3.My jsme Pobertové

Týdny v šestém ročníku ubíhaly jako voda, září se přehouplo v říjen... Harry byl šťastný. Spřátelil se prakticky s každým, s Poberty vycházel skvěle – pomineme-li Pettigrewa, toho nemohl vystát, i když se mu dařilo to skrývat – jeho otec byl velmi přátelský, Remus laskavý, jako vždy... I se svou budoucí matkou si měl co říct, spřátelili se. Ale nejlíp si rozuměl právě se Siriusem.

I mladý Black byl šťastný. Pobertové si všimli – a nejen oni – že je jejich spoluPoberta klidnější, nevymýšlí v jednom kuse žertíky, na svou zmijozelskou Nemesis, Severuse Snapea – k němuž se Harry choval slušně – jakoby zapomněl. Většinu času trávil s novým kamarádem, ani profesorům neuniklo, jaký má na největšího uličníka v Bradavicích Harry vliv.

Vlastně to vypadalo, jakoby se Harry stal pátým Pobertou. Nejblíž si byl se Siriusem, i když nebyli prakticky skoro nikdy sami, obvykle v kruhu ostatních Nebelvírů. Spolu se učili, trénovali kouzla, chodili létat. Harry soupeřil v hodnocení v hodinách Obrany s Jamesem, v Přeměňování začínal dohánět Remuse, který mu zpočátku dal pár užitečných rad a protože bral doučování Lektvarů u Lily (na což James od začátku žárlil), začalo se mu brzy dařit i tam.

Jednou, když profesorka McGonagallová při hodině zmínila, že v dalším roce se bude probírat Přeměna ve zvíře, Harry to nadhodil při psaní uložené eseje. Zavedl na to řeč naprosto nevinně... Seděli v nebelvírské společence, všichni Poberti, krom Remuse, který bivakoval na ošetřovně a Harry.

Otevřel učebnici Přeměňování a poznamenal: „Když dneska McGonagallová mluvila o přeměňování ve zvíře... Začal jsem přemejšlet, jaký bych chtěl být zvíře.“

James se škodolibě zachechtal.

„Co je?“ zvedl Harry obočí ve stylu Snape-děsivý-profesor.

„Takhle to nefunguje, Harry,“ prozradil mu šeptem, ze schodů právě scházelo několik děvčat v družném hovoru.

„A jak teda?“ zamračil se Harry. Nevzpomínal si, že by mu Remus a Sirius říkali něco o tom, jak se o svém zvířeti dověděli, nějak na to nepřišla řeč...

„Musíš vypít lektvar,“ zamumlal Sirius, který seděl vedle něj. Počkal, až to uhihňané stádo, házejíc oči po Jamesovi, odejde a dodal: „Umíme ho udělat, ale trvá to měsíc, než je hotovej... Pak se nechá odstát celý den a až pak se můžeš napít. Ve snu se ti má zjevit ta podoba.“

„Ale až pak máš nejvíc práce, když chceš zvládnout přeměnu,“ připojil se James. „A taky to bolí. Pořád to chceš zkusit?“ vyzvídal James, všiml si, že Harry při zmínce o bolesti trochu zbledl. Ale jakmile se zeptal, Harry se narovnal a s pevným výrazem kývl.

„Jo. Chci být zvěromág. A jak vůbec víte...“

„Nás to napadlo mnohem dřív. Takže jsme si přečetli, co se dalo,“ vysvětlil mu Sirius a kouzlem osušil svou esej. Pak ji svinul a odložil stranou.

„Remusi?“ otočil se Harry na mladého vlkodlaka, který zrovna vešel do společenské místnosti. „Už je ti líp? Co ti bylo?“ Samozřejmě dobře věděl, co jeho kamarádovi bylo a co mu bude opět za měsíc, ale zeptat se musel, spřátelili se a bylo by nápadné, kdyby se nezajímal.

„Je to lepší, dík, Harry,“ usmál se stále pobledlý Remus Lupin. Střelil pohledem vedle něj, na Siriuse. „Já... mívám takový... záchvaty. Musím při tom být pod dohledem. Madam Pomfreyová mě pustila až teď. Půjčíte mi někdo poznámky?“ změnil téma hovoru, k němuž by se neodvážil, kdyby byl ve společence někdo jiný, než Pobertové a Lily, která nedávno konečně začala mírně povolovat a teď seděla vedle Jamese.

„Já mám Dějiny a Lektvary,“ ozvala se.

„Já ti můžu půjčit Přeměňování a vsadím se, že James Obranu,“ podotkl Harry. Dobře si všiml, že jeho budoucí otec je v Obraně vynikající, to bude asi dědičné... „A myslím, že Sirius má Runy...“

„Ale asi ne kompletní,“ zavrčel Sirius rozpačitě, „tak nějak jsem nedával pozor...“

„To nevadí, seženu si je,“ mávl rukou Remus a zabral si své oblíbené místo, po Siriově druhém boku. „Co teď děláte?“

„Dějiny,“ zahučel otráveně Sirius. „Bože, nechápu, jak někdo může při těch hodinách vydržet vzhůru!“

„Dneska jsi neusnul, jak jsem si stačil všimnout, vy dva,“ myslel Siriuse a Harryho James, „jste si poctivě čmárali poznámky,“ poznamenal od druhého stolku nevinně, předstírajíc, že nevidí přítelův vražedný pohled.

„To nebyly poznámky,“ zabručel Sirius. „Jen jsme tak kecali...“

„Chceš říct dopisovali,“ opravila ho Lily a chápavě si oba chlapce prohlížela. Tušila, že se mezi nimi vyvinulo blízké přátelství, přesto poněkud jiného druhu, než jaké měl Sirius třeba s Jamesem. Jako dívka na tyhle věci měla velmi... velmi citlivý čich. Usmála se. Nepochybovala, že 'vztah', jako tenhle, je schopen překonat všechno... Doufala, že jim nic nebude stát v cestě.

„Proč sis nevzal taky Runy, Harry?“ zajímalo Siria. „Mohli jsme tam být spolu. Jinak je to tam samej Havraspár a Zmijozel,“ zkroutil znechuceně rty při tom posledním slovu. „Kromě Remmyho.“

„Začíná se s nima už ve třeťáku, to už bych nedohonil,“ vymlouval se Harry, kterému Starodávné runy a jejich užitek nikdy nepřišly ani na mysl. Pamatoval se, že je měla Hermiona, ale nikdy nepochopil, na co jsou dobré. „K čemu vůbec jsou?“

„Je vidět, že tě vychovali mudlové,“ povzdechl si James. Měl kliku, že Lily před chvilkou odešla, potom, co dopsala poslední úkol. „Já je sice taky nemám – i když našim by se to líbilo – ale když chceš být třeba Odeklínač, nebo kouzelnický archeolog… To se ti pak hodí, to mi věř.“

„Vždycky jsem si myslel, že bych byl bystrozor,“ zamumlal Harry. Zamyšleně se zadíval na učebnice před sebou. „Nějak mi pořád nedochází, že mám i jiný možnosti. Čím chceš být ty?“ podíval se na Jamese. Věděl, čím byl, ale zajímaly ho jeho osobní sny, plány… To, co by se později od otce dozvěděl, kdyby…

Kdyby.

„Kromě toho, že se ujmu panství Potterů a budu se muset oženit?“ povzdechl si mladík. „Chtěl jsem být chytač za Anglii, ale jak to slyšel otec…“ povzdechl si znova.

„Nesouhlasil, co?“ hlesl chápavě jeho syn. „Ale stejně ti to závidím. Tetě by bylo jedno, kdybych byl čímkoliv, protože by stejně řekla: Skončíš, jako tví rodiče…“ Sklonil hlavu, ani neviděl soucitný pohled ostatních. „Přál bych si mít tátu, s kterým bych se hádal o to, čím chci být.“

„Bystrozorství by ti žádný táta nejspíš nezakázal,“ mínil Remus. Zavřel svou učebnici Přeměňování a sáhl po Runách. „Je to vážené zaměstnání. Famfrpál prostě dost rodičů nedokáže vidět jako práci, která tě bude živit celý život.“

„Mají pravdu,“ pokrčil Harry rameny. „Určitým způsobem. Zaprvý z nich mluví starost a za druhý, opravdu to není řemeslo na celý život. Do kolika můžeš lítat jako blázen, do pětatřiceti?“

„To je sranda,“ uculil se Sirius. „Přesně tohle řekl tvůj táta, Jimmy. Pamatuješ?“

„Pamatuju,“ zamumlal Potter starší a tiše zaklel, když se mu udělala kaňka, zrovna na poslední slovo eseje. „Merline!“ protočil oči a jal se zachraňovat pracně vytvořený domácí úkol.

Zato Harry se mlčky usmíval, dověděl se během jediného hovoru tolik věcí… A potěšilo ho, že uvažuje stejně jako svůj vlastní dědeček, i když ho nepoznal. Hned se své rodině cítil blíž.

„A bystrozorství je tvůj jedinej sen?“ zajímalo Siriuse. „Takhle přece normálně kluci jako my neuvažujou. Copak nechceš ještě něco jinýho?“

„Chci rodinu,“ řekl Harry vážně, ale zasněně se u toho usmíval. „Nenávidím samotu. Nemusím být bystrozor, myslím, že to jsem chtěl hlavně kvůli rodičům… Možná bych mohl být učitel.“

„A obor?“ zazněl Remus pobaveně.

Harry se taky usmál. Když ho to napadlo, věděl, že pro něj bude existovat jeden jediný obor. Ten, který už si vyzkoušel, v Brumbálově armádě.

„Obrana,“ odvětil jedním slovem. „Mám takový tušení, že by mi to šlo.“

„To míříš vysoko,“ poznamenal James. „Mistrovství na Obranu se studuje dlouho, taky dost záleží na tom, jakýho si vybereš učitele… To, co se naučíš ve škole, je dobrej základ, ale nestačí to,“ a chtěl pokračovat, když si všiml, jak si Harry něco brblá ‚pod vousy‘. „Cos říkal?“

„To, co jsem se učil doteď,“ mínil tím, než nastoupil do ročníku s nimi, „se jako moc dobrý základ nazvat nedá. Vlastně jsem se nejvíc naučil asi od vás…“ zamyslel se, aniž si uvědomil, co říká.

„V tom případě jsme skvělí učitelé, protože vy dva s Jamesem jste teď na vrcholu hodnocení v Obraně,“ obeznámil ho Remus. „Jak jsem slyšel McGonagallovou, tak takový hodnocení míval akorát Pošuk Moody…“

„Co?“ koukl na něj Harry vyjeveně. Jasně, že věděl, kdo je Moody, ale netušil, že se znal s rodiči, natož takhle brzo… Tahle doba byla jedno velké překvapení.

„Alastor Moody, bystrozor,“ vysvětlil mu James potěšeně. „Táta dělá na Ministerstvu a jednou nás představil. Ten chlap má jedno oko, dřevěnou nohu, ale pořád je to legenda mezi bystrozorama. Taťka říkal, že je trochu paranoidní, ale v týhle práci je to asi normální,“ pokrčil rameny. „Takže počítej s tím, že když budeš bystrozor, potřebuješ zdravou dávku paranoie…“ zazubil se nakonec.

Harry mu uculení vrátil a chvíli mlčel. Věnoval se práci z Lektvarů, ale soustředění mu dlouho nevydrželo. Podíval se přes učebnici na Jamese.

„Kdybys měl syna, vadilo by ti, kdyby šel na bystrozora?“ zeptal se opatrně. Vážně, jakou šanci by měl tuhle otázku položit ve své době? Na to by potřeboval médium a spiritistický stoleček.

„Jasně, že ne,“ bránil se James. „Byl bych pyšnej. Ale kdyby lítal jako já a chtěl být třeba profesionální chytač… nerozmlouval bych mu to.“

„To by určitě dělal dědeček,“ zachechtal se Sirius. „Takže na tebe logicky zbývá rozmazlování.“

Harry se tomu sice zasmál s ostatními, ale v duši ho cosi zahlodalo. Jaký by byl, kdyby jeho rodiče, nebo alespoň otec, přežili? Byl by přesně takový, jak ho vidí Snape? Nezodpovědný, rozmazlený floutek? A je takový James?

Zahleděl se na svého budoucího otce a bilancoval. Odsunul stranou to, co o něm věděl z dřívějška. Co mu říkal Sirius, Brumbál, Hagrid. I to, co slýchal od profesora lektvarů. Pokoušel se být objektivní. A že to moc dobře nešlo…

James vyrůstal v jiné době. V milující rodině, v dostatku, nikdy nehladověl. Nikdo ho netýral, nebil… Od dětství měl přátele. Harry musel uznat, že je mezi nimi obrovský rozdíl. Každý z jiného světa, doslova… Jediné, co mají společné je krev a magie. Jsou každý jiný.

Harry vyrostl v době po Voldemortově pádu, v časech míru… Mezi lidmi, kteří ho nemilovali, trestali ho bez pořádného důvodu (ten si vždy našli). Hladověl, v době nástupu do Bradavic byl na hranici podvýživy… Vyrostl bez jediného přítele. Naučil se myslet jako Zmijozel už jako dítě, musel. Život ho naučil myslet především na sebe, vypěstoval si dokonalé reflexy a pud sebezáchovy.

A všechny zkušenosti a ostražitost nechal plavat, když získal prvního kamaráda. Ze Zmijozela se stal Nebelvír. A jak se tak nad tím vším Harry Potter zamyslel, uznal, že profesor Snape by měl pravdu v jediném případě.

Kdyby jeho otec přežil a měl možnost ho vychovat.

Jen tak by se stal Jamesovou kopií. Ale takto…

Takto je… prostě Harry. Jen Harry. Co na tom, že Potter. Není přece jen Jamesův, ne? Něco musí mít i po Lily…

Znova se usmál a už klidněji dopsal zbývající esej.

Když odložil poslední pergamen, Pobertové se na sebe podívali. James se ujal slova i vedení. „Pojď s námi, Harry. Chceme ti něco ukázat.“

Zmatený Nebelvír si jen mlčky uklidil učení a následoval je. Zamířili ven z klubovny. Harry nejdřív nechápal… Dokud ho nedovedli do sedmého patra, před jistou stěnu, v tu chvíli mu to došlo.

James třikrát přešel kolem, ve stěně se objevily tmavé dřevěné dveře. Jeden po druhém rychle vstoupili, dveře za nimi zmizely.

„Vítej v Komnatě Nejvyšší Potřeby, Harry,“ rozpřáhl James ruce. „Tahle komnata ti dá všechno, co chceš, až na výjimky. I magie má svoje hranice.“

„To chápu,“ kývl Harry a rozhlédl se. Místnost téměř kopírovala nebelvírskou společenskou místnost, jen byla menší a měla velká okna. Podíval se, měly výhled na famfrpálové hřiště. Všichni se sesedli, Harry do křesla, kluci do pohovek po dvou proti němu. Najednou si připadal jako pod mikroskopem.

„Proč jsme tady?“ zeptal se. „Co mi chcete ukázat?“ Něco tušil, ale chtěl to slyšet od nich.

Kluci se po sobě podívali, pak promluvil Remus: „Podmínkou toho ukázání je slib, Harry. Je to naše tajemství, takže pokud slíbíš, že ho zachováš… Můžeš se stát jeho součástí, ten slib by pak chránil i tebe…“

Harry naoko váhal, byl si skoro jistý, o co jde. Určitě mu chtějí říct o svém zvěromágovství, to samozřejmě slíbí… Přikývl.

„Je ošemetný něco slibovat, když člověk neví, o co jde,“ zamumlal, „ale vám věřím, kluci. Takže… slibuju, že zachovám vaše tajemství.“ Neušlo mu, že se všichni zatvářili úlevně, ale pouze u Siria postřehl, jak si skoro nahlas oddychl.

James vstal a vytáhl hůlku, stejně jako ostatní.

„Hůlku, Harry,“ sykl na něj Sirius. Poslechl.

„Tys nikdy neskládal magický slib, viď?“ usmíval se James. Harry jen zavrtěl hlavou.

„Teď zkřížíme hůlky,“ poučoval Remus, „stoupni si sem.“

Harry přistoupil, zkřížil hůlku s Jamesovou, kluci se přidali. James se zeptal: „Slibuješ na svou magii, že budeš mlčet o tom, co se teď od nás dozvíš?“

„Slibuji, na svou magii,“ přikývl Harry. Ze všech hůlek vytryskl zářivý paprsek, rozvětvil se a svázal dohromady zápěstí všech chlapců. Harry věděl, že to není nebezpečné, přesto se neubránil bodnutí úzkosti. Vyhledal pohledem Siriovy oči, mladý Black se na něj jen usmál. Uklidnilo ho to.

Když se paprsek vstřebal, napětí v místnosti povolilo.

„Tak, hotovo,“ oznámil Sirius vesele. Skočil na pohovku, Harryho stáhl vedle sebe. Ostatní se posadili poněkud klidněji.

„Jsme zvěromágové,“ prozradil James. „Říkáme si Pobertové. Pilovali jsme zvěromagii od třeťáku, teď už se normálně proměňujeme, jak chceme. Logicky je to nelegální, když jsme to neoznámili… Ale udělali jsme to pro kamaráda. Abychom mu trochu ulehčili jeho úděl.“

„Co myslíš tím údělem?“ vyzvídal Harry. Jasně, že věděl, co myslí, Remusovo prokletí… Ale snažil se nedat na sobě nic znát.

„Já… jsem… jsem vlkodlak,“ hlesl Remus, oči sklopené, bál se podívat na černovlasého chlapce v křesle. James měl dlan na jeho ramenou, jako psychická podpora. Tohle přiznání nemohlo být ani v nejmenším lehké.

Harry na něj chvíli koukal, usedalo mu srdce, když viděl jeho skoro hmatatelnou úzkost. Tiše vstal, přešel k němu. Poklekl a položil dlaně na jeho, které mladý vlkodlak pevně drtil v klíně.

„Nemám s tím problém,“ řekl Harry mile. Remus užasle vzhlédl. „Pochybuju, že si za to můžeš ty sám. S tímhle člověk nic nenadělá… Ale mezi námi je to v pohodě. Jasný?“

Remus na to neodpověděl. Jen se prostě hodil kolem Harryho krku, čímž ho trochu zaskočil. Šeptal mu do ucha: „Díky, díky, díky…“

Když se od sebe odtáhli, trochu rozpačitě se rozhlédli. James se pobaveně usmíval, Sirius si Harryho trochu zvláštně prohlížel… A Červíček, který do teď neřekl ani slovo, se tvářil naprosto nezúčastněně. Jakoby se ho nic z tohoto sezení netýkalo.

Když konečně opadly emoce, kluci Harrymu prozradili své přezdívky. Pak něčí – nejspíš Jamesovo - přání změnilo vzhled Komnaty. Ocitli se v lese, na široké mýtině. Remus si stoupl k Harrymu a sykl: „Dívej se. Já se proměním až o úplňku, což bylo před pár dny, to ti už určitě došlo. Kluci ti ukážou svoje podoby.“

První se změnil Pettigrew - Červíček. V jednu chvíli tam stál, vzápětí Harry zahlédl jen plešatý ocásek v trávě. Trochu se oklepal. Pak se k němu rozběhl velký černý pes. Vesele zaštěkal, skočil na Harryho, dokud nebyl nepodrbán za ušima. To Remuse pobavilo, tiše se vedle obou přátel svíjel smíchy.

Místo Jamese se na mýtině objevil obrovský jelen s majestátním parožím.

‚Dvanácterák,‘ pomyslel si Harry dojatě. Vstal od Siriuse, který se nechával drbat a přešel k otci. Opatrně, ale odvážně se postavil před něj… trochu váhavě natáhl prsty a pohladil jelena mezi parohy. Velké zvíře přešláplo na místě, Harry váhavě ukročil, ty bodce na parozích vypadaly dost ostře… Pak se ohlédl k Remusovi.

„Naučíte mě to?“ zeptal se nejistě.

Místo Remuse odpověděl Sirius, který se proměnil zpět. „Naučíme,“ slíbil. „Proto jsme se rozhodli říct ti pravdu. Nejsi tu dlouho, ale všichni cítíme, že k nám patříš.“

‚Jak by ne,‘ napadlo Harryho, zatímco se šťastně usmíval, ‚jsem syn a kmotřenec dvou z vás. Opravdu k vám patřím.‘

Komnata se znovu změnila. Teď z ní byla skvěle zařízená lektvaristická laboratoř, s připravenými kotlíky, jen pod nimi zapálit oheň.

„Už jsem říkal, že nejdřív je třeba udělat lektvar, k odhalení vnitřního zvířete,“ pronesl Remus. „Naštěstí nám Komnata může poskytnout prakticky všechno, co je třeba,“ pochvaloval si. „A to, co nemůže…“ sáhl do kapsy a vytáhl několik zelených listů a z druhé jakýsi kořen.

„Ta mýtina před chvílí je skutečná, v Zapovězeným lese. Obvykle se proměňujeme tam. Tak jsem to teď sebral. Tyhle listy se musí dát do lektvaru čerstvé, stejně jako oddenek Snivce,“ poučoval ho Remus.

„Snivce? O téhle rostlině jsem nikdy neslyšel,“ podivil se Harry.

„Snivec azurový je hodně vzácná bylina,“ vmísil se Sirius. Harry užasl znova. Nikdy netušil, že by měl jeho kmotr kdy jaké povědomí o lektvarech či přísadách… Napadlo ho, že to možná nezmiňoval kvůli Snapeovi, aby nerýpal, že o lektvarech nemůže nic vědět.

„Roste v lesích, jako je náš Zapovězený,“ pokračoval mladík. „Na poměrně nepřístupných místech, většinou kvůli nebezpečným tvorům. Má světle modrý květy, ale jediný, co se z něj používá, je ten oddenek. Šťáva se přidává do lektvarů jako je Bezesný, Uspávací dryják, skoro do všech, který souvisí se spánkem a sněním.“

„Aha,“ hlesl Harry. „A azurový se mu říká kvůli těm květům?“

„Ne, to proto, že se lektvar po jeho přidání zbarví azurově,“ řekl Remus. Někdy tak vydrží až do konce vaření, někdy ještě změní barvu, záleží na tom, kolik je v daným receptu Snivce.“

„Nikdy by mě nenapadlo, že budou lektvary takhle zajímavý,“ zamumlal si Harry pro sebe, ale Sirius ho stejně zaslechl a zašklebil se.

Vaření netrvalo dlouho, vlastně jen nechali základní lektvar s prvními přísadami probublávat. Mělo se tak dít následujících deset hodin. Remus slíbil, že přijde včas, přidat další přísady, Harry se hned ozval, že půjde taky. Chtěl vědět, jak se ten lektvar dělá. Věděl, že zasvětí své přátele, až se vrátí domů. Už si sepsal ingredience, Komnata ve škole mu poskytne, co potřebuje a pro ty důležité věci si skočí do lesa... Už teď se těšil, jak Rona a Hermionu překvapí. Zvlášť Ron bude bez sebe, až se dozví, co mu řekne. Slib neporuší, ale řekne jim o sobě.

Z Komnaty Nejvyšší Potřeby odešli na etapy. Jako první Pettigrew, což nikoho nepřekvapilo, poslední dobou se pořád někam vytrácel sám, pak James a Remus a jako poslední Harry se Siriem.

Harry totiž požádal, jestli by mohl Siriho Tichošlápka vidět ještě jednou. Bylo znát, že je to mladší pes, ale nijak závratný rozdíl to nebyl. Harryho to vracelo do vzpomínek, i když si uvědomoval, že se vlastně týrá vlastním pocitem viny.

Sirius tím byl potěšený, v psí kůži se cítil dobře a ujišťoval Harryho, že jako zvíře se bude cítit stejně. Když Harryho napadlo, jestli by mohl být ptákem, protože rád létá, jen pokrčil rameny, že to není vyloučené. Dál Harryho zajímalo, jestli může mít zvířat víc. Nato mu Sirius jednoduše podal knihu, kterou si vyžádal od Komnaty – Zvěromágové během staletí od Amady Gouldové* ….

Harry se do knihy zabral okamžitě, dokud ho Sirius se smíchem neodtrhl s tím, že by měli jít na večeři. Bylo to vážně zajímavé čtení.

Tato čarodějnice se měnila v kanára, ale především měla čtyři syny, rovněž zvěromágy. Nejmladší z nich proslul tím, že byl za mnoho set let první potvrzený animág – zvěromág s podobou magického zvířete.

Tohle zjištění v mladém Nebelvírovi vyvolalo další otázky a také doufání. Líbilo by se mu mít vícero zvířat, bůhví, že by se to hodilo… Taky ho napadlo zkusit, jestli má i v téhle době Hadí jazyk… To ale vyzkouší, až u toho nebude nikdo z jeho přátel. Nechce je vyděsit.

Cestou do Velké síně se u schodiště ke sklepení srazili se dvěma Zmijozely. Okamžitou Siriovu změnu nálady Harry přisoudil zjištění, že vrazili do Snapea, ale když viděl toho druhého Zmijozela, napadlo ho, jestli je to jen tím.

Mladík byl dost podobný Siriovi. Tak si říkal, jestli nejde o jeho mladšího bratra, kterého nikdy nepoznal, prý zemřel mladý ve službě Voldemortovi...

Harry se zachvěl při této myšlence. Zná tolik lidí, kteří zemřeli kvůli Pánovi všeho zla. Co by se stalo, kdyby zkusil někoho zachránit? Odvrátit od služby zlu? Byl by to nebezpečný zásah do historie? Brumbál ho sice varoval, aby nezkoušel nic měnit, ale...

Vzpamatoval se, když Sirius vyštěkl jakousi nadávku. Regulus mlčel a vzdorovitě se díval do bratrových očí. Sirius vedle Harryho se chvěl vztekem. Harry ho popadl za zápěstí, aby mu zabránil vrhnout se po budoucím mistrovi lektvarů, to mladého Zmijozela vyprovokovalo k zlomyslné poznámce: „To sis svýho novýho mazlíčka vycvičil rychle, Blacku. Podrbeš ho taky za ušima?“

Harry si bůhví jakým zázrakem uchoval klid. Jindy by ho Snape vytočil, dřív se urážel pro každou jízlivost... Je pravda, že ten muž vždycky věděl, čím se ho dotkne nejvíc...

Vykročil před Siriuse, ten jenom překvapeně zamrkal, když mu přerušil výhled na podobně vzteklého Snapea...

„Já jsem ti někdy nějak ublížil, Snape?“ zeptal se mírně.

Oslovený ohromeně zamrkal. Neodpověděl, jen sklopil oči a mírně mu zrůžověly uši.

„Neublížil, pokud si vzpomínám,“ pokračoval Harry, pořád stejně klidně. „Pak bych ocenil, kdyby ses do mě přestal navážet. Neznáš mě a nic jsem ti neudělal. Připadá ti zábavný urážet lidi, který neznáš?“

„Jsi Nebelvír,“ ucedil naštvaně mladý Snape.

„A proto si automaticky zasloužím tvoje opovržení?“ podivil se Harry. „Víš, klidně si to mysli, když ti to udělá radost, ale já nejsem tvůj nepřítel. A dokud mi sám nedáš důvod, nebudu jím. Nech mě žít a já nechám tebe.“

„To je mudlovské přísloví,“ vyprskl opovržlivě Snape.

„To neznamená, že není pravdivý,“ namítl Harry. „Některé věci platí pro oba světy. Proč si dělat zbytečně nepřátele, když to není nutný. Já se bez válčení obejdu. Tohle malicherný soupeření mezi kolejema mi přijde zbytečný. Šetři si síly na něco užitečnýho a nevšímej si mě.“

Harry ukončil řeč a jen sledoval Snapeův výraz. Když se Zmijozel bez odpovědi odvrátil a vyrazil bez svého společníka do Síně, došlo mu, že tuhle malou slovní přestřelku vyhrál.

„Díky,“ špitl mladší Zmijozel a chtěl se vytratit.

„Regulusi!“ zavolal na něj Sirius, ještě pořád rozzlobený. „Proč se taháš s tím umaštěncem, říkal jsem ti...“

„Říkal jsem já tobě, jakou blbost jsi udělal, když ses nechal zařadit do Nebelvíru?“ vytočil se chlapec. „Říkám ti snad, abys nechal tu svou partu, která z tebe dělá jen tyrana Zmijozelů?“

„Pořád mě poučuješ, abych nechal Srabuse na pokoji,“ namítl Sirius.

„Jmenuje se Severus!“ vyštěkl Regulus. „Je to hodnej, chytrej kluk! Nezaslouží si, abyste ho šikanovali!“ Podíval se na Harryho. „Pokud jsi slušnej kluk, jak mi připadáš, můj bratr pro tebe není dobrá společnost,“ řekl. „Nenech ho, aby tě zkazil.“ S těmi slovy se otočil a zmizel ve dveřích Velké síně.

Sirius si pohrdavě odfrkl. Harry se po něm ohlédl, protože vyrazil na druhou stranu k nebelvírské věži. Sám si povzdechl a vydal se za ním.

Když konečně došel do jejich ložnice – dal Siriovi dost dlouhý náskok, aby se trochu uklidnil – nic neslyšel. Pouze závěsy kolem Siriho postele byly zatažené. Harry němě zadoufal, že nebrečí a tiše zaklepal na sloupek u postele.

„Siriusi? Nejdeš na večeři?“

„Běž sám,“ ozvalo se zavrčení. Znělo naštvaně. Harry si povzdechl. Poodtáhl závěs a nakoukl. Sirius seděl opřený o čelo postele a zavile se díval před sebe.

„Siriusi.“

„Nech mě být, Harry.“

Nenechal. Posadil se na roh postele a zadíval se na svého budoucího kmotra.

„Zlobíš se na mě?“

Zdá se, že tohle Siriuse překvapilo. Pohlédl na kamaráda. Pak zavrtěl hlavou... a vzápětí mírně pokývl. Harryho bodlo u srdce.

„Trochu se zlobím. Měl jsi mě nechat, abych ho aspoň proklel, za to, co o tobě řekl.“

„To o tom mazlíčkovi?“ dovtípil se Harry. „Proč si to tak bereš?“

„Ty nechápeš, co tím myslel, že ne?“ Sirius upřel své bouřkové oči na Harryho. „Víš, on takhle říká... každý mý známosti. Každýmu, s kým chodím, no, když jde o kluky. Holek si tak nevšímá. A zjevně si myslí, že spolu něco máme.“

„Oh,“ udělal Harry překvapeně a zrudl jako ředkvička. „Tak tohle mě nenapadlo.“

„On se tě snažil urazit, Harry,“ vysvětloval Sirius. „Protože ti kluci, co se se mnou zapletli, většinou nebyli žádný neviňátka. Chápeš?“

„Už jo,“ kývl Harry rozpačitě. „Hele, já se o sebe postarám, nepotřebuju, abys hájil mou čest. Ale víš... mám pocit, že tohle není to jediný, proč jsi naštvanej. Je to kvůli tvýmu bratrovi, mám pravdu?“

Sirius si povzdechl.

„Jo, máš.“ Poposedl a udělal Harrymu vedle sebe místo. „Jako kluci jsme byli nerozlučný, změnilo se to, když jsem nastoupil do školy. Rodině – hlavně matce - hodně hnulo žlučí, když jsem skončil v Nebelvíru. Moje rodina celý generace patřila do Zmijozelu, Blackovi byli vždycky považovaný za temnou rodinu... Protože patříme ke starým, čistokrevným rodům a nemáme problém s černou magií.

Já jsem taková černá ovce. Nechtěl jsem do Zmijozelu kvůli Jamesovi. Tam bych neměl přátele, jen přívržence. Ti hadi si přátelství a podobných věcí vůbec necení. Matka se mě proto zřekla, teď žiju u Potterových. S Jamesem jsme trochu vzdálenější bratranci. Jeho máma je moje prateta.“

„A tvůj brácha má problém s tím, že jsi Nebelvír?“

„Myslím, že nejvíc mu vadí, že jsem Poberta,“ odvětil smutně Sirius. „Proto se mi snaží ve všem oponovat. Nevím, proč se mu nelíbí, že mám přátele!“ vykřikl a udeřil pěstí do sloupku vedle sebe.

„Víš, co si myslím?“ řekl Harry. „Já bych řekl – ale je to jen můj názor – že žárlí. Viní ostatní z toho, že přišel o bratra. Je to jednodušší, než vinit rodiče. Zlobí se na tebe, protože věří, žes ho vyměnil za Poberty. Zkusili jste spolu mluvit? Normálně, bez hádek a vyčítání?“

„Ne,“ hlesl mladý Black. „Vždycky jsme se jen pohádali. A jak mi vysvětlíš, proč se tahá se Srabusem?“

„Nemůžeš mu říkat Snape?“ požádal ho Harry mírně. „Vážně, Srabus... nelíbí se mi to.“ Pousmál se, když Sirius jen cosi neochotně zavrčel. „On si chce nejspíš taky najít svého Pobertu. Někoho, kdo mu tě nahradí. Možná se bez svého bratra cítí osaměle. Nejspíš i proto si vybral staršího spolužáka. Mohl to být kdokoliv. A třeba si mají taky co říct. Možná mají něco společnýho. Co ty víš.“

Sirius na něj chvíli mlčky koukal, jak zpracovával Harryho teorie... Pak pokývl hlavou a povzdychl si. „Já si s Regulem zkusím promluvit. Nechci o bráchu přijít. Ve Zmijozelu se snadno sklouzne na temnou stranu. Matka by asi byla ráda, kdyby šel ve stopách našich temných předků, ale je to nevinnej kluk... Já ho chci chránit.“

„A budeš na to potřebovat sílu,“ usmíval se Harry. „Pojď se najíst.“

„Večeře už bude končit,“ upozornil ho Sirius.

„Tak si skočíme do kuchyně,“ nevzdával se Harry. „Jdem.“

<<                                                                            >>

Amada Gouldová* - naprosto fiktivní postava, vytvořená pouze pro tuto povídku. Inspirovala jsem se zde .