10. Opravdu zamilovaný

14+

Sirius byl nadšený. V jeho náručí se chvěl roztomilý chlapec, od kterého se posledních pár hodin nedokázal odtrhnout. Na chvilku se odtáhl, aby doplnili zásoby kyslíku, které využili při líbání. Leželi spolu na Siriho posteli a mazlili se. Měli štěstí, že všichni byli pryč, měli dost soukromí.

„Páni,“ vydechl Harry udýchaně a v rozpacích sklopil oči, stejně byl červený až za ušima.

„Nenene,“ pokáral ho Sirius a zdvihl jeho zrudlou tvář k sobě. „Máš krásný oči, neschovávej je. Přede mnou ne.“

Harryho začaly pálit i uši. „Nelichoť,“ zabručel rozpačitě a zabořil tvář do jeho ramene. Sirius se rozesmál.

Harry už chvíli ležel v jeho náručí, když si vzpomněl na svou trestnou esej. Nespokojeně zamručel. Otočil se, aby mohl vstát. Sirius si sedl taky, ale hned ho objal kolem pasu.

„Copak? Něco se nám nelíbí?“ zapředl a přitiskl ústa na Harryho krk, aby ho mohl oždibovat. Harrymu unikl sten, ale i tak se snažil odtáhnout.

„Musím udělat tu esej pro Kettleburna,“ zašeptal. „No tak, Siri, mám čas jen do zítřka...“

„Jasně,“ Sirius odtáhl rty od malého flíčku na Harryho krku a spokojeně se zaculil. „Už můžeš.“

Harry se dotkl toho označeného místečka. „To sis mě označkoval?“ hlesl nevěřícně.

„Takhle se na to nedívej,“ zamračil se mladý Black. „Je to víc, než značka, že jsi můj. Jednoduše se ti nedá odolat, nejradši bych byl pořád jen s tebou...“

„A co ti v tom brání?“ naklonil Harry hlavu na stranu v tázavém výrazu. „Nechybí ti nějakej úkol? Že bys šel do knihovny se mnou.“

„S tebou kamkoliv,“ kývl Sirius, vrhl se ke svým věcem a vyhrabal pergamen, psací potřeby a učebnici Lektvarů. „Nevzpomeneš si náhodou, co jsme měli za úkol v Lektvarech, že ne,“ zatvářil se nevinně.

Felix felicis přece,“ napomenul ho Harry něžně. „Myslíš, že bysme ho dokázali udělat? Víš, co by to bylo za bombu, mít neskutečný štěstí celej jeden den?“

„Já ho nepotřebuju,“ zavrtěl Sirius hlavou.

„Fakt ne?“ Harry se zarazil, připadalo mu zvláštní, že by někdo Tekuté štěstí nechtěl, či nepotřeboval.

„Fakt ne.“ Tázaný mladík odložil své věci na postel a Harryho přitáhl k sobě. Ruce mu ovinul pasu, když říkal: „Já ho nepotřebuju, protože... svoje největší štěstí už mám. Právě teď, ve svý náruči.“ Pak ho něžně políbil. Když se Harry po chvilce přidal, polibek prohloubil a pevněji ho k sobě přitiskl.

„Siriusi, Harry?!“ vletěl někdo do místnosti a vtom se zarazil s hlasitým: „A zatr...“

„Hm?“ Harry omámeně otevřel oči a když spatřil svého budoucího otce a Remuse. Okamžitě zrudl. Jak si všiml, Sirius na tom nebyl o moc líp.

„Sorry, kluci,“ uculil se James. Remus si přejížděl rukou po rtech, aby zakryl pobavení.

„Něco jste chtěli?“ snažil se Harry tvářit, že nebyli v ničem vyrušeni.

„Mysleli jsme, že bysme ti píchli s tím trestem od Kettleburna,“ vysvětlil James se širokým úsměvem. „A uděláme si přitom vlastní úkoly.“

Harry se široce usmál. „Díky, kluci.“

„Ale jestli máte jiný plány...“ naznačil Remus a Harry zase zrudl. Pak potřásl hlavou. „Zatím ne, chystali jsme se do knihovny.“

„Takže můžeme vyrazit,“ otočil se Potter starší k odchodu, Remus vykročil k Harrymu. „Ale než odejdeš, Harry...“ Natáhl k němu ruce a pořádně mu narovnal límeček, tím tak skryl jistý červený flíček na krku.

„Tuším, že nechcete, aby se o vás dvou bavila celá škola,“ poznamenal.

„No... to...“ Harry se zarazil a po očku se podíval na Siria. Ten se na něj jen usmíval. V rukou už držel své knihy, připraven vyrazit. Když viděl Harryho výraz, přešel k němu a něžně ho líbl na rty. „Až budeš sám chtít, lásko.“ A vyrazil ven.

Harry se ohromeně ohlédl na chlapce za svými zády. Ti vypadali podobně užaslí.

„No... fakt je to jiný,“ poznamenal James trochu vyjeveně.

„Jak to myslíš,“ zajímal se Harry, rozpačitý, že to všechno viděli.

„Sirius se s každým svým úlovkem vždycky vytahoval,“ vysvětloval Potter starší. „A nikdy nebral na nikoho z nich takový ohledy... K tobě se od začátku choval jinak. Važ si toho, tohle znamená, že k tobě Sirius chová jiný city, než ke komukoliv jinýmu.“

„James má pravdu,“ usoudil moudře Remus. „S klidným svědomím můžu říct, že tě má Sirius asi vážně rád. Tak jdem, ať dole nevystojí důlek.“

 

V knihovně se posadili k jednomu stolu u okna a ponořili se do úkolů. Protože si Harry moc nepamatoval z výkladu, kterému skutečně nevěnoval důkladnou pozornost, nejdřív napsal, co si zapamatoval, pak sáhl po knihách. Když měl hotový zápis, zauvažoval nad zadanou kresbou. Jediný obrázek, který si dokázal vybavit, bylo malé vyděšené zvířátko, které měl profesor v kleci.

Vzal si čistý pergamen a Remus mu podal své pouzdro. Když ho otevřel, našel tam kreslící potřeby – tuhy, uhly, pár barevných tužek. S úsměvem mu poděkoval a vzal obyčejnou tuhu. Začal kreslit obrázek, který měl pořád před očima. Malá bílá lištička s vyplašeným pohledem.

 

Když Harry dotahoval poslední linie liščího ocasu, nakoukl mu Sirius přes rameno. „Páni, Harry!“ zašeptal. „To se ti povedlo.“

„Myslíš?“ zamumlal chlapec. „Není to úplně to, co jsem chtěl...“

„Ukaž,“ natáhl Remus ruku po pergamenu. Harry mu ho podal.

„Vypadá vyděšeně,“ podotkl James, který koukal Removi přes rameno.

„Byla vyděšená,“ řekl Harry. „Byla v kleci a bála se. Asi tolika lidí okolo.“

„Je to moc dobré, Harry,“ uznal Remus a ostatní souhlasně přitakali. „Zdá se, že máš hotovo.“

„Jestli za tohle nedostaneš V, tak se budu moc divit,“ uzavřel to Sirius. „Jsi talent, lásko,“ špitl Harrymu do ucha a ten se potěšeně zapýřil. Nejen pro pochvalu, ale i tím oslovením... Nikdy ho tak nikdo neoznačil a Siriovi věřil, že ho má rád. A v nitru cítil to hřejivé chvění kolem žaludku... vždycky měl dojem, že tomuhle se říká láska. Je snad opravdu... zamilovaný?

 

James své přátele pozoroval. Z toho, co si řekli v ložnici, mu bylo jasné, že se vztahem zatím nevyjdou najevo, dokud Harry nebude připraven se o jejich tajemství podělit. Ale teď, jak je sledoval, to bylo znát. Létaly mezi nimi jiskry, city se zračily v očích... Že ti dva jsou spolu by neviděl jen idiot, nebo slepý.

Měl z nich radost, opravdu. Siria považoval skoro za bratra, celá ta léta a k Harrymu cítil něco blízkého už od začátku, i když si to nedokázal vysvětlit. Nejdřív se obával, že ty podivné emoce vůči němu přerostou do něčeho silného, nechtěl lézt kamarádovi do zelí, nebo se vzdát citů k Lily, ale náklonnost se neměnila. Tak si řekl, že bude Harryho vnímat stejně jako Siriho a měl klid. A z jejich štěstí měl velkou radost. Chtěl, aby jeho přátelé byli šťastní. A když jsme u přátel... Pohlédl stranou, na Remuse. Připadal mu od Haloweenu trochu zamyšlený, chvílemi i smutný... A nemohl si nevšimnout těch jeho 'sem tam pohledů' na Srabuse Snapea.

On sám ho stále nemohl vystát, ale jak dospíval, bral rozum a pomaličku mu docházelo, že krutým vtípkům a zlomyslnostem bude asi konec. Jestli chtěl získat Lily a být jednou uznávanou hlavou rodu, musel se polepšit. Siria už láska změnila. A k lepšímu.

 

„Jak se chystáte na Vánoce, lidi?“ zajímal se James, když seděli po večerce v ložnici, každý na své posteli – tedy Harry seděl na Siriho. „Siriusi, pojedeš k nám na Manor?“

„Zůstávám ve škole, s Harrym, když taky nikam nejede,“ řekl mladý Black. „Nevadí ti to, že ne,“ koukl na letitého přítele. Ten jen s úsměvem zavrtěl hlavou.

„Kvůli mě se nemusíš vzdávat návštěvy u Jamese, já tu počkám,“ zarazil Siriho Harry. Ten se na něj ale otočil s láskou v očích. „Na Manor budu v létě. Nejhezčí svátky v roce chci strávit s tebou.“ Přitáhl Harryho k sobě, ten se mu schoulil v náruči.

„Vypadáte spolu roztomile,“ uculil se James. Harry zčervenal a Sirius se potěšeně usmíval. „Co ty, Remy?“ otočil se na vlkodlaka.

„Taky zůstanu,“ zamumlal Remus, na tváři mu kmitl úsměv, jak pomyslel na jistého Zmijozela dole ve sklepení. Taky nikam nejede.

 

„Tak se tu mějte... a chovejte se slušně,“ zašklebil se James, vykláněje se z okna bradavického expresu. Začaly vánoční prázdniny a studenti se rozjeli domů za rodinami. Harry by zčervenal, kdyby už tak neměl tváře rudé od mrazu. Sirius se jen spokojeně culil.

„Veselé Vánoce, ty taškáři,“ zavolal do okénka, jeho letitý přítel se na něj zašklebil.

„Veselé vánoce,“ popřál mu i Harry a zamával i Lily, kterou viděl za sousedním okénkem.

Sirius si všiml, že z vedlejšího okna vyhlížejí i spolužačky z jiných kolejí a chichotají se, při pohledu na Harryho. Zamračil se na ně a přitáhl si Harryho za pas k sobě. Až pak mu došlo, že tím vlastně dal najevo, o co mezi nimi jde a po očku pohlédl na Harryho. Ten, když jeho pohled ucítil, se na něj usmál, se zářícím a láskyplným pohledem.

„Hele, Harry...“ oslovil ho James, „nechci ti kecat do rozhodnutí o utajení, ale když se takhle usmíváš na Siriuse, bude všem naprosto jasný, co se děje. Pokud to nikomu nedošlo právě teď, nebude to dlouho trvat.“

Harry znovu zrozpačitěl a podíval se na svého přítele. Sirius se usmál. „Mně to nevadí, Harry, záleží na tobě.“

Harry se mu chvíli díval do očí. Přemýšlel, jak moc by se Siriho dotklo, kdyby to chtěl dál tajit. Pak ho napadlo, že nic tajit nemusí... Není přece zločin, být zamilovaný. S úsměvem se k Sirimu naklonil a políbil ho, před všemi, co se dívali z okna, nebo stáli na nástupišti.

Oba se do toho rychle vžili, snadno zapomněli, že nejsou sami, ani hvízdání a potlesk spolužáků, mísící se s pískáním lokomotivy, je nerušil. Vlak se dal do pohybu.

 

„Moc jim to spolu sluší, nemyslíš?“ poznamenala Lily, když se jí nástupiště v Prasinkách ztratilo z očí. James přikývl. Souhlasil.

„Jsem rád, že je Sirius šťastný, Harry je prima kluk,“ řekl a zamířil do svého kupé. Nevšiml si, že při jeho slovech se zarazil jistý černovlasý chlapec kousek od něj.

Mladší syn Blacků přemýšlel o bratrově příteli. Připadal mu zvláštní. Odmítal se přidat k všeobecné nenávisti k jeho koleji, snažil se vycházet se všemi... Věděl o Severusově trestu a taky o tom, co k němu vedlo. Nejdřív se na Harryho zlobil, že kvůli němu Severuse potrestali, ač věděl, že to odnesl taky...

Opravdu nevěděl, co si má o tomhle chlapci myslet. Je to Nebelvír, ale není proti Zmijozelu tak zaníceně, jako jiní – například James Potter a Sirius sám... Chodí s Blackem, který pochází z temné rodiny, své geny zapřít nemůže... Jakkoli se o to snaží.

Regulus svého bratra miluje a tak se nebude do jeho vztahu vměšovat. Rozhodl se, že mu to bude přát. Nakonec... Harry není špatná volba, jako býval například Gudgeon z Havraspáru. Tohle vypadá vážněji.

 

Dříve, než se od sebe Harry a Sirius chtěli odtrhnout, je vyrušilo decentní odkašlání. Prudce od sebe odskočili a provinile se ohlédli.

„Pánové, doufám, že vám nebude vadit, když mě doprovodíte do ředitelny,“ navrhl profesor Kettleburn mrazivě. Kdyby už takhle nemrzlo, oběma chlapcům by naskočila husí kůže. Jen se na sebe podívali, přikývli a následovali profesora zpět na bradavické pozemky.

„Ať nám řeknou cokoli, nic to nemění,“ zašeptal po chvíli Sirius k Harrymu. Ten na něj pohlédl, v očích obavy, ale i cit. Zavěsil se do Siriova nabídnutého rámě a přidali do kroku, blížili se ke škole.

 

Když zastavili před dveřmi do ředitelny, profesor krátce, ale rázně zaklepal. Brumbálův hlas vyzval ke vstupu. Spatřiv promrzlé hochy a zamračeného učitele, tázavě zvedl obočí.

„Copak se stalo?“ zeptal se napřed a vykouzlil dva další šálky. Nabídl studentům čaj, oba se ho chopili s radostí, potřebovali se ohřát.

„Pane řediteli, rád bych, abyste tyto studenty pokáral, případně potrestal za nevhodné chování na veřejnosti,“ prohlásil Kettleburn. „Před chvílí na nástupišti u vlaku!“

„O jaké nevhodnosti je řeč?“ zajímal se ředitel. Harry se chopil slova: „Prosím, pane, byla to moje vina, netrestejte Siria. Já začal.“

„Začal s čím?“ nerozuměl Brumbál. Podíval se na profesora, ten kluky propaloval nesouhlasným pohledem.

„Políbil jsem ho...“ zamumlal Harry v hlubokých rozpacích.

„A on se snad nepodílel?“ naježil se učitel Péče o kouzelné tvory. Otočil se na Brumbála, který se se náhle tvářil chápavě. „Pane řediteli, tito chlapci si bezostyšně projevovali náklonnost na veřejném místě, dokonce v přítomnosti svých spolužáků, kteří je dokonce svými reakcemi podporovali! Je to nevhodné chování, co nestrpím!“

„Závidí, suchar,“ zamumlal skoro neslyšně Sirius. Harry si všiml, že Brumbálovi zacukaly koutky, on určitě dobře slyšel, Kettleburnovi to naštěstí uniklo.

„Hoši, mám tomu rozumět tak, že spolu udržujete vztah a ventilovali jste ho na veřejnosti?“ ptal se s pochopením ředitel.

„No... tak nějak, asi...“ ozval se Sirius. „Zapomněli jsme se.“

„To mládí,“ usmíval se ředitel. „Je tak snadné zapomenout se, když je člověk s někým blízkým. Ale profesor má pravdu, nebylo příliš vhodné se takto zapomenout před kupou lidí, chlapci. Nebudu vás trestat, ale za každého odeberu deset bodů.“

„Řediteli!“ zalapal po dechu profesor. „Víte jistě, že bez trestu...“

„Jsou Vánoce, Sylvanusi,“ krotil ho bělouvousý profesor. „Pan Potter a pan Black slíbí, že se budou mezi lidmi ovládat a bude to. My byli také mladí, kolego.“

„Dobrá,“ zavrčel profesor poraženě. Nezapomněl chlapce probodnout pohledem a odkráčel. Brumbál se na Harryho a Siria usmál.

„Takže... Slibujete, že si podobné citové výlevy odpustíte na veřejnosti?“

„Ano, pane,“ souhlasili oba zároveň.

„Děkuju, pane profesore,“ zářil Harry. Opravdu se bál, že za jeho chybu – i když to nepovažoval za chybu – bude potrestána jeho láska.

„Ano, děkujeme, pane,“ přikývl Sirius. Už se zase usmíval.

„Tak utíkejte,“ pobídl je ředitel. „Uvidíme se u večeře.“

Kluci se rozloučili a utíkali na svou kolej. Pár mladších studentů sedělo ve společence, ale oni šli do ložnice. Kromě Rema byli ve svém ročníku sami... Když vpadli do pokoje, rozhlédli se, nikde nikdo. Sirius se na Harryho vrhl s novým elánem, který v něm vyvolalo nadšení z Harryho přiznání.

 

Krátce před večeří se vypotáceli z ložnice, po delším mazlení totiž usnuli jeden druhému v náručí a vzbudil je až Remus, aby šli na jídlo. A i přes jejich mračení se uculoval, protože Harryho krk už byl poznačen na více místech, košile pomačkaná a nejen tím, že v ní usnul.

Místo čtyř kolejních stolů se všichni studenti sesedli u rozšířené profesorské tabule. Harry ani nevnímal tu dobrou večeři, dokázal se soustředit jen na Siriho dlaň, která svírala tu jeho. Konečně byl šťastný. Snažil se nemyslet na ten krátký čas, který mu byl Brumbálem vyměřen. Věděl, že dokud je tu, musí si užít každou minutu, takže všechen čas, který lze, stráví se svým – no ano, teď už klidně může říkat 'klukem'. Šťastně se usmál.

 

Remus seděl vedle chladně a nezúčastněně se tvářícího Severuse a pobaveně dva své přátele sledoval. Neušlo mu, že mají oba levou ruku pod stolem, nedívají se na sebe, ale vypadají víc než spokojeně. Taky si všiml ředitelových chápavých pohledů, profesor Kettleburn se jim raději úplně vyhýbal.

Co se týče spolužáků, ti, co byli u vlaku, si je měřili pobavenými pohledy. Ti, co se o nich jen doslechli, na ně koukali spíš zvědavě. Remus si mohl jen domýšlet, co si asi myslí, ale nejspíš si říkali, jak dlouho asi tohle Siriovi vydrží... O jeho vztazích věděli všichni svoje. On ale nepochyboval, že tohle je opravdu jiné. Harry je pro Siria víc, než kdy kdo byl.

 

„Remi?“ oslovil Sirius kamaráda krátce před večerkou, „máš na večer plány?“

„Ne,“ podíval se na něj vlkodlak. „Jen jdu spát. Proč?“

„Jen tak,“ odvětil mladík mlhavě, ale vesele. „Jdeme s Harrym do Komnaty Nejvyšší Potřeby. Kvůli soukromí. Nevadí ti, že tu budeš sám?“

„Přežiju to,“ usmál se Remus. „Ale hele... ty už chceš... Nebo už jste snad spolu...“

„Nechceš nazývat věci pravým jménem?“ usmíval se Sirius. „Ne, sex jsme neměli. A na dnešek ho neplánuju. Chci, aby si tohle rozhodl Harry. Nebudu na něj tlačit.“

Hnědovlasý chlapec zvážněl. Chvíli se na přítele díval.

„Ty ho miluješ, že jo,“ zeptal se tiše. Sirius si ho mlčky prohlížel, než odpověděl: „Já... myslím, že cítím něco, co jsem necítil nikdy dřív. Něco hodně silnýho. Mám ho hrozně rád... Chci mu pomáhat a chránit ho... Jestli tohle je milovat... tak asi jo.“

„Buď na něj hodnej,“ doporučil mu kamarád a popřál jemu i Harrymu, který právě přicházel, dobrou noc.

„Dobrou, Remy,“ ohlédl se za ním Harry a chtěl si sednout k Siriovi. Ten ho ale hned vytáhl s sebou do stoje a špitl mu do ucha: „Půjčil jsem si od Jamese plášť, půjdem ven.“

„Kam?“ zajímal se Harry, ale Sirius ho táhl po schodech nahoru. U dveří, kam na ně nikdo neviděl, přes ně přehodil neviditelný plášť, opatrně zase přešli dolů a využívajíc příchodu posledních opozdilců, prolezli portrétem.

„Kam mě to vlečeš?“ šeptal Harry se smíchem. Sirius si ho přitáhl blíž, ale neodpověděl. Pomocí Plánku se proplétali různými tajnými chodbami a zkratkami. Když se k nim přemístilo schodiště do sedmého patra, už byl Harry doma. Jdou do Komnaty.

 

Před stěnou, kde by se měly objevit dveře Sirius Harryho vyzval: „Ty nám vyber místo.“ Harry se krátce zamyslel, pak se začaly rýsovat dveře. Rychle prošli dovnitř.

„Palouk,“ podivil se Sirius. „Proč tohle?“

Harry si zjevně přál ten palouček, na kterém se učil svou zvěromágskou přeměnu a kde ho Sirius poprvé políbil. „Říkal jsem si, že než půjdu spát, pořádně se proběhnu. Venku je sníh, promrznul jsem dostatečně. Takhle je to lepší, než běhat v závějích.“

„Já bych tě stejně zahřál,“ pronesl Sirius jakoby nic a za okamžik stál na jeho místě Tichošlápek. Harry ho něžně podrbal a následoval ho v přeměně. Vzápětí stál vedle velkého psa hbitý panter.

 

Chlapci si zopakovali tu hezkou honičku z Harryho první povedené proměny, dokud se – už ve svých lidských podobách – nesvalili unaveně do trávy.

„Tohle je super na odreagování a utahání,“ sdělil Sirius svému příteli. „Co teprve, až tě prožene Remy...“

Harry se tiše zachechtal. „Tak to se těším...“ Dál vedle sebe leželi a nechali promlouvat jen svoje pohledy. Najednou se Sirius zeptal: „Proč jsi to bral na sebe? Kdyby se Brumbál rozhodl, stejně by mě potrestal.“

„Já si začal, nechtěl jsem tě zatáhnout do průšvihu. A netušil jsem, že tam Kettleburn je...“ tu druhou větu si mumlal Harry pro sebe.

„To přece neva, Harry,“ zasmál se Sirius. „Je mi jedno, že jsem v průšvihu, když jsem v něm s tebou.“

Harryho nevinnou, nezkušenou duši tohle rozechvělo. Stočil pohled k Siriovi. Nevěděl, co na tohle říct... Tak se řídil srdcem. Naklonil se nad Siriho a vlepil mu sladkou pusu. Co nečekal bylo, že Sirius se hned chopí šance a už ho nenechá se odtáhnout.

 

Pomalu přebíral iniciativu, Harry se okamžitě podřídil. Reagoval na každý jeho dotek, užíval si pocity, které ho zaplavovaly a toužil nechat je procítit i Harryho. Nepřemýšlel o tom, co dělá. Tohle neplánoval, řekl Removi pravdu. Očekával, že ho zelenoočko zarazí, ale zatím se nestalo...

Překvapilo ho, když na stehně ucítil důkaz Harryho vzrušení. Nepřestával ho líbat, rukama jej hladil pod tričkem, jeho roztomilý přítel tichounce vzdychal. Nakonec se odvážil, přece jen, když ho Harry opravdu zastaví, přestane. Začal mu vyhrnovat ten tenký kus látky, který mu překážel, aby se mohl přitulit k jeho nahé kůži. Leželi na trávě, kam si už předtím odložili hábity a svetry, země kolem nich voněla a vibrovala magií. Sirius měl pocit, že jsou ve skutečném lese, ne vyčarovaném.

 

Harry se vznášel na vlnách touhy a potěšení. Jasně vnímal, co se děje, co s ním Sirius dělá. Když mu opatrně začal vyhrnovat triko, nemotorně mu pomáhal... A když ucítil, jak se do jeho kůže opřel večerní vzduch, zatahal Siria za košili. Sáhl po knoflíčcích, chvatně je rozepínal, ale skoro vzápětí se mu zamotaly prsty. Nespokojeně zavrčel.

Sirius se chraptivě zasmál a klečíc nad Harrym se narovnal, rychle si svlékl košili. Jakmile odhalil kůži, Harry vztáhl ruce a položil mu dlaně na břicho. Pomaličku je sunul výš, na hruď, přitom upřeně hleděl Sirimu do očí. Zrychleně dýchal, oči se mu leskly.

Sirius odhodil košili, sklonil se nad malého černovláska, zmocnil se jeho hebkých úst, Harry v polibku zasténal a prohnul se tak, že se přitiskl břichem na Siriho tělo.

„Siri...“ vydechl vzrušeně, to mladého Blacka úplně dostalo. Políbil ho dravěji, Harry mu žhavý polibek nadšeně oplácel. Ruce obou chlapců dychtivě bloudily po nahé pokožce, vzdechy tlumily polibky.

Harry tiše zaskučel, když ucítil vlhký dotek na svých citlivých bradavkách, Sirius jim věnoval něžnou péči. Dráždivě hryzal ty přecitlivělé hrbolky, vzápětí je lízal a sál... Harry se pod těmi doteky svíjel a hlasitě sténal. Uvědomoval si lehkou tíhu Siriova těla na svém, chlapec se opíral o loket, aby ho netlačil plnou vahou, ale tiskl se na něj dostatečně, aby vnímal jeho vzrušení.

I jeho vlastní mužství bylo už dávno v pozoru. Mysl se chvílemi topila ve slastné mlze, ale ještě neztratil soudnost. Tušil, k čemu se schyluje. Napadlo ho, že by měl zvážit... něco. Ale nedokázal o tom přemýšlet, či pochybovat. Přece jen, uvažuje jako normální šestnáctiletý nadržený puberťák. A pokud se má stát to, co se nejspíš blíží... Harry to chce udělat s ním, to nejčistší, co má, chce dát člověku, kterého miloval v životě nejvíc. Kterého miluje právě teď.

 

„Siriusi,“ zašeptal, chtěje se zeptat, co má jeho přítel vlastně v plánu, ale mladík s bouřkovýma očima mu nedal možnost otázku položit.

„Spěchám na tebe?“ zeptal se tiše. Opřel se vedle Harryho hlavy, prsty druhé ruky jej pohladil po tváři. „Když to bude moc, řekni. Nechci ti ublížit.“

„Chceš mě,“ namítl Harry, poukazoval na to, že se mu na nohu tlačila Siriho erekce.

„A řekl bych, že ty chceš mě,“ opáčil Sirius a opatrně přejel dlaní po nemalé bouli v Harryho kalhotách. „Ale nechci na tebe tlačit.“

„Netlačíš,“ oponoval Harry. „Dělám, co cítím, vážně. Já... nebojím se.“

„Ty chceš pokračovat?“ ujišťoval se trochu nevěřícně Sirius. Když Harry přikývl, znova ho začal líbat, ve snaze uklidnit ho. Cítil jeho nervozitu, i když ji Harry nepřiznal.

Mazlil se s jeho hebkou pokožkou, vtiskával do ní ústa a když si byl jist, že je Harry dostatečně zaujatý svým vzrušením, přesunul ruce ke kalhotám. Rychle rozepnul pásek a knoflík, ale pohnout zipem už tak snadno nešlo. Jakmile se přes látku dotkl Harryho údu, znova se prohnul a hrdelně zasténal, opřel se do doteku, až měl Sirius plnou dlaň té tvrdé vypoukliny... Tak ji začal přes kalhoty masírovat. A Harry začal hlasitě vzdychat, pohyboval boky, ve snaze donutit ty šikovné prsty pokračovat. Sirius poslechl, když z Harryho rtů splynulo slůvko: „Víc...“ Opatrně, ale zároveň pevně pohyboval rukou po Harryho klíně, aby ho i takhle dovedl k vrcholu. Nakonec, klidně ho udělá, kolikrát si Harry řekne. A když na chvíli jeho vzrušení povolí, líp mu ty kahoty stáhne. Takhle to opravdu nejde. Kouzla na okamžité svléknutí na něj používat nechtěl, ne, když je to Harryho poprvé.

Jemně přitlačil, Harry vydal tichý výkřik. Políbil ho a jednou rukou se stále činil mezi jejich těly. Vzdychal stále víc, vyrážel prudkými výpady boků, v zelené hloubce jeho očí se odrážela vášeň... Najednou ztuhl a vykřikl, Sirius pod prsty cítil prudké pulsování jeho vzrušení a vzápětí vlhko, prosakující látkou. Spokojeně se usmál.

Když se Harry uvolnil, nechal ho, aby se upokojil a rozepnul zip jeho džínů. Stáhnutí kahot a boxerek přes boky bylo dílem okamžiku. Sirius neodolal, setřel bělavou nadílku z nyní povadlé chlouby a labužnicky olízl.

Když zaslechl tichounké zalapání po dechu, s pohledem upřeným do toho zeleného se jen ušklíbl a sklonil hlavu ke klínu. Za malou chvíli se Harry opět svíjel a vzdychal, péče Siriových úst mu pomohla k novému vzrušení a teď ho vynášela do nových, nepoznaných výšin rozkoše.

 

Druhý orgasmus na sebe nedal dlouho čekat, i když to Sirius protahoval, jak to šlo. Teď Harry zůstal při vědomí, navíc mu došlo, že Sirius je pořád vzrušený a nic z toho. Rozpačitě pronesl: „Siri...“

„Ano, lásko?“ podíval se na něj Sirius namlsaným pohledem, vypadal jako právě nažraný kocour, velmi spokojeně.

„Chci tě vidět,“ požádal ho. „Tys ne...“

Rychle mu došlo, co Harry myslí a i když byl hodně překvapený jeho odvahou, pospíšil si, aby ze sebe stáhl zbytek věcí. Nechával si kalhoty, aby se Harry cítil v bezpečí, aby si nemyslel, že bude hned chtít... Žádost ho ohromila.

Odhalil své stále zpoloviny napnuté vzrušení, Harry ho sjel obdivným pohledem. No, není zrovna malý... Pomyšlení, že se Harrymu líbí, ho těšilo.

Svlékl se úplně, Harry taky skopl boty a uvelebil se na jejich pláštích. Sirius si lehl vedle něj. Pořád se na sebe dívali, po chvíli Sirius nevydržel a sáhl po hůlce. Vrhl rychlé časové kouzlo, zjistil, že před chviličkou odbila půlnoc. Pohladil Harryho po tváři a z kapsy kalhot něco vytáhl.

 

Harry se trochu červenal, když spatřil Siriho nahého, ale taky si uvědomoval, že se mu jeho výhled velice zamlouvá. Jen při pohledu na světlou, už od pohledu hebkou pokožku ucítil pohyb ve svých bedrech.

Přesto se k chlapci přitulil, jakmile si vedle něj lehl. Překvapilo ho, když sáhl po hůlce, stejně jako pak po svých kalhotech... Neviděl, co vytáhl z kapsy.

„Harry...“ zaslechl tichý hlas, „mám tě rád. Takže bych... ti chtěl něco dát. My... chodíme spolu, ne? Myslím, že to, jak jsme teď spolu tady, něco to... znamená. Můj dárek taky něco znamená. Rád bych, aby sis ho nechal.“

„Siri, já...“ Harry nevěděl, co říct, tak se nakonec odmlčel. Sirius mu vložil do ruky nevelkou krabičku.

„Nevadí, že není zabalenej? Přišel mi teprve dneska...“

„Nevadí,“ hlesl Harry a sklopil oči ke své dlani. Podle dřevěné krabičky nemohl odhadnout, co může obsahovat. Tázavě pohlédl na svého přítele. Ten se jen usmál. „Otevři to.“

Poslechl. Opatrně odklopil víčko, krabička byla zevnitř vyložená tmavě modrým sametem. Na něm spočíval medailonek s postříbřenou šňůrkou, pravděpodobně koženou.

Kulatý medailonek byl položen zadní stranou nahovrch, takže Harry až po zvednutí zjistil, že na přední straně, která byla rozdělena jako kruh Jin a Jang, jsou vyobrazena dvě zvířata.

Na jedné polovině byla malá fotografie velkého černého psa. Na druhé krásný černý panter. Jeho zvěromágská podoba, uvědomil si. Takže ta druhá... Tichošlápek. Trochu zamženýma očima pohlédl na Siriuse. Ten se na něj mírně usmíval.

„Naše podoby,“ zašeptal chraptivě. Sirius přikývl. Sáhl po medailonu, klepl na něj hůlkou, poloviny se rozdělily podél švu, který oděloval fotografie obou zvířat, Harrymu do stále natažené dlaně spadl Tichošlápek. Sirius si nechal Harryho podobu. Napadlo ho: „Měl bys svou podobu nějak nazvat, Harry. My taky máme jména...“

„Dej mi ho ty,“ zašeptal Harry. „Ty mi ho vymysli.“

Sirius se chvíli jen tak díval do Harryho očí, pak pohlédl na pantera ve své ruce. Naklonil se k Harrymu a políbil ho.

Midnight,“ zašeptal.

„Proč 'Půlnoc'?“ zeptal se Harry.

„Tvoje zvěromágská podoba má barvu půlnoci, ve tmě nejsi vidět,“ pokrčil rameny Sirius. „Nelíbí?“

„Kdepak, je to hezké,“ zavrtěl hlavou Harry. „Tak jsem Midnight. Díky, Siri.“ znovu se nechal políbit, pak si zapnout řemínek s medailonkem. V uších mu zněla Siriho slova: „Já budu mít tebe navždycky u sebe... a ty zas mě.“ Jak dárek, tak gesto se mu líbilo. Nikdy by do Siriuse neřekl, že je tak romantický.

 

Sirius byl šťastný. Jeho miláček jeho dárek přijal a nadále se k němu tulil. Rychle se dostali z těch romantických – a pro něj nejistých – vod do trochu vášnivějšího proudu. Mazlení se opět stávalo žhavější, oba mladíci se velmi rychle vzrušili a brzy dal Harry najevo, že se nebrání zajít dál. Sirius si pomohl kouzly, aby ho opatrně, ale dostatečně připravil pro věci nadcházející.

Byl opatrný a něžný.

Když Harry nakonec pod ním vykřikl v extázi, uvědomil si, že ho opravdu miluje.

<<                                                         >>

 

 

 

 

 

Komentáře: 10.Opravdu zamilovaný

Dekuji

Haru | 28.08.2017

Krasne už se nemohu dočkat dalšího dílu a děkuji za tenhle.

:)

rozarka | 03.08.2017

Úžasně sladké :)

...

Profesor | 31.07.2017

Hihi, sladké... Hezké.
Jak dlouho bude jejich největším problémem úzkoprsý profesor?

++

sisi | 27.07.2017

Profesor péče o k.t. je vážně suchar, nebo se drží pravidel morálky panujících v té době. Pozdvižení na nádraží se asi roznese do všech koutů, ale ne do novin, pokud jsou puritánské. (:o
To, co se dělo v K.N.P. je sladké, jak srdce z pouti. Rozdělit medailonek na poloviny musí mít nějaký Blackovský precedens, taaaak romantické! :D Přemýšlím, jak to pozmění budoucnost na všech rovinách, nechám se překvapit, těším se na pokračování. Dík za kapitolu, povedla se. :-)

:-)

Achája | 27.07.2017

Takové sladké pohlazení po duši:-)

....

Kilia Ice | 27.07.2017

Úžasná časť. Veľmi romantická a sladká. Už som sa nevedela dočkať. Snáď bude pokračovanie čoskoro. :D

Záznamy: 1 - 6 ze 6

Přidat nový příspěvek

Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano (12)
100%

Ne (0)
0%

Mohlo to být lepší (0)
0%

Celkový počet hlasů: 12