15.Vrácené vzpomínky

Vrátil se od svého pokoje, svůj úlovek schoval do svého školního kufru. Pak vyrazil do koupelny.

Za malou chvíli umytý a v kouzlem očištěných šatech vcházel do jídelny. 

Sotva vstoupil, všichni ztichli. Harry nervózně přešlápl, nebyl si vědom, že by něco provedl.

„Dobrý večer, Harry,“ usmál se na něj Brumbál. „Molly mi sdělila, že ti ráno bylo opět špatně. Cítíš se lépe?“

„O trochu,“ připustil Harry nahlas, i když si myslel, že nebýt vymazaných vzpomínek, bylo by líp. Vzápětí ho napadlo, jestli by nemohl požádat ředitele o pomoc s jejich obnovením... Podíval se na něj, bělovlasý profesor potichu rozmlouval s černě oděným učitelem lektvarů.

A okamžitě ten nápad zavrhl.

Jeho instinkty, lety střetů s Dursleyovými, Zmijozely a Voldemortem, vybroušené k dokonalosti, ho zastavily. Nevěděl co, ale něco uvnitř mu říkalo, že to není dobrý nápad. Že Brumbál NENÍ dobrá volba. V duchu se nad tím podivil. Nechápal tuto svou novou zábranu, ale instinkt mu vždycky radil dobře. Tak se jen trochu křivě usmál a šel si sednout ke stolu.

Vedle sedící Ron se na něj neklidně podíval. „Opravdu je ti líp?“ Znělo to ustaraně, ale i tahle upřímnost Harrymu připadala z nějakého důvodu falešná...

„V rámci možností jo,“ odvětil Harry krátce. Moc se kolem sebe nerozhlížel, pohled na jakékoli místo evokovalo vzpomínky na dospělého Siriuse... Bylo to příliš bolestné a tomu se chtěl vyhnout.

„Vážně už nemůžeš hrát?“ vyzvídal Ron otráveně. Harry zavrtěl hlavou. Tušil, že to bude podezřelé, stejně tak to, že nebude dál studovat lektvary... Nechtěl nikomu dát záminku k jakýmkoli otázkám, ale situace se vyvíjela tak, že se lidé stejně budou ptát. V posledních dnech se snažil najít a seslat na sebe různá ochranná kouzla, pro případ, že třeba Malfoye napadne ho proklínat... S některými kouzly mu ošetřovatelka pomohla, takže měl brzy pocit, že je omotaný bezpečnostními kouzly jako vatou.

Byl rád, že si mlčení školní sestry i skřítka pojistil... A když navíc použil utajovací zaklínadlo sám na sebe. Dokud nebude sám chtít, nikdo se to od něj nedozví. Ani si to nemůže přečíst v jeho mysli. Zoufale doufal, že to stačí.

Ředitel Brumbál odešel, ještě než mládež dojedla, ale Snape, jak si Harry všiml, zamířil nikoli do krbu, ale ven z kuchyně. Využívajíc nepozornosti ostatních se za ním po chvíli vytratil. Zamračil se, když viděl prázdnou chodbu. Rozhodl se vsadit na zkušenost a zamířil do knihovny.

Jasně, byl tam. Kde jinde.

„Profesore?“ Muž se ohlédl.

„Pane Pottere,“ protáhl mistr lektvarů škodolibě. „Zdá se, že nebelvírský tým očekává v následujícím roce brutální porážka. Pomalu byste jim měl začít skládat nekrolog,“ dobíral si ho zlomyslně.

„Pokud fakt prohrajou, tak nic jinýho nezbyde,“ přikývl Harry. Profesorova jízlivost se ho nedotkla, šlo mu o něco naprosto jiného. Vedle toho, co se mu teď honilo hlavou, famfrpál, dokonce i celý Nebelvír byli naprosto nepodstatné věci.

Snapea to zmátlo. Očekával, že se mladý Potter urazí, oplatí mu to podobně barvitou a samozřejmě přehnanou urážkou, ale nedočkal se. Překvapilo ho to.

„Chtěl jste mi něco, Pottere, nebo mě svou otravnou společností oblažujete čistě z dobroty srdce?“ rýpl si. Něco ho ponoukalo k provokaci.

Harry si uvědomoval, o co mu jde. Ale necítil nutkání se vztekat. Samotného jej překvapovalo, že dokáže tohoto muže vnímat i jinak. Podvědomí mu říkalo, že v minulosti musel znát i jeho. A ta poznámka v deníku – o něm a Remusovi – ho přiměla věřit, že je v něm i něco dobrého. Remus se až příliš dobře vyznal v lidech. A Remusovi věřil.

„Potřebuju vaši pomoc, pane,“ odvážil se. Pomyšlení, že se odhodlal riskovat své myšlenky, vzpomínky, možná celou minulost, jen na základě tušení přítelových citů před dvaceti lety, ho zneklidňoval. Ale nebyla jiná možnost. Jinak se pravdy nedobere a Brumbálovi z nějakého důvodu nevěří...

„A s čím?“ ušklíbl se Snape. Zaklapl knihu, z níž cosi opisoval a vstal. „Pokud myslíte, že vám jakkoli pomohu vrátit se do týmu, abyste porazil mé hady...“

„Ne, nechci se vrátit do týmu,“ přerušil ho Harry netrpělivě. „Nejde o famfrpál, pane!“

„Tak o co?“ Snape si založil paže svým tradičním způsobem, díval se na svého žáka a čekal. Potter se mu zdál divnější, než kdy dřív.

„V posledních pár dnech... jsem objevil známky, který naznačují... že mi někdo dělal něco se vzpomínkama. Chci vás požádat, abyste na mě seslal Legilimens,“ pronesl Harry pevně a upřímně se profesorovi díval tváře. „A podíval se, jestli v mé mysli nenajdete něco jako blok. Potřebuju si vzpomenout.“

„Čekal bych, že si vymyslíte něco lepšího, Pottere,“ prskl muž opovržlivě. „Oč vám jde? Myslíte, že jsem idiot?“ ptal se, věříc, že ho chce Harry nějak zkompromitovat. Věděl, že nenávidí jejich lekce Nitrobrany jako on, tohle nemohl žádat s dobrým úmyslem.

„Kdyby ano, nešel bych za váma!“ odsekl Harry. Mělo ho napadnout, že mu profesor nebude věřit, ale že mu odmítne pomoc, s tím přece jen nepočítal. „Sakra,“ zasyčel a vjel si rukou do vlasů. Nevěděl, jak jinak se dobrat pravdy. Tohle bylo nejlepší – protože bylo jediné – řešení.

Kousl se do rtu. Cítil, jak se ho začíná zmocňovat zoufalství. Ale odmítl se mu poddat. Znova se otočil k podrážděnému profesorovi, odhodlaný to zkusit znova.

„Pane, já mluvím vážně. Potřebuju pomoc. Prosím!“ Že Snape bleskově vytáhne hůlku, nečekal a vylekalo ho to. Natolik, že s vyjeknutím couvl a instinktivně si rukama chránil břicho.

To neobvyklé gesto profesora zarazilo. Hůlku vytáhl proto, že se rozhodl udělat, co Potter žádá, ale zjevně chlapce vyděsil. Sklouzl pohledem na jeho zkřížené dlaně, kryjící ploché břicho. Něco ho napadlo, namířil na vyplašeného kluka hůlku a zamumlal kouzlo. Pak nevěřícně vytřeštil oči.

Kolem Potterova břicha se na chvilku rozlilo zářivé světlo. Harry se díval podobně vyjeveně.

„Jak dlouho jste těhotný, Pottere?“ zeptal se klidně, i když uvnitř něj se svářily divné pocity.

„Podle Pomfreyové asi čtyři týdny.“

„V tu dobu jste byl doma,“ namítl Snape. „Nevíte snad, kdo je otec?“ píchl zákeřně do citlivého místa. Ale vzápětí ho bodl pocit zahanbení, když viděl, jak se Harrymu zalily oči slzami.

„Jak se opovažujete...“ zasípěl uraženě. „Vím, kdo je otec! A právě proto, že to vím, chci vědět, kdo se mi hrabal ve vzpomínkách, když si na nic nevzpomínám!“

„On vám nepomůže?“ zajímal se Snape. „Nebo si myslíte, že to vymazání vzpomínek je jeho práce?“

„Je mrtvý,“ zašeptal Harry bezmocně. Kousal se do rtu, nechtěl se naplno rozbrečet právě před tímhle mužem.

„Pottere, kdo je druhý otec?“ zneklidněl Snape. Nevěděl o nikom, kdo by v nedávné době zemřel, kdo by si byl s Potterem tak blízký. Při tom letním sledování, které členům Řádu ředitel svěřil, by něco podobného nikomu neuniklo. Potter se totiž nehnul z domu a návštěvy neměl.

„Sirius.“

Tohle Snapeovi naprosto vyrazilo dech.

„Pottere, přestaňte si vymýšlet!“ okřikl chlapce tiše. „Vím stejně dobře jako vy, že ten váš zablešený kmotr je po smrti mnohem déle než čtyři týdny! Co to na mě hrajete?!“

„Zjistil jsem, že jsem musel cestovat do minulosti,“ řekl Harry, to profesora efektivně umlčelo. „Do roku 1976, kdy jsem studoval v Nebelvíru s Poberty. A tehdy jsem musel mít vztah se Siriusem. Ale nevím, jak jsem přišel o vzpomínky!“

„Vy jste ten Potter, co s námi nastoupil do šestého ročníku?“ vydechl Snape užasle. „Nejdřív jsem myslel, že jste Jamesův příbuzný, ale vždycky jste to popíral... Proč jste byl v minulosti?“

„Nepamatuju si to,“ hlesl Harry. „Jen mívám záblesky vzpomínek, sny... a před večeří jsem našel Siriův deník ze školy. Byla tam fotka nás obou. Z doby před dvaceti lety. Podle ní a podle zápisů... jsem si odvodil, že to musím být já.“

„Dobrá,“ pronesl Snape. Pořád měl své pochybnosti, ale na druhou stranu... bylo tu Potterovo těhotenství a očividný žal, při zmínce o druhém otci. Ukázal na druhé křeslo. „Posaďte se. Zkusíme to.“

Pak se obrátil ke dveřím a začal na ně sesílat kouzla soukromí.

O chvíli později se vrátil k Harrymu, který zjevně nervózní čekal v křesle. Když zvedl oči k profesorovi, pocítil jak naději, tak obavy. Dobře si pamatoval tu Nitrobranu.

„Uvolněte se, Pottere,“ promluvil Snape nezvykle mírně. „Pokusím se být jemný.“

Harry ztěžka vydechl, pokusil se uvolnit napjatá ramena. Opřel se v křesle, dlaně si ochranitelsky položil na život. Snad právě tohle profesora přimělo postupovat opravdu opatrně.

„Legilimens,“ pronesl. Vzápětí se ocitl ve změti obrazů. Odehnal je, znovu se rozhlédl. Tohle tu vloni rozhodně nebylo. Zdá se, že Potter na své mysli zapracoval. Jeho sál vědomí byl zajímavý. Vypadal jako... Bradavice. Tedy jako Velká síň, s mírnými úpravami. Za profesorským stolem jako obvykle visely prapory kolejí. Ale místo oken a prázdných zdí byly dveře. Nespočet dveří. Namátkou jedny otevřel, ocitl se na chodbě, přímo nad schodištěm, které vede do sklepení. Zaváhal, ne, nechce vidět, co je tam dole. Mohl si to dost dobře domyslet.

Vrátil se do Síně.

Přešel k vedlejším dveřím. Ocitl se před velmi dobře známým chrličem. 'Vzpomínky na ředitelnu?' To ho zajímalo. Nechal se vyvézt nahoru, jen krátce zaváhal a otevřel dveře. Vstoupil do kopie ředitelovy pracovny. Vyrojila se řada obrazů. Sáhl po nejbližším... Vypadalo to, že je to mladá vzpomínka. Potter vypadal stejně jako teď. Jen byl očividně rozzlobený.

„Vím, jak se cítíš, Harry,“ řekl Brumbál velmi tiše.
„Ne, nevíte,“ řekl Harry a jeho hlas byl silný a hlasitý; cítil v sobě doběla rozžhavený hněv; Brumbál nemohl o jeho pocitech mít ani ponětí.
„Vidíš, Brumbále?“ ozval se Phineas Nigellus jízlivě. „Nikdy se nepokoušej porozumět studentům. Nesnášejí to. Zůstanou raději tragicky nepochopení, hoví si v sebelítosti, škvaří se ve vlastní –“
„To stačí, Phineasi,“ zarazil ho Brumbál.
Harry se k Brumbálovi otočil zády a upřeně zíral na okno. Venku bylo vidět famfrpálové hřiště. Sirius se tam jednou objevil v podobě velkého černého psa, aby viděl Harryho hrát… Nejspíš se chtěl podívat, jestli je Harry tak dobrý jako jeho otec… Harry se ho na to nikdy nezeptal…
„Nemusíš se stydět za to, co cítíš, Harry,“ řekl Brumbál. „Naopak… V tom, že dokážeš cítit takovou bolest, je tvoje síla.“
Harry cítil, jak mu vroucí hněv, hořící v té strašlivé prázdnotě, olizuje útroby a naplňuje ho touhou Brumbála za ten jeho klid a prázdná slova praštit.
„Moje síla, ano?“ řekl a hlas se mu třásl, stále se díval na famfrpálové hřiště, ale už ho nevnímal. „Nemáte ponětí… Netušíte…“
„Co netuším?“ zeptal se Brumbál klidně.
To už bylo moc. Harry se otočil a klepal se vzteky.
„Nechci mluvit o tom, jak se cítím, jasný?“
„Harry, to utrpení dokazuje, že jsi stále člověk! Ta bolest je součástí lidství –“
„POTOM – NECHCI – BÝT – ČLOVĚK!“ zařval Harry, popadl stříbrný přístroj ze stolku a mrštil jím přes místnost; narazil do zdi a rozbil se na tisíc kousků. Pár obrazů zděšeně zaječelo a portrét Armanda Dippeta řekl: „Skutečně!“
„JE MI TO JEDNO!“ křičel na ně Harry, popadl lunaskop a hodil ho do krbu. „MÁM TOHO DOST, VIDĚL JSEM DOST, CHCI VEN, CHCI, ABY TO SKONČILO, UŽ JE MI TO VŠECHNO FUK –“
Zvedl stolek, na kterém stával stříbrný přístroj a také jím hodil. Dopadl na zem, rozpadl se a nohy se rozkutálely do všech stran.
„Není ti to jedno,“ řekl Brumbál. Zatímco Harry demoloval jeho pracovnu, nepokusil se ho zastavit, ani se nepohnul. Jeho výraz byl klidný, skoro netečný. „Není ti to jedno tak moc, až cítíš, že tou bolestí vykrvácíš k smrti.“
„NE – JE!“ zavřeštěl Harry tak hlasitě, až se mu zdálo, že mu to roztrhne hrdlo a chtěl se vrhnout na Brumbála a také ho rozbít; rozbít tu klidnou starou tvář, zatřást jím, ublížit mu, aby pocítil alespoň zlomek té hrůzy, kterou cítil on.
„Ale ne, není,“ řekl Brumbál ještě klidněji, „přišel jsi o matku, o otce a teď i o toho nejbližšího člověka, jakého jsi kdy poznal. Jistěže ti to není jedno.“
„VY NEMŮŽETE VĚDĚT, JAK SE CÍTÍM!“ vyl Harry. „VY – JEN TAK TU STOJÍTE – VY –“
Ale slova už nestačila, rozbíjení nestačilo… Chtěl utíkat, utíkat a nikdy se neohlédnout, chtěl být někde, kde neuvidí ty jasné modré oči, tu odporně klidnou starou tvář. Otočil se a běžel ke dveřím, popadl kliku a zalomcoval.
Ale dveře se neotevřely.
Harry se obrátil zpátky.
„Pusťte mě ven,“ řekl. Třásl se od hlavy k patě.
„Ne,“ řekl Brumbál prostě.

Severus se stáhl. Vzpomínku od sebe odehnal. Když mu Albus říkal, že Harry smrtí svého kmotra trpí, nezmínil se, že mu přitom zdemoloval polovinu pracovny. Obdivoval Albuse, že dokázal zůstat tak klidný a neodkázal toho spratka do patřičných mezí. Pak si vybavil těch několik výkřiků, které demonstrovaly Potterův žal, šok a bezmoc.

Až teď si doopravdy uvědomil, jak je mu ten kluk vnitřně podobný. Albus měl celé roky pravdu, když tvrdil, že mají hodně společného a ne jen lásku k jedné ženě. K jedné rusovlasé dívce se zelenýma očima.

Ano, Potter ji miloval jako matku, on jako sestru, ale i to se počítá.

A záviděl mu. Že jemu bylo dovoleno, chovat se jako vzteklé dítě, moci vykřičet svou bolest ze ztráty, zatímco on musel truchlit tiše, pouze v soukromí svého nitra. Jen tak, aby nikdo nic neviděl a nepoznal. Život se zachoval nefér k nim oběma.

Otočil se k odchodu, když si u krbu všiml skříňky, kterou v Brumbálově blízkosti nikdy neviděl. Chtěl ji otevřít, nedala se. Ale byla na omak teplá, měl pocit, že v ní něco pulsuje...

„Pottere, co je v téhle skříňce?“ zeptal se jen tak do éteru.

„Nevím, pane,“ objevil se vedle něj Potter. „Nevzpomínám si na ni.“

„To je možná ono,“ zamumlal Snape. „Zkusíme to spolu, Pottere, položte na ni ruku a opakujte po mně: Nomine Aperire Amet!“

„Nomine Aperire Amet!“ opakoval Harry poslušně.

„Ještě jednou! Nomine Aperire Amet!“

Skříňka zazářila, víko odskočilo a vyvalilo se z ní cosi zářivého. Oba odvrátili tváře, světlo bylo příliš jasné. Když pohaslo, spatřili obraz.

Harry se na něj díval a čím víc viděl, tím víc si vybavoval.

„Já... chci se omluvit, pane. Za to, jak jsem minule... vypěnil,“ omlouval se rozpačitě. „A že jsem vám rozbil... ty přístroje...“

„Tvá reakce byla pochopitelná, Harry,“ pousmál se ředitel smutně. „Bolelo tě srdce. Vím, jaké to je, ztratit blízkého člověka a cítit z jeho odchodu vinu. Celý život žiju s pochybami, jestli odražená kletba, která zabila mou sestru, vzešla z mé hůlky. Nikdy se nedovím pravdu. Ale rozhodně není tvá vina, že Sirius zemřel v Oblouku, Harry. Byl natolik deprimovaný z věčného pobytu na ústředí Řádu, že by šel do jakékoliv akce. Nakonec by šel bojovat. Popud by se našel. Není to tvá vina.“

„Možná,“ zašeptal Nebelvír. „Ale i tak mi děsně chybí.“

„A už brzy ho uvidíš,“ připomněl mu Brumbál. „Stačí, aby tě Moudrý klobouk zařadil do Nebelvíru.“

„Tak jdem na to,“ vydechl Harry. Bez protestů převzal dopis pro dřívějšího Brumbála, zmenšený a odlehčený kufr s věcmi do šestého ročníku. Oblékl si hábit bez odznaku koleje.

Harry nevěřícně sledoval, jak ho ředitel Brumbál upravuje do podoby, kterou sotva před dvěma hodinami spatřil na fotografii. Jak mu dává kolem krku předem nařízený Obraceč času. Jak mizí, aby se o chvíli později objevil na tom samém místě, jen o dvacet let dříve...

„Dobrý večer, mladý muži,“ odpověděl překvapený ředitel, o dvacet let mladší Albus Brumbál. „Mohu se zeptat, co děláte v mé pracovně a jak jste se sem dostal?“

„Jmenuju se Harry Potter, pane. Mám pro vás dopis, který vám to vysvětlí,“ odpověděl Harry a rychle sáhl do kapsy hábitu. Podal řediteli obálku, čaroděj mu ukázal na jedno z křesílek. Harry se tiše posadil a čekal.

„Hm, hm,“ udělal po delší chvíli Brumbál. „Chápu. Vy jste tedy z budoucnosti a v zájmu porážky Voldemorta musíte strávit jistou dobu zde. Že je ale Temný pán i tolik let v budoucnu ještě neporažen, není dobrá zpráva. Kolik vám je, pane Pottere?“

„Šestnáct, pane profesore. Teď bych měl nastoupit do šestého ročníku. Totiž, v mé době mám zrovna prázdniny.“

„Z jaké koleje?“ zajímal se Brumbál.

„Nebelvír,“ odvětil Harry hrdě.

Tuhle vzpomínku Harry odehnal sám. Krátce pohlédl na Snapea a vyrazil ze dveří. Teprve v Síni vydechl napětím. Na chvilku si stiskl spánky v dlaních.

„Když se povedlo odblokovat vzpomínku, kterou to začalo,“ ozval se za ním profesorův hlas, „mělo by být snadné přivolat ty vzpomínky, které postrádáte. Zkuste to.“

Harry se na něj nepodíval, ale rozhodl se to zkusit. Zavřel oči a snažil si vybavit něco málo z těch záblesků, které vídal ve snech. V myšlenkách se vrátil k poznámce, kterou objevil v deníku.

Nato před něj z jedněch dveří vyklouzla vzpomínka. Harry se zadíval na obraz bradavické chodby, plné studentů. Běžel po ní mladík se světlými vlasy, volal na černovlasého chlapce v culíku.

„Harry! Harry!“

Otočil se. Harry už nebyl překvapen, když spatřil sebe – tedy tu druhou podobu.

„Čau, Remusi,“ pousmál se na něj chlapec. „Potřebovals' něco?“

„Rád bych se tě na něco zeptal,“ vysypal ze sebe vlkodlak, ještě trochu udýchaně. „Měl bys chvilku?“

„No,“ Harry se ohlédl k chodbě, která vedla k havraspárské věži, ale rozhodl se. „Povídej.“

„Můžem stranou?“ navrhl mladík trochu váhavě.

Harry už věděl, čeho se tato vzpomínka týká. Nepotřeboval vidět víc... zatím. Odeslal ji pryč. S úlevou pohlédl na profesora vedle sebe, který se díval s podivně bolestným pohledem za mizejícím obrazem.

„Vy jste nezapomněl,“ řekl jemně. „Ani on.“

Pohlédly na něj hněvivé černé oči.

„To není vaše věc, Pottere!“ vyprskl mistr lektvarů. Odvrátil se a odcházel ze Síně. Vzápětí Harry ucítil, jak mírný tlak v jeho hlavě zmizel. Snape opustil jeho mysl.

Když se Harry vzpamatoval, uviděl naježeného profesora. Na čele mu stály kapky potu, ale neubíralo mu to na impozantnosti. Vypadal jak ztělesnění Hněvu.

„Omlouvám se, pane,“ řekl. „Už se to nebude opakovat.“

„To bych prosil!“ Snape byl opravdu rozzlobený, ale ovládl se. „Jak se teď cítíte, Pottere?“

„Trochu mě bolí hlava,“ odpověděl. Uvědomoval si roztřesené nohy, tak si netroufal ještě vstát. „Ale jinak je mi celkem fajn.“

„To je přílivem potlačených vzpomínek. Měl byste si jít lehnout,“ poznamenal profesor. „Pomůže, když se prospíte. Zvláště s ohledem na... ehm, váš... stav.“

„Děkuju vám, pane,“ překvapil ho Harry. „Tohle pro mě hodně znamená. Vím, uvědomuju si, že to z nás nedělá přátele...“ zamával rukou, když viděl Snapeův výraz. „Ale bylo to důležité, potřeboval jsem pomoc a vy jste mi ji nakonec dal. Nedivím se, že jste mi nevěřil, já zase dřív nevěřil vám...“

„Co vás přimělo požádat mě o pomoc?“ zajímalo lektvaristu. „Proč jste nešel přímo za ředitelem? Nemohl jste vědět, že to zablokování vzpomínek je jeho práce.“

„Když jsem přišel na večeři, napadlo mě to, ale...“ pokrčil rameny. „Instinkt mě varoval. Moje podvědomí muselo vědět, že to není dobrý nápad. Stejně, jako se mi snažilo obnovit vzpomínky, když jsem spal. Nevíte, proč se to nepovedlo tak, jak ředitel zamýšlel?“ napadla ho otázka.

„Domnívám se, že prosakování potlačených vzpomínek do vašeho podvědomí má na svědomí vaše těhotenství,“ odpověděl zamyšleně muž. „Mužské těhotenství je magické a vaše magie se pravděpodobně snažila upozornit na věci, které nebyly v pořádku. Je logické, že když člověk otěhotní, měl by si pamatovat, za jakých okolností k tomu došlo. Mudlové to mají problematické, když nemají magii, která by to za ně ohlídala. Domnívám se, že ředitel se pokusil vzpomínky vymazat, ale právě s ohledem na váš stav to nejspíš nešlo, jak si představoval. Magie už připravovala vaše tělo na dítě, takže věci, související s jeho příchodem chránila. To kouzlo bylo velmi silné... Ale vaše magie je zřejmě silnější... nebo tvrdohlavá, jako vy.“

„Děkuju,“ zazubil se Harry šťastně. Začínal cítit únavu. Opatrně vstal. Udržel se na nohách, tak usoudil, že do ložnice dojde.

„Instinkt vám řekl, že mě věřit můžete?“ zarazila ho Snapeova otázka, když sahal po klice.

„Ne tak docela,“ začervenal se Harry, protože si vybavil jinou vzpomínku, rychle ji odehnal.

„Tedy?“ zvedl Snape obočí.

„Slíbil jsem, že už se to nebude opakovat,“ namítl Harry hravě.

Muž si povzdechl. Pochopil tu narážku. „Dobrá. Pro tuto chvíli jste toho slibu zproštěn. Tak proč jste mi věřil?“

„Protože, když máte někoho rádi, věříte mu,“ objasnil mu Harry. Když muž vykulil oči, zasmál se. „Nemyslím sebe. Myslím Remuse. Věří vám i po tolika letech. Pro mě to je dostatečný důkaz, když teď vím, co bylo... A vzhledem k tomu, že Brumbálovo ujišťování o tomtéž mi nikdy nestačilo, myslím, že... Řekl bych, že nemusím pokračovat.“

„To nemusíte,“ zamumlal profesor. „Děkuji, Pottere. A omlouvám se... za to, co jsem řekl... předtím. O tom, že nevíte...“ pronesl neochotně.

„Díky, profesore,“ hlesl Harry rozpačitě. Chvilku se ošíval, chtěl říct ještě něco...

„Pane... Mohl byste mi slíbit, že se to, co jste se o mě dnes večer dověděl, nedoví nikdo jiný?“

„O mlčení Poppy Pomfreyové se nebojíte?“ opáčil muž.

„Ona složila Neporušitelný slib,“ ohromil ho Harry. „A na sebe jsem použil utajovací kouzlo. Nikomu nedovolím, aby ohrozil moje dítě. Je to jediné, co mi po Sirim zůstalo.“

Severus hleděl na chlapce téměř s obdivem. Tento mladý muž by odhodlán ke všemu, aby ochránil nenarozený život ve svém nitru. Pokývl mu. Ze stolku sebral uschlý list květiny, která stála ve váze. Přeměnil ho na malý skleněný flakónek. Pak přiložil svou hůlku ke spánku. Za malou chvíli bylo stříbřitě mléčné vlákno vzpomínky přesunuto do flakónu. Předal jej Harrymu.

„Děkuju, profesore,“ zašeptal Harry, když vzpomínku ukryl v kapse.

„Za co?“ pohlédl na něj muž nepřívětivě. Promnul si spánek. Už ho zase bolela hlava.

„Že se nezlobíte. A ještě jednou se omlouvám, že jsem byl tak neomalený a narušoval vaše soukromí... víte... ta myslánka. Máte mé slovo, že jsem o tom nikomu neřekl... kromě Siriuse. Chtěl jsem, aby mi to vysvětlil,“ sklopil Harry oči. „Opravdu se chovali jako idioti, oba,“ byl nucen připustit. „Omlouvám se.“

„Vy mi jejich omluvu nedlužíte, Pottere,“ řekl profesor, k vlastnímu překvapení méně příkře, než chtěl. „A tu vaši přijímám. Dobrou noc.“ sebral ze stolku pergamen, na který předtím psal a elegantně odvlál pryč.

Harry se jen usmál. „Dobrou noc, profesore... A opravdu děkuju.“

S něžným úsměvem na tváři odkráčel do ložnice. V myšlenkách se upnul na své dítě. Měl by asi začít přemýšlet o jméně.

<<                                                                                                                  >>