1.Brumbálova prosba

Byl to už druhý týden, co Harry a Weasleyovi znovu obsadili Grimauldovo náměstí, po útoku na Doupě.

Bylo to pro ně všechny těžké, ale pro Harryho z jednoho podstatného důvodu těžší...

Už dřív nesnášel Siriusův rodný dům.

A teď, po událostech na Ministerstvu, tu prostě odmítal být.

Bytostně nenáviděl Siriusův dům... bez Siriuse.

V nitru byl vděčný, že skřítek Krátura zmizel (nikdo se nenamáhal říct mu, co se s ním stalo), kdyby ho tu našel, snad by jej zabil. Tak moc byl na něj naštvaný. Věděl, že vina je výhradně na jeho ramenou, ale bylo pro něj lehčí přesunout část viny i na hlavu skřítka, který svého pána nesnášel.

Právě skončila další porada Řádu – na niž samozřejmě nesměl, spousta dospělých mu neprominula to vniknutí na Ministerstvo. Tedy Remus ano, ale ten se za něj postavit nemohl, jménem strany světla vyjednával s vlkodlaky.

Ron a Hermiona se mu trochu vyhýbali, zaprvé vlastně nevnímal, co mu říkají, když mu začalo vadit, jak opakují, že 'to není jeho vina', přestal je poslouchat. A za druhé... vypadalo to, že se mezi těma dvěma něco děje. A Harry ve svém litování a stýskání neměl zájem dělat křena dvěma nadrženým puberťákům.

Takže vlastně skoro celý čas byl ve svém pokoji a snažil se být sám. Ze začátku se ho všichni snažili povzbudit a rozveselit, ale když viděli, že se jim to nedaří a Harry se stahuje stále víc do sebe, vzdali to. Dokonce i profesor Snape se ho pokusil z apatie vytrhnout... svým nepříjemným způsobem. Ale ani on se nedočkal jakékoliv závažnější reakce, natož pak třeba obvyklého slovního souboje, jaké zažívali ve škole...

„Doufám, že kromě svého sebelitování věnujete nějaký volný čas i dělání domácích úkolů, Pottere,“ pronesl jednoho večera Snape jedovatě. Nenápadně sevřel v prstech hůlku, očekával, že ten Brumbálův rozmazlený Zlatý chlapec začne křičet, obviňovat ho, případně útočit kletbami.

Ale byl nepříjemně překvapen.

Oslovený chlapec k němu zvedl oči. Nevrlému muži se zježily chloupky na zátylku. Už viděl za ty roky v těchhle očích mnoho emocí. Od vzteku, nenávisti i radosti a veselí, po zklamání, bezmoc, znechucení i bolest... Viděl ty zelené oči mrtvé, bez života i jiskřící smíchem.

Ale snad nikdy v nich neviděl tak vyprahlou prázdnotu současně s vinou a bolestí. S takovou bolestí... V jeho okoralém srdci zahlodal jakýsi pocit... Ohodnotil jej jako soucit. Bylo to překvapení i pro něj.

Potter tiše řekl: „Už je mám hotové, pane.“ Pak znova sklonil hlavu a zíral na podlahu, sedíc schoulený na pohovce, kolena objímal pažemi. Vypadal naprosto ztracený v hloubi své mysli, zdálo se, že už svého profesora nevnímá.

Profesor lektvarů na mladíka chvíli konsternovaně koukal, něco takového rozhodně neočekával. Ani nevěděl, jak se dostal z knihovny do kuchyňského krbu.

Harry se probral ze zamyšlení, podle dohasínajícího ohně v krbu usoudil, že už tu sedí dlouho a měl by si jít lehnout. Nechtěl, věděl, že zas přijdou ty noční můry... Zase uvidí Siriuse, padat pozadu za podivný závoj v Oblouku na Oddělení záhad. Nikdy si nepřestane vyčítat...

Zvedl se. Pokud jsou noční můry cena za to, že bude na chviličku se Siriusem... Tak moc mu chybí. Chtěl zamířit ke dveřím, ale překvapeně zastavil, když někoho uviděl.

„Dobrý večer, pane profesore,“ pozdravil tichým hlasem. „Myslel jsem, že už jste odešel.“

Albus Brumbál se na smutného chlapce usmál... Pak potřásl svou šedivou hlavou. Pokynul mu, aby šel za ním do kuchyně. Už byla prázdná, osvětlená jen ohněm z krbu. Posadili se ke stolu.

„Přišel jsem tě o něco požádat, Harry, o něco velmi důležitého,“ řekl mírně starý čaroděj. „Přirozeně můžeš odmítnout a já to pochopím... I když mám tušení, že toto neodmítneš.“

„Proč jste mi to neřekl už večer? Před poradou?“ zajímal se Harry.

„Tuhle věc je lépe probrat v soukromí, můj chlapče. Severus mi řekl, že s tebou před svým odchodem mluvil... a zdál ses mu poněkud... příliš smutný.“

'Proč asi,' zamračil se Harry, ale nahlas nic neřekl.

Ředitel si povzdechl a pokračoval: „V zájmu vítězství nad Voldemortem, Harry, je nutné, abys dnes večer použil Obraceč času a vrátil se do určitého času... Jeden mladík, kterého známe - nebo lépe řečeno, znali jsme - se blíží k rozhodnutí, které by mohlo tuto dějovou linku zničit. Je potřeba zabránit jisté věci v minulosti, aby se stala a tudíž mohla nastat NAŠE současnost.“

„Chcete ovlivnit minulost,“ pochopil to správně Harry. „A proč já? A... proč teď?“

„Došel jsem k závěru, že teď je nejvhodnější doba, aby byla minulost ovlivněna... A mám pocit, že tobě ten výlet prospěje... Myslím, po duševní stránce.“

„Do jaké doby bych se měl vrátit?“ zeptal se Harry jednoduše. Bylo mu to celkem jedno. Nic necítil, jen lhostejnost. „A co – nebo koho – mám ovlivnit?“

„Do doby před dvaceti lety... Do doby, kdy tví rodiče studovali v Bradavicích. Je nutné, abys s nimi jistou dobu chodil do školy. A musíš ovlivnit... Siriuse.“

Harryho mechově zelené oči se rozšířily. V hrudi se mu něco bolestivě stisklo, ztěžka se nadechl. Mlčel, ale nespustil pohled z ředitele. Bylo na něm znát, že jeho odpověď netrpělivě očekává.

„Do kterého ročníku bych se měl... Teď mi bylo šestnáct, i když vypadám na míň...“ snažil se zjistit Harry, vzápětí jej napadlo: „A co Sirius chystá, že ho musím ovlivňovat?“

„Tak, nastoupíte společně do šestého ročníku, Harry,“ začal jej Brumbál instruovat. „A jak jistě víš, Siriův bratr Regulus se přidal během svého studia ke Smrtijedům, i když Znamení přijal až po škole... Ne, že by tvůj milovaný kmotr někdy projevoval souhlas s Voldemortovými idejemi, ale... jednu dobu vážně uvažoval, že v tom nenechá bratra samotného, dřív si byli velmi blízcí. Z té doby si pamatuji, že jsme do šestého  ročníku přijali chlapce, jménem Harry Potter, který v Bradavicích studoval. Byl s Poberty na pokoji a především se Siriusem se velmi spřátelil. Byli nerozlučnější, než s ostatními přáteli. Trochu mě překvapuje, že se ti kmotr při vyprávění nezmínil...“ doložil Brumbál, pomrkávaje.

„Nestačili jsme probrat úplně všechno,“ zamumlal Harry provinile. „Nebylo dost času...“ Přejel si dlaní oči, které ho náhle začaly pálit. Neplakal už týdny. Jen těsně po Siriusově zmizení v Oblouku, zato dlouho, celé noci. Když došly slzy, uzavřel se do sebe a pomalu propadl apatii.

„Mrzí mě to, chlapče,“ snažil se ho Brumbál aspoň trochu utěšit. „Ale teď máš možnost tu trochu času dohnat, poznat Siriuse jako mladého a dokonce strávit čas s rodiči... I když jen na čas. Po roce tě pošlu – tedy mé tehdejší já – zpět do naší doby. Jen se budeš muset vyvarovat některých věcí...“

„Jakých?“ utřel si Harry nos a zase poslouchal.

„Neovlivnit naši dobu příliš, Harry, na to si musíš dát pozor,“ upozorňoval ho ředitel. „Nesmíš do historie zasáhnout víc, než je nezbytné. Takže: nesmíš mluvit o budoucnosti, o své rodině, natož někomu říct, kdo opravdu jsi... Nesmíš prozradit, že cestuješ časem. Pokud vím, tak jsi to v minulosti dokázal. Jediné, co je třeba a co by pro tebe neměl být problém, je přátelství se Siriusem. To jediné ho tehdy udrželo na straně Světla.“

„To zvládnu, pane,“ zašeptal Harry s bušícím srdcem. Ještě to pořád nějak nechápal. Ještě před hodinou smutnil po Siriovi a už brzy ho uvidí. Pozná své rodiče. Poklábosí s Remem. Možná se naučí být zvěromág. Úžasné.

Náhle ho napadlo...

„Pane profesore... Nebude nápadný, když se tam objevím pod svým pravým jménem? Copak vás v minulosti – nebo teď – nenapadlo dát mi něco, co nepřitáhne tátovu pozornost? Vždyť jsem mu podobnej jako vejce vejci, Snape mi to opakuje od prvního ročníku!“

„Profesor Snape, Harry,“ pokáral ho Brumbál s povzdechem. „Nezapomeň, že už tehdy měli Pobertové tu svou mapu, která ukazuje každého pod jeho pravým jménem... Jak bys to vysvětloval, aniž bys musel prozradit pravdu? Navíc, podobu ti kouzelně upravím. Ne přehnaně, stále to budeš ty,“ ujišťoval Harryho, když viděl ten nesouhlasný výraz. „Ale to, co nápadně připomíná Jamese, musíme mírně potlačit...“

„Pokud nebudu vypadat jako Malfoy,“ zavrčel Harry.

„Neboj se. Tak mě následuj, Harry,“ vybídl ho ředitel.

„Kam?“ znejistěl chlapec.

„Do školy,“ vysvětlil Brumbál. „Přeneseš se z ředitelny... ehm, do ředitelny.“

„Jako hned teď? Dneska?“ zděsil se Harry. „Já nejsem připravenej! Ani... nemám věci do školy! A... chtěl jsem jít spát... Nepočká to do rána?“

„Bez obav, Harry. Věci pro tebe mám připraveny... Přijdeš do školy zrovna na zařazování, půjdeš spát brzy. Navíc mi Molly řekla, že jsi opět nevečeřel...“

Harry sklopil hlavu. Pak přikývl.

Když Harry – jako pokaždé – vypadl z krbu, rozhlédl se po ředitelně. Vypadala v naprostém pořádku, oproti tomu, jak ji před pár týdny zdemoloval... Zastyděl se... trošku. Přeci jen uznával, že měl na své rozhořčení právo.

„Ehm, pane profesore...“

„Copak, Harry,“ otočil se po něm Brumbál.

„Já... chci se omluvit, pane. Za to, jak jsem minule... vypěnil,“ omlouval se rozpačitě. „A že jsem vám rozbil... ty přístroje...“

„Tvá reakce byla pochopitelná, Harry,“ pousmál se ředitel smutně. „Bolelo tě srdce a zlobil ses. Vím, jaké to je, ztratit blízkého člověka a cítit z jeho odchodu vinu. Celý život žiju s pochybami, jestli odražená kletba, která zabila mou sestru, vzešla z mé hůlky. Nikdy se nedovím pravdu. Ale rozhodně není tvá vina, že Sirius zemřel v Oblouku, Harry. Byl natolik deprimovaný z věčného pobytu na ústředí Řádu, že by šel do jakékoliv akce. Nakonec by šel bojovat. Popud by se našel. Není to tvá vina.“

„Možná,“ zašeptal Nebelvír. „Ale i tak mi děsně chybí.“

„A už brzy ho uvidíš,“ připomněl mu Brumbál. „Stačí, aby tě Moudrý klobouk zařadil do Nebelvíru.“

„Tak jdem na to,“ vydechl Harry. Bez protestů převzal dopis pro dřívějšího Brumbála, zmenšený a odlehčený kufr s věcmi do šestého ročníku. Oblékl si hábit bez odznaku koleje.

Zamračil se, když mu Brumbál sebral brýle. Nechal si do očí vkápnout jakési kapky, vidění se Harrymu okamžitě zostřilo, vlastně viděl ještě lépe, než kdy s brýlemi. Lahvičku s kapkami si strčil do kapsy. Jedno delší zaklínadlo, klikaté mávání hůlkou a na krku ho začalo něco lechtat. Harry si osahal krk, zjistil, že se mu prodloužily vlasy, oddechl si. Konečně nebude mít ty vlasy tak střapaté, k neučesání.

Ředitel mu vykouzlil zrcadlo, zvědavě do něj nakoukl... A zjistil, že vidí poměrně zajímavého kluka, který se mu podobá jen barvou očí a jizvou na čele. Uznal, že bez brýlí nevypadá tak dětsky.

„Uděláte ještě něco s tou jizvou, pane?“ otočil se na Brumbála. „Přece jen je dost nápadná, každý si ji zapamatuje...“

Profesor podotkl: „Bez obav, s tím taky něco uděláme. Nedá se to vyléčit, to jsme zkusili, už když jsi byl miminko... Prostě použijeme trvalé Krycí kouzlo, odstranit ho mohu pouze já. Udělám to, až se vrátíš, Harry. Takže... uvidíme se za chvíli,“ usmál se na chlapce a vytáhl z dřevěné kazety na stolu cosi třpytivého. "A tohle předej mému minulému já."

Přehodil Harrymu kolem krku zlatý řetízek. Harry mlčky sledoval, jak snad nekonečně krát otáčí Obracečem času...

Trvalo jen chvíli, než se mu začala točit hlava, svět kolem něj barevně zavířil... Pak se mu výhled ustálil, Harry se trochu zakymácel. Pak upřel unavený pohled na ředitele, který vstával s poněkud ohromeným výrazem od stolu.

„Přeju dobrý večer, pane profesore,“ pozdravil ho Harry zdvořile.

>>