53.Bitvy, které bojujeme

Severus Snape kráčel s několika profesory a ředitelem k hranicím školy. Jen lehké mihotání vzduchu prozrazovalo, že ochrany jsou zvednuté, štíty mezi nimi a Voldemortem.

Temný pán se krutě usmíval. Nespouštěl oči z černě oděného muže, který mu nebojácně hleděl do jeho rudých.

Severus měl strach. Ano, bál se. Myšlenkami byl u své lásky a říkal si, že ho asi už neuvidí... Jen si opakoval: 'Nechoď ven, Harry. Nechoď za mnou.' Celou dobu se bál, že jeho chlapec vyběhne za nimi. Bojovat po jeho boku.

„Bojíš se o Harryho, Albusi,“ poznamenal tiše ke svému nadřízenému. „Proto jsi ho nenechal jít s námi.“

„Harry není připravený, Severusi,“ řekl stručně ředitel. „Je to stále dítě. Musíme to zvládnout jen s Řádem. Nepochybuji, že Ministerstvo má své starosti.“

Severus na to nic neřekl. Nebylo co.

 

„Kdepak máš svého Vyvoleného, Brumbále?“ vysmíval se Voldemort. „Svého Zlatého chlapečka? Nehodlá bojovat? Přede mnou ale neuteče. A ty nemáš sílu ho ochránit. Nikdo z vás.“

V profesorovi lektvarů to vřelo, zatínal pěsti, v jedné svírajíc hůlku, ta druhá, Lilyina, spočívala v pouzdru na jeho kotníku, ale mlčel. Nehodlal se dohadovat. Bude jen bojovat. Voldemort ještě chvíli do ředitele ryl, Bellatrix mu přizvukovala a pak to náhle přišlo. Neznámým jazykem Temný pán pronesl kletbu a namířil hůlku na Severuse. „Tak trestám zradu, Mistře lektvarů!“ štěkl po něm a z hůlky vyšlehl podivně rudočerný paprsek. Prošel ochranami, to Albuse vyděsilo. Ale k cíli nedorazil... Byl sotva stopu od Severusova těla, když se zastavil o jasný, zářivě zlatý štít.

Voldemort koukal stejně vyjeveně, jako ostatní, včetně Severuse. Kletba měla očividně projít kterýmkoliv štítem, s tímto černokněžník nepočítal.

„Co to bylo za štít, Severusi?“ zeptal se Brumbál tiše. „Ani ses nepohnul, nepromluvil...“

„Já ho nevytvořil, Albusi,“ odpověděl Mistr lektvarů stejně potichu. „Nevím, proč se najednou objevil.“

Ostatní Smrtijedi zkoušeli štěstí, ale jejich kletby už ochrany nepropustily. Voldemort vypadal naštvaně. Po chvíli vytasil svou hůlku k nebi a vyslal kouzlo, nikdo ze světlé strany mu ale nerozuměl. Začali se rozhlížet odkud, co... Nic se nedělo.

 

Najednou obloha ztmavla, potáhla se temně šedými mraky. Ochladilo se a Severusovi to došlo. Mozkomorové. Spolehl se na svého lva. Stejně jako Brumbál, který pochopil také rychle, tasil hůlku a vyvolal ochránce: „Expecto Patronum!“

Z konce jeho hůlky vyklouzl majestátní lev. Přidalo se několik dalších zvířat: rys, fretka, kočka, lasička a několik dalších. K Albusovu fénixovi se připojil velký zářící jestřáb, Severusovi se zadrhl dech. Jen mu problesklo hlavou: 'Promerlina, ne!'

Ohlédl se.

A nemohl než obdivovat přicházejícího mladého muže. Zelenooký mladík s hřívou rozcuchaných vlasů, ve školním hábitu, jen s hůlkou v ruce. Kolem něj se mihotal vzduch, Severus si byl jist, že spíše aura... Z Harryho vyzařovala téměř děsivá síla. Mistr lektvarů si povšiml krve na jeho ruce a překvapilo ho, že Harry přichází bosky. Ale než se stačil znepokojit, zasáhl ho Harryho pohled. Uklidňující.

 

I Voldemort překvapeně zíral. Čekal nedospělého nepřipraveného kluka, jakým byl Harry, když ho viděl naposledy, ale ten, kdo proti němu kráčel, byl dospělý a zjevně mocný kouzelník. Musel rychle vymyslet, jak takovou moc získat na svou stranu, pokud se mu nepodaří Pottera zabít... A nemusí to být nutně v tomhle pořadí, napadlo ho.

„Dospěl jsi, Pottere,“ poznamenal Voldemort jízlivě, ale někteří postřehli zvláštní podtón v jeho hlase. A například lektvaristovi to naježilo srst (obrazně řečeno).

„Překvapivé, při tolika pokusech o vraždu, což?“ podotkl Harry pobaveně. Mírně se usmíval, ale v jeho očích nebyla ta usměvavá, šťastná zář.

„No, vždycky jsi byl samé překvapení,“ řekl Voldemort. Pak sám všechny překvapil: „Zesílil jsi. Tvou moc cítím až sem... Už teď zastíníš svého profesora, Pottere. Jsi mocnější než on. Připoj se ke mně. Bojuj spolu se mnou, proti těm hlupákům na Ministerstvu a...“

„Nehezky to nazýváš své věrné, Tome,“ přerušil ho Harry káravým tónem. „Když vezmeš v úvahu, že jsi to byl ty, kdo je na to Ministerstvo dosadil.“

Mezi bojovníky strany Světla proběhl závan pobavení, ani Severus se neubránil tichému zasmání.

Voldemort se zamračil, nelíbilo se mu, že ho protivník poučuje, ale pokračoval v lákání: „Nabízím ti možnost očistit celý svět, Pottere, od těch, co si nezaslouží ho špinit svou existencí...“

„Dělám na tom,“ přerušil ho Harry opět. „Bez tebe a tvých věrných by byl svět o mnoho hezčí, to připouštím.“

„Nevykrucuj se a nech mě domluvit!“ vyštěkl už namíchnutě Temný pán. Nikdy nebyl moc trpělivý a tohle mocné štěně se mu veřejně vysmívalo! Však on mu srovná perka, až bude mít šanci!

Harry si teatrálně povzdechl a rukou naznačil, ať pokračuje. Severus se uvnitř bavil jako nikdy, i Brumbálovy modré oči zářily veselostí.

„Na Brumbálově straně svou moc jen promrháš,“ začal Voldemort znova. „Bojuj po mém boku. Společně můžeme vládnout celému širému světu. Už jednou jsem ti řekl: Není dobro a zlo, je jen moc. Spolu budeme neporazitelní. Změníme tvář světa podle svých představ...“

„Které ty představy máš na mysli, jen abych věděl...“ zeptal se Harry. Teď se neusmíval. „Dýmající spáleniště na místě živoucích vesnic a měst? Vdovy, oplakávající své muže, matky, plačící na hrobech svých dětí? Děti, které musí vyrůst bez rodičů, jako já? Takový svět se ti líbí? I bez tebe je takových věcí na světě dost, i bez tvého zla je dost smutku! Já nebudu ten, kdo způsobí další z nich. Nenabízíš mi nic, o co bych stál.“

Severus mlčel, jen sledoval s hrdostí svého malého lvíčka. Nikdy na něj nebyl pyšnější než teď, v tuhle chvíli.

„Tak si sám řekni, co bys chtěl,“ nabídl velkoryse Temný pán. „Každý má svou cenu. Jaká je tvoje, za to, že spojíš síly s mými?“

„Já se odmítám spojit s tebou, Tome,“ kontroval Harry. „Nebudu ti s ničím pomáhat, leda bys chtěl spáchat sebevraždu, to bych ti ochotně sekundoval.“

Severus měl chuť zatleskat.

Zato Voldemort se už tolik nebavil. Naštvaně zavrčel a seslal na Harryho tutéž kletbu, jako předtím na Severuse. A stejně jako předtím se roztříštila o zlatý štít. Všichni koukali jak vyorané myši.

„Co to sakra je!“ rozzuřil se Temný pán.

Harry pokrčil rameny. „Jedno staré rodinné kouzlo...“

„Znova už ti nepomůže,“ zasyčel Voldemort. Pak padl jeho pohled na Severuse, který nespouštěl oči z mladého Nebelvíra. Škodolibě se usmál. Prohodil cosi tichého k vedle sebe stojící Bellatrix. Ta mu beze slova podala své odhalené, Temným znamením označené předloktí.

Voldemort stiskl Znamení, očekávajíc, že se jeho přeběhlý Mistr lektvarů začne kroutit v bolestech... Ohromilo ho, když Severus jen zvedl obočí a pak si založil paže na prsou. Když se po dalších dvou minutách nic nestalo, protočil oči a odhalil své předloktí. Do šera zasvítila bílá kůže, ozdobená novým modrým tetováním. Ani stopy po Temném znamení.

Voldemort na to vyvalil oči. „To není možné!“ zasyčel tak mrazivě, až se přítomní oklepali. „Jak jsi to udělal?!“

„Já ne,“ odvětil Severus a pohlédl na Harryho.

„Jsi opravdu silný, Pottere,“ pronesl Temný pán. „Ale když se ke mně nepřidáš... Budeš se mi muset postavit. Pro nás oba není tento svět dost velký.“

„To máš sakra pravdu,“ zasyčel Harry. Vykročil kupředu, magie kolem něj zavířila, začala téměř praskat. „Je načase vykydat tvůj hnůj, Tome. Ale Bradavic se nedotkneš, nikoho, kdo je uvnitř. Ochráním je.“

„Takovou moc nemáš, skrčku!“ odsekl Voldemort a začal sesílat svá kouzla na bariéru, aby prolomil ochrany. Jeho Smrtijedi se připojili.

 

Ochrany byly silné, ale spojené síly Temného pána, Smrtijedů a mozkomorů, na které se nějak pozapomnělo, začínaly slábnout. Temní tvorové se přisáli svými nestvůrnými ústy na kopuli magických ochran nad nimi a snažili se je pohltit. Dařilo se jim, bariéra znatelně zeslábla.

Voldemort se spokojeně zasmál, když si toho všiml. Nebyl ale jediný. Harry to postřehl taky. Namířil hůlku na svého jestřába, který s ostatními bránil mozkomorům, ale ti stále přilétali, bylo jich pořád víc... Harry vložil víc magie do svého Patrona, při pohledu na Severuse se mu do toho ale připletly silné emoce a s jestřábem... to udělalo něco nevídaného.

Jestřáb se zvětšil, zjasněl a s novou silou zaútočil na mozkomory. Ti před ním utíkali, každý, kterého zasáhl svými spáry či zobákem, se rozpadl v prach.

 

Za chvíli bylo nebe čisté. Nikde žádný mrak, žádný mozkomor, žádný chlad. Voldemortovi se to samozřejmě nelíbilo, vyvolával stále černější a temnější kouzla. Harry odvolal svého Patrona a zaměřil se na posílení bariéry.

Jemným řezným kouzlem porušil už téměř zhojenou ranku na své dlani, skropil půdu před sebou krví, pak se zapřel nohama do země, spojenýma rukama namířil hůlku vzhůru k nebi a začal odříkávat: „Rwy'n galw pwer y genws, diogelu'r lle hwn! Peidiwch â gadael i'r gelyn ddod i mewn!“* Začal mluvit tiše, ale postupně jeho hlas sílil, až zněl, jako hrom, jakoby slova zaklínadla vyvolával obr.

Z hůlky vystřelil zlatý paprsek, když dosáhl kopule ochran, rozvětvil se a bariéra se zlatě rozzářila, náhle opět silnější a neprostupnější. Kouzla nepřátel se rozbíjela o bradavické ochrany, aniž jí ublížila.

„Co to bylo?“ vydechla užasle Tonksová. „Co to bylo za kouzlo?“

„Starodávné kouzlo, využívající moc rodových ochran,“ odpověděl místo Harryho Brumbál. Zmateně se díval na svého Zlatého chlapce. „Zdá se, že o tobě nevím zdaleka vše. Odkdy mluvíš velšsky, Harry?“

„Velšsky umím jen ta kouzla rodových ochran,“ vysvětlil Harry tiše. Skrze mihotající se štíy se navzájem propalovali s Voldemortem pohledy. „Moc mého rodu tu dlouho spala, profesore. Dávno předtím, než do tohohle kraje přišli Zakladatelé.“

„Viděl jsem tvůj rodokmen, všiml bych si, kdyby...“

„Neviděl jste celý, pane,“ namítl Harry a konečně se na něj podíval. „Jen to, co jsem vám dovolil vidět.“ Brumbál vypadal zaraženě... a taky dychtivě. „Až bude po všem, vysvětlíš mi...?“

„Vysvětlím,“ kývl Nebelvír. „A kdyby se mi předtím něco stalo, dostane se vám vysvětlení od pověřené osoby. Kdyby zemřela i ta osoba, můj originální rodokmen je v mém trezoru u Gringottů.“

„Jak tu osobu najdu?“ zajímal se ředitel. Nikdo si nevšímal běsnícího Temného pána, že mu jeho nepřátelé nevěnují téměř žádnou pozornost.

„Přijde za vámi sama.“

„Dobrá,“ vzdal výslech Brumbál... prozatím. „Teď k věci: Harry, nemůžeš držet ty ochrany věčně.“

„To ne,“ přikývl Harry. „Jsou tak silné, jak jsem silný já. Když padnu, zhroutí se. Musím se mu postavit. Jen tak to ukončíme. Dokud bude dýchat, neskončí to. Doufejme, že nemá po ruce víc Viteálů.“

 

Severus se v duchu rozklepal. Je to tu. Jeho lvíček, jeho milovaný Harry se rozhodl. A on nemohl nic udělat, jakkoli toužil ho sevřít v náručí, bojovat po jeho boku, musí ho nechat jít. Věděl, že Harry by ho teď vedle sebe nechtěl. Ne tak blízko nepříteli. Zavřel oči a snažil se uklidnit. Bál se, teď víc, než kdy dřív, že svou lásku ztratí. Tolikrát mu řekl, že ho miluje a přesto cítil nutkání ho o tom znovu ujistit. Zatnul pěsti, až se mu nehty zarývaly do dlaní, když Harry vykročil k bariéře. Namířil na ni hůlku a seslal na všechny venku neverbálně omračující kouzlo. Buď do toho ale vložil hodně magie, nebo použil kouzlo pro hromadné použití, protože vlna, jakou kouzlo vytvořila, složila k zemi téměř všechny Smrtijedy. Asi desítka těch, co stála v poslední řadě se ale pokusila své spolubojovníky probrat, tak Harry kmitl znovu hůlkou a ty jejich se rozletěly na třísky. Voldemort na to zíral – na to, že stál v čele, s ním omračující kletba ani nehnula – když se začali jeho neomráčení bojovníci přemísťovat, zařval na ně: „Vraťte se, zbabělci!“

Jen dva poslechli, přistoupili k němu. Od jednoho si vyžádal paži, pomocí Znamení svolával ty, co utekli. Znova se vrátili, ale velice neochotně. Voldemort na ně cosi zasyčel a opět vrátil pozornost k Harrymu, který čekal.

„Tak co, Tome, vyříkáme si to?“ navrhl Harry.

Temný pán se zamračil. „Jinak to nevidíš? Odmítáš spojenectví?“

Harry přikývl. „Je mi jasné, že tě to zklame, ale ty mi nemůžeš nabídnout nic, co bych chtěl.“

„Budiž,“ kývl Voldemort. Odmávl své služebníky, ti ustoupili. Harry prošel bariérou jako nic. Namířil hůlku před sebe, opsal jí kruh a tím kolem sebe a Temného pána vytvořil magickou bublinu. Všiml si, že následovníci, kterým zničil hůlky, vzali hůlky svých omráčených kolegů a namířili je na své protivníky.

Když vyrazili kupředu, Harry pochopil, že Brumbál musel spustit štíty, aby mohl bojovat s těmi, co zůstali. V duchu se pomodlil, aby Severus i ostatní přežili a věnoval pozornost jen Temnému pánovi.

Ten vyslal kouzlo, narazilo do Harryho štítu. Harry se nerozpakoval a oplatil mu to vlastním kouzlem. Za chvíli už do bubliny nebylo téměř vidět, protože se tam míhaly jen záblesky kleteb a protikouzel. Dva kouzelníci, Pán zla a Vyvolený, spolu bojovali a pořád to nevypadalo, že jeden z nich vítězí.

 

Severuse opět ochránil podivný štít, když Dolohov seslal temné kouzlo, které se odrazilo a zasáhla jeho samotného. Smrtijed ztuhl, přímo zkameněl, jen jeho oči byly schopny pohybu... A Severus toho využil, obyčejným výbušným kouzlem z něj nadělal střepy.

Pak se rozhlédl. Většina jeho někdejších kolegů byla omráčená, svázaná, nebo i mrtvá. Bohužel ten, koho by rád viděl mezi nimi, stále dýchal a ohrožoval jeho lásku.

 

„Měli bychom něco dělat!“ trvala na svém rozohněná dívka u hlavního vchodu. Většina bojovně naladěných spolužáků jí přizvukovala, ale Ron jí připomněl: „Když dokážeš zrušit tu Harryho bariéru, posluž si. Zatím to nevypadá, že bysme se odsud dostali. A pokud použil Merlinova kouzla... tím spíš.“

„Díváš se na to hrozně negativně, Weasley,“ odtušil Draco. „Být tebou, začnu se bát, až to kouzlo povolí, protože to bude znamenat, že Harry padl.“ Obával se, stejně jako Neville, o Harryho.

„Jo, to ti tak uvěřím, fretko,“ ucedil Ron. „Že zrovna tobě leží na srdci blaho nějakýho Nebelvíra.“

„Přestaň se navážet do mého manžela, Rone!“ vyštěkl Neville vynervovaně. V tom napětí pozapomněl, že se dohodli, že svoje manželství zveřejní až po ukončení školy... Takže všem přítomným, kromě profesorů, vyrazil dech.

„Cože?!“ ozvalo se z několika hrdel. Okřiknutý Weasley mlčky koukal na spolužáka s pusou otevřenou. Hermiona vedle něj taky vypadala ohromeně, ale ne zaskočeně. Vzpamatovala se první a taky první blahopřála.

Draco, zčervenalý rozpaky, přijímal gratulace od některých přejících spolužáků a po očku hleděl ve směru naprosto omráčených Zmijozelů. Někteří měli v očích znechucení, ale on sám věděl, že to není vyvoláno ani tak orientací, jako spíš faktem, že je ženatý s Nebelvírem. 'Co by asi řekli, vědět, že s tím Nebelvírem i čekám dítě,' myslel si. Nikdo se naštěstí netvářil, že se dopustí něčeho nepřátelského, i nevraživci se omezili jen na opovržlivé pohledy.

Ron byl natolik šokován, že nebyl schopen slova. Hermiona, Ginny a Neville se stali ochranným valem pro Draca a tak jediné, čemu musel blonďatý Zmijozel čelit, bylo žalostné ječení Pansy Parkinsonové: „Och, Draco, jak jsi mohl! Naši rodiče se přece už dávno dohodli... tradice a zachování tvého rodu, když tví rodiče zemřeli...“

„Ještě před jejich smrtí jsem se zřekl jména Malfoy,“ prohlásil Draco neústupně. „Nemám nic společného s malfoyovským rodem či jměním a už vůbec ne starými sliby. Teď jsem pouze členem rodu Blacků a Harry je jeho Hlavou. Pro účely manželství jsi tedy zproštěná všech vazeb s rodinou Malfoyů, která, pokud vím, otcovou smrtí vymřela.“

Toto prohlášení bylo stejně, ne-li více šokující pro všechny čistokrevné, mající aspoň povrchní povědomí o tom, o čem byla řeč.

„Tím chceš říct, že Dům Blacků je opět otevřený?“ zeptala se Daphne Greengrassová. Byla to velmi inteligentní a vážná dívka... Blaho její rodiny jí leželo na srdci víc, než cokoli jiného a proto se hrdě hlásila k otcovým názorům. Greengrassovi byli vždy neutrální, navzdory příslušnosti ke Zmijozelu. Ale pokud by Harry Potter zvítězil na Temným pánem, stali by se pravděpodobně prvními, kdo by mu nabídl – jako Hlavě Blacků – formální spojenectví, mezi čistokrevnými rody obvykle stvrzované sňatkem. V duchu si tuto informaci poznamenala jako věc, nutnou oznámit otci a zase obrátila pozornost ke zvukům, doléhajícím k nim ze vzdálených pozemků.

 

Hermiona v tichosti na přátelích vyzvídala, co znamená 'otevřený Dům'. Draco jí tiše vysvětlil, že v terminologii čistokrevných to naznačuje, že Dům, čili čistokrevná rodina, do té doby z nějakého důvodu stažená z veřejného života, tady Hermiona chápala důvod, je 'opět ve hře'. Buď po narození nového potomka, očištění zneuctěného jména, nebo, což je tento případ, nástupem nové hlavy rodu. To už bylo Hermioně jasné.

 

Venku zatím zuřil tvrdý boj mezi dvěma čaroději... Za němého a bezmocného přihlížení ostatních bojovníků Světla. Nikdo z nich si však nevšiml obrovského hada, který se nepozorován proplazil skrze ochrany – ty na zvířata neplatily, bohužel.

Nagini se těšila. Její milovaný pán jí dal jasný příkaz a svolení. Poté, co splní rozkaz, může lovit, jak se jí zlíbí.

Už měla pořádný hlad.

Skrývala se ve stínech, podařilo se jí cestou ulovit postaršího skřítka, který včas nezmizel... Ale nezapomínala na svůj úkol. Zabít syna zrádce.

Temný pán se nehodlal slitovat nad posledním z rodu Malfoyů. Ten kluk mu svým útěkem plivl do tváře a přitom byl tak velkorysý, chtěl ho učinit svým druhem, nositelem svým potomků! Uražen oběma Malfoyi do hloubi toho, co kdysi dávno bývalo duší, toužil po krvavé pomstě. Jak se dozvěděl z tisku, manželé Malfoyovi byli mrtví, no o Narcisse to konekonců věděl sám... Zbýval jen ten kluk. Jako Zmijozel nebude při útoku zvlášť chráněný, ne, Voldemort znal Brumbála. Ten mudlomilec bude chránit pouze svou drahocennou zbraň – Harryho Pottera.

Had postupoval metr za metrem stále blíž k houfu studentů. Cítil známý pach, svůj cíl viděl už v pánově sídle. Blížil se, blížil...

Náhle se ozvalo zaječení, když se Nagini vynořila zpoza rohu. „Haaad!“ zavřískala nějaká dívka. Profesor Kratiknot, který se nevzdaloval od dětí, aby je chránil, bleskově namířil hůlku, ale nebyla mu nic platná. Kouzlo se od hadí kůže odrazilo... Nagini se jen naštvaně ohnala ocasem a prudce odhodila malého profesora na zeď. Zůstal ležet, zasypaný omítkou. Studenti, velcí i malí se s křikem rozutíkali, ve snaze skrýt se před značně pobaveným plazem. Před ní se nemohli schovat. I když zavřeli za těmi těžkými dveřmi veliké síně... Její oběť, toho malého muže, odtáhli s sebou, zřejmě jí nehodlali dopřát svačinku... Zasyčela a udeřila hlavou do dveří, až se rozlétly třísky. Ještě párkrát a dostane se dovnitř.

 

„Jak je na tom?“ křikla Hermiona. Několik havráspárských studentů, ovládající léčivá a diagnostická kouzla, se zaobíralo zraněným profesorem.

„Špatně,“ prohlásila Padma Patilová. „Má několik zlomených žeber, zdá se, že jedno propíchlo plíci... Má vnitřní krvácení, s tímhle si neporadíme! Potřebuje léčitele a to hned!“

„Když otevřeme krby, bude nám hrozit útok i zvenčí,“ nesouhlasila Hermiona. Najednou ji napadlo: „Dobby!“ zavolala. Skřítek se ihned zjevil.

Než stačil něco říct, nařídila mu přenést umírajícího profesora na ošetřovnu a vyřídit madam Pomfreyové, že studenty ohrožuje Voldemortův had, ať nevychází z ošetřovny. Ještě se zeptala, jestli ví, jak to vypadá venku: „Smrtijedi být poraženi, ale pán Harry Potter sám bojovat s Temným pánem,“ odvětil skřítek a spolu se zraněným profesorem zmizel.

Nejstarší žáci už dávno přesunuli pomocí kouzel nejtěžší nábytek před dveře, kterými se dovnitř dobývala Voldemortova nestvůra. I tak všichni věděli, že se dovnitř stejně dostane... Někteří nahlas proklínali školní omezení, jako třeba nemožnost se v Bradavicích přemístit. Jiné neustále přemýšleli, jak hadovi zabránit vniknout dovnitř. Sesílali posilující kouzla na dveře i nábytek, jakmile se ve dveřích objevila prasklina či se odštípl kus dřeva, okamžitě to opravovali... I tak vědouc, že je to pouze oddaluje od kruté smrti.

„Ta stvůra nás všechny zabije,“ hysterčila Levandule Brownová. Ron si pomyslel, jak s ní kdy mohl mít něco společného... Jasně, že tu umřou. Všichni to věděli. Ale on aspoň nedělá scény... Po chvíli se už Ginny neudržela a zaznělo ostré plesknutí.

„Sedni si!“ zasyčela na ni ledově, až se nejbližší děti oklepali. „Když nepomáháš, aspoň nedělej paniku! Jsou tu malý děti, krucinál, tvůj hysterák je neuklidní!“ Oněmělá Levandule si dřepla na zadek a stáhla se do koutku, žmoulajíc kapesník.

 

Hermiona chvílemi pomáhala s opravnými kouzly u dveří, chvíli poslouchala nápady havraspárců, kteří koumali, jak se odsud dostat, když najednou Padma vzkřikla: „Mám to!“ pak se podívala na Hermionu. „Skřítci nás odsud můžou přenést. Oni jediní se můžou ve škole přemísťovat!“

„Není dost skřítků pro všechny, museli by se stále vracet,“ namítl Draco. „A kam se chcete přenést? Venku je voldemort, za těmihle dveřmi ta jeho bestie... Známe místo, kam se ta potvora nemůže dostat? Je to zvíře, na ty nejsou ochrany nastavené!“

„Ošetřovna,“ zachvěl se Hermioně hlas. „V Baradavických dějinách je to dobře popsáno... Je to jediné místo, které má v rukou plně ošetřovatel, včetně nastavování ochran. Kvůli hrozbě infekce jsou aktivovány i na zvířata... Navíc jsou zvenčí odpuzující kouzla pro případ útoku. Pokud nepadnou ochrany hradu, je chráněná i ošetřovna. Dokud nepadne Brumbál, máme nějakou jistotu.“ „Musíme to aspoň zkusit a zachránit ty nejmenší,“ ozval se Neville. Doteď se držel po boku přátel a posiloval dveře, ale když slyšel hlas svého manžela, připojil se k diskuzi.

„Neville má pravdu,“ nechal se slyšet Ron. „Dobby!“ Skřítek na sebe nenechal čekat dlouho.

Ron, nyní používající svůj strategický mozek, mu v rychlosti řekl, že potřebují, aby všichni skřítkové přišli pro děti a co nejvíc jich přemístili na ošetřovnu, která je jediná bezpečná. Dobby přikyvoval, až mu plácaly uši a vzápětí byla v síni snad stovka skřítků. Ty beze slova brali nejmenší děti za ruce a mizeli s nimi. Nejstarší studenti opevňovali dveře, nakonec v Síni zůstaly jen poslední dva ročníky a skřítci se stále vraceli. Necelá padesátka ze šesti set bradavických dětí čelila hrůze za dveřmi, ale s nadějí.

„Jdi, Draco!“ křikl Neville, když se náhle hradba ze stolů a lavic začala kácet. „Měls' jít hned!“

„Nejdřív šly ty nejmenší!“ ohradil se Draco a Ron chtěl poznamenat něco jako, že Draco si musí počkat, jako ostatní, ale nestihl to. Dveře se s třesknutím rozletěly, jak dovnitř vpadl obrovitý had, snad ještě větší než předtím.

„Promerlina,“ vydechl Neville a postavil se před Draca. Všichni byli zticha, snad zdřevěnělí strachy... Skřítci se odhodlaně vraceli a brali poslední studenty. Nagini párkrát jazykem ochutnala vzduch, jak hledala svůj cíl. Když zjistila správný směr, spokojeně zasyčela a začala se plazit mezi troskami dveří a nábytku.

Ve stejném momentu, kdy Nagini udělala výpad směrem ke zbývajícím dětem, Hermiona jí kouzlem 'namastila' podlahu. Had chvíli klouzal a vztekle syčel. Zarazil se, když se Síní rozlehla jasná a hlasitá píseň a zablesklo se. Nad Nevillem se objevil Fawkes a upustil mu do rukou něco, co držel v drápech. Neville poznal Moudrý klobouk, ale jeho smysl nepochopil... dokud nespatřil, jak se v něm cosi zatřpytilo. Sáhl dovnitř... a vytáhl zlatý zářící meč.

Vtom Nagini zaútočila. Neville stačil jen jednou máchnout ostřím. O okamžik později padl k nohám svého mladého manžela s dvěma bodnutími v hrudi. Vedle něj dopadlo hadí tělo. Ač jeho hlava po zásahu mečem odletěla kus dál, stále sebou škubalo a kroutilo se.

Draco padl na kolena a očima plnýma slz hleděl na Nevilla. Zoufale prosil, ať vydrží. Ron mu pomáhal stlačovat rány a volali skřítka. Dobby se k nim přemístil téměř vzápětí.

 

Rychle uložili Nevilla na přeplněné ošetřovně do postele. Ron si pamatoval, že otec byl pokousán na krku, ale Neville má zranění tak blízko srdci...

Madam Pomfreyová zastavila krvácení, podala zraněnému chlapci silný protijed... Draco zůstal sedět vedle něj, jen se zoufale modlíc, držel ho za ruku. Jeho bledý manžel ležel v bezvědomí a bojoval o život. Uplakaná Hermiona s Ginny seděly o kus dál.

 

Boj v magické kopuli neustával.

Čaroděj s hadí tváří a menší mladík, chvílemi obklopen zlatým štítem, kolem sebe kroužili, metali jeden po druhém různobarevné blesky z hůlek... a na jednom z nich už byla znát únava. Dokud náhle 'Hadohlavec' nezavyl bolestí a nezačal se hroutit. Harry na něj namířil hůlku, s úmyslem ho omráčit a spoutat, ale Voldemort se vzpamatoval příliš rychle.

„Co jste... udělali,“ zasípěl nenávistně. „Jak jste...“

Harry to moc nechápal, ale pak si všiml drobných změn v jeho tváři... Obvykle se i jeho oči podobali hadím, teď byly hnědé. Holá lebka s bledou kůží vypadala o něco více lidsky.

'Někdo zničil další Viteál?' napadlo Harryho. 'Kolik jich ještě má? Zbývá ještě něco?'

„Jak jste na to přišli?“ dožadoval se odpovědi Voldemort.

„Brumbál, nevím jak,“ pokrčil Harry rameny. „Jen jsme se snažili je zničit.“

„No, všechny zničit nemůžete,“ zasyčel Voldemort a napřáhl ruku s hůlkou.

„Avada Kedavra!“

Darlun Drych**!“

Vykřikli oba zároveň. Z Voldemortovy hůlky vystřelil zelený paprsek, aby kousek před cílem zasáhl štít, který se objevil před Harrym. Vlnil se a třpytil jako živé stříbro a odrazil temnou kletbu zpět... Tentokrát zasáhla.

Magická kopule zmizela, v jemné spršce zlatých jisker se vytratila a na místě bojujících ležela dvě těla.

Jen chvíli trvalo, než se někdo donutil pohnout... Severus. Rozpohyboval nohy a za moment padl na kolena u Harryho bezvládného těla. Ostatní obklopili – v dostatečné vzdálenosti – tělo Temného pána. Po několika diagnostických kouzlech si byli jisti – Temný Lord Voldemort, Pán všeho zla, byl mrtev.

Severus zatím prohlížel svého bezvědomého milence. Neskutečně se mu ulevilo, když zjistil, že je pouze magicky vyčerpán! Dalo se to čekat, použil spoustu magie a kouzla, která se musel naučit v tajemné knihovně... Byl vděčný za to, že byl jeho lvíček připraven. Z úlevy ho vyrušil otřesný zvuk.

Spoutaní Smrtijedi se rozeřvali jak o život. Třásli se, skučeli a řvali nepředstavitelnou bolestí. Většina měla odhalená předloktí, jak bystrozorští členové Řádu kontrolovali, jestli mají Znamení zla... Jejich předloktí teď byla rudá, škvařící se, jak Znamení žhnulo a vysílalo mučivou bolest... Nikdo nevěděl, jak jim pomoci, ani omráčení nepomohlo, ihned se probírali, aby dál trpěli.

Pak nastalo ticho. Děsivé ticho.

 

„Co se to stalo?“ vydralo se ze rtů Tonksové. Moody po jejím boku jen potřásl hlavou. „Netuším. Tohle jsem nikdy nezažil.“

„Jsou živí?“ zeptal se někdo. Bystrozoři se k ním rozešli, aby své zajatce zkontrolovali. Brumbál se zamračil a seslal další kouzlo... „Co se děje?“ zajímala se McGonagallová. Ředitel na ni pohlédl. „Oni... zřejmě ztratili magii. Jejich magická jádra jsou... vyčerpána.“ Pak se ohlédl na černě oděného profesora, který právě bral mladíkovo tělo do náruče.

„Severusi?“

„Vezmu ho na ošetřovnu,“ řekl muž jednoduše a s prásknutím zmizel. Pomocí nouzových kanálů se přesunul se svým drahocenným nákladem na ošetřovnu a užasl. Byla plná studentů, doslova praskala ve švech.

„Harry!“ vykřikla Ginny a přiskočila k profesorovi. „Co mu je?“

„Je vyčerpaný a zasáhlo ho pár kouzel... Poppy!“ zavolal na ošetřovatelku. Složil Harryho na postel a přenechal ho její odborné péči... Pak si všiml uplakané tváře svého kmotřence. „Draco!“ podivil se. „Stalo se něco?“ Najednou si uvědomil, že nikde v jeho blízkosti nevidí svého 'zetě'. Podíval se na Hermionu Grangerovou. Byla stejně uplakaná jako Draco a mladá Weasleyová... Tázavě na ni zvedl obočí, dívka polkla slzy a pomalu zavrtěla hlavou. Pak kývla k zakryté části ošetřovny.

Severus jen zavřel oči, pochopil. Sotva pár měsíců po svatbě a už jeho kmotřenec ovdověl. Zatím se nepídil po tom, co se stalo. Jeho Harry byl v bezpečí a dobrých rukách, mohl se věnovat Dracovi. Přešel k němu, zlomený mladík se mu vrhl do náruče a znova se rozplakal. Severus ho vzal do Poppyiny kanceláře. Ve skříňce našel Uklidňující lektvar pro těhotné, podal kmotřenci jím ochucený šálek čaje. Blonďák ho vypil na jeden zátah.

Počkal, až se upokojí a pak se tiše zeptal: „Draco, jak se to stalo?“

„Do hradu se dostala Nagini,“ odpověděl mladík tiše, ale zřetelně. Navzdory tragédii, kterou prožíval, byl nepřirozeně klidný. „Zranila profesora Kratiknota. Schovali jsme se do Velké síně... Hermiona přišla po delší chvíli na to, že by nás mohli přemístit skřítci. Napřed jsme poslali nejmenší děti.“ Tady se Draco odmlčel, objal si rukama své rostoucí bříško. „Neubránili jsme dveře dlouho. Nakonec prorazila skrz... Ředitelův fénix přinesl Moudrý klobouk a Neville z něj vytáhl meč... Chránil mě. Usekl jí hlavu. Ale stačila ho kousnout... Bylo to moc blízko srdce.“

Severus ho objal. „Je mi to líto, Draco. Moc líto.“

„Vím, že jsi ho moc nemusel, ale...“ šeptal Draco téměř nesrozumitelně.

„To, že nezvládal lektvary, neznamená, že jsem si ho nevážil,“ namítl Severus. „A byl pro tebe dobrý. Udělal tě šťastného a dobře se o tebe staral. Byl to dobrý člověk.“

„Jo.“

„Měl by sis lehnout, Draco.“ Ukázal na malé lehátko u stěny. „Odpočiň si. Za chvilku přijdu.“ Vyšel ven, podívat se na zastřené lůžko s Nebelvírovým tělem. Prohlédl Nevillovy rány, tohle už viděl. Často viděl Nagini, když jí Temný pán přenechal nějakého nešťastníka. Statečný chlapec zemřel poměrně rychle. Takové množství jedu a tak blízko srdce nemohlo mít jiný následek.

„O Draca se postarám, Neville,“ pronesl tichounce. „I o to malé.“ Znovu přikryl mrtvého plachtou a vrátil se do kanceláře. Jeho ovdovělý kmotřenec už spal. Bylo toho na něj moc, zvlášť v jeho stavu. Tiše se zeptal Poppy na Filiuse, ujistila ho, že je stabilizovaný a bude v pořádku.

 

Když se do hradu vrátili zbylí profesoři v čele s ředitelem, prohlédli ještě hrad a teprve pak dovolili studentům se vrátit na koleje. Přeživší, ale zřejmě již šílené Smrtijedy si odvedli bystrozoři. Krátce poté se dozvěděli, že v době útoku byly na Ministerstvu nepokoje, které naštěstí dobře zvládli... Pozatýkali hodně Smrtijedů, nutno dodat, že jim v tom dost pomohl stav, do jakého se dostali po smrti Temného pána. Podle ředitelova názoru se pravděpodobně rozšíří psychiatrické oddělení sv. Munga.

Severusovi už to bylo jedno. Okolní svět ho nezajímal, jen se mu ulevilo, že zlo pominulo. Střídavě držel stráž u své lásky a u Draca. Ten se odmítal vrátit do bytu, který sdílel s Nevillem, tak ho Severus nechal u sebe. A noci trávil na ošetřovně.

<<                                                                                         >>

Vysvětlivky (použita velština):

Rwy'n galw pwer y genws, diogelu'r lle hwn! Peidiwch â gadael i'r gelyn ddod i mewn!* - v překl.znamená: Volám sílu rodu, ochraň toto místo! Nedovol vejít nepřátelům!

Darlun Drych** - v překl. znamená zrcadlový štít

 

 

 

Komentáře: 53.Bitvy, které bojujeme

☆☆☆

Nomom | 13.07.2018

A já si řikala, proč na Brumbálově pohřbu nebyl Neville. Už s nemůžu dočkat setkání Harryho a Severuse, což mě přivádí k otázce, z jakého důvodu Harry po probrání s nezůstal se Severusem - pokonil Snape něco? To čekání mě vnitřně ubíjí, ale vždy to stojí za to a tak nezbývá než doufat v brzké zveřejnění nové kapitoly. {^-^} ♡♡♡♡

.)

LH | 10.07.2018

Naprosto skvělé! Doufám v brzké pokračování :)

nový krásný svět bez zlé vůle

sisi | 09.07.2018

Děkuji za novou kapitolu, trošku tu brečím za Nevilla, trošku za Draca. Hrozně jsem se bála, že Naginni půjde po něm a po malém. Neville, v pravdě Nebelvír, zvítězil, i když padl. Těším se na pokračování, jak se to nakonec všechno vyjasní, jaký bude nový krásný svět bez zla. Ale čím se pak vyváží dobro a zlo? Světlo a tma?

.

Markéta | 09.07.2018

Úžasné. Stálo za to si počkat :-) prosím o co nejdříve o další kapču :-)

...

ghost | 08.07.2018

Úžasné, jako vždy. Veliké díky za další kapitolu.

Nadhera

Katka | 08.07.2018

Nadhera, jednoduse nadhera! Cekala sem, podle zacatku povidky, ze Neville neprezije. Jsem stastna za Harryho ze prezil i Severus! Jen... co se mezi nimi stane?
Napjate budu ocekavat dalsi kapitolu, snad nas nenechas tak dlouho na ni cekat?
Preji ti prijemne psani, hodne napadu a hlavne at Lekce ma stastny konec!

...

Trule | 08.07.2018

Teda,to byla jízda,teď už jen zjistit, proč nejsou spolu ti dva...Pauza mezi kapitolami je sice delší, ale stojí to za to.Kolik jich máš ještě v plánu?

Záznamy: 1 - 7 ze 7

Přidat nový příspěvek

Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano (14)
100%

Ne (0)
0%

Mohlo to být lepší (0)
0%

Celkový počet hlasů: 14