19.Ve víru vzpomínek

Harry neodolal, aby Ronovi nevyprávěl dalších pár věcí z minulosti. Mluvil hlavně o Siriovi, ale taky o svých rodičích, například se svěřil se svým učením zvěromagie... Ron samozřejmě záviděl... Tak mu Harry slíbil, že ho bude učit, ale napřed musí udělat ten lektvar, což ale bude problém. Vyjma to, že Harry by teď neměl vařit lektvary, poznámky k jeho tvorbě měl ve svém zápisníku... a ta zůstala v kufru, který si ponechal Brumbál.

„Potřebovali bychom pomoc... třeba Remuse... Siriho vaření lektvarů nebavilo,“ mínil Harry. „Jenže to bych musel říct pravdu i jemu...“

„Když ji řekneš Siriovi, neměl by být problém, říct to Remusovi, ne?“ navrhl Ron. Harry přikývl. „Nejdřív zmáknu Siriho. Na něco jsem přišel už odpoledne. Sirius nezapomněl. Prý to bylo poprvé a naposled, co se chtěl ženit a založit rodinu... Chtěl děti, Rone,“ zašeptal najednou. „Chtěl mít dítě, se mnou... Když jsem hledal ten Obraceč u něj v pokoji, našel jsem tajnou skrýš... Má tam... prstýnek. Celou tu dobu.“

„Páni, to vypadá vážně,“ podivil se kamarád. „No, až tě požádá, řekni mi.“

„Jasně, že řeknu, půjdeš mi za svědka,“ obeznámil ho Harry se svými plány.

„Jasně, moc rád,“ rozzářil se Ron.

 

Atmosféra na schůzi byla jako vždy rozporuplná. Všichni komentovali zprávy v dnešních novinách, soucítili s osiřelou Havraspárkou, která už nikdy neopustí oddělení pro Duševně choré u sv. Munga.

„Všechno je to vina toho idiota Popletala!“ prohlásil rázně Sirius a bouchl otevřenou dlaní do článku, který popisoval, jak hodlá Ministr kouzel zakročit. „Kdyby Harryho poslouchal hned od začátku...“

„Jenže neposlouchal!“ uťal jeho tirádu Snape, který už měl jeho řečí dost. „Kdyby Popletal dělal vždycky to, co má, nebyl by Řád ani třeba. Jenže to nikdy nedělal, natož, aby používal mozek... Idiot, podporovaný penězi Malfoyů, dokáže nadělat hroznou škodu. A na jeho idiocii teď všichni doplácí.“

„Přesně tak,“ souhlasila Tonksová. „Bohužel jeho plán, prosadit registraci mudlorozených, aby je mohlo Ministerstvo ochránit, nepomůže nám, jim, ale druhé straně. K tak citlivým informacím, když se dostane jediná nespolehlivá osoba... Budeme ztracení. Já jsem polokrevná, budu do té registrace spadat taky...“

„Polokrevných, či mudlorozených je nás tu polovina, Nymfadoro,“ pronesl Snape a ignoroval bystrozorčino zamračení. „Registrace nic nevyřeší, na tom se shodneme.“

„Není nás dost ani na boj se Smrtijedy, natož na to, abychom chránili ohrožené mudlorozené,“ posteskl si Kingsley. „Já nevím, na co Ministr myslel.“

„Pochybuju, že vůbec myslel,“ zabručel Sirius.

„Budu při hlasování proti,“ slíbil Brumbál. „Tak. Remusi, nějaké novinky?“

„Povedlo se mi kontaktovat několik vlkodlaků ve Francii,“ oznámil Remus. „Opustili Británii, když se tady pro magické tvory zhoršil systém... Byli prozíraví. Zdejší vlkodlaci – a říkám to nerad – jsou z větší části na té špatné straně. Nechtějí ani slyšet, že by se přidali... Ale nevzdávám to.“

„Díky, Remusi, pak si vezmu ta jména,“ poděkoval mu ředitel. „A buď opatrný, tvá mise je tentokrát velmi riskantní...“

„Celý můj život je takový,“ pronesl Remus a snažil se nedívat směrem k černě oděnému profesorovi. Jeho tvář byla jako vždy kamenná, bez výrazu, ale Remus dost dobře věděl, že v očích by si přečetl pravdu. Nejspíš proto se mu Snape do očí příliš často nedíval.

 

„Tak, má ještě někdo něco, než schůzku rozpustím?“ zeptal se ředitel po další hodině. „Siriusi? Nějaký nový argument ke tvé obvyklé žádosti?“ oslovil zvěromága, který zamyšleně hleděl na noviny před sebou. Vzhlédl, když do něj Remus nenápadně šťouchl. Odpověděl: „Ne, nic nemám.“

„To je poprvé,“ podivil se Brumbál, ale dál nevyzvídal. Nestál o další - a marné - dohadování s mladým Blackem, tak ho nepokoušel.

Sirius se znovu zamyslel. Dříve, téměř při každé schůzce Řádu, se snažil Brumbála přesvědčovat o dvou věcech: aby už neposílal Harryho k mudlovským příbuzným, že na Ústředí je ve stejném bezpečí, ne-li větším... A aby vyhověl Harryho předešlé žádosti a vzal ho do Řádu. Náhle mu to ale už nepřipadalo jako dobrý nápad. Harry v Řádu... byl by ohroženější než dřív, kdyby šel do přímé akce. Sirius si uvědomil, že o tom dřív takhle nepřemýšlel. Nechtěl Harryho ohrozit. Dnes si víc než dřív uvědomoval, že Harry není James, není vycvičený bystrozor, jako byli oni... Kdysi.

Dnes odpoledne... Bylo to naprosto nevinné, víc otcovské, než cokoliv jiného... Přesto mu to připomnělo dobu, kdy byl nejšťastnější za celý svůj život. Protože doba v Azkabanu... Možná ji přežil právě díky tomu. Díky šťastným vzpomínkám na první skutečnou lásku a na kmotřence. Vzpomínky na tyhle dva Harry, to ho udrželo příčetného. Sirius věděl, že svého kmotřence potřebuje ve svém životě, protože jen tak dokáže jít dál. Nemá nic jiného. To mu připadalo trochu smutné.

 

Harry a Ron si ještě dlouho povídali, dokud na kouzly zamčené dveře nezaklepala Hermiona a nepožádala Rona o soukromý hovor. Harry tak zůstal o samotě... a nechráněn před Ginninými případnými návštěvami, ale Merlin asi stál při něm. Zrzavá dívka se neukázala.

Místo ní po chvíli přišel Ron a svěřil se, že Hermiona ho pozvala na pozdní večerní piknik na zahradě. Harry mu popřál hodně štěstí, měl tušení, že Hermiona se rozhodla vzít věci mezi nimi do svých rukou, když se Ron pořád k ničemu nemá... Rozhodl se, že půjde do knihovny, aby mu utekl čas, než půjde spát. Možná i trošičku doufal, že uvidí Siriuse a zase s ním stráví chvilku...

Když Hermiona uslyšela, že jde do knihovny, poprosila ho, aby tam vzal knihy, které si půjčila. Ochotně jí vyhověl a vzal hromádku knížek s sebou.

 

Brumbál schůzku rozpustil, většina členů se sebrala a odešla. Sirius si ani nevšiml, že zůstal u stolu osamocen, dokud si k němu nepřisedl hnědooký blonďák. Vzhlédl, až když ucítil dotek na ruce.

„Jak se máš, Siriusi?“ usmíval se na něj Gudgeon. Po první schůzi, na níž ho Brumbál představil jako nového člena a profesora Obrany, se mu Sirius neochotně omluvil a tak nějak uzavřeli křehký mír. Ale tak nějak ho pořád neměl kdovíjak rád. Pamatoval si. A Gudgeon mu víc než kdo jiný připomínal, co kdysi měl... a ztratil. Tyto příliš bolestné vzpomínky dávno přehlušily ty příjemnější, které s Gudgenem souvisely.

„Pořád stejně,“ pokrčil rameny pán domu. „Žádná změna.“

„Jo, nemáš to teď snadné, já vím,“ usmál se blonďák soucitně. „Hele, vím, že nikam ven nemůžeš, ale určitě by se to dalo udělat i tady... Chci říct... Nešel bys na večeři? Myslím, se mnou? Jen my dva, chápeš... Strávit spolu chvíli, promluvit si o starých časech a tak.“

„Jako rande?“ uvědomil si Sirius a žaludek se mu nějak divně zhoupl.

„Jo, myslím tím rande,“ zasmál se Gudgeon. „Hele, rozmysli si to. A teď už musím jít. Doprovodíš mě?“ Sirius automaticky vstal, aby doprovodil Gudgeona ke dveřím a přitom přemýšlel. Muž něco vyprávěl, ale on ho kdovíjak nevnímal... Zvažoval jeho předchozí pozvání na večeři. Bylo pro něj překvapením, že i po všech těch letech měl pocit, jakoby zrazoval JEHO památku... 'Ale Remus má pravdu, pořád mi to opakuje. Takhle zůstanu sám. Aspoň jeden z nás by nemusel...'

Jak byl zamyšlen, to, co Gudgeon udělal, ho zaskočilo naprosto nepřipraveného. Ucítil na rtech lehký, ale horký polibek.

„Ozvi se,“ usmál se na něj muž a vyšel ven. Sirius zůstal ohromeně stát uprostřed haly... dokud za sebou neuslyšel ránu, jak se něco sesypalo na zem.

Otočil se.

A spatřil Harryho. Stál na posledním schodě, u jeho nohou se válela hromádka knížek, jeho tvář bílá jako plátno, rty se chvěly a v očích, které hleděly na Siriuse, lesknoucí se slzy.

„Harry...“

To jediné slovo chlapce probralo. Prudce se otočil a rychle vyběhl zpět nahoru.

„Sakra,“ zasyčel zvěromág.

„Jdi za ním,“ poradil mu Remusův hlas. Ohlédl se. Před poradou dorazivší vlkodlak stál ve dveřích kuchyně a ustaraně se mračil.

„Molly se zmínila, že Harry se prý v poslední době chová divně. Jenom hádám, ale zjevně se ho dotklo, to, co právě viděl. Má tě rád, takže to s ním vyřeš, Siriusi. Nechci vás dva vidět odloučené nějakou blbostí,“ říkal zamyšleně.

Sirius váhal. Je fakt, že se mu za kmotřencem moc nechtělo. Cítil rozpaky z toho, že to Harry viděl, i když to nebylo nijak extrémně pobuřující, ale... Nikdy moc o vztazích nemluvili. Může na tyhle věci – mezi dvěma muži – mít negativní názor, vždyť vyrůstal mezi těmi zatracenými mudly. Kdoví, jaké názory mu vtloukli do hlavy?

„Tichošlápku...“ Remus teď přešel přímo k němu. „Pořád je to Harry. Kluk, který se o tebe bál tak, že málem utekl z Bradavic na Ministerstvo. Uprostřed noci. Jdi za ním.“

Sirius jen kývl. S poněkud sešněrovaným hrdlem a nervózně vystoupal po schodech do prvního patra, k Harryho pokoji.

 

Trochu ho překvapilo, když na odpočivadle nalezl dost vykolejeně vyhlížející Hermionu a Rona.

„Siriusi!“ vrhli se k němu. „Harry...“

„Je uvnitř?“ zeptal se, ukázaje na dveře na kraji schodiště.

„Je. Vběhl dovnitř, vrhl se na postel a od té chvíle pořád jen brečí,“ vysvětlovala Hermiona spěšně. „Chtěli jsme zjistit, co se stalo, ale poslal nás pryč. Siriusi, nikdy jsem ho neviděla takhle brečet!“ Dívka byla evidentně silně znepokojená.

„Já se o to postarám, nedělejte si starosti,“ ujistil je a zamířil k pokoji. „Nechte nás o samotě, mládeži, jo?“ požádal ještě, když vykročili za ním. Všiml si zkoumavého Ronova pohledu, napadlo ho, co si myslí. Že on buď ví, proč jejich kamarád pláče, nebo s tím má dokonce něco společného. No, v obou případech by se trefil, pomyslel si.

Dvakrát klepl na dveře a potichu otevřel. Spatřil Harryho, ležel na břiše na své posteli a plakal do polštáře. Zavřel za sebou a po chvilce váhání si sedl ke svému kmotřenci.

„Harry,“ položil mu ruku na chvějící se rameno. „Podívej se na mě.“

Černovlásek jen zavrtěl hlavou. Přestal vzlykat, ale zůstal ležet, jak byl a očividně se pokoušel udusit polštářem.

„Harry,“ vzdychl Sirius, „podívej... chápu tě. Jestli je ti nepříjemný, že jsem takový... Přece víš, že já bych ti neublížil, ne? Nikdy. Máš moje slovo, nikdy bych na tebe nic nezkoušel...“ Překvapil ho podivný zvuk. Znělo to jako zasmání, ale silně zředěné potlačovaným vzlykem. Pak chlapec zvedl hlavu a nadechl se. Pomalu, neochotně se k němu otočil. Ale pořád se na něj nedíval. Jako by se bál.

„Bojíš se mě?“ zašeptal Sirius. Uvnitř v hrudi ho silně zabolelo. Tohle nechtěl.

 

Ale Harryho otázka přiměla, aby se na kmotra podíval. Zarudlé zelené oči plavaly v slzách.

„Vím, že si to myslíš, ale nechápeš to,“ zašeptal chraptivě. „Nemůžeš chápat, proč...“ Hněvivě si otřel slzy, které nepřestávaly proudit z jeho očí.

„Ne,“ připustil Sirius. „Popravdě... jsem hodně zmatený. Harry, tobě opravdu vadí, že jsem... že se mi líbí muži?“

„Ne, o to nejde,“ hlesl Harry a kousl se do rtu, aby potlačil nový vzlyk. Zatínal prsty do přikrývky.

„Tak mi to vysvětli!“ naléhal muž. „Ať je to cokoliv, můžeme to spolu vyřešit!“

Harry se na něj zoufale zadíval. Pátral v jeho tváři, očích, jakoby něco hledal... Pak zavřel oči, sklopil hlavu. Pak, s dalších nádechem vzhlédl a odhodlaně zašeptal: „Musím ti něco říct. Ale napřed potřebuju vědět... a musíš mi říct pravdu...“

„Slibuji, Harry,“ přikývl Sirius vážně a stiskl chlapci dlaň ve své. Potěšilo ho, že se Harry neodtáhl. „Nebudu ti lhát, ať jde o cokoliv,“ slíbil. Harry ho ještě chvilku zkoumavě sledoval.

„Ty...“ hlesl, „a on.“

„Gudgeon?“ zeptal se Sirius opatrně.

Harry kývl. „Miluješ ho? Záleží ti na něm, natolik, že bys ho nechtěl ztratit? Za žádnou cenu?“

Tuhle otázku Sirius určitě nečekal. Chvíli na Harryho vyjeveně koukal. Pak odvrátil tvář, rozpačitě si odkašlal.

„Tohle je... složité,“ vypravil ze sebe. 'Co myslí tou cenou? Svou náklonnost ke mně?' Vlasy v zátylku se mu zježily úzkostí.

„Není,“ zavrtěl Harry hlavou. „Když někoho miluješ, víš to a nemusíš o tom přemýšlet. Siri, já to potřebuju vědět.“

Sirius se zachvěl. Nebylo to chladem, či hněvem... Ne, bylo to tím oslovením. Tuhle zkratku jeho jména používal jediný člověk. A tomu člověku se Harry tak moc podobal...

Podíval se na něj a konečně odpověděl: „Jde o to, Harry, že s Gudgeonem jsme už něco zažili. Ještě na škole. V páťáku. V šesťáku jsme se sice pohádali, já ho dokonce proklel, ale... On zjevně nezapomněl, i když jsme se neviděli spoustu let... Teď se rozvedl. Pozval mě na večeři. Nemůžu tvrdit, že ho miluju... Vlastně o něj ani nemám zájem,“ přiznal zároveň sám sobě. „To jen... Je to někdo, koho dobře znám a nechci jednou zůstat sám. Ty si taky jednou založíš rodinu a na svýho starýho kmotra nebudeš mít čas.“

Harry tiše zavzlykal. Sirius se na něj podíval... Nechápal, kam vším tím ptaním Harry míří a ještě víc ho zmátlo, když viděl, jak mu září oči a na rtech se rozlévá úsměv. Až teď pochopil, tohle byl vzlyk radosti.

Harry se narovnal.

„Něco ti ukážu,“ řekl tiše. „Myslím, že bude lepší, když to uvidíš, asi mi spíš uvěříš takhle, než kdybych ti to jen vysvětloval. Možná se budeš zlobit, ale pamatuj si, že za spoustu věcí z toho nemůžu... a taky si pamatuj,“ tady ho vzal za obě ruce a upřeně mu hleděl do očí, „že nikdo pro mě neznamená víc než ty. Dobře?“

„Dobře,“ přikývl Sirius, který už kompletně nic nechápal. Jediné, co mu bylo jasné, že Harrymu na něm stále záleží. A to byla jediná informace, kterou potřeboval ke štěstí.

 

Sledoval, jak jeho kmotřenec vstává, mírně se zapotácel, jak se mu – nejspíš od intenzivního pláče - zamotala hlava... Chytil ho starostlivě za paži. Byl za to odměněn úsměvem.

Harry přešel ke skříni, vytáhl něco zabalené v bílém papíře, Sirius odhadoval, že to je to 'něco', co před pár dny prosil Arthura koupit na Příčné... Když to vybalil a položil na stůl, zjistil zvěromág, že jde o Myslánku. Harry z kapsy ještě vytáhl malou lahvičku a obsah nalil dovnitř. Sirius se zamračil. Tyhle věci neměl nikdy rád.

Harry, jakoby to tušil, k němu natáhl ruku. „Půjdu s tebou,“ pronesl jemně. „Bude to docela šok. Asi budeš mít otázky.“

Neodpověděl. Jen něžně stiskl chlapcovy prsty v dlani a společně s ním ponořil obličej do tekutiny v Myslánce.

 

Zavířili v temné mlze, než se zastavili a obraz se vyjasnil.

Byli v Bradavicích, to mu bylo jasné. Tedy nepoznával ten kabinet, ale ta růžově oblečená ženská mu povědomá byla. Stejně jako černě oděný muž u dveří.

Harry stál mezi skupinou Zmijozelů, v jednom Sirius poznával mladého Malfoye. Taky si všiml Hermiony, na kterou někteří Zmijozelové mířili hůlkami.

Ale věnoval pozornost jen jedinému studentovi, tomu se zelenýma očima a jizvou na čele. Právě vykřikl na Snapea, plný zoufalství: „Dostal Tichošlápka! Mučí ho, drží ho tam, kde je to ukryté!“

Uvědomil si, že to musela být ta chvíle, kdy Harry věřil, že ho dostal Voldemort. Už příliš nevnímal, co na to ten umaštěnec, sledoval Harryho tvář – toho tehdejšího – a poznal okamžik, kdy chlapec ztratil naději, že mu černý profesor pomůže a rozhodl se, zachránit ho sám.

Vzápětí se zavířili, směrem k další vzpomínce. Matně si pomyslel, kolik jich asi bude...

 

Ocitli se uprostřed boje. Byli na neznámém místě, na vyvýšeném místě stál jakýsi kamenný oblouk, zastřený divným mlžným závojem.

Poznával členy Řádu, Harry bojoval s Malfoyem starším, spatřil sám sebe, jak na něj pochvalně volá... Pak zaregistroval Bellatrix. Sledoval jejich souboj. A nevěřil svým očím.

Ta mrcha ho zabila!

Jedna z jejích kleteb ho zasáhla a srazila pozadu do oblouku, zmizel za závojem. V tu chvíli byl vděčný Remusovi, že vší svou silou zabránil Harrymu, aby jej následoval. Bylo pro něj těžké sledovat jeho šok a hrůzu. Až když ucítil téměř bolestný stisk ruky, pohlédl na chlapce vedle sebe. Jeho tvář byla kamenná, ale pokrytá slzami.

Pak scéna znova zmizela v černém víru.

 

Scéna v ředitelně ho ohromila.

Harryho výbuch, bolest, zoufalství a bezmoc... Cítil to tak intenzivně, jako své vlastní emoce.

 

Z následujících vzpomínek byl ještě zmatenější.

Bylo to zde, na Ústředí, v jeho domě. Smutný Harry seděl na pohovce v knihovně. Zatnul nehty do dlaní, když viděl, jak se Snape vysmívá bolesti jeho kmotřence. Ale Harryho reakce ho zneklidnila stejně jako tehdy profesora lektvarů. Tohle nebyl Harry, kterého znal. Bojovný, odhodlaný Nebelvír. Ne, z toho bojovníka zůstala jen skořápka. Jen nešťastný, zlomený mladík. A při uvědomnění, že tohle by s Harrym udělala jeho smrt... Strach ho ledově zastudil v nitru.

A pak... přišel Brumbál. Odvedl Harryho do kuchyně... a začal mu říkat věci, z kterých se Siriusovi zježily vlasy.

Další scéna v ředitelně... a Harryho proměna. Teď to Sirius teprve pochopil.

Harry mu chtěl ukázat tohle. A proto, aby pochopil, co ho k tomu vedlo, mu ukázal to předtím. Už taky rozuměl jeho předešlé reakci na scénu s Gudgeonem.

Harry nebyl rozrušen jeho nově objevenou orientací. Věděl o ní.

On žárlil.

„Harry...“ vydechl těžce, „už chápu...“

„Ještě ne,“ odpověděl chlapec tiše. „Není to všechno. Ještě musíš vědět zbytek.“

Tu poslední větu mu vysvětlila vzpomínka na návštěvu Prasinek.

„Pane Pottere,“ usmál se Brumbál na Harryho, „pojďte se mnou na moment.“ Stáli těsně před Prasinkami. Rozhlížel se, jakoby je neměl někdo vidět... Odváděl chlapce s sebou zadem, směrem ke Kančí hlavě. Sirius jen bezmocně sledoval důvod, proč jeho školní láska tak nepochopitelně zmizela. „Dělám to nerad, ale věci se dost změnily. Obávám se narušení a paradoxu,“ říkal, usmívaje se na Harryho, když se usadili v prázdném lokále.

„Nerozumím, pane,“ potřásl Harry dlouhými vlasy, sepnutými temně zelenou stužkou. Vzápětí mu Brumbál kouzlem navlékl na krk Obraceč času a rychlým pohybem hůlky jím začal otáčet.

„Co to děláte,“ vykřikl Harry a snažil se sundat si zlatý řetěz. „Já ještě nemůžu zpátky! Sirius...“

„Udělal jste, co jste měl, pane Pottere,“ zatvářil se přísně Brumbál. „Váš budoucí kmotr zůstane na straně Světla. Už tu nemůžete zůstat. Nashledanou...“

 

„Nechtěl jsem odejít,“ zašeptal Harry vedle něj. Sirius se na něj nedíval. Sledoval Harryho návrat do současnosti. A málem vzteky překousl svou hůlku, když viděl, jak se Brumbál pojistil, aby si Harry na nic nevzpomínal!

„Ten parchant!“ zasyčel vytočeně. „Jak mohl!“

 

Když se Harry ocitl ve své době, v ředitelně, vrhl se na ředitele a chtěl okamžitě vrátit zpět. Brumbál ho kouzlem usadil v křesle, přivolal si jeho hůlku a znehybnil. Umožnil mu jen hýbat hlavou a mluvit. S jeho vysvětlením, že Harry svou 'misi' splnil dřív, než předpokládal, se mladík nespokojil a vyštěkl, že těch pár měsíců už ho tam mohl nechat, když mu slíbil rok.

„Vím, že ti to neřipadá fér, Harry,“ tvářil se smutně Brumbál, „ale bylo lepší, vzít tě zpět dříve. Sice jsi nezměnil budoucnost nežádoucím způsobem, ale uvědom si, že tvůj vztah k Siriovi se velmi razantně změnil. Kdyby byl teď naživu, jak byste pokračovali dál?“

„Myslíte, že to teď pro mě bude jednodušší?“ zařval Harry a vzepřel se proti Brumbálově kouzlu. Marně.

„Je mi to opravdu líto, můj chlapče,“ pronesl ředitel lítostivě a namířil na něj hůlku. Sirius jasně uviděl na Harryho tváři paniku.

„Obliviate.“

Pak už jen sledoval, jak Brumbál upravuje jeho mysl, pak zevnějšek.

A zuřil.

Albus Brumbál, muž, kterému tak věřil a jehož se nebál následovat, hrál s nimi oběma nečistou hru! Kvůli důvodu, který ani nebyl pravdivý! On přece nikdy nechtěl přejít na temnou stranu!

 

Pak se objevila další vzpomínka. Jen němě pozoroval, jak Harry uklízí v jeho opuštěném pokoji... Jak nachází kufr. Deník. Fotografii. Jak se pomocí přívěsku na svém krku ujišťuje o její pravdivosti... I když nechápal jeho poznámku o tom, jak moc ho teď potřebuje...

 

Zamračil se, když v další vzpomínce spatřil nenáviděného mistra lektvarů. Harryho žádost o pomoc nechápal. A nevěřícně koukal, když si uvědomil, že Srabus jeho chlapci pomáhá... Dokud nepadlo slovo těhotný. Šokovaně shlédl na Harryho po svém boku.

Ten se na něj díval se strachem v očích, kousal se do rtu. Už před pár vzpomínkami Sirius pustil jeho ruku, teď sklouzl pohledem níž, na Harryho břicho. S bezmocným výrazem se Harry objímal pažemi.

Pohlédl stranou, když zaslechl Harryho žádost, aby si to vše nechal Snape pro sebe. Užasl, když viděl, jak ten umaštěnec zařizuje, aby bylo Harryho dítě... JEJICH dítě! ochráněno.

 

Pak všechno zmizelo ve víru. Vrátili se do pokoje. Harry se mlčky posadil na postel. Sirius na židli. Dlouho mlčel. Snažil se strávit, co viděl. Pak ho napadlo...

„Harry, co měly znamenat ty první vzpomínky? Moje smrt?“

Mladík zvedl hlavu.

„To je minulost, kterou jsem změnil,“ zašeptal. „Našel jsem Obraceč času, ten po tvém strýčkovi. Varoval jsem sám sebe. V původní realitě jsem si nerozbalil včas to zrcátko od tebe. Nemohl jsem tě sehnat, když mi Voldemort poslal vizi o tobě a Krátura tě na příkaz Bellatrix zapíral... Tak jsem uvěřil, že tě opravdu dostali. Šel jsem na Ministerstvo... Zajali nás Smrtijedi... a tys mě s Řádem přišel zachránit. Provedl jsem to dneska v noci a Ron mi pomáhal. Chtěl jsem to stihnout, než se vrátím do školy.“

„Jak dlouho víš, že jsi... že čekáš...“

„Týden. O minulém víkendu jsem se probudil s přívěskem. A zdály se mi sny. O tobě... o nás. Moje minulost... NAŠE minulost... se hlásila.“

„Takže ty opravdu jsi...“ nedokázal to vyslovit. Ještě pořád tomu nějak nedokázal věřit. Dítě...

„Těhotný?“ zamumlal Harry. Znovu sklopil hlavu. „Jo.“ Chvíli mlčel. „Pochopím, jestli ho nechceš.“ Znovu si objal pažemi břicho. „Jestli nechceš... nás.“

Sirius vstal. Udělal krok k němu... Klesl na kolena. Když na něj Harry pohlédl, sundal mu brýle. Vzal jeho tvář do dlaní. Pozorně si ji prohlížel, každý detail... všiml si i malé, téměř zmizelé jizvy na tváři, přejel po ní prstem. Vzpomněl si, že minulý Harry tam míval škrábanec po větvi Mlátivé vrby, která ho o těch vánočních prázdninách švihla. Sklouzl očima na krk, zatáhl na koženou šňůrku... Po dlouhých letech spatřil svůj dárek pro Harryho...

„Nikdy by mě to nenapadlo,“ zašeptal. „Nikdy jsem si to nedal dohromady. Připomínal jsi mi sám sebe a já neviděl, že to jsi ty... Jak to, že jsem tě nepoznal?“

Harry sáhl po šňůrce na Siriově krku, vykukovala z košile. Vytáhl na světlo protějšek svého přívěsku... z jednoho oka mu skanula slza. Sirius se naklonil a zachytil ji svými rty. Postřehl, jak Harry zatajil dech.

Nevěděl, kde sebral odvahu... ale udělal to. Pomalu sklouzl rty po mladé tváři k suchým, pootevřeným ústům. Na okamžik otevřel oči, zakletý v tom pohybu, nehybně setrvávajíc na Harryho rtech... Zelené zářící oči se pomalu zavíraly... s výrazem štěstí, který si tak dobře pamatoval.

Pak zlomil kletbu své nehybnosti a ochutnal svými ústy Harryho.

A Harry... mu polibek vrátil.

<<                                                          >>