28.Překročené hranice

Myšlenky, do kterých byl Harry ponořen nad snídaní, narušil přílet sov. Do Hermioniných rukou spadl dnešní výtisk Denního věštce. Rozvinula ho, přečetla si titulek a vykulila oči. Vzápětí strčila noviny pod nos Harrymu.

Ten se podíval, zakuckal se a vytrhl Věštce kamarádce z rukou.

 

SIRIUS BLACK OSVOBOZEN!

Harry se nadechl a začetl se. Hermiona se uculila a podívala se na Rona. Zamračila se, když si všimla, že jí mladík nevěnuje ani tu nejmenší pozornost. Koukal na Harryho. Začalo v ní opět hlodat podezření.

 

'Dnešním dnem byl Starostolcem oficiálně prohlášen za nevinného někdejší azkabanský uprchlík Sirius Black. Přirozeně řešení jeho případu napomohlo i nedávné dopadení Petra Pettigrewa, který se doznal ke zločinům, z nichž před lety byl on sám obviněn. Starostolci netrvalo dlouho, aby rozhodli o trestu pro zatčeného Smrtijeda.

Peter Pettigrew byl jednomyslně odsouzen k Polibku mozkomora. K trestu má dojít dnes ráno v sedm hodin.' Harry se podíval na hodinky – 7:11. Zhluboka se nadechl, zamrazilo ho. Tak už je po všem... Po chvíli se vrátil ke článku, nevnímajíc, že ho Ron starostlivě pozoruje.

'Denní věštec byl přitom, když Starostolec Siriuse Blacka omilostnil a přiznal mu náhradu za újmu, způsobenou 12 lety neoprávněného věznění, ve výši 25 milionů galeonů a veřejnou omluvu od Ministra kouzel Popletala, jménem Ministerstva.

Dokonce se nám podařilo položit osvobozenému kouzelníkovi několik otázek, rozhovor a fotografie na stránkách 4-5.'

Harry noviny rychle rozložil a zalistoval, Ron toho využil: „Harry stalo se něco?“

„Sirihoužosvobodili,ČervíčekdostalPolibek,hledámrozhovor,“ zamumlal Harry v odpověď rychle. Ron si to rychle zopakoval, aby měl jasno, Harry mumlal příliš rychle. „Aha,“ kývl spokojeně a věnoval se snídani. Neville se na oba podíval. „Tys tomu rozuměl?“ zeptal se Rona.

„Pettigrew dostal Polibek, Siriuse osvobodili,“ vysvětlil mu zrzek. Harry je neposlouchal, už louskal rozhovor svého milovaného Siriuse s reportérkou...

'Věštec: (otázky pokládá Rita Holoubková) „Siriusi, prozradíte našim čtenářům, co teď po svém osvobození hodláte dělat? Předpokládám, že si hodláte užít svobodu a odškodnění za ta léta utrpení v Azkabanu“.

Sirius Black (s úsměvem): „Přirozeně si hodlám užít život, jaký mi byl dlouho odepřen. Měl jsem před lety spoustu plánů a teď si je můžu splnit. Mohu vám zatím prozradit jedno: zatímco se Starostolec dohadoval, kontaktoval jsem Gringottovy. Ujal jsem se svého majetku, který mi po smrti mého mladšího bratra nyní patří celý a přijal jsem postavení Hlavy rodu Blacků. Využil jsem toho a vydědil některé nežádoucí členy rodiny, jmenovitě například dámu jménem Bellatrix Lestrengeová. Nesouhlasím s jejími aktivitami a přesvědčením, nepřeji si, aby měla na rod nějaký vliv. Hodlám přivést rod Blacků znovu k rozkvětu a očistit jeho jméno, aby se ti, co přijdou po mně, nemuseli za své předky stydět.“

Věštec: „Znamená to snad, že se v dohledné době můžeme těšit na novou paní Blackovou a vaše potomky?“

S.Black: „Drahá Rito, rozhodně nemíním být posledním svého rodu. To mohu prozradit už teď. Ale aby se všechny zaujaté čarodějky nemusely zbytečně honit, pošlu vaším prostřednictvím vzkaz... Dámy, ač jsem v mládí experimentoval s obojím pohlavím, ženy nejsou můj pravý zájem. Věnujte svou pozornost a lásku ostatním kouzelníkům, u mne byste marnily čas.“

Věštec: „Ohó, říkáte tedy, že ve vašem milostném hledáčku jsou pouze kouzelníci? To hodně zužuje výběr, že?“

S.Black (opět se usmívá): „Nemyslím.“

Věštec: Tak to vidíte, dámy a pánové, mladý Lord Black je nejen svobodný, žádoucí a dobře zajištěný kouzelník, ale jak se náš list domnívá, tak i snad zadaný! Doufejme, že nám brzy oznámí i jméno svého vyvoleného, prozatím, děvčata, otřete si slzy, neboť svět je jezero plné ryb. Poslední otázka, Siriusi: Kdy jste stihl ve svém napjatém životě po útěku najít lásku? A máme v brzku očekávat svatební zvony?

S.Black: Rito, svou lásku jsem našel už před dvaceti lety v Bradavicích. Nedávno znovu vstoupila do mého života... A já mám pevně v úmyslu už ji nikdy nenechat odejít.

Věštec: Děkuji za rozhovor, Lorde Blacku a jménem Denního věštce přeji vše nejlepší do dalšího života.'

 

Harry napjatě vydechl. Sirius svými odpověďmi řekl vše a přitom nic neprozrazoval... Mimoděk pohlédl ke stolu profesorů, na ředitele, ten zjevně noviny nečetl, vesele si povídal se svými sousedkami, profesorkami McGonagallovou a Prýtovou. Harryho pohled sklouzl stranou... Vedle zamračeného Snapea, který si očividně představoval tu noční můru, Bradavice obsazené Blackovými dětmi (tomu se Harry ušklíbl), se na noviny, otevřené na téže straně jako ty Harryho, usmíval profesor Obrany proti černé magii. Bohužel si nevšiml Harryho vražedného pohledu.

Harry vrátil noviny Hermioně s tichým díkem a otočil se k Ronovi. „Sirius dělal rozhovor s Holoubkovou,“ vysvětlil. „Dostal od Ministerstva odškodnění a jak říká v rozhovoru, přijal post Hlavy rodu a vydědil Bellatrix a ještě někoho, koho nejmenuje.“

„Myslíš, že by mohlo jít o matku fretky?“ zeptal se Ron. Harry pokrčil rameny.

„Nedivil bych se, je to logický. Má moc blízko ke své sestře a tím pádem k Voldemortovi.“ Ron přitakal, spolkl poslední sousto a neochotně se chystal k odchodu.

„Kam letíš, Ronalde, ještě dostaneme rozvrhy,“ napomínala ho Hermiona.

„Potřebuju si odskočit,“ odsekl Ron. Dívka ho začínala svým sekýrováním velmi otravovat.

„Já ti ho vezmu, klidně jdi,“ prohlásil Harry. „Ale pospěš si. Počkám na tebe ve společence.“

„Dík!“ houkl Ron a vyletěl ze Síně. Hermiona už byla zase v ráži, probodla pohledem Harryho. „Doufám, že letos budete oba zodpovědnější. Nezapomeň, že příští rok skládáme OVCE!“ naléhala.

„Co kdybys nás napřed nechala dokončit tenhle ročník, Hermiono,“ navrhl Harry chladně a otočil se k přicházející profesorce. Požádal ji o rozvrh pro Rona a zvedl se. Když ho ještě oslovila, zarazil se: „Pane Pottere, řediteli se podařilo zrušit váš famfrpálový zákaz z minulého roku, jak to vidíte s hraním? Máte šanci na post kapitána, slečna Johnsonová ho odmítla kvůli přípravě na OVCE, i když hrát hodlá.“

Harry znervózněl, ale navenek klidně odpověděl: „Dokud madam Pomfreyová neřekne, hrát nebudu... zrušení zákazu nic nemění. Zdraví mám jen jedno. Podle posledních výsledků to nevypadá, že bych se do sestavy vrátil brzy. Rozhodně ne v tomto pololetí. Je mi líto, profesorko.“

Profesorka poněkud odevzdaně přikývla. „Budiž, budu doufat, že příští rok pro náš tým bude lepší. Pan Weasley v týmu zůstane?“

„O tom nepochybuju,“ ujistil ji Harry. „Hádám, že v dalším ročníku už se určitě zapojím...“ 'Pokud mě Siri znova nezbouchne.' S úsměvem odkráčel do nebelvírské věže. Nevšiml si Hermionina zkoumavého pohledu.

 

Ve společence počkal Harry na svého nejlepšího kamaráda, trochu ho překvapilo, že se Ron vrátil na kolej dost zamyšlený a... s mokrým ramenem?

„Kámo? Co se stalo?“ ukazujíc na jeho namočený hábit. Ron se vzpamatoval, koukl, kam ukazuje a překvapivě zrudl. Stačil jen otevřít pusu, když se otvorem do místnosti vřítila zrzavá dívka a ječela: „Harry Jamesi Pottere! Co si myslíš, že děláš?“

„Později,“ sykl Ron a postavil se kamarádovi po bok, aby ho mohl chránit. Ginny zatím dokráčela k Harrymu, cestou sebrala přítomné členy famfrpálového týmu, pak houkla na bratra: „Víš, co náš drahý chytač sdělil McGonagallce? Prý nebude hrát! I když Brumbál už jeho zákaz zrušil!“

„Já vím, že nebude hrát,“ řekl Ron klidně. „Nemůže riskovat svoje zdraví. Vždyť je to dočasně, ne napořád. Harry si to sám nevybral. Proč z toho děláš takovou aféru, nejde přece o život!“

Dívka na něj zůstala koukat s pusou dokořán. Tohle že je její famfrpálem posedlý bratr? Co se to s jejím světem náhle děje?

„Uhm, Harry a co ti je, že nemůžeš na koště?“ zajímala se Angelina nejistě. „Určitě nemůžeš být v týmu?“

Harry se na sedmačku usmál. „Fakt nemůžu, Angelino, ale není to navěky. Minimálně v tomhle pololetí na koště nesednu... A poletím, jakmile mi to madam Pomfreyová odsouhlasí. Ale právě teď si nedovolím riskovat. Těch pár měsíců to přece vydržíte. Já už se nemůžu dočkat, až budu ve vzduchu.“

„Tak kdo bude kapitán?“ zajímal se jeden z páťáků, jak si Harry pamatoval, velký famfrpálový fanoušek. „Co třeba Ron?“ navrhl Harry. „Zvládne to.“ Všeobecným potleskem byl Ron uznán kapitánem famfrpálového družstva a čerstvě příchozí Hermiona všechny rozehnala slovy: „Hodina začíná za pět minut, jestli o tom nevíte!“ Studenti se rozprchli, Zlaté trio zamířilo na hodinu Přeměňování a Harry doufal, že mu to půjde lépe, než před dvaceti lety. Magický vyrovnávač naštěstí už vypil.

 

Ginny Weasleyová zamířila na svou hodinu Lektvarů, hlavu měla plnou Harryho. Ani se moc nesoustředila na příchod profesora, takže když u její lavice zavlál černý hábit, zděšeně sebou cukla, když se hromově ozvalo: „Weasleyová si myslí, že si nemusí zapisovat postup?“

Zvedla oči napřed k hrozivému učiteli, pak koukla na tabuli. Zasakrovala. Popadla pergamen a brk, Snapeův hlas ji ještě zarazil: „Prozraďte nám, slečno, čím se vaše mysl zabývala v době, kdy měla myslet na Lektvary?“

„Určitě Potterem,“ poskytla svůj náhled na její nepozornost jedna ze Zmijozelek. Hadí část třídy se zachechtala. Ginny zrudla.

„Famfrpál,“ procedila skrze zuby naštvaně. „Promiňte... pane.“

„Věřím, že ztráta pěti bodů vás udrží dostatečně soustředěnou, slečno Weasleyová,“ obeznámil ji Snape a vydal se ke katedře. Studenti, kteří již doopsali postup z tabule, se vydali na lov ingrediencí. Ginny si jen vzdychla. Ty body ji zamrzely... Ale taky věděla, že jakmile budou mít Lektvary šesťáci – čili Ron a Harry, ztratí jich Nebelvír mnohem víc. Ponořila se do práce a na konci hodiny odevzdala téměř perfektní lektvar. Samozřejmě se dočkala jen poznámky: „Zdá se, že vám ztráty bodů prospívají, slečno, asi s nimi budu hodinu s vámi začínat.“

 

Harry si oddechl, když zjistil, že jeho magie je v klidu, dnes nehaprovala. Kouzlení mu šlo stejně jako tehdy, možná o něco lépe, protože si pamatoval, co už se jednou učil... Ale zastesklo se mu, když si uvědomil, že vedle něj sedí kamarád Ron, ne zbožňovaný Sirius. Doufal, že to Siriovo 'brzy' bude opravdu brzy.

Po Přeměňování odkráčel Ron do sklepení na Lektvary. Svěřil kamaráda Dobbymu, kterého varoval před svou sestrou a slíbil že se po Lektvarech vrátí a půjdou s Harrym na oběd. Harry si spokojeně zalezl do postele a věrný skřítek střežil jeho odpočinek.

 

Hermiona byla udivená, když viděla do učebny lektvarů přicházet Rona samotného. Usadila se vedle něj a tiše vyzvídala: „Kde je Harry, Rone? Víš, jaký bude profesor Snape, až Harry přijde pozdě na hodinu? Sebere nám tolik bodů, že budeme v mínusu ještě v sedmém ročníku!“

Ron neměl ani čas zapřemýšlet o odpovědi, když se naštvaný profesor vřítil do učebny.

Snape se rozhlédl po osazenstvu, založil si paže na hrudi a pronesl: „Ač je mi záhadou, jak někteří z vás byli schopni složit NKÚ z tak precizní a složité vědy jako jsou Lektvary, přesto jste tu a mě nezbývá, než vás postupně připravit na OVCE. Mnoho zaměstnání v kouzelnickém světě vyžaduje složení OVCÍ z lektvarů, což samo značí, jak důležitý obor to je.

Proto vám nebudu tolerovat dětinskosti, jaké vám procházely v minulých letech... Ano, pane Weasley?“ podíval se na Rona, který se hlásil.

„Zahrnuje toto ponaučení i členy Zmijozelské koleje, pane?“ optal se Ron drze. Hermiona si s pocitem bezmoci složila tvář do dlaní. Už teď truchlila pro body, o které za chvilku přijdou.

„Dokonce i pro Havraspár a Mrzimor, pane Weasley,“ usmál se lektvarista děsivě. „Což mě opravňuje odečíst vám deset bodů za drzé poznámky, které mezi ony dětinskosti počítám.“

Ron věděl, že mu to Hermiona pak vyčte, ale nemohl odolat... Nehledě na to, že o těchto prázdninách došel k názoru, že body vlastně nejsou až tak důležité. Pochopil, že jsou na světě i mnohem důležitější věci a o kolejní pohár se tak nějak přestal zajímat. A navíc... teď měl i jiné, soukromější důvody, proč se nezajímat jen o sebe a kolejní blaho. Asi vezme tu Harryho radu, aby se nezaměřoval jen na Nebelvír, vážně.

 

Dříve toho dne, po snídani

Ron sprintoval na nejbližší toaletu. Až na kolej by zaručeně nevydržel. Protože se vzbudil pozdě, ani se neosprchoval. Vážně nerad vstával. Měl honičku, aby se dostal včas na snídani a teď fakt potřeboval...

O pár minut později už ulevoval svým nashromážděným potřebám. U umyvadla si pečlivě umyl ruce... Lekl se, když do umývárny vrazil blonďák s mrzimorským znakem na hábitu. Zarazil se, když uviděl Rona, pak sebou mrsknul a zapadl do jedné z kabinek. Překvapený Ron zauvažoval, kluk mu byl povědomý... A najednou věděl, proč. Viděl ho v novinách. Richard Gorman. Jeden z polokrevných, kteří byli nedávno napadeni.

Bylo mu ho líto. Byl to jen okamžik, ale viděl tomu klukovi v tu chviličku do očí... Byly vlhké a zarudlé. 'Asi ho pořád bere, to, co se stalo. Bůhví, co vlastně zažil.'

Dveře se zase otevřely, dovnitř vešli namyšleným krokem tři Zmijozelové. Ron si nebyl jistý ročníkem, ale v tom jeho nebyli... Zúžil oči a čekal, co bude.

Jeden z nich při spatření Rona zvedl nos nahoru a zatvářil se znechuceně. „Já si říkal, co to tu smrdí... Weasleyovská chátra. Zmizni, Weaslíku. Máme tu něco na práci.“ S těmi slovy se rozhlédl, jakoby něco, no, spíš někoho, hledal. Ron si to domyslel rychle. Oni byli pravděpodobně důvod, proč vypadal Gorman tak rozrušeně. Naštval se.

„Myslím, že ne,“ řekl rázně. Ukecaný Zmijozel se po něm nevěřícně otočil. „Co?“ zeptal se hloupě. Ron udělal krok k němu, ale bokem, aby viděl i na ty zbylé hady.

„Pokud se nepotřebujete vyčůrat, nebo umýt, vypadněte. Já tu mám rande.“

„Jseš takovej ubožák, že randíš na záchodech?“ zachechtal se jeden z pobočníků. Ostatní to taky pobavilo. Ron se na něj s nezájmem podíval. „To ti může bejt jedno, nemyslíš?“ Zmijozely očividně překvapilo, jak klidně a nezúčastněně s nimi mluví a dokonce má odvahu je vyhazovat. Ale taky si dobře pamatovali, jak si členové Brumbálovy armády umí poradit s hůlkou... Ten incident s mnohačetným prokletím ve vlaku se bude v Bradavicích tradovat ještě dlouho... a ve Zmijozelu zvlášť.

„Doděláme to jindy, Raphaeli, pojď,“ oslovil nejaktivnějšího z nich do té doby mlčící brunet stojící u dveří. „Stejně začne za chvíli hodina.“ Všichni tři hadi se sebrali a s pohrdavými posměšky odkráčeli.

Ron si oddechl. Ani si neuvědomil, jak je napjatý, dokud neodešli. Otočil se ke kabinkám a houkl: „Vzduch čistý, Gormane. Jsou pryč.“

Bylo ticho. Pak jedny dveře vrzly. Ven vykoukl chlapec, oči ještě pořád zarudlé, ale ve tváři měl výraz překvapení. Zadíval se na Rona. „Děkuju, Weasley.“

„Za nic.“ Ron potřásl hlavou. „Proti takovým si musíme všichni pomáhat.“ Ještě se vrátil k umyvadlu. Opláchl si obličej, nějak se zpotil, ani nevěděl jak...

„Proč jsi to udělal?“ zeptal se Gorman po chvíli mlčení. „Nemusel ses do toho plést, po tobě nešli.“ Ron se na něj zkoumavě zadíval. Pak pokrčil rameny. „Asi jsem strávil až moc času vedle Harryho Pottera. Začal jsem uvažovat podobně... Nebo je ten jeho spasitelskej přístup k věci nakažlivej.“

„No, já jsem za to vděčnej,“ pousmál se blonďák. Pak zase zvážněl. „Škoda, že u toho nemůžeš být pokaždé...“

„Můžu se zeptat... Nic mi do toho není, tak nemusíš odpovídat... Proč po tobě šli? Už jsi sem přišel rozrušenej,“ zajímalo Rona. Ptal se tiše, klidně. Jako by mluvil na zraněné zvířátko.

„Hádám, žes v létě četl Věštce, co?“ povzdechl si mladík. Opřel se o umyvadlo vedle Rona, ale nedíval se na něj.

„Jo, četl jsem to,“ potvrdil zrzek. „Je mi to líto.“

„Víš... Jde o to, že ve Věštci nebylo všechno. Já a rodiče jsme už spali, když se ti Smrtisráči pustili do ochran. Vyběhli jsme na chodbu, táta mě a mámu přemístil. Zůstali jsme na noc u tety, dělá na Ministerstvu, zavolala bystrozory... Když jsme se vrátili, dům byl zničenej... Pak nás zavolali k Mungovi. Bystrozoři v domě našli mou starší sestru. V červnu složila OVCE. My... nevěděli jsme, že se vrátila domů, měla být přes noc u kamarádky... Smrtijedi ji chytili. Oni... oni ji...“ chlapec se zajíkl.

Ronovi se stáhlo hrdlo, jak pochopil, co jeho spolužák nedokázal vyslovit. „Ublížili jí,“ pronesl tiše a ochromeně sledoval, jak z Gormanových očí začínají padat slzy. „Prý... jich bylo aspoň šest. Léčitelé řekli, že na ni použili i Cruciatus a Imperio... Nejspíš, aby dělala, co chtěli, když...“ Otočil se k Ronovi zády a vydýchával se, pevně svírajíc umyvadlo. „Nestvůry. Nedokázala se z toho vzpamatovat. Prostě to neunesla... Jakmile měla možnost, vplížila se na ošetřovnu a něco tam vypila. Minulý týden měla pohřeb. Rodiče to hrozně sebralo.“ Pak se prudce obrátil. Hleděl na Rona, ignoroval, že mu po tvářích pořád stékají slzy. „Ale ti tři...“ nemusel říkat, které tři myslí, „toho moc vědí. Nemyslím, že tam byli, ale... Museli ty věci od někoho slyšet, od někoho, kdo tam byl. Jak jinak by věděli, že Jenny měla na břiše mateřský znamínko ve tvaru půlměsíce! Chytli si mě už včera ve vlaku, když jsem šel ze záchoda. Čekal jsem kletby, místo toho mi všichni začali popisovat, co měla na sobě a jak prosila, aby ji nechali být...“

„Bastardi,“ vydechl Ron, znechucený na nejvyšší míru. Nikdy nechápal, jak tohle může někdo udělat. Když se ze rtů mladého Mrzimora ozval potlačovaný vzlyk, chmátl po něm a objal ho. Gorman se ho křečovitě držel a i když už nevzlykal nahlas, Ron cítil, jak se mu o hábitu vpíjejí jeho horké slzy. „Chci je zabít,“ zazněl Gorman přidušeně. „Chci najít ty zrůdy a zabít je... Ale jak to mám dokázat, když mě rozhodí, jen jak začne někdo mluvit o tom, co se stalo...“

Pak se najednou odtáhl. Propaloval Rona pohledem. „Přísahej, Weasley, že to, co jsem ti řekl, nikomu nepovíš! Moje sestra si vytrpěla svoje, nepřipustím, aby se stala ještě tématem drbů ve škole, zvlášť, když už se nemůže bránit!“

„Přísahám, na svou magii,“ řekl Ron jednoduše a Gorman vytřeštil oči. „A říkej mi Rone.“

Chlapec přikývl. „Richard.“ „Já vím.“ Chvíli se na sebe jen mlčky dívali.

„Nevím, jak bych ti mohl pomoct,“ řekl Ron najednou. „Ale... kdybys potřeboval mluvit... já celkem dobře poslouchám. Vyslechnu tě. A kdybych mohl pomoct, pomůžu.“

„Děkuju. Rone,“ vyslovil blonďák opatrně. Zadíval se zrzkovi do očí, ten si až teď všiml, že má moc hezké, světle oříškové oči. Trochu připomínaly Lupinovy.

Ron odolal náhlému puzení pročísnout jeho světlé vlasy prsty, radši je sevřel v dlaň, až to zabolelo. „Tak,“ odkašlal si, „asi bysme... měli jít na hodinu, co?“

Richard přikývl. „Jo. Takže... ti můžu napsat... kdybych si chtěl... promluvit?“ zeptal se váhavě. Ron se opatrně usmál. „Jo. Kdykoli.“

„Děkuju,“ zopakoval blonďák a po krátkém zkulturnění oba odešli z umývárny.

 

Velká síň, poledne

Hermiona nakráčela do Síně dost nasupená. Sice ji překvapilo, že profesor Snape neodebral body za Harryho nepřítomnost, ale i tak jí to připadalo zvláštní. Stejně jako fakt, že Ron tu ještě nebyl. Při odchodu z učebny lektvarů jí jen oznámil, že jde na kolej a na oběd přijde za chvíli... I to bylo podezřelé. Mladému zrzkovi určovaly život dvě věci: famfrpál a jídlo.

Usedla vedle Ginny a šeptem jí pověděla, že Harry nebyl na Lektvarech a jestli o něm něco neví. Rusovlásku to překvapilo, neslyšela nic o tom, že by se Harry nedostal na Lektvary.

„Myslela jsem, že NKÚ z Lektvarů udělal...“ zašeptala.

„To je právě to!“ zasyčela Hermiona podrážděně. „Udělal. Nevím, proč nepřišel. A Snape se tvářil, jakože se nic neděje! Myslela jsem, kolik nám za to nesebere bodů... Samozřejmě, Ron si to neodpustil a byl drzý, tak nám sebral aspoň deset bodů. Ale po Harrym se nesháněl.“

„Kdo se po mě nesháněl?“ ozval se Harry, s Ronem po boku. Sedli si vedle Nevilla a Ron začal zkoumat nabídku. Usmál se, zahlédl své oblíbené kuře – těžko říct, jaké jídlo by v jeho případě bylo neoblíbené. Harry si taky naložil. Překvapeně zamrkal, když mu Ginny přisunula k ruce čerstvě nalitý dýňový džus. Usmál se, ale odsunul džus směrem k Ronovi. Poznamenal: „Díky, Gin, ale nedám si.“ Nalil si čistou vodu, mléko se ke kuřeti přece jen nehodí...

Ronovi to taky neuniklo: „Člověk by řekl, Ginny, že si všimneš, že Harry přestal dýňový džus pít. Přitom, jak jsi ho celý léto hypnotizovala.“

Dívka zrudla, praštila se lžící a vstala od stolu. Vrhla ještě jeden zuřivý pohled na bratra a odešla. Harry si povzdechl a Hermiona, která se stačila vzpamatovat, se do něj obula: „Musíte ji vy dva pořád ponižovat? Je to tvá sestra, Ronalde! A ty Harry, co by ti udělalo, jít s ní na rande? Aspoň na jedno?“

„Nebudu randit s někým, o koho nemám zájem, Hermiono,“ odvětil Harry. „Nech můj milostný život na pokoji a starej se o svůj.“ Mezi nejbližšími nebelvírskými chlapci proběhla vlna tichého smíchu. I Hermiona zrudla a na chvíli ztichla.

„A proč jsi nebyl na Lektvarech?“ zaútočila po chvíli znova. „Jestli hodláš připravit Nebelvír o body...“

„Hermiono, kušuj už,“ okřikl ji Harry tiše. Dívka klapla pusou a nevěřícně se na něj dívala. Takhle s ní nikdy dřív nemluvil. „Na Lektvarech jsem nebyl, protože na ně nebudu chodit a profesoři to vědí.“

Hermiona koukala s otevřenou pusou. „A jak chceš být bez OVCÍ z Lektvarů bystrozor?“ připomněla mu jízlivě.

„Nebudu bystrozor,“ odpověděl Harry klidně. Přitáhl si kousek čokoládového dortu a pustil se do něj. Slastně přivřel oči nad tou chutí.

„Ty... nebudeš...“ koktala nebelvírka, „Ale proč? Byl to přece tvůj sen, proč jsi tak najednou...“

„Sny se mění, Hermiono, lidi se mění,“ pokrčil Harry rameny. „Prostě jím být nechci, chci od života víc než jen adrenalin. Užitečný můžu být i jinými způsoby.“

Dívka jen kroutila hlavou. Všechno se měnilo, tolik věcí bylo jinak... Její známý svět se rozpadal a ona si s tím nevěděla rady. Rozhodla se vykoumat, co za tím vším je.

 

Když skončilo vyučování, vyzvedla si v knihovně pár knih a zamířila na kolej. Něco ji napadlo, chtěla se poradit s Ginny. Odchytla ji ve společence. Očekávala, že bude uplakaná, ale zrzavá dívka vypadala spíš rozzuřeně. Vzala ji stranou do své ložnice. Tiše řekla: „Ginny? Neber si to tak. Ti dva jsou prostě pitomci. Nemají o citových věcech ponětí.“

„Mám pocit, že to dělají schválně,“ procedila Ginny skrze sevřené zuby. „Co se to s nima letos sakra děje?“

„Nevím,“ povzdechla si druhá dívka. „Hele, ptala jsem se Harryho na ty Lektvary... Prý jich nechal! Prý už nechce být bystrozor!“

„To kecáš!“ vyjevila se Ginny. „Promerlina, co se to děje?“

„Netuším,“ hlesla Hermiona. Vjela si prsty do vlasů. „Všechno se změnilo. Nemluví se mnou. Ani jeden. Pořád jsou jen spolu... Nic mi neříkají... ale mám plán.“ Zvedla hlavu a podívala se na kamarádku. „Pomůžeš mi?“

„Dobře,“ kývla Ginny a sedla si na postel. „Co mám dělat?“

„Musíme je sledovat.“

„He?“

„Kam spolu chodí. Co dělají. Třeba přijdem na to, proč se chovají tak divně. A proč se Harry tak najednou změnil.“

„Nevíš, proč najednou nechce pít džus?“ napadlo najednou Ginny. „Vlastně se ho nedotkl celé léto, Ron má pravdu...“

„Možná má prostě jiný chutě. To se stává. Mně už nějakou dobu nechutnají rajčata...“ namítla Hermiona.

„Počkat,“ zarazila ji Ginny. „Co Harry dělal místo Lektvarů?“

„Byl tady,“ ozval se hlas Levandule ode dveří. „Viděla jsem ho jít do chlapecký ložnice... Tvůj brácha odtamtud šel zpátky sám. Bylo to chvíli před Lektvarama.“

„Takže byl v ložnici?“ zamračila se Hermiona.

„I o prázdninách hodně odpočíval...“ mínila Ginny. „Možná má opravdu problém se zdravím. Zajdem za Pomfreyovou.“

Hermiona ji chtěla pokárat, jak ji napadlo, že by jim ošetřovatelka něco řekla... když jí to došlo. Stačí dělat, jakou mají o Harryho starost... No, až tak hrát to nebudou, Hermiona si skutečně dělala starosti.

 

Na ošetřovně to ale nebylo tak jednoduché, jak si to představovaly. Madam Pomfreyová si je obě podezíravě prohlédla. Pak pronesla: „Věřte nebo ne, slečny, zdravotní stav pana Pottera vedu v patrnosti už od prázdnin. Navíc tady byl před chvílí na prohlídce.“

„Kdy mu dovolíte létat?“ zeptala se Ginny. „Už by přece mohl být v pořádku, ne? Léčíte ho takovou dobu.“

„Slečno Weasleyová, pan Potter na koště sedne nejdříve v příštím pololetí. Nejdříve za čtyři až šest měsíců. Dřív ne.“

„A kdyby sám řekl, že už je v pořádku?“

„CO TADY DĚLÁTE?“ ozval se za nimi zuřivý hlas. Obě se polekaně otočily. Stál tam Ron a z očí mu létaly blesky. Tentokrát se i Ginny přikrčila. Poprvé jí bráška naháněl strach.

„My... tady jen...“ koktala Hermiona zaskočeně.

„Vyzvídáte!“ vyštěkl Ron, až sebou škubla. „To se ani trochu nestydíte? Ty, Ginny,“ podíval se na sestru, „ještě jednou je při něčem takovém načapu a řeknu to mámě! Smiř se s tím, že tě Harry nechce a nestrkej nos do jeho soukromých věcí! Za chvíli mu budeš měřit i čas, který stráví na záchodě! Mazej!“ ukázal na dveře a dívka rozrušeně vyběhla ven. Pak se podíval na Hermionu. „Nikdy bych nevěřil, že to řeknu, Hermiono. Zklamalas' mě. Že právě ty takhle překročíš hranice. Přestaň strkat nos do věcí, který se tě netýkají. Harry bude v pořádku a to je všechno, co potřebuješ vědět. Pokud by chtěl, abys měla přehled o jeho soukromých věcech, sám by ti to řekl. Jestli nepřestaneš s tím šmejděním...“

„Napíšeš našim?“ pípla ponížená Nebelvírka.

„Řeknu to McGonagallový,“ oznámil Ron tvrdě. „Harrymu neřeknu, že jste slídily. Zatím,“ upozornil už slzící dívku. „Nepokoušej štěstí. A řekni to taky Ginny. Já ji teď nechci vidět.“

Hermiona kývla a v slzách opustila ošetřovnu.

 

Madam Pomfreyová se na horkokrevného Nebelvíra dívala téměř s obdivem. Nikdy ho takto rozumného a zodpovědného nezažila...Už o prázdninách si všimla, jak je vůči svému nejlepšímu příteli ochranitelský. Bere své postavení kmotra toho nenarozeného drobečka skutečně vážně.

„Máte můj obdiv, pane Weasley,“ pronesla po chvíli. „Takto se pravděpodobně vyřešil jeden z problémů. Slečny opravdu překročily hranice. Buďte ujištěn, že bych jim nic neprozradila. Přísahala jsem a já své slovo beru vážně... i kdyby nebylo mé léčitelské přísahy.“

„Já vás nepodezírám, madam,“ ujistil ji Ron a oddychl si. „Zkoušejí to celý prázdniny a teď se to jen zhoršilo. Nechci to Harrymu říkat, byl by jen zklamaný a rozrušený... To by mu neprospělo. I já svou přísahu beru vážně,“ usmál se na lékouzelnici.

„Proč jste vlastně přišel?“ zajímala se žena. „Harry tu byl před půlhodinkou.“

„Jo, já vím,“ kývl Ron. „Poprosil mě, abych mu přinesl zapomenuté lektvary. Bylo mu špatně od žaludku, když jsem odcházel.“

Madam přikývla a přinesla ze své kanceláře sáček plný lektvarů. „Vyrovnávač magie, proti nevolnosti, vitamíny. Je tam pergamen s pokyny, co je co a jak to brát,“ poučila Rona. Usmál se na ni.

„Děkuju, madam. Příště přijdu s Harrym... Škoda, že zrovna dneska jsem měl v tu dobu hodinu. Příště to líp načasujeme.“

„Tak za týden,“ přikývla madam Pomfreyová. „Nebo dříve, kdyby se něco dělo. Harry mi řekl, že kouzlo na kontrolu už vás naučil.“

„Ano. Díky. Nashledanou, madam,“ rozloučil se Ron a se sáčkem v kapse odešel.

 

Harry si unaveně zalezl pod peřinu. Žaludek se mu uklidnil, ale stýskalo se mu. Přes den neměl čas se soustředit na odloučení od svého milovaného, jenže večer, o samotě v posteli... Myšlenky začaly dotírat velmi brzy. Vytáhl zrcátko, vzápětí se mu rozehřálo v ruce. Povrch zrcátka se zavlnil, objevila se tam usmívající se tvář nového Lorda Blacka.

Harry se rozzářil a řekl: „Ahoj, lásko. Gratuluju k osvobození... Lorde Blacku.“

Sirius v zrcátku se zasmál. Oči mu vesele jiskřily. „Netušíš, jak jsem rád, že jsem se toho dočkal. Hlavně díky tobě. Kdybys Červíčka neomráčil...“

„Byla to spíš šťastná náhoda,“ namítl Harry. „Ale jsem šťastný, že se to povedlo. Bál jsem se, že to potrvá dlouho.“

„Máme kliku, Harry. A teď, chtěl jsem ti něco říct.“

„Co se děje,“ vylekal se Harry. Posadil se, jednu ruku si ovinul kolem bříška. „Něco se stalo? Jsi v pořádku?“

„Uklidni se, lásko, všechno je v pořádku,“ tišil ho manžel. „Buď klidný, ano? Nic špatného se nestalo. Víš, jak jsem ti slíbil, že se brzy uvidíme?“

„Ano,“ přikývl Harry zvědavě.

„Albus mi po chycení Červa dal nabídku. Mně a Remusovi.“

„Nech mě hádat... Budete učit?“ usmál se Harry. Sirius vykulil oči. „Jak víš...“

„Oznámení o dvou nových učitelích, ty mi teď říkáš, žes dostal nabídku od ředitele... Není těžký, dát si to dohromady.“

„Jsi prostě můj chytrý kluk,“ smál se Sirius. „Ano. S Remym budeme učit Dějiny. Já první čtyři ročníky, Remus páté až sedmé.“

„Konečně se něco naučíme,“ pochválil si Harry. „Za těch pět let si z Dějin nepamatuju vůbec nic... No, pět a půl.“ Sledoval úsměv svého manžela a v jeho nitru se rozléval známý pocit štěstí a radosti. Nástup Siriuse do Bradavic znamenal jedno. Budou zase spolu a už je nic nerozdělí.

„Přijdeme o víkendu,“ slíbil zvěromág. „Nos u sebe zrcátko i přes den, až budem na pozemcích, dám ti vědět.“

„Strašně se na tebe těším...“ šeptal Harry. „Budeme zase spolu.“

„Ano,“ kývl Sirius rozpačitě. „Ale víš, musím ti říct ještě něco. Albus nám řekl, že dostaneme společný byt po Binnsovi... Já a Remus budeme muset bydlet spolu. Nějakým způsobem došel k závěru, že my dva...“

„Jakože ty a Remus?“ dovtípil se Harry. Zasmál se. „No, je to dobré krytí. Tak ho nenapadne, že ty patříš ke mně a Remy ke Snapeovi,“ přikývl spokojeně.

„Všiml sis toho?“ zasmál se Sirius. „Překvapilo mě, že to neskrývají, ale zdá se, že náš 'milovaný' ředitel je prostě vůči některým věcem slepý. A to je asi naše štěstí.“

„Hlavně, aby nám to štěstí vydrželo.“

Sirius si prohlížel tvář svého manžela a něco se mu nezdálo. „Lásko, jsi hrozně bledý. Jak se cítíš?“

„Odpoledne jsem měl nevolnosti...“ přiznal Harry tiše. „Ale byl jsem u Poppy... Všechno je v pořádku, dítě je zdravé a silné... Nevolnosti jsou normální, budou mě otravovat asi do čtvrtého měsíce... Fuj.“

„Za pár dní budu s tebou a ty na všechny nevolnosti zapomeneš. Co Ron?“ vzpomněl si Sirius. Harry se pobaveně uchechtl.

„Začíná se hrozně podobat své mámě. Chová se ke mně jako matka kvočna. Je tak starostlivej. Bude úžasnej kmotr pro naše dítě.“ Harry úplně zářil.

„Já nebyl dobrý kmotr,“ zašeptal Sirius. Sklonil hlavu, Harryho bolelo srdce, takhle ho vidět.

„Siri,“ začal ho těšit, „uvědom si, že jako kmotr jsi pro mě neměl dost času. Kdyby jsme spolu strávili delší dobu...“

„Rozumím ti,“ usmál se na něj manžel. „Nechám tyhle pochybnosti být. Budu se snažit být ten nejlepší manžel a otec. Moc mi chybíš, Harry. Nemůžu se tě dočkat...“

„I já tebe,“ zašeptal Harry toužebně. „Strašně se mi stýská.“

„Brzy. Je to jen pár dní. To už vydržíš. A o víkendu už budeš usínat v mojí náruči,“ šeptal lákavě. „Už nikdy tě nepustím...“ sliboval.

„A Remy?“ nadhodil Harry. Siriovo šeptání ho navnadilo, tělo zaplavovala touha... Snažil se ovládnout. „Bude jen o pár dveří dál...“

„Já se vsadím, že Remy se co nevidět přestěhuje ke Snapeovi...“ mínil Sirius. „Přinejmenší na ty noci, kdy ty budeš u mě...“

„Takže každou,“ usoudil Harry. „Ještěže už nemusí běhat za Hadím ksichtem, bude mít čas i na svého druha...“ zazubil se. „Remy si trochu rozmazlovat zaslouží. Siriusi!“ okřikl ho jemně, když postřehl, jak si jeho manžel povzdechl. „Už se s tím srovnej. Každý si zaslouží trochu štěstí, i když je otravný netopýr ze sklepení.“

„A pokud ten netopýr dělá šťastným našeho vlkodlaka...“ vzdychl Sirius. „Nojo. Dobře, nechám to být.“

„Díky, lásko,“ usmál se Harry vesele.

„Dobře, tak... Už bys měl jít spát, vypadáš unaveně.“

„Jo, jsem. A to jsem místo Lektvarů spal,“ přikývl Harry. „Jsem dost utahaný, i s tím Vyrovnávačem, co piju. Půjdu spát. Miluju tě, Siri.“

„Já tebe víc,“ odpověděl Sirius s láskou.

„Pozdravuj Remyho, ano?“ zazíval Harry. Oči už se mu zavíraly. „Těším se na tebe...“

„Sladké sny, lásko,“ uslyšel ještě, než si zastrčil zrcátko pod polštář.

 

Sirius se usmál. Jeho Harry byl tak sladký, když byl ospalý. Zrcátko schoval a zavolal si Dobbyho.

„Dobrý večer, Lorde Blacku. Co může Dobby pro Lorda udělat?“

„Zaprvé, neříkej mi Lorde Blacku, ale pan Sirius, jako dřív. Zadruhé, jak si dnes vedl tvůj pán?“ zajímal se. Věděl, že by mu Harry v ničem nelhal, ale mohl něco zlehčit, aby mu nedělal starosti.

„Dobbyho pán Harry šel po snídani na hodiny profesorky McGonagallové. Pánův přítel Ron Weasley se o něj celý den hezky staral. Než odešel do sklepení, doprovodil Dobbyho pána do ložnice a pověřil Dobbyho, aby svého pána ohlídal. Pán Harry do oběda odpočíval. Mladý pán Ron ho pak odvedl na oběd. Odpoledne byl pán Harry na vyučování, ale pán Ron byl pořád s ním. V knihovně spolu dělali úkoly. Pak odešli na večeři a po večeři si odešel Dobbyho pán lehnout. Pak Dobbyho zavolal pán Sirius.“

„Harry už netráví čas s Hermionou a Ginny?“vyzvídal Sirius.

„Při obědě se pán Harry a pán Ron s dívkami nepohodli. Slečna Ginny uprostřed jídla odešla a slečna Hermiona s ní po vyučování šla na ošetřovnu. Dobbyho kamarádka Pippa, která slouží na ošetřovně, Dobbymu řekla, že se vyptávaly na pána Harryho. Pak tam přišel pán Ron a na obě křičel a poslal je pryč. Slečna Hermiona plakala a nebyla na večeři.“

„To mě podrž,“ zašeptal Sirius. „No, Zlaté trio zřejmě už není. Prosím, Dobby, dál hlídej Harryho a především – víš kdy. Při hodinách Obrany. A ať některý skřítek hlídá Harryho jídlo. Aby se mu do toho nedostal třeba lektvar.“

„Pán Sirius si myslí, že pána Harryho chce někdo otrávit?“ polekal se Dobby.

„Já se obávám spíš lektvarů lásky od nezodpovědných slečen,“ vysvětlil Sirius. „Děkuju ti za zprávu. Dobrou noc, Dobby.“

„Dobby rád pomáhá,“ uklonil se skřítek a odmístil se.

Sirius si povzdechl a odešel do kuchyně. Tam se ve dveřích zarazil, spatřil v objetí svého přítele vlkodlaka s jistým sklepním netopýrem. Líbali se. Sirius zrudl a zaklepal na futro.

Oba muži od sebe odskočili, červenali se. Pak se profesor lektvarů ozval: „Chceš něco, Blacku?“

„Nerad vás ruším, ale chtěl jsem něco probrat... ohledně bydlení v Bradavicích. Že nám přidělil Albus společný byt, asi víš, Snape,“ otočil se Sirius na mistra lektvarů. Ten kývl.

„No, jde o to, že já budu občas potřebovat soukromí a taky za mnou bude chodit Harry...“ začal poněkud zeširoka, až Severusovi došla trpělivost. „Už se vymáčkni, Blacku!“ zavrčel.

„Nechcete bydlet spolu?“ navrhl Sirius rychle. Remus a Severus se na sebe podívali.

„Myslel jsem si, že časem... Ale nevadí mi to uspíšit,“ odpověděl Severus. Podíval se na svého milence. „Co myslíš? Moje komnaty jsou v jižní věži. Měl bys tam dost místa i světla... A taky tam mám portálový vchod, napojený na kabinet ve sklepení.“

Sirius se prosebně podíval na Rema. Te jen překvapeně na oba koukal. Nečekal, že by se mu za a)splnil sen tak rychle a za b)že by Severus vůbec byl ochoten... Přikývl. Neměl slov.

„Ale zajímalo by mě, kdy ty jsi stačil tak rychle splašit známost, Blacku,“ rýpl si do pána domu lektvarista. „Taky jsem dnes četl noviny, víš?“

„Poradím se se svým partnerem a možná ti to řeknu,“ řekl Sirius. Snape jen zvedl obočí.

<<                                                                         >>