21.Předsvatební spiknutí

Nepříjemný zvuk vibrující hůlky probudil jen pána domu. Harry tvrdě spal, zavrtaný v jeho objetí. Musel se usmát, když na stehně ucítil dotek tvrdosti... 'Je to výhoda, když je někomu šestnáct,' pomyslel si pobaveně. Opatrně z nich stáhl deku, šli spát nazí, tak se nemusel propracovávat přes pyžamo... Posadil se, Harry, stále neprobuditelný, se přetočil na záda, ruce zastrčil pod polštář... Jeho vzrušení se špičkou otíralo o stále ploché bříško a jemně sebou cukalo. Merline, kdyby se Sirius neprobudil vzrušený tak jako tak, tenhle pohled by to napravil.

Ale nedalo mu to, aby se sám o něčem neujistil... Něžně položil dlaň na Harryho bříško, hned vedle jeho mladého penisu a zkoumal svou magií život uvnitř. Cítil magii, pokojně se tetelila, vinula kolem té jeho... Dítě bylo v pořádku. To ho uklidnilo. Teď se mohl věnovat svému milovanému. Jemně roztáhl Harrymu nohy a přesunul se mezi ně. Hodlal chlapce probudit tak, jak to často dělával ve škole. Že by Harry někoho vzbudil, s tím si nedělal starosti. Tišící kouzla seslal i zde už včera, třebaže nepočítal, že za ním Harry tak brzy přijde... Popravdě počítal spíš s tím, že si bude chtít napřed trochu zvyknout na Siriovu starší verzi.

Sirius mu hodlal dát čas, ale Harry ho ohromil. Zjevně mu ten dvacetiletý rozdíl nedělá hlavu... V noci byl úžasný. Tak ochotný, dychtivý, vzrušený... Jak odvážně mu dal najevo, že po něm touží, jak rozkošně sténal, když si ho Sirius bral... Bylo to nádherné. Lepší, než si Sirius pamatoval.

Jemně sevřel v dlaních úzké boky a vsál hedvábnou tvrdost ležícího chlapce. Když uslyšel tichý sten, pousmál se a začal to citlivé kopí zpracovávat. Tělo pod jeho rukama se chvělo. Když začal Harry šeptat jeho jméno, zvedl Sirius oči.

Ten kluk pořád spal. Šeptal a vzdychal, ale neprobudil se. Ale Siria těšilo, že i ve snu je to on, koho má Harry s intimními pocity spojeného. Zintenzivnil svou práci a všiml si, že Harry se začíná probírat.

„Siriusi!“ zalapal Harry po dechu a prohnul se rozkoší. V očích měl patrné překvapení, ale nic nenamítal. Jen položil dlaně na paže, které ho svíraly a hleděl do rozzářených bouřkových očí. Netrvalo dlouho a orgasmus ho zalil jako žhavá láva. Přidušeně vykřikl a zvláčněl. Sirius si k němu lehl na bok a s úsměvem si chlapce prohlížel.

„Tenhle budíček mi chyběl,“ zamumlal Harry trochu ospale. „Dobré ráno.“

„Dobré ráno, lásko,“ usmíval se Sirius. Olízl si rty jako namlsaný kocour. „Mně to taky chybělo.“ Svou velkou dlaň položil na hebkou kůži svého mladého milence, hladil každý její kousíček... Užíval si, jak se Harry pod jeho doteky chvěje.

„Jestli budeš pokračovat, tak se nedokážu vrátit do pokoje...“ šeptal Harry vzrušeně. Sirius sklouzl pohledem níž. „S tím se dá taky něco dělat,“ opáčil pobaveně. Harry se snažil tvářit vážně, ale rty se mu samy zkroutily v úsměvu. Přitiskl se k Siriovi, přitom si všiml jeho vlastního vzrušení. Zablýsklo mu v očích, než zvěromág stačil zareagovat, otočil ho Harry prudce na záda a vyšvihl se na něj, rozhodnutý přivést ho k šílenství, tak jako on jeho.

Bylo po půl šesté, když se Harry konečně donutil opustit Siriho ložnici. Doufal, že Ron ještě spí, no, sotva vrzly dveře, mladý zrzek se prudce posadil.

„Kdes' byl celou noc?“ zasyčel, jakmile za sebou Harry zavřel.

„Tipni si,“ odpověděl Harry spokojeně. Ještě se pořád vznášel v oblaku štěstí a uspokojení. Už se tak probudil, nehledě na samotný budíček, který ho naplnil dalším potěšením.

Ron zřejmě pochopil, protože zrudl tak, že předčil i své vlasy. „To jako fakt?“ zeptal se trochu závistivě. Harry nadšeně přikývl. Ne, že by se chtěl dělit o detaily, to ne. Ale byl tak šťastný, že se mu chtělo zpívat, dát každému najevo, že všechno kolem je mu ukradené... Rozhodl se ale podělit u události včerejšího večera, taky aby vysvětlil své včerejší rozrušení.

Seznámil Rona se svým rozhodnutím říct Siriovi pravdu. Ukázal mu prstýnek, ale trochu zchladil jeho radost tím, že bude muset požádat o svědectví madam Pomfreyovou.

„Moc bych chtěl, abys tam byl, Rone,“ řekl Harry smutně, zatímco Ron se snažil spolknout hořkost zklamání. „Ale budu se asi muset vyplížit... Ještě nemáme dohodnutý detaily, nevím, jak to uděláme. Svědek prý musí být plnoletý... Kéž bysme mohli tu svatbu odložit, ale spěchá to... Omlouvám se.“ Harry cítil kamarádovo zklamání stejně jako své vlastní. Opravdu ho tam chtěl mít.

Ron si sedl vedle něj a poklepal ho po rameni.

„Já to chápu, Harry. S tímhle prostě nehneme. Ale chtěl bych vidět aspoň vzpomínku, šlo by to?“ To mu Harry ochotně slíbil.

„Jo, řekl jsem Sirimu, že jsem tě požádal o kmotrovství.“

„A co on na to?“ zeptal se zrzek nejistě.

„Považuje tě za dobrou volbu, doslova. Souhlasil a rád.“ Harry viděl, že se Ronovi ulevilo, zřejmě se obával nesouhlasu staršího kouzelníka... Tušil, že by se ho to dotklo. „Kdo jiný by měl jít za kmotra, než nejlepší přítel?“ dodal vesele. Na to se mladý Weasley potěšeně usmál. „A jak ti je?“ zeptal se ještě.

„Skvěle. Mám sto chutí se za ním vrátit,“ prohlásil Harry upřímně. „Ale asi by bylo podezřelý, kdyby mě od něj někdo viděl odcházet, takhle brzo.“

„To zaručeně,“ souhlasil Ron. „Mám počítat s tím, že tam budeš trávit každu noc, než odjedeme?“

„O tom jsme nemluvili,“ přiznal Harry. Zvážněl. „Nebyli jsme domluvený ani na dneska, myslím, že mi chtěl dát čas, chová se ke mně tak opatrně... Víš, měl jsem zlej sen, pomíchal se mi sen a realita... Musel jsem se přesvědčit, že tu je... Že je v pořádku.“

„To chápu,“ usmál se Ron. „Asi bych se taky bál, kdybych měl někoho takhle rád... A když ses přesvědčil, že je v pořádku, tak už se ti nechtělo zpátky,“ tipoval.

„No, nebyl v pokoji, já ho našel ve sprše...“ červenal se Harry. Ron okamžitě zrudl taky. Neměl žádné podobné zkušenosti, ale představivost puberťáka... je představivost puberťáka. A když jeho přítel viděl, jak mění barvy, pozlobil ho: „Věř mi, že na dobrý spaní není nic lepšího, než sex ve sprše.“

„Harry!“ okřikl ho Ron, úplně krvavý rozpaky. „Jak myslíš, že se na něj teď dokážu podívat!“ připomněl mu, že snoubence svého kamaráda taky vídá. „To je to tak úžasný?“ zeptal se tišeji, nekonečně rozpačitý.

„Rone,“ podíval se na něj Harry, „když jsi s tím, koho fakt miluješ... Tak je to... dokonalý. A nechceš nic víc, než opakovat to pořád dokola. Jen s ním.“

„Páni, Harry, úplně hicuješ,“ ovíval ho Ron s úšklebkem. „Jen mě ušetři dalších detailů.“

„Neboj, o ty se nechci dělit,“ uculil se Harry. „V tomhle jsem sobec. A co ty? Jakej byl večer s Hermionou?“ zeptal se v domnění, že změní téma svého vztahu k Siriovi. Že to nebylo tak bezvadné, ho napadlo, když se Ron zamračil.

„Myslím, že ten piknik byla habaďůra,“ začal zrzek chladně. „Nešlo jí o mně. Nebo aspoň ne tak, jak bych čekal, vzhledem k práci, jakou tomu dala. Viděls ji, byla načesaná, jinak oblečená...“

Harry mu musel dát za pravdu, Hermiona byla velmi půvabná a kdyby Sirius vypadal podobně vyzývavě, zamknul by ho v ložnici.

„A co bylo špatně?“

„Mluvila o tobě,“ odpověděl Ron. Harry ztuhl. Cože, Hermiona? Snad ne...

„Nemyslím tím, že po tobě jede sama za sebe... Spíš bych řekl, že se spřáhla s Ginny,“ vysvětlil mu Ron, co tím myslel. „Možná jí o mě jde, ale z toho, jak se chovala a co říkala, bych to nepoznal. Jasně, stejně jako já si dělala starosti, ale pak se začala nějak moc zajímat, jestli jsi mi něco neřekl, kvůli čemu jsi byl mimo a tak. Víš, ona si včera taky všimla, jak vraždíš toho novýho profesora pohledem. Začíná do toho nějak moc strkat nos. Prostě... vyzvídala. Ne tak, jako to normálně dělá, proto mi to došlo až pak.“

„Až po čem?“ zeptal se Harry opatrně. Zpráva, že Hermiona zaměřila svou inteligenci na jeho tajemství, ho vyděsila.

„Až po tom pikniku,“ vysvětlil Ron. „Vždyť mě znáš, jak se v mý blízkosti objeví jídlo... Víš, co si myslím? Nejsem do Hermiony zamilovanej. Jinak bych si všímal jí a ne jídla. Asi se mi jen líbí.“

„Možná je to i tím, že tys ji dlouho jako holku nevnímal,“ pokrčil Harry rameny. „A teď, když se tak začala chovat, ji tak vidíš. Reaguješ na to, ale nejsou v tom city. Bereš ji pořád jako kamarádku?“

„Jo,“ přikývl po chvíli přemýšlení Ron. „Mám ji rád, ale je pro mě jako Ginny. Prostě další sestra.“

„Ví něco?“ odhodlal se Harry k otázce. Ne, že by Ronovi nevěřil, ale Hermiona je chytrá, dokázala by Rona tak splést, že by třeba nechtěně...

„Ne,“ Ron popřel, že by cokoli prozradil. „Já jsem jí neřekl nic z toho, cos mi prozradil. Slíbil jsem to, Harry.“

„Já to vím a vážím si toho, Rone,“ ujišťoval ho Harry. „Já jen... víš, jaká je Hermiona, kolikrát mě tak spletla, že jsem jí řekl, co chtěla vědět...“

„Asi mě nedokázala tak splést, protože jsem složil magický slib. Když jí to nechci říct, nemůže to ze mě dostat.“ Ronovy modré oči se měkce zabořily do Harryho zelených. „Já tě nezradím, Harry.“ Chtěl říct víc, ale nějak mu došlo, že nemusí. Harry mu věřil. Viděl to v jeho očích.

„Já vím, Rone.“

„Dobré ráno, děti!“ zahalasil vřelý, jásavý hlas ředitele Brumbála, když většina obyvatel Grimauldova náměstí seděla u snídaně. „Nesu vám novinky. Dobré ráno, Molly, Arture... Ano, děkuji, dám si čaj.“

„Co je to za novinky?“ vyzvídala Hermiona. Ona a Ginny byly trochu skleslé, protože jim včerejší špionáž nevyšla... Ale plánovaly další, už do školy, kde bude víc možností a prostoru – a minimum rodičů, samozřejmě.

„Povedlo se mi zajistit bezpečný doprovod, zítra ráno můžete vyrazit na Příčnou!“ usmál se na všechny. Omladina začala jásat, Harry se Siriusem a Remusem si vyměnili pohledy – tedy zítra.

Zítra bude jejich velký den.

Harryho to tolik rozrušilo, že se mu zvedl žaludek, utekl na nejbližší toaletu. Protože ještě nesnídal, nevyhodil toho moc. Ale zle mu bylo stejně. Když se vzpamatoval, zjistil, že ten, kdo mu na uklidněnou hladí záda, je Ron. Ten ho odvedl zpět do ložnice a za malou chvíli vpustil madam Pomfreyovou. Nechal je o samotě a šel do salonu zklidnit nervózního Siriuse. Remus už se ho snažil upokojit, bez výsledku.

„Rone?“ otočil se k němu rozrušený zvěromág, „něco se stalo? Jak mu je?“

„Jenom nevolnost, Siriusi, buď v klidu,“ uklidňoval ho mladík. Seslal na dveře zamykací a tišící kouzlo. „Možná ho rozrušilo, že se blíží jeho velkej den,“ usmál se na muže. „Ale je určitě v pořádku. Myslím, že bys měl jít nahoru, jestli chcete požádat Pomfreyovou o svědectví. Budete ji muset do něčeho zasvětit.“

„No, to asi jo,“ zamumlal Sirius. Stiskl chlapci rameno. „Děkuju, Rone... I za Harryho.“ Zadíval se mu upřímně do očí a pokračoval: „Jsem ti vděčný, že jsi mu oporou. On pro mě znamená všechno. Nikdy bych nedovolil, aby mu někdo ublížil. Ve škole ho budeš muset chránit ty...“

„Bez obav, mám to v plánu,“ zaculil se zrzek, „přece se nedám připravit o svůj post budoucího kmotra... Jo, děkuju, že souhlasíš.“

„Budeš kmotr?“ ozval se do té chvíle mlčící Remus. „Gratuluju... Mě by bohužel úřady jako kmotra neuznaly...“

„Vsadím se, že Harry bude stejně rád, když ten prcek pozná hodnýho strýčka Náměsíčníka...“ usmíval se Ron na vlkodlaka.

„Tak já jdu nahoru,“ sebral se Sirius. „Pak vám řeknu a proberem detaily... Rone, i když nebudeš na svatbě samotný, budu rád, když se k poradě připojíš. Nakonec, víš totéž, co my.“

„Sirius má pravdu,“ přitakal Remus. „Tvé strategické myšlení by mohlo pomoci... Tahle věc vyžaduje dobré naplánování.“

Sirius souhlasil a vyšel ven, za svým Harrym.

Madam Pomfreyová na Harrym zrovna dokončila skenování, když se ozvalo klepání na dveře. „Harry, tady Sirius!“

„Váš kmotr je neodbytný, Harry,“ povzdehla si a jako vždy ho hodlala vyhodit. „Pusťte ho dál, Poppy, chceme vám něco říct,“ zarazil ji Harry a stáhl si tričko zpět přes odhalené břicho.

Ošetřovatelka sice nesouhlasně stiskla rty, ale udělala, co Harry chtěl. Sirius rychle vešel, opatřil dveře několika kouzly a šel obejmout Harryho. Přitom se vyptával: „Opravdu to byla jen nevolnost? Jak je ti? Dítě je v pořádku?“

„Ranní nevolnost je normální, Siri,“ uklidnil ho Harry. „Poppy, posaďte se,“ vyzval ženu a sám se narovnal. „Přišla jste na něco při prohlídce, nebo je všechno v pořádku?“

Poppy se vzpamatovala, mávla hůlkou nad pergamenem a přečetla výsledky.

„Stav 'matky' je v normě, hormony kolísají podle očekávání, ale překvapuje mě...“ Mírně se zamračila, pak se zarazila a znovu na Harryho namířila hůlku. Krátká inkantace a kolem Harryho spodní části těla se na okamžik rozlilo zářivé rudé světlo. Žena zčervenala.

„Výsledky ukazují, že jste měl v posledních deseti hodinách sex!“ řekla rázně. Harry prudce zrudl. Pak se odvážil a hrdě vztyčil hlavu. „To se během těhotenství nesmí?“ opáčil. Sirius se tiše smál, Harry ho za to plácl po předloktí.

„Jistěže smí, ale... Měl byste být opatrný. Častý sex pomáhá zpevnit ochranný obal kolem dítěte, nezapomínejte, že mužské těhotenství je výlučně magická záležitost...“

„ Je dítě v pořádku?“ zeptal se Harry. Zmocnila se ho obava, že malému možná ublížil, když byl včera tak náruživý...

„V naprostém,“ uklidnila ho Poppy. Harry s úlevným povzdechem zabořil hlavu do Siriovy náruče. „Já se tak vyděsil...“

„Tak ho neděs, Poppy a povídej dál,“ vyzval ji Sirius. „Nějaké omezení?“

„Jen ta obvyklá a už jsem je Harrymu sdělila. Od třetího měsíce se nesmí přemísťovat, ale to ve škole nehrozí. Co se týče intimního styku...“

„Ten ve škole taky nehrozí,“ zamumlal Harry zklamaně. „Nevím, jak to do Vánoc vydržím.“

Sirius skryl pobavení a prohrábl mu vlasy.

„Co se týče intimního styku,“ opakovala žena nevrle, protože byl přerušena, „měl byste se vyhnout přehnané prudkosti. Čím vyšší stupeň těhotenství, tím větší riziko pro plod. Pokud budete mít sex v následujících čtyřech měsících, měl by být váš partner velmi opatrný.“

„Včera to bylo moc?“ položil Harry otázku, která svrběla na jazyku i Siriuse.

Ošetřovatelka se rozpačitě usmála, ale zachovala si profesionální výraz. „Intenzita barvy naznačovala, že to bylo velmi vášnivé, ale sken neukázal žádné poranění ani zvýšenou citlivost. Pokud se tento... stupeň náruživosti... nepřekročí, mělo by být všechno v pořádku. I tak ale doporučuji spíš větší jemnost.“ Harry, celý červený, přikývl.

„Takže ta dnešní nevolnost byla naprosto obvyklá a Harry i maličké jsou v pořádku?“ ujišťoval se Sirius. Madam Pomfreyová střelila očima od jednoho k druhému a přikývla. „Oba jsou úplně v pořádku, Siriusi. Můžeš být bez obav...“ Úlevný výraz na tvářích obou ji překvapil... a utvrdil v podezření... „Tak...“ začala, „nechtěli jste mi něco říct?“

„Ano,“ vzpamatoval se Harry. „Zůstaňte sedět, bude to lepší. Začnu tím, že vám něco připomenu. Když Sirius a mí rodiče nastupovali do šestýho ročníku, přibyl do Bradavic taky jeden starší student, který po Vánocích zmizel. Pamatujete si ho?“

Žena se zarazila. Uvědomila si... „Ano, vybavuji si ho... Taky byl tuším v Nebelvíru, ale ke mně na ošetřovnu nejspíš nikdy nepřišel.“

„Jmenoval se Harry Potter, Poppy,“ dodal Sirius. „Zmizel den potom, co jsem poslal Gudgeona na ošetřovnu s tím zlomeným nosem a Priapovým prokletím.“

„Vzpomínám si, ale moc tomu nerozumím,“ zašeptala ošetřovatelka.

„Cestoval jsem do minulosti, Poppy,“ oznámil jí Harry jemně. „A moje malé jsem si přinesl zpět, když jsem byl donucen k návratu. Sirius je otcem.“

„Cože?!“ vykřikla žena nevěřícně. Káravě pohlédla na někdejšího Pobertu, ale než ho stačila seřvat, Harry pokračoval: „Naše dítě je plodem lásky, Poppy. Milujeme se i po těch letech a zítra se vezmeme. Když nám pomůžete.“

„Harry má pravdu, Poppy,“ řekl Sirius. „Nevěděl jsem tehdy, kým je, nemohl nikomu prozradit, že je z budoucnosti. A řekněte sama, jak by ho někdo mohl nemilovat?“ podíval se na Harryho zářícím pohledem, který mu jeho mladičký snoubenec opětoval.

Rozrušená žena skákala očima z jednoho na druhého, ale rozhodla se tomu nepravděpodobnému tvrzení věřit. „Budiž,“ hlesla. „Že k sobě něco cítíte, je na vás vidět. Že se chceš o svou mladickou nezodpovědnost postarat, Siriusi Blacku, oceňuji. Vaše tajemství je u mne v bezpečí, to víte, Harry. Jak mohu pomoci?“

„Zítra se přesuneme do Gretna Green a vezmeme se,“ prozradil Harry. „Během cesty na Příčnou. Chci vás požádat, abyste mi šla za svědka. Byla byste ochotná?“

Poppy prosba dojala až k slzám. „Jistěže,“ řekla potěšeně. „Bude mi ctí. Ještě něco pro vás můžu udělat?“

„Přemýšlím,“ zamumlal Harry. „No... co kdybyste řekla, že bych měl ze zdravotních důvodů zítra zůstat doma? Tak se budu moct nenápadně vyplížit...“

„Je to lepší než původní plán, utéct kvůli svatbě z Bradavic...“ mínil Sirius a Poppy okamžitě souhlasila: „Samozřejmě, že je to lepší! I tak je to riskantní, ale dá se to naplánovat...“

„Tak já dojdu pro Remuse a Rona,“ zvedl se Sirius, ale lékouzelnice vytáhla hůlku a vyslala svého patrona – malou roztomilou vydru. Za malou chvíli se ozvalo klepání na dveře, stříbřitá vydra proběhla kolem kotníků příchozích a když doběhla zpět k Poppy, ztratila se.

„Krásný Patron, madam,“ ocenil Ron, ošetřovatelka se potěšeně usmála.

„Tak, stalo se něco?“ zajímal se Remus starostlivě. „Jsi v pořádku, štěně?“

Harry s úsměvem kývl. „Všechno je v pořádku. Zamkni, Rone, prosím, začneme plánovat. Něco mě napadlo...“

Jakmile byl pokoj zamčen a zajištěn proti odposlechu, svěřil se všem se svým nápadem.

Návrh se všem zalíbil a zúčastnění souhlasili. Dokud Remus nenadnesl dotaz: „Ještě mi řekni, jak se dostanu z doprovodné skupiny na Příčnou?“

„Ty mě doprovodíš do banky a pak domů,“ usmál se Harry. „Vím, co jsem předtím říkal, Poppy,“ zvedl ruku, když ošetřovatelka chtěla něco namítnout. „Sirius zůstane oficiálně na Ústředí. Já požádám ředitele, aby mi přidělil doprovod do banky a ty se můžeš nabídnout. Mně se udělá v bance špatně a ty mě doprovodíš zpátky na Ústředí. Zavoláme Poppy, tak bude mít dobrý důvod opustit Bradavice. Ale místo na Ústředí se sejdeme na Gretna Green. A já si skočím do banky cestou zpátky,“ dodal tišeji.

„Obstarám přenášedlo,“ navrhla madam Pomfreyová. „Stoprocentně spolehlivé.“

„Co je dnes spolehlivé?“ zamumlal Sirius, ale slyšeli ho všichni. Harry se mu opřel o rameno. „Moje láska, třeba?“ nabídl tiše. Muž se usmál a vtiskl mu polibek do vlasů.

„Mám své cestičky, chlapci, věřte mi,“ usmála se Poppy. „Večer pošlu vaše přenášedla po skřítkovi. Důvěřujete nějakému?“

„Dobby?“ zvolal Harry.

Trvalo chvilinku, než se skřítek přemístil. Začal se svou zdravicí Harryho, dokud to Harry sám neuťal: „Dobby, mám velikou prosbu. Potřebuji tvou pomoc a souvisí to s tajemstvím, které jsi slíbil ochránit.“

Skřítek okamžitě zvážněl a pronesl: „Jak Dobby slíbil, tajemství Harryho Pottera neprozradí. Co od Dobbyho potřebujete?“

„Navečer si tě zavolá madam Pomfreyová, abys mi něco donesl. Nikdo to nesmí vědět. Kdyby se ptali ostatní skřítci, řekneš, žes měl odnést nějaké lektvary mimo Bradavice, když madam sama nemůže odejít. Rozuměl jsi?“

„Dobby rozuměl a všechno udělá tak, jak si Harry Potter přeje,“ slíbil skřítek a Harry ho s poděkováním propustil.

„Tak to by bylo,“ zadíval se Harry na všechny. „Ještě máme něco k projednání?“

„Chceš něco přinést z Příčné?“ zeptal se Ron pobaveně.

„Hmm...“ Harry se zamyslel a zabořil pohled do stropu. „Kromě věcí ze seznamu... Možná čokoládu... Zmrzlinu?“ pohlédl na Siriuse.

„A kyselé okurky,“ broukla ošetřovatelka pobaveně. Přítomní kouzelníci na ni zmateně pohlédli. „Obvyklé těhotenské chutě se projevují netradičním mícháním pokrmů. Zažila jsem mudlorozenou rodičku, která během těhotenství ráda kombinovala pečené maso a marmeládu. Vaše chutě, Harry, jsou naprosto normální. Hned, jak se vrátíte do školy, vás zvážím. Co se týče přibírání, norma k vaší výšce je asi deset kilo. Přitom, jak jste hubený, ani to nebude vidět.“

„Takže dítě na mně vidět bude, za pár měsíců,“ poznamenal Harry neklidně. „Pod hábitama to schovám, ale spousta lidí si může všimnout... Například Hermiona. Není slepá.“

„Ani moje sestra. A jakmile jí dojde, že jsi nedosažitelný, nevím jistě, co by mohla udělat.“

„V tom případě nejdeš do školy, zůstaneš tady,“ prohlásil Sirius a vtáhl si svého Nebelvíra do náruče.

„Siriusi a co řeknu Brumbálovi?“ namítl Harry, ale... tulení si užíval. Ron se velice bavil, i když byl poněkud rozpačitý.

„Když najednou nepůjdu do školy, bude chtít slyšet proč,“ namítl Harry. „A já mu nehodlám cokoli říkat, ne po tom, co nám udělal!“

„Co Albus udělal?“ zeptala se Poppy opatrně.

„Ovládáš Nitrobranu?“ vypálil Sirius prudce.

„Ano, jistý stupeň zvládám...“ přiznala. „Nitrozpyt ale ne, jsem léčitelka. Na tyto věci se specializují přímo léčitelé mysli.“

„Jde o to, aby se od vás ředitel nic nedozvěděl,“ vložil se do toho Ron. „Já a Dobby jsme přísahali – jak jsem slyšel, vy taky. To, co se tu dozvíte, musíte pod tu přísahu zahrnout. Protože je to základ Harryho současný situace.“

„Slíbila jsem mlčet, tedy budu mlčet,“ přikývla lékouzelnice.

„Brumbál mě pod falešnou záminkou poslal do minulosti. Měl jsem tam strávit celý šestý ročník, ale poslal mě zpět dřív. Hned po návratu se mi pokusil vymazat vzpomínky. Díky těhotenství ale byly jen zablokované. Se Snapeovou pomocí jsem si vzpomněl,“ vysvětloval Harry. „Netuším, proč to ředitel udělal, co ho k tomu vedlo, pochopil jsem jen jedno. Nemůžu Brumbálovi věřit.“

„Tedy...“ Poppy jen šeptla, úplně ohromená, „nevím, co si mám myslet. Já řediteli vždy věřila, i když se mi některé jeho důvody zdály podivné...“

„Mnoha těm věcem je opravdu těžké věřit,“ podotkl Remus, který doteď mlčel. „Já se Albuse vždy zastával... Ale do hlavy mu nevidím.“ Povzdychl si. „A potom, co jsem se včera dozvěděl, nevím, co si mám myslet. Myslel jsem, že ho znám.“

„To jsme si mysleli všichni,“ zašeptal Harry. Vybavil si vzpomínku na chvíli, kdy mu ředitel řekl o věštbě.

„Víte, proč mě považuje za Vyvoleného?“ zeptal se. „Víš, jak jsi o loňských prázdninách mluvil o něčem, co Voldemort minule neměl?“ podíval se na snoubence.

„Vzpomínám si,“ kývl Sirius. „Ty snad víš, co to bylo? Zbraň?“

„Ano... i ne,“ pokrčil Harry rameny. „Voldemort si myslel, že mu to poslouží jako zbraň, ale ve skutečnosti mu moc k ničemu nebude. Zvlášť, když to Malfoy rozbil...“ pousmál se.

„Myslíš tu věštbu?“ ozval se Ron. Vzpomněl si na návštěvu Odboru záhad.

„On věří, že ta věštba mu pomůže nás porazit. Nezná ji celou, proto po ní šel.“

„A je to pravda? Může mu to pomoct?“ zeptal se Remus.

Harry zavrtěl hlavou. „Maximálně by mu to zvedlo mandle. Ta věštba určuje toho, kdo... Komu je souzeno... ho porazit. Mě.“

„Proč myslíš, že to jsi ty?“ objal ho Sirius. „Věštby se můžou mýlit, Harry.“

„No, Brumbál je přesvědčený, že si ji vykládá správně. 'Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se blíží... narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na samotném sklonku sedmého měsíce roku... a Pán zla ho poznamená jako sobě rovného, on však bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná....proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu... Ten, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se narodí, až sedmý měsíc bude umírat..." citoval Harry. „Ředitel věří, že ten... Vyvolený...“ prskl opovržlivě, „jsem já. Voldemort mě prý poznamenal, sedí i datum narození, mí rodiče se mu třikrát vzepřeli. Podle něj se musím stát vrahem, nebo... sám umřít. Ani jedna možnost se mi nelíbí.“ Harry se schoulil do Siriovy náruče. Všichni kolem mlčeli. Nikdo nevěděl, co říct.

Skupina spiklenců se po slíbení mlčenlivosti rozešla po svém. Harry a Sirius zůstali spolu.

„Měl bys něco sníst,“ řekl Sirius po delší chvíli. „Ke snídani ses ani nedostal. Něco ti přinesu.“ Políbil chlapce do vlasů, chtěl vstát, ale Harry ho stáhl za rukáv zpět a když se sklonil, uchvátil jeho rty. Sirius... se chvilku zdržel.

Když se o pár minut později vracel s tácem jídla, zaznamenal na shcodišti nad sebou hovor dvou dívek. Pobaveně se ušklíbl, když jedna z nich – poznal Hermionu – pronesla: „Zkusím to znova. Ten piknik byl sice na nic, ale možná, když Rona pozvu jinam...“

„No, hlavně se vyhni Čajovně madam Pacinkové,“ slyšel zvěromág zavrčet mladou Weasleyovou. „Když jsem tam předevčírem zvala Harryho, oklepal se. Vypadá to, že na to kluci nemají chuť. Prý to místo není pro kluky, jen pro holky.“

„Tak ho pozvi jinam,“ navrhla Hermiona. „Já tě znám, Ginny. Jsi neústupná. Dostaneš ho.“

'Jen přes mou mrtvolu,' pomyslel si Sirius, uvolnil sevření svých prstů, aby tác s jídlem doslova nerozdrtil. Potichu vešel do pokoje.

„Něco tě dožralo, lásko?“ otočil se Harry od okna. Oči mu zasvítily při pohledu na tác. Sirius se musel usmát. Znělo to tak... Jako kdysi. Říkávali si tak a teď to znělo stejně přirozeně, jako tenkrát.

„Dožralo mě, že si Ronova sestra myslí, že tě užene,“ řekl, když mu předával pozdní snídani. „Právě se vykecává o patro výš s Hermionou, která si je jistá, že uspěje.“

„Nemůže uspět,“ prohlásil Harry. Odložil své jídlo a přistoupil k Siriovi. „Ty to víš, Siri. Já patřím tobě. Patřil jsem ti dřív, než jsem se narodil...“ usmál se a stoupl si na špičky, aby ho mohl políbit. Muž ho pevně objal a mezi vášnivými polibky řekl: „Nikomu nedovolím, aby mi tě vzal. Obzvlášť ne malá, paličatá zrzka.“

„Nikdo mě nevezme a já sám neodejdu,“ šeptal Harry s láskou. Sirius se šťastně díval do zelených jiskřících očí a usmíval se. Pak ho políbil a pustil ho. „Měl by ses vážně najíst. Ať tobě a našemu drobkovi nic nechybí.“ Harry se zasmál a vrátil se poslušně k jídlu. Přeci jen... nechce své maličké nechat hladovět. A žaludek už mu nějakou chvíli neplave. Třeba to v sobě udrží. 

<<                                                                                 >>