14.Deník

Po dalších dvou dnech Harry opustil ložnici a připojil se k ostatním. Nikomu neprozradil, co mu je, ale začal na sebe dávat větší pozor. Snažil se vyhýbat těžší práci a létání – to když ho Ron a dvojčata pozvali na famfrpál.

Tehdy při večeři – Poppy nechala u Molly důkladné pokyny, ohledně Harryho stravování, aby se dostal do správné formy – s tím začal Ron.

„Hele, Harry,“ vyrušil Harryho ze zamyšlení, „ještě je světlo. Nepůjdeme si zalítat? Mohli bysme si zahrát famfrpál s dvojčatama!“

„Jasně, nás bráška...“ ozval se George, „... má pravdu, už dlouho...“ pokračoval Fred.

„... jsme si společně nezahráli.“

„Bude to opravdu...“

„ZÁBAVA!“ dořekli oba najednou a rozesmáli se. Ginny se chtěla přidat a Hermiona nad nadšením těch milovníků famfrpálu jen potřásla hlavou.

Harry zatoužil po pocitu svobody, jaký mu vždy dávalo létání, ale věděl, že teď si to musí odpustit. Takže zklamání ani nemusel hrát. „Madam Pomfreyová mi lítání dočasně zakázala,“ řekl jednoduše. „Možná bude souhlasit, až se vrátím do školy,“ dodal, vědouc, že stejně létat nebude. Nechce ohrozit dítě.

„To myslíš vážně?“ zalomil Ron rukama. „Potřebujeme tě! Jsi ten nejlepší chytač na světě! Musíš ji přemluvit, Harry!“

„Jako bys ji neznal, Rone, žádný přemlouvání nezabírá,“ uklidňoval ho Harry. „Myslíš, že jsem to nezkoušel?“

„Zatraceně,“ zavrčel zrzek a ponořil se do jídla s novou vervou, aby si spravil náladu. Harry se při tom pohledu jen znechuceně oklepal. Ani nevěděl, proč mu to najednou zvedá žaludek... Asi je díky svému novému stavu přecitlivělý. Nejspíš bude spoustu běžných věcí vnímat odlišně. „Sakra,“ zamumlal, jak mu to opožděně došlo.

 

Po jídle se začali trousit do jídelny členové Řádu. Mládež se uklidila do koutku, doufajíc, že si jich nikdo nevšimne a oni nebudou muset pryč, až začne porada. Harry se jen zamyšleně koukal z okna na oblohu, duchem kdovíkde.

Když do místnosti vstoupil ředitel Brumbál, všichni zpozorněli. Provázel ho totiž plavovlasý muž, usměvavý, s mírně zakřiveným nosem, jako po zlomenině.

Hermiona a Ginny se na sebe podívaly a začaly si špitat. Kluci se naopak podívaly na holky... a jakoby jim to bylo jasné, protočili oči. Atraktivního blonďáka okamžitě přihodili do šuplíku k Zlatoslavu Lockhartovi. Je fakt, že tenhle nepůsobil vyumělkovaně a nadřazeně, ale dívky na něj reagovaly velmi podobně.

Harry se při pohledu na něj zamračil. Někoho mu připomínal, ale nevěděl koho... Jen mu něco říkalo, že ho prostě zná.

„Pro ty, kdo našeho přítele neznají,“ prohlásil Brumbál, „a pro naši mládež... toto je David Gudgeon, nový člen Řádu a od září také profesor Obrany proti černé magii. Harry!“ zavolal na chlapce, který u okna uvažoval, proč mu ten chlap už teď leze na nervy.

Neochotně vstal a přešel k nim.

„Myslím, že Harryho Pottera nemusím představovat, Davide,“ řekl Brumbál s úsměvem. „Předpokládám, že si budete rozumět, profesor Gudgeon je vystudovaným mistrem v oboru Obrany proti černé magii, Harry a mohl by tedy být tvému studiu velmi nápomocný.“

„Profesor Brumbál se zmínil, že ti můj předmět nedělá nejmenší potíže, prý v Obraně skutečně exceluješ,“ usmál se profesor na Harryho. Ten na něj pohlédl klidnýma očima, ale v tónu měl led: „Vzhledem k tomu, že kromě třetího ročníku nás Obranu učili neschopní cvoci, nebo naopak magoři schopní všeho, není problém v ní vynikat. Spousta mých spolužáků je v Obraně skvělá.“

Vtíravý úsměv na tváři muže poněkud ztuhl. Ale než si někdo stačil něco pomyslet, zahrál to do autu: „To mě předem těší, že budu mít talentované studenty. Děkuji, Harry.“

Mladík jen krátce kývl a odebral se do svého pokoje. Věděl, že jakmile se sejdou všichni, Molly je zase pečlivě vyžene a nikdo nic neuslyší. Takže nepotřebuje slídit okolo. Stejně toho má hodně na přemýšlení.

 

Pátek

Aby mládež nevlčila, rozhodla Molly, že budou dělat něco užitečného. Svěřila jim celé druhé patro, aby ho poklidili. Harry se k překvapení všech připojil, ale i tak se od nich držel stranou a vybral si pokoj sám pro sebe, zatímco ostatní se rozhodli pracovat ve skupině.

Až když vešel, uvědomil si, že je to Siriusův pokoj. Nevkročil do něj, co přišel na ústředí. Občas ho to tam táhlo, ale nedokázal to... Pokaždé, když už položil ruku na kliku, něco ho přimělo zas odejít.

 

Bylo to jen něco přes měsíc od událostí na Ministerstvu, přesto bylo jasné, že tento pokoj po Siriho smrti nikdo nenavštívil. Zrovna roztáhl těžké závěsy, rozkašlal se, jak rozvířil prach, když se otevřely dveře. Dovnitř nakoukla rudovlasá dívka.

„Ahoj, Harry,“ usmála se na chlapce trochu rozpačitě, „říkala jsem si... nechceš tady pomoct? Já ti ráda pomůžu,“ nabídla se.

„Ne, díky, Ginny,“ odmítl Harry. „V tomhle pokoji chci být sám. Nech mě být, prosím tě.“

„Fajn!“ Další odmítnutí Ginny zřejmě naštvalo, nemohla si nevšimnout, že se jí Harry vyhýbá. Otočila se a nezapomněla za sebou prásknout dveřmi. Harry si povzdechl, ale jinak s ním reakce uražené dívky nijak zvlášť nehnula.

Položil si dlaň na břicho a zamyslel se. Sdělení o jeho stavu s ním pořádně zamávalo. Jediné vodítko k druhému otci, které měl, byl ten přívěsek, o němž neví, jak k němu přišel, a ty zatracené sny. Vzrušující sny.

Když se konečně uklidnil a vzpamatoval ze šoku, jaký mu způsobily výsledky vyšetření, napadlo ho, že ony sny, které neměl nikdy dřív, budou spíš vzpomínky. Vzpomínky na 'toho druhého'.

'Proč si sakra nic nepamatuju?!' rozzlobil se zase. 'Mohl mi vymazat vzpomínky on? Potom, co jsme...' nedokončil myšlenku a usilovně vzpomínal. Chtěl si vybavit aspoň jeho podobu, když si na nic podstatného nedokázal vzpomenout. Posadil se na postel – přičemž se vznesl další oblak prachu - a přemýšlel. Ponořil se do své mysli, ve snaze vybavit si ten nejdráždivější sen, co kdy měl a který se mu v útržcích stále vracel.

V záblescích se mu vybavovaly pocity horkosti, doteky, žhavé polibky... Pohled bouřkově modrých očí, blýskajících se vášní... Černé vlnité vlasy, kterými se probíral... Ještě cítil jejich hebkost, horkost kůže své i jeho. Cítil se nádherně.

Otevřel oči. To, na co si vzpomínal, mu dokazovalo, že se s tím neznámým miloval dobrovolně. A podle pocitů, které v těch vzpomínkách vnímal, k němu zřejmě choval i city. Ale ani na ty si nepamatoval! Jak na to všechno mohl zapomenout?!

'Někdo mi vymazal paměť,' došel k závěru Harry. 'Ale kdo? A proč? Abych zapomněl na NĚJ? Proč jsem na něj musel zapomenout? A taky, Pomfreyová říkala, že teď už jsem skoro ve čtvrtém týdnu. To jsem byl přece ještě u Dursleyových!'

Potřásl hlavou. Zjistit, že jste těhotný a ještě k tomu bez vzpomínek na druhého rodiče, to by zamávalo s každým. A Harryho to i štvalo. Kdo si sakra dovolil, hrát si s jeho vzpomínkami?! Jak by jednou řekl svému dítěti, kdo je jeho otec, když si na něj nepamatuje?

Nevěděl, co má dělat. Potřebuje najít toho druhého, ale proto musí napřed zjistit jeho jméno... Vzdychl. Neměl ponětí, jak a kde začít hledat... a bál se svěřit ostatním. Co kdyby mu chtěli dítě vzít? Není ani plnoletý, nemůže o sobě rozhodovat... A jeho dítě bude stejně ohrožené jako on, když se to dozví Voldemort. Vzhledem k té pitomé věštbě...

„To jsou teda vyhlídky,“ zamumlal sklesle. Přejel si dlaní po bříšku, ani si neuvědomil, že se přitom připitoměle usmál. Pak se rozhlédl, přišel sem přece uklízet. Vytáhl hůlku, škodolibě se ušklíbl. Sirius mu o posledních vánocích prozradil, že při všech těch utajovacích ochranách sem nedosáhne ani Hlídáček... Přitom, jak je jimi ústředí opředeno. Ostatní to určitě netuší... Pak jim to poví... když si vzpomene.

 

Začal odstraňovat prach, za chvíli byly závěsy čisté, stejně tak přehoz na posteli, nábytek. Jakmile se dřevo lesklo čistotou, přistoupil ke skříni. Pohlédl dovnitř, zaštípalo ho v očích. Ještě pořád tam viselo oblečení, leželo v poličkách... Zadíval se hloub do nitra skříně, viděl něco jako obrysy kufru. Sáhl po něm – byl to kufr.

Vytáhl ho ven a otevřel. Musel se usmát, byl to Siriův školní kufr. Všiml si monogramu S.O.B. na zámcích, erbu Blacků nahoře na kufru. Zato uvnitř byl binec. Ve změti starých pergamenů, brků, prázdných lahviček od inkoustu, dokonce i hábitů, viděl vykukovat roh nějaké knihy. Sáhl po ní.

Na světle viděl, že je to spíš sešit, zápisník. A z nějakého důvodu stoprocentně věděl, že to je deník. Siriův deník. Nebelvírsky červená vazba se zlatými ornamenty a zlaceným zámečkem.

Klíček tam neviděl, ale bylo mu to jedno. Držel deník v ruce, přejížděl po něm prsty, připadal mu známý... Jakoby už ho viděl a ne moc dávno.

Ani si neuvědomil, co dělá, stiskl okraj trojhrotého zámečku směrem k vazbě, napočítal do tří, pak pootočil vnitřní hrot nahoru. Ozvalo se tichounké cvaknutí. Harry napjatě vydechl, pomalu deník otevřel. Na popsaných listech poznával vybledlé písmo svého kmotra... Na prvních stránkách vypadalo ještě dětsky, ale postupně se mírně změnilo.

Harry zprvu váhal Siriovy zápisky číst, ale přece jen nalistoval na jeden zápis.

'25.června 1978

Za pár dní odjíždíme z Bradavic. S Jamesem jsme si podali přihlášku k bystrozorům. On to má v kapse, to vím jistě, ale já... doufám, že zkoušky zvládnu. Remy chce jí na mudlovskou univerzitu, no, jsem zvědavý, jestli ho vezmou... Co bude dělat Peter, to vlastně nikdo z nás netuší... Poslední dobou je divnej. Vlastně už od loňska.

Jo, James oficiálně chodí s Lily. Už od začátku tohohle ročníku. Že by mu konečně něco vydrželo? A poslední dobou se o Prasinkových víkendech nějak moc motá kolem zlatnictví... Že by měl nějakej plán, kterej mi neprozradil?'

Tady se Harry musel usmát. Už tehdy jeho otec uvažoval, že si mámu vezme? Pak zvážněl. I kdyby se už tehdy chtěl ženit, rozhodně nemohl tušit, že jejich syn bude v šestnácti zbouchnutý. Povzdechl si a četl dál.

'Byl bych rád, kdyby mi Remus pořád neříkal, abych si taky někoho našel. Tohle mě štve. Dobře ví, proč jsem sám. Je to víc než rok, co Harry zmizel, ale někdy mám pocit, že to bylo včera, co jsem ho poprvé políbil... Strašně mi chybí.

To, že ho nikdy nenašli, ani jeho tělo, mi dává naději, že je pořád naživu. Ale najdu ho jen tak, že to risknu a použiju ten Obraceč času strýčka Alpharda. Musím se vrátit do doby, kdy zmizel. Škoda, že jsem tehdy měl ten trest, kdybych šel do Prasinek s ním, nic by se mu nestalo... Ne, změním minulost, najdu ho, zachráním, už budeme navždycky spolu.

Najdu si tě, Harry. Nezabrání mi v tom ani zákony času. Miluju tě.'

Harry užasle koukal na poslední tři věty. „Harry?“ hlesl vyjeveně.

 

'Sirius měl ve škole vztah s někým jménem Harry?' přemýšlel. 'Psal to v sedmém ročníku a ten Harry zmizel víc než rok předtím, takže v šesťáku... Kdo to byl? Nikdy se o něm nezmínil, když na to tak myslím, vždycky mluvil jen o holkách, on a Remus. Dostal jsem snad jméno po něm?'

Zaváhal. Pak začal listovat dopředu, do doby šestého Siriusova ročníku...

 

'23.prosince, 1976

Vánoce jsou už za pár dní. Tentokrát nepojedu k Potterovým, zůstanu tady. Harry taky nikam nejede. Jsem tak rád, že jsme spolu... I když to byly zlé dny, kdy přede mnou utíkal, teď už se na mě zase usmívá a nevyhýbá se mi.

Doufám, že se mu bude můj dárek líbit. Dalo práci vymyslet, co bych mu tak dal, přece jenom, ostatní znám dýl a předešlým známostem jsem dárky nedával...

Ale Harry je něco víc. Mnohem víc. To, co cítím k němu, je víc než touha, víc než chtíč... Mám ho rád, opravdu rád. A ten přívěsek mu to bude vždycky připomínat. Jsem rád, že nás Remus vyfotografoval ve zvěromágských podobách. Já budu na krku nosit tu jeho a on moji. Doufám, že nám to vydrží dlouho.'

Harry se znova zarazil. Zatápal na hrudi... Zpoza svetru vydoloval přívěsek, se kterým se jednou ráno probudil. Teď se na něj znova díval.

'Já tě budu mít navždy u sebe a ty zas mě,' uslyšel v duchu Siriův hlas.

„Tichošlápek?“ zašeptal, upírajíc uslzený pohled na přívěsek. „Jak to?“

Podíval se na deník, který odložil vedle sebe. Teď po něm sáhl téměř s obavou. Co ještě objeví? Nevadilo mu, že Sirius miloval za svého mládí kluka, zřejmě hodně... Ale zároveň ho děsilo, co se mu pomalu odhalovalo. Cítil, k čemu ty odhalení spějí, ale jeho mysl to nedokázala naplno přijmout, jakoby žádala další důkazy, než mu předloží definitivní závěr, se kterým nebude moci nic dělat...

Zalistoval víc dopředu.

 

'26.října, 1976

Před chvílí mi Harry řekl, že ho Gudgeon pozval na Haloweenský ples. To nemůže! Nesmí jít s ním! Remus má pravdu, měl jsem ho pozvat sám! Sakra, jestli mu ten parchant něco udělá... Co udělá, jestli na něj jen sáhne, těma svýma chlípnýma prackama, zlomím mu je!'

'Tehdy si asi uvědomil, že něco cítí,' pomyslel si Harry s úsměvem, jak ho ten výlev pobavil. Pak si uvědomil, co čte. 'Gudgeon? Ten Gudgeon? To mě podrž...' Nový profesor se nezmínil, že Siriuse znal, ale Remus vypadal, že se znají, to ale Harry přisuzoval řádovým věem...

'Chci, aby šel se mnou. Nebo s někým, kdo po něm hned nevyjede, kdo je kamarád... Ne, se mnou! Sakra, co mám dělat? Teď už je pozdě, určitě šel za ním... Sakra!'

Další zápis byl ze dne plesu.

'31.října, Haloween, 1976

Spadl mi ze srdce balvan jak hora, když jsem viděl, že Harry přišel s Remym. Nejdřív mě napadlo, že na něj Harry bere, ale pak mi to Remus vysvětlil. Očividně mají ke vztahům stejný přístup. Jo, ale s takovou zůstaneš nadosmrti panic, Moony... Pochybuju, že Srabus někdy povolí. Rozhodně ne potom, co jsem provedl vloni... Asi jsem ti to zkazil, i když Gudgeon se už dřív postaral, aby nikomu nevěřil...'

Tady se Harry rozkašlal, jak vdechl slinu. Překvapením totiž pořádně nepolykal...

Srabus.

Takže Snape.

„Snape a Remus?“ hlesl nevěřícně. „To mě podrž...“ zopakoval a četl dál.

'Taky jsem s Harrym pořád tancoval, i když po mě šly nějaký holky... A po Harrym zase ten havraspárský slizoun. Díky, Remy, že mi na něj dáváš pozor!

Byl to úžasný pocit, držet ho v náručí. Nikdy v životě jsem tolik nechtěl někoho políbit... Proč jsem to neudělal? Sám nevím, mám pocit, že by mě Harry odmítl... A on si taky nezaslouží, aby byl jen zářez na hůlce. Je zvláštní... Líbí se mi. Někoho jako je on, bych mohl mít opravdu rád...'

 

Harry deník zavřel a zamyšleně se díval na strom za oknem. Jeho hustě olistěné větve se mírně kymácely v letním větříku. Pak pohlédl zpět na knihu ve svých rukou... a až teď se nad tím pozastavil. 'Jak jsem věděl, jak to otevřít?' napadlo ho. 'Nikdy předtím jsem ho neviděl.' Opět jej otevřel, bříško palce o něco zavadilo, jak se snažil nalistovat dopředu, na začátek šestého ročníku.

'Sakra, padají listy,' zaklel v duchu a chtěl volný list zasunout zpět. Nalistoval na tu správnou část a zarazil se. Spatřil další zápis, ne moc dlouhý, ale ten 'zlobivý' uvolněný list Harryho naprosto šokoval... Nebyl to list papíru.

Byla to fotografie.

Mladý Sirius, o něco starší, než si ho pamatoval ze vzpomínky ve Snapeově myslánce, se na ní vesele smál a držel v náručí jiného chlapce v nebelvírské uniformě. Zjevně seděli na posteli, v nebelvírské ložnici, Sirius se opíral o sloupek postele a chlapce před sebou objímal pažemi kolem pasu. Harry na obrázek nevěřícně zíral.

Oči barvy bouřky, vlnité černé vlasy, úsměv, který tak dobře zná...

Sklouzl ze známé tváře a málem dostal druhý šok. Ten kluk mu byl tak podobný!

Harryho oči, Harryho úsměv! Dlouhé vlasy na ramena, ale stejně černé, jako má sám! Jediné, co chybělo, je ta zatracená jizva na čele. A hele! TEN! přívěsek kolem krku! Přívěsek s obrázkem Siriovy zvěromágské podoby, který teď leží na Harryho hrudi! Sevřel ho v dlani a otočil fotografii, aby se podíval na zadní stranu.

Stálo tam: '1.ledna 1977. Já a Harry, má jediná pravá láska.'

Dotek zahřátého kovu v dlani Harryho přiměl fotku znovu otočit. Zaměřil pozornost na Siriův krk, měl by mít druhou polovinu přívěsku...

Měl.

Na jeho krku se houpala půlka amuletu, s šedým obrázkem zvířete na černém poli. Jak se to Harry snažil vyluštit, vypadalo to jako kočka... Velká kočka.

'Midnight,' ozval se Siriův hlas odněkud z hlubi Harryho paměti.

Harry se zarazil.

Pak upřel pohled na dva mladíky, kteří se drželi v náručí, chvílemi se smáli na fotografa a chvílemi věnovali pozornost sobě. Jen z pohledů, které na sebe upírali, mohl Harry jasně říct, že se oba milovali. Láska z jejich tváří jen čišela.

Když Sirius něžně pohladil jedním prstem svého přítele po tváři, Harry se zarazil. Bylo to velmi láskyplné gesto, ale díky němu si všiml... Ten kluk měl na levé tváři čerstvý škrábanec!

Harry si s bušícím srdcem sáhl na tvář, kde ještě před pár dny měl škrábanec, probudil se s ním to ráno, kdy objevil i přívěsek... Skoro na něj zapomněl. Molly mu ho namazala Hojivou mastí a vyzvídala, jak k tomu přišel. Nevěděl.

Zavřel skříň a podíval se znovu na fotku. Cítil, jak se mu v očích hromadí slzy. Podle indicií, které nashromáždil, je pravděpodobné, že musel nějak cestovat do minulosti. Tam nejen, že udržoval intimní vztah se svým kmotrem, zjevně se jím nechal přivést do jiného stavu!

„Zatraceně,“ vzlykl.

Byl v minulosti. Miloval Siriuse. Kdo se sakra postaral o to, aby si nic nepamatoval?!

Když chtěl založit fotku do deníku, vzpomněl si na ten nový zápis. Inkoust ještě nevybledl, nebyl tedy moc starý... koukl na datum.

'25.prosince, 1995'

'Loňské Vánoce, ty poslední se Siriem,' uvědomil si Harry.

'Už nevím, jak to zvládnout. Jestli by to nebylo lepší v Azkabanu. Jak mám vydržet tyhle prázdniny, když je tu Harry?'

Zarazil se. 'Co? Nechtěl mě tu?' Rozhodl se číst dál.

'Je to k nevydržení. Pořád chce být se mnou. Já zase s ním, ale tak moc to bolí... Jak to mám zvládat, být pořád veselý a zvlášť v jeho přítomnosti? Jak, když se mu tak hrozně podobá? Jak mám vydržet, že mě tak moc přitahuje, že vypadá jako MŮJ Harry?!'

Tady Harry zalapal po dechu. „Cože?“ vydechl.

'Nikdy se to nesmí dovědět. Občas mě napadá, že to Remus tuší, že cítí, jak na mě Harryho blízkost působí... Myslím, že poprvé si toho všiml, když ho v létě přivedli... Objal mě a já měl neskutečnou chuť ho líbat... Poprvé jsem byl Srabusovi za něco vděčný. Těmi svými řečmi to přerušil... Protože nechybělo moc, abych se neovládl. Voní stejně jako ON. Má stejné oči... Stejnou povahu. Jakoby mi nebesa vrátila Harryho zpátky, ale zároveň se postarala, aby už nikdy nebyl můj!'

Tady zápis končil. A Harry celý bledý koukal na řádky, které mu oznamovaly, že Sirius... k NĚMU... cítil něco víc. Najednou si uvědomil... Občas, když ho objal, Sirius mu zabořil tvář do vlasů, nasával jeho vůni... A pak ho rychle pustil. Někdy dokonce i odešel.

Teď Harry chápal, proč.

Pokud není tím chlapcem, Harrym z minulosti, pak se mu neskutečně podobá a Sirius v něm viděl svou ztracenou lásku. Zároveň si uvědomoval, kdo Harry je a nechtěl mu ublížit. Muselo to pro něj být hrozně těžké.

Pak se opět podíval na fotografii. Ne, už nepochyboval, byl si jist.

Ten kluk ze sna JE Sirius. Otec jeho dítěte. Jeho kmotr. Jeho milenec, první láska.

„Jsem tu, Siri,“ zašeptal a něžně pohladil tvář svého kmotra – milence. „Ale ty ne. A zrovna teď tě tolik potřebuju...“

Zavřel deník, definitivně ho uklidil do kufru... Pak se zarazil. Ne. Kdoví, co se Siriovými věcmi bude, deník si nechá... Ještě jednou kufr prošmejdil, v naději, že objeví něco, co bude stát za záchranu. Nakonec nalezl v hábitu zabalenou knihu v kůži, se zpola setřeným nápisem. Už ji chtěl otevřít, když uslyšel hlas Molly Weasleyové, jak je svolává k jídlu. Reagoval bleskurychle. Z kufru vytáhl i hábit, do něj zabalil knihu a deník. Byl rád, že se v kufru stále udrželo Uchovávající kouzlo, zjevně fungovalo tak, že se dovnitř nedostal prach. Harry neodolal a přitiskl hábit k nosu. Nadechl se... A málem se rozplakal. Tu vůni důvěrně znal. Kromě závanu pergamenu a inkoustu tam byla i jiná a ta zřetelně dominovala.

Siriho vůně. Myslí mu najednou projel záblesk vzpomínky.

 

Ležel na zádech, na lesní půdě, nad hlavou koruny stromů, na pozadí noční oblohy, poseté hvězdami. Tisklo se k němu druhé tělo, horké tělo, které objímal nohama kolem pasu, vonělo pižmem a lesem... Pohybovali se.

Harry si uvědomil pocit touhy, vzrušení, naplnění, vzápětí pochopil.

Milovali se. Něžně a vášnivě zároveň. Před očima se mu v rytmu pohybů houpal přívěsek. Šedá kočka na černém poli...

 

Vzápětí ho vytrhl zvuk, který do té scenerie nepatřil. Zaklepání. Vhodil balíček do kufru a ten zakopl pod postel. To vše takovou rychlostí, že Ginny, která otevřela dveře a povýšeně mu oznámila, že už volali k večeři, nemohla vidět víc, než Chlapce, který přežil, jak sedí na posteli svého kmotra, zaprášený a zjevně uplakaný.

Když viděla jeho rozrušení, zeptala se, už mileji: „Jsi v pořádku, Harry? Mamka volá k jídlu.“

„Už jo,“ kývl hlavou. „Za chvilku přijdu. Půjdu se umýt.“

„Mám na tebe počkat?“

„Není třeba. Už jdu.“ Vstal, vyčkal, až Ginny odejde a rychle vyhrabal balíček s deníkem z kufru. Když vyšel na chodbu, rozhlédl se. Ne, nikdo v dohledu. Vrátil se od svého pokoje, svůj úlovek schoval do svého školního kufru. Pak vyrazil do koupelny.

Za malou chvíli umytý a v kouzlem očištěných šatech vcházel do jídelny. 

<<                                                                                                     >>

 

Komentáře: 14.Deník

:-)

Achája | 10.12.2017

Tentokrát to bylo opravdu dojímavé. Jsem ráda, že si vzpomněl, ale co s tím teď bude dělat?

.)

LH | 06.12.2017

skvělá kapitolka. Teď jen vydržet čekat na další :)

..

Gab | 05.12.2017

Pořád tajně doufám, že nějak oživíš Siriuse, nebylo by to poprvé v nějaké povídce, co zázračně přežil oblouk, to by se mi líbilo :) ale když ne, tak doufám, že se svěří Remusovi, kdo je a Remus ho podpoří a nějak to spolu zvládnou :)

slzy na krajíčku

sisi | 05.12.2017

Harry není sám,kdo v téhle kapitole pláče. Určitě je mu tak smutno, že mu chybí Sirius, jeho psí hvězda. Mě je též velmi smutno z dané situace, slzím na klávesnici, ale věřím, že Harry se vzpamatuje a bude se snažit být psychicky v pohodě, hlavně kvůli dítěti, aby se mu nenarodil malý mozkomor. Jen je potřeba napravit hlavu mladé Ginny, aby si dala odchod. Harry možná bude potřebovat chůvu pro miminko, ale ne malou holku, která si dělá naděje na cokoliv víc.
Díky za kapitolu.

Záznamy: 1 - 4 ze 4

Přidat nový příspěvek

Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano (26)
100%

Ne (0)
0%

Mohlo to být lepší (0)
0%

Celkový počet hlasů: 26