6. Mé vnitřní zvíře

Otočil se na bok, aby viděl na svého spolunocležníka.

Teprve teď zjistil, že je v posteli i v místnosti sám. Jediné, co po jeho milenci zůstalo, byl kousek pergamenu na polštáři.

Remus se staženým hrdlem sáhl po pergamenu. Chvíli ho jen tak držel, než sebral odvahu se do něj podívat. Známé, ladně elegantní písmo vypadalo příjemněji než to, co sdělovalo.

'Stejně jako tvá lítost, ani dnešní noc nic nemění. Drž se svého odstupu, přinejmenším ode mě. SS.'

Remus pustil lístek, jakoby se o něj spálil. Srdce mu zběsile tlouklo, pocit nevěřícnosti ho opustil, nahradilo ho dusivé zklamání. A ponížení. Nepředstavoval si, že takhle skončí jeho první milostná noc, navíc... Naplnil pouto se svým souzeným druhem. Předtím ho k Severusovi poutaly pouze nevyřčené city. Dnes v noci, když se s ním spojil, se k němu připoutal tělem, duší i magií, neoddělitelně. I kdyby chtěl, nedokázal by být s jiným. Tak to s vlkodlaky je. Když objeví svého předurčeného partnera, nikdo jiný pro ně neexistuje.

Remus si nebyl jistý, jak bude nucené oddělení působit na Severuse, teď, co si ho potvrdil, ale jeho to už teď hrozně bolelo. Zajímalo ho, jestli ten bič, co Severus upletl na něj, bude cítit i on. Nepřál si bolest svého druha, děsil se toho, co jeho nepřítomnost bude znamenat pro něj samotného... Nejspíš bude utrpení vídat ho a nesmět... nic. Ale řešení bylo jen jediné a pro Severuse zjevně nepřijatelné.

Severusův vzkaz Remusovi vyrval srdce a naděje rozdupal na prach. Mladý vlkodlak si slíbil, že o tom nikomu neřekne, nepodělí se o své ponížení ani s přáteli... Věděl, co by Sirius Zmijozelovi udělal a to nechtěl, i přesto, že mu zlomil srdce.

Schoulil se do klubíčka. Oči ho pálily, ale přemáhal se. Nechtěl se rozbrečet jako dítě. Jen jediné slze se tedy povedlo prodrat se pevně sevřenými víčky.

Harry se probouzel s divným pocitem. S pocitem, který mu říkal, že není sám. Tenhle dojem vůbec neznal. Co se pamatoval, nikdy se o svou postel nedělil... A teď se k němu někdo tulil. Opatrně otevřel oči.

Uviděl rozcuchané černé vlasy. Někdo mu ležel na rameni, někdo hřející a silný. Objímal totiž Harryho pevně jednou rukou kolem pasu.

Ani nemusel vidět tomu spáči do tváře, aby poznal Siriuse. Trochu ho to vylekalo. Rychle si prošel vzpomínky z minulé noci... Ples, nekonečný tanec v Siriho společnosti a jeden trapný taneček s Gudgeonem... Návrat na kolej. Dlouhý rozhovor se Siriem, aby ho odvedl od myšlenek na Snapea a Remuse... Nevybavoval si nic nepatřičného. Jen si spolu hrozně dlouho povídali. 'Asi jsem usnul, když něco povídal,' pokrčil v duchu rameny. 'A oba jsme oblečení, nejspíš se nic nestalo.' Uvědomil si, že ani jeden nejsou v pyžamech, sundali si hábity, když přišli do ložnice, ale zůstali v kalhotách a košilích. Dokonce si ani nezatáhli závěsy, což by určitě při nějakých důvěrnostech udělali... Takže se opravdu jenom bavil.

'Tenhle ples byl aspoň zábava,' ušklíbl se při vzpomínce na to nudné fiasko ve čtvrtém ročníku. Přisuzoval to Siriusovi. 'Asi jsem měl jít rovnou s ním,' napadlo ho, když si uvědomil, že ve skutečnosti přišel s Remusem a zatančili si všehovšudy jen jednou. No, jednou... Ta zbývající polovina tance, když ho Remy zachránil před Gudgeonem, se za celý tanec počítat nedá.

Hůlkou, která ležela na nočním stolku vrhl jedno rychlé Tempus, bylo čtvrt na sedm. Jemně ze sebe skulil Siriuse, ten nespokojeně zavrněl, jak se probouzel.

„Siri, vstávej,“ zavrkal Harry mile. „Je čas na snídani.“

Jak měl ozkoušeno, že zmínka o jídle zabírala nejlíp na Rona, tak teď zjistil, že Sirius – ani takhle mladý – se nedá utáhnout na jídlo. Zauvažoval, co by ho tak probralo...

Mezitím se začal hrabat z postele i James. Závěsy se roztáhly, Harryho budoucí otec si prohrábl své rozčepýřené vlasy, pak si všiml probuzeného chlapce. Když si uvědomil, že ho vidí v Siriově posteli, vykulil oči. Harry rychle položil ukazovák na rty a pomalu vylezl z postele. Přistoupil k Jamesovi.

„Vůbec nic se nedělo, jen jsme si dlouho povídali a usnuli,“ Harry cítil nutnost tohle otci vysvětlit.

„Věřím ti, i když to fakt bylo první, co mě napadlo,“ přikývl James. „Není obvyklý, aby Sirius s někým sdílel postel naprosto nevinně.“

„Víš, jak ho probudit? Na snídani nezabírá,“ zeptal se Harry šeptem, i když měl pocit, že hlasitý hovor by mladého Blacka taky nevzbudil...

„Jo, sleduj,“ zašklebil se Poberta. Sáhl po hůlce. „Aquamenti člověku zbytečně zmáčí postel, takže... Imbrem glacies!“ pronesl zřetelně a dvakrát mávl hůlkou. „A utíkej,“ sykl k Harrymu a sám vypálil do koupelny, protože jakmile se kouzlo dotklo spáče v posteli před nimi, ozval se řev.

„JAMESI!!“ Sirius vyletěl z prohřátého lůžka dokonale probuzený a rozzuřený. Merline, jak nesnášel tenhle Jamesův způsob buzení!

Když zaslechl tiché zasmání, otočil se po zvuku.

Harry se nervózně usmíval při pohledu na běsnícího Siriuse. Zvěromág se k němu pomalu přibližoval, Harry se rozhodl – jako to dělal i včera – odvést jeho pozornost jinam.

„Jak to, že jsme usnuli společně?“ zeptal se s tak odzbrojující nevinností, že Siriuse buď oboje, nebo jen otázka samotná, naprosto vykolejilo.

Zarazil se, v zadumání se zahleděl do stropu nad Harryho hlavou. „Víš, že ani nevím?“

„Mluvil jsme o spoustě věcí,“ připustil Harry. Připomněl si to, opravdu semleli, kde co... Například se Harry zajímal o tradice a zvyky v kouzelnickém světě a Sirius se vyptával na svět mudlů.

„Prostě jsme byli unavený,“ ukončil to Harry. „Víš co, já potřebuju sprchu. Probere mě.“

„Potřebuješ probrat?“ usmál se Sirius zlomyslně. Než se Harry nadál, mávl hůlkou.

„Imbrem glacies.“

Harry zavýskl, jak ho polil ledový chlad, jakoby se propadl do vody zamrzlého jezera... Zalapal po dechu, hodil po Siriovi vražedný pohled... a utíkal do sprchy.

Za okamžik Harry roztával, jak se na něj snesla příjemně teplá voda. Chvilku se nechal jen tak bičovat hřejivým proudem, pak se začal umývat. Otočený tváří ke stěně nemohl vidět svého kamaráda, nenápadný, přesto zkoumavý a hodnotící pohled chlapce, v jehož náruči usínal.

Když s ručníkem na hlavě a kolem boků opouštěl umývárnu, jediné, co ze Siriho sprchového koutu viděl, byla hotová mlha z bílé páry, tak hustá a horká, že se mu srážely krůpěje vody nad horním rtem.Vytušil, že jeho přítel potřebuje soukromí, tak rychle vypadl.

Sirius si teprve po Harryho odchodu uvědomil zvláštní pocit, který ho opanoval, když pomyslel na noc, stávenou v jedné posteli s tímhle zajímavým chlapcem.

Záblesk touhy ho nijak nepřekvapil, stejně jako jistá náklonnost, oboje znal. U Harryho ale měl pocit, že je to jiné, než dřív. Jiné, než s kýmkoliv předtím. Předešlé známosti se od sebe nelišily, navíc byly Siriovi povahově blízké. I jim šlo jen o zábavu, nikdy to nebyla žádná velká láska... Rozhodující byla přitažlivost. Když se Sirius rozhodl u někoho 'zkusit štěstí', měl to ten dotyčný většinou spočítané, bylo vzácné, když jeho zvláštnímu kouzlu někdo odolal... A ještě vzácnější bylo, aby byl Sirius sám polapen tak, že se jeho myšlenky točily pouze kolem jediné osoby.

Vlastně se to ještě nestalo. Sirius se nikdy v životě doopravdy nezamiloval.

Takže ho nejdřív nenapadlo, že to matoucí něco, co ho táhne k Harrymu, je mnohem víc, než obvyklý povrchní zájem.

Po návratu ze sprchy zjistil, že je ložnice prázdná, z toho pochopil, že Harry odešel bez něj. Zklamalo ho to. To se Harry tak zlobí? Za to, že na něj použil to samé kouzlo?

Rychle vyhrabal svůj deník, chvatně do něj vypsal myšlenky a pocity, které ho zaplavily. Sotva udělal poslední čárku, otevřely se dveře, vzhlédl.

„Už jdeš na snídani?“ zeptal se Harry. Sirius se zarazil. „Myslel jsem, že tys už...“

„Nešel bych bez tebe,“ ujistil ho Harry. „Čekal jsem dole.“

Na to Sirius neměl co říct. Uvnitř ho něco zahřálo. Pusa se mu roztáhla v úsměvu a když Harry zavelel: „Tak už pojď, ať nám ostatní taky něco nechají...“ poslechl. Deník zaklapl, schoval do kufru a vyrazil za kamarádem.

Ve Velké síni usedli naproti Jamesovi a Lily. Harry se na ně spokojeně usmál. Těšilo ho, že si rozumějí.

„Viděli jste dneska Remuse?“ zeptal se Sirius, když se rozhlédl po osazenstvu nebelvírského stolu. Harry zneklidněl.

„Dneska ještě ne,“ (James) a „Naposledy včera večer,“ (Lily). Harry si v duchu povzdechl, všiml si, jak se mladý Black zachmuřil a takto zamračený upnul pozornost ke zmijozelské tabuli. Následoval jeho pohled.

Povšiml si Snapea, jak sedí a poněkud nabroušeně se dohaduje se svým sousedem - Siriho mladším bratrem.

„Netváří se jako někdo, komu vyšly nekalý plány,“ poznamenal Sirius tiše, tak aby ho slyšel jen Harry. „Takže se mu nepovedlo Remyho oblbnout,“ dodal ještě spokojeně. „Měl jsi pravdu, Harry, Remus je z nás nejrozumější. Bál jsem se zbytečně.“

Ruku do ohně by za to Harry nedal, měl pocit, že se v noci stalo přesně to, z čeho měl Sirius takové obavy. Dokazovala mu to i Remova nepřítomnost u snídaně. Věci zřejmě nedopadly dobře. Otázka je, pro koho, protože jak schovaný Remus, tak naštvaný Snape znamenali, že pravdu má Harry, ne Sirius.

Nahlas neřekl nic, jen mlčky přemítal, kam se mohl nejrozumější Poberta podít.

Teprve když dojídali, napadlo ho, kde se dost možná zhrzený vlkodlak schovává. Byl přece čas zkontrolovat jistý lektvar v jisté Komnatě nejvyšší potřeby... A kdoví, jestli v ní Remus dokonce netrávil tuto noc...

Jak se zvedal od stolku, šeptl svůj nápad do ucha Siriovi... A zčervenal, když postřehl vševědoucí úsměv své budoucí matky.

Společně se vydali do sedmého patra. Remuse našli skloněného nad kotlíkem s lektvarem pro Harryho. Ohlédl se po nich, když vešli, maličký úsměv na rtech. Přesto Harry v jeho jantarových očích rozeznal něco, co mu nebylo neznámé.

Pohled zlomeného srdce.

'No nazdar,' pomyslel si. Vyslal k vlkodlakovi chápavý pohled, ale taky mu němě slíbil mlčení. Remus se pousmál a obrátil pozornost zpět ke kotlíku.

„Tak jak to vypadá, Remy?“ zeptal se Harry, zatímco Sirius se rozplácl v křesle. Všiml si, že pozoruje svého letitého přítele dost podezíravým pohledem. Napadlo ho, jestli do Remyho nevidí líp, než si myslí...

„Brzy bude hotový. Zbývá už jen jeden krok, na ten bude čas dneska v poledne,“ vykládal Remus a krátce lektvar zamíchal. „Pak se musí nechat 24 hodin odstát, takže připravený bude zítra večer... Tak akorát.“

„Akorát, aby sis ho večer vzal a nechal si zdát o tom, jaký máš vnitřní zvíře,“ vložil se do toho Sirius.

Harry se nervózně nadechl. Takže zítra... Těšil se. A byl vážně nervózní. Přemýšlel, čím by si tak odvedl myšlenky, když ztuhl nad Siriovou otázkou.

„Kdes' byl v noci, Remy?“

Postřehl, že Remusovi mírně ztuhly rysy. Ale mladý vlkodlak se dokázal rychle opanovat a odpovědět: „Tady.“

„Odcházel jsi se Snapem,“ prohodil Sirius mírným, ale zkoumavým tónem.

„Potkali jsme se na balkoně a povídali jsme si,“ řekl Remus. „Takže vlastně... ti dlužím omluvu, Harry,“ podíval se na černovláska.

„Mně?“ podivil se chlapec. „Proč?“

„Přišel jsem na ples s tebou a vůbec jsem se ti nevěnoval,“ pokrčil rameny mladík.

„No, byl jsem dost... zaneprázdněný?“ loupl Harry pohledem po Sirim, který měl dost slušnosti, aby se začervenal. Nakonec, byl to on, kdo si uzurpoval pozornost mladého Nebelvíra po celý večer. Jeden chabý pokus havraspárského šesťáka se nedal ani počítat.

„Nevadí... Slušelo vám to,“ poznamenal Remus. Ještě jednou zamíchal tekutinu v kotlíku, Harry přistoupil blíž a díval se, jak se na hladině dělají bublinky. Lektvar měl ošklivě šedavou barvu, trochu, jako když rozmícháte špinavou vodu... Harry si jen stěží představil tu krásnou azurovou barvu, kterou by měl získat v závěrečné fázi. Soustředil se na lektvar, aby nemusel přemýšlet o Remově poznámce, která ho rozechvěla.

Tohoto Siriuse nedokázal vnímat jako člověka, který mu měl být v budoucnu náhradním otcem... Byl přítel. A uvědomil si, že čím raději ho bude mít teď, tím víc ho bude po návratu bolet jeho ztráta...

Najednou dostal strach. Věděl, že pokud bude své rodině hodně blízký, tím hůř mu bude. Nikdy jejich smrt nějak citelně neprožíval (vyjma Siriuse), na své rodiče neměl vzpomínky. Na Siriho ano. Zbožňoval ho už předtím, měl čím dál raději i jeho mladé já... Bude těžké odejít, vrátit se tam, kde Sirius nebude... Už nikdy...

Když odcházeli z Komnaty, byl Harry zamlklý a ztracený v myšlenkách, které se mohly točit čehokoliv... Remus si všiml kamarádovy náhlé proměny, ale nedokázal přijít na to, co ji mohlo způsobit... Chviličku si prohlížel lektvar, pak už nepromluvil a vypadal zamyšlený. Lektvarem to být nemohlo, takový vliv by na něj výpary neměly.

Chtěl se ho zeptat, co se stalo, nebo co řekl, že teď vypadá tak divně... Ale Sirius mu v tom zabránil, když Harrymu navrhl jít si zalétat, což mladík s radostí přijal.

Remuse napadlo, že mu to možná prospěje. Proletět se, vyčistit hlavu... Třeba je to jen maličkost, kterou se užírá.

Harry nadšeně zavýskal, jak mu studený vítr proudil kolem hlavy, hvízdal v uších. Cítil se volný od všeho, co ho trápilo, svobodný. Nepřemýšlel. Jen si užíval volnosti, klidu. Chvil bez neustálé hrozby věštby a Voldemorta.

Neděle večer, ložnice nebelvírských šesťáků

„Na, Harry,“ usmál se Remus na zelenookého chlapce. Podal mu flakónek s krásně zářivou modrou barvou. „Tvůj lektvar.“

„Už?“ Harry vyskočil. „Vážně hotovo?“ Chvějící rukou si vzal lahvičku a přitiskl si ji k hrudi. Pak se vděčně podíval na usmívajícího se vlkodlaka.

„Děkuju.“

„Rádo se stalo. Nakonec, hodně jsi pomáhal, z poloviny je ten lektvar taky tvá práce... Vezmeš si ho teď?“

„Hm, asi jo,“ Harryho úsměv se o něco rozšířil. Už když včera létal, udělal rozhodnutí. Nebude se s ničím nervovat. Bude si užívat, co to jde. Po návratu do své doby bude zase sám a smutný... Teď je teď. Bude žít naplno. Odložil lektvar na polštář. „Půjdu se umýt, stejně je za chvíli večerka... Děkuju, Remy.“ Popadl své mycí potřeby a zmizel v koupelně.

„Není zač,“ usmál se Remus a koukl na Siriuse. Ten s pobaveným úsměvem řekl: „Ať měl v hlavě cokoliv, zřejmě si ji včera tím lítáním vyčistil.“

„Myslel jsem, žes...“

„Že jsem si nevšiml?“ Sirius nebyl tak nevnímavý, jak občas vypadal. „Možná působím, že si některých věcí kolem sebe nevšímám, ale Harryho nedokážu nevnímat.“

„Víš, připadá mi...“ začal Remus uvažovat nahlas, „že tě trochu změnil. Dělá tě lepšího. A to je tu chvíli, já se o to snažil roky...“

„Harry to se mnou prostě umí,“ usmál se Sirius. „Až budu mít jednou děti, chtěl bych syna přesně takovýho.“

„Na to stačí mít toho správnýho partnera,“ poznamenal James, který se právě dostavil a chvíli poslouchal hovor svých přátel. „Jenže právě to bývá ten největší problém.“

„Třeba ne,“ zamumlal Sirius, upřel pohled na dveře koupelny.

Harry se vrátil rozechvělý, ale nadšený. Konečně bude vědět, v co se bude měnit. Popřál ostatním dobrou noc, světla v ložnici zhasla, závěsy kolem postelí se zatáhly. Vklouzl pod peřinu, pak odzátkoval lahvičku. Do vzduchu unikla zvláštní vůně. Vyvolávala vlahé louky, zelené trávy, čerstvého ranního vzduchu... Harry se nervózně nadechl, sebral odvahu a na jeden zátah lektvar vypil. Pak se zamyslel, jak mu to chutnalo.

Hm... Cítil vůni květin, v ústech šťavnatost trávy, vzápětí to na okamžik přebila chuť syrového masa... Což vzápětí spláchla obyčejná voda. Nevěděl, co si z toho vybrat. James a Sirius cítili jen jednu chuť, Červíček prý taky... Jak to, že toho on vnímá tolik?

Oči se mu zavíraly, rychle lahvičku odložil na noční stolek a lehl si. Za malou chvíli už spal.

Kráčel po nádherném palouku, blížil se k potůčku. Přidal do kroku, aby se na sebe mohl podívat. Napadlo ho podívat se na nohy. Byly černé s lesklými kopýtky.

'Kopyta? A sakra... Jsem kůň?'

S bušícím srdce se nahnul nad líně proudící vodu. A vytřeštil oči.

'Jedno... rožec... Jsem jednorožec? Odkdy jsou černí?'

Zamával na svůj odraz hlavou se stříbrným rohem a tmavou stříbřitou hřívou... Zatočila se mu nad tím vším hlava. Sklonil hlavu k vodě, aby se napil. Nechal si vtéct tekutinu do pusy... ehm, spíš asi tlamy, že... Pak otevřel oči a vyděšeně uskočil. Najednou tam neviděl neobvykle zbarveného jednorožce... Znova se tam podíval.

Hleděla na něj jakási šelma. Kočkovitá, to poznal. Podíval se dolů... místo kopyt nebo lidských nohou uviděl mohutné tlapy, černou srst, ohlédl se, celé jeho tělo bylo pokryto srstí, místy si povšiml jakoby tmavších skvrn... A samozřejmě dlouhý chlupatý ocas.

Chtěl zdrceně zasténat, ale z úst mu vyšlo zasyčení.

'To už jsem zase změnil podobu?' pomyslel si zoufale. Podíval se na sebe. Ano, hadí tělo. Tmavé, se světlejším břichem. 'Super,' pokusil se říct nahlas. Vtom zacvrlikal.

'Co... zase?!'

Uvědomil si křídla, mávl jimi... popolétl nad hladinu, spatřil poměrně velkého ptáčka, úžasně barevného. Ale nevěděl, co to je, v ptácích se nevyznal... Pod sebou ve vodě zahlédl cosi se mihnout, bez uvažování se po tom vrhl pod hadinu.

Vtom se probudil. Prudce oddychoval, cítil se pořádně unavený a vyšťavený... Hůlkou líně vrhl Tempus. Když zjistil, že ještě není ani půlnoc, s úlevným povzdechem se složil zpět. Vyspí se. Ráno je moudřejší večera.

<<                                                                                              >>