24.Síla víry

12+

V minulé kapitole:

Voldemortovo sídlo

Remus se probíral pomalu. Jako první zaregistroval chlad, ležel na studeném mramoru, špinavém, jak brzy zjistil a za další chvíli si uvědomil i ten pach. Kromě zasmrádlé špíny všude, cítil i železitý závan krve. Starší i čerstvé. Příliš jasně mu to popsalo, kde se nachází.

Ještě než se stačil zamyslet, uslyšel svým vlčím sluchem kroky. Blížily se k jeho cele. A než jeho věznitel odemkl a otevřel železné dveře, s tichým povzdechem a myšlenkami na své blízké se rozloučil s nadějí, že odtud – ať je to kdekoliv – vyvázne živý.

Několik surových kopanců od muže ve smrtijedské masce ho donutilo vstát.

 

O pár dní později

Neslyšnou, kočičí chůzí kráčel bradavický Mistr lektvarů dlouhou chodbou velkého sídla. Nijak nebylo znát, že spěchá, natož, že je sužován úzkostí. Poprvé od únosu jeho někdejšího milence Remuse Lupina byl povolán. Ředitel mu návrat do Voldemortova sídla rozmlouval, byl jedním z těch, kteří považovali Lupina za mrtvého, ale Severus Snape se nedal zadržet. Riskoval, že Temný pán už všechno ví, že dostal z Lupina všechno, co chtěl, při mučení. A zároveň – v hloubi duše – taky nevěřil, že najde vlkodlaka živého. A nechtěl si to potvrzovat. Chtěl doufat.

Poslední kroky zvolnily, dveře do 'trůnního' sálu na konci chodby se přiblížily až příliš rychle. Severus se zhluboka nadechl, nějakým zázrakem se mu povedlo se uklidnit. Do sálu, kde už stála velká skupina jeho maskovaných kolegů vkročil netečně a zamířil přímo k vyvýšenému místu.

S pečlivě skrývanou nechutí poklekl před svým pánem. Políbil lem jeho temného roucha a pak couvl dozadu, mezi ostatní Smrtijedy.

Stále pod maskou zvedl pohled k postavě na trůně. Potěšený úsměv na hadí tváři ho silně znepokojil. A brzy zjistil proč.

„Severusi,“ zavibrovalo lektvaristovo jméno vzduchem, „jestlipak víš, proč jsem tě dnes povolal?“

„Já...“ vypravil ze sebe zaskočený Severus, „netroufám si hádat, můj Pane.“

„Ale?“ podivil se Voldemort pobaveně. „Čekal bych, že právě toto uhodneš.“ Pokynem ruky naznačil dvěma Smrtijedům, aby odešli, zřejmě už měli určený rozkaz. Protože Severuse dosud nezasáhla žádná kletba, předpokládal, že Pán nic neví, to by ho trefili asi už ve dveřích.

„Přichystal jsem ti dáreček, Severusi,“ prozradil Temný pán a vzápětí se do sálu vrátili odeslaní Smrtijedi... ale ne sami.

Severus měl pocit, že mu zamrzly vnitřnosti. Jeho žilami koloval led, ne horká krev, když si uvědomil, že ta zubožená, očividně mučená postava, je... Remus. Nedokázal z něj spustit oči. Vzdáleně, ale zřetelně slyšel svého Pána, jak k němu promlouvá: „Doufám, že mi nemáš za zlé, že jsem neodolal a napřed ho poctil svou pozorností. Za tvou věrnost ti dávám právo rozhodnout o jeho smrti.“

„Děkuji, můj Pane,“ pronesl Severus chladně, samotného jej překvapilo, jak se dokáže ovládat. Snad to bylo tím chladem, který ho prostoupil při spatření ztýraného vlkodlaka. „Jsem tvou laskavostí poctěn, takový dar jsem neočekával.“

„Ne? Co říká o tom vlkodlakovi ten mudlomilec?“

„Všeobecně je považován za mrtvého,“ odvětil Severus a poprvé odtrhl pohled od zajatce. Ten totiž při jeho poslední větě pozvedl hlavu. Lektvarista stačil postřehnout šok v jeho jantarových očích. Protože ale odvrátil tvář, už neviděl následnou odevzdanost.

 

Remus nemohl zabránit svému srdci, aby se zběsile nerozbušilo, když uslyšel hlas svého kdysi milence, kterého nikdy nepřestal milovat. Ani nemohl, od té první společné noci, kdy si jeho vlk potvrdil svého druha (Severuse), nebyl schopen milovat nikoho jiného, dokonce ani fyzicky. Ani nikoho nechtěl.

Ano, do této chvíle si udržoval naději, že přežije a vrátí se domů. K Harrymu, k Siriovi... Ke své jediné rodině, která ho miluje takového, jaký je. Ale potom, co Voldemort prozradil, proč ho nechal tak dlouho žít, došlo mu, až s děsivou jasností, že odsud už neodejde. Nechtěl zemřít Severusovou rukou, ale taky mu bylo jasné, že to jinak nejde, ani on ho nemůže nechat jít. Prozradil by se.

Pak přišel další šok.

Ta zpráva, že pro ostatní už je mrtvý... Věří tomu všichni? I Sirius? A jeho nově objevený kmotřenec? Tak rychle ho odepsali? Zaplavil ho smutek a pak apatie. Stejně zemře, tak co. Vzdal se naděje. Už jen čekal na poslední chvíle utrpení. Nepočítal s tím, že to bude lehká smrt.

Upnul se myslí a srdcem k Harrymu a Siriovi. Láska k nim ho posilovala a navíc... Remus chtěl zemřít se vzpomínkou na své nejmilovanější. Když ten třetí, který byl v jeho srdci, už ho musí zabít.

Když uslyšel známé kroky, blížící se k němu, otevřel oči. Chtěl Severuse ještě vidět.

 

Severusovi jen pomalu docházelo, že mu Voldemort zaobaleně dává rozkaz. Rozkaz zabít jedinou lásku jeho života.

V duchu proklel svůj osud, který ho k tomuhle nutil. Tohle nechtěl. Ale neviděl jinou možnost, která by odsud dostala Remuse a jeho zanechala bez podezření. Mohl si zvolit mezi veřejnou zradou nebo vraždou své lásky. Oboje mu připadalo těžké.

„Nuže, Severusi, pobav nás,“ vyzval ho Temný pán. „Je naprosto na tobě, jestli si s ním pohraješ, pomstíš se za léta šikany ve škole... nebo ho rychle zbavíš utrpení jeho vlčího údělu.“

„Děkuji, můj Pane,“ hlesl Severus očekávanou odpověď. Otočil se pomalu ke zhroucenému vlkodlakovi, Smrtijedi po jeho bocích odstoupili, aby je snad nezasáhla některá z lektvaristových kleteb, kterými by mohl poctít toho prokletého tvora...

Remus otevřel oči. Severus užasl, když se vlkodlak nadzvedl, přinutil se navzdory zjevným zraněním ke kleku. Který hrdý muž by chtěl být popraven vleže, jako zvíře, které se patří utratit? Chápal ho. Jen ho překvapilo, že v sobě po dnech mučení a hladovění našel tu sílu.

Skrze otvory v masce mu pohlédl do očí. Na chviličku se ztratil v tom zlátnoucím pohledu. Cítil, jak Smrt, skrytá v jeho hůlce, již sahá po životě jeho lásky. Znovu si představil ty pomyslné váhy s jeho dvěma možnostmi. Zradit, nebo zabít. Najednou mu připadalo nesnesitelně těžké vytáhnout hůlku, namířit... a seslat kletbu, kterou si nikdy, NIKDY neodpustí.

Udělal krok, další... Nakonec sáhl na dno své vůle a učinil rozhodnutí. Sáhl do rukávu pro hůlku, nespouštějíc oči ze zajatého muže. Vytáhl ji, došel mezitím k němu, poklekl k němu a hůlkou mu zdvihl tvář k sobě.

 

„Tak... je rozhodnuto, vlku. Čekal bys tohle, před 20 lety?“ pronesl Mist Lektvarů nepříliš hlasitě, přesto jeho slova slyšeli všichni. A vykládali si je podle svého. Slyšeli ho všichni, ale jen Remus viděl v temných hlubinách stříbrné masky něco, co nečekal. Jeho vlastní oči se rozšířily v náhlém pochopení, vzápětí ho Severus chňapl za potrhaný hábit na hrudi, aby oba zároveň zmizeli z místa, kde byli. Vzteklý řev Temného pána už neslyšeli. Natož, aby si všimli, jak se do Severusova hábitu zakousla malá krysa s lesklou packou.

 

V téže době, na Ústředí Řádu

Harry nemohl spát. Ron už dávno zařezával, děvčata taky... Kdyby byla vzhůru i Molly Weasleyová, běsnila by, že mladík ještě nespí, ale teď tu nebyla. Blížila se půlnoc.

Vedle Harryho seděl Sirius. Stejně jako jeho mladý manžel prakticky ležel na svých pažích složených na stole a společně koukali před sebe. Tichý rozhovor Moodyho a Kingsleyho snad ani nevnímali. V místnosti bylo až nepříjemně ticho, rušené jen praskáním ohně v krbu.

„Pottere, měl bys jít spát,“ pronesl už podvacáté za večer Moody, když zase šlehl pohledem po smutném chlapci.

„Nemůžu usnout,“ zopakoval svou mantru Harry. Měl ospalé, unavené oči, ale Harry se bál snů... nebo spíš vizí, které mu bude posílat Voldemort o Remusovi. Protože dosud nebylo nic, nevěřil, že je jeho kmotr mrtvý. Brumbál jeho přesvědčení ovšem nechtěl věřit. Odmítal dát Remuse hledat, aby neplýtval řádovými silami, když hrozily další útoky. To mu Harry i Sirius nemohli odpustit... Kromě toho, co udělal předtím jim dvěma. Ředitelovy temné hříchy se kupily.

 

Nepříjemnou atmosféru náhle přerušil hlasitý zvuk, jak něco dopadlo doprostřed kuchyně. Všichni vyskočili a nevěřícně zírali na zmítající se chumel, tvořený dvěma těly, zamotanými v černé látce.

Konečně se jeden z nich nadzvedl, poznali v černém hábitu Snapea. Ten bleskově sesílal skenující kouzla na bezvědomého muže na zemi.

„Přineste mou tašku s lektvary z laboratoře!“ štěkl za sebe. Harry byl první, kdo se vzpamatoval. Nikdy nebyl tak rychlý. Bleskově vyrazil z kuchyně, v laboratoři popadl tašku na pultě a letěl zpátky. Až tam zjistil, že muž, kterého Snape přinesl, je jeho ztracený kmotr. A vidět ho ve stavu v jakém byl, mu rvalo srdce. Strčil profesorovi tašku s lektvary do rukou, pak tam stál, polykal vzlyky, ale slzy si nechal stékat po tvářích. Hormony s ním lomcovaly, nebylo divu, že ho takové shledání takhle rozhodilo. Jak ve snách sledoval Snapea, podávajícího Removi potřebné lektvary, Sirius musel zavolat do Bradavic, když byl na cestě, protože za malou chvíli se krbem protlačila Poppy Pomfreyová a za ní ředitel.

O malou chvíli později léčitelka a Snape odlevitovali stále bezvědomého vlkodlaka do jeho pokoje. Harry se jen díval za nimi. Když ho Sirius sevřel v náručí, rozvzlykal se.

„Bude v pořádku, Harry, určitě,“ šeptal mu manžel do vlasů. Harry se pomaličku uklidňoval.

„Sirius má pravdu,“ vložil se do toho Brumbál milým tónem. „Jsem zvědav, jak se to Severusovi povedlo,“ povídal a snad si ani nevšiml, že ho Harry probodává uslzeným pohledem. Kdyby pohledy vraždily, už by nejmocnějšího kouzelníka této doby odnesli v koši na prádlo. Harry byl rozhozený, rozzuřený a zároveň šťastný, že je jeho kmotr zpět, ač zraněný.

„Měl bys jít konečně spát, Harry,“ zašvitořil starý čaroděj znovu. „Vlastně, jaktože nespíš, v tuhle dobu?“

„Chci vědět, jak mu je,“ odsekl Harry, nehodlajíc odpovídat na otázku.

„Přežije to,“ zaznělo ode dveří. Do kuchyně se vrátil Snape, s vážnou tváří pohlédl na ředitele. „Má nějaká zranění, ale z těch se rychle dostane. Bohužel jsem ale neudržel své krytí, řediteli.“ Harry si položil otázku, proč to zní, jakoby to Snapea nemrzelo. Tak se nahlas zeptal: „Jak se vám to povedlo, pane?“

Snape ho šlehl ostrým pohledem, ale neochotně odpověděl: „Pán zla mi ho daroval za mou věrnost. Očekával, že Lupina zabiju přímo před ním. Využil jsem příležitosti...“

„A prozradil ses,“ dokončil Brumbál nespokojeně. „To je nemilé, Severusi... Tvé informace byly cenné.“

„Cennější než Remyho život?!“ zaječel Harry. „Vy... Jak vůbec můžete v noci spát!“

„Harry!“ okřikl ho tiše Sirius. Popadl ho jemně za paži a vyváděl ven z kuchyně. Cestou kolem lektvaristy zpomalil. „Snape...“ hlesl. Temné oči se na něj podívaly s nechutí, ale ne nenávistně. „Děkuju... za Remyho.“ Pak rychle odvedl Harryho nahoru.

Nikdo si nepovšiml malé hbité krysy, která se rychle schovala za příborníkem.

 

Nahoře v Siriově ložnici Harry přecházel sem tam a svolával na ředitelovu hlavu hromy a blesky. Jakmile za sebou Sirius zavřel dveře, obsadil je fůrou zamykacích a odhlučňujících kouzel, aby Harryho nikdo neslyšel. Jeho těhotný manžel byl na pokraji hysterie.

„Harry, lásko.“ Objal ho kolem pasu a dodal: „Vím, že se zlobíš, já taky. Ale nepomůže nám, když se teď prozradíme. Nevíme, co má Albus za lubem, co měl tehdy... Musíme být opatrní, zatím.“

Harry mu zabořil tvář do prsou. „Já vím... Ale já mám takovej vztek... Jak si může myslet, že mu tohle bude procházet? Vždyť on by Remyho obětoval... To si vážně myslel, že mu to jenom odkejvám a budu mlčet?“

„Byl by idiot, kdyby ano,“ vzdychl Sirius, sedl si na postel a stáhl Harryho k sobě na klín. „Ale kolikrát jsi byl proti jeho rozhodnutí v opozici? A kolikrát tě poslechl?“

Harry pokýval hlavou. „Nikdy,“ zašeptal. „Vždycky o mým životě rozhodoval, jak považoval za vhodný. Vhodný podle jeho cílů, jasně. Nikdy jsem mu nerozuměl. A když mi tvrdil - po tvé smrti – že o věštbě a důležitých věcech přede mnou mlčel, protože mu na mě moc záleželo, do jistý doby... jsem mu to věřil. Slíbil, že mě bude informovat o všech důležitých událostech. A pak mi provedl to všechno. Za něco jsem mu vděčný,“ podíval se manželovi do očí, jednou rukou ho objímal kolem krku a druhou měl položenou na bříšku, „a za něco bych mu zakroutil krkem.“

„To my oba, Harry,“ zašeptal Sirius. „Rád bych věděl, co tím vším sledoval. Doufejme, že se časem dozvíme pravdu. Ale neznamená to, že mu dovolím, aby ti ovládal život. Teď už ne. Ale ty ho nesmíš sám provokovat. Prosím, nehádej se s ním.“

„A když ti slíbím, že s ním nebudu mluvit?“ navrhl Harry a jak měl dobrý přístup, sklonil se Siriovi ke krku a začal ho něžně oždibovat.

„Dobrý nápad,“ vzdychl zvěromág. Doteky Harryho úst ho vždycky dokázaly rozpálit. Chtěl ještě něco říct, ohledně ředitele, ale za chvilku už nevěděl, co vlastně. Přitáhl si Harryho hlavu k sobě a přisál se k jeho pokušitelským rtům. Koneckonců, ještě neměli svatební noc...

 

Milování bylo nádherné. Sirius byl mnohem něžnější a opatrnější, než byl Harry zvyklý, přesto se v jeho objetí rozpouštěl a vzlykal potěšením, které ho nakonec svrhlo do oceánu rozkoše. Tichým šepotem pronášená vyznání lásky je oba nakonec ukolébala k spánku.

 

Když Harry procitl, uvědomil si, že se nachází v hřející náruči a tělo ho příjemně a velice dobře známým způsobem pobolívá, jako by si natáhl svaly.

Silná paže ho pevněji objala, pevné štíhlé tělo milovaného Siriuse se tisklo k jeho zádům.

„Dobré ráno, lásko,“ uslyšel.

„Dobré ráno,“ zašeptal s úsměvem a otočil se. Modrošedé, bouřkové oči ho pečlivě zkoumaly.

„Jak ti je?“ musel se zvěromág zeptat. Harry se usmál jeho starostlivosti.

„Skvěle,“ odpověděl vesele. „Je mi moc dobře, Siri, vážně.“

Mužova velká dlaň sklouzla na Harryho odhalené bříško. Harry ji přikryl svou a zamumlal kouzlo. Tohle se naučil i bezhůlkově, takže Sirius překvapeně zamrkal, ale když se objevila namodralá záře, usmál se, šťastně. Harry se ale zatvářil zmateně, takže se radši zeptal: „Harry, děje se něco?“

„Proč je to světlo modré?“ Chlapec zněl nejistě, skoro vyplašeně. „Změnilo barvu... Poppy říkala, když změní barvu, mám ji zavolat... Vždycky to byla jen bílá záře.“

Sirius ho hned začal uklidňovat: „Neboj se, Harry, všechno je v pořádku. Podle barvy se určuje nejen změna zdravotního stavu, ale i pohlaví,“ vysvětlil. „Magie už zjevně dokáže určit, co budeme mít. Chceš to vědět?“

„Jasně,“ rozzářil se Harry. „Počkat. Jak tohle víš? Mluvil jsi s Poppy?“

„Už jsem tohle jednou viděl,“ přiznal Sirius, ale usmíval se u toho. „To když nám Pobertům tvůj táta oznámil, že s Lily čekají. Že to bude kluk, jsme se tak dověděli všichni najednou, právě díky tomuhle kouzlu.“

„Takže...“ zachraptěl Harry, náhle se slzami v očích, „my budeme mít...“

„Chlapečka, Harry,“ doplnil Sirius vesele. „Vždycky jsem chtěl syna.“

„Chlapečka,“ opakoval Harry dojatě. Pak zabořil tvář Siriovi do ramene a rozplakal se. Sirius ho objímal a šeptem chlácholil. Nakonec se Harry uklidnil, v rozpacích, že byl tak rozhozený... Manžel ho ujistil, že to budou hormony, že je to v pořádku.

 

„Jak se bude jmenovat?“ nadhodil Harry myšlenku po chvíli. Sirius se zadíval do stropu a řekl: „Záleží na tom, jestli chceš dodržet blackovské zvyky, nebo potterovské.“

„Jestli JÁ chci?“ podivil se Harry. „Copak ty do toho nemáš právo mluvit?“

„Chceš víc dětí?“ zeptal se Sirius najednou. Další věc, která Harryho překvapila. Nadechl se a zamyšleně řekl: „Vždycky jsem chtěl velkou rodinu. Celý dětství jsem se cítil sám a opuštěný. Chtěl jsem rodinu, kterou dokážu milovat a která bude milovat mě.“

„Napadlo mě, že pokud budeme mít víc potomků,“ políbil ho Sirius na spánek, „budeme mít dědice pro oba rody – Blacky i Pottery.“

„Tak si to rozdělíme,“ usmál se Harry. „Dědice Blacků pojmenuješ ty a dědice Potterů já. Jsi pro?“

„Ano,“ přikývl Sirius. Přitom mu padl pohled na budík. Povzdechl si.

„Hm?“ udělal Harry, políbil manžela doprostřed hrudi a opřel si o něj bradu.

„Je pět hodin, Harry,“ vzdychl si zvěromág. „Nerad tě posílám pryč, ale...“

Harry nespokojeně zavrčel.

„Chceš to vysvětlovat náhodnému rannímu ptáčeti?“ otázal se Sirius potměšile. Harry ho šťouchl do boku, se zvěromágem to ale nic neudělalo. Založil se ruce za hlavu a usmíval se na svého mladého manžílka. Harry se začal neochotně hrabat z postele.

„Harry.“

Oslovený se otočil. Sirius se na něj vážně díval.

„Miluju tě.“

Když viděl, jak se Harrymu zachvěly rty, vztáhl k němu dlaň. Harry se mu znovu vrhl do náruče. Chvíli se objímali, nakonec Siriuse s láskou políbil, zašeptal mu své vyznání a potichoučku se vyplížil z pokoje.

Do svého patra se dostal nepozorovaně a zapadl do koupelny, po promilované noci potřeboval důkladnou sprchu... Umyl se, osvěžil a pak zapadl do pokoje, který sdílel s Ronem. Jeho nejlepší kamarád ještě tloukl špačky.

Harry si zalezl do postele, ale už nedokázal usnout, tak po chvíli zase vstal, oblékl se a vyhrabal z kufru rodokmen, který si přinesl z hlavního trezoru. Prohlížel si jména svých předků a uvažoval o jménu pro svého chlapečka. Chvílemi si přejížděl prsty po bříšku a usmíval se.

 

„Dobrýtro, Harry,“ ozvalo se, když pokoj naplnily paprsky letního slunce. Ron se protahoval, pak odhodil peřinu a donutil se vstát.

„Dobrýtro, Rone,“ zamumlal Harry, zadumaně se usmíval. Jak si Ron všiml, prsty si hladil v zamyšlení bříško. Znovu na moment pocítil jakousi závist... Potlačil ji a zeptal se: „Jak dlouho jsi vzhůru?“

„Asi od pěti,“ odpověděl Harry a odložil svůj rodokmen na polštář.

„Co to študuješ?“ podivil se jeho nejlepší kamarád. Harry mu pergamen podal. „Rodokmen Potterů? Na co to?“

„Hledám jméno pro dítě,“ vysvětlil Harry a rovnou se pochlubil: „Už víme, co to bude, Rone.“

„Jo?“ ožil Ron a posadil se k němu na postel. „A?“

„Připrav se na kmotřence, kámo,“ uculil se Harry. „Bude to kluk, hele,“ udělal to samé kouzlo, jako u Siriho, kolem jeho břicha se opět rozlila namodralá záře.

„To je super, kluk!“ zaradoval se Ron. „Teda, ne že bych z kmotřenky neměl radost. Ale s holkou bych si asi nevěděl rady...“

„Jako si nevíš s Mionou?“ popíchl ho Harry. Ron cosi zavrčel a vstal. Harry ho přestal zlobit a dodal: „Mimochodem, Náměsíčník je zpátky.“

„Utekl jim?“ vyjevil se Ronald. Nevěřícně se posadil zpět. „Jak se mu to...“

„Přinesl ho Snape,“ ohromil ho kamarád. „Dostal ho od Voldyho za odměnu a měl ho zabít. Ale rozhodl se zradit Hadího ksichta a Remyho zachránit. Víš, že Snapea nemusím, ale za tohle ho musím obdivovat. Rozhodl se pro to správný, i když to znamená, že se teď objeví na Voldyho černý listině... V noci jsem byl dost rozhozenej, musím mu poděkovat dneska.“

„To bych do toho parchanta neřek',“ prohodil Ron užasle. „Co ho proboha přimělo zachránit Remuse? Myslel jsem, že ho nesnáší?“

Harry, pamětliv svého slibu Snapeovi, mlčet o minulosti, se jen usmál. „Nikdo nejspíš neví, co se JEMU honí v hlavě. A těžko říct, co ho k tomu fakt vedlo. Já jsem za to prostě vděčnej.“

„Já taky,“ ujistil ho Ron. „Jsem rád, že je Remus zpátky. Je v pořádku? Nevíš... oni... asi ho mučili, že jo?“

„Byl v bezvědomí a hrozně zřízenej,“ řekl Harry smutně. „Ale Snape i Poppy říkali, že se z toho vyhrabe. Díky vlkodlakovi se hojí líp. Nepustili mě za ním, tak jsem strávil noc u Siriho. Přišel jsem teprve před... hodinou,“ koukl na hodiny na stole.

„To jsou noviny,“ vrtěl zrzek hlavou. „Příště mi to dávkuj po malých porcích, jo. Budu mít kmotřence, Náměsíčník je zachráněnej... Svět je zase krásnej.“

Harry se rozesmál. „Jo, v rámci možností a s ohledem na okolnosti... svět je krásnej. Takže stojí za záchranu,“ zamumlal. Položil si ruku na břicho a pak se podíval na Rona. „Nevím, jak to udělám, ale musím toho hadího bastarda nějak zničit. Už jen pro to, aby můj syn vyrůstal v lepším světě. Takže Rone, prosím tě, kdyby se mě a Sirimu něco stalo, jako že s tím počítám...“

„Přestaň, Harry!“ okřikl ho Ron tiše. Položil příteli ruku na rameno a jemně stiskl. „Ty toho parchanta dostaneš, přežiješ to a budeš svýho syna vychovávat spolu s jeho tátou. Já budu milující a rozmazlující kmotříček. Nepočítej s tím nejhorším, věř v to nejlepší. Víra dělá hodně, víš? Kdyby ten haďour nevěřil tý věštbě, neděly by se všechny tyhle věci.“

„Dík, Rone,“ zašeptal dojatě Harry. „Ty vždycky víš, jak mi zvednout náladu.“

„No, občas zazářím,“ zaculil se zrzek. „Tak vstávej, taťko, půjdem na snídani. Pak se podíváme na Remuse.“

Harry se souhlasně zašklebil a opatrně se zvedl. Poslední dobou se mu při vstávání motala hlava.

 

Ze rtů ležícího vlkodlaka se ozvalo tiché bolestivé zasténání. K jeho suchým rtům se přitisklo cosi skleněného. Hrdlem mu protekl doušek hnusné tekutiny, zakuckal se. Po horkém čele mu přejela chladná dlaň. Úlevně si povzdechl.

„Jak se cítíš?“ zeptal se tichý hlas. Remus se pokusil otevřít oči, šlo to ztěžka. Zamrkal. Nadechl se, když to zkoušel v zajetí, bolelo to. Už při prvním mučení mu nejspíš zlomili nějaká žebra. Teď byla bolest pryč, přinejmenším ta na hrudi.

„Lepší?“ zeptal se hlas znovu. Až nyní ho byl Remus schopen zařadit.

„Seve...usi,“ zachraptěl. „Co...“

„Jsi na Ústředí,“ přerušil ho mistr lektvarů. „V bezpečí.“

„Proč jsi to... udělal,“ vypravil ze sebe vlkodlak. „Ohrozil ses...“

Severus mlčel. Hleděl na ležícího muže, i když zněl jeho hlas naléhavě, nečekal na odpověď. Znova usnul. Severus si tiše povzdechl. Pak se sklonil a lehce políbil bledé rty. V odpověď zašeptal: „Protože tě miluju, idiote.“

Pak se opět uvelebil v křesle a sáhl po knize. Přesto ji občas sklonil a věnoval spícímu muži starostlivý pohled.

Po chvíli ho vyrušilo zaklepání na dveře. Podrážděně zafuněl, ale tiše pronesl: „Dále.“ Dveře se otevřely. Dovnitř nakoukl Sirius. Severus protočil oči, ale pokynem ruky pozval zvěromága dovnitř.

„Jak mu je?“ zeptal se Sirius potichu.

„Je na tom líp než včera,“ odpověděl lektvarista chladně. „Bude zase v pořádku, Blacku. Měl horečku, ale už klesla.“

„Má bolesti?“ ptal se Sirius. Se starostí v očích se díval na svého letitého kamaráda a modlil se, aby měl jeho současný ošetřovatel pravdu.

„Zjevně na něj používali Cruciatus, takže ano. Dal jsem mu ten nejsilnější lektvar na obnovu nervů, takže by dozvuky měly co nejdřív pominout.“

„To je dobře,“ vzdychl pán domu. „Podívej, Snape...“ začal mírně, ale muž ho okamžitě přerušil: „Poděkovals' mi už včera, víc není potřeba, Blacku.“

„Dobře, ale to jsem neměl na mysli,“ překvapil ho Sirius. „Chtěl jsem tě požádat o pár minut času, až tě Poppy vystřídá. Můžem si promluvit, než se vrátíš do školy?“

„O čem?“ Severus přivřel oči a zkoumavě si zvěromága prohlížel. „Myslíš, že máme téma, které neskončí tím, že proklejeme jeden druhého do bezvědomí?“

„Nevím,“ pokrčil Sirius rameny, „ale události posledních dní mě přinutily přemýšlet o několika věcech, které jsem si s tebou měl vyříkat už před lety. A když už jsem přemýšlel o minulosti... Nikdy jsem se ti neomluvil za tu věc v Chýši,“ narážel na jeho první setkání s Remusem – vlkodlakem.

„Trefný název pro nepovedený pokus o vraždu,“ ušklíbl se Severus hořce. „Ví tvůj milovaný kmotřenec, čeho jsi schopný?“

„Ano,“ přiznal Black neochotně. „Když to zjistil, týden se mnou nemluvil. Bál jsem se, že ho ztratím. Nedivil bych se, kdyby mi to neodpustil. Když se s tím tak nějak srovnal, dal mi takové kázání, jaké nedal Albus za celý svůj život. A pro přesnost... Já se tě nesnažil zabít. Nemělo to být... Neměl ses s Remym ani setkat, měls ho jen vidět... Čekal jsem, že se vyděsíš natolik, aby ses od něj držel dál.“

„Nějak ti nevěřím, že bys mě chtěl chránit před vlkodlakem, Blacku,“ odtušil Severus pohrdavě.

„Ne,“ přitakal muž. „Chtěl jsem chránit Remyho před tebou. Pravda tě měla odradit.“

„Povedlo se,“ prozradil mu lektvarista po chvíli mlčení. „Na čas. Do šestého ročníku jsem se mu vyhýbal. Všechno se změnilo o tom Halloweenském plese. A díky tomu, co se po tom plese stalo, je teď tvůj vlčí kamarád naživu, takže si nech svůj případný nesouhlas pro sebe.“

„Dobře,“ vydechl Sirius užasle. Domyslel si, že tehdy zřejmě tušil správně, ale nechtěl to prošetřovat... Ani teď se nehodlal ptát na detaily. „Nebudu se do toho plést. Remus ví, co dělá, aspoň jsem se tomu snažil vždycky věřit. Jenom jedna věc... Jestli mu někdy nějak ublížíš, jakkoli... seznámím tě s tím, co jsem se kdy naučil o černé magii.“

„Rozumím,“ přikývl Severus nevzrušeně. Oba muži si chvíli hleděli do očí. Věděli, že mezi nimi nejspíš nikdy nebude přátelství, ale jistý druh křehkého míru by uzavřít mohli. Že obě strany zůstanou ozbrojeny, ani nemuseli říkat.

„Tímto jsme domluvili?“ zeptal se mistr lektvarů.

„Ještě chci něco probrat, ale počká to, až budeš mít čas. A taky... mám... prosbu. Až zase začne škola... Neštěkej na Harryho. Bude to teď mít dost náročné. Nežádám po tobě, abys byl milý, nebo ho měl rád... ale nestresuj ho.“

„Pokusím se,“ přislíbil muž neochotně. Sirius se konečně otočil k odchodu. „Pošlu ti sem snídani.“ Pak odešel.

Severus se podíval na 'svého vlka'. „Asi se budu muset smířit s tím, že s tebou přijdou i pozůstalí Pobertové, co?“

Spící muž mu ale neodpověděl.

 

Když Sirius sešel do kuchyně, musel se usmát. Jeho milovaný manžel se svým nejlepším přítelem si cosi špitali, ale když vstoupil, stihl ho Harryho zářivý úsměv a otázka: „Víš něco o Remusovi?“

„Spí a bude v pořádku,“ odvětil veseleji, než se cítil, po vážném hovoru s profesorem lektvarů. „Dobby!“ zavolal na skřítka, kterého zahlédl u kamen.

Skřítek vzhlédl a uklonil se. „Co pán Sirius potřebuje od Dobbyho?“ zaskřípal.

Sirius požádal Harryho oblíbeného skřítka, aby odnesl kávu a něco k jídlu profesorovi do Remusova pokoje. Skřítek poslušně přikývl a za chvíli s tácem v rukou zmizel.

Pán domu se usadil k Harrymu a přijal z rukou pečující matky Weasleyové snídani. O půl hodiny později se dostavila krbem Poppy Pomfreyová. Po rychlém přivítání požádala o čaj a odkráčela se podívat na pacienta.

Když se ve dveřích objevil Snape, odevzdal Molly tác a pohledem vyzval Siriuse, aby ho následoval.

Harry zneklidněl, když si všiml pohledů mezi svým manželem a Snapem. Dobře znal jejich nepřátelství a i když se kvůli němu Sirius snažil ovládat a nechat minulost minulostí, obával se oprávněně.

Chytil Siria za ruku, než odešel a věnoval mu svůj nejistý pohled. Manžel mu věnoval vřelý úsměv. „Potom“, slíbil tiše a vyrazil za lektvaristou.

 

„Tak, cos ještě chtěl řešit, Blacku, kromě svých starých hříchů?“ ptal se profesor jízlivě. Sirius za sebou zavřel dveře salonu, seslal kouzla na soukromí a pak se k němu otočil.

„Chci si promluvit... o Regulusovi.“

<<                                             >>