První část

Ten den vypadal jako každý jiný. Na palouku, kde tým 7 obvykle trénoval, se sešly prozatím dvě čtvrtiny týmu, Uchiha Sasuke a Uzumaki Naruto. Jejich spolubojovnice a kamarádka Haruno Sakura měla dorazit každou chvíli a sensei Kakashiho neočekávali dřív, než za dvě hodiny. Takže Naruto a Sasuke měli jako obvykle dost času, aby se špičkovali a hádali, dokud se nevyprovokují ke rvačce. Jako obvykle.

„Slepičí mozku!“ křikl Sasuke.

„Králi kurníku,“ opáčil blonďáček, narážejíc na Sasukeho oblibu u něžného pohlaví.

„Baka,“ zavrčel Sasuke, kterého na tohle nenapadala ta správná nadávka.

„Sám jsi baka, blbče!“ vytočil se Naruto znova, předtím už docela vychládal. „Jsi studenej jako psí čumák!“

„Což se o tobě říct nedá, že jo, liščí démone!“ odsekl Uchiha, vzápětí se kousl do rtu. Tohle říct neměl… ani nechtěl. Ale stalo se. Pohlédl na náhle ztichlého blonďáka. Ten se na něj zmateně a zaraženě díval. Pak sklopil svoje modré oči k zemi.

„Naruto…“ Sasuke udělal krok k němu, zbytek mu překazila Sakura, která se zničehonic přiřítila a pověsila se mu na krk. „Sasukééé-kun, dobré ráno!“ zapištěla. Sasuke jen zavřel oči. ‚Ta tu scházela,‘ pomyslel si a nahlas otráveně řekl: „Slez ze mě, Sakuro.“

„Dobré ráno,“ ozval se Kakashiho hlas, překvapivě dorazil velmi brzo.

„Co tak brzo, sensei?“ zeptal se Sasuke. Konečně se mu povedlo odháčkovat si růžovlásku z krku, zadíval se na Kakashiho, který se zmateně rozhlížel. Sasuke udělal totéž, až teď mu došlo, že je něco jinak, než bylo. Naruto byl pryč. Bodlo ho u srdce.

„Naruto tu není?“ ptal se sensei zmateně. „Myslel jsem, že ho vidím…“

„Byl tady,“ přidala se Sakura.

No ne, tak ona si ho taky někdy všimne?‘ pomyslel si Uchiha jízlivě. ‚Ale kde teda je?‘

„Narutóó!“ zařvala vedle něj Sakura, Sasuke málem nadskočil. ‚Jak se ti může líbit, Naruto, navíc tě pořád bije,‘ zavrtěl hlavou nechápavě.

„Tady,“ ozval se tichý hlas, odkudsi seshora. „Promiňte sensei,“ seskočil blondýnek se stromu před svého učitele. „Nečekal jsem vás tak brzo.“

„No jo,“ vzdychl šedovlasý a hned se dal do vysvětlování: „Ty, Naruto, máš jít okamžitě za Hokage-sama. My ostatní máme malou misi.“

„Jakou?“ vypískla Sakura. Z Kakashiho vysvětlení pochopila jediné, bude na misi pouze s ním a Sasukem, ten protivný Naruto tam nebude! Málem se roztančila štěstím, konečně má šanci. Na téhle misi už jí Sasuke neunikne.

Sasuke byl trochu zmatený. O jakou misi jde, obvykle vyzvídal Naruto a pokud na ni nešel, chtěl se s každým hádat, proč on nesmí a podobně. Dnes ale bylo ticho. Na Kakashiho vyřízení jen kývl a odešel, mise ostatních jakoby ho nezajímala.

„Jdeme do Písečné, doručit nějaké svitky,“ odpověděl zmateně Kakashi. Pohledem vyhledal Sasukeho. Ten se na něj díval stejně nechápavě, i když… v duchu měl podezření…

 

Je to moje vina?‘ přemýšlel cestou ke svému bytu. ‚To kvůli tomu, co jsem řekl? Copak neví, že jsem to ve skutečnosti nemyslel vážně, to neví, jak ho mám…rád…‘

A jak by to měl vědět?‘ ozvalo se jeho svědomí. ‚Vždyť ho pořád urážíš, ponižuješ a shazuješ. Tohle se dělá přátelům, nebo těm, co má člověk opravdu rád? Neustále se provokujete a perete. To, co jsi dnes řekl, prostě byla ta pověstná poslední kapka. Jak z toho měl poznat, že ti na něm záleží? Protože se pořád tváří vesele, s výrazem, že se ho nic nedotkne, neznamená to, že necítí ty trny, kterých má každý ve městě plnou pusu. Jeho veselost je pro něj stejná obrana, jako pro tebe tvůj chlad. Jste každý jiný, ale taky jste stejní. Oba jste hodně ztratili, oba trpíte bolestí ze skutků svých příbuzných… Myslíš, že jemu je líp než tobě? Představ si, jak by ti bylo na jeho místě,‘ vyzvalo svědomí Uchihu a konečně zmlklo.

„Co jsem to udělal,“ zašeptal Sasuke. Rychle se sbalil, najedl a přemýšlel, jak by si svého zlatovlasého kamaráda udobřil.

Chladnokrevný a sebestředný Uchiha poprvé v životě přemýšlel, jak uzdravit ránu, kterou sám zasadil.

 

Naruto se se sklopenou hlavou ploužil k sídlu Hokage. Před očima měl neustále ten vzteklý výraz, který Uchiha měl, když ho nazval démonem. Sice se ho pokoušel zahnat, myslet na něco jiného, veselejšího, co by mu zvedlo náladu, ale… tentokrát to prostě nešlo. Cítil se unavený. Vyčerpaný tou veselostí, kterou každý den stavěl mezi své city a zlé, zraňující poznámky ostatních. ‚Žádná zeď nemůže ustát všechny údery,‘ pomyslel si. ‚Jednoho dne ji prostě jeden prorazí… Dnes je ten den, kdy byla proražena ta moje. Bolí mě jen to, že to byl on. Myslel jsem, že jsme přátelé… jo, i když se hádáme a pereme, myslel jsem, že mu na mě záleží… Jako mně na něm…‘

Ze sebelítostivých myšlenek ho probrala tichá poznámka: „Už je tu zase, ten liščí kluk…“ „To tu musí courat? Odhání zákazníky…“

Tyhle věty už slyšel tolikrát, obvykle se ho nedotkly tolik, aby dal vůbec najevo, že je slyšel… Tentokrát se ale zaryly do odhaleného, jen před krátkou chvílí zraněného nitra.

Proč si to nenechají, já za to přece nemůžu… Co jsem kdy udělal, že mě z toho viní?‘ říkal si a jen stěží potlačoval slzy. ‚To jsem přece nebyl já, kdo… Není to má vina, to otec do mě zapečetil tu stvůru…‘

Bolelo to. A snad poprvé za celou dobu si Naruto položil otázku: ‚Co já tady ještě dělám? Proč to všechno trpím? Nezasloužím si to, tak proč to podstupuju?‘

Zahlédl dům Hokage a rychle k němu zamířil. Jakoby zdálky se k němu donesl hovor dvou starších žen: „Doufám, že si jde pro misi a tentokrát se z ní nevrátí.“ Druhá se oklepala: „Bylo by to moc velké štěstí pro nás. Představte si, že by ten liščí spratek dosáhl svého a stal se Hokagem!“

Proč chceš být Hokagem?‘ zeptal se Naruto sám sebe. ‚Chtěl jsem chránit vesnici,‘ odpověděl si. ‚Chtěl jsem pro ni to nejlepší.‘ ‚Ale to nejlepší je podle nich tvoje smrt, Naruto,‘ našeptával mu vnitřní hlásek. ‚Jsi si jistý, že bys tu někomu chyběl?‘

Zastavil se. Na tohle si odpovědět nedokázal, už si nebyl jistý, že tu na něm opravdu někomu záleží… teď už ne. Zavřel oči a došel k závažnému rozhodnutí. Pak je otevřel a pohlédl na tu ženu, která by při volbách nového Hokageho byla zásadně proti.

„Nebojte se,“ oslovil ji. „Nebudu váš Hokage.“

Žena na něj chvilku užasle koukala. Pak se vrátila řeč: „To se mi ulevilo,“ prskla jedovatě a odkráčela.

Mně vlastně taky,‘ pomyslel si. ‚Jaký má smysl sloužit vesnici, která mě nenávidí?‘ Žádný, to dá rozum. Vešel do domu, zaklepal na dveře kanceláře, kam obvykle vpadal jako uragán a na vyzvání vstoupil.

„Aaa, Naruto,“ přivítala ho Tsunade. „Posaď se. Než se zeptáš, proč nejdeš na tu misi, chtěla jsem tě o něco požádat. Víš, že na víkend čekáme několik vážených hostů z vedlejších vesnic a potřebujeme ubytování. Hotel je prý plně obsazen, takže je musíme ubytovat v soukromých domech. Oni potřebují svůj klid, takže v domech s dětmi a tak by to nešlo. Proto se hodí, že i zbytek tvého týmu bude přes víkend pryč…“

Jo, teď ještě se zbavit mě,‘ pomyslel si blonďák unaveně. Už ani neměl sílu se rozzlobit.

„Takže, trochu byt připrav a přines mi klíče. Co se týče bydlení, zajdi za Minoko, tou z ubytovny, určitě ji znáš, ne?“

Ano, jak by neznal. Právě té spadl kámen ze srdce, když jí Naruto slíbil, že nehodlá dělat Hokageho… ‚To je ironie,‘ pousmál se hořce.

„Podle tvého výrazu soudím, že souhlasíš,“ usoudila správně Tsunade. „Chceš se na něco zeptat? Pokud jde o tu misi…“

„Chci se zeptat,“ řekl s mírným zaváháním, najednou si uvědomil, k čemu se vlastně rozhodl… „Chci se zeptat,“ řekl znova, už pevněji, „jestli víte, jestli nemám… v některé z ostatních vesnic příbuzné.“ Blondýna na něj zůstala zírat. „Cože?“ udělala.

„Já… chci odejít,“ řekl tišeji. „Nikdo mě tu nechce, jsem tu sám… Pro všechny bude lepší, když… tu nebudu. Prosím, jestli něco víte, řekněte mi to. Dovolte mi odejít.“

„Když ti to nedovolím, půjdeš stejně, že ano?“ zeptala se zamyšleně Hokage. „Vím, že bys, teoreticky, měl mít nějaké kořeny v Dešťové. Ale jestli ještě nějací tví příbuzní žijí, to nevím. Naruto, opravdu nás chceš opustit? Tady jsi doma. Chtěl jsi být Hokagem, to chceš zahodit své sny?“

„Ne zahodit,“ řekl Naruto tiše, aby žena nepoznala, že přemáhá slzy. „Jen přehodnotit. Já už tu prostě nemůžu zůstat. Už se tu necítím doma… a vesničané by nesouhlasili, abych já byl Hokage. Byly to sny, Tsunade-sama. Jen sny. Kluk, který nemá nic, chtěl mít všechno. Je načase se probrat… a přestat snít.“ Vstal a přešel ke dveřím.

Blonďatá vůdkyně užasle hleděla za chlapcem, kterého najednou nepoznávala. ‚Co se to s ním stalo? Tak najednou?‘ Už jí nepřipadal jako ten živý, někdy až nezodpovědný, šestnáctiletý kluk. Teď vyhlížel tak nějak… dospěleji. Byla si jistá, něco se stalo, něco ho změnilo. Zlomilo.

„Kdy chceš odejít?“ zeptala se chraptivě. Blonďák se ohlédl. Chvíli zvažoval odpověď.

„Odejdu ještě dnes,“ řekl nakonec. „Nebudu nikomu chybět.“

„Jsi si jistý?“ zeptala se. „Jsou tu lidé, kteří tě mají rádi. Tvému týmu na tobě záleží, to přece víš!“

„Ne,“ zašeptal. „Nevím. Bývaly doby, kdybych za to dal ruku do ohně, ale teď… ne. V týmu… nebude problém mě nahradit. Rychle na mě zapomenou. Jako bych nebyl.“

Teď se mu do hlasu vloudila bolest. Rychle ji potlačil a ještě dodal: „Klíče přinesu.“

Za okamžik si Hokage uvědomila, že je sama. Ten (dříve) živelný blonďák odešel a nechal na ní, aby se vyrovnala, osobně i profesně, s jeho nečekaným rozhodnutím. Že jí tečou slzy, si uvědomila, až když jí skáply na ruce.

 

Další cesta po ulicích, když mířil ke svému bytu. Další kruté poznámky, či otevřené urážky, které ho jen utvrzovaly v rozhodnutí odejít. Ty jedem napuštěné trny se stále dotýkaly jeho niterných ran, ale už je dokázal ignorovat. Pomyšlení, že tohle všechno brzo skončí, ty rány pomalu hojilo… i když ne všechny. Ta jedna jediná, stvořená neuhlídanou nadávkou, krutým, i když ve skutečnosti nechtěným ublížením z dnešního rána, byla nejbolestivější… a právě ona se hojit nechtěla. Naruto věděl, že tuhle ránu může zahojit jen dostatek času… nebo smrt. Na kterou nebyl připraven.

Vešel do svého pronajatého bytu a rozhlédl se. Povzdechl si a začal uklízet. Věci, které našel a plánoval je zabalit a vzít s sebou, dával stranou. Když skončil a zadíval se na tu hromádku, uvědomil si, že toho opravdu moc nemá. Sbalil si oblečení, jídlo a dalších pár drobností.

Když otevřel noční stolek, zarazil se. Schoval si tam dárky z minulých narozenin. Od Sakury naprosto nevkusný přívěsek na krk, z tohohle dárku Naruto usoudil, že růžovláska nejspíš vůbec nepřemýšlela, co by se mu mohlo líbit, ale tehdy mě ještě radost, těšilo ho, že má od své vysněné nějakou věc… To k ní ještě něco cítil. Teď své tehdejší pocity nechápal. To byl tak slepý? Nezajímal ji, pro ni vždycky existoval jen Sasuke… Sasuke. Naruto věděl, že on mu bude chybět, i když opačně tomu nevěřil. ‚Pokud se bude chtít hádat, může to naučit toho nového,‘ pomyslel si a u srdce ho bodlo. ‚Ani si na mě nevzpomene…‘

Že on nezapomene, i kdyby se snažil, věděl příliš dobře. Na ty, pro které jste ztratili srdce, nezapomenete.

Podíval se znovu do zásuvky. Pousmál se, když zahlédl dárek od Hinaty. Tenkou knížku s půvabným příběhem o statečnosti malého chlapce, který se stal velkým ninjou. Snad jen ona ho měla ráda. Teď byl rád, že její city nikdy neopětoval. Svým odchodem by ji ranil, takhle si toho nikdo ani nevšimne. Maximálně nebudou mít komu nadávat.

Chvilku váhal, než si knížku přibalil. Ostaní drobnosti jen rozhrnul, jak hledal…

Malý černý, stříbrným řetízkem propletený náramek ležel až na dně. Dárek od Sasukeho. Nasadil si ho. Nemělo smysl ho tu nechávat, když ví, že nezapomene… Na něj ne.

Pak sebral ze stolku fotku, z doby, kdy byli všichni týmem 7 asi rok. Popadl tašku se svými věcmi a zamířil ke dveřím. Ale jeho krok každým okamžikem těžkl. U dveří se zastavil, taška mu vyklouzla z prstů. Svezl se po stěně a na zemi se schoulil do klubíčka. Myslel, že odejít bude snadné, když nemá důvod zůstávat. Uvědomil si, že jakmile opustí vesnici, bude opravdu sám. Zadíval se na obrázek svého týmu.

Tehdy jsem byl šťastný,‘ napadlo ho, když se díval sám na sebe. Na veselé blonďaté škvrně, plné radosti. ‚Byl jsem dítě. Skoro nevěřím, že jsou to teprv dva roky. Teď je čas dospět.‘

Nechtěl, snažil se jim vyhnout, ale nedokázal to. Pohlédl do temných očí ve vážné, téměř zamračené bledé tváři. S pomyšlením, že teď ho vidí naposledy, přišly slzy. Nevěděl, co ho to popadlo, ale vstal, přešel do obýváku a napsal dopis. Nadepsal ho Sasukeho jménem a vzal ho sebou. Pak si pořádně otřel slzy a opustil byt. Už podruhé toho dne zamířil za Tsunade.

 

O dva dny později

Na dveře se ozvalo zaklepání. Tsunade zamyšleně zavolala: „Dále!“ a dál koukala z okna. Poslední dva dny přemýšlela o tomtéž. Jestli to nebyla chyba. Jestli to přece jen neměla Narutovi zakázat. Ale teď už bylo pozdě a poslat pro něj pátrací tým by znamenalo porušit slib, který mu dala. S tím stále ještě váhala. Utekl by, kdyby ho nutila zůstat. Chápala ho, nebyla hluchá, věděla, co se říká a jak se k němu většina obyvatel Listové chová. Ale na rozdíl od nich věděla, kolik dobrého pro vesnici Naruto vykonal, doufala, že to stačí. Vědomí, že i to bylo málo, ji bolelo.

„Lidé jsou nevděční,“ zamumlala smutně.

„Hokage-sama?“ ozvalo se za ní. Otočila se.

Spatřila poněkud překvapené a zmatené tváře Kakashiho a Sakury a jako obvykle netečnou a chladně působící masku Uchihy Sasukeho. Zadívala se na něj a přemýšlela.

Co právě na něm ten zlatovlasý ninja viděl, proč právě jemu napsal ten dopis na rozloučenou.

Ano, Tsunade nebyla ani slepá, všimla si těch na první pohled neznatelných náznaků emocí, které blonďák občas vysílal k tomuhle černovlasému. Snad ani sám nevěděl, že to dělá, i když o svých citech musel mít jasno, to dokazoval ten dopis…

Potřásla hlavou, aby zahnala myšlenky, na které nedostane odpověď.

„Tsunade-sama, něco se… stalo?“ otázal se uctivě Kakashi. Podívala se na něj, ale neodpověděla. Sáhla do zásuvky. Každému předala klíče od jejich bytů a poslechla si zprávu z mise. Když se ninjové zvedli k odchodu, pokynula, ať zůstanou sedět.

„Chci vám oznámit jisté změny,“ začala. Vzápětí někdo zaklepal na dveře. Na vyzvání vstoupil černovlasý chlapec s bílýma očima. Pozdravil a zůstal stát.

„Myslím, že Nejiho vám představovat nemusím,“ řekla Tsunade. „Přechází z týmu Gai k vám.“

„Proč?“ zeptala se nechápavě Sakura. „Máte pocit, že svou práci nezvládáme, aby nás bylo o jednoho víc?“

„Zmlkni, Sakuro,“ sykl Uchiha. Hleděl široce rozevřenýma očima na Hokage, jakoby se snažil z ní vyčíst odpovědi. Cítil to. Něco se stalo. Cítil něco zlého.

„Nebude vás víc,“ namítla Tsunade. „Neji nahradí… Naruta.“

„A Naruto přejde ke Gaiovi?“ zněl překvapeně Kakashi. „Potkal jsem Gaie, nezmínil se…“

„Ne, Kakashi,“ vzdychla si Hokage. „Naruto nebude u Gaie. Popravdě netuším, co s ním bude. Opustil vesnici. Natrvalo.“

„Co-cože? Proč?“ Kakashi byl víc než překvapený. „Sice mi připadal nějak přepadlý, tehdy, když jsem ho sem posílal, ale aby odcházel… Kam šel?“

„To si mám nechat pro sebe,“ zavrtěla hlavou žena. „Řekl, že nechce, aby, kdyby se našel někdo, kdo by ho chtěl přivést zpět, aby ho našel. Chce začít nový život.“

Do užaslého ticha zazněla jediná otázka: „Kdy…“ pohnuly se rty chladného Uchihy.

Tsunade se na něj znova zadívala. ‚Znamená to pro tebe něco?‘ zeptala se v duchu.

Nebo měl ten nešťastný kluk pravdu a nebude tu opravdu nikomu chybět?‘

„Tsunade-sama…“ hlesl Sasuke hlasitěji, „kdy…“

„Před dvěma dny,“ odpověděla a sklopila oči ke stolu. Tiché vydechnutí ji přimělo pohlédnout zpět na černovláska. Tvářil se jako obvykle, ale ruce svíral tak pevně, až mu zbělely klouby. ‚Ano, něco to pro tebe znamená,‘ pomyslela si. ‚Snad ještě není pozdě.‘

Znovu sáhla do šuplíku.

Sasukemu podala rámeček s fotkou a obálku. Jen malé zachvění ruky jí prozradilo hnutí Sasukeho citů. Převzal si obrázek a obálku, když ji otočil, poprvé se v jeho tváři objevilo něco jiného než lhostejnost. Úžas. Překvapení.

Beze slova ty věci vzal a pokývnutím poděkoval. Tsunade si teď byla jistá, že se malý smutný blonďák mýlil. Jeho odchod přece jen bude někoho trápit. Možná že právě toho, u koho by to čekal nejmíň. A uvědomila si, že ten stejný stříbročerný náramek, jaký viděla u Naruta při odchodu, obepíná i zápěstí mladého Uchihy.

Po chvíli nově sestavený tým 7 opustil kancelář Hokage. Sasuke beze slova zamířil pryč, naprosto ignorujíc Sakuru, která se ho zeptala, jestli si s nimi nezajde na jídlo. Ostatní se sebrali a namířili si to k Ichiraku.

„Je divný vědět, že Naruto už tu nebude,“ prolomil ticho bělooký chlapec. Kakashi souhlasil. „Netušil jsem, že má nějaký problémy,“ řekl zamyšleně. „Nikdy nedal nic najevo. Sakuro, co se tehdy ráno stalo? Nepohádali se ti dva?“ myslel Naruta s Uchihou.

„Nevím,“ potřásla růžovláska hlavou. „Byli zticha, navíc, Naruto zmizel, hned jak jsem přišla… Ale oni se přece hádají pořád. Možná se chytli, než jsem dorazila...To chce se zeptat Sasukeho… Pak za ním zajdu.“

Chudák kluk,‘ pomyslel si sensei, ale nahlas neřekl nic. Ze zkušenosti věděl, že Sakuře vymluví jen máloco a návštěva Uchihy do toho nespadala.

 

Ve stejnou dobu, v Zemi deště

Naruto se ze začátku plahočil podle mapy, ale ta nebyla bohužel kompletní… Teď se už nacházel v místech, která na ní prostě nebyla. Věděl, že dešťová je vesnice, o které se toho moc neví, její poloha samotná byla důvodem, proč s ní ostatní vesnice neměly téměř žádný kontakt. Jídlo mu došlo ráno a teď už byl unavený a hladový a k tomu nevěděl, kde je. Přesto nelitoval, že odešel. Nedokázal v Konoze zůstat, po tom všem.

Na chvilku se zastavil, vzápětí ho obklopilo pět ninjů. Blonďák se rozhlédl, muži měli zahalené tváře, viděl jen oči, ale i podle nich vytušil, že nejsou jeho přítomností nadšení. Zřejmě se zatoulal na území, kde nemají rádi cizince.

„Kdo jsi a co tu pohledáváš?“ vyštěkl na něj, zřejmě jejich velitel, značně vysoký a ramenatý muž.

„A kdo se ptá?“ odsekl Naruto unaveně. Tušil, že boj ho nemine a nedělal si iluze, že z toho vyvázne. Oni byli v přesile, on moc unavený a vlastně se mu ani bojovat nechtělo…

„Tady pokládáme otázky my, cizinče!“ vybuchl velitel skupiny. „Odpověz, nebo se braň!“ Jako odpověď Naruto vytáhl svou katanu.

„Jak si přeješ,“ zavrčel muž a vrhl se na něj jako první. Musel odvahu blonďatého ninji obdivovat, vypadal unaveně, zřejmě měl za sebou dlouhou cestu, ale bojoval jako o život. Přesto neměl sebemenší šanci, musel podlehnout. Ale on ho nechtěl zabít, chlapec ho čímsi zaujal… Navíc, mrtvoly se špatně vyslýchají.

„Kaii, teď!“ vykřikl v jednu chvíli. Bojovníci odskočili od blonďáka, který se zmateně rozhlížel. Nechápal o jde, dokud… neucítil za krkem píchnutí. Zasáhla ho šipka.

Sakra…‘ byla jeho poslední vědomá myšlenka, než se uprostřed kruhu černě oděných ninjů zhroutil na zem.

 

Neodpustím ti,‘ slyšel Naruto vzdáleně povědomý hlas. ‚Slyšíš, usuratonkachi! Já ti neodpustím!‘

„Sasuke…“ zamumlal blonďák a pootevřel oči. Chtěl se pohnout, ale strašně ho rozbolela hlava. Uvědomil si, že je noc. Neviděl kde je, ale cítil známý nemocniční pach. Najednou se nad ním někdo sklonil. Narutovi už se zase zavíraly oči, ale stačil ještě postřehnout, že je to muž. Starší, s dlouhými bílými vlasy a vrásčitou tváří, v níž jako živé krystaly zářily azurově modré oči.

 

Tatáž noc, Listová vesnice

Sasuke se od zbytku týmu oddělil už odpoledne a zavřel se doma. Nevycházel, když zaklepala Sakura, ani se nehnul, natož, aby jí šel otevřít. Ale až teď, pozdě večer, dokázal sáhnout po obálce, ukrývající pravděpodobně dopis na rozloučenou. Když přišel, položil obrázek i dopis v obýváku na stůl a po zbytek dne kolem těch věcí chodil opatrně, jako kolem hadího hnízda.

Usadil se na gauči a poněkud nejistě rozložil dopis od Naruta. Chvilku váhal, než se na něj podíval. Známé písmo, místy rozpité, ho překvapilo minimálně stejně jako obsah.

Milý Sasuke,‘ stálo tam, ‚odcházím. Vlastně, teď, když to čteš, jsem už nejspíš hodně daleko. Myslím, že je ti to jedno, možná se ti dokonce uleví… I tak mám ale pocit, že bych tenhle dopis měl napsat. Chci abys věděl, proč odcházím. Ne kvůli tomu, co se stalo ráno. Hádali jsme se vždycky a tvoje slova se mě dotkly často. Dneska mi to jen připomnělo, že se na mě takhle dívají všichni ve vesnici. Pro všechny v Listové jsem démon, nepřítel. Proto vesnici opouštím. Protože jsem tu sám.‘

Sasuke se prudce nadechl. Uvědomil si, že jak se začetl, zapomněl dýchat, navíc, ta poslední věta ho bodla u srdce, pěkně hluboko.

Nebyl jsi sám, baka! Měl jsi tu mě!‘ zuřil v duchu. Znova pohlédl do dopisu.

Spousta věcí a lidí mi bude chybět,‘ psal Naruto dál. ‚Kéž bych mohl s jistotou říct, že znám někoho, komu budu chybět já. Nepochybuju, že Tsunade už vám určila náhradu za mě. Říkal jsem jí to, nebude problém mě nahradit. Brzy zapomenete, že s vámi nějaký Uzumaki kdy byl. Pro Sakuru jsem fungoval jako fackovací panák a s tebou jsem se jen hádal. Věříš, že teď mě ty hádky strašně mrzí?

Pozdravuj ode mě zbytek týmu, i toho novýho. Určitě je to někdo, koho znám. A taky Hinatu. Ta mě měla ráda, asi byla jediná. Dneska jsem rád, že jsem si s ní nic nezačal, i když by mě to asi odpoutalo od citů, který mě tak dlouhou dobu ničily…‘

To jsi pořád tak miloval Sakuru? Proč?‘ nechápal Uchiha.

Nemyslím Sakuru, i když se nedivím, že si to myslíš. Bůhví, že jsem se snažil, aby to na mě nikdo nepoznal a nejmíň ty.‘

„Cože?“ zamumlal Sasuke nahlas. „Co to má…“

Miluju tě, Sasuke. Jo, čteš správně. Po tom, co jsem se vzpamatoval z omámení tou růžovlasou mlátičkou, jsem si nějak uvědomil, co k tobě cítím. Zařekl jsem se, že si to vezmu do hrobu, protože je to šílený a není sebemenší naděje, že bys to opětoval… Nechtěl jsem, abys něco věděl, strašně jsem se bál tvé reakce… Ale teď už je to jedno. Nemusím se bát, že se mi vysměješ do očí, nebo mi pro změnu jednu vrazíš, už u toho nebudu, až se dozvíš, že jsi byl nejdůležitějším člověkem mýho života.

Já pro tebe tak důležitý nejsem, o to je můj odchod lehčí. Nechci nikomu ublížit.

Co se týče naší ranní hádky, omlouvám se za to, co jsem ti řekl. A pokud tebe mrzí něco z toho, co jsi řekl mně… tak nemusí. Odpouštím ti to. Zapomeň na dnešek. Jen odešel někdo, kdo byl v Listové navíc. Schválně se rozhlídni, jak to berou ostatní. Uvidíš, jak šťastný beze mě budou. Ty budeš taky.‘

„Jak mám bejt šťastnej, když tu nejsi?“ zašeptal Uchiha. „Odešel jsi…“ Sklopil zvlhlé oči k listu a četl dál: ‚Myslím, že vám Tsunade řekla, že nechci, aby mě někdo hledal. Poslechni ji, i kdybys mě chtěl najít jen pro to, abys mi mohl pár vrazit. Žij svůj život v Konoze. Já jdu hledat svou novou budoucnost. Nehledej mě, Sasuke. Nech mě žít jiný život. Sbohem, Sasuke. S láskou Naruto.‘

Dočtený list vyklouzl mladému shinobimu z prstů do klína. Nevidoucíma očima zíral do prázdna, po jeho bledých tvářích stékaly slzy, které si ani neuvědomoval.

Odpustil mi… A opustil mně. Jak si to mohl dovolit? Jen tak napsat, že mě miluje a zdrhnout?‘ táhlo mu hlavou. Vzal do ruky rámeček s fotkou, zadíval se do rozesmáté tváře modrookého ninji a řekl tvrdě: „Neodpustím ti!“ Pak ho popadl vztek, mrštil obrázkem kamsi do kouta. Slyšel, jak se roztříštilo sklo v rámečku.

„Slyšíš, usuratonkachi!“ zařval do prázdného bytu. „Já ti neodpustím!“

 

O rok později

Kakashi opouštěl kancelář Hokage poněkud bez nálady. Nová mise se mu moc nelíbila. I když jeho tým uvítá zprávu o misi jako vždycky, Sakura a Neji budou mít radost, Sasuke se probere z té své apatie, která se ho zmocnila přesně před rokem... když odešel jeho blonďatý parťák.

Sensei nebyl hloupý nebo nevšímavý, dobře věděl, co každá mise pro mladého Uchihu znamená. Plnil svou povinnost bezchybně, jako vždy, ale Kakashi, nejspíš jako jediný, věděl, že pokaždé v místě, kam dorazí, vyzvídá, jestli tam v posledním roce neviděli mladého blonďatého ninju s modrýma očima. Navenek Sasuke poslechl Tsunadin příkaz Naruta nehledat. Ale tajně po něm stejně pátral. A stále marně. Nikdo nic nevěděl.

Půl roku poté, co Naruto opustil Listovou, ho jednou večer Kakashi potkal v hospodě. Ten den se vrátili z mise, na které Sasukeho přistihl, jak vyslýchá nějakého výrostka. Tehdy mistr pochopil, že ho Narutův odchod přece jen zasáhl. Sasuke se pořádně opil a seznámil Kakashiho s obsahem dopisu na rozloučenou. Konečně měl sensei jasno: Naruto odešel ve víře, že pro Sasukeho nic neznamená, jenže černovlasý ninja je dík tomu skoro nemocný láskou, kterou si uvědomil až po blonďáčkově odchodu. Chápal, že za takových okolností to hledání nemůže vzdát. Bylo mu líto, že mu nemá jak pomoci. To mohla jen Hokage, ale ta brala svůj slib Narutovi, že bude o cíli jeho cesty mlčet, vážně.

Zamyšlený Kakashi pomalu dorazil ke skupině, která ho očekávala na louce.

„Dneska jdete nějak brzo, sensei,“ poznamenal Neji. „Děje se něco?“

„Jasně, že děje, máme misi!“ vypískla Sakura. „Pokaždé, když přijde včas, máme misi! Že mám pravdu, sensei?“

Kakashi pohlédl na Uchihu. Ten se na něj díval široce rozevřenýma očima, plnýma naděje. Sensei přikývl, černé oči se zavřely, napětí ve tváři povolilo.

„Sensei? Co je to za misi?“ zeptala se Sakura, když ji přestalo bavit sledovat němou komunikaci Kakashiho se Sasukem.

„Jedna ze vzdálenějších vesnic byla napadena několika ninji Akatsuki. Požádali nás o pomoc, mají dost raněných a mrtvých. Gai se svým týmem půjde s námi.“

„Co je to za vesnici?“ zeptal se Neji, který do téhle chvíle mlčel. „Kam jdeme?“

„Do Dešťové,“ odpověděl Kakashi.

 

Trvalo dost dlouho, než tým dorazil do blízkosti vesnice.

„Už tam budem, sensei?“ zastavila Sakura a vydýchávala se. „Přiznejte se, nevíte, kde to přesně je!“

„To nejspíš neví nikdo,“ zavrčel Kakashi. „Tahle vesnice není skoro v žádném kontaktu s okolními vesnicemi.“

„Ty jsou přece blíž, proč zavolali zrovna nás?“ zajímalo Nejiho. „Odmítli jim pomoc?“

„Kdoví,“ zabručel sensei. Napadla ho možnost, jak by se dověděli o Listové, ale chránil se to říct najevo. Nepochyboval, že to Sasukeho taky napadlo, ale nechtěl mladému ninjovi dávat marnou naději tím, že bude uvažovat stejně, že bude vidět šanci v každé sebeabsurdnější zmínce… Taky už ho napadlo, že je blonďatý ninja možná po smrti, ale raději by si ukousl jazyk, než by černovláska takhle ranil. I kdyby to nebral vážně a dál se pevně držel své zoufalé naděje, že Naruta najde…

„Ha!“ vyděsila se Sakura, když je najednou obstoupila skupina bojovníků. Všichni vytasili zbraně, ale ramenatý muž zvedl ruce na znamení, že nebude útočit. Stáhl si masku, objevila se zjizvená, celkem mladá tvář se zelenýma očima.

„Jdete z Listové?“ zeptal se. „Vítejte. Jsem Kaito. Už vás čekáme.“

„Mysleli jsme, že to nenajdeme, vaše vesnice je dost dobře schovaná,“ poznamenal Kakashi.

Kaito se hořce uchechtl. „Kéž by to platilo i pro ty vrahy z Akatsuki,“ řekl hněvivě. „Zrovna včera jsme našli tělo mého bratra. Patřil k těm, které unesli posledně.“

„Unesli?“ podivil se Gai. „A…“

„Bude lepší, když vám podrobnosti vysvětlí náš vůdce,“ zarazil jeho dotazy Kaito. „Pojďte za mnou. Stezka je úzká a strmá, držte se těsně za sebou.“

Ninjové z Listové se na sebe podívali, ale následovali ho. Po ‚strmé‘ stezce, která spíš byla terén pro horské kamzíky, se dostali ke skupině stromů, za nimiž zahlédli nějaký kouř. Po chvíli zjistili, že stojí nad vesnicí, ten kouř se vznášel nad spáleništěm v rohu vesnice.

Skupina strážců je opustila, jakmile sešli dolů, dál už je vedl jen Kaito. Kakashi a ostatní se rozhlíželi, vesnice jim připadala skoro vylidněná. Když sem tam někoho zahlédli, byly to starší lidé, uplakané ženy a děti, které okamžitě vzaly do zaječích, jen je spatřily.

„Jestli jdete za šéfem,“ ozvalo se, když zastavili před domem, který stylem prozrazoval, že se jedná o sídlo hlavy vesnice, „tak je v nemocnici,“ navedla je kolemjdoucí drze vypadající dívka, asi patnáctiletá. Kaito na ni něco zavrčel, jen se ušklíbla a odkráčela.

„Byl zraněn?“ zajímal se Kakashi. Kaito zavrtěl hlavou.

„Spíš bude u svýho vnuka. Toho zranili při posledním útoku, dost vážně. Ale je to silnej a paličatej kluk,“ zasmál se. „Už druhej den chtěl vstávat. Kdyby mu to dědeček nezakázal, nejspíš by se hojil za pochodu.“

„Asi bysme tam neměli jít všichni, ať nerušíme nemocný,“ uvažoval nahlas Kakashi.

„Já u nás pomáhám v nemocnici, můžu jít taky?“ ozvala se Sakura, zvědavá na zdejší nemocnici. Kaito jen kývl. Oba senseiové rozpustili skupiny, ta zamířila k domku, který vypadal jako jídelna. Zůstal pouze Sasuke a Sakura, čekající na Kakashiho svolení.

„No dobře,“ vzdychl si Kakashi. „Ale budeš zticha, Sakuro. Sasuke, ty jdeš taky?“

Oslovený nejistě pokrčil rameny, ale následoval svého senseie dál. Vypadalo to, že si nevšímá ničeho kolem sebe, tak si nepovšiml, že si ho Kaito trochu překvapeně prohlíží.

Procházeli čistou, bílou a dezinfekcí páchnoucí chodbou. Konečně jejich průvodce zastavil, když zahlédl z jedněch dveří vycházet staršího bělovlasého muže.

„Namikaze-sama!“ zavolal na něj. Do ninjů z Listové, jakoby střelil, když to jméno uslyšeli. Ale jen jeden promluvil: „Na… Namikaze…“ hlesl Sasuke a zíral na starce, který se k nim blížil. Zaslechl chlapcův hlas a zadíval se na něj svýma modrýma očima. Usmál se.

„Bojovníci z Listové,“ řekl s jistotou. „Vítejte.“ Otočil se přímo k Uchihovi a oslovil ho: „Myslím, že ty jsi Uchiha Sasuke, mám pravdu?“ Černovlásek jen kývl. Nic nechápal.

„Jak to víte?“ zeptala se Sakura užasle. „Znáte se?“

„Jeho jméno bylo první slovo, které jsem slyšel od svého vnuka, poté, co se probral z bezvědomí, když sem před rokem přišel,“ odpověděl muž.

Sasuke, jakkoli se to zdá nemožné, ještě víc zbledl. Zvedl ke starci oči, zářící zoufalou nadějí. Sakura a Gai to jen nechápavě sledovali, Kakashi to pochopil rychle.

„I když by to nejspíš nepřiznal, bude rád, že tě uvidí,“ poznamenal Namikaze a ukázal na dveře, ze kterých vyšel. „A zkus ho prosím přesvědčit, aby počkal se vstáváním, až se mu zahojí rány.“

Sasuke se pomalu rozešel ke dveřím. Chvějící se rukou sáhl po klice a tiše otevřel.

 

Vešel a první, co uviděl, byl fůrou obvazů ovázaný blonďák, který se pokoušel zároveň udržet na nohou a navléct se do košile.

„Na-ru-to…“

Blonďák se ohlédl, výraz soustředění nahradil šok, pak nevěřícnost. Modrýma očima zíral na bledého ninju, kterému se chvěly rty a v černých očích mu stály slzy. Pohnul rty, jak se pokusil promluvit, ale neozval se ani hlásek, tak byl otřesený.

„Naruto?“ hlesl Sasuke. Pomalu se k němu blížil. Zastavil se těsně před ním, blonďáček rychle dýchal, v jeho modrých očích se jiskřila vlhkost. Nechtěl brečet. Ale ty zatracené, všeprozrazující slzy mu začaly stékat po tvářích, když ho černovlasý shinobi sevřel v náručí. Jen tiše vzlykl jeho jméno a zabořil mu tvář do ramene.

 

„Promiňte, že se ptám,“ oslovil Kakashi starce, který s úsměvem pozoroval dveře, za nimiž zmizel Uchiha, „ale já to všechno nějak nechápu…“

„Mě by zajímalo, proč jste požádali o pomoc právě naši vesnici,“ přidal se Gai.

„Ze dvou důvodů,“ odpověděl muž. „Za prvé jsem slyšel, že jsou u vás dobří bojovníci, soudě podle Narutova výcviku je to pravda. Kdo byl jeho mistrem?“

„Jedním z nich jsem já,“ přiznal Kakashi. „Naruto byl v mém týmu.“

„Dlužím vám velké díky,“ usmál se na něj Namikaze. „Kdyby nebyl tak skvěle cvičen, padl by už při prvním útoku. Ten byl nejhorší, tehdy padla velká část našich mladých…“

„Promiňte, Namikaze-sama,“ vmísila se Sakura, která se až teď vzpamatovala z ohromení. „Mluvil jste o dvou důvodech.“

„Ano,“ zvážněl stařec. „Druhým důvodem je můj vnuk sám. Chci ho vidět šťastného. I když to nedává najevo, trápí se. Už jsem mu navrhl, že se může vrátit do Listové, pokud bude chtít, ale to odmítl. Řekl, že ho tam nikdo nechce, ani nepotřebuje, zatímco tady má rodinu a nikdo mu nevyčítá, kým je. On za to nemůže, je to Minatova chyba. Vaše vesnice si zřejmě nikdy neuvědomila, jak velkou oběť jí přinesl, když do svého novorozeného syna zapečetil Kyuubiho. Tehdy jí obětoval dva životy, ne jeden. Dá se říct, že Listová mi dluží život mého syna. Naruto ke mně naštěstí cestu našel. Tady je mezi svými.“

„Jak s tím vším souvisí Sasuke-kun?“ ptala se růžovláska.

„Naruto mi v jedné ze svých slabých chvilek vyprávěl o svých přátelích. Vyrozuměl jsem z toho, že ten mladý Uchiha pro něj znamená nejvíc. Když byla naše vesnice napadena, napadlo mě, jak se to řekne, zabít víc much jednou ranou,“ usmál se muž.

„Doufám, že na něj ten mladík bude mít vliv a Naruto bude ochotnější k léčbě. S nezhojenými zraněními nemusí další útok přežít.“

„Očekáváte ho brzy?“ zeptal se Gai věcně. „Kolik máte obránců?“

„Málo,“ zamumlal Namikaze. „Už jich hodně padlo. Prodleva mezi útoky byla dva dny, pokud se toho drží, můžeme je čekat zítra v noci. Takže jste tu včas.“

„Proč po vesnici jdou? Co tu chtějí?“ zajímalo Sakuru.

„To bych vám měl vysvětlit uvnitř,“ kývl muž ke dveřím Narutova pokoje a zaklepal na ně. „Doufejme, že si stačili promluvit.“

                                                                                                                                                                    >>

 

Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano (30)
97%

Ne (0)
0%

Mohlo to být lepší (1)
3%

Celkový počet hlasů: 31

Komentáře: Poslední kapka: První část

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek