33. Tři bratři

Celý po-halloweenský víkend strávil Severus Snape napůl s radostí ze společnosti svého Nebelvíra a napůl ve strachu z povolání Temným pánem. Trochu ho překvapovalo, že jej levé předloktí nerozbolelo už v sobotu ráno, kdy se měl (podle Vodlemortových chlípných představ) probouzet vedle nahého Pottera.

                Upřímně, Severus si přál, jednou se probouzet přesně takhle, ale to bylo ještě daleko. 

                Voldemort mu dal čas a povolal ho až v neděli večer. Bůh ví, že z toho byl lektvarista víc než otrávený. Samozřejmě mu neukázal pravé vzpomínky, ty bezpečně uchoval ve své Myslánce a pro Voldemorta si připravil falešnou a věrohodnou vzpomínku o důvěrném večeru.

                Temný pán byl s podvrženými vzpomínkami spokojen a samozřejmě Severusovi poručil, aby se dál snažil, že očekává pokroky. Měl tak dobrou náladu, že si odpustil obvyklý Cruciatus a nechal Mistra lektvarů jít.

                Severusovi se tak ulevilo, když směl odejít. Rozhodně nehodlal ukazovat, jak se pod ním jeho lvíček s rozkoší svíjel, když se ho dotýkal. Podle jeho dosavadních výpovědí se sotva dotkli, takže se odhodlal Voldemortovi předvést pouze několik polibků. ‚To mu musí stačit,‘ rozhodl se pevně. Nechtěl, aby Temný pán viděl Harryho zranitelnost, nemínil připustit, aby mu ublížil…

                Když poslechl rozkaz a začal Harryho ‚oblbovat‘, myslel si, že bude snadné toho nechat. Když o tom přemýšlel teď, uvědomoval si, že ničeho nechat nechce. Musí se odhodlat říct Harrymu pravdu sám… a nenechat ho odejít.  Pokud to bude v jeho silách, toho chlapce se nevzdá, získá si ho.

                Jen proto schovával vzpomínky na krásné okamžiky a dal si práci s vytvářením těch nepravých. Aby ochránil Harryho, pro budoucnost. Jejich budoucnost.

               

                Harry netušil, jaký vnitřní boj svádí jeho profesor lektvarů. Když ho v pondělí ráno zahlédl u profesorského stolu, jak se mračí na svou snídani, jako by mu zavraždila matku, připadal mu naprosto normální. Zamračený, jako obvykle.

                Ale ostatním Nebelvírům se zdál více než podrážděný. „Koukněte na Snapea,“ šeptl Neville. „Chudáci, co ho dneska maj‘. Vypadá pěkně naštvaně.“

                „Vždyť se tváří normálně,“ podivil se Harry. „Takhle se mračí vždycky.“

                „Víš, Harry, tobě to nepřijde,“ vložila se do toho i Hermiona. „Protože jsi v poslední době trochu mimo, nevšímáš si svého okolí. Ale dneska profesor vážně vypadá, že by někoho zabil.“

                „Lepší ho nenaštvat,“ přidal se Seamus. „Takže všichni bacha, protože ho máme. Tonksová tu není a on supluje Obranu.“

                „Jak to víš?“ vykulila oči Hermiona. Odpovědi se ale chopil Dean: „Má to od Lisy Rochelový, její brácha je ve Zmijozelu.“ Dívka střelila očima k havraspárskému stolu, k blonďaté páťačce s dlouhým copem.  

                „Nejsou oni mudlorození?“ poznamenala překvapeně.

                „Jsou,“ přikývl Seamus. Šťouchl loktem do Deana a pokračoval: „Ve Zmijozelu jich moc není, ale ani tahle super čistokrevná kolej nebyla ušetřená,“ ušklíbl se potměšile.

                Harry přestal poslouchat a zahleděl se opět k profesorské tabuli. Černě oděný profesor se stále mračil, ale když vzhlédl, jakoby cítil Harryho pohled, na okamžik se chlapci zazdálo, že ostré vrásky na mužově čele se zjemnily.  To se ale změnilo tak rychle, že si Harry vzápětí pomyslel, že se mu to jen zdálo. A hrdlo se mu sevřelo, když viděl ten nepřátelský výraz, kterým Snape častoval vše ve svém dohledu.

                Nechtěl, aby se to změnilo. V poslední době s tímto mužem vycházel tak dobře. Nechtěl ten křehký mír narušit, o to horší to měl, že profesora Snapea mohlo naštvat cokoli… Bál se, že tak brzy přijde o chvíle klidu, které ve Snapeově společnosti zažíval. No, když pomine to přepadení Smrtijedy v Godrikově dole, nebo nalezení Viteálu prakticky v srdci Bradavic…

                Povzdechl si a spolu s ostatními zamířil na první hodinu, Přeměňování.

 

                Když se dveře učebny Obrany proti černé magii s třesknutím rozletěly a profesor Snape svým rázným krokem procházel kolem lavic ke katedře, Harry jen zavřel oči. Vypadalo to zle. Jen se v duchu modlil, aby se Snapeův hněv právě jemu vyhnul. I když dříve býval jeho oblíbeným hromosvodem…

                V duchu vzdychl, ale oči zvedl, až když se před jeho lavicí zavlnil černý hábit. Ještě se dodatečně proklel, že si sedl dopředu.

 

                Severus Snape, s rukama založenýma na hrudi, přelétl pohledem po lavicích. Svým Zmijozelům už večer oznámil, že bude opět suplovat Obranu, ale na tvářích Nebelvírů poznal, že to taky věděli. Sklouzl pohledem k černovlasému mladíkovi, který na něj hleděl s očividnou obavou ve smaragdových očích. Vytušil, že ho zneklidnil. Ale byli tu jeho hadi, nemohl se rozněžňovat… Jakkoli by chtěl. Právě teď toužil všechny studenty vyhnat, zamknout učebnu a sevřít vyplašeného Nebelvíra v náručí.

                „Vaše profesorka Tonksová je tento týden opět mimo školu,“ pronesl chladně. „Takže budu suplovat její hodiny. Nechala mi svůj učební plán, takže z učiva nevypadnete. Tuto hodinu budeme věnovat teorii, tu druhou si procvičíte paměť, napíšete si test z minulé látky. Otevřete si učebnice na straně 87.“

                Všichni poslušně sáhli po učebnicích. Harrymu se povedlo otevřít přímo na požadované stránce. Přečetl si nadpis – ‚Předzvěsti smrti*‘.

                ‚Depresivní,‘ pomyslel si. Ale neodvažoval se říct něco nahlas. Goyle, sedící vedle svého kamaráda Crabba, ale tolik rozumu neměl a hlasitě zašeptal: „To se budem učit, jak předpovídat smrt?“

                Severus si všiml, jak jeho kmotřenec v přední lavici protočil oči. Horko těžko ovládl pobavený úsměv, který se mu dral na rty, takže z toho vyšel škleb. Všiml si, že nebelvírské půlce třídy to vyvolalo mrazení, aspoň to tak vypadalo, protože se oklepali. Potěšeně se ušklíbl znova.

                „Začněte číst, pane Goyle,“ zavelel.

                „Ano, pane,“ broukl Zmijozel a pomalu četl: „Předzvěsti smrti. Zjevení a úkazy, považované za znamení blížící se něčí smrti… Aha,“ dodal po chvíli, když mu došlo, co čte.

                Severus se musel podivit té rychlosti, s jakou pochopil, co je tím textem míněno. Musel svou kolej protěžovat, ale iluze o inteligenci některých svých svěřenců si nedělal.

                „Pane Malfoyi, pokračujte,“ vyzval svého téměř-syna a opřel se bokem o katedru.

                „Za nejznámější předzvěsti smrti jsou považované například irské banshee a tzv. Scanlanova světla, tj. úkaz, spojený s rodem Scanlanů z Ballyknockane v Limericku. V hrabství Meath zase koluje legenda o liškách z Gormanstonu. Rod Prestonů měl běžící lišku v erbu a pověst o tom, proč gormanstonské vikomty od sedmnáctého století doprovázejí při odchodu z tohoto světa právě lišky, je v tom kraji dodnes živá.

                Když se tehdejší vikomt zúčastnil jednoho lovu, jeho skupina vystopovala lišku. Smečka psů už se na ni téměř vrhla, když si vikomt všiml, že to není obyčejná liška, ale čarodějnice, která se snaží odvést lovce od nory, kde ukrývala své mladé. Dal psy odvolat z lovu a lišky se poprvé objevily u hradu právě před jeho smrtí.

                Od té doby, kdykoli hlava rodu umírala, lišky z celého kraje opouštěly své nory a shromažďovaly se kolem hradu. Procházely kolem slepic, aniž se jich dotkly a hlídací psi si zase nevšímali jich. Po pohřbu se vždy všechny vrátily do svého přirozeného prostředí.“

                „Stačí,“ zarazil další čtení profesor. Při Dracově vyprávění si vzpomněl na povídání své babičky. I rod Lloydů měl svou vlastní pověst o podobných předzvěstech. Napadlo ho, že by to rád řekl Harrymu… Pokud se chlapec stane součástí jeho budoucnosti, měl by to vědět.

                „Pozorně si přečtěte celou kapitolu,“ řekl studentům, „za domácí úkol odpovězte na otázky na konci a napište nějakou zajímavou pověst o podobných předzvěstech, aspoň na stopu pergamenu. V knihovně určitě něco objevíte. Oba úkoly odevzdáte profesorce příští týden.“

                Sledoval, jak se studenti začetli a on se posadil za stůl. Svým netopýřím sluchem postřehl v zadních lavicích nebelvírské části tichý hovor.

                „Řekl jsem přečíst kapitolu, ne se vybavovat, pane Finnegane!“ zahřměl, až všichni v lavicích nadskočili. „Deset bodů z Nebelvíru!“ štěkl znova a postižená část studentů zasténala. Seamus v poslední lavici se provinile rozhlédl po spolužácích a sklopil hlavu k učebnici.

 

                Severus byl poněkud otrávený. Nikdy by tomu nevěřil, ale nudil se. Při téhle látce se toho moc dělat nedalo. Klouzal očima po třídě, doufaje, že někoho načape při vyrušování, ale po Seamusově prohřešku si všichni – aspoň Nebelvíři – dali pozor. Tak byl klid, dokud nepřišel čas na slibovaný test.

                Profesor mávl hůlkou před tabulí, vzápětí se na ní objevilo několik otázek.

                „Odpovězte na tyto otázky,“ řekl třídě. „Máte na to 30 minut. Odteď.“ Ozvalo se nespokojené zasténání a šustění pergamenů. Harry se zahleděl na otázky, ulevilo se mu, znal odpovědi a nejen proto, že by se učil na test. To spíš mu něco uvízlo při lekcích, které mu několikrát týdně dával bard z obrazu ve věži.

                Pustil se do psaní, jen občas mrknul na tabuli. Ani nepostřehl, že na něj Snape vrhá dost zmatené pohledy. Nikdy neviděl, že by se pílí v hodině, natož při testu, vyrovnal Grangerové. Psal, až se mu málem kouřilo od brku.

                Napadlo ho, že zadá test i v lektvarech. Bez toho chce vědět, jak Harry v lektvarech od posledka pokročil. Ten poslední, co udělal, nejenže nevybouchl, ale byl téměř dokonalý. Severus cítil skoro bolestně, když pod tenhle lektvar napsal pouhé P. Málem ho svědil brk, jak chtěl napsat V.

                Ale kdyby se rozneslo, že dal Potterovi dobrou známku, vyvolalo by to příliš mnoho otázek u nežádoucích osob. Nikdy by nevěřil, že si bude přát Harryho Pottera veřejně ocenit tak, jak si zaslouží.

                V duchu si povzdechl, a když postřehl, že studenti odkládají brky (a že Harry už jen pročítá, co napsal), zavelel zbytku odložit psací náčiní a kouzlem si přivolal pergameny.  

                Ze zvědavosti si vyhledal ten Potterův a začetl se. A nestačil se divit. Zaujalo ho, odkud ten kluk zná kouzla, o kterých on jen slyšel.  

                Neodolal a poté, co ukončil hodinu, dodal: „Vy tu zůstaňte, pane Pottere, mám na vás pár otázek.“

               

                Harry zkameněl, když Snapeův požadavek uslyšel. Netušil, co může čekat, ostražitost vůči tomuto muži ho ho dnes opět přemohla. Hermiona se k němu naklonila: „Mám na tebe počkat?“

                „To není třeba, slečno, pan Potter se do učebny Formulí dokáže dostat sám,“ odpověděl profesor chladně a od několika odcházejících Zmijozelů se ozval smích.

                „Pokud za prvním rohem nezabloudí,“ prohlásila Pansy Parkinsonová a když viděla Harryho pohled, ušklíbla se. Chumel kamarádek kolem ní se rozesmál. Když všichni studenti odešli, zvedl Harry pohled k učiteli.

                „Co jsem proved‘, pane?“ zeptal se váhavě.

                „Nic, nebojte se,“ klidnil ho muž. „Jen mě zaujal váš test. Chtěl jsem se zeptat, jak jste přišel k těm kouzlům… Já sám o nich jen slyšel.“

                „Já o nich četl,“ vysvětlil Harry. „Ne, že bych je kdovíjak ovládal. I když se je snažím naučit.“

                „Četl kde?“ zajímal se Snape.

                „Víte, v té věži se zrcadlem,“ naznačil Nebelvír a Snape se dovtípil.

                „Ano, ředitel se zmínil o té knihovně,“ přikývl. „Tam jsou tedy knihy o kouzlech?“

                „Ano, pane,“ přitakal Harry. „Ale ne černá magie,“ ujišťoval ho. „Vážně.“ Pak se rozhlédl, jako by se k něčemu rozhodl… Vrhl kolem nich tlumící kouzla, pak se podíval na profesora a tišším hlasem přiznal: „Něco vám povím, pane, ale neřekl jsem to řediteli. Necháte si to pro sebe? Prosím?“

                Lektvarista se podivil chlapcovou důvěřivostí vůči němu, ale přikývl. „Pokud je to tak důležité… Budu mlčet, pane Pottere, máte mé slovo.“

                „Děkuju,“ vzdychl Harry. „Víte, když jsem se tam dostal… Napoprvé jsem si toho nevšiml, ale pak jsem tam zašel znova… Na zadní stěně je vymalovaný obraz. Kouzelnický obraz, hýbe se… a je na něm můj předek. Říkal, že je strážcem té knihovny. Prý jsou to vědomosti, které nasbírali mí předci.“

                Snape znova užasl. „Řekl vám jméno?“

                „Říká si Taliesin. Je Merlinův vnuk. Našel jsem ho i na rodokmenu.“

                Snape si musel sednout. Ten chlapec před ním se jen tak přiznával k tak neuvěřitelným příbuzným… Začínal mu závidět.

                „Ta kniha, kterou jste půjčil řediteli…“ napadlo ho se zeptat, „řekl vám, proč se nedá přečíst?“

                „Protože ji psal hadí jazyk,“ vysvětlil Harry. „Jeden z jeho pravnuků. Hadí jazyk mám prý v rodě, dost možná to nemám od Voldemorta.“

                „To je dobrá zpráva,“ poznamenal Snape. „Takže vy ji můžete přečíst?“

                „Ano,“ kývl Harry. „Je to pojednání o původní magii, té přírodní. Něco jako ta kniha o přírodní magii, kterou už jsem  četl v létě. Taliesin říkal, že bych měl tímhle začít, abych líp chápal kouzla, která se učím. A měl pravdu, spousta věcí mi dává větší smysl.“

                „Tak TOHLE je Merlinova knihovna,“ zašeptal Snape. „Úžasné.“ Na okamžik se zasnil, ale rychle se vzpamatoval a pohlédl na mladíka. „Doufám, že o ní nikdo jiný neví. Dovědět se o takovém zdroji vědomostí Temný pán, byli bychom nahraní.“

                „Taliesin to říkal taky,“ souhlasil Harry. „Vážně bych nerad, aby ten mizera ovládl svět a ještě za pomoci znalostí mých předků. To bych se propadl hanbou. Kdybych se toho dožil.“

                „Učte se, pane Pottere,“ podíval se na něj profesor. „Už teď je vidět, že to zvládáte, dokonce i v Lektvarech. Váš poslední výtvor by zasloužil lepší známku, než jsem vám dal.“

                „Mistr ze mě nikdy nebude,“ potřásl Harry hlavou, pochyboval o tom.

„Pokud budete všechny důležité lektvary zvládat jako tento, bohatě to stačí. Mistrů lektvarů je na celém světě příliš málo, ale obstojných lektvaristů poměrně dost. Nepochybuji, že to v sobě máte. A teď byste měl vyrazit na další hodinu. Tady,“ napsal na kousek pergamenu pár slov a podal jej Harrymu.

Harry s překvapením zjistil, že je to omluvenka pro profesora Kratiknota. Zmateně a vděčně pohlédl na profesora lektvarů.

„Děkuju, pane,“ hlesl.

„Není zač. Tak běžte,“ pobídl ho Snape a sebral testy. Nechá je v kabinetu Obrany, Tonksová bude mít co dělat, až se vrátí do školy. Škoda, že musí čas od času na Ministerstvo, když se vyřizují případy, s kterými měla coby bystrozorka co dočinění.

Sledoval, jak Harry utíká z učebny, cestou zrušil svá kouzla, ještě hodil úsměvem po učiteli a zmizel.

 

„Tak, co ti chtěl?“ sesypali se na něj ostatní Nebelvíři, sotva skončily Formule. „Držel tě tam skoro dvacet minut!“

Harryho to trochu zaskočilo, nečekal, že z toho budou dělat aféru. Ihned se ohradil: „Vlastně se mě jen ptal na ten test. Když jsem ho odevzdal, kouknul se na něj a něco se mu nezdálo.“

„To buď rád, že to bude známkovat Tonksová,“ poznamenal Seamus. „Kdoví, jak by tě setřel.“

„Co by mě stíral,“ zabručel Harry. „Ten test jsem určitě napsal dobře.“

Hermiona se na Harryho podezíravě podívala, ale neřekla nic.

 

Severus Snape zaklepal na dveře ředitelny, nechápal, proč má přijít tak nahonem. Že by se něco stalo?

Na vyzvání vstoupil. Rozhlédl se, Brumbál seděl za stolem a studoval kupu pergamenů.

„Řediteli,“ ozval se. „Něco se stalo?“ zajímal se.

„Posaď se, můj chlapče,“ vybídl ho Brumbál. „Vzpomeneš si ještě, co přesně Voldemort řekl o té zábavě na Halloween?“

„Že měl v plánu mě pozvat na jejich výlet do Surrey,“ odpověděl lektvarista a usedl do svého obvyklého křesla. „Už jste zjistili, co prováděl?“

„Pokoušel se přiblížit ke čtvrti, kde žije Haryho mudlovská rodina,“ oznámil ředitel pochmurně. „Štěstí, že jsem posílil odpuzující a matoucí kouzla kolem celé té čtvrti. Nemůže ji najít, i kdyby dělal nevím co.“

„Takže se na Halloween nic nestalo? To se mi nechce věřit,“ zapochyboval Severus. „Když jsem u něj byl včera, měl dobrou náladu. Takovou, jako když provede nějaké zvěrstvo.“

„Bohužel provedl, drahý chlapče,“ povzdechl si starý čaroděj. „Když se nedostal, kam chtěl, přemístil se k té malé osadě na východ od Surrey… Nemusím ti říkat, jak to dopadlo.“

Severus sklesle zavřel oči. Zatímco on a Harry prožívali své intimní chvilky, Temný pán připravil o život další nevinné… Cítil se tak bezmocně a… provinile.

„Nemohl bys udělat nic, i kdybys tam byl, Severusi,“ řekl ředitelův hlas najednou blízko něj. Lektvarista vzhlédl. Jeho představený lomeno mentor lomeno přítel stál u něj a starostlivě mu stiskl rameno. 

„Hlavně proto, že bych tam byl,“ řekl dutě. „Kdybych netrávil ten večer s Harrym, mohl jsem se aspoň pokusit je ochránit…“

„Dal jsi hlášku mě a Řádu, Severusi, udělal jsi dost. Varovali jsme je. Muži poslali ženy a děti pryč. Někteří chtěli zůstat, bojovat za své domovy… Ti bohužel padli. Ale většina přežila, díky tobě. Přestaň si to vyčítat. Teď probereme něco jiného,“ změnil náhle téma. „Pokus si vzpomenout na ty tři neznámé Smrtijedy v Godrikově dole. Slyšel jsi je mluvit?“

„Už jsem říkal, že ne,“ zamračil se Severus. „Byli tak dokonale sehraní… jakoby všechny své pohyby secvičovali. A když se Lucius zmínil o té nepovedené akci v Dole, ptal jsem se na ně. Tak, aby nepojal podezření, samozřejmě,“ uklidňoval Brumbála. Ten přikývl.

„A řekl ti?“

„Že jsou nedávno naverbovaní do Vnějšího kruhu. Temný pán jim dal za úkol sledovat strážní kouzla, která umístil kvůli Harrymu. Jak jsem pochopil, nikdo mě nepoznal. Domnívají se, že jde o některého člena Řádu pod Mnoholičným lektvarem.“

„Což je pravda,“ podotkl Brumbál pobaveně. „Hlavně, že tě nepodezřívají. Nechci tě zbytečně ohrozit.“

„Děkuji,“ zabručel Snape. „Albusi, proč jsem měl přijít?“ neudržel se už. „Objevil jsi něco?“

„Můj zdroj na Ministerstvu mě informoval o příjezdu tří čarodějů z kouzelnické části Itálie. Jsou to trojčata, Severusi. Němí bratři Horatiovi**.“

„Horatiovi? Souvisí jejich jméno nějak s těmi bratry ze starořímských pověstí?“ zajímalo Severuse.

Nepřekvapilo ho, když Albus přikývl. „Trochu jsem pátral a zdá se, že tito Horatiové jsou potomci oněch legendárních vítězů nad bratry Curiatii.“

„Byli kouzelníci? To jsem nevěděl,“ podivil se Snape.

„Ten rod se zřejmě drží dál od veřejnosti. Ale mé výzkumy naznačují, že tíhnou k černé magii. Takže pro Voldemorta nebylo těžké…“

„… je naverbovat, chápu,“ zabručel Severus. „Mají výhodu. Jejich sehranost byla neuvěřitelná a očividně mají skvělé znalosti, jak odrovnat protivníka. Víte, jak je možné, že byli tak skvěle secvičení?“

„Je to pouhá domněnka, ale řekl bych, že mají talent na nitrozpyt. Jejich sourozenecké pouto to taky může posilovat. Znáš přece ty studie mentálního propojení dvojčat. Proč by to nemohlo jít v případě trojčat?“

„Souhlasím,“ přikývl Snape. „Je to pravděpodobné vysvětlení. A bohužel jejich velká výhoda. Kdyby tam byl Harry sám, už by úpěl v kobkách Temného pána.“

„Pokud by byl touto dobou ještě naživu,“ upozornil ho ředitel. Lektvarista se zamračil.

„Nepřipustím to,“ řekl jednoduše.

„Jsem si toho vědom, drahý chlapče,“ ujistil ho Brumbál a vrátil se na své místo. „Dobře znám tvou snahu udržet Harryho v bezpečí. Mohu se zeptat, jak pokračuje vaše přátelství?“

„Při dnešní hodině Obrany jsem zjistil, že se stále zlepšuje. A jeho poslední lektvar byl téměř bez chyby. Skutečně se snaží.“

„To mě těší, ale neptal jsem se na jeho studijní výsledky. Jak spolu vycházíte mimo vyučování? Změnilo se něco?“

Ano,‘ pomyslel si mladší čaroděj. ‚Pokud se vzájemné přivádění k orgasmu dá považovat za změnu…

„Myslím, že mohu s čistým svědomím říct, že vycházíme dobře,“ řekl opatrně. „Když dnes odcházel z Obrany, usmíval se. I přestože jsem odebral Nebelvíru body.“

„Ano, to se mi doneslo,“ vzdychl Brumbál, ale koutky mu cukaly. „Předpokládám, žes je neodebral přímo jemu.“

„Nikoli. Pan Finnegan prokázal velkou drzost, že se opovážil mluvit, když měl pročítat učivo,“ řekl Snape se znatelným opovržením vůči nebelvírským studentům.

„Ach ano, ta neslýchaná drzost mládí…“ usmíval se Brumbál pobaveně. „Jsi na ně tak přísný, Severusi. Nuže, myslím, že je to vše, co jsem ti chtěl sdělit. Buď opatrný, když budeš povolán, měj na paměti naše nové nepřátele.“

Muž přikývl a vstal. Zamířil ke dveřím, ale než je otevřel, ještě ho napadlo… otočil se k řediteli a zeptal se: „Pan Potter o těch bratrech ví?“

Brumbál jen zavrtěl hlavou. Chvilku se na svého zvěda díval a nadhodil: „Chceš mu to říct?“

„Bylo by dobré ho varovat, ano,“ připustil Severus. „Nakonec, už se s nimi setkal. Měl by znát své nepřátele.“

„Dobrá,“ souhlasil nakonec ředitel. „Mohu ti to svěřit?“

„Jistě, promluvím s ním,“ přikývl profesor a odkráčel.

 

Harry se zamyšleně loudal z Velké síně, jeho žaludek, ač naplněný lahodnou večeří, se mu neklidně kroutil. U jídla do něj zase Seamus ‚nenápadně‘ ryl, když se přehnaně zaníceně bavil s několika dalšími o nadcházejícím famfrpálovém zápasu.

Jak nekoukal před sebe, do něčeho vrazil. Zmateně vzhlédl.

Ajaj,‘ napadlo ho. Vzdychl a zašeptal: „Omlouvám se, pane. Nekoukal jsem…“

„To jsem si všiml,“ pronesl profesor chladně. Popadl Harryho za rameno a nařídil: „Pojďte se mnou, Pottere!“

Mužův chlad Harryho dost překvapil, ale neřešil to. Předpokládal, že má k takovému chování důvod a nejen ten, že ho málem porazil.  Po pár metrech si uvědomil, že ačkoli ho profesor uchopil za rameno téměř hrubě, svírá ho teď mnohem jemněji, skoro opatrně. Pomyslel si, že to nejspíš je hlavně divadlo pro Zmijozely, kteří vyšli ze Síně hned po něm.

 

Teprve před svým kabinetem se lektvarista donutil chlapce pustit. Otevřel dveře, nechal ho vejít a rychle vstoupil za ním.

„Posaďte se, Pottere,“ pronesl tak nepříjemným tónem, až se Harry zachvěl. Ale poslechl a sledoval profesora, jak s hůlkou v ruce mává kolem sebe.

Rozpoznal některá tišící zaklínadla a podle toho usoudil, že bude hovor důležitý a soukromý. Tak jen mlčel a čekal, zvědavý až na půdu.

Promluvil, až když se muž posadil ke stolu na své místo proti němu. Napětí v jeho těle na moment povolilo, když spatřil Snapeův mírný pohled. Ale vážný výraz mu napověděl, že je něco v nepořádku.

„Stalo se něco vážného, že jo, pane,“ hlesl s obavou. „ON… něco udělal, někomu, koho znám, mám pravdu?“ Při posledních slovech už stál a rozrušením zatínal pěsti.

„Posaďte se, Harry,“ klidnil ho Severus. „O tohle nejde. I když oslavil Halloween ve svém obvyklém stylu, mohl nadělat mnohem větší škody.“

Harry zavřel oči. „Co udělal?“ zeptal se sklesle. Znova se posadil, ruce složil do klína. Upřel pohled na profesora lektvarů.

„Pokoušel se dostat k vašim příbuzným,“ přiznal Snape. „Díky krevním ochranám, které chrání i je, stejně jako ředitelova posílená kouzla, se k vaší čtvrti ani nedokázali přiblížit… Zaútočil na malou osadu na severu Surrey. Naštěstí jsem dal vědět Řádu včas, že něco chystá. Ženy a děti byly ukryty, padlo několik kouzelníků, kteří se tvrdohlavě pokoušeli bránit své domovy…“

„Měl bych mít radost, že většina přežila,“ zašeptal Harry. Za sklopenými víčky skrýval slzy.

„Je těžké mít radost, když víme, že byly ztraceny další nevinné životy,“ souhlasil muž. „I když jen málo. Každého života je škoda. Vy máte velké srdce, pane Pottere. Snažíte se nést žal každého jako svůj vlastní. Ale to není zdravé, Harry.“

„Já vím,“ zamumlal chlapec. Vzhlédl. „Asi… jste mě sem nepřivedl kvůli tomuhle, že ne?“

„Pan ředitel mě požádal, abych vám sdělil jistou informaci, která souvisí s útokem na nás v Godrikově dole,“ vysvětlil mu Snape. „Vzhledem k tomu, že se možná s oněmi Smrtijedy ještě setkáme, přál si, abyste věděl, co zjistil.“

„Poslouchám,“ zpozorněl Harry. Narovnal se, připraven zaujatě poslouchat.

Tak se dozvěděl, že tajemní Smrtijedi jsou bratři ze starobylého římského rodu kouzelníků a jejich talent už na sobě Harry poznal.

„Proti tomu typu kouzel, jaké na vás použili, by měla pomáhat Nitrobrana,“ řekl profesor. „Zřejmě jsou jejich specialitou mentální útoky. Obejde se to bez nepořádku, ale temná kouzla, použitá na mysl, mohou mozek nenávratně poškodit. Vám se naštěstí nic nestalo, ale musíte být připraven, že Voldemort má další výhodu. Sám je skvělý Nitrozpytec, ale tito kouzelníci mají velmi propracovaný a tudíž nebezpečný styl útoku. Nikoho by nenapadlo, jak vlastně zaútočí, není to obvyklé.“  

„Mohl bych se zeptat Taliesina, jestli neví něco o kouzlech tohohle typu. Když je to starobylý rod, možná jsou i ty kletby staré,“ napadlo Harryho. Severus ho pochválil: „Je to dobrý nápad. Když máte přístup ke starým kouzlům, využijte ho. Stojíme proti tvrdému nepříteli.“

Na to Harry jen přikývl. Pak dodal: „Dnes tam jdu, obvykle chodím po večeři. Budu se učit a pozeptám se ho, jestli něco neví. O tom útoku jsem mu už řekl, nevadí vám to?“ zeptal se najednou.

„Nemyslím, že se musím bát toho, že se svěřujete obrazu svého předka, pane Pottere,“ usmál se profesor. „Je de facto vaše rodina. Nemám námitek proti takovému důvěrníkovi.“

„To jsem nemyslel, pane,“ namítl Harry pobaveně. „Já chtěl říct… mluvil jsem s ním O VÁS. Ví to, co vím já. Vaše role v boji proti Voldemortovi. Viteály. Ale on to nikomu neřekne. Já jsem poslední z rodu a nikdo jiný se tam nedostane…“

„Zajímalo by mě, kde se tam vlastně ta knihovna vzala,“ zauvažoval Snape. „Merlin přece žil v Camelotu.“

„Oficiálně jo,“ kývl mladík. „Tohle bylo jeho… soukromé sídlo, kam odešel, když zemřel král Artuš. Po Merlinově smrti tam žil jeho syn s manželkou a Taliesinem. Když přišli zakladatelé, hledali silně magické místo. Tady ho cítili. Původní sídlo bylo postavené na magických… hm, jak to říkal…“ zamyslel se, čelo se mu svraštilo, jak vzpomínal, co slyšel o původu svého rodu.

„Siločáry!“ pronesl nakonec s vítězným úsměvem. „Taliesin mluvil o magických siločarách. Věž, kde je knihovna, byla součástí původního sídla. Bradavice postavili kolem ní.“

„A ta podivná stavba pod Tajemnou komnatou?“ zeptal se Snape zaujatě. 

Harry se zamračil. „Prý tam za jeho života nebyla. Museli ji postavit zakladatelé, aspoň si to myslí. Takže od něj se nedovíme, co tam je. A jak dovnitř.“

„Takže naši drazí stavitelé Bradavic pouze využili již hotové stavby,“ uzavřel profesor. „Když o tom tak uvažuji… Pokud jste poslední Merlinova rodu, ona věž patří vám.“

„Vidíte, tohle mě nenapadlo,“ usmál se Harry. „Ale jen ta věž. Na školu se to nevztahuje… i když je vlastně postavená na pozemku mého rodu…“ culil se na muže před sebou. „Neměl bych po škole chtít nájemné?“

„Pane Pottere!“ pokáral ho muž, ale Nebelvír na něm viděl, jak se mu cukají koutky pobavením.

 

O měsíc později

Listopad se konečně přehoupl do prosince, už před čtrnácti dny napadaly závěje sněhu. Mezi studenty to hučelo, jak se všichni těšili na Vánoce a prázdniny.

Harry měl naštěstí už dávno rozmyšleno, čím koho obdaruje. Pro Hermionu objednal (jako obvykle) knihu – nejnovější vydání Run a věštění z nich. Ronovi koupil a říkal si, jaktože ho to nenapadlo už dřív, nové koště, zbrusu nový Kulový blesk. Ginny pod stromečkem najde kouzelný kartáč na vlasy a knihu účesů s různými radami, jak na nepoddajné vlasy. Za tenhle dárek mohla zrzavá dívka poděkovat Hermioně, protože na tu se Harry obrátil, když si nevěděl rady. Bál se, že když jí dá nějaký šperk, což ho napadlo jako první, bude si to – celkem logicky – vykládat jako důkaz lásky. A ten on hodlal dát jedinému člověku – svému lektvaristovi.

 

Už před nějakou dobou si upřímně přiznal, že je po uši zamilovaný. Natolik, že už hodil za hlavu obavy ze své nezkušenosti a ochotně objevoval taje svého prvního vztahu.

Nebál se dovolit Ellisovi stále víc, i když to byl on, kdo začínal nové kroky. Ještě nezašli až na konec, na tohle Harry nechtěl spěchat. Měl pocit, poprvé za dlouhou dobu, že spěchat nemusí. Vychutnával si každý společný okamžik, každý dotek a polibek. Každé objetí znamenalo totéž, říkalo: ‚Záleží mi na tobě, jsi mi vším. A proto tě neopustím.‘ Toho jediného se Harry bál.

 

Při průzkumu knih v Merlinově knihovně objevil některé o lektvarech a napadlo ho, proč některé nepřeložit a dát recepty k Vánocům svému příteli lektvaristovi. Dokonce přeložil tu knihu o přírodní magii, kterou ředitel s profesorem Snapem nedokázali přečíst, s Taliesinovým souhlasem ji dá Brumbálovi jako dárek.

Když poslouchal dohadování spolužáků a Hermionino stěžování, co by měla tentokrát koupit Ronovi, nakonec, jsou to jejich první Vánoce jako páru, jen se usmíval. Jeho dárky byly vyřešeny. Teď ještě promýšlel, jak stráví vánoční prázdniny.

A stále víc se v duchu vracel k Ellisově nabídce na společně strávené svátky. Toužil ji přijmout. Odjet pryč, být celé dny a noci pouze s ním, nemuset poslouchat, jak starožitné hodiny odměřují jejich čas. Konečně by se toho nemusel bát. Že musí každou minutou opustit náruč, která ho pevně a láskyplně svírá a přitom krásně voní.

Zároveň se trochu bál. Bylo to zase něco nového. Nechtěl reagovat lehkomyslně, udělat chybu… Instinkt mu říkal, že tohle není chyba. Že muž, do kterého se zamiloval, je ta nejlepší volba, jakou kdy udělal. Co na tom, že je to muž? To Harry už dávno neřešil.

A tak, když se přiblížila sobota a jejich pravidelná schůzka, přenesl se do Útočiště, rozhodnutý.

Pojede.  

 

Severus nevěděl, kolik toho ještě snese. Mladý sladký Nebelvír v jeho náruči stále posouval hranice jeho sebekontroly. Bránil se tomu. Přesto mu nikdy neodolal. Kdykoli dal Harry najevo náklonnost a touhu, využil toho, s vášní a zároveň nemizející stopou úzkosti, že to kdykoli může být naposled, co je k němu Harry tak přítulný.

Byla to chvíle, co mu mladý černovlasý kouzelník vyvrcholil v náručí, teď ho objímal a přemýšlel, kolik času je jim souzeno. Najednou uslyšel: „Chci být o Vánocích s tebou.“ Strnul.

Teprve po chvilce ze sebe vypravil: „Vážně?“ Tiché ‚Hm-hm‘ ho ujistilo, že se nepřeslechl. Nevěděl, proč ho to tak překvapilo, už udělal přípravy k pobytu na svém sídle, skřítci se chystali na Vánoce, on sám horem spodem promýšlel, jak Harryho nenápadně převézt do Irska, aby si toho Brumbál a Řád nevšimli. A aby svého mladého milence neohrozil. To jediné ho děsilo víc, než možnost, že bude odhalen. Občas si to i přál. Nemuset se skrývat za tváří svého předka.

„Tak ses rozhodl? Pojedeš se mnou do Irska?“ ujišťoval se.

„Ano. Přemýšlel jsem o tom dlouho. Takže… pokud tvoje nabídka pořád platí…“ nedořekl Harry, ale Severus pochopil. S něhou mladíka ve svém objetí políbil a řekl: „Jsem šťastný, Harry. Léta jsem trávil Vánoce o samotě, tak jsem je ani moc neslavil. Vánoce nejsou svátky pro jednoho. Konečně budou hezké.“

„Udělám tvoje Vánoce nejhezčí, jaké jsi kdy měl,“ slíbil vážně Harry. „Až se vrátím do školy, řeknu řediteli, že pojedu k příbuzným. Až tam dorazím, přemístím se sem. To by neměl být na takovou dálku problém, že ne?“ zeptal se pro jistotu.

„Ne, můj Harry,“ usmál se Snape. „Přenášedlo tě může přenést na druhý konec světa a nepoznáš ten rozdíl. Tak jsme domluveni. Zítra mi povíš, jestli tvůj ředitel souhlasí… V nejhorším…“

„V nejhorším zůstanu ve škole a uvidíme se jen tady,“ zamumlal Harry. Vzhlížel k muži, který vedle něj ležel na boku a opřený o loket se nad ním skláněl.

Volnou ruku vpletl Severusovi do vlasů a přitáhl si jeho hlavu k polibku. Z toho muž poznal, že Harry se rozhodl neřešit chvíli věci budoucí a žít jen okamžikem.

  

*Předzvěsti smrti -  čerpáno z knihy Irské duchařské historky

**Bratři Horatiovi – antická legenda o třech římských bratrech, kteří byli vybráni, aby porazili své soupeře, bratry Curiatie, v souboji o nadvládu nad Římem. Čerpáno z knihy Bohové a hrdinové antických bájí.

<<                                                                                                        >>

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře: 33. Tři bratři

strýc

Datum: 28.01.2016 | Vložil: sisi

Myslím,že jestli Petúnie dovolí, aby jel Harry nim a nedojede, řád to Brumbálovi nahlásí, nebo snad Vernon? Odvážný?

Sviatky

Datum: 03.01.2016 | Vložil: Mononoke

Plány na spoločne strávené sviatky sú prekrásne,
len čo budúcnosť prinesie, nie je nikdy jasné.

...

Datum: 26.12.2015 | Vložil: Profesor

Moc pěkná kapitola.

:)

Datum: 25.12.2015 | Vložil: market

Nádherný díl, moc se těším na pokračování a na jejich společné Vánoce.

:)

Datum: 25.12.2015 | Vložil: lia

absolutně úžasný vánoční dárek. Děkuji ti moc a budu se těšit na další díl

Záznamy: 1 - 5 ze 5

Přidat nový příspěvek