45. Tak se kují pikle

Po trochu napjatém návratu do školního kolotoče, zahrnujícím stres okolo následků Vernonovy smrti a jeho následného pohřbu, Harry tak nějak vplul do obvyklé rutiny.

Všední dny věnoval pečlivému studiu, jak školní látky, tak bohaté zásoby Merlinovy knihovny ve věži, trénoval souboje v Komnatě nejvyšší potřeby, která mu dokonce poskytla i protivníky... Magicky vytvořené, na základě Harryho požadavků a tedy i téměř nezničitelné. Zatímco víkendy trávil zapomínáním na okolní svět v náruči tmavookého lektvaristy.

Byl šťastný.

Věděl, že venku se dějí zlé věci. Taky věděl, že dělá všechno proto, aby tomu nejhoršímu zabránil. Prostě si na pár dní v měsíci dovolil... zapomenout, milovat a být milovaný. Vždycky měl proč bojovat, ale neplánoval si budoucnost. Vlastně nevěřil, od chvíle, kdy mu Brumbál prozradil věštbu, že se nějaké budoucnosti dožije. Ale teď po ní toužil, představoval si život po válce s milovaným Ellisem... Dlouhé dny strávené na svém či jeho panství, tiché večery nad knihami či se sklenkou u krbu, celé noci v jediné posteli, přitulený jeden k druhému, nebo vyplněné horoucím milováním, končícím za kuropění.

Náhle netoužil stát se bystrozorem, přál si něco klidnějšího. Nevěděl co, ale něco ho už napadne... Jediné, o čem byl pevně přesvědčen bylo, že tu budoucnost chce strávit s NÍM. I kdyby to nebylo natrvalo, přál si...

Tak mu nad knihami, ve zkouškách a při žhavých hrátkách utekl celý leden. Blížil se Prasinkový víkend. Harry se těšil. Potřeboval si po všem tom učení vyčistit hlavu a co je na to lepšího – i podle jeho zkušenosti – nežli skvělý sex.

 

V hlavní hale narazil na Draca, opíral se o sloup a prohlížel si nehty.

„Co tu děláš, Draco?“ podivil se. Rozhlédl se. „Kde máš Ne...“

„Má zpoždění,“ zavrčel Draco, spíš neklidně, než nespokojeně. „Nevím, kde co dělá, ví, že tu čekám.“

„Snad se jenom zdržel, žádný trest nedostal,“ řekl Harry pobaveně.

„Ahoj, Harry!“ zalapal po dechu rozložitý mladík, který k nim právě doběhl. „Draco, promiň... Přišla mi nečekaná sova od babičky, musel jsem hned napsat odpověď.“

„Je všechno v pořádku?“ zajímal se Harry, ze zdvořilosti. Nakonec, když přijme Draca do rodiny, bude to znamenat nejspíš i Nevilla...

„Jo, jenom mi poslala vzkaz, že dneska do Prasinek nedorazí. Nenapsala podrobnosti, ale narychlo přijel prastrýc Elric, nedal vědět, že přijede. Takže tě představím jindy,“ uculil se ještě zadýchaně na svého Zmijozela. Ten zbledl do úplně papírové běloby.

„Co? Tys mě chtěl představit... dneska? Když to nečekám?“

Harry se radši vzdálil, partnerské záležitosti chtěl řešit, ale jen své, ne cizí. Takže nevěděl, co Neville odpověděl, ale protože si později v Prasinkách všiml, že jsou oba zase jako hrdličky, pomyslel si, že je vše v pořádku. To vše ještě předtím, než se věci tak nějak... zvrtly.

 

Severus vyčerpaně padl na pelest vedle svého – zjevně nenasytného – milence. Otočil se na bok a přitáhl ho k sobě. Harry se k němu přitulil, něco zamumlal a závan magie je očistil, od tělesných tekutin a zbytků šlehačky a čokolády, s kterou si chtěl Harry hrát.

Chlapcovy prsty teď líně přejížděly po tetovaném gryfovi. Bylo to pro Harryho velké a příjemné překvapení, toto nedávné odhalení. Obrázek se mu líbil a když mu jeho milovaný řekl, že si ho vybral, protože salón neměl v nabídce lva, skočil mu okolo krku, až skončili na zemi, kde se taky hned dychtivě pomilovali.

Severuse napřed pobavilo, jak hned potom začal Harry uvažovat, jestli si nemá pořídit tetování taky, ale to mu začal vymlouvat. Že nepotřebuje podobné důkazy lásky, že mu stačí, když vidí na Harrym, co k němu cítí... pak už to jeho Nebelvír nezmínil, ale tušil, že se stejně co nevidět objeví s nějakou vytetovanou zrůdností. Nepřál si zohavit tu hebkou, dokonalou kůži čímsi barevným, Harry byl nádherný sám o sobě a Severus skutečně nepotřeboval vizuální důkazy lásky, z Harryho byla prostě cítit... Věděl, že je milován a byl za to osudu vděčný.

Stále častěji přemýšlel o brzkém přiznání. Bylo mu jasné, že to jednou praskne a taky věděl, že jakmile se tak stane, teď, potom, co spolu začali spát, bude reakce jeho milovaného lvíčka o to horší. Dobrovolné přiznání bude lepší, než kdyby na to Harry přišel jinak.

Přemýšlel, jak na to zavést řeč. Těžko to říct právě v tuhle chvíli, poté, co se tak smyslně milovali, Harry to může vzít jako výsměch svým citům. Je příliš citově založený, neovládne svůj hněv a pak mu Merlin pomáhej...

Severus si náhle uvědomil, že ani s osobním přiznáním nemá nic jisté a co je horší, při Harryho stále nestabilní magii, může jeho doznání dopadnout všelijak. Najednou se možnost, že mu Harry neodpustí, nezdála úplně nejhorší... Co když se skutečně neovládne? Jeho obrovská síla může ze Severuse udělat pouhé třísky na podpal a Harry, až se trochu uklidní, si to při svém sklonu za vše se vinit, bude vyčítat a pokud k němu samotnému - Severusovi – cítí jakoukoli náklonnost, tenhle pocit viny ho sežere zaživa.

Přetočil se na záda, stále s chlapcem v náručí a přemýšlel. Co je zamilovaný do Harryho, chová se spíš jako Nebelvír. Co by udělal Zmijozel?

V duchu si vytvořil seznam a odškrtával body.

Za prvé: Zatloukat, zatloukat, zatloukat.

Za druhé: Rychle to ukončit.

Za třetí: Po odhalení se z toho nějak vylhat.

Za čtvrté: …

„Na co myslíš, lásko?“ vyrušil ho ospalý hlásek. O bradu se mu otřely vlahé rty.

„Na tebe, můj Harry,“ odpověděl Severus upřímně. Přejel dlaní po nahém rameni svého milence, než dodal: „Na budoucnost.“

Postřehl, že Harry ztichl. Odvážil se podívat na něj. Zatajil dech, pod pohledem dvou smaragdových zřítelnic. Už nevypadaly ospale.

„Co máš přesně na mysli?“ zašeptal Harry, zněl chraptivě. Nespouštěl z něj oči, ale vypadal nervózně.

„Harry...“ Severus ho pustil a posunul se tak, aby se mohl posadit, opřel se v polštářích. „Když přemýšlím o své budoucnosti, stále častěji ji vidím... s tebou. Nevím, jestli jsi někdy uvažoval... chci říct...“ povzdechl si, nevěděl, jak dál. Nikdy to nedělal, neuměl mluvit o svých citech. Ale miloval Harryho a nechtěl ho ztratit.

„Já...“ zašeptal Harry, „i přes to, jak mám budoucnost nejistou... Myslím na ni. A v poslední době... pokaždé v ní vidím... tebe.“

„Takže, teoreticky...“ řekl Severus, „bys nebyl proti... v našem vztahu po válce pokračovat?“

Zelené oči se rozšířily.

„Nejsem proti,“ vydechl Harry. V očích se mu nějak zalesklo. „Chci pokračovat.“ Posunul se výš, zblízka pohleděl Severusovi do očí a šeptal: „Dokud mě budeš chtít, budu s tebou. Neumím si představit, že bych jednou byl s někým jiným...“ Nečekal na odpověď a překryl úzké rty svými, Severus vpustil hbitý jazyk do svých úst a přetočil Harryho pod sebe. Hladově oplácel dychtivý polibek, rozechvělý štěstím, že s ním Harry počítá i nadále a zároveň... Uvědomoval si, že ani tento Harryho slib mu nic nezajišťuje. Tak si teď vychutnával každičkou část mladého těla, které se k němu tisklo, s potěšením zaregistroval horké vzrušení, které se mu tlačilo na stehno.

Tiché vzdechy z těch rozkošných úst mu byly rajskou hudbou. Hrál na Harryho tělo jako na hudební nástroj a vyluzoval z něj ty nejnádhernější zvuky.

 

Harry se zmítal pod doteky jazyka a rtů, které putovaly po jeho krku, pomalu klesaly níž, příliš pomalu na to, aby nakonec neprosil o uvolnění. Nejdřív tichounké, pak stále hlasitější steny se změnily ve vzlyky.

Když se talentovaná lektvaristova ústa konečně přesunula k jeho tepajícímu klínu, jen žádostivě zafňukal a prudce zvedl boky. Vzápětí byly přitisknuty zpět k pelesti, aby se nemohl hnout a bolestivě napnuté vzrušení pojala horká hlubina.

„Bože...“ zasténal po chvilce, už skoro nepříčetný vášní, nevěděl, co povídá. Jen toužil po konečné úlevě, kterou mu jeho milovaný mučivě pomalu dopřával. Proto si vůbec neuvědomoval, co mezi svými vzlyky a prosbami vyslovuje...

„Prosím... anooo... ach bože, Merline... prosím... Severusi, prosím...“ šeptal neslyšně. O maličký okamžik později jeho tělo roztřásla závrať rozkoše a vykřikl.

Uvědomil si lehké doteky a unaveně a zemdlený otevřel oči. První, co viděl, byla černá kštice a růžový jazyk, slízávajíc poslední krůpěje jeho spermatu z nahé kůže. Vzdychl.

Na ten zvuk na něj pohlédly černé jiskřivé oči. Usmál se na něj. Vzápětí se nad něj muž přesunul a políbil ho. Ochutnával horké rty svého milence, jeho známou chuť, nyní okořeněnou sebou samým.

„Miluju tě,“ zašeptali oba ve stejnou chvíli. Usmáli se na sebe a znova spojili své rty.

 

V sídle Temného pána

„Luciusi!“

Vysoký Smrtijed pár kroků od trůnu Temného pána se neznatelně zachvěl, ale téměř bez zaváhání vykročil kupředu. Poklekl na koleno a vyčkával.

„Můj Pane?“

„Přemýšlel jsem, Luciusi,“ zapředl Lord Voldemort skoro mazlivým tónem. „A víš, na co jsem přišel?“

„Nedovolím si hádat, můj Pane...“ hlesl Malfoy, snaže se udržet hlas pokorný a nerozklepaný. Už od rána měl tušení, že se něco blíží. Byl to vážně špatný pocit.

„Ten starý mudlomilec...“

'Aaa, už zase!' zasténal v duchu blonďatý Smrtijed. Navenek ale pozorně poslouchal: „... mudlomilec se pořád ohání láskou a přátelstvím, statečností a podobně... A tak jsem přemýšlel...“

„Když dovolíš, můj Pane...“ sebral Malfoy veškerou odvahu, „za tím účelem jsi přece pověřil našeho Mistra lektvarů, aby té jeho pověrečnosti využil...“

„Ano, přesně tak,“ přitakal Voldemort. „Ale rozhodl jsem se, že by bylo záhodno navrátit některé přeběhlíky zpět k nám – do mého Hadího hnízda. Předpokládám dvě věci. Buď se bude můj statečný malý nepřítel cítit tak uražený a bude zranitelný, že ho snadněji porazím, nebo bude tak zamilovaný do Severuse, že ho bude následovat i mezi nás.“

„Můj Pán má v úmyslu... označit Harryho Pottera?“ vyjekl Lucius. Nevěřícně.

„Uvidíme, teď jde o něco jiného,“ nenechal se Zmijozelův dědic odvést od původní myšlenky, „teď mám na mysli zmíněné přeběhlíky, Luciusi.“ Významně na svého služebníka pohlédl... a ten po krátké chvíli pochopil. Cosi v něm zatrnulo.

Draco?

„Mám na mysli tvého syna, Luciusi.“ Trnutí zesílilo.

„Proč?“ uniklo mu.

„Je čisté krve. I přijatelně atraktivní. Mladý a silný. A za správných okolností... by se mohl snadno stát... nositelem mého dědice,“ dokončil myšlenku nahlas. Ticho v sále bylo téměř vražedné. Luciusovi málem vypadly oči, jak je šokovaně třeštil na svého pána.

„C-c-co prosím?“

Voldemort se syčivě rozesmál.

„Je zábavné, vidět tě tak překvapeného, milý Luciusi. Ale myslím to vážně. Dej vědět Severusovi, až ho uvidíš, že si žádám jeho lektvarového umění. Na má poslední volání se nedostavil. Potřebuji, aby vytvořil Lektvar plodnosti, který mi dá dědice a tobě vnuka. Bude-li se tvůj syn chovat, jak se patří, může se i stát... mým životním druhem, ne jen nositelem mého potomka. Odpustím mu jeho chyby, když se vzpamatuje. Očekávám od tebe, že ho přesvědčíš, že je to v zájmu jeho i jeho rodiny. Jdi domů a vyčkávej jeho příchodu. Už jsem pro něj poslal. Teď běž!“ mávl rukou a ohromený Smrtijed se jen uklonil a zmizel ze sálu.

 

Vkrátku se obvykle uhlazený a klidný aristokrat přemístil ke svému sídlu. Rozrazil hlavní dveře Malfoy Manor, že se s třísknutím zarazili do stěn, kde zůstaly díry.

„Narcisso!“ vykřikl. S tichým puknutím se před ním objevil skřítek a uklonil se. Malfoy se na osobního skřítka své manželky zamračil.

„Madam si šla po večeři lehnout, pane Luciusi, říkala, že ji bolí hlava,“ vysvětlil skřípavým hlasem. V odpověď byl odkopnut, až narazil ušatou hlavou na protější stěnu. Víc se Lucius nestaral, skřítek ho nezajímal, dokoce ani to jestli jeho ránu vůbec přežil... (Přežil.)

Rychlým a rázným krokem se vydal do budoáru své ženy. Byla vzhůru, ještě nedávná bolest hlavy jí stejně nedala usnout. Zabral až lektvar.

„Narcisso! Sedni si, musím ti něco říct!“ vyštěkl na ni, sotva vešel a spatřil, jak se otáčí před zrcadlem a zkouší si hůlkou různé účesy.

„Luciusi? Něco se stalo? A jak to vypadáš?“ znepokojila se krásná blondýnka, stále ještě půvabná i po těch letech vedle něj a ve strachu z Temného pána. Snad nikdy neviděla svého muže tak rozrušeného a rozcuchaného. No vyjma chvil, které strávil v jejím loži... když si dala obzvlášť záležet.

„Temný pán si předvolal tvého syna,“ sdělil jí zkráceně. Žena se vyděsila.

„On ho zabije!“ vykřikla. „Luciusi, to nesmíš připustit, je to přece tvůj syn! Vím, že se na něj zlobíš, ale...“

„SEDNI-SI!“ přikázal pán domu Malfoyů. „A nech mě, pro Merlina, domluvit! Náš Pán se kupodivu na Draca nezlobí, dokonce mu chce odpustit... když se bude patřičně chovat.“

„A to znamená...?“ znejistěla žena. Slova jejího manžela vůbec nezněla špatně... a protože to byla slova původně Voldemortova, bylo to opravdu zlé.

„Pán zla si vybral Draca jako... svého partnera,“ oznámil jí muž hrdě. „A nositele jeho potomka. Je to čest pro rod Malfoyů.“

Pak jen užasle shlédl na ležící manželku, kterou tahle zpráva doslova omráčila.

 

O pár hodin dřív

 

„Rodolfusi, Rabastane.“ Temný pán pokynul dvěma černě oděným mužům s hnědými vlasy. Bratři se na sebe podívali, ale poslušně poklekli před svým pánem. S pohledem upřeným na mramorovou podlahu jeden z nich promluvil: „Posloucháme tvé rozkazy, můj Pane.“

„Náš přítel Nott mě informoval, že dnes je Prasinkový víkend. Nepochybuji, že sedmé ročníky tam budou...“

„Náš Pán snad má na mysli... zajmout Pottera?“ odhadoval druhý bratr.

„Tentokrát ne,“ překvapil je Voldemort. „Vsadil bych se, že jeho pečlivě hlídají. Ale... určitě nebudou hlídat tvého malého synovce, Rodolfusi,“ zadíval se na jednoho z nich. „Nepřeji si, abyste se o svém úkolu komukoli zmínili, hlavně ne tvé manželce, Rodolfusi. Vyberte si několik Smrtijedů a dnes odpoledne zaútočíte na Prasinky. Vy dva zajmete Draca Malfoye. Dopravte ho na Malfoy Manor, jeho otec už bude mít pokyny. V Prasinkách se bavte, jak chcete, ale nejdřív se postarejte o mladého pana Malfoye. Nesmí vám uniknout, je nejdůležitějším článkem mého nového plánu. Pokud se vrátíte bez úspěchu... bude vám Cruciatus připadat jako líbánky. Vyjádřil jsem se jasně?“

„Jako den, můj Pane,“ uklonil se hluboce Rodolfus. Rabastan ho následoval. Pak se rychle vzdálili ze sálu.

 

„Nemůžu se dočkat prázdnin,“ prohlásil Harry, když se v předsíni Útočiště oblékal k odchodu. „Vždycky, když se vrátím do školy, stýská se mi.“

„Ani si nevzpomínám, že bych já ve tvém věku byl až tak nadržený,“ podivil se muž se stopou jízlivosti.

Harry zrudl. „Jenom tohle jsem nemyslel,“ zavrčel v rozpacích. „Jde o to... S tebou jsem sám sebou. Ve škole mám pocit, že musím pořád nosit nějakou masku, protože prostě před spoustou lidí nemůžu dát najevo, co si myslím, jak se cítím... Nenávidím být pořád pod drobnohledem.“

„Chápu tě,“ zamumlal lektvarista a políbil ho na čelo. Harry se mu na chvilku stulil v náruči.

„Opravdu?“ zeptal se smutně. Měl pocit, že když to člověk nezažije, nemůže to chápat.

'Víc, než si umíš představit, můj Harry,' pomyslel si muž. Pevněji sevřel mladého muže v náruči. Od rána měl pocit, že se blíží něco špatného. Modlil se, aby to 'něco špatného' nevzalo toho nádherného mladíka z jeho objetí navěky.

„Už musím jít,“ hlesl Harry. „Uvidíme se příští víkend, že jo?“

„Jistěže,“ odpověděl Ellis. „Nic mi nezabrání, abych na tebe nečekal. Tak zase v pátek večer?“

„Ano,“ pokývl Harry a neochotně se odtáhl. „Napíšu, kdyby něco.“

„Nápodobně,“ řekl Ellis. „Dobře, vrať se do školy, nebo... Jdeš ještě do Prasinek?“

„Ano, vlastně jsem šel napřed za tebou...“ usmál se Nebelvír. „Nakoupím si pár věcí.“

Společně vyšli z domku, na hranicích Fidelia lektvarista Harryho ještě jednou hladově políbil a pak se díval, jak chlapec v těžkém hábitu a šále zmizel. Po pár okamžicích zrušil podobu Ellise Lloyda a přemístil se taky.

 

Netrvalo dlouho a Harry došel k Medovému ráji. Ne, že by měl stále chuť na čokoládu, ale tušil, že ji brzy mít bude – možná příští víkend? - takže si koupil dvě tabulky mléčné čokolády a vyrazil zase do zimy, nakoupit pár pamlsků pro Hedviku a zkouknout nějaké výlohy. Možná se staví i u Taškáře.

Když vycházel z Medového ráje, všiml si Rona a Hermiony, mířili k madam Pacinkové. A podle kamarádova špatně skrývaného znechucení soudil, že to byl nápad vlasaté vševědky. S účastí si vzpomněl na svou vlastní návštěvu malé cukrárny, ve společnosti mladé Havraspárky. Cho byla pořád hezká, chovala se k němu mile a přátelsky, jen už nevnímal její ženské kouzlo. Poté, co si uvědomil, kde opravdu leží jeho milostné zájmy, nedokázal cítit vůči svým spolužačkám přitažlivost. Stále dokázal vidět a uznat jejich krásu, no, jen to není nic pro něj.

U Taškáře zjistil, že za dvojčata zaskakuje Lee Jordan, kluci zůstali ve své pobočce na Příčné. Krátce si popovídali, Lee u toho přebíral objednávky, balil zboží a samozřejmě vyzvídal, jak Harry stávil Vánoce. Od dvojčat se dověděl, že byl tentokrát i o svátcích u mudlů, tak ho zajímalo, jak se měl.

Po půlhodině povídání měl Harry tak akorát čas na to, aby vyrazil do školy. Od obchodu s potřebami na famfrpál na něj mávala Hermiona. Dorazil k ní, zrovna když z obchodu vypadl Ron. Připojil se k nim, ve spokojeném hovoru se vydali k cestě, navazující na školní pozemky.

„Škoda, že ještě nemůžem k madam Rosmertě,“ postěžoval si Ron. „Proč se musíme vracet už teď, je přece světlo...“

„Protože zítra je pondělí a bude lépe, když se dodatečně připravíte na vyučování, pane Weasley,“ setřel ho chladný sametový hlas. Trojice se prudce otočila, jen jeden však cítil při spatření černě oděného profesora opravdové potěšení.

 

„Pokračujte v cestě, studenti,“ pobídl je Snape. Na Weasleyho se zamračil, Hermionu jen letmo přelétl pohledem, když pohlédl na svého Harryho, cítil, jak se mu na rty dere úsměv. Pevně je stiskl, aby se ovládl. Ale vřelému pocitu uvnitř sebe bránit nemohl. Těšilo ho, že Harry má v očích ten laskavý, zelený oheň, i ve chvíli, kdy hledí na něj, na Snapea. Najednou se rozhodl. Udělá to, ještě dnes. Oslovil ho: „Pane Pottere, po návratu se zastavte v mém kabinetě. Uvážil jsem vaši žádost ohledně doučování z Lektvarů, promluvíme si o tom.“

 

Harry sice netušil, o čem to mluví, ale bylo mu jasné, že se buď něco děje, nebo se má stát. Tak jen pokorně přikývl.

„Ano, pane,“ hlesl.

Nevšímal si, že Ron se na ně oba mračí a Hermiona se na něj (Harryho) spokojeně usmívá. Díval se do černých jiskřivých očí, najednou mu v mysli probleskla nedávná vzpomínka: mučivé žhavé vzrušení, doteky talentovaných rtů a jazyka, sžíravá touha po vyvrcholení a jeho vlastní prosby...

'Prosím... ach bože... Prosím, Severusi... prosím...'

Jakmile si Harry vybavil tohle, šokem se mu rozšířily oči. Uvědomil si, co to vlastně řekl... A komu.

Vyděsil se. Modlil se, aby si to jeho milovaný nikdy nevybavil. Ví, co by to znamenalo. Z tohohle by se nevymluvil, protože, ksakru, ani neví, proč to vůbec vypustil z úst!

Doba, kdy toužil po Snapeovi, byla přece pryč, byl dávno někde jinde! Miluje svého Ellise, nesní o jiném! Nechtěl řešit, proč se to stalo, snažil se tuhle vzpomínku zatlačit co nejhlouběji do svého povědomí. Musí si dát pozor co říká, i když je totálně mimo. Nebo už nikdy nesexovat.

Což si neumí představit.

 

Severuse zamrazilo, tak silně, až ho zaštípaly konce prstů. Harry si to nejspíš neuvědomil, ale zachytil tu vzpomínku. Měl by ho pokárat, že nemá vztyčené ochrany, ale to, co během zlomku vteřiny viděl s ním otřáslo. Vůbec si to neuvědomil, nedošlo mu...

'Řekl mi Severusi... Harry... řekl to MNĚ... Merline.'

Byl z toho úplně mimo. Nikdy by ho ani nenapadlo, že by na něj ten chlapec myslel jinak, než jako na profesora... Jak to, že si ničeho nevšiml?

Od dalšího přemítání ho odtrhlo dívčí zaječení: „Smrtijedi!“

Rozpoutal se chaos.

Obyvatelé Prasinek i studenti utíkali sem tam, ve snaze schovat se před záblesky kleteb, které se jen míhaly vzduchem. Sem tam někoho zasáhly, pár studentů leželo bezvládně na zemi, či se zmítalo v křečích, bělostný sníh místy zdobil děsivý karmín. V ulicích se objaevil asi tucet černých postav šířících kolem sebe strach a kletby.

Severus se probral ze strnulosti, bleskovou rychlostí začal pálit kouzla kolem sebe, na obranu studentů i se snažil zasáhnout kteréhokoliv černopláštníka s maskou.

Povedlo se mu jednoho kletbou rozplácnout o stěnu domu, stále se pohyboval mezi svými 'kolegy' a zelenookým Nebelvírem.

Nemohl tušit, že jim tentokrát nejde o něj.

Vzápětí uslyšel další hrozný výkřik. Tentokrát chlapecký.

 

Harry ten hlas poznal.

Neville. Vzpomněl si, že jeho nebelvírský kamarád byl s Dracem. A přemohlo ho zlé tušení. Stejně jako on, je i bývalý Malfoyův dědic na černé listině Temného pána. Nehledě na to, že Harry by nedal ublížit své rodině a za tu už nějakou dobu Draca považoval. Je hlavou Blacků, je jeho povinnost své příbuzné ochránit... Krátce hodil modlitbu k Merlinovi, aby nenarazil na Belatrix, tou se teď opravdu nechtěl zabývat. Aniž si toho Snape povšiml, vyrazil směrem k Nevillovu šílenému křiku. Odhadoval to na Cruciatus. Doufal, že Nevillův osud není sdílet se svými rodiči pokoj u sv.Munga.

 

„Nechte ho, zbabělci!“ rozkřičel se Draco na dva muže, kteří si na jeho milovaném Nebelvírovi procvičovali Cruciatus, ale než se stačil rozehnat hůlkou, trefila ho do zad omračovací kletba. Poslední, co uviděl, byl přibíhající Harry. Pak mu černá tma zastřela vědomí.

 

Harry byl rozezlený a kapku vyděšený. Jeho obavy se potvrdily, když uviděl zmučeného Nevilla a dva Smrtijedy s Dracem v bezvědomí. Vyslal k nim svazovací a omračovací kletby, neverbálně a rychle, přesto se přemístili dřív, než je mohl zasáhnout. Obě kouzla 'neškodně' zasáhla stěnu obchodu, před kterým stáli. Zůstal jen na zemi ležící Neville Longbottom. Vrhl se k němu.

Věděl, že potřebuje pomoc, netušil, jak dlouho mohla ta kletba trvat a jakou škodu stačila napáchat. Potřeboval se dostat k lékařské pomoci a to rychle.

Náhle uslyšel několik rychle po sobě jdoucích puknutí, otočil se s hůlkou v ruce. Ulevilo se mu, když poznal několik členů Řádu, začali likvidovat přítomné Smrtijedy. Další puknutí a vedle něj se ocitla Tonksová. Najednou dostal nálad.

„Dobby!“ zakřičel. Skřítek se vedle něj objevil skoro okamžitě.

„Co si pan Harry přeje?!“ snažil se překřičet okolní hluk.

„Dokážeš přemístit Nevilla na ošetřovnu?“ požádal ho Harry. „Rychle. Potřebuje pomoc, mučili ho.“

„Ano, pane Harry,“ zakýval Dobby plachtovitýma ušima, položil na Nevilla ruku a oba zmizeli.

 

„Co si sakra myslíš, že děláš?“ zařval na něj někdo. Harry se prudce otočil.

Stál za ním Snape a zjevně běsnil. Pak ho popadl a vtáhl do nejbližších dveří. V setmělém obchodě pustil jeho límec a znova zaburácel: „Nesnaž se mizet, když se tě pokouším chránit, ty zabedněnče!“

„O mě jim nešlo,“ řekl Harry rychle. „Vzali s sebou Draca. To Nevillovo mučení ho asi mělo přilákat.“

Snape zkrotl jako mávnutím hůlky. Zbledl ještě víc, než si Harry myslel, že je možné.

„Mají – Draca?“ zašeptal. Strach, který ho opustil, když spatřil Harryho, klečícího nad tím lektvarovým nemehlem, ale díky bohu naprosto živého, se vrátil s novou silou. Jeho kmotřenec, jediná rodina, kterou - kromě Harryho – má... Je pryč, v zajetí Temného pána. Nedělal si iluze o tom, co ho čeká. V této chvíli litoval, že jeho Znamení je mrtvé. Nemůže ho jít hledat, ani neví, kde má Temný pán sídlo... Vždy se tam dostal jen pomocí Znamení. Po zavolání ho k jeho Pánovi prostě přitáhlo, když se přemísťoval.

„Musíme se vrátit,“ řekl chladně. Musí se dostat do školy, k Albusovi, zorganizovat pátrání... Ale bál se, že než najdou jedinou stopu, bude pro jeho kmotřence pozdě. Vyrazil ze dveří, ulice už byla klidná, jenom rozbité věci a bolestné sténání raněných prozrazovalo, že se tu odehrály děsivé věci.

„Morsmordre!“ uslyšeli.

Harry vzhlédl. Nad městečkem se zformovalo Temné znamení. Vzápětí kolem něj prolétla další kletba, ten červený paprsek Harry dobře znal. Smrtijed vypálil 'Sectumsempra!' a přemístil se dřív, než se po něm nedaleko stojící bystrozoři vrhli. Ale Harry ho nepronásledoval, rychle se sklonil k černému tělu, které leželo před ním.

„Profesore,“ zašeptal. Rychle sáhl na krk, díkymerlinovi, cítil puls.

„Harry!“ uslyšel Tonksovou. Napůl omámeně se na ni podíval.

„Já jsem v pořádku,“ řekl. „Oni odvedli Draca. Najděte ho. Já se postarám o něj.“ Objal Snapea jednou rukou a soustředil se. Před očima překvapené bystrozorky oba zmizeli.

„On se umí přemísťovat?“ ozval se Kingsley Pastorek překvapeně.

„Očividně,“ zamumlala stejně ohromená Tonksová.

 

Harrymu se zatočila hlava. Bylo to podobné, jako když přistával s přenášedlem. Žuchl se svým 'nákladem' na podlahu ošetřovny. Rozhlédl se a zaječel: „Madam Pomfreyová!“

„Pš-“ chtěla ho lékouzelnice okřiknout, ale když spatřila v jeho náruči zakrváceného profesora, zmlkla a vrhla se na pomoc. Bezvládného muže odlevitovala na nejbližší postel, kouzlem ho svlékla z černého hábitu a vyptávala se Harryho, jaké kletby to byly, zatímco na řezné rány sesílala protikrvácivé kouzlo. Nezabrání krvácení, ale silně ho omezí, než zraněný dostane ty správné lektvary.

„Pokud vím, tak jen jedna, ta, co ji vyslal Ron na podzim,“ odpověděl Nebelvír bleskově. „Bude v pořádku?“

„Profesor Snape je silný muž a není zraněn poprvé, pane Pottere,“ usmála se na něj. Zjevně ho chtěla uklidnit, ale jejích očí se úsměv nedotkl, takže jí tak docela neuvěřil.

Aby nepřekážel, poslala ho ven. Rozhodl se zajít do ředitelny, v Prasinkách to zvládnou bystrozoři a Řád. Když madam Pomfreyová odběhla pro lektvary a obvazy, stoupl si znova k posteli. Nechtěl toho muže nechat o samotě.

„Pane?“ zašeptal nejistě. Ledový klid, který cítil během a po útoku – vyjma okamžiku, kdy spatřil Smrtijedy mučící jeho kamaráda – ho už před chvílí opustil, uvolnil místo strachu a nejistotě. Oboje nesnášel.

Lehce se dotkl lektvaristových prstů, zachvěly se. Byly chladné, bledé, dlouhé. Zároveň věděl, že jsou silné a dokážou být i opatrné. Jak se na ně podíval, připomínaly mu prsty jiného muže, jiného lektvaristy.

Sklouzl očima trochu výš, na levé předloktí. Věděl, že tam je tetování. Jen neočekával jiné, než Znamení zla.

Dech se v něm zajíkl, když spatřil modré linky, tvořící obraz gryfa. 

 

Severus se probíral. Ucítil na svých prstech dotek, pach, který ho udeřil do nosu, mu prozradil, kde se nachází. Pomalu otevřel oči, postavu, kterou u své postele spatřil, by právě teď nečekal.

Tiché zajíknutí mu oznámilo, že jeho společník je něčím ohromen. Podíval se taky, prudce se nadechl, jak mu došlo...

„Harry...“ vydechl provinile.

Zelené oči se na něj stočily. Šok a nevíra mu vzaly každé další slovo.

Nebelvír udělal krok vzad. Nespouštěl z něj oči. Pak další krok. Pak se otočil a utekl z ošetřovny, než mohl Severus cokoliv říct. 

<<                                                                                                 >>

 

Komentáře: 45. Tak se kují pikle

Datum: 23.07.2016 | Vložil: Růže

To čekání na novou kapitolu je hrozné!!!

:)

Datum: 17.07.2016 | Vložil: market

A je to venku. Jsem zvědavá jak se s tím poperou. Moc pěkný díl a těším se na pokračování.

:-)

Datum: 16.07.2016 | Vložil: Achája

Úžasné jako vždy, poněkud náhlé odhalení. To jsem zvědavá, jako to chlapci vyřeší:-) Doufám, že se pokračování dočkáme brzy, kdo to má vydržet?:-)

:)

Datum: 15.07.2016 | Vložil: lia

Jen jestli Harry ještě nečeká, tak mi nesedí, že už zjistil o Severusovi
Moc se těším jak to zařídíš :D

parada

Datum: 14.07.2016 | Vložil: em

Skvělá kapitola, doufám ze brzy budu další!!!!! Nemůžu se dočkat.

Super

Datum: 14.07.2016 | Vložil: chocholanka

Nádherná kapitola. V poslednej dobe išiel dej len veľmi pozvoľna a zrazu BUM a takýto posun len za jednu kapitolu. Je mi trochu ľúto Seva, že zrovna on musí mať tú smolu, že keď sa odhodlá povedať Harrymu pravdu musí to Harry zistiť tým najnevhodnejším spôsobom. Tým pádom sa dá predpokladať, že Harry už teraz čaká bábo a posledný boj sa už neuveriteľne blíži. Osobne sa najviac teším keď Severus už v "súčastnosti" stretne malého Jamesa :D Hmm takže ešte raz ďakujem za skvelú kapitola a neviem sa dočkať novej :D

Re: Super

Datum: 14.07.2016 | Vložil: SORA 77

Tak tě asi zklamu... Harry ještě nečeká, boj se sice blíží, ale pár měsíců mu zbývá... Bacha spoiler! Severus bude mít ještě trochu kliku. A co se týče příchodu Jamese do školy, opravdu se máš nač těšit.

Re: Re: Super

Datum: 16.07.2016 | Vložil: chocholanka

A škoda, myslela som aspoň z toho ako bol úvod, že už bude mať mimčo :D úprimne som sa ani nezamýšľala nad možnosťou, že by mu to Harry odpustil a problém prečo odišiel bol nejaký iný :D takže som o to viac zvedavá čo si vymyslela :D

:*

Datum: 14.07.2016 | Vložil: Melisan

Úžasná kapitolka. Nemůžu se již dočkat pokračování!
Podle toho co bylo na začátku soudím že Harry Severusovi neodpustí ještě několik roků po válce ale doufám, že to se velmi rychle změní :)

fíha!

Datum: 14.07.2016 | Vložil: Lucy

Perfektná kapitola.... vlastne celá poviedka a som zvedavá ako to dopadne a dúfam v happy end :D

Záznamy: 1 - 10 ze 11
1 | 2 >>

Přidat nový příspěvek