24. Den poté

Severus odložil opravené úkoly a zamyslel se. Uplynula už hodina od odchodu ředitele a Weasleyových z jeho učebny, nepochyboval, že teď už je ten nebelvírský potížista pryč ze školy. Lákala ho myšlenka na spánek. Pak ho napadla šílenost.

         ‚Co to dělám?‘ ptal se sám sebe, procházeje o chvilku později ztichlým hradem. Chodba k ošetřovně se mu nikdy nezdála tak dlouhá. 

Neměl bych tu být,‘ přesvědčoval se. ‚Začínám se chovat jako nějaké… zamilované štěně, promerlina! Copak jsem Nebelvír?!‘ Přesto jeho krok ani nezakolísal, když kráčel k velkým dveřím. Potichu vstoupil na ztichlou ošetřovnu, výjimečně až na jednoho pacienta prázdnou.

 

         Do velké místnosti svítil měsíc, téměř v úplňku. Snape si mimoděk vzpomněl na Lupina a na Vlčí zhoubu, kterou mu nedávno vařil. Ale nebyl tu proto, aby obdivoval měsíc. Zamířil k lůžku, krytému zástěnou, aby naň nebylo ode dveří vidět. Neslyšně prošel mezi postelemi, až zastavil u spící postavy. Mladíkovi, zavrtanému do peřin, mezi obvazy vykukovala jen čupřina černých vlasů.

 

         Severus natáhl prsty a po kratičkém zaváhání je vnořil do rozcuchaných pramínků. Okamžitě si uvědomil, že jsou provlhlé a z chlapcovy pokožky sálá horko. S obavou stáhl deku z obličeje, na Harryho čele stály perličky potu, tvář zrudlá. Jemně setřel z mladého čela pot. ‚Má horečku,‘ konstatoval pro sebe lektvarista. Přelétl pohledem prázdné lahvičky od lektvarů na stolku, ne, proti horečce žádný. ‚Na co ta ženská myslí?‘ zamračil se při nelichotivé myšlence na madam Pomfreyovou. Přivolal lahvičku s příslušným lektvarem. Nebelvír už spal po Bezesném spánku, nemělo smysl jej zkoušet budit… vkouzlil mu lektvar do těla. Chlapec tiše vzdychl, ale spal dál.

 

         Severus se posadil na židli a uvažoval. Přemýšlel o svém vztahu k tomuto zvláštnímu mladíkovi. Pozoroval jeho spící tvář. ‚Tak málo chybělo… Kdybych se jen trochu zdržel, oni by nevěděli, co mají dělat… Ztratil bych ho.‘ Jen krátce mu ta možnost prokmitla myslí, ale nechala po sobě ošklivou pachuť. Přestože věděl, že jako Ellis bude muset nechat Harryho jít, poněkud nezmijozelsky impulzivně se rozhodl, zkusit k sobě připoutat k sobě Harryho i jako Snape. Pak si připomněl původní předsevzetí, ve své pravé podobě se chlapci vyhnout. Ani to se mu moc nelíbilo. Nechtěl se Harryho společnosti vzdát. Najednou nevěděl, co má dělat. 

         Vstal a po lehkém pohlazení černých kučer – kdy spokojeně uznal, že horečka ustupuje – se odebral zpět do svého sklepení, hádaje se sám se sebou.

 

         Ve stejnou chvíli rozlehlé kuchyni Doupěte seděli u stolu tři mladí muži. Dva zrzaví, podobní si k nerozeznání a opálený, s rudohnědými vlasy na ramena.

         „Co myslíte, že se tam stalo?“ nevydržel mlčení Fred. „Kdyby Vy-víte-kdo zaútočil na Bradavice…“

         „To by už byl zalarmovaný Řád,“ mínil Charlie, který dorazil domů teď v noci, po několika měsících v Rumunsku. „Brumbál ví, že jsem se teď měl vrátit, posílal jsem mu hlášku, že nějakou dobu zůstanu, kdyby potřeboval. Počkáme, až se naši vrátí, vysvětlí nám to.“

         „Jsou pryč už dlouho,“ konstatoval neklidně George, když vtom vzplál v krbu zelený oheň a ven vylezl Ron.

         „Rone?!“ ozvalo se trojhlasně. Zrzavý chlapec vzhlédl ke svým bratrům a znova pobledl. S naprosto jasným výrazem studu sklopil hlavu a ustoupil od krbu, aby mohli vejít rodiče.

         „Charlie!“ zvolal Arthur. „Už jsi doma? Čekali jsme tě ráno!“

         „Stihl jsem to dřív,“ pokrčil mladý krotitel draků rameny. „Vysvětlíte nám, proč jste byli v Bradavicích v tuhle dobu a proč je Ron doma? Něco se ve škole stalo?“

         „Vyloučili mě,“ hlesl Ron do ticha, se sklopenou hlavou. „Dočasně.“

         „Cože?!“ vykřikly dvojčata. „Co jsi udělal…“ začal vyzvídat Fred.

         „…že s tebou vyběhli, brácho?“ dokončil to George.

         Weasleyovic rodiče se na sebe podívali, pak se posadili ke stolu. Hlava rodiny – Arthur Weasley – se zatvářil smutně. Pohlédl na zkormouceného syna, který pořád stál před krbem a řekl: „Ron při hádce s mladým Malfoyem vyslal temné kouzlo. Bohužel zasáhlo Harryho.“

         Ronovi bratři nevěřícně zazírali. Pak se otočili na nejmladšího z nich: „Je to pravda? Co to bylo za kouzlo? Co Harrymu udělalo? Bude v pořádku?“ zasypali ho otázkami.

         Ron se přišoural blíž a přikývl. „Je to pravda. Já… nevěděl, co to udělá. V tý knížce bylo jen napsáno: ‚Určeno nepřátelům‘. Proto jsem to chtěl poslat na Malfoye. Nechtěl jsem ho zabít.“ Ostatní se šokovaně odmlčeli.

         „Nechceš tím říct, že jsi zabil Harryho, doufám?“ promluvil Charlie neklidně. „Že ne?“

         „Ne!“ vyděsil se mladík. „To ne, Brumbál říkal, že bude v pořádku!“

         „To je pravda,“ potvrdila Molly. „Harry je sice vážně zraněn, podle Severusových slov, ale prý se uzdraví.“

         „Podle Severusových slov? Jak se do toho zaplet‘ Snape?“ zajímalo se jedno z dvojčat.

         „Snape mě odzbrojil a přemístil Harryho na ošetřovnu,“ vysvětlil Ron. „Taky sebral Nebelvíru všechny body,“ posteskl si. „Ráno mě všichni proklejou na dálku. Asi mám kliku, že tam nejsem.“

         „To určitě,“ souhlasil Fred. „Ale jak myslíš, že na to budou reagovat Malfoyovi? Pochybuju, že si ten rozmazlenej skrček nebude stěžovat.“

         „Otec se Malfoye prý zřekl,“ oznámil Ron spokojeně. „Snape pochybuje, že to bude řešit… A on ho přece zná dobře.“

         „Já bych na vavřínech neusínal,“ podotkl Arthur. „Že se Lucius zřekl syna, nemusí znamenat, že nevyužije možnost nás nějak poškodit. Až budete venku, buďte opatrní,“ otočil se na své tři už školou nepovinné potomky. „Tak. Je dost pozdě, kluci. Jděte spát, zbytek probereme ráno. Dobrou noc.“

         „Dobrou, tati, dobrou, mami,“ popřáli jim kluci, Ron se šoural poslední. U schodů se ještě zastavil a ohlédl se na rodiče: „Mami, tati… Mrzí mě to. Nic z toho jsem nechtěl. Strašně mě to mrzí.“

         „Věříme ti, Rone,“ ujala se slova Molly. „Můžeme jen doufat, že to nebude mít ještě další, horší následky.“

         „Jo,“ zašeptal chlapec. „Taky doufám. Dobrou.“

         „Dobrou noc,“ odpověděli mu otec s matkou.

 

         Sotva skleslý, z Bradavic dočasně vyloučený Nebelvír vstoupil do svého pokoje, zaznamenal, že má návštěvu.

         Jeho tři starší bratři seděli na obou postelích (jednu z nich používal Harry, když byl v Doupěti, při té vzpomínce se Ronovi chtělo brečet), podívali se na něj s vážnými obličeji.

         „Posaď se, Rone,“ vyzval ho nejstarší z nich. „Potřebujeme slyšet, co se stalo. Rodiče nám sice ráno něco poví, ale všechno zaobalují… Tak vyklop, co víš… nezaobaleně.“

         „Co je to za kletbu?“ chtělo vědět jedno z dvojčat.

         „A co dělá?“ zajímalo se druhé.

         Ron zatajil dech. Své bratry viděl rád, ale otázky na jeho zločin ho znechucovaly. Strašně to připomínalo vyzvídání ostatních studentů, jaké podstupoval Harry, když byl z nějakého důvodu zase v novinách. Konečně chápal, jak se musí pokaždé cítit a jeho závist vzala za své.

         „Pořeže toho, koho zasáhne. Nevěděl jsem, co ta kletba udělá,“ zamumlal a sedl si na židli u stolu. „Neměl jsem ji použít, Snape měl pravdu. Není dobrej nápad, použít kouzlo, o kterým nic nevíte.“

         „Proč jsi ji teda na Malfoye vyslal?“ zeptal se Charlie. Ron pokrčil rameny. „Už mi asi ruply nervy. V poslední době se dějou divný věci, Harry je divnej už od začátku školy… Nějak se… změnil.“ Tahle poznámka vyvolala na tvářích ostatních neklidné výrazy.

         „Jak… změnil?“ ozval se George znepokojeně.

         „Souvisí to nějak s těma dopisama?“ vyzvídal zase Fred, spíš pobaveně. „Už ses nezmínil, jestli se ti to povedlo… Naše rady nezabraly?“

         „Vůbec jsem se k tomu nedostal,“ přiznal zrzek. „Harry našel ten dopis, co jsem mu schoval a řekl to Hermioně.“

         „Aháá,“ udělala dvojčata unisono. „Takžéé… máš utrum i s ní?“ Charliemu asi zaskočila slina, protože se zakuckal. I když nejmladší bratr ho podezříval, že to je smíchy.

         „Ne, Harry mi to odpustil…“ mávl chlapec rukou. „Jenže, pak se začal chovat ještě víc divně. Víte, jakej je Snape parchant, ne?“ Počkal, až to jeho posluchači odsouhlasí… s nelibostí zaznamenal, že ten nejstarší jen přivřel oči a očekává bližší vysvětlení. Povzdechl si. „Harry… přitom, co mu ten netopýr prováděl o prázdninách… se ho najednou zastává a zase začal s tréninkama. Tvrdí, že je Snape…“ tady ztišil hlas a dořekl: „fajn. Chápete to? Snape a fajn. Prej se k němu chová jinak, líp. Určitě na něj něco hraje a Harry mu to baští! Ten zatracenej, umaštěnej…“ Ron se málem zajíkl hořkými slinami zášti.

 

         Charlie svého bratra neklidně sledoval a uvažoval. Nikdy ho neviděl takhle. Ano, věděl, že právě Ron má vůči svému profesorovi lektvarů silnou averzi a na základě dřívějších vlastních zkušeností ho chápal… Ale jakožto člen Řádu znal Snapea i jinak než jako učitele, vážil si jeho zkušeností a obdivoval jeho odvahu coby špiona. Věděl, že on sám by si netroufl. To už raději krotí draky.

         „Rone…“ začal trochu váhavě, „něco ti řeknu, i když tuším, že se ti to nebude líbit. Je to prostě můj názor. Nemyslíš, že je dobře, že Harry se Snapem konečně vychází? Možná bys měl být rád, že už se tou starou nevraživostí nezabývají? Jsou na stejné straně. Mají společného nepřítele. V zájmu Voldemortoy porážky spolu musí minimálně spolupracovat. Severus je velmi vzdělaný, statečný člověk.

Neznám snad nikoho, kdo je schopen přetrpět Voldemortovu krutost, špehovat ho a riskovat, že bude odhalen... A pokaždé se tam vracet s myšlenkou, že už je to možná naposled. Žít ve stresu z toho, že může být kdykoli odhalen…

Tohle dokáže jen velmi odvážný člověk. Jsem rád, že je s námi, ne proti nám. Věř, nebo ne, Severus Snape je nebezpečný protivník… ale vážně dobrý člověk.“ Nepřekvapilo ho, že naň Ron zírá s otevřenou pusou. 

Co by asi říkal, kdyby věděl…‘ pomyslel si při krátkém záblesku vzpomínky na akci, v době Ronova pátého ročníku, z níž ho zachránil právě zmiňovaný profesor… Ani jeden nikomu nepřiznal pravdu o tom, jak strávili následující hodiny, mezi obavami, jestli je nenajdou, jestli nebude Snape odhalen jako špeh… Pro Charlieho to byla první zkušenost s mužem a nikdy jí nelitoval, i když ho to moc překvapilo. Doposud chodil s čarodějkami, ale nedokázal si s žádnou porozumět, vždy měl pocit, že mu v tom vztahu něco moc chybí... Objasnění v podobě jediné vášnivé noci s jeho bývalým profesorem mu dost rozšířilo obzory. Ale o tuto zkušenost se nehodlal s nikým dělit.

 

„Víte co,“ promnul si Ron kořen nosu, „Snapea vynecháme, jo? Tohle téma je očividně výbušný i tady. Jde o to, že Harry nějak moc rychle, doslova během pár dnů, takhle radikálně změnil názor, na Snapea i na Malfoye! To je přece podezřelý! A něco tají! Vždycky jsme si říkali všechno, i Hermiona si všimla, že je něco špatně!“

„A jak je to s tím Malfoyem?“ zeptal se Charlie znova, zatímco dvojčata se snažila strávit již vyslovené. „To jste se hádali, nebo… Vyprovokoval tě?“

Ron mlčel. Teď, když za sebou měl hodiny přemýšlení, i přes obvyklou weasley-malfoyovskou averzi, musel přiznat, že mladý Zmijozel neudělal nic, čím by ho vyprovokoval, přiznání lásky k Nebelvírovi bylo už jen poslední kapka.

„Zaplet‘ se s jedním z našich,“ hlesl po chvíli. George s Fredem vyprskli a užasle na Rona zírali. Ale Charlie už byl dost starý, aby četl mezi řádky.

„Chceš říct, že ta fretka si začala s Nebelvírkou?“ žasly dvojčata.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Ron. „S Nevillem.“

 

V pokoji nastalo ticho. Pak ho nahradil výbuch. Bylo štěstí, že Charlie už po Ronově vstupu obsadil místnost tišícím kouzlem.

„Neville?“ povykoval Fred. „Longbottom?“

„Děláš si srandu, že jo?“ ujišťoval se George. „To přece není možný. Vždycky byli na kordy, Malfoy přece Nevilla urážel na každým kroku, už od prváku…“

„A teď  naopak oba tvrděj‘, jak toho druhýho milujou. Zjistili jsme to, když po Nevillovi vyjela Sára Connersová z Mrzimoru. Neville si s ní domluvil schůzku a na tý jí řekl, že o ni nemá zájem, protože se mu líběj kluci.“

„A jak jste přišli na Malfoye?“

„Viděl jsem je spolu,“ vzdychl Ron. „Zrovna odcházeli z Komnaty nejvyšší potřeby.“

„A podle toho jsi poznal, že spolu něco maj‘?“ vyjevil se Fred. „Vždyť mohli jen náhodou…“

„Náhodou mít jazyk v krku toho druhýho?“ ušklíbl se Ron znechuceně. „Věř mi, to, co jsem viděl, se nedalo vyložit jinak. Budu to mít do smrti před očima.“

 

Charlie se zamračil. Začínal chápat, v čem je problém. Jeho bratr je proti gayům. Především o to šlo, když zaútočil na mladého Malfoye.

„Nevěděl jsem, že jsi homofob,“ prohodil zamyšleně. Tři mladíci se na něj zadívali, očividně nečekali tohle téma.

„Jak to souvisí s Ronovým průšvihem?“ zeptal se Fred. Taky mu to nebylo jasné, naopak Georgeovi začínalo svítat. Ale mlčel.

„Tvůj vztek zjevně vyvolalo zjištění, že jsou ve tvé blízkosti lidi, kteří to prostě cítí jinak. Očividně máš problém to přijmout, jinak bys ten Nevillův vztah s Malfoyem možná nesl trochu líp. Tohle nebylo jen tvou nenávistí k Malfoyovi. Ale být gay neznamená být zlý, nebo tvůj nepřítel, Rone. Nedělá je to horší. Nemůžou za to, jak se narodili a ty nemáš právo je soudit za to, co není jejich vina.“

„Jak to víš? Kolik takových lidí znáš?“ ohradil se Ron. Charlie vstal a zrušil kouzlo ztišení. Teprve ve dveřích se otočil a odpověděl: „Docela dost. Patřím mezi ně.“ Za ohlušujícího ticha odešel do svého pokoje.

 

„Dobrý ráno, Harry,“ uslyšel jako první, sotva proloupl oči. Pousmál se. „-brý ráno, Hermi,“ zívl. Kamarádka mu podala brýle. Jen si je nasadil, zjistil, že jeho ranní návštěva nezahrnuje jen Hermionu. Podíval se na ni, ona ale kývla bradou na opačnou stranu. Harry opatrně otočil hlavu tím směrem, trochu ho překvapilo, že ho skoro nic nebolí… Když u něj byl večer Snape, měl pocit, že na něj Hagrid vypustil stádo hypogrifů.

„Ahoj, kluci,“ hlesl překvapeně. Z pravé strany se na něj usmíval jeden Nebelvír a jeden Zmijozel. Seděli na židlích, nenápadně se drželi za ruce a na rtech jim hrál úsměv.

„Něco se děje?“ zeptal se hloupě. Chlapci se zasmáli.

„Chceme ti poděkovat, Harry,“ oznámil mu Neville. „Zachránils‘ mi ho. Netušíš, jak jsem ti vděčnej.“

„Oba jsme,“ upřesnil Draco. „Nemít Nevilla, můj život by teď za nic nestál… Ale stejně jsi mě zachránil. Děkuju, Harry.“

„Rádo se stalo,“ zašeptal mladík. „I když jsem to neplánoval chytit sám… Jsem rád, že jsi v pořádku.“

„Můžu se zeptat, proč jsi tak riskoval?“ vložila se do toho Hermiona, poněkud se jí dotýkalo, že ji nejlepší kamarád moc nevnímá. Trochu Rona chápala, taky měla dojem, že se jim Harry odcizuje. „Nedalo se to udělat jinak?“

„Riskoval bych pro každého, Miono,“ ohradil se oslovený. „Kromě Hadího ksichta a Smrtijedů. Draco je taky kamarád, jako ty a Ron. A rodina. Jsme bratranci. Už jsem ti to říkal. A možná to šlo jinak, ale v tu chvíli jsem nepřemýšlel.“ Dívka si povzdechla. Po chvíli se tiše zeptala: „Co chtějí udělat s Ronem?“

Harry pohlédl na kluky. Bylo mu jasné, že Draco už něco asi ví, možná od Snapea… A v tom případě to ví i Neville. Takže odpověď dlužil jen jí. „Prosil jsem Brumbála, aby nevolal bystrozory,“ stačil říct, Hermioně uniklo zajíknutí. „Tak se s Weasleyovýma dohodl na dočasným vyloučení a až se Ron po Vánocích vrátí, podstoupí rituál, který zajistí, že nebude moct magii použít proti spolužákům. Takhle mi to vysvětlil ředitel. Na podrobnosti se musíš zeptat jeho,“ dodal, když viděl dívčin zaujatý výraz.

„Trochu mě překvapuje,“ řekla najednou zadumaně, „že jsi na těch bystrozorech netrval ty, Malfoyi. Dřív by tu už dávno byli.“

„Myslíš?“ opáčil blondák. Letmo se setkal s Harryho pohledem. Oba si uvědomovali, že by se toho v tom případě vyzradilo víc, než jen Ronův včerejší útok. Vyšel by najevo Dracův zločin a Harryho útok na něj před rokem. A jak zjistil Harry, dost možná i jméno autora oné kletby. Ani jeden z nich si nepřál, být Snapeovou zkázou. Harry si slíbil, že to, co o kletbě zjistil, si vezme do hrobu.

 

Severus naspal svých šest hodin a vynechal snídani. Dokázal do sebe nalít pouze svůj oblíbený životabudič – kávu. Pak, poměrně nerozhodný, zamířil na ošetřovnu. Pro lékouzelnici si vymyslel výmluvu na téma potřebné lektvary… ale pro Albuse, kterého potkal před dveřmi ošetřovny vysvětlení neměl. Když pod jeho chápavým pohledem sklopil oči, postřehl obálku v jeho ruce. Odvodil si, že jde o dopis od Weasleyho.

„Dobré ráno, Severusi,“ zašvitořil ředitel, na jeho vkus až příliš vesele. Ale pozdrav mu oplatil a o krok za ním ho následoval dovnitř.

U postele zraněného Nebelvíra spatřil trojici, která mu rozhodně nešla dohromady. Přítomnost slečny Grangerové očekával už včera, ale věděl, že Minerva svou kolej uzavřela. Zato dvojice mladíků pro něj byla překvapením, hlavně když si všiml jejich spojených rukou.

Poměrně užasle se zahleděl svému kmotřenci do očí, ten je přivřel, ale odhodlaně pohled opětoval. Severus pochopil, že mladý Zmijozel si stojí za svým a protože měl stále na paměti Harryho názor na to, co pomohlo Draca změnit, mlčel. Obrátil svou pozornost na jeho partnera, náhle zbledlého, přesto dost statečného, aby mu hrdě hleděl do tváře.

Sice nerad, ale férově si Severus přiznal, že v mladém Longbottomovi musí něco být, jinak by vybíravého Malfoye neupoutal. Rozhodl si s Dracem ještě promluvit.

 

„Dobré ráno, pane řediteli, profesore,“ pozdravil Neville jako první, i to Severuse dost ohromilo. Předpokládal, že se strachy ani nehne. I Draco a Grangerová připojili své pozdravy, Harry promluvil tak tiše, že by ho téměř neslyšel, kdyby se na něj nedíval…

Vypadal nervózně. ‚Snad se mě nebojí?‘ zapřemítal. ‚Něco se stalo? Nebyl vzhůru, když jsem v noci přišel, ne?‘

„Pane Pottere,“ ozval se Brumbál a tím narušil Severusovo uvažování, „rád vás vidím při vědomí. Jak se cítíte?“

„No,“ Harry na moment střelil očima k přicházející lékouzelnici, která na něj už přísně hleděla. Už když ho brzy ráno poprvé probudila kvůli odběru krve, vyslechl si svoje, protože starostlivá žena objevila na stolku prázdný flakon od lektvaru proti horečce. Harry netušil, kde se tam vzal, vždyť spal… „Teď už… mě to tolik nebolí. Je mi líp, pane. Děkuju, že jste přišel.“

Ředitel se na něj usmál a otočil se na ostatní studenty. „Vidím, že jste nemohli dospat, abyste se ujistili, že je váš kamarád v pořádku. Myslím, že starosti už si dělat nemusíte, pan Potter se k vám jistě co nevidět připojí… Mám pravdu, Poppy?“ usmál se na madam Pomfreyovou. Ta se sice neusmála, ale přikývla na souhlas.

„Pan Potter sice ještě musí nejmíň týden ležet,“ do toho se z lůžka ozvalo tiché zaúpění, což ignorovala a pokračovala: „a rozhodně by se neměl příliš namáhat. Ale protože už nedělá famfrpál, nebude to tak těžké.“

„Co tady budu týden dělat?“ postěžoval si Harry. „Vždycky se tu děsně nudím…“

„Nepochybuji, že vás vaši přátelé budou zásobovat domácími úkoly,“ promluvil Severus krapet pobaveně. Postřehl, že po něm Harry blýskl pohledem, ale neviděl v něm žádnou zlobu či otrávenost, jakou mívají studenti s domácími úkoly spojenou. Tušil, že je mladík spíš pobavený. Pak se mu pohled změnil, jakoby ho něco napadlo, otočil se k Nevillovi: „Neve, mohl bys mi z ložnice něco přinést?“ Chlapec přitakal a zeptal se o co jde. „V šuplíku nočního stolku mám rozečtenou knížku. Jen dej pozor, je půjčená.“

„Nevěděla jsem, že sis v knihovně něco půjčil, Harry,“ podivila se Hermiona, která si nepamatovala, že by odtamtud Harry někdy odcházel s jinou knihou, než je učebnice. A překvapilo ji, když se začervenal. „Není z knihovny,“ pípl chlapec. „Poslal mi ji… jeden známý.“

Severusovi rychle docvaklo, že tou knihou je Rukověť lektvaristy od něj. Potěšilo ho, že kniha o lektvarech Harryho tak zaujala. To, že ji chlapec jen tak neodložil, ale skutečně četl, znamenalo, že její půjčení pro něj něco skutečně znamená. Byl opravdu rád.

„Ten, co ti píše?“ zeptala se dívka, trochu popuzeně. Harry jen přikývl. „Přinesete mi úkoly, že jo?“ ověřoval si. „Spolehni se,“ ozval se doteď mlčící Draco. „My ti s Nevem přinesem Letvary a Obranu… A Grangerová ty předměty, který nemáte se Zmijozelem, co říkáš, Grangerová,“ oslovil dívku. Ta se na blonďáka mírně zamračila, ale přitakala.

„Jsem pro,“ souhlasila. Usmála se na Harryho. „Po vyučování se stavím,“ a zvedla se k odchodu. Pozdravila profesory a zamířila na snídani.

 

Ředitel se spokojeně zadíval na chlapce, kteří taky vstali. Severus Draca požádal: „Draco, po snídani, ještě před mou hodinou, se zastav v mém kabinetu. Potřebuji s tebou něco soukromě probrat.“

Žádost Zmijozelského ex-prince poněkud zneklidnila. Podíval se na svého přítele. „Něco se snad… stalo?“

Lektvarista vytušil, čeho se obává, tak odpověděl: „Ne, všechno…“ taky pohlédl na stejně nervózního Longbottoma: „… je v pořádku. Chci si jen něco ujasnit.“

„Měli byste vyrazit na snídani, mládenci,“ vmísil se Brumbál. „Brzy začne vyučování. Ještě Harryho uvidíte.“ Chlapci se rozloučili a odešli. Pak se ředitel otočil na lékouzelnici. „Poppy, chceme Harrymu položit pár otázek. Mohu tě poprosit o soukromí?“

Madam Pomfreyová vypadala překvapeně, ale přikývla. Ještě se ale obrátila na profesora lektvarů: „Severusi, mohu tě pak požádat o několik lektvarů? Hlavně proti horečce. Během noci mi totiž ze zásob zmizel poslední…“ Letmo šlehla pohledem po chlapci v posteli. Ten se hned začal bránit: „Já o tom vážně nic nevím, spal jsem!“

Severus si rychle uvědomil, o čem je řeč: „Pan Potter říká pravdu, to jsem byl já. Chtěl jsem po tobě seznam potřebných lektvarů, ale už jsi spala, bylo pozdě, když jsem znovu přišel. Všiml jsem si, že má pan Potter horečku, tak jsem mu podal ten poslední lektvar.“ 

„Proč jste mi tohle neřekl?“ vyplísnila madam Harryho.

„Já to nevěděl!“

„Po Bezesném spánku bych vás neprobudil,“ vysvětlil lektvarista. „Lektvar jsem vám vkouzlil do těla. Cítíte se líp?“

„Jo,“ zašeptal Harry rozpačitě. „Mnohem. Děkuju, pane.“ Sklopil oči, Severus si povšiml, lehkého ruměnce na mladíkových tvářích a znova děkoval Bohu, že je v pořádku. Těžko se dočká toho rande v Prasinkách, když se chlapci něco stane. Slíbil si, že ho bude chránit pečlivěji než dřív.

„Kdyby se něco změnilo, zavolejte mě,“ upozornila žena a odešla do své kanceláře.

 

„Tak, konečně můžeme přejít k věci,“ oddechl si ředitel. „Promluvíme si, chlapče.“

„Něco se stalo, pane?“ vyplašil se Harry. Díval se na oba muže, ti si přeměnili strohé židle v pohodlná křesla a sedli si blíž.

„Sev- profesor Snape mi vyřídil tvůj vzkaz, Harry,“ vysvětlil ředitel. „Zajímá mě, cos mi chtěl říct. Zdá se, že je to důležité. Ale dřív než zapomenu,“ sáhl do kapsy, „než si pana Weasleyho odvedli rodiče, nechal mi pro vás dopis.“

         Harry si obálku převzal se smíšenými pocity. Říkal pravdu, pořád pro něj byl Ron nejlepší kamarád… Ale uvědomoval si, že jejich přátelství prochází těžkou zkouškou. Musí si dobře promyslet, jak se k tomu postaví. „Díky, pane profesore,“ hlesl tiše. Dopis odložil na noční stolek, pak se zadíval na oba muže. Nadechl se a začal povídat: „Včera jsem viděl část vzpomínek, které mi dali Sirius a Remus jako dárek k sedmnáctinám,“ začal Harry. Snapeovi věnoval vděčný pohled. „Byly to Remusovy vzpomínky na mé rodiče. Jedna z nich se mi noc předtím zdála. Celý den jsem toho měl plnou hlavu… dokud jsem neuviděl tu vzpomínku.“

„O co v té vzpomínce šlo?“ zajímalo Snapea. Okouzlilo ho, jak se Harry zasněně usmál, i když mu připadalo, že oči se mu trochu vlhce zaleskly…

„Byly to… moje první narozeniny,“ řekl chlapec tiše. Starý čaroděj si ho dojatě prohlížel a mlčel. Chápal, že mladík sám je pod vlivem dojetí ze zhlédnutých vzpomínek.

Mladší muž naopak bojoval sám se sebou, aby se nenatáhl po chlapci a nesnažil se ho utěšit. Tak moc toužil se ho dotknout…

„Bylo tam všechno,“ pokračoval Harry. „Dárky, dort. Moje rodina. Rodiče. Sirius a Remus. Hráli si se mnou. A pak… máma začala krájet dort. A něco… měla na krku. Přívěsek. Vypadal jako ten v zrcadle, pane profesore,“ pohlédl na Brumbála, který vypadal ohromeně. „Jsem si jistý, byl to on.“

„Nemohl jen vypadat podobně?“ promluvil čaroděj chraptivě. Harry vycítil v jeho tónu naději. Byl si jistý, tak zavrtěl hlavou. „Ne, pane. Jsem si vážně jistý. Proto jsem se chtěl zeptat…“ Na přátelsky zvednuté obočí starého muže to dořekl: „Co se stalo s osobními věcmi mých rodičů?“

Oba muži se na sebe podívali.

 

„Osobně jsem dohlédl na to, aby věci, které měli u sebe, když… zemřeli a veškerý majetek byly uloženy v trezorech rodu Potterů,“ odvětil Brumbál. Chlapcovu otázku moc nechápal. „Nenapadlo tě, že tyto věci jsou součástí tvého dědictví?“

„Mého…CO?“ vykulil Harry oči. „Jakého dědictví? V mém trezoru jsou jen peníze, co používám, když jedu do školy! Nic jiného!“

„To je pouze tvůj studijní fond, můj chlapče,“ vysvětlil ředitel. „Copak ti Petunie neřekla, že jsi posledním dědicem a tudíž hlavou čistokrevného rodu Potterů?“

Severus si všiml, že smaragdové oči se znovu zaleskly, než černovlasý mladík sklopil hlavu. Pozoroval ho, jeho chvějící se rty a prsty nervózně svírající okraj přikrývky. Cítil nutkání sevřít ty prsty v dlaních a vyčkat, dokud se nepřestanou třást. Pak užasl, když Harry pronesl, tak tiše, že ho sotva slyšeli: „Strýček Vernon a teta Petunie… mi vždycky říkali, že jsem… syn opilce a povaleče bez práce. Že jsem stejně neužitečný parchant jako on a mám být vděčný, že se o mě postarali a dali mi domov… A že si mí rodiče zasloužili, co se jim stalo, protože… nebyli slušný lidi… O mámě teta Petunie vůbec nechtěla mluvit, říkala, že se stala ostudou rodiny a tak není divu, jak skončila,“ Harry potlačil vzlyk, ale slzy mu sklouzly po tvářích, těm nezabránil… Užasle vzhlédl, když mu kdosi velmi jemně stiskl rameno.

Snape. Sedl si k němu a chápavě k němu promlouval.

„Není to pravda, pane Pottere,“ říkal. „Nic z toho. Vaše matka – Lilly – byla výjimečná, milující žena, skvělá čarodějka, s čistou duší. Velice dobře se vyznala v lidech. A váš otec…“ tady se odmlčel, ale po chvíli pokračoval: „I když mi ve škole dost ztrpčoval život – s vydatnou pomocí svého nejlepšího přítele – byl to dobrý člověk. Nikdy by nebyl tím, co o něm vaši příbuzní říkají. Potterové byli čistokrevná, šlechtická kouzelnická rodina – jako jsou třeba Malfoyovi. A velmi vážená. Je pravda, že James nemusel pracovat… rod Potterů byl vždy dost bohatý. Ale byl vzdělaný. Čestný muž, žádný opilec a povaleč. Má averze pochází z osobních zkušeností s Pobertovskými žertíky, pane Pottere. Ale když odhlédnu od nich… mohu s čistým svědomím říct, že to byl otec, na kterého můžete být pyšný. Bojoval se zlem, obětoval se pro záchranu své rodiny… Toho by žádný neužitečný povaleč nebyl schopen. To, co vám strýc a teta řekli, byly lži, Harry. Můžete je zapomenout.“

 

Severus se díval do zelených hloubek, jiskřících pod slzami jako skutečné drahokamy a doufal, že jeho malý proslov stačí, aby se chlapec uklidnil. Na druhou stranu by v tu chvíli rád Petunii zakroutil krkem. Za tu bohapustou pomluvu dobrého jména kouzelnické rodiny, za to, jak léta krmili tohle dítě výmysly o jeho rodičích. A pomluva jeho čisté, zbožňované Lilly ho vytočila snad nejvíc. ‚A tys tomu taky moc nepomáhal, Severusi,‘ pomyslel si zahanbeně. ‚Není divu, že na mé urážky reagoval tak přehnaně. Bál se snad, že se ty lži dovědí ostatní?‘ Nebyl si jist, že mu tenhle nešťastný mladý muž uvěří, ale Harry mu vzápětí dal odpověď, dost překvapující.

Vrhl se mu do náruče a rozplakal se. Severus hodil pološokovaný, poloužaslý pohled po svém nadřízeném, který se na ně dojatě usmíval.

 

Trvalo, než se Harry trochu zklidnil. Tou dobou už měl Severus hábit na rameni promáčený od slz.

Jakmile mu došlo, kde vlastně je a co to dělá, odtáhl se rozrušený Nebelvír z profesorovy náruče a zahanbeně se omlouval.

„V pořádku, pane Pottere,“ klidnil ho lektvarista. „Vaše rozrušení je pochopitelné. Měli jsme s ředitelem za to, že stav svého majetku znáte. Znal jsem Petunii z dětství, ale že bude až tak zákeřná, jsem netušil.“

„Kontaktuji Gringottovy, Harry,“ ozval se Brumbál. „Jsem správcem tvého majetku, dokud ti nebude osmnáct. Plnoletý podle kouzelnických zákonů už jsi, ale právo spravovat zděděné majetky nabývá kouzelník až po ukončení svého studia a obdržení diplomu, milníkem obvykle jsou právě osmnácté narozeniny. James i Sirius se postarali o to, aby tato klauzule byla v jejich posledních vůlích.“

„Sirius?“ zpozorněl Harry. Konečně odtrhl pohled od lektvaristy, jehož se chystal málem odprosit, jak se za svoje zhroucení styděl a teď přemýšlel, jak souvisí Potterovské dědictví s jeho kmotrem.

„Kromě části, kterou odkázal našemu vlkodlačímu příteli, zanechal Sirius celý Blackovský majetek tobě, Harry. To jsem ti říkal, po jeho nešťastné smrti. Ale kromě Grimauldova náměstí a Krátury jsi zdědil i mnoho jiného. Trezory s penězi, nemovitosti… A jméno, Harry. Nebýt Siriusovy závěti, dědila by Belatrix Lestrangeová. Po ní Narcissa Malfoyová a dále Andromeda.“

„Matka Tonksové?“ ujistil se Harry. Brumbál kývl.

„Jde o to, že jsi se stal, či v den svých osmnáctin se staneš, hlavou dvou kouzelnických rodů.“

„Nejsem tak úplně Black, přece,“ namítl Harry. „Jen z jedné čtvrtiny.“

„To nevadí, pokud by tě Sirius adoptoval, nebo v závěti uvedl jako jediného a výhradního dědice. To lze v případě, že se uvede, proč vylučuje ostatní potenciální dědice, což se stalo. Jako jeho kmotřenec jsi považován téměř za syna, tudíž logicky nejbližšího příbuzného. A spojením majetků obou rodin se tvé společenské postavení vyrovnalo takovým rodinám, jako jsou třeba právě Malfoyovi.“

„Myslím, že je pan Potter příliš rozrušený na tak složité právnické záležitosti,“ zasáhl Severus, postřehl, že chlapec vypadá unaveně.

„Ano,“ souhlasil Brumbál. „Určitě jsi unavený, Harry. Požádám Gringottovy o vyhotovení kompletních seznamů tvého majetku ze strany rodičů i Siriuse. Až se uzdravíš, můžeme spolu zajít do banky a podívat se po věcech tvé matky, souhlasíš?“

„Ano, pane profesore,“ přikývl Harry. „Děkuju. Vám taky, pane,“ vzhlédl k lektvaristovi, který se mezitím postavil. „A omlouvám se, já…“

„Neomlouvejte se,“ zarazil ho muž jemně. „Je to v pořádku, opravdu.“ Na to Harry jen rozpačitě přikývl a sklopil hlavu. 

Když se ale profesoři otočili k odchodu, chytil ho za rukáv. Pod Severusovým překvapeným pohledem se začervenal, ale statečně ho oslovil: „Měl byste ještě chviličku, pane? Potřebuju se na něco zeptat.“

„Klidně jdi, Albusi,“ poslal Severus ředitele po jeho povinnostech. „Já tohle vyřídím, sejdeme se ve Velké síni.“ Znovu usedl na židli a upřel pohled na Nebelvíra. „Tak, co vám leží na srdci,“ pobídl ho.

„Ronův trest,“ vyhrkl Harry. Lektvarista se zamračil. „Vzhledem k tomu, co spáchal, ještě dopadl dobře,“ připomněl mu. On sám by byl mnohem tvrdší.

„Já potrestán nebyl,“ zašeptal Harry. „Udělal jsem totéž, málem jsem Draca zabil…“

„Já myslím, že jste potrestán dost, pane Pottere,“ mínil Severus. Došlo mu, co chlapce trápí a rozhodl se mu ukázat tuto věc ze svého pohledu. „Draco ani neměl tak vážná zranění jako vy. Prošel jste touto zkušeností v obou směrech, zkuste se na to dívat takto. Před rokem jste vyslal temnou kletbu. Letos jste na vlastní kůži prožil její účinek, dokonce z ruky přítele. Já bych to považoval za odpovídající trest.“

„Stejně je mi to líto,“ řekl tiše. Pod jemným dotekem lektvaristovy dlaně na rameni se zachvěl. „To je dobře,“ zazněl mužův hlas. „Na něco jsou výčitky svědomí dobré. Připomenou vám, čeho byste se již nikdy neměl dopustit. Byl jste potrestán, pane Pottere. Jen s tím rozdílem, že o vaší vině víme jen my dva a Draco.“

„Myslíte, že vůči Dracovi je to fér?“ zeptal se mladík. „Jemu to nemusí připadat spravedlivý.“

„Mohu se ho zeptat, jak se na to dívá on, jestli chcete,“ nabídl se profesor. „Stejně mě zajímá, co si o tom myslí.“

„Zajímalo by mě, jestli je Ronovi stejně tak hanba, jako mně. Pořád nechápu, jak se mnou může Draco vycházet. Já mám občas pocit, že se na sebe ani nekouknu do zrcadla.“

„Jak se cítí pan Weasley pravděpodobně zjistíte z toho dopisu,“ poznamenal Severus. „A co se týče vašeho pocitu hanby… Každý člověk udělal v životě věci, z nichž má pocit, že se nedokáže podívat sám na sebe.“ Tu poslední větu lektvarista pronesl zadumaným tónem. 

Harry se na něj zadíval. Tušil, co tím chce říct a i když nevěděl – ani nechtěl vědět – co to bylo za věci, na které myslí, v jeho nitru rostl obdiv vůči tomuto muži. A vylekalo ho to. Nechtěl se vracet k těm pocitům z prázdnin. Nechtěl být rozpolcený city ke dvěma mužům. Rozhodl se považovat Snapea za spojence, jednou možná přítele. Ale Ellise viděl jinak. Jako přítele, potenciálního partnera. Tohle si přál, ano. Povzdechl si. Někdy je zatraceně těžké, být zamilovaný…

 

Severuse chlapcův povzdech vytrhl ze zamyšlení. Pohlédl na něj, chtěl něco říct, ale vtom se vrátila madam Pomfreyová. Káravě mu připomněla, že Harry by měl odpočívat – určitě na něm poznala stále ještě znatelné stopy rozrušení – a poslala profesora pryč. Samozřejmě až poté, co jej vybavila pořádným seznamem potřebných lektvarů.

Muž neřekl ani slovo. S mladým Nebelvírem se rozloučil jen pohledem, v hloubi svého srdce věděl, že zase přijde, i kdyby to mělo být zase v noci a jen proto, aby se ujistil, že je chlapec tam, kde má být a v pořádku. Odešel do Velké síně, kde ředitel všechny po snídani zdržel, aby je informoval o opatřeních po včerejších událostech.

 

Harry si vytrpěl maličké kázání od lékouzelnice, v rozpacích přijal její omluvu za podezírání ohledně Horečkového lektvaru a s pocitem velké únavy si poslušně lehl. Poslední pohled věnoval dopisu na desce stolku. Slíbil si, že si ho přečte, až se probudí a tvrdě usnul. 

 

 

Komentáře: 24. Den poté

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano (35)
100%

Ne (0)
0%

Mohla být lepší (0)
0%

Celkový počet hlasů: 35