4.Brumbálovo oznámení

Ode dne, kdy se Pobertové Harrymu svěřili se svým tajemstvím, už se nevytráceli po večerech pod různými záminkami, naprosto otevřeně mluvili o svém zvěromágství, Remusově problému a říkali si přezdívkami. Sirius navrhl sázku na to, čím Harry bude jako zvěromág, což mu Remus po několika marných argumentech zatrhl s tím, že je příliš mnoho možností na to, aby je všechny pokryl, takže to vzdal. Harry se jejich hašteřením hodně bavil, samozřejmě.

 

Každý den chodili s Remusem pracovat na lektvaru a mluvili o přísadách. Napřed o těch, které zrovna používali, pak téma rozšířili. Když se Harry zajímal, jestli se Remus dostal k lektvarům ještě před školou, dověděl se, že ne a proto na tom byl s lektvary od prváku bídně, i díky zameškané látce. Ale Lily Evansová se jako první nabídla, že mu pomůže dohnat látku a stali se velmi blízkými přáteli. Remus se ještě okrajově zmínil, že Lily samotná se učila lektvarům ještě před Bradavicemi, což Harryho zaskočilo, protože dobře věděl, že jako mudlorozená neměla možnost, se k těmto věcem dostat dříve... Dokud mu vlkodlak nevysvětlil, že přes ni se seznámil se Severusem Snapem, s kterým Lily kamarádila od dětství. Tenhle fakt Harryho velice překvapil. Slíbil si, že se na matku Snapea po návratu zeptá.

I když s ní občas mluvil a někdy se spolu učili – a užíval si chvíle se svou budoucí matkou – a s Jamesem taky trávil dost času, velkou část volna a myšlenek mu zabíral Sirius.

Už dávno nemyslel na 'poslání', kterým ho pověřil Brumbál. Koneckonců, jediné, co měl dělat, bylo přátelství a to dělal (ne, že by to bez ředitelova nařízení bylo jiné). Asi to bylo tím, že své rodiče nikdy nepoznal, kdežto Siriuse ano a měl ho rád. Jeho ztráta ho zdrtila, takže teď využíval každé možnosti, jak být s ním.

Siriovi byla jeho společnost nejspíš taky hodně milá, protože nechal plavat obvyklé románky, jak to jednou nazval James a jak mohl, byl s ním.

 

Harry, aby si ukrátil čekání na lektvar vnitřního zvířete, jednoho dne požádal Komnatu Nejvyšší Potřeby o srozumitelnou knihu o Nitrobraně. A konečně o této disciplíně něco pochopil. Najednou nechápal, jak mu to kdy mohlo připadat těžké... Přisuzoval to Snapeově zaujatosti, no budiž, zaujatosti jich obou. Snape ho to nechtěl učit a on se taky moc nesnažil. Nechuť k tomuto odvětví magie v něm ale povzbuzoval především fakt, že ho to učí nenáviděný profesor, ke kterému nedokázal cítit důvěru. Způsob, kterým ho Snape Nitrobraně učil, mu to taky neusnadňoval.

Takže se rozhodl využít toho, že má celý šestý ročník na to, aby se Nitrobranu naučil sám, protože Brumbál mu už po Siriově smrti naznačil, že by udělal dobře, kdyby začal s dalšími lekcemi Nitrobrany... Harry věděl, že má pravdu. Nechtěl, aby někdo následoval jeho kmotra... Ale taky se děsil další spolupráce s profesorem lektvarů. Musel využít každé šance, aby se vyhnul těm šíleným lekcím.

 

Na nedávné setkání s mladším Blackem sice řeč nepřišla, ale došlo k novému, tentokrát bez Siriuse. Narazili na sebe ve druhém poschodí, Harry zrovna mířil na konzultaci s profesorem Starodávných run, od chvíle, co o nich mluvili kluci, o nich přemýšlel. Mladý Snape se tentokrát zdržel urážlivých poznámek (Harry podezříval Reguluse, že mu taky domlouval, jako on Siriovi), i když se na Harryho mračil.

Harry se Reguluse zeptal, jestli si nechce s bratrem promluvit, jen tak, bez hádek a usmířit se. Když se ozval Snape, Regulus ho umlčel a odpověděl: „Řekni mi jediný důvod, proč bych měl? Pořád se se mnou hádá, vyčítá... O to mám stát?“

Harry potřásl hlavou. I když mu Sirius řekl o svém vztahu k bratrovi, pořád měl jisté nejasnosti. Například ohledně rodičů a Snapea. No, na to druhé se ještě pozeptá...

„Upřímně... moc nechápu, o co mezi váma jde,“ řekl Harry. „Ale na tvým bráchovi... mi záleží. A vidím, že se trápí. Bývali jste si blízcí, ne? Rodina... by se neměla odcizovat. Koukej... já mám jen tetu, máminu sestru. A ta mě nesnáší, stejně jako její muž a syn. Strýc mě trestá pro maličkosti i bezdůvodně. Pro bratrance jsem jen boxovací pytel. O rodiče jsem přišel, když mi byl rok. O kmotra před prázdninami. Zůstal jsem sám. Netušíš, jak bych si přál mít rodinu, sourozence.

Když jsme se viděli minule, dal jsi mi radu. Dovol, abych ti ji dal taky. Všechny ty věci, který proti svýmu bráchovi máš, jsou – aspoň z mýho pohledu – malichernosti. Rodina je to nejdůležitější, co člověk má. Stačí maličko, abys o ni přišel. Nevzdávej se jí dobrovolně.“

Harry se odmlčel, viděl, že chlapci nasadil brouka do hlavy. Rozhodl se nečekat na odpověď a vykročil směrem pryč.

 

„Tys moji radu očividně ignoroval,“ ozval se Regulus do ticha, které za sebou Harry nechal. „Proč bych měl já poslechnout tvoji?“

„Protože je, stejně jako ta tvá, upřímná?“ navrhl Harry. „Sirius není špatný. Nazval jsi ho tyranem Zmijozelů. Vybral si špatný způsob, jak to dát najevo, ale... myslím si, že se jen snaží bojovat s tím, co mu – podle jeho jeho názoru – odvedlo bratra. Lumpárnama chce zaplnit tu díru, která zůstala v jeho duši po tobě. Jeho parta jsou správní kluci, aspoň jak jsem je poznal. Každý dělá chyby, i špatnýma rozhodnutíma se učíme pro budoucí život... Že jsou to teď uličníci, nezaručuje, že budou v dospělosti zlí. Lidi se mění.“

Regulus ho chvíli mlčky pozoroval. Pak jednoduše pokývl a zamumlal: „Budu o tom přemýšlet, Pottere.“

Harry jemu a Snapeovi pokývl na rozloučenou a za rohem se dal do běhu. Hodně se zdržel a ke kabinetu profesora Fossena doběhl s pětiminutovým zpožděním.

Když zaklepal, otevřel mu zamračený světlovlasý muž s knírkem. Beze slova ho vpustil a ukázal na strohou židli před psacím stolem. Harry si sklíčeně povzdechl a vysypal ze sebe omluvu.

„Očekával jsem, že dorazíte včas, když už jste mě požádal o schůzku, pane Pottere,“ zavrčel profesor.

„Promiňte, pane,“ opakoval se Harry. „Myslel jsem, že už se tu vyznám, ale nějak jsem se... zamotal. Nezdržel jsem se schválně.“

„Dobrá,“ odtušil muž přísně. „Přejdeme k věci, můj čas bohužel není bezedný. Během konzultačních hodin musím mluvit s mnoha studenty. Co jste chtěl? Pokud vím, nejste v mé třídě.“

„Protože jsem se před nástupem do Bradavic vzdělával doma,“ začal Harry, „neměl jsem možnost setkat se s Runami, jako studijním předmětem. Rád bych se vás zeptal, jestli má smysl, abych je začal studovat, i když už jsem v šestém ročníku a nemám ani nejmenší základy.“

„Pokud o toto vzdělání stojíte, pane Pottere, musel byste se doučit předešlé tři ročníky a ještě dohnat, co jste zameškal v tomto. Zabere to spoustu času a navíc je to náročné. Pro Runy musíte mít zároveň cit, nestačí, jen se to 'nabiflovat'. Runy jsou mocná magie, to je třeba mít na mysli. Samy o sobě mají velkou sílu.“

„I když mě váš předmět zajímá, myslím, že to dohnat nestačím, pane,“ řekl Harry sklesle. „Studium za tři roky... Na to mi nestačí nejspíš celý rok!“

„Pak je možnost dodatečného studia po ukončení školy,“ navrhl profesor Fossen. „Dodatečný kurz. Pokud byste teď začal se základy ze třetího ročníku a pokračoval po dobu studia zde, mohl byste po OVCÍCH nastoupit do kurzu pro pokročilé. Také záleží na tom, jak by se vám v tomto předmětu vedlo... Promyslete si to, pane Pottere a přijďte mi říct... v pátek ve tři hodiny. Tou dobou mi končí poslední hodina, takže přijďte do třídy. Souhlasíte?“

„Ano, pane profesore,“ kývl Harry potěšeně. „Děkuju za váš čas, pane. Promyslím si to.“

Profesor se poprvé pousmál a pokynem chlapce propustil. Harry vyrazil z kabinetu a zamířil na kolej.

 

„Kde lítáš?“ zeptal se Remus. „Nezapomněl's, že musíme jít do Komnaty, podívat se na lektvar?“

„Nezapomněl,“ řekl Harry. Položil si učebnice na noční stolek a shodil hábit. Jak běžel, bylo mu horko a v laboratoři u lektvaru se nejspíš zapotí ještě víc. „Stavil jsem se u profesora Fossena. Chtěl jsem se zeptat na jeho předmět.“

„Uvažuješ o Runách?“ ozval se překvapeně Sirius, který doteď ležel na posteli, s knihou v rukách. „Myslíš, že to dohoníš?“

„Do konce školy sotva,“ podotkl Harry. „Ale profesor říkal, že když teď začnu se základama, budu pokračovat celou dobu v Bradavicích, tak bych mohl po škole nastoupit do studijního kurzu pro pokročilý. Teď se musím naučit základy. A kdyby mi to šlo... Bylo by to fajn.“

„Takže, i když teď začneš, nebudeš chodit na hodiny s náma,“ tvářil se Sirius zklamaně. Harry si pomyslel, jak se musí Tichošlápek na Runách otravovat, když tam touží mít i jeho. To mu nestačí Remus? Usmál se na něj.

„Jdem do Komnaty?“ odvedl pozornost jinam. Remus popadl tašku, v které nosil přísady a zmenšenou strčil do kapsy.

 

„Počkejte, jdu taky!“ zavolal Sirius, když za sebou kluci zavírali dveře. Remus a Harry se na sebe pobaveně zašklebili, ale počkali.

Trojice přátel se za řeči doploužila do sedmého patra. Za chvilku už stáli kolem kotlíku a poslouchali Removo vysvětlování ohledně některých přísad.

Sirius po chvíli začal vypadat znuděně, ale Harry pozorně poslouchal. A když se začal Sirius ošívat, jako že už by radši byl někde jinde, šťouchl do něj. To vrátilo mladého zvěromága zase k soustředění... na chvilku. Nakonec si povzdechl a odešel se svalit na pohovku, kterou mu Komnata poskytla. Harry se nad ním slitoval a šel mu dělat společnost. Lektvar už stejně potřeboval pouze párkrát zamíchat a odstavit před dalším vařením.

 

„Co tě na tom baví, Harry?“ zajímalo Siriuse. „Já při Lektvarech málem vždycky usínám... Nebaví mě to.“

„Asi je to tím, jak to Remus vykládá,“ pokrčil chlapec rameny. „Být to někdo jiný, taky bych tomu asi neholdoval. Takhle mě to baví. Jsem rád, že tomu rozumím. Je fajn, když ti něco složitýho vykládá dobrej učitel, jinak se nic nenaučíš, i kdyby to bylo sebelehčí.“

„Tak jo,“ pokývl Sirius. „Hele, tuhle jsem si všim', že se bifluješ nějakou tlustou knížku. Takhle tlustý naše učebnice nejsou, takže... Co to bylo? Jestli se teda můžu zeptat.“

Harry se na kmotra zadíval, trochu zaváhal, ale pak nad tím zřejmě v duchu mávl rukou. Zavřel oči a v mysli požádal Komnatu o zmíněnou knihu, kterou tady pravidelně četl.

Ochraňte svou mysl aneb Nitrobrana pro samouky?“ přečetl Sirius název a udiveně se zadíval na Harryho. „Tohle tě zajímá? Není to moc složitý?“

„Přišlo mi to složitý ze začátku,“ přiznal Harry. „Pokoušel jsem se to naučit už dřív, já... kvůli smrti rodičů, kmotra a kamaráda jsem hodně trpěl nočníma můrama. Vlastně je nemám až teď, co jsem přišel sem. Myslím, že je to užitečný, nakonec, nenarazíš pokaždý na slušnýho člověka, kterej ti nepoleze do hlavy, ne?“

„Je to nezákonné, Harry,“ ozval se od kotlíku Remus. „Uplatňovat Nitrozpyt na člověka bez jeho souhlasu, nebo dokonce vědomí.“

„Vražda mých rodičů byla taky nezákonná a jejich vrahovi to v ničem nebránilo,“ odsekl Harry. „A mýho kmotra dokonce zlikvidovala jeho vlastní sestřenice!“

„Ššš,“ tišil ho Sirius. Přepadla ho starost, když se Harry tak rozohnil. Málokdy se svěřoval se svou minulostí, s věcmi, které ho trápí... Z tohohle všeho chápal, že je jeho rodina prostě hodně citlivé téma a Harry si své soukromí velmi strážil.

„A já se nechystám učit Nitrozpyt. Jen Nitrobranu. Chci chránit svou mysl, neříkej mi, že nesmím!“

„To jsem vůbec neřekl!“ bránil se Remus a hodil zvláštním pohledem po Sirim. „Takhle to nemůžeš brát, Harry. Já tím nechtěl naznačit, že by ses snažil o něco takového, asi jsem to špatně podal... Omlouvám se.“

„Ne, já se omlouvám,“ zamumlal Harry najednou a provinile sklonil hlavu. „Reagoval jsem přehnaně. Promiň. Je to pro mě citlivý téma.“

„Jestli o tom nechceš mluvit, tak v pohodě. Je spousta věcí, který můžeme probrat,“ ozval se Sirius. Odložil Nitrobranu pro samouky a líp se uvelebil. „O čem pokecáme?“ přejel pohledem po kamarádech.

„Doporučuju nekecat a jít do Síně, bude večeře,“ povšiml si Remus času na Siriových hodinkách. „Jdeme?“

Oba chlapci se zvedli, po dlouhém odpoledni hladoví. „Dal bych si čokoládovej pudink jako dezert,“ básnil Sirius. „Co ty, Harry?“

Harry, sdílející s ním stejnou vášeň pro čokoládu, se zasnil: „Co třeba čokoládovej dort? Se šlehačkou a sypáním... Nebo aspoň palačinky s polevou...“

Remus, který taky miloval sladké, se nad nimi jen pobaveně culil, než poznamenal: „Tolik cukru na noc? Dejte na mě, že jako dezert bude něco lehkého, snadno stravitelného, abychom neměli žaludek jako balvan.“

„Mrkvovej dort,“ vrátil mu to Sirius, dobře věděl, že tohle jediné nevnímá Remus jako sladkost a dobrovolně to nevezme do pusy. Nedokázal pozřít ani dušenou mrkev s hovězím, natož dort, z kterého je na hony cítit karotka.

Harry se musel rozesmát, když Remus udělal neskutečně znechucený obličej.

„To mi přeješ pěkný věci,“ zavrčel vlkodlak. „To si říkáš kamarád?“

Sirius se rozchechtal. „Promiň, ale ten tvůj výraz za to stál,“ skučel smíchy. „Tak jdem, nebo nám ostatní Nebelvíři nic nenechaj'...“

 

Ve Velké síni zjistili, že večeře je dost lahodná a stravitelná pro všechny. Opečené brambory s kuřecími stehny a zeleninou a jako dezert... Harryho vytoužené palačinky s kousky ovoce a čokoládovou polevou. Remus jen zakroutil hlavou. „Nejsi ty jasnovidec?“

„Spíš mě slyšel nějaký skřítek,“ hádal Harry. „Třeba nemohli přijít na to, co udělat jako dezert?“

„Co to řešíte?“ zeptal se James, který se teprve teď přiřítil. A protože se vedle něj posadila mírně udýchaná a zrůžovělá Lily Evansová, Harry ani nezkoušel přemýšlet, co mohl vyvádět celé odpoledne. Fakt, přemýšlet o svých – budoucích – rodičích, jak spolu... Eeee. Ne, tyhle myšlenky si zakázal.

„Před večeří jsme hádali, co bude za dezert,“ vyklopil mu to Sirius. „ A Harry to uhodl.“

„Nezapomeň, že na prvním místě jsem chtěl čokoládovej dort,“ připomněl mu Harry.

„Se šlehačkou a sypáním, já vím,“ přikývl Sirius. Ještě chtěl něco podotknout, ale vtom vstal ředitel Brumbál ze svého místa a zatleskal, aby si zjednal pozornost.

„Milí studenti,“ pronesl, když na sebe zakouzlil Sonorus, „než se rozejdete na své koleje, mám pro vás jedno oznámení. Stálí studenti už jistě tuší...“

„Cože, už?“ podivil se Sirius. „Není brzo?“

„Brzo na co?“ nechápal Harry.

„Už za dva týdny,“ dostal vzápětí odpověď od ředitele, „nastane Svátek všech svatých a tedy i tradiční Haloweenský ples!“

Síní se rozlehlo potěšené tleskání a jásání. Harry si podle reakcí, veskrze kladných, odvodil, že jde o zábavu, na kterou se studenti obvykle těší. Ne, že by on měl na tento svátek hezké vzpomínky. Teď byl tak hrozně vděčný, že zde v minulosti jeho spojení s Voldym nefunguje! Odpadnou noční můry v onu noc, hrůzostrašné vize o mučení a zabíjení nevinných... Nebude se budit děsem, aby se vzápětí pozvracel nad Voldemortovým řáděním. Už ho fakt musí zastavit. Kdyby ne kvůli nevinným obětem, tak aspoň proto, aby si uchoval vlastní příčetnost.

 

„Ty se netěšíš?“ pošeptal mu Sirius.

Harry se smutně pousmál. „Nepřemýšlel jsem nad tím... Já nemám na Haloween hezký vzpomínky.“

„Jakto?“ zeptala se Alice, přítelkyně Lily, budoucí matka Nevillova.

„Tenkrát umřeli mí rodiče. Omluvte mě.“ S těmi slovy sklouzl z lavice a vyrazil ze Síně. Za okamžik zmizel za dveřmi.

Pobertové se po sobě podívali. „Jdu za ním,“ odhodlal se Sirius. Všichni mlčeli, bylo jim jasné, že ač bývá v citových věcech jako slon v porcelánu, je si s Harrym blízký. Jestli ho někdo utěší, tak on.

 

„Někam letíš?“ uslyšel mladý Poberta známý hlas, jeho svůdný tón mu neušel. Otočil se k plavovlasému Havraspárovi s veselýma hědýma očima. Opíral se o sloup na kraji chodby k havraspáské věži.

„Na kolej,“ řekl pravdivě a chtěl v pokračovat v 'letu'.

„Počkej, Siriusi,“ zarazil ho chlapec znova. Teď se Sirius otočil už trochu naštvaně... ale ovládal se. „Chceš něco, Gudgeone? Já spěchám!“

Jeho tón zřejmě mladíka na moment zaskočil, ale neodradil. Rychle se opanoval, přešel Siriův chlad, jakoby nic a řekl: „Chci tě pozvat na ples. Ten loňský Vánoční jsme si docela užili, ne?“

Sirius musel v duchu připustit, že ano. No, rozhodně si užili jeho konec... Když se mírně v náladě přemístili do prefektské koupelny v havraspárské věži, kde si dopřáli společnou sprchu a pak zapadli do postele, kde se jim rozhodně ještě nechtělo spát... To, co pak dělali, bylo víc než příjemné a zanechalo to po sobě rozrušující, ale velmi příjemné vzpomínky...

„Jo, užili. Ale stačilo. Letos s tebou nejdu, dík za pozvání,“ potřásl Sirius hlavou. Na Gudgeonovu otázku, s kým teda jde, jen řekl: „To není tvoje věc.“ Ani se nerozloučil a zamířil na kolej, za Harrym. Teď neměl myšlenky na ples, chtěl najít a utěšit kamaráda.

Nemohl tušit, že jeho někdejší známost teď svírá vzteky pěsti a rty a hledí za ním pomstychtivým pohledem.

 

Cestou do nebelvírské věže zpomalil. Až teď ho napadlo, že by možná měl nechat Harrymu chvíli pro sebe... Tak jako tak mu přece dá najevo, že je tu pro něj, tak proč ho chvíli nenechat na pokoji... Poseděl ve společence, rozhodnut počkat, až Harry vyleze z pokoje (tohle zjistil, protože měl u sebe mapu).

Ale až do konce večeře zůstal v místnosti sám. Nakonec se rozhodl zajít do ložnice, ve společence bylo skoro nelidské ticho... Harryho našel v posteli. Ležel tam oblečený, svíral v náruči polštář a spal. Nevypadalo to, že předtím brečel, takže se Siriovi ulevilo. Chvilku u něj seděl, nejistý, co bude dělat, když se vzbudí... Vstal, až když slyšel, že se vrací ostatní.

Jen přiložil prst na pusu, to přátelům stačilo. V tichosti se odtrousili do koupelny a pak do postelí. Stejně tiše si pak popřáli dobrou noc a za chvíli se ložnice nebelvírských šesťáků ponořila do tmy, narušované jen světlem ubývajícího měsíce.

 

Druhý den si Harryho po hodině Formulí odchytil ředitel. Vesele se na Harryho usmíval, i když v jeho pohledu byla znát jistá ustaranost.

„Co se děje, pane profesore?“ Co je tady, nic neprovedl, dokonce se ani nepodílel na žádné pobertovské akci – je fakt, že toho letos moc neprovádí... Vlastně i Sirius... Harry stačil postřehnout, že se naprosto nezabývá obvyklými lumpárnami, což očekával. Měl v plánu ho krotit, ale nakonec to nebylo vůbec třeba.

„Jen mě včera večer napadlo, že jste se s přáteli nepohodli... Odešel jste ještě před koncem večeře. Něco se mezi vámi stalo?“

„Ne,“ zvážněl Harry. Brumbálovo vyzvídání mu zase připomnělo to, co si slíbil hned po probuzení hodit za hlavu.

„To ten ples. O Haloweenu umřeli mí rodiče. Prostě nejsem zvyklý se v tu dobu bavit. Ale teď to zkusím,“ usmál se Harry. „Nakonec, teď jsou ještě naživu.“

„Takže si nemusím dělat starosti?“ ujišťoval se ředitel.

Harry jen zavrtěl hlavou. „Jsem v pohodě, pane.“

Brumbál tedy spokojeně pokýval hlavou a s úsměvem odkráčel.

 

Harry zamířil do knihovny, bohužel sám, Remus a Sirius měli ještě Starodávné runy. James se učil s Lily (přeloženo: snažil se ji přemluvit, aby s ním šla na ples) a Pettigrew (s nímž se Harry stejně skoro vůbec nevídal) se loudal kdovíkde.

Na malém stolku pod oknem si rozložil učebnice a pergameny. Měl minimálně hodinu, než se přižene Sirius a bude ho rozptylovat. Nalistoval si kapitolu v učebnici Přeměňování a začetl se.

„Máš tu volno?“ uslyšel, když dopsal poslední slovo v eseji.

Vzhlédl.

Pohled mu padl na mírně rozčepýřeného plavovlasého chlapce s hnědýma očima. Usmíval se na Harryho, ten z nějakého důvodu zčervenal. Srdce se mu rozbušilo jako splašené.

„A-ahoj,“ hlesl. Pamatoval si, že je taky šesťák, z Havraspáru, ale nepostřehl jméno.

„Ahoj,“ přisedl si Havraspár. „Ty jsi... Harry, že jo?“

„Ano,“ kývl Harry. „Promiň, nějak jsem nepostřehl tvý jméno...“

„David Gudgeon,“ usmál se chlapec. „Přátelé mi říkají Davey. Chtěl jsem se tě zeptat... Jdeš na ples? Už tě někdo pozval?“

„No,“ Harry upadl do rozpaků. „Vlastně... nepozval, zatím.“

„To mě těší,“ rozzářil se Gudgeon. „Takže, rád bych tě pozval, Harry. Šel bys se mnou na ten ples?“

„Och,“ šeptl Harry, úplně zaskočený. „Ty... mě zveš? Abych šel... jako s tebou? Tancovat? Nebude to... divné?“

„Proč by to mělo být divné?“ zeptal se blonďák, napůl nechápavě a napůl dotčeně.

„No,“ jeho reakce Harryho rochu zarazila, „jsme přece oba... kluci!“

„Ty jsi mudlorozený?“ napadlo Gudgeona. „Čistokrevnýho by totiž tohle nenapadlo. Víš, kouzelnická společnost je dost... liberální. Nikoho by nenapadlo mít komentáře jen proto, že dva kluci... Vím, že mudlové se na tyhle věci dívají jinak, mají předsudky... Mezi kouzelníky je to vzácný. Takových lidí je minimum. Nemusíš se bát, že by se do tebe někdo navážel, nebo ti nadával. Já to zažil, ale ti kluci byli mudlorozený, neměli páru, jak to u nás chodí.“

„Moje máma byla mudlorozená, mezi mudly jsem vyrostl, když naši umřeli,“ připustil Harry. „A je fakt, že teta má šílený předsudky. Já mám v kouzelnických věcech hodně mezer. Dobře, tak... můžu si to trochu promyslet? Uvažoval jsem totiž, že ani nepůjdu...“ řekl mírně nepravdivě, přece jen řediteli tvrdil, že se zkusí bavit.

Gudgeon se znova usmál. Pak vstal.

„Promysli si to, ples je za dva týdny. Uvidíme se zítra zase tady?“ navrhl. „Řekneš mi, jak ses rozmyslel. Abych když tak zkusil štěstí jinde...“

Harry přikývl. „Dobře, zítra tady.“

„Tak zatím,“ rozloučil se Havraspár mile a pomalu odcházel. Párkrát se po Harrym ohlédl, než vyšel z knihovny.

 

„Uf,“ vydechl Harry, když se mu půvabný blonďák ztratil z dohledu. Chvilku mu trvalo, než se vzpamatoval z toho neočekávaného setkání. Nikdo – tedy žádný kluk – ho nikdy nepozval, kamkoliv. Pokud ví, vždy ho lovily jen dívky...

Začínal zvažovat. Půjde? Nepůjde? Jak se má rozhodnout? Bylo mu celkem jedno, že ho pozval chlapec. Nikdy o svém sexuálním zaměření neuvažoval, prostě se považoval za heterosexuála... Ale teď si uvědomil, že se mu mladý Havraspár docela líbí. Připadal mu opravdu atraktivní. Lákalo ho to přijmout tu nabídku. Ještě jednou si vzdychl a pak v podivném duševním rozpoložení dokončil své úkoly.

 

Z knihovny Harry odešel do své ložnice. Aby si vyčistil hlavu, vzal si knihu o zvěromágství, ale stejně mu myšlenky pořád utíkaly k hezkému Havraspárovi.

„Tak už sis vybral?“ probral ho ze zamyšlení Siriusův hlas. Otočil se po něm s tázavým pohledem, nevěděl, která bije.

„Doprovod,“ vysvětlil Sirius. „Ples. Svítá?“

„Aha,“ zamumlal Harry a sklopil hlavu. „No, vlastně... Zeptal se mě Gudgeon z Havraspáru. Ale... nejsem rozhodnutej.“

'Gudgeon?' zamračil se Sirius. 'Co to zkouší?' Zeptal se: „A ty nejseš rozhodnutej, protožee... Líbí se ti nějaká holka?“

„No... ani ne,“ hlesl Harry. „Já prostě... nejsem zvyklej o tom přemýšlet. Nikdy jsem neměl čas se tímhle zabývat. Vloni to s jednou vypadalo nadějně, ale... nepovedlo se to.“

„Nepovídej. Nedostali jste se ani k líbání?“ vyzvídal druhý Nebelvír.

„To jo, ale...“ Harry potřásl hlavou, „stejně to byla katastrofa. Brečela u toho.“

„To tak špatně líbáš?“ vyjevil se Sirius a musel se držet, aby se nerozesmál. „Prosím tě,“ zavrtěl hlavou, „já během loňska chodil se třema holkama a třema klukama. Ty jsi případ.“

„Nejspíš,“ odsekl Harry uraženě a vstal. Vyhrabal z nočního stolku knížku a hodlal sejít dolů do klubovny, aby se tam usadil a vyhnul se Siriusovým posměškům. Snažil se nedat najevo, jak se ho to dotklo.

„Počkej, nechoď,“ zavolal na něj Sirius. Došlo mu, že jeho slova Harryho ranila a to nechtěl. „Já se ti nevysmívám. Nejspíš jsi měl jiný starosti, chápu to. Tak promiň.“

„Koukej, já...“ otočil se k němu Harry. „U nás doma... je tohle prostě docela problém. Neřeknu ti proč, je to složitý, ale není pro mě jednoduchý najít někoho, kdo by o mě stál. Jenom o mě,“ zašeptal a znova se odvrátil. „Ti, co o mě stojí, se chtějí jen zviditelnit nebo mají zájem o mý peníze. A o takový zas nestojím já. Pořád je ti to k smíchu?“ probodl zmlklého Siriuse pohledem.

 

Sirius chvilku mlčel. Začínal Harryho trochu chápat. Sice o něm nevěděl víc než ostatní, ale podle toho, co teď Harry říkal, mohl soudit, že u něj doma, ať je to kdekoli, jeho rodina něco znamená a není nemajetný. Takže vybrat si někoho správného mohl být opravdu problém.

A když ho probodl pohled těch jiskřivých zelených očí, úplně ho zamrazilo. A tohle s ním nikdy ničí pohled neudělal. Ani když se ve třeťáku poprvé zakoukal.

„Já... omlouvám se. Nechtěl jsem se tě dotknout...“ 'Ne takhle,' napadlo ho a zarazil se sám nad sebou. „Nevysmívám se ti. Takže... proto všechny odmítáš? I kvůli plesu? Vždyť si toho dotyčnýho - nebo dotyčnou – nebudeš brát. Nemusíte spolu přece ani chodit. Tak jdi s někým, s kým kamarádíš, ne?“

„A s kým?“ řekl hořce Harry. „Všichni ostatní už tu někoho mají. Toho Gudgeona vůbec neznám, ale je jedinej, kdo si mě všiml... Asi mu kývnu. Nakonec... máš pravdu, chodit spolu nemusíme. Budu se jen bavit.“

V Siriusovi hrklo. Nějak se mu povedlo Harryho přesvědčit, aby dal mladému Havraspárovi šanci a přesně tohle nechtěl. Znal ho. Jakkoli nevinné myšlenky může mít Harry, Davey Gudgeon má své zkušenosti a rozhodně nijak nevinné... To on věděl víc než dobře. A taky tušil, že odmítnutého Daveyho vede touha zabodovat u atraktivního nováčka dřív, než se to povede někomu jinému a Siriusovi obzvlášť.

A zatímco mu docházelo, co to vlastně spískal, nějak mu ušlo, že Harry odešel z ložnice.

 

V podivně vážné náladě ho objevil Remus, když si šel uklidit napsané eseje. Nejdřív ho nepřekvapilo, že Sirius leží na posteli, na zádech s rukama za hlavou, nohy zkřížené, dělával to často, když snil o nějakém svém objevu, ale když přešel ke své posteli, všiml si výrazu. Jeho kamarád a spoluPoberta vypadal, že ho něco žere.

„Siriusi?“ zkusil to. „Něco se děje?“

„Zatím ne,“ odvětil oslovený. Vytrvale hypnotizoval baldachýn své postele, na přítele se ani nepodíval.

„Nekecej,“ sedl si k němu Remus. „Znám tě, Tichošlápku. Tak to vyklop, co ti leží v hlavě?“

„Harry,“ odpověděl Sirius a konečně se otočil k Remusovi, rozhodl se svěřit. „Věděls', že ho Gudgeon pozval na ples?“

„Ten Gudgeon, co jsi s ním vloni...“ ujišťoval se mladý vlkodlak.

„Jo. A víš, jakej je, on Harrymu jenom ublíží!“

„Hm,“ udělal Remus, „promiň, Siriusi, co teď řeknu, ale Gudgeon je v Havraspáru přesně to, co jsi ty v Nebelvíru. Jestli se o Harryho tak bojíš, proč jsi ho nepozval sám?“

„Nejdřív mě to nenapadlo,“ přiznal chlapec. Znova se přetočil na záda. „Až když mi to řek', došlo mi, že ho Gudgeon pozval, abych u něj neměl šanci já, aby mě potrestal. Včera večer po mě zase vyjel a já ho odmítl. Naštval se. Určitě proto jde po Harrym, protože si myslí, že já...“

„Aha,“ zamumlal Remus, konečně měl jasno. Chápavě se podíval na kamaráda, viděl do něj, jak do nikoho jiného a bylo mu naprosto jasné, že tu starost o Harryho a vztek na bývalého milence u Siriuse vzbudila především žárlivost.

A protože dobře tušil, že Sirius má ohledně své bývalé známosti pravdu, rozhodl se vzít věci do vlastních rukou. Informoval kamaráda, že jde do knihovny a znova se vytratil.

 

„Harry!“ zavolal Remus zadýchaně na černovlasého chlapce kus před sebou. Očividně mířil do jedné z bočních chodeb, hájemství havraspárské věže, přijmout Gudgeonovu nabídku.

Remus si s úlevou pomyslel, jaká je klika, že havraspárský tým je právě na hřišti a trénuje. O víkendu hrají se Zmijozelem a ještě se nemohli vrátit. Pogratuloval si, jaké má štěstí a dorazil k Harrymu.

„Čau, Remusi,“ pousmál se na něj chlapec. „Potřebovals' něco?“

„Rád bych se tě na něco zeptal,“ vysypal ze sebe vlkodlak, ještě trochu udýchaně. „Měl bys chvilku?“

„No,“ Harry se ohlédl k chodbě, která vedla k havraspárské věži, ale rozhodl se. „Povídej.“

„Můžem stranou?“ navrhl mladík trochu váhavě. Najednou si nebyl stoprocentně jistý, že se jeho návrh nesetká s negativní reakcí...

Vzal Harryho za loket a odvedl ho do blízké nepoužívané učebny. Skrze zaprášená okna prosvítalo dost světla, aby oba viděli ten nepořádek a prach.

„Tak co se děje?“ Harryho Remusovo nezvyklé chování trochu mátlo. „Víš, zrovna jsem si šel něco vyřídit...“

„Nezdržím tě dlouho,“ uklidňoval ho Remus. „Chtěl jsem se tě zeptat, jestli už jsi přijal nějaký pozvání na ples... nebo někoho pozval.“ Harry překvapeně rozšířil oči.

„Eh, ne. Zatím ne.“

„Prima,“ vydechl si Remus s úlevou, která Harryho opět překvapila. „Šel bys se mnou?“

„C-cože?“ vyjevil se Harry úplně. „Ty mě zveš na ples?“ Chvilku vypadal potěšeně, ale pak rozzlobeně přimhouřil oči. „Nech mě hádat,“ řekl vážně. „Sirius ti řekl, o čem jsme se bavili?“

„Jen se zmínil, že tě pozval Gudgeon z Havraspáru,“ odpověděl Remus a pomyslel si, co asi se Siriusem probírali, že se Harry tak náhle naštval. „Nic jiného neříkal... Ale vypadal, že mu to dělá starosti.“

„Proč by mu mělo dělat starosti, s kým jdu na ples?“ nechápal Harry. Měl pocit, že mu něco uniká.

„Jemu dělá starosti, že jde o Gudgeona,“ vysvětlil Remus. „A upřímně, mně taky.“ Rozhodl se být k Harrymu upřímný, je přece jen kamarád. A něco mu říkalo, že tajnosti by mu u Harryho nadělaly špatnou službu.

„Proč? Sirius nic neříkal,“ Harry vypadal čím dál zmateněji.

„Hele...“ vzdychl mladý vlkodlak a posadil se na blízkou lavici. „Asi už jsi slyšel o Siriusově pověsti. Jakej je to lamač srdcí a tak. Je fakt, že James byl v tomhle ještě horší, než se zabouchl do Lily, ale... ani Siri není svatoušek. No a vloni právě s Gudgeonem něco měli.“

„Takže Sirius nechce, abych šel s Gudgeonem, protože ho chce pozvat sám?“ domyslel si to Harry briskně, ač mylně. „On žárlí? Proč to neřek', ví, že já o něj až tak nestojím!“

„Ne, Siriusovi leží v hlavě něco jiného. Gudgeon ho nedávno pozval, snažil se ho znova sbalit, ale narazil. Sirius o něj už nestojí, myslím, že má hlavu plnou někoho jinýho... Jde o to, že si myslí, že tě Gudgeon pozval, protože ho chce potrestat.“

Harry chvíli mlčel. Chápal, co mu Remus říká, tak nějak mu i věřil... Povzdechl si. „No, radši se mezi ty jejich hry nebudu plést, než mě to převálcuje,“ zamumlal. „A proč mě zveš ty?“ zajímal se.

„No, pokud jsi nedostal jinou nabídku,“ trochu se ošil Remus, nehodlal Harrymu vyklopit, že chce svým přátelům jen pomoct, aby si to mezi sebou vyjasnili. „Prostě... taky nemám s kým jít.“

„Vtipkuješ, že jo,“ zasmál se Harry. Dobře si všiml, jak se kolem mladého vlkodlaka motají starší i mladší zájemci... Přišlo mu zvláštní, že on o nikoho z nich ani nezavadí pohledem. „Neříkej, že tě nikdo nezval.“ Narážel na jeho zvláštní kouzlo, které vnímal i on sám, ale právě proto, že si Remuse pamatoval jinak, to s ním nic moc nedělalo. I když ho považoval za hezkého.

„Každej rok je to stejný,“ postěžoval si Remus. „Jo, spousta nabídek, ale já... Ten, koho bych chtěl, mě ignoruje. Vloni jsme měli... takovej ošklivej incident, dřív jsme si docela rozuměli, ale od tý doby se mi vyhýbá jako moru. Ani se mu nedivím. Navíc je to Zmijozel, většina Nebelvírských by mi to nedarovala. Takže... půjdeš se mnou? S kýmkoliv jiným bych si připadal jako kus masa a když to nemůže vyjít s NÍM, tak bych radši šel s kamarádem. A mám pocit, že ty taky nestojíš o rande. Věř mi, Gudgeon by tě nenechal jen tak jít, okouzlil by tě, převálcoval – přesně, jaks' to nazval - a pak tě vyplivl.“

„Proč mám pocit, že mluvíš z vlastní zkušenosti?“ zamumlal Harry. To rozrušující kouzlo, kterým ho zmiňovaný Havraspár přecejen trochu lákal, pomalu, ale jistě, mizelo.

„Nepřímo vlastní,“ řekl Remus. „Někdo mě blízkej, bylo to ve čtvrťáku. Když ho Gudgeon odkopl, vzal to hodně zle. Zlomilo mu to srdce. Je to dost citlivej kluk. Trochu jako ty. Gudgeon by tě sežvejkal jako jeho. On... se pak hodně změnil. Už k sobě nikoho nepustil.“

„Proč mi tohle Sirius neřekl?“ podivil se Harry.

„A věřil bys mu? S jeho pověstí?“ podíval se na něj Remus. Harry se zarazil. Pak pokrčil rameny. „Já... nevím. Někdy mám pocit, že bych mu věřil všechno... A někdy mi rozum říká, že si mám dát bacha. Neřekneš mu to, že ne,“ udělal Harry psí oči.

„Ne, myslím, že to, co máte se Sirim, si vyřídíte sami,“ usmál se Remus. Harry zrudl a bránil se: „My nic nemáme, jsme jen přátelé!“ Remus se zašklebil, jako že ví svoje.

„Neodpověděl jsi mi,“ změnil téma. „Půjdem spolu?“

„Jo, moc rád,“ kývl Harry s úsměvem. „Fakt si nechci s nikým začínat, necítím se na to... v tuhle dobu.“

„Řekneš mi proč?“ zajímal se Remus. „Držíš ten celibát z určitýho důvodu?“

„Já jen...“ Harry zrůžověl, „chci... se zamilovat. Nepřijde mi správný, udělat to jen pro zábavu. Chci k tomu danýmu člověku něco cítit, chápeš?“

„Ani nevíš, jak ti rozumím,“ usmál se Remus. Seskočil z lavice a zamířil ke dveřím. Harry ho s úsměvem a pocitem zvláštní úlevy následoval.

<<                                                                                    >>

 

 

Komentáře: 4.Brumbálovo oznámení

Datum: 05.05.2017

Vložil: market

Titulek: :)

Nádhera. Jsme moc ráda, že jsem si povídku přečetla. Těším se na pokračování.

Datum: 02.05.2017

Vložil: Sonka

Titulek: :)

Ahoj, náhodou som narazila na tvoju poviedku a téma ma okamžite chytila! Cestovanie časom milujem a pár Harry a Sirius je pre mňa síce nový, no atraktívny, a preto sa teším na tých dvoch spolu :) Aj keď niekedy mi prišlo ľúto, že je tam Harry vlastne len na chvíľu a všetci sú v jeho dobe mŕtvi, vrátane Siriusa :(

Píšeš veľmi pekne, výborne sa to číta. Teším sa na novú časť :))

Datum: 02.05.2017

Vložil: Marta

Titulek: :-)

Moc hezky psaná povídka. Díky za ní. Remuse mám ráda, je dobře, že jsi mu nechala moudrost i jako puberťákovi :-). Těším se na pokračování.

Datum: 30.04.2017

Vložil: Achája

Titulek: :-)

Remus to dobře vyřešil:-) Snad si chlapci brzo vyjasní, jak to mají.

Datum: 29.04.2017

Vložil: Profesor

Titulek: ...

Pěkné. Kluci jsou fajn.

Datum: 27.04.2017

Vložil: Kilia Ice

Titulek: ....

Juj. Sladké a roztomilé... Už sa teším na ples :D

Datum: 27.04.2017

Vložil: sisi

Titulek: Harry a Remus

Remus ve Tvém podání je moc fajn kamarád. Harry bude muset najít sám sebe a své poslání v tomto čase. Snad poněkud uspěl s tou řečí u Reguluse. Asi se uvidí, jak to dopadne na tom plese.
Dík za kapitolu. Povedla se.

Datum: 27.04.2017

Vložil: Avalon

Titulek: Brumbálovo oznámení

Krásná povídka a pěkně psaná. Skutečně psát umíš moc dobře. Předpokládám, že sis musela od Lekce pro Mistra lektvarů odpočinout a tak jsi začala psát tuto novou povídku. Jen doufám, že obě dokončíš. Byla by to skutečně obrovská škoda. Rozhodně budeme čekat trpělivě dál na jakékoliv přidání. Držím ti palce, aby ti múzy zůstaly i nadále nakloněné a těším se na pokračování.

Záznamy: 1 - 8 ze 8

Přidat nový příspěvek

Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano (10)
100%

Ne (0)
0%

Mohlo to být lepší (0)
0%

Celkový počet hlasů: 10