2.Vítej v Bradavicích, Harry Pottere

… upřel unavený pohled na ředitele, který vstával s poněkud ohromeným výrazem od stolu.

„Přeju dobrý večer, pane profesore,“ pozdravil ho Harry zdvořile.

„Dobrý večer, mladý muži,“ odpověděl překvapený ředitel, o dvacet let mladší Albus Brumbál. „Mohu se zeptat, co děláte v mé pracovně a jak jste se sem dostal?“

„Jmenuju se Harry Potter, pane. Mám pro vás dopis, který vám to vysvětlí,“ odpověděl Harry a rychle sáhl do kapsy hábitu. Podal řediteli obálku, čaroděj mu ukázal na jedno z křesílek. Harry se tiše posadil a čekal.

„Hm, hm,“ udělal po delší chvíli Brumbál. „Chápu. Vy jste tedy z budoucnosti a v zájmu porážky Voldemorta musíte strávit jistou dobu zde. Že je ale Temný pán i tolik let v budoucnu ještě neporažen, není dobrá zpráva. Kolik vám je, pane Pottere?“

„Šestnáct, pane profesore. Teď bych měl nastoupit do šestého ročníku. Totiž, v mé době mám zrovna prázdniny.“

„Z jaké koleje?“ zajímal se Brumbál.

„Nebelvír,“ odvětil Harry hrdě.

Ředitel se spokojeně usmál. Vypadal potěšeně. Pak se zeptal: „Ještě bych rád věděl... Jste příbuzný Jamese Pottera? Budete ve stejném ročníku.“

„Řekl jste mi – tedy, budoucí vy, pane – že nesmím nikomu prozradit nic o sobě. Abych příliš nezměnil budoucnost.“

„Nežádám podrobnosti,“ ujistil ho čaroděj. „Ale počítejte s tím, že se na tohle bude ptát víc lidí.“

„Těm budu říkat, že nejsem,“ namítl Harry. „Nesmím nikomu říct, že jsem jeho...“ kousl se do rtu.

„Budoucí syn?“ pousmál se profesor. „V pořádku, chlapče. Ode mne se to nikdo nedozví. Takže, jak jsem pochopil z dopisu, zůstanete zde po dobu šestého ročníku. Musíte se nechat znovu zařadit. A ještě jedna věc...“ dodal. Harry se zatvářil tázavě.

„Pro dobro vašeho utajení, doporučuji držet se v případě otázek ostatních co nejvíce pravdy... I když je mi jasné, že se to bez jistých... fabulací... neobejde. Takže, včas si vymyslete věrohodnou verzi.“

„Dobře,“ Harry se poškrábal ve vlasech, pak si odkašlal a začal: „Tak, jmenuju se Harry Potter. Jsem sirotek, žiju u příbuzných mojí matky. Doteď jsem měl domácí učitele, studoval jsem doma.“ podíval se na ředitele. „Tak co, je to věrohodný?“

„Jde to,“ uznal Brumbál. „A pokud se někdo zeptá na příbuzenství s naším panem Potterem?“

„Shoda jmen?“ pokrčil rameny Harry. „Není to až tak neobvyklý příjmení. Taky můžu říkat, že jsem mudlorozený.“

„A jak byste v tom případě vysvětlil ty domácí učitele?“ namítl ředitel. „Zdá se, že konspirace nejsou vaše silná stránka, mladíku.“

„To asi fakt ne,“ začervenal se Harry, když si uvědomil, že ho starý čaroděj nachytal na věci, kterou sám vymyslel.

„Když dovolíte, pokusím se sám...“ navrhl Brumbál. „Vaši rodiče byli mudlorození kouzelníci, žijete u mudlovských příbuzných, ale váš kouzelnický opatrovník vám opatřil domácí učitele. Teď jen důvod, proč nastupujete do školy a navíc v tak pozdním ročníku.“

„Můj kouzelnický opatrovník zemřel a jeho nástupce mi nechtěl platit soukromé učitele?“ napadlo Harryho. Ředitel spokojeně zatleskal. „Velmi dobré, pane Pottere. Toto myslím bude stačit. Na jména opatrovníků se nejspíš nikdo ptát nebude, ale kdyby přece jen... Já nad vámi, pro dobu vašeho studia zde, převezmu dohled. Jsem váš nový kouzelnický opatrovník. Vítejte v Bradavicích, Harry Pottere.“ Podal chlapci ruku a nabídl mu čaj. Citronový.

„Vstupte,“ zavolal ředitel, když někdo zaťukal na dveře. Harry svíral svůj šálek čaje a uvažoval. Byl unavený, ale i tak mu začínalo docházet, co se děje. Až teď si naplno uvědomil, že se mu začínají plnit sny.

Pozná své rodiče. Bude zase se Siriusem. Možná konečně prožije školní rok bez toho, aby se bál o život sebe a svých blízkých... Může být sám sebou a nikdo si o něm nebude šeptat, pomlouvat ho, útočit na něj... No, ze strany Zmijozelů to asi bude jako obvykle, pokud bude zase Nebelvír.

Zatímco takhle mudroval, do místnosti vstoupila o dvacet let mladší profesorka McGonagallová. Zarazila se, když v křesle před ředitelovým stolem spatřila neznámého chlapce s černými vlasy na ramena a zářivě zelenýma očima. Vstal, když si jí všiml.

„Dobrý večer, madam,“ pozdravil ji tiše.

„Pane Pottere, toto je profesorka McGonagallová,“ představil ženu ředitel. „Učí Přeměňování a je vedoucí nebelvírské koleje. Minervo, pan Harry Potter přicestoval dnes večer, nastoupí do Bradavic. Doteď měl domácí učitele, ale já jako jeho kouzelnický opatrovník jsem rozhodl, že nastoupí v naší škole.“

„Oh,“ profesorku to překvapilo. „Poněkud narychlo, Albusi.“

„Ano, vskutku narychlo,“ uznal Brumbál. „Nicméně, není problém, aby zde můj svěřenec nastoupil. Už se studenti shromáždili ve Velké síni?“

„Ano a ostatní profesoři taky, už čekáme jen na vás.“

Brumbál vstal.

„Máte nějaká zavazadla, předpokládám,“ oslovil Harryho. Ten vytáhl z kapsy zmenšený kufr, položil ho na zem a on se okamžitě zvětšil. Ředitel krátce tleskl, vzápětí se s prasknutím objevil jeden z bradavických skřítků. Uklonil se profesorům a pak se pozorně zahleděl na chlapce.

Harry se pod zkoumavým a podivně vědoucím pohledem skřítka neklidně ošil.

„Timpy,“ oslovil skřítka ředitel, „prosím, přidej zavazadlo pana Pottera k věcem ostatních nezařazených studentů. Pane Pottere, teď vás profesorka odvede k ostatním nováčkům,“ pokynul Harrymu. „Já se musím připojit k profesorům ve Velké síni.“

„Děkuju, pane,“ usmál se na něj Harry. Pak koukl na ženu s přísným výrazem. „Jsem připravený, paní profesorko,“ oznámil jí. Pokývla mu a otočila se k odchodu. Mlčky a s podivnou, sladkobolavou úlevou, ji následoval.

Dorazili k nepříliš početné skupině budoucích prváků. Harry si je zkoumavě prohlížel... Ne, nikoho nepoznával. Ale možná pozná jména. Pak se zaposlouchal do řeči profesorky, která se za ty roky zjevně nijak nezměnila: „Vítejte v Bradavicích,“ začala. „Za chvíli začne slavnostní hostina na zahájení školního roku, ale ještě než zaujmete svá místa ve Velké síni, každého z vás zařadíme do některé koleje. Jedná se o velice důležitý obřad, poněvadž po celou dobu, kterou tu strávíte, vaše kolej v Bradavicích bude něco jako vaše rodina. Budete chodit na vyučování spolu s ostatními ze své koleje, spát v kolejní ložnici a trávit volný čas ve společenské místnosti své koleje.

Čtyři koleje naší školy se jmenují Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel. Každá z nich má vlastní slavnou historii a ze všech vyšli vynikající kouzelníci a čarodějky. Dokud budete v Bradavicích, získáte každým svým úspěchem pro svoji kolej body, ale když porušíte školní řád, vaše kolej o body přijde. Kolej, která dosáhne nejvyšší počet bodů, získá na konci roku školní pohár, což je veliká pocta. Doufám, že každý budete dělat své koleji čest, ať už se dostanete do kterékoliv z nich.

Ke slavnostnímu Zařazování dojde už za několik minut, před zraky všech ostatních studentů a profesorů. Doporučuji vám, abyste se do té doby pokud možno upravili.“ Střelila pohledem po Harrym, ten se zneklidněně podíval na svůj hábit. Vypadal v pořádku, čajem od Brumbála se nepolil... Tak co má? Nejistě si prohrábl vlasy... Vzápětí mu to došlo, má vlasy, na jejichž délku není zvyklý, vypadá nejspíš jako jeden z těch nečesaných dlouhovlasých mládežníků, kterým strýc Vernon tak hrozně rád říká 'hipíci'.

'No nazdar,' pomyslel si. Mrkl na blízké brnění, naštěstí bylo dostatečně vyleštěné na to, aby zjistil, že to není taková katastrofa. Je učesaný, jen si ty vlasy musí sepnout, nechce přece vypadat jako Snape, to by ho k sobě Sirius nepustil... Sáhl do kapsy, pochyboval, že tam bude mít něco jako gumičku, nebo stužku.

Překvapeně nahmatal něco hranatého.

Vytáhl to, ve světle pochodní se zaleskla kovová spona ve tvaru fénixe, zlatě a temně červeně zbarvená. S úlevou si sepnul vlasy, teď už to šlo.

„To už je lepší,“ pokývla profesorka spokojeně.

Harry se usmál a když se žena vzdálila, oddechl si. Po chvíli čekání se nervózně zadíval na velké zavřené dveře, za kterými profesorka McGonagallová zmizela.

Za nimi se nachází jeho nový život. Zavřel oči, najednou se mu šíleně rozbušilo srdce.

„Hej ty, dlouháne,“ ozvala se jedna malá zlatovlasá holka z toho chumlu prcků, „proč jsi tak starej? Propadáš nebo co?“ zeptala se drze.

Harry se probral a zadíval se na ni. Pak zavrtěl hlavou.

„Jsem tu novej, jako vy,“ odpověděl. „Učil jsem se doma.“

Zlatovláska zase otevřela pusu, že něco řekne, ale v tom se začaly otevírat dveře do Síně. McGonagallová na ně pokývla, ať jdou za ní. Harry, nervózní, jako všichni ostatní, vykročil první.

Už podruhé za život mířil pod falešným nočním nebem a spoustou svíček na zařazování, ke stupínku, na němž se zastavila ředitelka Nebelvíru.

„Bonesová, Marlene!“ začala vyvolávat profesorka. Z chumlu nováčků se oddělila ta drzá blondýnka, se sklopenýma očima zamířila k sedátku, na kterém ležel Moudrý klobouk. McGonagallová jej zdvihla a když si dívka sedla a pevně stiskla víčka, položila jí klobouk na hlavu.

Harry zatím uvažoval.

Nemohla to být matka Susan Bonesové? Sotva, to by musela otěhotnět hodně brzo... Možná o hodně starší sestra, nebo teta... Něco takového. Navíc, Susan samotná není blonďatá, má hnědé vlasy.

„NEBELVÍR!“ vykřikl klobouk, když dostatečně prošťáral mysl nové studentky.

Sirius Black byl šťastný. Zase byl v Bradavicích, které považoval za domov. Třebaže na Potter Manor u Jamesových rodičů to není špatné, Bradavice jsou... prostě Bradavice. Sotva se posadili všichni Poberti ke stolu, všiml si, jak James hypnotizuje tu Evansovic zrzku, to to ještě nevzdal? V duchu si nad tou vytrvalostí svého nejlepšího přítele jen potřásl hlavou. On by jednu holku nelovil tak dlouho. Nebo kluka. Buď to vyšlo, nebo ne, Sirius si hodlal jen užít života, než vypadne ze školy a přijde to naostro. Žádný vztah mu proto moc dlouho nevydržel.

Vedle něj seděl Remus, jeho druhý nejlepší přítel, nejchytřejší kluk z Nebelvíru a vlkodlak. To bylo samozřejmě nejstřeženější tajemství Pobertů. Kromě nich to samozřejmě věděl ředitel, možná i ostatní profesoři a léčitelka Pomfreyová.

Petera Pettigrewa, který seděl po Jamesově druhém boku jen přelétl pohledem. Krátce střelil očima ke stolu zmijozelů, na svého mladšího bratra. Seděl vedle toho... mastného mizery! Snapea. Sirius si umínil, že svému malému bráškovi musí opět promluvit do duše, co se týče tohohle přítelíčkování, protože spolu na jeho vkus hovořili příliš zaujatě.

Pak, aby se trochu uklidnil, zběžně koukl k ostatním stolům. U havraspárského zachytil veselý pohled Davey Gudgeona. To první pololetí v páťáku se spolu párkrát sešli, byli spolu na haloweenském plese... Bylo to hezké. Napůl vážně Sirius zauvažoval, že by tomu dal ještě jednu šanci, i když jeho puberťácká nestálost říkala, nač se snažit o něco, co už dostal... Prozatím nápad odsunul do pomyslné zásuvky Odložené, protože se otevřely dveře Velké síně a vešla McGonagallová se zástupem prvňáčků.

Obvykle tomu nevěnoval pozornost, kromě druháku, kdy čekal, kam bude zařazen o rok mladší Regulus... Teď ho zaujalo něco jiného.

Za vysokou postavou profesorky totiž cupitali vyděšení nováčci, ale v jejich čele kráčel kluk, o dost vyšší než ti mrňousové, možná tak patnáctiletý. Mírně se rozhlížel, ale nevypadal, že má obavy, jako ti prckové za jeho zády. Někteří byli úplně bílí, 'budoucí Mrzimoři', odhadl Sirius s předstihem.

McGonagallová začala vyvolávat, no, jméno toho nováčka zjevně není mezi prvními písmeny abecedy, pochopil Sirius, když byla zařazena Zelda Kopřivová, předposlední prvačka. Kromě toho staršího kluka tam byl už jen jeden prvák, nějaký bledý zrzek.

„Potter, Harry!“ zvolala McGongallová.

Síň padla do ticha. Černovlasý neznámý vykročil ke klobouku, oči Nebelvírů se stočili k Jamesovi. I Sirius se na kamaráda rychle podíval, když James pokrčil rameny, vrátil pohled na místo, které jej moc zajímalo. Na toho kluka.

Jakmile Moudrý klobouk dosedl na Harryho černou hlavu, zaslechl mladík známý hlásek: „Ale, ale, co to je, pane Pottere? Porušování pravidel, už zase? A opět cestování časem? To máte skutečně po otci, brzy zjistíte, že je úplně stejný. Ne, nebojte se, vaše tajemství je u mne v bezpečí.“

'Jak jsi to sakra poznal?' pomyslel si Harry vylekaně. 'Neměl bys nic vědět, ne? V téhle době.'

„Harry, Harry, Harry. Já jsem hodně starý, spjatý se školou, jejíž magie mi dává sílu... Proto vím víc, než se může zdát možné. Ale protože jsi tu se svolením ředitele, omezím se jen na varování: nezměň budoucnost! Tak, kampak my tě zařadíme?“

'Do Nebelvíru,' skočil mu do monologu Harry.

„Určitě? Nechceš to nechat na mně?“ podivil se klobouk. „Máš v sobě něco z každé koleje, není snadné tě zařadit, jako jiné. Například ve Zmijozelu bys vynikl. Hm... neříkal jsem to už?“

'Ne,' trval na svém Harry. 'Jsem Nebelvír. A chci za rodiči a Siriusem. Prosím.'

„Dobrá,“ souhlasil klobouk neochotně. „Snad to nebude ke škodě, ať je to tedy... NEBELVÍR!“ vykřikl Moudrý klobouk na celou Síň a příslušná kolej se roztleskala. Harrymu spadl kámen ze srdce, stáhl si z hlavy klobouk a vstal. Profesorka McGonagallová se k němu připojila, odvedla ho ke skupině současných šesťáků.

„Studenti,“ oslovila profesorka Poberty, „tady pan Potter,“ podívala se na chlapce vedle sebe, který je trochu rozpačitě a zároveň rozzářeně přejížděl očima, „nastupuje do šestého ročníku. Budu vám vděčná, když se ho ujmete, ukážete mu školu a vysvětlíte, co a jak. Doufám, že se na vás mohu spolehnout, pane Lupine, slečno Evansová. A pane Blacku,“ zapíchla přísný pohled do tmavovlasého mladíka s bouřkovýma očima, tvářícího se jak nevinost sama, „jako obvykle vás varuji, žádné průšvihy! A platí to pro všechny čtyři!“ S tím odplachtila ke stolu profesorů.

„Ahoj,“ zvedl se světlovlasý chlapec, „já jsem Remus Lupin. Pojď si sednout sem.“ Udělal místo vedle sebe, kluk se tam rychle přesunul.

Sirius si ho tak mohl prohlédnout, než se posadil. Ten druhý Potter se na něj podíval jen krátce, ale on stačil postřehnout, že má úžasné oči, než je rozpačitě sklopil. Dlouhé tmavé řasy kryly zvláštní, zářivé, mechově zelené tůňky. Byly plné ohně a radosti. Života.

Tak krásné oči Sirius snad ještě neviděl. Zasněně se díval na jídlo, kterého si ani nevšiml.

Zatím se Harry u stolu seznamoval. Představil se svému budoucímu otci, matce, dokonce Nevillovým rodičům, Frankovi a Alici, kteří byli s jeho rodiči ohromní přátelé. Jen horko těžko se kontroloval, když mu byl představen Peter Pettigrew, ale věděl, že se musí ovládnout.

Pak Remus drkl do svého druhého souseda. „Siriusi! Na co zase myslíš?“ peskoval ho přátelsky. „Ještě jsi nepozdravil Harryho! Přivítej ho v Nebelvíru!“

„Já ti povím, na co myslí, ale holky si musí zacpat uši,“ ušklíbl se Pettigrew pobaveně. Harry ucítil, jak ho pálí tváře, rychle mu došlo, na co naráží. O Siriusových milostných úspěších bylo na Grimauldově náměstí už něco málo slyšeno. A ještě víc zrudl, když k němu Sirius zvedl pohled.

Mladému Pobertovi na rtech pohrával úsměv, oči vesele jiskřily. Pak podal Harrymu přes Remuse ruku a potřásl s ní. „Ahoj, Harry. Já jsem Sirius Black. Můžu se na něco zeptat?“ Mírně naklonil hlavu na bok, Harrymu to hrozně připomnělo psí zvyk, naklánět hlavu na stranu, když je něco zaujme. Pamatoval si, že to dělal i jako dospělý.

„Ptej se,“ vybídl ho, když našel ztracený hlas.

„Jste tady s Jamesem nějak příbuzní?“ zajímalo ho. „Nebo je to jen shoda? Jeho rodina pochází z Peverellů.“

„Shoda,“ zalhal Harry neochotně. „Mí rodiče byli mudlorození.“

„Byli?“ opakoval Remus.

„Jo,“ zamračil se Harry.

„Chceš říct, že...“

„Umřeli,“ kývl Harry. „Když mi byl rok, zabili je. Teď žiju u máminých mudlovských příbuzných. Měl jsem ještě kouzelnického opatrovníka, ten mě učil, ale nedávno umřel taky.“

„Tak jak ses dostal sem?“ zajímala se Lily Evansová. Ona a Alice, nenápadná blondýnka, seděly vedle sebe. „Každý mudlorozený, nebo mudly vychovávaný student potřebuje opatrovníka, který za něj v kouzelnickém světě jedná.“

„Moje opatrovnictví převzal Brumbál,“ prozradil Harry, trochu nejistě, nevěděl, jestli to nebude řediteli vadit. „A ten chtěl, abych šel do Bradavic.“ 'Až tak moc nelžu,' pomyslel si.

„Tady se ti bude líbit,“ ozval se Sirius. „Škola je úžasná, i když bych se obešel bez těch pravidel a zákazů...“ Harrymu pobaveně zacukaly rty v úsměvu.

„Takže,“ zvedl Sirius pohár s dýňovou šťávou, ostatní Nebelvíři ho napodobili, „vítej v Bradavicích, Harry Pottere!“

<<                                                                  >>