18.Skvělé plány

Když se Hary probudil, slunce už stálo vysoko a svítilo mu přímo na postel. Překvapilo ho, že mu ani není nevolno, jako každé jiné ráno... Na chvíli se zamyslel, jestli se mu něco nezdálo... Pak mu padl pohled na hromádku popsaných pergamenů na stole, z kapsy jeho kalhot, které měl přehozené přes opěradlo židle vyčuhovala třpytivá tkanina...

'Tátův plášť? Proč jsem ho vyndal z kufru? Copak jsem ho včera na něco potře...' Vzápětí vytřeštil oči. Vzpomínky na minulou noc se mu vrátily a jemu se zdrhl dech.

Obraceč. Cesta do Bradavic. Zrcátko...

Jako stroj vstal a přešel ke svému kufru. Když tehdy zjistil, že jím mrtvého Siria nepřivolá, žalem ho rozbil. Spravit nešlo, rozhodně ne obyčejným Reparo... Rozechvěle rozbalil látku, v níž ty střepy uchovával...

Bylo celé. Zrcátko bylo celé, tak v pořádku, jako když ho rozbalil poprvé... A náhle si vybavoval vzpomínky, o nichž netušil, kde je vzal...

Ron ho budí uprostřed noci a nutí ho rozbalit dárek od Siriuse. Vzpomínka na to, jak si díky zrcátku ověřuje, jestli je Siri opravdu v pořádku, poté, co měl vizi od Voldemorta... Vyrazilo mu to dech. A najednou, když se mu všechno vybavilo, vzpomněl si na další důležitou věc. Zatajil dech, jak se polekal. Posadil se a položil si dlaň na břicho.

Zamumlal tiché kouzlo, jak ho naučila Poppy, aby si sám mohl ověřovat, že je dítě v pořádku. Kdyby při tom cítil bolest, nebo se barva změnila, měl ji okamžitě zavolat.

Kolem břicha se rozlila měkká, bělostná záře. Harry se ponořil do magie, která se na okamžik rozvířila, vycítil magické jádro svého maličkého a okamžitě se uklidnil. Dítě bylo v naprostém pořádku. Všechno je v pořádku, s tou myšlenkou se šel Harry umýt a ustrojit... Aby pak šel zjistit, jestli se změnilo ještě něco jiného.

 

Zhluboka se nadechl. Stál nahoře na schodišti a sbíral odvahu. Hledal sílu sejít dolů do kuchyně a čelit budoucnosti, která mohla vyjít a nemusela. Chtěl Siriuse živého.

Nemyslel na to, jestli i teď budou spolu. Bál se těchhle myšlenek, i když věděl, že se jim nevyhne... Chtěl Siriuse zpátky. A sám sobě namlouval, že je jedno, jak, hlavně, že tu bude. I kdyby to znamenalo, že bude na dítě sám. Potichu sešel dolů ke kuchyni a zastavil se. Tolik se bál.

Znova se nadechl. Pak vzal konečně za kliku a otevřel dveře. Na moment zalitoval, že si nemůže vzít Uklidňující lektvar, kvůli těhotenství. Když předtím s Ronem plánovali, neuvědomoval si, že by mohl dítě ohrozit; až když se probudil po svém výletu s Obracečem, došlo mu, že by tohle mohlo ovlivnit i ostatní věci, jako vyslání Brumbálem do minulosti, zamilování se do Siriuse, vztah... dítě. Není těhotný dlouho, ale o své maličké dostal opravdu strach.

Když mu Poppyino kontrolní skenovací kouzlo ukázalo, že se nemá čeho bát, tolik se mu ulevilo... i když netušil, jak si poradí s dítětem sám. Nemohl se spoléhat na to, že Sirius o něj stále stojí... Nebo že... ho nebude nenávidět. Vlastně se nejvíc bál ne toho, že se k němu Siri už nevrátí. Ale toho, že se jeho láska změní v nenávist.

Ale když si připomněl, kolik už toho podstoupil, aby ho dostal zpátky...

Snad právě tahle myšlenka mu dala sílu vkročit do kuchyně, čelit budoucnosti, kterou sám stvořil.

 

„No a ten kluk na sobě najednou neměl vůbec nic!“ uslyšel známý hlas, jak se směje. Musel se opřít o stěnu, jak to s ním zamávalo. Mrkáním zaháněl slzy, které se mu nahrnuly do očí, když uslyšel hlas svého milovaného. Až když si byl jist, že se udrží a nerozpláče se, až Siriuse uvidí, odlepil se od stěny a trochu váhavým krokem prošel kuchyní do jídelny, kde se přítomná mládež válela v záchvatech smíchu.

„Harry!“ zvolalo jedno z dvojčat, sotva se pobavené osazenstvo přestalo válet smíchy z lechtivé historky pána domu, Sirius, stojící pár kroků před Harrym, se prudce otočil.

Harry ucouvl, srdce se mu prudce rozbušilo. Dokud nespatřil Siriův pohled. Ulevilo se mu. Muž se na něj vřele usmál.

„Harry.“ Natáhl k němu ruku, Harry neodolal, na okamžik se k němu přitulil. Sirius ho pevně objal, i když krátce. Ale Harry postřehl, že mu zabořil tvář do vlasů a nasál jeho vůni. Zaplavila ho radost. Už věděl, co to znamená. Přes jeho rameno pohlédl na Rona, ten na něj jen chápavě mrkl.

„Cítíš se líp?“ zeptal se Sirius.

„Mnohem,“ přikývl Harry. Nemohl si pomoct, byl šťastný. „Co vás tak pobavilo? Podle toho, jak se tváříte, to je velká legrace.“

„Jo, tvůj kmotr nám vyprávěl o jedný nehodě, když studoval,“ vyklopil mu to zatepla Fred.

„Při Formulích jsme jednou probírali Zneviditelňující kouzla,“ vysvětloval Sirius. Pustil Harryho, kterého vlastně doteď objímal kolem ramen a šel se posadit. „Profesor nám řekl, že máme zkusit zneviditelnit něco nápadného na svých spolužácích. Rozdělil nás do dvojic. Já se pokoušel zneviditelnit kravatu na jednom klukovi z druhý koleje. Jenže jsem nějak špatně mávnul hůlkou...“ Kolem se ozvalo pochichtávání, Harry si všiml, že se do dlaní smály i děvčata, i když se dost červenaly.

„Pokračuj,“ vyzval trochu nejistě kmotra. Nebyl tak pobaven, tušil, kam pointa míří a napadlo ho, že takhle možná ponížil jistého Zmijozela... Sirius pokrčil rameny.

„Kouzlo se trochu zvrtlo.“

„Nech mě hádat,“ zamumlal Harry, „nezmizela jenom kravata, co?“

„No, tak nějak,“ zatvářil se Sirius provinile, při pohledu na Harryho tvář si už pomyslel, co ho napadlo. „Vlastně jsem tak nějak... zneviditelnil všechno.“ Místností znova proběhl tichý smích.

„Chudák kluk,“ řekl Harry, ale koutky rtů mu taky zacukaly veselím. „Měli jste tu hodinu se Zmijozelem?“ vyzvídal opatrně.

„Ne, s Havraspárem,“ odpověděl Sirius. „A s tím klukem jsem pak šel na Halloweenský ples.“ To zase všechny pobavilo, ale Harry se zamračil. V šestém ročníku byli na Halloweenském plese tak nějak... spolu, takže... „Kdy to bylo?“ zeptal se nevinně.

„V páťáku.“

Harry pochopil, ten zneviditelňujícím kouzlem odhalený neznámý byl určitě Dave Gudgeon, který to zkoušel i na něj. Ulevilo se mu, když slyšel, že to nebylo až po něm.

„A co ty další plesy?“ vyzvídal nenápadně.

„Ve čtvrťáku jsem šel s jednou spolužačkou z Nebelvíru a ne, nebyla to tvá máma,“ ujistil ho. „V šesťáku se spolužákem z ročníku, taky Nebelvírem,“ tady Siriův úsměv trochu povadl, Harry dobře věděl proč, „a v sedmým jsem ho vynechal. Nemáš hlad?“

Harry chtěl říct, že ne, ale uvědomil si, že teď nejí jen za sebe. Musí přijímat živiny kvůli malému. Dělal, že si nevšiml té náhlosti, jak Sirius změnil téma a přikývl: „Jo, něco malýho bych si dal.“ Sirius se otočil ke kuchyni a zahalekal: „Molly, buď té lásky, dej Harrymu snídani, prosím!“

Zasloužilá matka už byla na cestě. Sotva Harry usedl, předložila mu tác s bohatou snídaní.

„Máš štěstí, Harry, že ti žrouti nestačili zbaštit všechno,“ usmála se na něj mateřsky. „Dej si. Všimla jsem si, že si teď nedáváš dýňový džus, ale kdybys chtěl...“

„Ne, paní Weasleyová, tohle bohatě stačí,“ ujišťoval ji Harry. „Děkuju.“

Žena chápavě přikývla a vrátila se do kuchyně. Harry poctivě snědl všechno, co mohl a přitom poslouchal další Siriovo zábavné vyprávění.

 

Když se všichni pracující rozešli po svých povinnostech, Sirius si šel promluvit s Tonksovou, která se zastavila, Harry popadl Rona za loket a zašil se s ním do kouta momentálně prázdného salónu.

„Co si pamatuješ?“ vybafl na něj. Nebyl si jist, jak mohl jejich zásah pozměnit realitu. Ron se usmál a poznamenal: „Třeba to, že budu brzo kmotr?“ Pak zvážněl. „Je všechno v pořádku? Tohle jsme nezměnili?“

„Ne, tohle se nezměnilo,“ potřásl hlavou Harry. „Dítě je v pořádku. Zdá se, že Brumbál mě neposlal do minulosti kvůli Siriho smrti. Ale taky nevěřím, že kdy uvažoval, že by se přidal ke Smrtijedům... No, snad na to časem přijdeme...“

„Moc věcí se mi zatím nevybavilo,“ pokračoval Ron, který si domyslel, proč se Harry ptá. „Ale ráno jsem se dostal k jednomu výtisku Věštce. Píšou tam o útocích na rodiny mudlorozených studentů...“

„Bože...“ uniklo Harrymu, „někdo, koho znám?“

„Říká ti něco jméno Gorman? Myslím, že je z Mrzimoru...“ vybavoval si zrzek.

„Neříká, nepamatuju si všechny studenty,“ utrhl se Harry zdrceně. „Ale nezasloužil si... Co se jim stalo?“

„Prý všichni přežili, ale jsou zranění a přišli o dům,“ řekl smutně Ron. Ani zdaleka neřekl Harrymu všechno. V jeho stavu by mu pravda neprospěla. Proto ani nezmínil jinou mudlorozenou spolužačku, na kterou si sám vzpomínal... Ta osiřela a teď je u Munga na stejném oddělení, jako Nevillovi rodiče...

Zdálo se, že ani tuhle dějovou linii nezměnili, svět už o Voldemortovi věděl. Ač v této realitě na Ministerstvo nešli – jen tak mimochodem, jeho jizvy po napadení těmi mozky přes noc zmizely – varování stačilo, aby ti správní bystrozoři byli ve správnou dobu na místě. Místo Harryho Smrtijedi načapali bystrozory a členy Řádu a většina byla zatčena. Právě, když byli odváděni do vězení pod Ministerstvem, se zjevil i samotný Temný pán... Který překvapeně zjistil, že jeho plán nevyšel. Harry Potter nikde, zato spousta bystrozorů, připravený Brumbál a ke konci se objevil i ministr... Už nikdo nemohl popírat, že Voldemort je zpět. I když zase utekl. To vše Ron Harrymu vyložil, aby odvedl jeho myšlenky od útoků na mudlorozené spolužáky. Harryho uklidnilo, že jejich plán očividně vyšel, jak měl. To podstatné dopadlo.

„A co uděláš teď, Harry?“ zeptal se Ron. „Řekneš mu to?“ Ani nemusel říkat, koho. Harry pokrčil rameny. „Asi bych měl, ale... já nevím, Rone. Chtěl bych, aby to bylo jako tenkrát, jenže... Pro něj od tý doby uplynulo dvacet let. To je hodně dlouhá doba. A i kdyby mě chtěl...“ jakože věděl, že chce, „může mě začít nenávidět, za ten podvod... A už vůbec nemusí chtít... dítě.“

„No, když to nezkusíš, nebudeš to vědět,“ mínil Ron. „Koukej, já budu s tebou, ať se rozhodneš jakkoliv. Jen si osobně myslím, že by to měl Sirius vědět. Ale je to tvoje rozhodnutí. Změnilo se něco u tebe? Myslím... teď, když je Sirius tady, nemáš jeho deník a tak...“

„Nemám,“ pokrčil Harry rameny. „Ale pamatuju si, co tam psal,“ zašeptal zasněně. Přivřel oči, jak se mu vybavovaly vzpomínky na krásné časy v době dávno minulé. Ron na něj jen chvíli koukal, pak podotkl: „Tak tohle znamená být zamilovanej...“ Na to Harry otevřel oči a rozpačitě se zaculil.

„Půjdu se kouknout po Siriovi,“ vstal. „Chci si ho trochu užít...“

„Kdybys dal na mě, mohl bys sis ho užívat ještě o něco víc,“ prohodil Ron vážně jistý dvojsmysl. Harry zalapal po dechu a zrudl. „Rone!“ okřikl ho tiše a v rozpacích opustil místnost, hledat svého milovaného. Za ním zněl pobavený smích jeho nejlepšího kamaráda.

 

„Siriusi?“ nakoukl do kuchyně, do jídelny a znejistěl. Na obvyklých místech nebyl. 'Ven by nešel... Možná je u sebe v pokoji,' napadlo ho a vydal se nahoru. Pak ho něco napadlo a šel o patro výš... ke Klofanovi.

Trefil se.

Když opatrně otevřel dveře, spatřil černého psa, ležícího vedle hipogryfa. Harry se usmál na Tichošlápka a Klofanovi se uklonil. Hrdý tvor mu úklonu opětoval, ale jinak se nehnul. Znovu si položil hlavu na přední nohy a víc si Harryho nevšímal. Ten na okamžik zatoužil po své zvěromágské podobě, ale ve svém stavu se přeměnit nedokázal...

„Jestli mám odejít...“ podíval se Harry na psa, ale ten zavrtěl ocasem a změnil se v Siriuse. „Klidně zůstaň, Harry,“ řekl měkce. Natáhl k němu ruku a přešel ke staré pohovce. Harry se posadil vedle něj.

„Něco se děje?“ vyzvídal zvěromág. Objal mladíka kolem ramen, ten se o něj opřel... „Nic se neděje,“ řekl Harry tiše, „já jen... chtěl být s tebou. Jestli ti to... nevadí.“

„Proč by mi to mělo vadit?“ zněl Sirius překvapeně. „Jsem hrozně rád, že tu jsi, Harry. V tomhle domě je často fůra lidí... A já se tu stejně cítím sám. Chtěl bych být konečně volný...“

„Věř mi, že já si pro tebe přeju totéž...“ zamumlal Harry. „Kéž bych tu pitomou krysu nějak dostal...“

Vtom ho Sirius popadl za ramena a přísně se na něj zadíval. „Musíš mi slíbit, že kvůli mně nebudeš riskovat, Harry,“ řekl důrazně. „Nehledej toho zatracenýho zrádce. Jestli je mi souzeno zestárnout a umřít na útěku...“

Zmlkl, když ho Harry prudce objal. „Nebudu riskovat,“ slíbil tiše. „Ale myslím, že ti není souzeno strávit zbytek života skrýváním...“ 'Tohle pro tebe nechci, proto jsem tě nedostal zpátky...'

„Že by hodiny Věštění začínaly nést ovoce?“ začal se usmívat Sirius. Pročísl Harrymu čupřinu nad čelem.

„Nedělej si ze mě srandu,“ zavrčel Harry. Pak ho něco napadlo, vybavil si Ronovo přesvědčování a rozhodl se začít sondovat: „Chci se tě zeptat... Teda, nemusíš mi odpovídat, jestli nebudeš chtít, ale...“

„Povídej, Harry,“ vyzval ho muž a pohodlněji se uvelebil. Přitáhl k sobě Harryho a takto spolu chvíli mlčeli. Harry se přitulil a opatrně začal: „Když se naši chtěli vzít... Chápu Remuse, má to se svým problémem dost těžký, ale... ty ses nechtěl nikdy oženit? Pořídit si děti? Chtěl bys děti?“ ptal se tiše, ale Siriovi neuniklo napětí v jeho tónu. Stejně, jako si uvědomoval jeho strnule napjaté tělo. Na okamžik zauvažoval, co jeho kmotřence vede k takhle důvěrným otázkám.

„Kdysi jsem poznal někoho, s kým bych rád strávil život,“ začal opatrně. „Dokonce jsem koupil prstýnek... Tehdy jsem poprvé a naposled uvažoval o manželství a o dětech. Chtěl jsem potomka. Ale naše cesty se brzy rozdělily, až příliš brzy... Potom jsem... už o nikoho tolik nestál. Proč... se ptáš, Harry?“

„Tak mě to... napadlo,“ vykrucoval se Harry. „Víš, jede po mě Ginny, ale já...“

„Ginny je ještě moc mladá, má popletenou hlavu,“ uklidňoval ho kmotr. „To ji časem přejde. Ale ty... Je tu někdo jiný, nebo prostě nechceš zrovna ji?“

„No... co kdybych řekl, že... obojí?“ odpověděl Harry otázkou a rozpačitě se podíval na muže, který ho objímal kolem ramen.

„Vím, jaké to je, chtít jen toho jediného člověka... Nevidíš nikoho jiného. Nedokážeš si ani představit, že by ho někdo nahradil.“ Siriův hlas zněl zasněně, chápavě a trochu smutně. Když se opět podíval na Harryho, všiml si, že se mu lesknou oči.

„Harry... Co jsem řekl?“ zneklidněl. Harry potřásl hlavou, přitom mu sklouzla jedna malá slza po tváři. Sirius automaticky setřel prstem tu třpytivou krůpěj.

„To nic...“ zašeptal chlapec. „Jen... znělo to moc hezky.“ 'Musím mu to říct,' pomyslel si. 'Pokud myslel mě... Měl by vědět pravdu, zaslouží si to...' Ještě vlhkýma očima se podíval na Siriuse a pak se mu zavrtal do náruče. Potřeboval mu být blízko.

 

Sirius byl Harryho přítulností trochu překvapen... Ale trochu mu i rozuměl. Pokud je tak zamilovaný, potřebuje se svěřit a koneckonců, on ví o lásce svoje... Může mu poradit.

Teď měl ale co dělat sám se sebou. Rozkošný Harry se k němu tulil, aniž věděl, co to s ním dělá... Sirius si jen povzdechl a zpevnil objetí.

'Není to ON, Siriusi,' připomínal si. 'Je to tvůj kmotřenec a potřebuje tě. Merline, kéž by se mu tolik nepodobal...' Bojoval sám se sebou. 'Už nikdy mi nebude tak blízko,' napadlo ho. 'Už nikdy to nebude MŮJ Harry...' Podíval se na tvářičku na své hrudi, zjistil, že předmět jeho vnitřních bojů mezitím usnul. Položil se na bok, chlapec se automaticky stočil k němu, aniž se probudil. Sirius se poddal své vnitřní spokojenosti, objal ho a zavřel oči. Užije si trochu klidu a blízkosti svého zbožňovaného kmotřence, ve vší počestnosti.

Za malou chvíli už spal taky.

 

Když se Harry probudil, měl pocit, jakoby byl zpět v Bradavicích... tehdy. Probudil se v něčí náruči. V náruči, která voněla více než známou vůní... Přetočil se, aby viděl do tváře svého kmotra. Lákalo ho to. Pohladit ty důvěrně známé rysy, políbit hebké rty... Potlačil v sobě tu touhu, právě teď nechtěl Siriho probudit. Až se vzbudí, vstane a půjde nejspíš dolů. Harry pohlédl k oknu. Ještě bylo světlo, ale tušil, že se blíží večer. Ještě počká. Ještě si bude užívat Siriovu horkou náruč, než bude muset vstát a sejít dolů, tam, kde si nemůžou být tak blízko jako teď. Povzdechl si a položil hlavu zpět na zvěromágovo srdce. 'Není to tak dávno, co jsme takhle leželi v KNP,' říkal si. 'Kde bysme tedy tušili, že budeme podvedeni a dokonce Brumbálem... Kéž by tahle chvíle neskončila.' Harry zavřel oči a pokusil se znova usnout.

 

Siriuse probral pohyb v jeho náruči. Ani si nepamatoval, jak dávno to bylo, co se takhle probouzel. S někým v náruči. Ten někdo se otočil tváří k němu, cítil na sobě jeho pohled... Když se pak znova přitulil, Sirius otevřel oči. Okamžitě poznal pokoj, kam ubytoval Klofana. Rozcuchaná čupřina černých vlasů mu prozradila, kdo mu to spí v objetí. Věděl, že to není ten, koho by si přál... Ale i tak se cítil hrozně šťastný.

Odhadl čas, určitě už se blížila večeře. A pak zase začne schůze Řádu... Už předem byl otrávený. Nejradši by se dál takhle tulil...

 

„Ahoj, štěně,“ uslyšel Harry, když se podruhé probudil.

„Hm?“

Tichý štěkavý smích ho probral z rozespalosti. Prudce se posadil, celý červený hleděl na pobaveného Siriuse. „Já... usnul?“ vyhrkl v rozpacích.

„Nejsi sám,“ prozradil muž vesele. „Já usnul taky, v noci jsem špatně spal, tvoje společnost byla... příjemná,“ zvolil opatrné slovo. Byla víc než příjemná, udělala ho šťastného... Aspoň na jedno odpoledne. Připomněl si dobu, kdy byl skutečně šťastný...

„Asi už je pozdě, co?“ zamumlal Harry. „Prospal jsem celý odpoledne...“ Velká dlaň mu prohrábla vlasy. „Poslední dobou ti nebylo dobře, Harry. Spánek posiluje. A já rád střežil tvoje sny...“ Sirius se posadil a protáhl se. „Už bude večeře, hádám,“ dodal.

„Bude dneska schůze?“ zajímalo Harryho. Vstal, trochu se oklepal, jak na něm ulpěl prach ze staré lenošky, o niž se se Sirim dělil.

„Jo,“ zamračil se zvěromág. „A vsadím se, že jistý osoby zas budou mít řeči, jak já tu sedím na zadku a nic kloudného nedělám...“

„Siriusi,“ přistoupil k němu Harry, „zkus ty jedovatosti ignorovat... Není to navěky... Ale vím, že to je otrava, být zavřený celou dobu v jednom domě.“

„Být zavřený v jediném pokoji a sám, je určitě mnohem horší,“ zašeptal Sirius a objal ho. „Já si nemám na co stěžovat. Nejsem tu až tak sám... Asi je to tím, že tenhle dům nesnáším.“

„Přestaň na to myslet a jdem na večeři,“ vzal ho Harry za ruku a táhl ho sebou. Sirius se jen zasmál a společně opustili Klofanův 'pokoj'. Oba odpočinutí a spokojení sešli dolů k večeři.

 

Když bylo po večeři a začali se trousit členové Řádu, Molly začala vyhánět mládež. Harry se zvedl ochotněji, vzhledem k jeho vlastním problémům ho záležitosti Řádu tolik nezajímaly. Ale opouštět místo po Siriově boku se mu nechtělo...

Zvlášť, když viděl dovnitř nakráčet nastávajícího profesora Obrany proti černé magii. Sotva vešel a zaregistroval, že Harry se zvedá, zamířil tím směrem. Harry si domyslel, o co mu jde a znova si sedl. Nemínil předat místo vedle své lásky jemu. Propaloval Gudgeona nesnášenlivým pohledem.

Remus, který posledních pár dní strávil v terénu, dík misi, na kterou ho Brumbál vyslal, právě vstoupil a první, co viděl, byl Harryho pohled plný nepřátelství... směřovaný na osobu, kterou sám nemohl vystát.

Na Daveyho Gudgeona.

Aniž o tom přemýšlel, zamířil k nim. Mimoděk postřehl Molly, jak volá na Harryho: „Ty taky, Harry! Ron a Hermiona už taky jdou!“ Jmenovaní se ohlédli po kamarádovi, oba postřehli ty oční bitvy mezi profesorem a svým přítelem.

„Molly má pravdu, schůze Řádu není pro děti,“ zavtipkoval profesor Obrany. Harry ho probodl tak vražedným pohledem, že by se za něj nemusel stydět ani Snape. Vtom mu přistála na rameni dlaň.

„Ahoj, Harry, Siriusi,“ pozdravil oba Remus. Harryho pohled, který se k němu obrátil, byl plný úlevy a radosti. Remus tam postřehl i stopu vděčnosti, když se usadil na Harryho místo. Snadno si domyslel, že Harry Gudgeona nemusí a prostě ho nechce v blízkosti svého drahého kmotra. Něco podobného s ním sdílel, takže mu byl nápomocen.

 

Harry byl spokojený. Sirius se na něj mile usmál, když musel odejít, z jedné strany strážen vlkodlakem a z druhé strany dvojčaty. Viděl, že si kluci těch němých interakcí všimli a nejspíš pak budou chtít vysvětlení, ale to mu bylo jedno. Teď měl větší problém. Na chodbě čekali jeho přátelé.

Přímo viděl, jak to Hermioně v hlavě šrotuje, aby našla vysvětlení pro Harryho zášť vůči novému profesorovi, zatímco Ron měl v očích pochopení. Sice nevěděl víc než Hermiona, ale Harrymu bylo jasné, že je na jeho straně.

„To se tě tak dotklo, že tě nazval dítětem?“ popíchl ho zrzek. Dobře viděl, jak Harry muže přímo vraždí očima.

„ON mi nemá co říkat dítě,“ zavrčel Harry a zamířil po schodech do jejich pokoje.

„Počkej, Harry!“ zavolala za ním Hermiona a chtěla ho následovat, když ji Ron chytil za loket. „Víš co, Hermiono, nech to na mě. Harry je z něčeho rozrušený.“

„Ty přece citovým věcem vůbec nerozumíš!“ obvinila ho dívka. „Jsi citlivý asi jako čajová lžička!“

To Rona urazilo. Odvrátil se od ní a vyrazil za Harrym. Když dorazil do pokoje, protočil oči, protože jeho malá sestřička se zase nakrucovala kolem jeho nejlepšího kamaráda. Ale viděl, že on si jí nijak nevšímá, se založenýma rukama hledí z okna a pořád vypadá naštvaně.

Ginny právě říkala: „A při první vycházce do Prasinek bysme mohli do cukrárny k madam Pacinkové... Nebude to fajn?“

„Ginny, nech nás chvíli,“ požádal ji Ron rázně.

„Rone, něco tady řešíme!“ zasyčela na něj zrzečka.

„Myslím, že tu něco řešíš jen ty,“ namítl Ron. „Vždyť Harry tě ani neposlouchá.“ Přešel k němu a poklepal mu po rameni. „Kámo?“

„Hm?“ Harry se na něj podíval, jako by ho probral z hlubokého zamyšlení. „Potřebuješ něco, Rone?“

„Rád by se tě na něco zeptal, ohledně toho, co se dělo dole,“ poznamenal Ron. Harry se zamračil. „Jasně...“ Pak si náhle všiml i dívky. „Čau, Ginny. Tys taky něco chtěla?“

Ginny se zhluboka nadechla a pak vykřikla: „Já na tebe už deset minut mluvím! To chceš říct, žes mě neposlouchal?!“

„Promiň, nevšiml jsem si tě,“ pokrčil Harry rameny. „A cos říkala?“

„Něco o cukrárně madam Pacinkový,“ pospíšil si Ron se svou douškou. S Harrym se na sebe podívali a zároveň se oklepali.

„Promiň, Gin, ale jednou to stačilo,“ odpověděl Harry, téměř s hrůzou. „Na to místo mě už nikdo znova nedostane...“ Ronovo mumlání: „Vím o někom, kdo ano,“ obdařil přísným pohledem a dodal: „Madam Pacinková je tak pro holky. Jdi tam s Hermionou, nebo s Lenkou, ta by to určitě ocenila. Takový místo není pro kluky, Ginny!“

„Ale... má to být nejromantičtější místo v Prasinkách...“ namítla dotčeně.

„Já si romantiku představuju jinak,“ řekl Harry. „A už toho nech, Ginny, myslím, že svoje stanovisko jsem ti řekl jasně už včera...“

„A já jsem řekla, že ti to nežeru,“ odsekla dívka. „Nevěřím, že jsi na kluky. Vždyť jsi vždycky koukal po holkách! Hele, promysli si to. O Prasinkách spolu půjdem na rande,“ oznámila mu a odkráčela. A nezapomněla za sebou třísknout dveřmi.

Harry se rozzlobeně nadechl.

„Klid, taťko, to rozčilování ti určitě nedělá dobře,“ uklidňoval ho Ron. „Mysli na prcka. Ať z toho není neurotickej.“

Vážnost Ronova prohlášení Harryho nakonec rozesmála. Chechtajíc se, usedl na postel a pak, když se trochu uklidnil, se zeptal: „Co ses to předtím ptal?“

„Co to bylo dole?“ zajímalo chlapce. „Co proti tomu manekýnovi máš... Kromě toho, že ti nějak jede po kmotrovi?“

„Právě tohle,“ zasyčel Harry tak vytočeně, až se Ron zarazil. „Já ho zažil v minulosti, Rone. Od začátku se nás snažil rozdělit. Nejdřív to začalo tím, že vyjel po mně. Pak se přede mnou snažil Siriho očerňovat...“

Na to mu Harry vyložil tu historii se sázkami o Harryho panictví. „Myslím, že to byl on, kdo s tím začal,“ řekl zamyšleně. A ještě přidal o té poslední hádce, která byla právě kvůli Gudgeonovi... „Myslím, že teď to prostě na Siriho zkouší znova,“ zakončil vyprávění. „Ale to mu neprojde. Já ho nenechám.“

„No...“ pronesl Ron zadumaně, „jestli Siriovi neřekneš včas pravdu... Ty pojedeš do školy a budeš mít kmotra z dohledu, kdežto ten hajzl ho uvidí na schůzích, čili častěji, než ty. I kdyby Ginny nebyla dost dobrý důvod, je to konkurence. Něco s tím udělej, Harry. Nechci vidět, jak se trápíš. A vaše škvrně vás bude potřebovat oba,“ dodal ještě.

„Jestli na něj jen něco zkusí,“ zavrčel Harry, „skončí jako ostatní profesoři Obrany. Remus je jedinej, kterýho jsem nezlikvidoval.“

„Pravda...“ přikývl Ron. „Quirrel spálenej na škvarek, Lockhart a Umbridgeová jsou v blázinci, falešnej Moody dostal polibek mozkomora... Remus má kliku, když se to tak vezme...“ culil se. „Ten Gudgeon neví, do čeho jde. Počítej se mnou, kámo, kdyby něco.“

Harry se usmál, jak ho v nitru zahřálo. Ronovo přátelství pro něj v tuhle chvíli znamenalo víc, než dokázal vyslovit. „Díky, Rone.“

„Mimochodem, kdes byl celý odpoledne?“ zajímal se zrzek. „Ani jednoho z vás jsem neviděl. “

„Byli jsme spolu u Klofana,“ řekl Harry, už s úsměvem. „Chvíli jsme si povídali... On na mě nezapomněl, Rone... A pak jsme usnuli.“

„Hm... Tak se tomu dneska říká?“ opáčil Ron pobaveně. Harry ho plácl a červenal se.

 

Ve stejnou chvíli dole v knihovně

„Já to nechápu, Hermiono,“ vztekala se rudovlasá dívka a přecházela sem tam. „Jsem docela k světu, mám i zkušenosti, který Harry určitě NEMÁ... Vždyť sama víš, jak je na tom se známostma. A on dělá takový drahoty. Jako bych ho vůbec nezajímala!“

„A on ti vážně tvrdil, že je na kluky?“ zamyslela se Hermiona. „No, vysvětlovalo by to, proč má s holkama tak málo zkušeností...“

„Miono!“ okřikla ji Ginny vyjeveně. „Podle mě se jen vymlouvá! Tvrdí, že si je jistej už půl roku! V té době jsme byli ve škole! To zrovna pálil za Cho! On mi jednoduše lže! Pokud je v tom někdo jinej, je to holka a v tom případě ji převálcuju!“

Hermiona se na kamarádku chápavě podívala. Pochopila, že se právě rozhodla vyrazit do tvrdého boje o srdce Harryho Pottera a upřímně, byla přesvědčená, že jestli má někdo šanci, je to ona. Usmála se na ni. „Počítej se mnou.“

Ginny jí úsměv vděčně opětovala.

„Jak ti můžu pomoct?“ nabídla se. Jakkoli byla sečtělá a vědecky uvažující, byla to mladá žena a jako taková věřila na lásku. A komu by ji přála víc, než svým přátelům?

„Ron ví, kdo to je,“ zašeptala Ginny. „Určitě. Pořád spolu teď o něčem mluví, vzala jsem dvojčatům Uši a poslouchala, ale použili kouzla... Myslím, že Ron je teď taková Harryho vrba... Ale má svoje limity, já bráchu znám. Neumí držet velký tajemství.“

„A po mě chceš, abych vyzvídala?“ pochopila Hermiona. Byla ochotná do toho jít, ale věděla, že to teď bude problém... „Víš, nevím, jak by to šlo...“ vykrucovala se, „než za váma Ron přišel, tak trochu jsem se ho... dotkla... něčím, co jsem řekla.“

„A co ti brání se omluvit?“ zvedla Ginny obočí. Hermiona se ošila. „Nic, ale... Nebyla jsem zrovna milá. Bude mu podezřelý, když z něj budu tahat rozumy.“

„Nesmíš to dělat, jako obvykle,“ poučila ji Ginny. „Buď na něj milá, trochu se uprav, chlapi mají víc vyvinutý oči než mozek a jestli na něco můj bráška zabírá, je to jídlo. Udělej třeba na zahradě piknik pro dva... Bude mít tak zamotanou hlavu, že z něj dostaneš všechno.“

„Na tom něco je,“ zamumlala Hermiona. Sama už po statném zrzkovi nějakou dobu pokukovala, sice flákal studium, knihy mu nic neříkaly a většinou netušil, o čem je řeč, když se ho snažila upozornit na nějaké zajímavosti, které sama objevila... Ale něco na něm bylo. A jestli si něco přála, tak zamotat mu hlavu. Tak přece zůstanou všichni pohromadě. Ona a Ron, Harry a Ginny... Není to skvělý plán?

<<                                                                             >>