tě, podívej se dole v knihovně po knize o skrývání a ochraně tajemství. A ty mi musíš slíbit, že to, co víš, si necháš pro sebe! Prosím, neprozraď mě!“

Dobby se důležitě napřímil. „Dobby být věrný Harry Potterovi a bude chránit všechna jeho tajemství, dokud pan Harry Potter výslovně neurčí jinak. Dobby tak přísahá,“ pronesl a Harry s úlekem pocítil závan magie. Pochopil, jak vážně svá slova Dobby myslel a i když ho uklidnilo, že nebude prozrazen, cítil se trochu divně při pomyšlení, jak snadno se Dobby rozhodl k magickému slibu. Madam Pomfreyová potřebovala k takovému rozhodnutí správnou argumentaci.

„Děkuju, Dobby,“ povzdechl si Harry. „Teď, prosím, přineseš mi tu knihu? A nikdo by tě neměl vidět.“

„Dobby se nedá vidět,“ přikývl skřítek razantně, až mu zapleskaly uši a zmizel. Za krátký okamžik, to už Harry zrušil kouzla na dveřích, vešla ošetřovatelka. Položila na noční stolek potřebné lektvary a jala se Harryho poučovat o jejich používání.

 

Poté, co se madam Pomfreyová vrátila do Bradavic, se k Harrymu do pokoje nahrnula veškerá přítomná mládež. Harry se snažil nedat najevo, jak je otrávený, chtěl být sám a přemýšlet... A navíc mu silně lezla na nervy Ginny, která se na něj stále víc lepila, široce se usmívala, vyzývavě se ho letmo dotýkala... A jemu to najednou hrozně vadilo.

 

Pryč byly doby, kdy bláznil po havraspárské chytačce, nebo slintal jako ostatní nad francozskými vílami z Krásnohůlek, teď cítil – a měl i důkaz – že jediné, co chce, je mužská náruč. Každým následujícím dnem si byl Harry jistější.

Nehledě na sny, které najednou začal mít. Dráždivé sny. Smyslné. A vzrušující. V těch snech byl s chlapcem. Nepoznával ho, ale pamatoval si bouřkově šedé oči, jiskřící vášní, která se do těch snů promítala, černé vlasy, do nichž zaplétal prsty... Ale totožnost toho dotyčného mu stále chyběla.

Nepamatoval si. A z marných pokusů si něco, cokoliv vybavit, byl čím dál frustrovanější. Jeho paměť kamsi zmizela... A zajímalo ho, kdy se něco takového – myšleno ten kontakt s neznámým milencem – mohlo stát. Podle slov Pomfreyové totiž otěhotněl před třemi týdny, tehdy ale byl v Zobí ulici... Takže si to neuměl vysvětlit. Stejně jako mu byla záhadou ta ztráta paměti. Jenže už byl v kouzelnickém světě nějakou dobu, tak si nakonec snadno domyslel, že ať k tomu všemu mohlo dojít jakkoli, následně mu kdosi vymazal vzpomínky.

Harry začínal být poměrně naštvaný. Někdo byl natolik opovážlivý, aby si hrál s jeho myslí. Ale pokud věří, že on to nechá jen tak...

 

Sotva se Harry vzpamatoval ze šoku, udělal napřed to, co říkal, že udělá. Začal promýšlet svou situaci. Ze všeho nejdřív si našel způsob, jak udržet svoje malé sladké tajemství v tajnosti. Poppy Pomfreyové a Dobbymu věřil. Ještě musel zajistit, aby to neprozradil on sám, i kdyby nerad. V knížce, jedné z těch, které mu donesl věrný Dobby, nalezl řešení.

Kouzlo Nihil Praetendi Taedas Revelare* bylo složité, ale fungovalo přesně tak, jak Harry potřeboval. Když v první chvíli uvažoval o Fideliově zaklínadlu, při pročítání všech těch ochranných kouzel zjistil, že Fidelius se omezuje pouze na místo. Je založeno na ochraně domova a budovy, kde se tento domov nachází. Nelze jej tedy aplikovat na ochranu osob či informací, nesouvisející s podstatou Fidelia. Jeho autor se zaměřoval na ochránění domu své rodiny, když ho vytvářel.

Kdežto kouzlo, které si Harry vybral, mělo výhodu v tom, že se týkalo pouze dané informace, kterou si kouzelník přál utajit. Fungovalo jako svého druhu cenzura. Kdokoli o tajemství věděl a chtěl mluvit, kouzlo mu v tom zabránilo. Něco ho od jeho úmyslu promluvit odvedlo a sesilatel sám mohl tajemství prozradit, pouze pokud opravdu chtěl. Kdyby k tomu měl být donucen, kouzlo by působilo i na něj.

Harry se postaral o utajení svého stavu opravdu dokonale.

<<                                                                                          >>
Nihil Praetendi Taedas Revelare* - z lat., znamená Neodhalíš tajnost/tajemství.


 

 

Komentáře: 13.Překvapení!

Opravdu napívavé

Nomom | 04.12.2017

Výborné, vážně výborné. Těším se na další kapitolu.

.)

LH | 03.12.2017

Díky za další skvělou kapitolku, těším se až Harry vyřeší tu ztrátu paměti. A co Sirius?

No už aby bylo pokráčko! :D

...

Achája | 02.12.2017

To je tedy překvapení. Jak a proč je najednou zpět a ještě bez vzpomínek? Spousta otázek a odpovědi někde schované:-)

vzpomínky zasuté

sisi | 01.12.2017

Nádherná kapitola, bude obtížné udržet tajemství v domě, kde je tolik lidu pospolu. Harry bude muset vymyslet něco proti snahám mladé dámy Weasleyové.
S tou pamětí si budou muset nějak pohrát při nácviku nitrobrany, někde nějaká zasutá vzpomínka zůstala, ne? Díky za kapitolu.

Záznamy: 1 - 4 ze 4

Přidat nový příspěvek

Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano (25)
100%

Ne (0)
0%

Mohlo to být lepší (0)
0%

Celkový počet hlasů: 25