29.Deja vu

Ron byl překvapen, když mu na postel skočil Harry a objal ho. Zrovna se chystal do koupelny, dnes vstal dřív, aby se stihl v klidu nasnídat... Ale přítelova náhlá radost byla nečekaná. Sedl si a vyzvídal, co se děje. Ostatní spolubydlící už byli v koupelně, v Nevillově případě dokonce už na cestě do Vstupní síně, kde měl schůzku s Lenkou.

„Sirius o víkendu přijede!“ sděloval Harry Ronovi nadšeně. Ten chápavě kývl, už jeho radosti rozuměl. Pak se zarazil: „Jako na návštěvu? Nebude to Brumlovi nápadný?“

„Ne, nebude to návštěva. Chápej, Siri a Remus jsou ti noví učitelé na Dějiny!“ vysvětloval Harry překotně.

„Ahá!“ pochopil Ron. „Konečně tady bude slušný učitel Dějin! A ty budeš moct být pořád se Siriusem! Ale...“ tady se zarazil, „nebojíš se mít ho tak blízko toho slizkýho manekýna?“

„Já si svýho manžela dokážu ohlídat,“ ujistil ho Harry. „Jedinej, kdo by si měl dělat starosti je Gudgeon.“

„Jsem na tvý straně, kámo,“ ujistil ho Ron. Harry se usmál a odvětil, že to dobře ví. Pak zvážněl a dodal: „Hele, Rone, včera jsme se k tomu nedostali. Ráno, než na nás vlítla Ginny, všiml jsem si, že máš mokrý hábit... na rameni. Trochu divný místo, aby ses polil, takže... Co to bylo? Teda, pokud to není tajný. Pochopím, když nebudeš chtít odpovídat.“

Ron zvážněl. Chvíli uvažoval... Pak si pro sebe přikývl. „Víš, jak jsem ti o prázdninách říkal, co se o Voldym píše v novinách... Jeden Mrzimor, Gorman...“

„Vzpomínám si, ale říkals', že jeho rodina přežila...“

„Ve Věštci nebyla celá pravda,“ vysvětlil Ron a ještě ztišil hlas. „Včera jsme se potkali v umývárně, pronásledovali ho Zmijozeláci. Tehdy v noci umřela jeho sestra a oni ho tím týrají. Špatně to nese, slíbil jsem, že detaily, který mi prozradil, nikomu nepovím. Takže ti víc neřeknu.“

„To nevadí,“ potřásl Harry hlavou. „Drž svoje slovo. Možná bys mohl mít dalšího kamaráda...“

Ron se pousmál, ale tak nějak pochyboval, že by Gorman byl jen obyčejný kamarád. Až čas ukáže, jestli bude ve škatulce Známý, nebo Blízký přítel. Uvidí.

U snídaně Harry přímo zářil. S Ronem se dohodli, že ostatním zatím neprozradí totožnost nových profesorů... jen ať si užijí překvapení. Sedli si spolu stranou od děvčat, ale Nevilla přisednout nechali. Povídali si jen tak o různých věcech, Ron klukům popisoval včerejší hodinu Lektvarů. Harry si jen pochvaloval, že udělal dobře, když toho nechal, tenhle stres si rád nechá ujít. Neville se zeptal: „Takže už nechceš být bystrozor?“

Harry se zamyšleně podíval na Rona. Ten jen pokrčil rameny a kývl.

„Řekl jsem si, že už teď mám v životě nebezpečí dost,“ řekl tiše. „Chci mít budoucnost. Rodinu. A chci svoje děti vidět vyrůstat.“

„Na tom není nic špatnýho,“ usoudil Neville. „A co chceš teda jinak dělat?“

„Ještě úplně nevím... Ale možná bych mohl třeba učit...“ mínil Harry.

„V BA ti to docela šlo,“ uznal Neville. „Neobnovíš to letos zase? Mně to dost pomohlo, víš.“

„Pouvažuju o tom,“ slíbil Harry. „Nemůžu toho dělat moc, Pomfreyová mi toho hodně zakázala, ale jen učit by mi nemělo nic dělat.“ Taky ho napadlo, zainteresovat Siriuse, jako dohled nebo poradce, koneckonců, byl vyškolený bystrozor... „Něco mě napadlo,“ podíval se na Nevilla. „Zjistím, jestli by to mohlo vyjít a řeknu ti.“

„Prima,“ usmál se kamarád. „Budeš chodit na Bylinkářství?“

„Jo, to jsem si vzal,“ přikývl Harry. „Jsem zvědavý na Obranu... Dneska ji máme poprvé.“

„Všimli jste si, jak se ten panák líbí holkám?“ prohodil Neville. „Asi tu máme druhýho Lockharta. Snad nás tenhle hejsek aspoň něco naučí.“

Harry se bavil. Tak hezká pojmenování toho nenáviděného hezouna... „Doufejme. Občas si říkám, kam Brumbál na ty lidi chodí...“

„To je dobrá otázka,“ zabrblal Ron. „Už se na to Brumbála někdo zeptal?“

„Pochybuju... To už by jsme viděli změny,“ mínil Harry.

Hermiona a Ginny seděly na druhém konci jídelního stolu a občas hodily pohledem po svých vyvolených. Neměly odvahu, ani náladu se k chlapcům připojit. Moc nemluvily ani jedna s druhou, nebylo co říct... Věděly, že si to pohnojily.

Hermiona byla vděčná, že jejich poslední prohřešek si Ron nechal pro sebe, nedokázala by se Harrymu už nikdy podívat do očí. Najednou víc přemýšlela. O tom, co řekl Ron, co vlastně udělala... Včerejší večer proplakala. Styděla se za svoje chování. Uvědomila si, že měl pravdu. Překročila hranici. Nezachovala se jako kamarádka. Měla Harryho volby respektovat, ne do všeho šťourat... V duchu proklela svou panovačnost a sklon se ve všem hrabat. Chtěla pomoct Ginny dostat Harryho, ale přitom zapomněla, že její nejlepší přítel je právě on.

Zařekla se, že už se do toho nebude plést. Harry měl taky svou pravdu, nechá na pokoji jeho milostný život a bude se starat o sebe. Ona totiž nemůže říct, že by nějaký takový život měla... Mrzelo ji to. Pokazila si šanci u Ronalda. Náhle jí připadal tak zajímavý, jak nikdy dřív a to jí zamotal hlavu už ve čtvrťáku... Teď by ráda věděla, jestli má ještě nějakou naději.

Ginevra Molly Weasleyová se mračila na celý svět. Harry byl stále zatvrzelý a její bratr tomu nepomáhal. Všechny její plány se zadrhly. Celá léta, od chvíle, co jí matka vyprávěla o Chlapci, který přežil a o tom, jak úžasný život bude jednou mít jeho manželka, snila o tom, že ona se jí stane.

Nechtěla se své lásky vzdát. Nejdřív ovšem musí přijít na to, na co Harry zabere. Odmítala věřit, že by byl Harry na kluky. Nikdy to tak přeci nevypadalo! Kde by se to vzalo, tak najednou?! A jak to tak vypadalo, Hermiona už jí taky moc nepomůže, má co dělat, aby si to vyžehlila u Rona... Povzdechla si, vrtajíc se ve snídani.

Zoufale přemýšlela, jak si získat Harryho pozornost. Přes famfrpál se k němu nyní nedostane, když nemůže hrát. Asi si znova přečte ten mudlovský dívčí časopis, který viděla ve společence. Vzpomíná si, že tam zahlédla pár dobrých rad... Například ta o lásce, co prochází žaludkem, to je ono! Harry teď nějak víc jí a docela je i na sladké... Využije toho a něco mu upeče. Vplížit se do kuchyně není takový problém a skřítci jí nebudou překážet, když je poprosí.

Ginny se usmála, nový nápad jí zvedl náladu.

Šesťáci ve složení Zmijozel a Nebelvír se kupili před učebnou OPČM. Hermiona stála kousek od přátel, s nosem zabořeným do učebnice, Harry si tiše povídal s Ronem o možnostech znovuotevření BA, když se ze zmijozelské skupiny ozval hlasitě hlas Draca Malfoye: „Tak se zdá, že letošní famfrpálový pohár bude náš, přátelé! Pottřík nemůže hrát a bez něj je pro nás Nebelvír jen jednohubka!“ Nadšený ohlas mu byl odpovědí. Harry se jen pobaveně ušklíbl. Naklonil se k Ronovi a zamumlal: „Nechte ho, ať si to užije, dokud může. V druhém pololetí mu to dám sežrat. Pohár bude tak jako tak náš.“

„Jasan,“ přikývl Ron. „Napadlo mě, že tě zastoupí Ginny. Ukolíbáme Zmijozeláky pocitem falešnýho bezpečí.“

„Dobrej plán,“ pochválil ho Harry. Ohlédl se, když uslyšel otevírající se dveře. Studenti se začali hrnout do učebny. Harry vykročil mezi posledními a s Ronem usedli do jedné z posledních lavic. Zaškaredil se, když postřehl, že se na ně od tabule usmívá ten 'Řádový hejsek', jak ho nazval Ron.

Profesor Gudgeon studenty přivítal: „Vítejte, žáci na naší první letošní hodině. Šestý ročník je o dost náročnější, než jste byli zvyklí,“ u této poznámky Harry trochu zneklidněl, „protože příští rok vás čekají OVCE. Dnes vás seznámím s některými tématy, která budeme během tohoto školního roku probírat. Kromě opakování loňské látky, které se budeme krátce věnovat, jsem do výuky zahrnul i probrání nových poznatků, s nimiž přišli někteří vážení kouzelničtí výzkumníci. Například nedávno vytvořené kouzlo Egestas Luctus – neboli Kletba smutku. Má někdo z vás představu, o co se v případě tohoto prokletí jedná?“

Harryho nepřekvapilo, že jen Hermiona zvedla ruku. Profesor se usmál a vyvolal ji. „Nuže, slečno, co si pod touto kletbou představujete?“

„Domnívám se, že osoba zasažená touto kletbou bude cítit nárůst smutku, možná deprese, jako v přítomnosti mozkomorů... Jako u všech kouzel bude asi záležet na síle vložené do kletby,“ odříkala svůj názor Hermiona.

„Výborně, slečno Grangerová,“ pochválil ji Gudgeon. „Pět bodů pro Nebelvír. Shrnula jste to stručně, ale dost jasně, aby i laik pochopil, oč jde. Ano, to je cílem této kletby, vyvolat v zasaženém člověku pocit, jaký obvykle vyvolávají pouze známí azkabanští strážní. Předpokládám, že většina z vás ví, jak se proti těmto temným bytostem bránit.“ Vyvolal pro změnu jednoho ze Zmijozelů, ten správně odpověděl, že Patronovým zaklínadlem a vysloužil své koleji rovněž pět bodů.

„Kdo z vás už někdy zkoušel toto kouzlo seslat?“ zajímal se dál. Nebelvíři se na sebe s úsměvem podívali a všichni zvedli ruce. Zmijozelové, stejně jako nový profesor, vytřeštili oči. Gudgeon se po chvilce opanoval. „Znamenitě, studenti... A kdo z vás ho seslal úspěšně?“ zeptal se znova.

Opět byly všechny nebelvírské ruce nahoře.

„Nemožné!“ vyletělo z Gudgeona. „Pane Weasley, schválně, ukažte nám, jak vypadá správné seslání Patronova zaklínadla.“

Ron nelenil, zauvažoval rychle nad hezkou vzpomínkou... Vybral si tu, jak ho Harry žádal o kmotrovství. To mu totiž udělalo obrovskou radost. Švihl hůlkou. „Expecto Patronum!“ Z jeho hůlky vyskočil jasný, zářivý teriér. Proběhl se kolem třídy, hledajíc hrozbu. Když ji nenašel, vrátil se ke svému pánovi. Krátce zavrtěl oháňkou a zmizel.

Gudgeon zůstal nevěřícně zírat. Po chvilce si odkašlal a pronesl: „Tedy... Nikdy jsem nezažil, aby fyzického Patrona vyvolal tak mladý kouzelník. Zjevně jste se učil u dobrého učitele, pane Weasley. Deset bodů pro Nebelvír.“ Pak se otočil ke Zmijozelům. „Zkusí to někdo z vás?“ zeptal se, Harry tušil, že marně. Ani jeden z hadů se nehnul, se zatvrzelým výrazem hleděli do lavic.

„Tak budeme pokračovat. Než přejdeme k loňské látce, ještě vám předvedu to nové kouzlo. Dobrovolník?“ rozhlédl se. Teď se nehlásil nikdo, ani Nebelvíři neměli důvěru v nové kouzlo, o kterém slyšeli prvně. Gudgeon pohlédl k posledním lavicím... Harry se připravil, očekával to. Slyšel, jak se Ron vedle něj nadechl...

„Pane Pottere,“ usmál se Gudgeon zákeřně. „Pojďte dopředu, budete mi asistovat. Hlásil jste se, když jsem se ptal, kdo zvládl Patronovo kouzlo, nemělo by vám tedy být zatěžko se pokusit bránit.“ Harry polkl tu urážku, pokusit se... Věděl, že to zvládne, má moře šťastných vzpomínek. Jen měl obavy, tohle nebyl klasický mozkomor... Kouzla se mohou zvrtnout... Zvedl se, pohledem uklidnil Rona... Došel ke katedře a upřel pohled na profesora. Ten se k němu otočil čelem, vytáhl hůlku, Harry tu svou uvolněně, přesto pevně svíral a čekal.

„Egestas Luctus!“ vyřkl profesor, opisujíc předepsané pohyby hůlkou, z jejíž špičky se vyvalil světle šedý, ledový, přímo mrazivý oblak. Jakmile byl venku, nabral rychle na velikosti a snad i na chladu a obklíčil Harryho.

Ron znepokojeně sledoval Harryho. Všiml si, že ho podoba kouzla zaskočila, ale dokázal se ovládnout. Namířil hůlku na oblak před sebou a vyvolal svého Patrona. Pak se zatvářil zaraženě, stejně jako všichni, kdo věděli, jak Harryho Patron vypadá.

Z Harryho hůlky vyskočil v oslepující záři veliký, přímo obrovský pes a vrhl se na mrazivý opar. Ron si vybavil Siriovu zvěromágskou podobu... Jo, tohle byl on.

Harry se na obřího psa usmál... A mladý Malfoy zavřískal děsem: „Smrtonoš!“ Tím odpálil bouřlivou reakci u ostatních Zmijozelů. Začali se schovávat pod lavice, s hůlkami v rukou. Harryho Smrtonoš už mezitím zlikvidoval Gudgeonovo kouzlo, oběhl třídu a zastavil se u Harryho. Nechal se podrbat za ušima, vrtěl chvostem a s radostným psím úsměvem – to jest, tlama doširoka rozevřená a jazyk visící z tlamy vesele ven – zmizel.

„To byl Smrtonoš!“ vykřikl Draco Malfoy znovu, pro případ, že by to někomu uniklo... Ukázal na Harryho obviňujícím prstem. „Temné zvíře! Potter má za Patrona temného tvora!“

Harry si odfrkl. „Idiote. Jednou vidíš velikého psa a hned je to Smrtonoš. Co bys říkal na německou dogu.“

Pár mudlorozených z Nebelvíru se zasmálo. Mladý zmijozelský princ se na Harryho nechápavě podíval.

„Zdá se, že někteří z vás si s tímto kouzlem poradí,“ pronesl Gudgeon. „Je to dobré znát, doporučuji tedy ostatním, aby se snažili Patronovo zaklínadlo zvládnout. Je to náročné, ale ne nemožné. Knihy s příslušným textem by měl být ve školní knihovně.“ Pak se ještě obrátil k Harrymu. „Tohle je skutečně zajímavé, pane Pottere. Učil jste se Patrona o prázdninách?“

„Ne. Umím ho od třeťáku,“ odpověděl Harry a třídou, no, spíš zmijozelskou částí, proběhl překvapený šum.

„To ale není kouzlo do třeťákových osnov,“ namítl profesor.

Harry přikývl. „Přesto profesor Lupin usoudil, že by se mi mohlo hodit. A hodil se.“

„Lupin?“ opakoval muž. „Proč by vás to učil?“

„Vzpomeňte si,“ vyzval ho Harry jízlivě. „Rok 93. Neutekl tehdy náhodou někdo z Azkabanu? Bradavice byly obklopeny mozkomory.“

„Aha, ano.“ Gudgeon si zjevně vzpomněl a poslal Harryho zpět do lavice. Pak začal opakovat staré učivo.

Později toho dne, ve sborovně

„Tak, začneme,“ zahájil profesor Brumbál dnešní učitelskou poradu. „Máte někdo něco nového? Davide, vy jste dnes měl poprvé šesté ročníky, že?“

„Ano,“ přikývl profesor. „A velice mě překvapili. Než jsem začal opakovat starou látku, zmínil jsem to nové kouzlo. Kletbu Egestas Luctus. Zjistil jsem, že téměř celá třída ovládá Patronovo zaklínadlo! Všichni kromě Zmijozelu udávali, že ho umí! Dva vyvolaní studenti dokázali vyvolat fyzického Patrona!“

„Kteří?“ zajímal se Snape. Minimálně jednoho z nich tušil...

„Potter a Weasley,“ odpověděl Gudgeon.

„Takže jste viděl Harryho jelena?“ usmál se ředitel. „Když ho předvedl ve svém třetím ročníku, všichni jsme koukali... To bylo na tom pokaženém famfrpálovém zápase, pamatujete?“ otočil se na ostatní profesory.

„Jelena?“ opakoval Gudgeon zmateně. „Ne, oba hoši měli psy... Potter většího. Mladého Malfoye tak vyděsil, že začal panikařit, že to je Smrtonoš...“

„Panu Potterovi se změnil Patron?“ podivila se McGonagallová. „To je... hezké.“

„Cože teď má?“ zbystřil Brumbál. „Psa?“

„Ano. Jiný druh, než mladý Weasley, ale taky pes.“

„Zajímavé,“ zamumlal ten starý lišák a zamyslel se.

Harry na koleji se oklepal. Pomyslel si, že ho někde někdo drbe.

Časový skok, sobota

Harry se probudil nadšený. Samozřejmě, hned, jak ho Sirius po snídani informoval, že se blíží, se svěřil Ronovi, aby nepraskl samou radostí, ale nikomu jinému. Nejspíš proto všichni užasli, když v tento první zářijový víkend vyšel z Nebelvírské věže, se sluchátky starého walkmana na uších a šťastným výrazem a postupně se s pobrukováním písně protančil! po chodbách a schodištích až do Vstupní síně, kde zůstal stát, jakoby na něco čekal. I když nevydržel v klidu. Pohupoval se do rytmu písničky a občas se otočil dokola.

(Tady si prosím všichni pusťte tuto píseň. Inspirovala jsem se taneční scénou z filmu Strážci Galaxie.)

Píseň, která ho svedla k tomuto veřejnému vystoupení, zřejmě skončila, protože si Harry náhle sundal sluchátka, pak teprve si všiml obecenstva. Skoro všichni studenti totiž stáli okolo, na schodech a galeriích a zírali na něj s otevřenou pusou. Včetně profesorky McGonagallové, Snapea a Gudgeona.

„Co je?“ optal se svých přátel, kteří se k němu blížili, více či méně pobavení. Hermiona se culila: „Že tys v létě viděl Strážce galaxie*...“

„Ne, zato jsem v létě slyšel tuhle písničku a mám na ni krásný vzpomínky,“ opáčil Harry a mrkl na Rona, který okamžitě pochopil a zrudl. Došlo mu, že naráží na tu chvíli, kdy poslední den před večeří přistihl jeho a Siriuse, jak... ehm, jak Sirius učí Harryho tancovat.

Ginny pro změnu vypadala zadumaně. Ještě pořád nestrávila další Harryho odmítnutí a přemýšlela, o koho může jít, protože Harry nebyl s nikým vídán. Ale věděla, že Harryho nápadné štěstí musí mít nějaký základ... v někom. 'Kdo to sakra je,' zuřila mlčky a prohlížela si přítomnou ženskou populaci. Děvčata z prvních dvou ročníků ignorovala. Sice se chichotaly a červenaly, když kolem nich Harry protančil a usmíval se na ně, ale jejich mládí hrálo proti nim. Dívky od třeťáku výš byly větší konkurence. Například taková... Romilda Vaneová na něj zírala jak na svatý obrázek, když ji minul. A nebyla jediná, sakra. Navíc Ginny zaslechla něco o čokoládových plněných kotlících, co mu prý poslala...

Ron už konečně změnil svůj nápadně rudý vzhled na mírný ruměnec a opatrně se ke kamarádovi přiblížil. „Kde ho máš?“ sykl potichu.

„Už by tu měl být,“ zamumlal Harry a v odpověď se rozlétly hlavní dveře a do Vstupní síně vkráčeli dva muži. Všichni ztichli. Jen němě čučeli na dva hezky oblečené, vysoké a dost atraktivní kouzelníky. Černovlasý okamžitě zamířil k Harrymu a objal ho, ten druhý, s plavými vlasy, pohlédl směrem ke třem stále ohromeným profesorům. Ron jeho pohled sledoval a dal by ruku do ohně za to, že jistý netopýr ze sklepení jemně zrudl. Položil si v duchu otázku, jestli mu o prázdninách něco neuniklo. Konec srpna byl přece jen takový... hektický a plný konspirací.

„Ahoj,“ zašeptal Harry, když ho Sirius láskyplně stiskl. „Ahoj,“ uslyšel a vzápětí ucítil polibek do vlasů. „Jak se cítíš?“ zajímal se jeho manžel.

„Je mi dobře,“ ujistil ho. „Zvlášť teď, když tě tu mám.“

„Ehm-ehm,“ odkašlala si profesorka McGonagallová, která mezitím sešla dolů, „ne, že bych vás, pánové, chtěla rušit, ale Albus vás čeká v ředitelně. Teď.“

Harry si povzdechl. Snad to nebude nadlouho. Sirius vykročil, ale nepouštěl Harryho ze svého sevření. „Harry na mě počká venku,“ ujistil profesorku, která už se chystala něco říci. Teď si povzdechla ona. „Dobrá,“ upustila od námitek a všichni čtyři zamířili k ředitelně.

Před chrličem se Harry odtáhl, na Siriův pohled tiše řekl: „Počkám tu. Jen si pospěš.“

„Pospíším,“ slíbil zvěromág. Vtiskl Harrymu nenápadný polibek do vlasů. „Když tak ho popoženu, aby moc nezdržoval.“ Harry se usmál. S láskou sledoval svého manžela, jak odchází. V duchu uvažoval, jestli se nemusí začít obávat ředitele. Gudgeon, s tím si oba poradí snadno... Brumbál je jiná liga. Ale zařekl se, že svou rodinu ochrání za každou cenu. Měl by začít plánovat dopředu. Ještěže má na své straně Rona, mistra strategie...

Ještě o něco později

Harry si z nudy začal vymýšlet, jak zařídí dětský pokoj, co v něm musí být a tak. A kdy udělají křtiny. Myšlenku na to, jak budou dál tajit své manželství a dítě, zatím odsunul. Tohle stejně nemůže rozhodnout sám.

Z myšlenek ho vytrhl zvuk odíraného kamene – chrlič do ředitelny se posunul. Ze schodiště sestoupil usmívající se Sirius, Remus hned za ním. Před kouzelníky se objevil jeden ze školních skřítků. Uklonil se a pronesl: „Silvion odvede pány profesory do určeného bytu. Mají páni profesoři zavazadla?“

„Děkujeme, Silvione,“ řekl Remus. „Zmenšená zavazadla máme u sebe, takže o ně se starat nemusíš.“

Skřítek se znova uklonil a zamířil z chodby ven. Harry a oba muži ho následovali. Brzy zjistili, že byt se nachází v prvním patře, přímo nad učebnou Dějin. 'Praktické,' mínil Remus. Učebnu s bytem propojovalo točité schodiště, samozřejmě ošetřené očarovaným vchodem.

Harrymu se byt líbil, vypadal dost prostorně. Remus se jen porozhlédl, nové bydliště pochválil, uznal, že z hlediska mladé rodiny je velmi praktický. Pak se omluvil a využil krb, aby se přenesl do sklepení.

Až na to, že visely po stěnách různé obrazy, nad krbem dokonce zrcadlo, což Harry nechápal, proč právě tam, vypadal byt skvěle. Zavolal Dobbyho a potichu mu sdělil, co si přeje. Věrný skřítek přikývl, nechal svou silnou magii rozprostřít po celém bytě a hledal, co jeho pán požadoval. Po takovém zásahu začaly některé předměty v pokojích zářit... Harry na Dobbyho kývl a ten jedním lusknutím všechny podezřelé věci – tedy obrazy, ono zrcadlo, jedna váza, v pracovně psací sada a soška nebelvírského lva se znakem Nebelvíru pod tlapou – v okamžiku zmizely do jednoho z hradních skladů. Harry manželovi krátce vysvětlil, že předpokládal ředitelovo šmírování a takhle se mu vyhnou.

Sirius byl nadšený. Okamžitě se proměnil, proběhl všemi místnostmi a ve své psí podobě si všechno očuchal. Harry ho jen varoval, ať si tady nic neznačkuje. Na to nabral Sirius lidskou podobu, popadl manžela do náruče a odnesl ho do jednoho z pokojů. Sotva překročil práh, oznámil mu: „Tohle bude naše ložnice, lásko. Naše první oficiální ložnice.“

„Neoficiálně oficiální,“ opravil ho Harry a sklonil se pro polibek. Málem se rozvášnili, Harry ale manžela zarazil: „Až večer, Siriusi. Strávíme spolu celou noc. Teď chci vidět zbytek bytu... a brzy bude oběd.“

„Dobře,“ zatvářil se zvěromág zklamaně, ale postavil Harryho na zem. Z náruče ale ne a znova ho políbil. „Strašně moc jsi mi chyběl,“ zašeptal. „Konečně jsme spolu.“

„Jsem tak rád, že tu jsi,“ přikývl Harry. „A chci ti něco ukázat. Zjistil jsem to při první hodině Obrany.“

„Něco se stalo? To už jsou tři dny!“ našponoval se Sirius. „Proč jsi mi hned nedal vědět!“

„Překvapení,“ vysvětlil Harry a vytáhl hůlku. „Koukej. Expecto Patronum!“ Z Harryho hůlky vyběhl velký zářivý pes, Sirius v něm okamžitě poznal svou zvěromágskou podobu. Zhluboka se nadechl, vytáhl svou hůlku (kterou mu bystrozoři kdysi sebrali a strčili k důkazům a nyní, po očištění jména mu byla vrácena). Jen mírně zaváhal, pak se soustředil. Vyslovil kouzlo a oči se mu rozšířily, když spatřil svého Patrona. Zato Harry zářil, když se Siriho bělostně zářící panter začal honit s jeho vlastním Patronem. Bylo to úplné deja vu. Jako oni sami, když si ve svých zvěromágských podobách hráli na honěnou...

Sirius nevěřícně hleděl na kočkující se Patrony. Harry se na něj starostlivě díval, nemohl si nevšimnou skelného lesku v očích. „Siriusi?“ zašeptal znepokojeně. „V pořádku?“

„Ano,“ vzdychl zvěromág a odvolal svého krásného Patrona. Harry udělal totéž. „To jen... Nedokázal jsem vyvolat Patrona, co umřel James. Ani po Azkabanu, to už vůbec nešlo... Díky, Harry.“ Rychle manžela objal. „Udělal jsi pro mě tolik. Vrátil jsi mi život, dal mi nový... Díky tobě snad i zapomenu na to azkabanské peklo... jednou.“

„Pro tebe všechno, Siri.“ Harry byl dojatý.

Po chvíli objímání se vrátili do obývacího pokoje a odtamtud odvedl Sirius Harryho do menší místnosti, jen pár kroků od jejich ložnice. Harrymu učaroval výhled na Zapovězený les. Pokojík byl světlý a útulný, i když nezařízený.
„Dětský pokoj,“ podívali se oba muži na sebe. „Je krásný, Siri,“ zářil Harry. „Přesně takový jsem chtěl. Plný světla.“

„Až tu bude náš syn, bude tu plno světla,“ souhlasil Sirius. „Plno života. Moc se těším. Už máš jméno?“

„Mám pár nápadů, ale nemůžu se rozhodnout,“ postěžoval si Harry. „Mám tolik možností. Prohlížel jsem rodokmen... Může mít jméno po dědečkovi – Adrian, nebo bych mohl zjistit, jak se jmenoval táta mé maminky... Nevíš náhodou, jak se jmenoval?“

Sirius zavrtěl hlavou. „Možná by to věděl Snape, znal je osobně... Bydlel v sousední ulici. Znal tvou mámu ještě před Bradavicemi.“

„Fakt?“ vyjevil se Harry. „To jsem nevěděl. Budu se ho muset zeptat... Víš, něco mě ohledně Snapea napadlo.“ Podíval se na Siria a ten zvážněl. Založil si ruce na hrudi a zkoumavě se na manžela podíval. „Poslouchám.“

„No, ukázal jsem ti vzpomínku, jak mi pomohl a pak mi vrátil vzpomínku. Pořád ji mám.“

„Počkej, jestli tě správně chápu...“ zarazil ho Sirius, „ty uvažuješ, že ho... zapojíš?“ Vzpomněl si na svůj poslední hovor se Snapem, svou odpověď nemyslel vážně, ale...

„Zvažoval jsem to. Možná by bylo dobře mít na naší straně i jeho, je chytrý a dobře zná druhou stranu. Žádal jsem, aby mlčel kvůli Voldemortovi, protože za ním chodil... Teď už nehrozí, že to z něj vytáhne. Ne větší, než u kteréhokoli z nás.“

„Máš pravdu,“ uznal Sirius nerad. „Nemám ho rád, ale máš pravdu. Navíc je to druh našeho vlka... Ty jsi Remyho kmotřenec. Má právo vědět, že budete příbuzní,“ uculil se pobaveně. „Nejsem proti. Zasvěť ho, jestli chceš. Třeba to bude i užitečný. Co všechno mu chceš říct?“

„Přemýšlím, že bych mu ukázal ty samé vzpomínky co tobě,“ uvažoval Harry. „Rozhodně by měl vědět, že jsme se osobně znali před dvaceti lety... Určitě si vzpomene.“

„Kdy mu to řekneš?“ zajímalo Siriho.

„Měl bych už dnes,“ zamumlal Harry. „Ať se stačí do pondělka vzpamatovat. Remus mu bude oporou, kdyby to s ním zamávalo.“

„Ty myslíš, že s ním něco zamává?“ podotkl pochybovačně manžel.

„Viděl jsem ho, když přinesl Remuse. Tehdy jsem si to neuvědomil, měl jsem co dělat sám se sebou... Ale ten večer si pamatuju. On si hrozně dává pozor na svůj výraz, kontroluje se... Ten večer ale ne. Měl strach. Bál se o něj. Až když se Remy začal uzdravovat, uklidnil se. Věř nebo ne, ten chlap má srdce.“

Sirius si povzdechl. O Snapeovi se bavil nerad. „Dáme si ten oběd?“

„Chceš jít dolů?“ nabídl Harry. Ani ho nepřekvapilo, když Sirius navrhl, aby poobědvali 've svém', tady v bytě.

Zavolali Dobbyho a užili si příjemný oběd ve dvou.

Po jídle se rozešli každý po svém. Harry se přes krb domluvil s profesorem lektvarů, že za chvilku zajde a Sirius se rozhodl, že si zatím vybalí. Harry ho ještě varoval před Gudgeonem a Sirius slíbil, že si dá pozor. Po odchodu Harry požádal jednoho ze svých skřítků, aby nějakým kouzlem bránil profesorovi Gudgeonovi v přístupu k Siriusovi. Skřítek souhlasil.

Ve sklepení

„Helemese, Pottřík!“ ozvalo se kousek před Harrym. Blížil se ke Snapeově kabinetu a teď ho zdržovali Zmijozelové. „Jseš daleko od svýho lvího doupěte. Tohle území patří nám, takže zmizni,“ vykročil k němu vysoký blonďák, Harry začal uvažovat, jestli si vzpomene na jméno. „Tak na co čekáš?“ vybafl na něj Zmijozel znovu. Asi byl překvapený, že o rok mladší Nebelvír necouvá... Taky trochu zatlačil do citlivého místa: „Vypadá to, že už tě nepustí na koště, Pottříku. Ten zákaz nám zajistil famfrpálový pohár!“

Pokud čekal, že bude Harry nějak výbušně reagovat, nedočkal se. „No, tak mi nezbude, než držet palce Havraspáru a Mrzimoru,“ pokrčil rameny. „Když nevidíte Nebelvír jako adekvátního soupeře.“

Mezi jeho protivníky to zašumělo. „Srabi a šprti že by nás porazili?“ odfrkl si jeden z mladíků vzadu. „Moc sníš, Pottere.“

„Možná,“ pokrčil rameny Harry (opět). „Tak, díky za pokec, ale mám naspěch. Váš kolejní šéf na mě čeká.“

„Proč by čekal zrovna na tebe a o víkendu?“ nevěřil mu hlavní mluvčí, jménem Bletchley, Harry si konečně vzpomněl.

„Pottere, jak dlouho na vás mám čekat?!“ ozvalo se za skupinou Zmijozelů. Rychle se rozestoupili, Severus Snape tam stál se založenýma rukama a mračil se jako bůh hromu. „Když už si domluvíte schůzku, ohledně doučování, očekávám, že na ni přijdete včas!“

„Ano, pane,“ přikývl Harry. „Omlouvám se.“

„Pohněte si, Pottere. Měl jsem na dnešní odpoledne lepší plány.“

Harry si pospíšil a vešel do kabinetu. Rozhlédl se, ale profesor, který prošel kolem něj, ho vedl ke krbu. Vedle něj visel závěs, když ho Snape odkryl, stěna za ním se podivně mihotala. „Portálový vchod do mých komnat,“ vysvětlil překvapenému studentovi. Ten přikývl. „Bude lepší mít na tohle soukromí,“ souhlasil.

Oba prošli portálem, Harry se ocitl v překvapivě útulné a poměrně pohodlně zařízené místnosti. Lišila se od bytu, který nyní obýval Sirius, ale i tak bylo znát, že ji obývá muž a vědec.

Z křesla vstal Remus a šel Harryho přivítat. Rychle se objali. Snape pokynul Harrymu k posezení a nabídl čaj. Harry rád přijal a zavolal Dobbyho. Ten už byl připraven, přinesl malou svačinu a čaj a odmístil se, aby napodruhé přinesl Harrym požadovanou Myslánku.

„Na co to...“ podíval se Snape na svého studenta zmateně.

„Vysvětlím, pane, brzy,“ ujistil ho Harry. „Rozhodl jsem se vás zasvětit do jistých tajemství, vzhledem ke vztahu, jaký udržujete s mým kmotrem.“

„Co to melete, Pottere!“ vyjel na něj muž. „Já s vaším kmotrem?“

„Severusi, uklidni se a vyslechni ho,“ zasáhl Remus.

„To Remus je můj kmotr,“ osvětlil mu svá slova Harry. „Siri je za něj jen oficiálně oznámený, kvůli jistým informacím, které měl můj táta před dvaceti lety.“

„Moc to nechápu,“ prohlásil lektvarista zamračeně. Sledoval, jak mladý Nebelvír vytáhl z kapsy lahvičku se stříbřitým obsahem a vylil ji do Myslánky. Remus vstal. Natáhl ke svému milenci ruku. „Půjdu s tebou.“

„Ty vzpomínky jsou z větší části mé, profesore,“ řekl Harry. „Kromě jedné, která patří vám. Už jste něco z těch tajemství věděl, o prázdninách. Ale když jsem prosil o vaše mlčení, dal jste mi ji, aby se nic nedozvěděl Voldemort. Teď jsem se rozhodl vás znovuzasvětit, protože... vás chci na své straně, kdyby se něco... stalo. Voldemort a Smrtijedi nejsou jediní, před kým se musím mít na pozoru.“

Muž chlapci před sebou moc nerozuměl a měl o jeho důvodech pochybnosti... ale svému druhovi věřil. Přijal jeho ruku a společně se ponořili do Myslánky. Harry se s povzdechem uvelebil v pohodlném křesle a odpočíval.

Po delším čase, Harry už téměř klímal, se oba profesoři vrátili. Jistý mistr lektvarů vypadal jak převálcovaný. Remus se tvářil dojatě. Snape šel rovnou k malé skřínce, která skrývala bar. Nalil do dvou sklenek, jednu podal Removi a druhou kopl do sebe. Pak se posadil do křesla. Koukl na Harryho a podotkl: „Nezlobte se, že vám nenaliju, Pottere. Když teď nemůžete...“

„V pořádku,“ usmál se Harry. „Ani předtím jsem nebyl z alkoholu odvázaný. Takže...“

„Chviličku, Pottere,“ mávl Snape líně rukou. „Potřebuju to strávit.“ Překryl si oči loktem a mlčel.

„Je to takový šok?“ pošeptal Harry Removi. „Pro někoho určitě,“ odpověděl vlkodlak stejně tiše. Lektvarista zahučel: „Jsem v šoku, vy dva, ne hluchý.“ Pak spustil ruku a zadíval se na Harryho. „Takže... ženatý a těhotný k tomu?“ zeptal se.

„No... ano... pane.“ Harry se začervenal.

„Proto neděláte lektvary, nechal jste famfrpálu a odoláváte sestře svého přítele Weasleyho,“ dokončil Snape své teoretizování.

„Přesně tak.“

„Chápu. No, to vám mohu jen schválit,“ přikývl profesor. Pak si chlapce proti sobě líp prohlédl. „Tak to jste vy. Nikdy mě to nenapadlo... Proč jste byl v minulosti?“

„Ředitel mi tvrdil, že Siri chce přejít na druhou stranu k bratrovi. Já ho měl udržet u světla. Ale není to pravda, Sirius nikdy nezvažoval, že zradí... Nevím, jestli se Brumbál mýlil, nebo mi lhal... ale po všem, co nám udělal, by mě to druhé nepřekvapilo. I když jeho motivaci nechápu. Jediný, kdo mi na tohle může odpovědět, k tomu nebude ochotný.“

„Ano, dostat z ředitele odpovědi na cokoli je úmorné. Dostanete jen další otázky,“ souhlasil Snape. „Nuže, pane Pottere-Blacku,“ zašklebil se, „co přesně ode mě chcete?“

„Chtěl jsem, abyste věděl pravdu,“ řekl Harry. „Vaši hadi jsou stále proti mně, což se nejspíš nezmění. Takže ohledně toho po vás nic nežádám. Jen... připadalo mi, že bych vás rád zasvětil, Remy ví všechno a kdyby se něco dělo, bylo by pro něj těžké, mít před vámi tajemství. Navíc, jste to vy, kdo mi teď vaří lektvary,“ uculil se a objal si pažemi bříško.

„Kdy máte termín?“ zajímal se Snape.

„O Vánocích,“ odvětil Harry. „Jsem nervózní...“

„Dejte vědět, kdybyste potřeboval nějaký lektvar,“ vyzval ho profesor. „Jak se teď cítíte?“

„Dobře,“ přikývl nastávající otec. „Jen jsem hodně často ospalý a unavený. Poppy ale říká, že je to normální.“

„Dobrá. Kdyby se cokoli dělo, běžte za mnou, nebo za Poppy. Jako mistr lektvarů mám i základní léčitelské zkoušky.“

„Vážně?“ podivil se Harry. „To musí mistr lektvarů mít?“

„Není to povinné, ale praktické ano,“ poučoval Snape. „Když už vím, jak který lektvar funguje, přijde mi to jako přirozená návaznost.“

„Dává to smysl,“ usoudil Harry. „A je to užitečné.“

Ještě chvíli si povídali, Remus byl rád, že nebude mít před svým druhem tajnosti a snažil se, aby si ti dva začali aspoň trochu rozumět. Doufal, že prožití těch vzpomínek Severusovi pomůže, aby v Harrym viděl víc, než jen syna své dávné Nemesis. Nakonec, tak nějak si přece před lety rozuměli, proč by to nemohlo jít znovu. Remus nebyl ta povaha, co hází hůlku do žita.

<<                                                                     >>

*Strážci galaxie – známý sci-fi film. Více najdete ZDE. Vím, že je to film z roku 2014 a v HP kánonu je teprve rok 1996, ale neodolala jsem.