47. Láska, nenávist a věci mezi tím

Za oknem poletovaly vločky, temná obloha prozrazovala, že je hluboká noc. Přesto se v útulné ložnici zmijozelského primuse svítilo. Na stolcích, krbové římse i parapetu očarovaného okna stálo několik zapálených svíček a skromně osvětlovalo vášnivé dění na širokém lůžku vprostřed pokoje.

Neville se zmoženě svalil vedle prudce oddechujícího blonďáka, sám sotva lapal po dechu.

„Člověče, nebyl jsi pryč ani den... Nikdy jsi nebyl tak nadrženej,“ vypravil ze sebe po chvíli.

„Nikdy předtím mi nehrozilo, že mě otec strčí Voldemortovi do postele,“ namítl Draco. „Netušíš, jak se mi ulevilo.“

„Za to bych ho oddělal sám, na Harryho by nic nezbylo,“ naklonil se nad něj Neville majetnicky. „Ty jsi můj. Nikomu nedovolím, aby se tě dotknul.“

„Páni, jsi majetnickej,“ poznamenal Zmijozel. Vášnivý brunet ho k sobě přitáhl a už mu nedal promluvit.

 

Ve stejnou dobu, v soukromých komnatách bradavického Mistra lektvarů, se rovněž nespalo, ani v tradičním slova smyslu. A rozhodně tam atmosféra postrádala jakoukoli vášeň.

Staré hodiny v rohu obývacího pokoje odbíjely celou. Muž sedící v pohodlném křesle, odpočítal údery.

Půlnoc.

Promnul si tvář. Usnul v křesle. A to má jít po snídani učit... Necítil se na to, ale na ošetřovně by nezůstal ani za nic. Doléčí se za pochodu. A těm malým příšerám, co si říkají studenti, dá test. Neoznámený, nečekaný.

Pomalu vstal. Zapraskalo mu v zádech, opatrně si protáhl tělo. Zranění měl zahojená, ale ještě je trochu cítil. Pohlédl na hodiny. Bylo hodně pozdě, ale věděl, že usne jen stěží. Rozhodně po tom, co se stalo včera. Bylo pondělí, ale ředitel s ohledem na nedělní události v Prasinkách zrušil na ten den vyučování a vyhlásil smutek za ty nebohé mrtvé studenty – Michaela Cornera a Lenku Láskorádovou.

A když ráno přišel Brumbál na ošetřovnu a ještě k tomu s Harrym... S Harrym, který se vyhýbal jeho pohledu, seč mohl. Nikdy by nevěřil, že mu bude něco – cokoliv – tak hrozně líto.

 

Dracovy mdloby netrvaly dlouho. Jakmile byl schopen slézt z postele, prudce objal Harryho a děkoval mu za záchranu. Pak se do toho vložil ředitel. Zajímalo ho, co Harry vymyslel, že to zabralo tak rychle a že to nenapadlo jeho.

Tak si Harry sedl a stručně vysvětlil, co udělal... i když vynechal detaily o knihovně svých předků. Všem stačilo, že Harry objevil v rodinné knihovně knihu o rodinných poutech a na základě Dobbyho vysvětlení vymyslel plán. Když mu Draco znovu poděkoval, poznamenal ředitel, že by byl vhodný den k přijetí Draca do rodiny...

I to udělali rychle. Magický způsob naštěstí nezabere tolik času, je jen magicky náročný. Potřebné dokumenty už ředitel obstaral, stačilo jen podepsat oběma zúčastněnými, Harrym a Dracem, který s radostí přijal jméno rodiny své matky.

Pak je Brumbál všechny zaskočil.

Trval na tom, že Draco musí být znovu zařazen. Nejdřív nechápali proč, ale když jim zdůraznil, že Draco Malfoy už neexistuje. Tudíž... Draco Black musí být nově přijat a zařazen. Zákony magie jsou neúprosné. To už Draco a Harry uznali a přišel na řadu Moudrý klobouk.

 

Sotva se dotkl bělavých vlasů, zavrtěl se a místo, aby jako poprvé vykřikl: 'Zmijozel!', udělal: „Hmmm... mladý pan Draco... nyní už Black a nikoli Malfoy... Je to zvláštní. Vaše myšlení se s postupem let změnilo. Dozrál jste. Ale zároveň jste se moc nezměnil. Přijal jste jiné jméno, osvobodil se od tlaku rodiny... Ale změnily se tvé volby? Jsi uvnitř jiný než dřív? Kam tě mám zařadit?“

'Nemyslím...' pomyslel si Draco. 'Změnil se můj vztah k několika lidem, k Harrymu, k Nevillovi, Brumbálovi... Taky mám jiný názor na Smrtijedy a Voldemorta... Mám trochu odlišný přístup ke spoustě věcí, ale pořád jsem Zmijozel!'

„Nezapomínej, že naši budoucnost tvoří naše volby,“ upozornil ho Klobouk a nahlas zvolal: „ZMIJOZEL!“

Draco s úlevou vydechl a profesorka McGonagallová mu z hlavy sňala klobouk. Pak konečně mohl odejít a strávit zbytek dne se svým přítelem.

 

Všichni byli z ošetřovny propuštěni ještě před večeří. Severusův kmotřenec se svým nebelvírským přítelem mu zmizeli z očí, zatímco se on dohadoval s vládkyní ošetřovny, že už je v pořádku a nepotřebuje zůstávat v posteli. Madam Pomfreyová rozhodně nesouhlasila, ale ani ona nebyla schopna zadržet odhodlaného vedoucího Zmijozelu, když se pevně rozhodl odejít.

 

Dnes se život vrací do starých kolejí. Hodně starých, když o tom tak uvažuje. Odteď už nebude ani památky po míru mezi ním a jistým Nebelvírem, jak tomu bylo posledních několik měsíců.

Zelené oči jej budou opět sledovat s nenávistí.

Severusovo srdce se dmulo smutkem. Neměl se do toho zaplést. Neskutečně litoval, že to nechal dojít tak daleko, udělal se zranitelným... A zároveň dopustil, aby ten podvod zranil jeho milovaného lvíčka. Nechtěl mu ublížit, chlapcova nenávist byla odpovídajícím trestem. Svou bolest si zasloužil.

S povzdechem vstal. Zamířil do koupelny, večerní hygiena byla otázkou chvilky... Zaplul do peřin, po krátké úvaze do sebe obrátil lektvar proti bolesti.

S úlevou od bolestí, vyvolanými čerstvě vyléčeným zraněním, se přikradl spánek... Ale i tak se nešťastný mistr lektvarů až do rána stále budil, s pocitem, že mu něco důležitého chybí.

 

Harry se probudil brzo. Ani nepotřeboval budící kouzlo, nebo Rona, který by se těšil na snídani. V několika okamžicích se mu promítly vzpomínky na víkend a pondělí...

Schůzka s Ellisem, z kterého se o pár hodin později vyklubal profesor lektvarů... Při téhle myšlence Harry málem zasténal. Nevěděl, zda bude schopen sejít dolů do sklepení, postavit se před toho lháře a dělat jakoby nic... Při té představě se mu obracel žaludek naruby a zase zpátky. Doufal, že dokáže aspoň hrát, že se nic nestalo a nedotýká se ho to.

Takže využíval toho, že ještě nemusí vstávat a snažil se ovládnout své emoce. Měl vztek. Chtělo se mu brečet. Cítil se tak... zneužitý.

A taky dobře věděl, že se s tím nikomu nesvěří.

Dá se předpokládat, že Snape očekává, že si Harry půjde postěžovat Brumbálovi, jak by zajisté neskutečně rozhořčený a ponížený Nebelvír bezhlavě udělal.

Ale Harry si uvědomil, že na tohle není dost Nebelvír. Ne na TOHLE. I když by si to ředitel nechal pro sebe, možná by to věděli ostatní profesoři. Nikomu by se nedokázal podívat do očí. Bylo by jim jasné, kdo má na svědomí to probuzení jeho plné moci...

A rozhodně to nemůže říct svým obvyklým zpovědníkům. Draco, jakožto Snapeův kmotřenec nepadá v úvahu. Neville, jakožto přítel zmíněného kmotřence, který se Snapea vždycky bál... už vůbec ne.

Harry naprosto nevěděl, co má dělat.

Nakonec zase usnul, ale z nevalného spaní jej brzy probral Ron.

„Vstávej, kámo,“ zněl vážně. „Jdeme na snídani. A pak máš Lektvary!“

„Už nikdy nevstanu,“ zamumlal Harry a schoval hlavu pod polštář.

„Co jsi to říkal?“ Ron se pozastavil nad nesrozumitelným huhláním svého kamaráda.

„Nechci na Lektvary!“ zakřičel Harry zpod polštáře. Ani to nevypadalo, že se pokusí vstát.

Zrzek se na něj trochu zmateně díval. „Harry? Co je s tebou?“

„Nic, Rone,“ zamumlal Harry po chvíli a vyhrabal se z peřin. „Jen jsem špatně spal.“

„Jestli ti není dobře, můžu tě doprovodit za Pomfreyovou, chceš?“ nabídl se Ron.

„Ne, zvládnu to. Už vstávám,“ vzchopil se Harry. 'Nevím, JAK to zvládnu, ale aspoň to zkusím. Bude na mě zase zlej?' napadlo ho a úzkost mu na okamžik roztřásla nohy.

Od toho rána, kdy se povedlo zachránit Draca, svého proradného milence neviděl. Ale dověděl se od kluků, že opouštěl ošetřovnu krátce po nich. A jak znal Snapea, pokud není na umření, půjde učit. No, možná by byl odhodlaný učit i se smrtí na jazyku a ještě naposled odebrat body. Tomu by Harry docela věřil.

 

V doprovodu svých nejlepších přátel se odpotácel do Velké síně. Nevnímajíc Hermionino starostlivé naléhání se jen porýpal ve snídani a spolu s Hermionou a Nevillem pak vyrazil do sklepení. Chlad, který ho tam obklopil, byl ničím ve srovnání s chladem, který ho užíral zevnitř.

Když profesor vstoupil do učebny, ani nezvedl oči. Uvítal neočekávaný test, který jim zabral celou první hodinu. Snažil se soustředit, i když to moc dobře nešlo, cítil na sobě čísi pohled. Test dokončil, ale nevěřil si, že by byl tak dobrý.

Druhou hodinu vařili základ pro Veritasérum. Tento lektvar samotný by je žádný profesor vařit nenechal, ale základní lektvar byl povolen a zapsán v oficiálních osnovách pro tento předmět.

Harry se ze všech sil snažil soustředit jen na přípravu lektvaru. Neviděl a neslyšel nic kolem sebe. Jakmile byl hotov, naplnil hotovou směsí lahvičku, opatřenou štítkem se jménem a poslal ji po Hermioně na Snapeův stůl. Věděl, že se k tomu muži nedokáže přiblížit, rozhodně ne teď.

Z toho důvodu taky dělal, že neslyšel jeho výzvu, aby počkal po hodině na místě. Prostě si sbalil věci a vyklouzl ven s poslední skupinkou. Bylo mu jedno, jestli bude profesor zuřit, sebere mu body nebo ho potrestá za neposlušnost. Nedokázal zůstat. Ignoroval Hermionu, když mu šokovaně oznámila, že je blázen, když takhle pokouší právě Snapea. Nemohl jí nic říct, ona by nepochopila... proč se právě jemu snaží vyhnout.

Ulevilo se mu, když vyučování skončilo. Na večeři se, stejně jako v poledne na oběd, odkradl dolů do kuchyně. Po napsání nezbytných úkolů si vlezl do postele.

S matným tušením ještě nakoukl do poštovní truhličky... Jistěže tam byl svitek. Hustě popsaný. Ale Harry to odmítl číst. Vrátil ho do krabičky, aby se dopis odeslal zpět.

Trvalo dlouho, než usnul.

 

O dva dny později, čtvrtek

Nečetl!

Severus hodil další svůj kajícný dopis do krbu. Plameny se jen olízly a strávily pergamen s omluvami, že zůstal jen jemný popílek.

Chápal Harryho. Chápal, proč odmítá jeho dopisy, i proč nezůstal po hodině lektvarů. Proč nikdy nezůstal, když ho požádal, nebo mu to jednoduše nařídil. První dva dny, poté, co Severus opustil ošetřovnu, Harry ignoroval příkazy, aby počkal po hodině, prostě vždy odešel, jakoby nic neřekl. Ale potřeboval s ním mluvit, zoufale. Musel mu to říct.

Potřeboval se omluvit. Vysvětlit to. Ujistit ho o své lásce. Nikdy v životě k nikomu necítil něco tak silného a fakt, že právě tento silný cit je jeho milovaným odmítán, mu srdce drtilo silou trolí pěsti. Od začátku se bál, že Harryho ztratí a teď to vypadalo, že se tak stalo. A potřeba s mladým lvem komunikovat se stávala téměř spalující, sžírala ho zevnitř.

Sáhl po novém pergamenu.

'Drahý Harry,' začal, 'jsem si vědom, že ti moje chování ublížilo. Zlobíš se plným právem a tuším, že se tím pádem vrátila i tvá nenávist ke mně.

Zasloužím si ji.

Přesto tě prosím, vyslechni mě. Nečekám, že mi odpustíš. Jen bych ti to rád vysvětlil. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Prosím, dej mi šanci říct ti pravdu. V pátek znovu supluji Obranu. Mohl bys zůstat po hodině? Žádám tě o pár minut, nic víc. Rozmysli si to. S láskou Severus Ellis Snape.'

Když vstal, aby ho vložil do poštovní truhličky, nikoli poprvé si položil otázku, jestli to jeho dopisování má nějaký smysl. Harry to buď spálí, nebo pošle zpátky nepřečtené. Pak ji odložil, znovu to po sobě přečetl... a hodil prosebný vzkaz do ohně.

Severus ztrácel naději.

Každý den sledoval Harryho u jídla, při hodinách, snažil se ho potkat po večerce na chodbách. První den se nedostavil ani na oběd ani na večeři, dělal si starosti, dokud nezaslechl, jak mladý Weasley uklidňuje svou vševědoucí přítelkyni, že Harry šel do kuchyně. Stejný způsob nejspíš užil i další den. Včera už se dostavil na jídlo se svými přáteli, i když toho moc nesnědl.

A taky se zdálo, že neponocuje, oproti jiným letům ho letos vlastně snad ani jednou nepřistihl při toulání po večerce...

Severus byl vděčný, že je ředitel tak zaneprázdněný vyřizováním kolem nešťastného úmrtí těch dvou havraspárců, jinak by si všiml, že jeho Zlatého chlapce něco trápí. A od všimnutí by byl jen krůček k Harryho výslechu, od výslechu... ke zjištění, co se stalo.

Stále ho překvapovalo, že si jeho lvíček očividně nechal tyhle citlivé informace pro sebe a nešel s tím hned za Brumbálem.

Hned ten první den, co Harry vstoupil na ošetřovnu po Brumbálově boku, očekával, že jeho představený a přítel ho prokleje aspoň do příštího života. Každou minutou očekával, že mu Brumbál předloží okamžitou výpověď... ale nic. Ještě pořád nechápal, proč na něj Harry nepoštval, koho mohl.

Uvědomil si, že zítra je pátek. Obvykle se touto dobou chystal zajít do Útočiště, podívat se, jestli je vše v pořádku... A připravit byt na nadcházející schůzku s Nebelvírem.

Dnes... nikam nemusí.

Už nikdy nikam nemusí.

Ztratil ho.

První skutečná láska a on byl takový idiot, že ji lehkomyslně riskoval. Bylo mu chladno. Uvědomoval si, že ho doteď, celé dlouhé měsíce, hřála Harryho láska. Sotva o ni přišel, naplnil ho mrazivý stesk. A zatraceně dobře věděl, že to je jenom jeho vina.

 

Druhý den, v učebně Obrany proti černé magii

„Vaše profesorka mě informovala, kam až jste doteď došli. Přiznávám, že pro mě bylo překvapením, že jste byli schopni – přinejmenším polovina z vás – pochopit učivo, předcházející dnešní látce.“

Tímto proslovem Severus začal páteční hodinu Obrany proti černé magii.

„Tou polovinou určitě myslí Nebelvíry,“ sykl Ron vedle Harryho. Bohužel ne dost potichu.

„Pokud tohle víte, pane Weasley,“ protáhl Severus chladně, „chápete moje překvapení. A srážím Nebelvíru pět bodů za vaše rušení při hodině.“ S tím se odvrátil, aniž by věnoval pohled Harrymu, který seděl vedle svého přítele se sklopenou hlavou a vypadal, že že nevnímá nic kolem sebe.

„Nalistujte si stranu 294.“

„Živelná magie?“ vyjekla Parvati Patilová po chvilce šustění stránek. „Super!“

„Slečno Patilová, vaše nadšení mírně zchladím odebráním dalších pěti bodů!“ okřikl ji Severus. „Příště se projevujte potichu a pokud možno mimo mé hodiny!“

Jeho trpělivost byla vždy minimální, pokud šlo o žáky. A v současné době už doloval pouze poslední kapky.

„Kdo ví, čeho se týká pojem Živelná magie?“ zeptal se a hned dodal: „Ruku dolů, slečno Grangerová. Dejte šanci ostatním.“ Zvedlo se pár dalších rukou.

„Slečno Patilová,“ vyvolal dívku v zadní lavici. Parvati se postavila a vyhrkla: „Živelná magie se týká schopnosti kouzelníka ovládat svojí mocí kterýkoliv živel... pane.“

„Dobře. Sednout.“ Poslechla. A Severus pokračoval v tom, co Nebelvírka načala: „Slečna Patilová nám sice osvětlila základní definici, ale je toho víc, co tento pojem zahrnuje. Například to, že kouzelník, který ovládá živly, musí být velmi magicky silný.“

Nepodíval se tam, ale pomyslel si: 'Ty to zvládneš, můj Harry, vím, že ty ano. Jsi dost silný. Kéž bych to mohl vidět a být na tebe pyšný.'

„Dále, způsob, jak zjistit, že pro tento typ magie máte nadání, je několik. Dá se to odvodit podle barvy vaší aury – tu jste vloni probírali v Přeměňování – podle předmětů, které nejlíp ovládáte a samozřejmě podle síly magie.“

Koutkem oka si povšiml, že Harry zdvihl, doteď sklopenou hlavu. Dál měl sklopené oči, ale zjevně dobře naslouchal. Potěšilo ho to. Začal vysvětlovat s větší potěchou, toužil Harryho naučit něco dalšího, pokud je to jediné, co mu bude moci dát... jestliže mladý lev odmítá přijmout jeho omluvu a lásku.

 

Harry předstíral klidný nezájem. Ale téma ho zaujalo... nehledě na to, že tento profesor dokázal zajímavé věci vysvětlit. On to přece dobře věděl. V duchu si povzdechl a zaposlouchal se. Zajímalo ho, jakou má barvu aury – z loňského výkladu o aurách si nepamatoval ani ň – a jestli by jeho síla stačila na zvládnutí živelné magie. Nepochyboval, že by se to proti Voldemortovi hodilo...

„Údajně nejsilnějším živelným čarodějem byl Merlin. Ač neměl žáky, pokud se dočkal potomků,“ uslyšel a prudce vzhlédl, ale Snape se na něj nedíval. Věděl, že teď mluví k němu. Kdo jiný by věděl, že Merlin po sobě nechal potomky...

'Ví o mně věci, které jsem neřekl nikomu jinému,' uvědomil si Harry sklesle. 'To jemu jsem řekl a dovolil věci, které nikomu dalšímu. Ani Remus, má jediná rodina, která mi zůstala, nic z toho neví. Nepoužije to proti mně?'

Povzdechl si.

Už se trochu vzpamatoval, těch posledních pár dní se snažil zvládnout svůj vztek, největší za celý svůj život... A hlavou mu začaly vrtat zvláštní myšlenky. Odváděly ho od pokusů vzkřísit dávnou nenávist, kterou chtěl Harry nahradit lásku ke svému profesoru lektvarů.

Jakmile totiž neměl mysl zakalenou zklamáním a hněvem, napadlo ho, že by ho zajímalo, roč to všechno profesor podstupoval. Kdyby si chtěl jen užít, měl jiné možnosti, tahle šaráda byla příliš propracovaná na to, aby to bylo jen povrchní hrou.

Co to mělo opravdu znamenat? Lámal si hlavu, chtěl na to přijít sám, nemuset mluvit s ním, ale docházelo mu, že jinak, než od toho muže, se to nedozví...

 

Po hodině se z učebny všichni vypařili, jakmile oznámil, že hodina skončila. Severus mlčky sledoval záda černovlasého chlapce. Ještě ho mohl zastavit.

'Stejně zase odejde,' pomyslel si smutně a kouzlem zvedl hromadu svitků. Odnese odevzdané úkoly Tonksové do kabinetu, až se bystrozorka vrátí, oznámkuje je. 'Proč já ještě stále doufám.'

Vykročil ke dveřím a zarazil se. Harry právě zavíral dveře... zevnitř. Pak se k němu otočil.

 

Stáli proti sobě, hleděli jeden na druhého... Severus si v duchu povzdechl. Jen před několika dny si ještě leželi v náručí, zbrocení potem, zmožení vášní, svou láskou... Tak rychle se to zvrtlo.

Ještě před pár dny ho Harry miloval. Teď se na něj díval jako na nepřítele.

Stáli proti sobě, jako králík proti kobře a nebyl to Severus, kdo se cítil jako had.

Ale i tohle považoval za pokrok, oproti tomu jak se mu Harry doteď vyhýbal. Odmítal s ním být v jedné místnosti sám. Ve Velké síni ho ignoroval, v hodinách neodpovídal, i když znal odpovědi... Když ho potkal mimo vyučování, obešel ho velkým obloukem, nebo vyrazil na druhou stranu. Prostě se mu vyhýbal jako moru.

Dnes Harry zůstal.

Sám od sebe.

Severus už s tím ani nepočítal, tak se s dalším příkazem neobtěžoval... Harry ale poslal ty své nebelvírské ocásky napřed, kouzly zabezpečil dveře a teď na sebe aspoň deset minut zírali. Ani jeden z nich zřejmě nevěděl, jak začít. No, jemu se Severus ani moc nedivil. Jak často vy zjistíte, že chlap, se kterým už měsíc spíte, je váš dříve nenáviděný učitel?

 

„Tak...“ pronesl najednou Harry, napětí mezi nimi už zřejmě nevydržel, „nemáte mi co říct?“

Severus potlačil nutkání jedovatě odseknout, které se mu kroutilo v nitru, zarazil ho tón v hlase mladého muže. Už nemohl říkat chlapce, ne, tento mladík, který s ním týdny sdílel ty nejintimnější okamžiky, byl mužem. Jeho tvář byla jako z kamene, ale svůj hlas neovládl. Zněl unaveně, pod očima znatelné stíny z nevyspání. ‚Má zase noční můry?‘ napadlo ho. ‚Jak asi spí od té doby, co...

„Omlouvám se?“ navrhl provinile.

Z růžových rtů mladého Nebelvíra uniklo hořké zasmání.

„Vážně myslíte, že jsem zůstal, abych slyšel tohle?“ zeptal se vážně.

„Ne,“ zašeptal Severus. „Uvědomuji si, že to ani zdaleka nestačí. Tak co chceš slyšet?“

„Vysvětlení!“ vyštěkl Harry popuzeně. „Chci sakra vědět proč! Proč jste si se mnou tak krutě zahrával? To mě tak moc nenávidíte, že jste byl ochotný se mě dotknout, spát se mnou, abyste mě mohl zase ponížit?“

Tohle obvinění Severusovi zkroutilo vnitřnosti do kuličky a bolestně stisklo. Stěží se nadechl. Pak zavrtěl hlavou. „Ne,“ zašeptal. „Ne. Tohle nebylo v plánu. Když jsem se s tebou začal stýkat... Plánoval jsem jen přátelství. Neměl jsem v úmyslu, udělat z toho něco víc. Z toho důvodu jsem všechny další kroky nechával na tobě, abys mě nemohl vinit, když na to přijdeš...“

Harryho výraz mu okamžitě prozradil, že tohle si měl nechat pro sebe. V duchu zaklel a chtěl udělat krok blíž. Rozhořčený zelený pohled ho zarazil.

„Ten první večer v Děravém Kotli,“ začal znovu vysvětlovat, „jsem tě šel jen zkontrolovat. A možná vymyslet způsob, jak napravit mé chování při lekcích Nitrobrany. Choval jsem se k tobě ohavně.“

„To jste na nic nepřišel, že jste se pak pořád vracel?“ Teď byl Harryho tón pěkně jedovatý.

„Vlastně... přišel jsem na jiné věci. Začal jsem tě poznávat. Přestal jsem vidět pouze Jamese. Začal jsem poznávat Harryho. Ne Pottera. A Harry... mě začal zajímat. Doufal jsem, že se spřátelíme. Vím, že to zní neuvěřitelně. Já tě chtěl opravdu poznat. Potřeboval jsem vědět, co je za těma zelenýma očima a čelem se slavnou jizvou... Potřeboval jsem vědět, proč v lidech vyvoláváš tak extrémní reakce. Buď tě milují nebo nenávidí, chtěl jsem vědět proč...

Pak mě to taky polapilo. Pořád nevím, proč na tebe lidé reagují, jak reagují. Vím jen, že teď jsem jeden z nich. A ne z těch, kteří tě nenávidí.“

Po těchhle slovech Harry zavřel oči. Jakoby ho bolelo, tohle poslouchat. Nejspíš bolelo.

„Nebyl to můj plán. Původně jsem nechtěl zajít tak daleko. Ale jak jsem se o tobě dovídal víc, nedokázal jsem s tím přestat. Chtěl jsem vědět všechno. Chtěl jsem tě poznat, být pouze přítel... Neměl jsem v plánu... se zamilovat.“

„Neříkejte to.“ Harry odvrátil hlavu.

„Je to pravda!“ vykřikl Severus. „Vím, že nemám právo se k tobě hlásit, ranil jsem tě. Ale nemůžeš po mě žádat, abych svoje city popřel. To nemůžu. Stalo se.“

„Já nevím... co cítím,“ zašeptal Harry se zavřenýma očima. „Vím, že jsem naštvaný. Zklamaný. Ponížený.“

„Tohle jsem nechtěl, Harry, vážně ne,“ šeptal Severus zoufale. „Nechtěl jsem ti ublížit. Netušíš, jak dlouho jsem ti chtěl říct pravdu... Ale bál jsem se.“

„Čeho?“ zeptal se Harry.

„Tohohle. Že se to dozvíš... a začneš mě zase nenávidět. Jako v létě.“

„To nebylo...“ začal se Harry hádat, ale vzápětí stiskl rty a odvrátil se.

„Co? Co to nebylo?“ naléhal lektvarista. „Harry, dokonči to. Prosím.“ Viděl, že se chvěje. Zatínal pěsti. Na okamžik Severus zatoužil dostat tou malou pěstí do zubů, bylo by to lepší, než sledovat jen jeho záda...

„O prázdninách...“ zašeptal Harry, „jsem začal cítit něco jiného než nenávist.“ Pořád byl otočený zády, jen se objal pažemi, vypadal tak zranitelně. „Proto bylo tak těžký, zvládat vaše chování. Bylo o tolik snadnější, když jsem vás mohl nesnášet. Fakt není jednoduchý nenávidět někoho, kdo vás přitahuje.“

Tohle doznání Severuse úplně uzemnilo. Strnul.

„Proto jsem si našel způsob, jak zvládnout Nitrobranu. Abyste tohle nezjistil. Byl jsem mrtvý strachy, že to poznáte a začne peklo. Naposled... jste se dostal moc blízko. Proto jsem utekl. Abyste se nedozvěděl pravdu. Že jste se mi dostal pod kůži a já s váma nedokážu bojovat. Není nic horšího, než mít rád svého nepřítele.“

„Naprosto souhlasím,“ hlesl chraptivě. Harry se ohlédl. Tázavě zvedl obočí.

„Ale je snadné tomu dotyčnému ublížit, protože víš, jak,“ řekl Severus. „Proto jsem se k tobě choval tak hnusně. Při jedné z těch lekcí... jsem na chvíli... uviděl tebe. Ne Jamese. A vyděsilo mě to. Chtěl jsem tě poznat úplně, ale bál jsem se toho, že tak přijdu o všechny představy, které jsem o tobě měl. Že se mi vyvrátí všechny ty teorie o rozmazleném, uctívaném chlapci... Chtěl jsem tě znát a chtěl jsem tě nenávidět. Bylo by to jednodušší.“

„Takže jsme si to zkomplikovali, jen proto, že jsme se chtěli nenávidět?“ Teď se mu zase díval do očí. Byly plné údivu a nechápavosti. „Opravdu by to bylo snadnější. Měli jsme se toho držet, oba.“

„Ale teď už je pozdě,“ upozornil ho Severus. Doufal, že Harry nepřejde zpět k nenávisti. On už ho nenávidět nemůže. Dokáže ho pouze milovat.

„Co ode mě chcete?“ zeptal se Harry najednou.

Abys mi odpustil. Abys řekl, že mě pořád miluješ. Abys mi teď hned skočil do náruče a řekl, že je ti jedno, že to jsem já...‘ Tohle chtěl říct. Pohnul rty, ale nakonec sklopil hlavu a mlčel.

Pak uslyšel povzdech.

„Nevím, čemu mám věřit,“ řekl Harry. „Co si mám myslet? Říkáte, že jste mě chtěl poznat. Pak, že jste mě chtěl nenávidět. A teď najednou nevíte, co chcete.“

„Chci tebe,“ vyslovil to. „Chci zpět to, co jsme měli. Byl jsem šťastný. I se všemi těmi lžemi, byl jsem nejšťastnější za celý svůj život. Vedle tebe nebylo tak těžké... prostě žít. Můj život měl konečně jiný smysl... než jen válku.“

 

Harry vzhlédl.

Ta poslední věta v něm něco vyvolala. Věděl přesně, jak to muž proti němu myslí. Snad až teď, se vším, co se dověděl, najednou pochopil, jak jsou si podobní, pochopil, co je spojovalo... Dřív to neviděl, protože ON mu nedovolil vidět všechny strany rovnice.

„Rád bych věděl,“ promluvil a hrdlo se mu trochu stáhlo, „co všechno zahrnovalo ty lži. Co všechno jste si vymyslel, kromě jména a tváře?“

„Vlastně se opravdu jmenuji Ellis Lloyd,“ přiznal profesor. „Ellis je mé druhé jméno, po babičce Elisabeth... A jsem z rodu Prince-Lloydů. Že jsem Mistr lektvarů, to víš. Vše, co jsem ti řekl o Jeremiahovi a mých rodičích je pravda. A tvář... zčásti má a zčásti jednoho z mých atraktivnějších předků. I tělo bylo jen moje. Domek v Prasinkách je opravdu můj. Niwlog taky, i když jsem ho zdědil s podmínkou, že ho musím odkázat ženě, i kdybych ji měl adoptovat. Zakryl jsem své Znamení zla. Mlčel jsem o Voldemortovi a Smrtijedech. Ale nechával jsem tě poznat pravého Severuse Snapea. To já ti otevřel svou duši. A nelhal jsem ti o svých citech.“

Harry zavrtěl hlavou. Tohle nechtěl poslouchat. Nechtěl slyšet ujištění o lásce, když tomu nedokázal věřit. Bolelo to.

„Harry...“

„Musím přemýšlet,“ hlesl. „Potřebuju čas. Já nevím, jestli dokážu...“

„Co? Být se mnou?“ zachraptěl Snape. „Bylo by to tak těžké? Protože Ellis byl hezčí? Vypadal jsem tak mladší?“usekával otázky hořce.

Harry se na něj zadíval. Opravdu si myslí, že u něj rozhoduje vzhled? Copak mu před malou chvílí neřekl, že ho přitahoval už v létě, než poznal ‚Ellise‘? Nevěděl, co ho to popadlo, později nedokázal přijít na to, co ho k tomu přimělo, ale bleskově přešel ke Snapeovi, popadl ho za hábit na hrudi a přitáhl si ho k sobě. Přisál se na rty ohromeného muže a dychtivě ho líbal.

Netrvalo dlouho, než se vzpamatoval, celkem rychle mu začal polibek oplácet. Harry si uvědomil, jak je to známé. Ta vůně, chuť. Důvěrně známé obrysy těla, které se k němu tisklo... Srdce mu poskočilo, když ho silné paže objaly, znovu se omámeně ponořil do polibku.

Vychutnával si samet vlahých úst, doteky horkého jazyka, něžné kousance... Odtáhl se, když mu nakonec došel dech. Zadíval se na udýchaného muže, jeho rty byly stejné nateklé, ztýrané jako ty jeho, bolestně známé černé oči zářily... Nadějí?

 

Severus si uvědomil, že Harry se chce z jeho objetí vymanit. Nechtěl mu to dovolit. Chtěl ho zastavit, nechtěl, aby právě teď odešel... Sklonil se k novému polibku. Vycítil, že svého lvíčka zaskočil, ale to mu nebránilo Severusův polibek okamžitě prohloubit. I teď bylo jejich líbání žhavé, dychtivé, požadující... Jen na moment se odtáhli, sotva na centimetr, aby se nadechli a vzápětí se znova dělili o svůj dech a sliny.

Když se Harry definitivně odtáhl, Severusovo srdce se bolestně sevřelo. Neměl vyhráno a věděl to. Tohle vášnivé intermezzo neznamenalo odpuštění. Pochopil, proč to Harry udělal, aspoň si to myslel. Tak jen tiše zaprosil, když mladík přešel ke dveřím: „Harry...“

Neohlédl se. Ale na prosbu v Severusově hlase odpověděl: „Dej mi trochu času. Prosím. Jestli ti na mě vážně záleží.“

Mávnutím hůlky zrušil svá kouzla a odešel. A zanechal svého milence zoufale doufajícího.

<<                                                                                                                                        >>

 

Komentáře: 47. Láska, nenávist a věci mezi tím

:-)

Datum: 19.09.2016 | Vložil: Achája

Ach božínku, to bylo velmi silné. Dala jsem 2 kapitoly najednou a chtěla bych hned další. Mají si ještě hodně co vyříkat, ale je tam aspoň ta naděje:-)

=^.^=

Datum: 12.09.2016 | Vložil: Abigail.Snape

Já tuhle povidku proste miluju!!!!

palec nahoru

Datum: 11.09.2016 | Vložil: Blesk

Na tuhle kapitolu jsem se moc těšila. To vyříkávání, až se provalí pravda, a tys to zvládla na jedničku. Vyhýbání, výčitky a odpuštění, ale přesto to neznělo pateticky. Výborný. Uvidíme, kolik času bude Harry potřebovat, aby vše přijal a sloučil si Eliase se Severusem :)

pravda a lež

Datum: 09.09.2016 | Vložil: sisi

nádherná kapitola,opět mám u sebe krabičku s kapesníčky a povážlivě jich ubylo, prostě tu slzím nad oběma. Jsou válečníky, nebo jen figurkami na šachovnici, mají city ve válce své místo, co je skutečná pravda a kam až umí zajít lež? Všechno to odpovídá pravé lásce, ono to zní tak otřepaně, ale pořád doufám, že se k sobě vrátí a bude jim přáno mít společný kus štěstí. Jen aby přežili válku. Díky za kapitolu.

...

Datum: 09.09.2016 | Vložil: Vai

úžasné, na toto se vyplatí pokaždé počkat... jsem ráda, že stále držíš příběh i po tolika kapitolách, většinou přeskočí pryč a už se ani neví co tam bylo.... dík moc je to skvělé

:)

Datum: 09.09.2016 | Vložil: market

Jak jinak než, že je to opět dokonalé. Moc krásný díl a nemůžu se dočkat pokračování

...

Datum: 09.09.2016 | Vložil: jackie

Krásné, budu číst několikrát.

Áááááá ♥♥♥♥♥♥

Datum: 09.09.2016 | Vložil: Nedočkavec

Pomalu se stává tradicí, že ráno vstanu, jdu do koupelny na WC, jen tak ze zvědavosti nebo spíš rutině se kouknu na mobil, jestli nevyšla nová kapitola a ejhle! Je tu. Další skvělá kapitola. Moc jsem si jí užívala. Už se nemůžu dočkat až se příběh vrátí zpět do současnosti a malý James nastoupí do Bradavic. Skvělá práce!!!!!!!

...

Datum: 09.09.2016 | Vložil: Profesor

Uf, velmi silná kapitola.

:)

Datum: 09.09.2016 | Vložil: lia

díky moc za další kapitolu -toto je povídka na kterou se vždy velmi těším :D
jen nevím jak to dáš dohromady se začátkem . Moc se těším na další :)

Záznamy: 1 - 10 ze 12
1 | 2 >>

Přidat nový příspěvek