17. Tajemství jeskyně II.

Skupina tří čarodějů – dvou dospělých a jednoho studenta – došla na konec můstku. Nejstarší z nich chvíli uvažoval, než se rozhodl k vykročení na ostrůvek.

         Harry a Snape se na sebe podívali, profesor Brumbál totiž nevypadal, že nevnímá pozoruhodnou stavbičku před sebou, pořád se rozhlížel kolem sebe. Pak se najednou otočil k chlapci.

         „Řekni mi, Harry, cítíš nějaký rozdíl, oproti minulé návštěvě? Nemáš pocit, že je něco jinak?“ zeptal se.

         Harry se zamyslel. Zkusmo nasál vzduch, cítil pouze vodu. Tak se zkusil uvolnit, jako když se chystal před spánkem vyčistit si mysl.

Zatajil dech, jak ucítil podivný dotek. Pocit, že ho něco obaluje, ale nedusí… ‚Magie?‘ napadlo ho. Zachvěl se, to neuniklo Snapeovi.

„Pottere? Cítíte něco?“

Harry se zhluboka nadechl. „Točí se mi hlava. Mám pocit, jako by mě obalovalo něco hodně sil…“ vtom se mu podlomila kolena, lektvarista ho sotva zachytil. „Harry? Řediteli…“ otočil se s úzkostí na starého muže, svírajíc omdlelého mladíka. Brumbál na Harryho seslal diagnostické kouzlo. Pak druhého profesora uklidnil: „V pořádku, Severusi. Je tu mnoho magie, ten příliv byl na chlapce jeho mládí zřejmě moc. Harry pravděpodobně ještě nenabyl své plné moci.“

„Tomu se docela divím,“ zamumlal Snape, ale už klidněji. „Enervate,“ zamumlal.

Víčka mladého Nebelvíra se zatřepotala, skrze řasy problýskla smaragdově zelená. „Co se stalo?“ zeptal se omámeně. Zamrkal, z přímého pohledu do černých očí se mu hlava zatočila stejně jako před tím omdlením… A taky si vzpomněl… ‚Řekl mi Harry… Nebo se mi to zdálo? Jasně, že se mi to zdálo, to on by přece nikdy…‘

„Omdlel jste, pane Pottere,“ oznámil mu profesor zřejmé. A Harry, jakkoli byl zmatený a vykolejený, si uvědomil tu nepřítomnost obvyklé kousavosti a chladné jízlivosti. ‚Zajímavý,‘ pomyslel si. A vzápětí mu došlo, že by ho mělo zajímat i něco jiného, například, proč se vůbec složil. Tázavě vzhlédl k řediteli, který se na něj chápavě usmíval.

„Nedělej si starosti, Harry, teď už by to na tebe nemělo mít vliv. Složila tě síla toho množství magie. Málokdo tak mladý by to ustál. My jsme o mnoho starší a už jsme nabyli plné magické síly, proto jsme odolnější,“ pohlédl Brumbál na lektvaristu, ten jen mlčky přisvědčil a neochotně stáhl ruce z mladíka, který se pokoušel vstát. „Děkuju, pane profesore,“ zamumlal Harry ke Snapeovi. Ten jen potřásl hlavou. „Není zač.“ Ani jeden si nevšiml Brumbálova potutelného úsměvu.

 

„Tak, Harry, pokud už se cítíš líp, budeme pokračovat?“ navrhl ředitel po chvíli. Chlapec přitakal.

„Čím začneme, pane,“ zajímal se.

„Najdeme cestu dovnitř,“ odpověděl starý čaroděj. Pobídl své dva společníky: „Vy běžte z jedné strany a hlašte všechno, co vám bude připadat zvláštní, já půjdu z druhé. Obejdeme tu stavbu, snad zjistíme, kde a jak se to otevírá.“

Oba, Snape i Harry návrhl odsouhlasili a začali si pečlivě prohlížet svou přidělenou část ‚hrobky‘. Po pár minutách zkoumání, když mu profesor Brumbál zmizel z dohledu, Harry zamumlal: „Myslíte, pane, že ředitel ví, co to vlastně je? Něco mi říká, že si nemyslí, že to je hrobka.“

„Popravdě…“ začal lektvarista zamyšleně, „naznačil mi, co by to mohlo být, ale pravdu zjistíme uvnitř… On si myslí, že to je poklad, který sem schovali zakladatelé.“

Slovo poklad je dost zavádějící, přesto jej Snape použil schválně. Zajímalo ho, jestli Harryho napadne totéž, co jeho. Pod označením poklad si většina lidí vybaví hmotné cennosti, zlato a drahokamy.

„Poklad?“ nakrčil Harry nos. Ani si nepovšiml výrazu, který se bleskově kmitl profesorovou tváří.

Roztomilé,‘ pomyslel si Severus při pohledu na chlapce. ‚Další věc, co se mi na něm líbí… Ovládej se, Severusi!‘ okřikl se v duchu. Snažil se zkrotit tu touhu, která se mu líně šířila žilami.

„Pokud to nejsou očarované věci, tak mi tohle přijde na obyčejnej poklad trochu moc…“ Harry se odmlčel, jak hledal to pravé slovo, „hmm… Zajištěný! To je ono. Moc zajištěný. Mudlové mají ve zvyku strkat si cennosti do trezorů, ale v kouzelnickým světě bych nečekal obyčejný trezor pod školou, s tak super zabezpečením.“

Chlapcova úvaha lektvaristovi prakticky vyrazila dech. S touhou se v něm mísila hrdost, radost i trochu zahanbení. Proč to JEMU nepřišlo podezřelé? Muži, jehož druhé a třetí jméno je Paranoia a Podezíravost?

Možná to dělá jeho mudlovská výchova,‘ pomyslel si. ‚Dívá se na věci jinýma očima, než člověk mých zkušeností…‘

To mu připomnělo jejich věkový rozdíl. Trochu hořce si Snape uvědomil, jak moc se od sebe liší. ‚Máme vůbec šanci?‘ položil si otázku. ‚Můžeme najít společnou řeč, i jinou než nebezpečí, které nás spojuje?‘

 

„Pane? Tady je něco,“ hlásil Harry, Severuse tak vyrušil z pochmurných myšlenek. „Přinejmenším to nejvíc vypadá jako dveře.“

„I tak tomu ale schází něco důležitého, nevšiml jste si?“ opáčil Snape sarkasticky.

„Klika?“ usmál se Harry. „Třeba se to taky otvírá jinak. Tenhle symbol neznám,“ zamračil se. Profesor lektvarů se postavil vedle něj a prohlédl si zmíněný symbol, vyrytý do kamenné stěny.

„Je mi povědomý, ale nevzpomínám si odkud a co znamená,“ připustil neochotně.

„Ukážeme to řediteli,“ rozhodl po chvíli. Harrymu poručil: „Počkejte tu a na nic nesahejte. Jasné?“ Na odpověď nečekal, černý plášť zavlál a Harry osaměl. Až teď si uvědomil, jak je ostrůvek veliký. Přinejmenším, jako celá hlavní Síň. Zepředu mu to tak nepřipadalo… ‚Že by taky kouzlo?‘ řekl si. Pak nad tím mávl rukou a zvažoval ten údajný poklad. Tak nějak vážně pochyboval, že se tam nachází kopy zlata a drahokamů, především proto, že z toho by nebyl Brumbál tak nadšený… 

Co tak můžou považovat kouzelníci za poklady? Očarovaný artefakty… Jestli to tu schovali zakladatelé, musí to být opravdu hodně starý, možná z dob Merlina… to je možná ono!‘ uvědomil si mladík. Poodstoupil a zadíval se na stavbu znova. ‚Co tam může být? Co by mohlo být tak cenný, aby jim to stálo za to schovat a zabezpečit? Vědomosti,‘ došlo mu. ‚Nic není tak cenný jako vědomosti. A Merlinovy znalosti, kouzla a myšlenky… To by stálo za to ukrýt a rozhodně se to dá považovat za poklad… Jako v tom filmu o pokladu Atlantidy. Vyklubaly se z toho svitky a zápisy. Jakože největší poklad jsou vědomosti… No vážně, kdyby to byly Merlinovy kouzla, porazili bysme Voldemorta levou rukou!‘

 

Harry se zahleděl na ‚hrobku‘ téměř nadšeně. Byl to jen nápad, ale dal mu naději. Možná tu samou, jakou viděl v ředitelových očích, když sem přišli. Proto se radostně ohlédl na oba čaroděje, když dorazili k němu. Tázavě se zadíval na Brumbála a odvážil se zeptat: „Pane, mýlím se, když si myslím, že by to mohlo mít něco společnýho s Merlinem?“

Trochu ho překvapilo, když se oba muži zatvářili užasle. Jako první se ozval profesor lektvarů: „Z čeho tak soudíte, pane Pottere?“

„VY jste říkal, že to je poklad,“ opáčil Harry. „Ale z něčeho tak obyčejnýho byl pan ředitel neměl takovou radost… A pro kouzelníky a zakladatele zvlášť, musí mít větší cenu něco jiného než hromady zlata, nemám pravdu?“ pokrčil rameny. Užasle zamrkal, když zavadil pohledem o lektvaristu.

Usmíval se. Díval se na Harryho a usmíval se! Nebelvír nevěřil svým očím.

 

Je chytrý a nedá se splést, aspoň v něčem,‘ myslel si Severus. Hleděl do zelených očí a cítil klid. ‚Najednou se nebojím, svěřit záchranu našeho světa do tvých rukou, Harry,‘ říkal si. ‚Jsi mladý, ale když se budeš učit, můžeš být velký čaroděj. Záleží jen na tobě. Já ti pomůžu. Začneme znova.‘ Doufal v to. Že mu mladý Nebelvír dovolí začít nanovo. Možná aspoň trochu odčiní, čeho se na něm dřív dopustil.

„Domnívám se,“ přerušil Brumbál Snapeův němý monolog, „že tahle stavba je legendární Merlinova knihovna.“

„Jo!“ zajásal Harry, „já to věděl! Myslel jsem si, že to bude něco takovýho!“ Pak zvážněl a zeptal se ředitele: „Jste si jistý, pane?“

„Uvnitř si to ověříme, Harry,“ ujistil ho ředitel a jal se studovat pravděpodobný vchod. Harry a Snape si stoupli vedle sebe, jen letmo na sebe pohlédli, ale byli si vědomi mírové atmosféry mezi nimi.

 

Modrooký blondýn právě vešel do knihovny, zamířil přímo ke knihovnici a dal jí lístek s názvem knihy. Madam Pinceová jen s úměvem přikývla a otočila se k regálům za zády.

Draco si unaveně promnul oči. Doteď seděl ve  svém prefektském pokoji a studoval knihu, kterou dostal od ředitele, když mu zadával úkol vyhledat cenné artefakty, použitelné jako Viteály. V knize našel odkaz na jiný titul, rozhodl se po něm podívat. Naštěstí se kniha očividně nacházela ve školní knihovně.

 

Knihovnici hledání trvalo, Draco se rozhlédl po obsazení mezi regály. Támhle pod oknem zahlédl dvě třetiny Zlatého nebelvírského tria, Weasleyho a Grangerovou. Pottera s nimi neviděl, pak si vzpomněl, že se ředitel zmínil, že s ním bude něco řešit, to bylo asi proto. O stůl dál zahlédl známé hnědé vlasy. Kolem žaludku se mu něco zatetelilo. Hnědovlasý chlapec, jakoby jeho pohled cítil, vzhlédl. Bylo mu ke cti, že se nezačervenal, ale oči sklopil k vrchní knize na malé hromádce před sebou. Draco pohlédl na obal, Neville zatím cosi škrábal na malý kus pergamenu. Pak ho vložil do knihy a tu odnesl do regálu, tak, aby Draco viděl, kam.

Zmijozel se v duchu pousmál. Tenhle způsob komunikace používali před prázdninami. Vídali se v knihovně a s pomocí knih si posílali vzkazy… Při hodinách používali očarované pergameny. Kromě Lektvarů, to dávali pozor oba, pro jistotu.

„Tady to je, pane Malfoyi,“ položila knihovnice před blonďáka velkou, tlustou knihu. Draco si jen povzdechl. ‚Tušil jsem, že to bude takováhle bichle, tohle budu číst ještě za měsíc.‘

„Bude to všechno?“ zeptala se madam Pinceová. Draco se vzpamatoval. Ohlédl se k regálu, kde před chvilkou stál Neville. „Ještě si pro něco dojdu támhle,“ pokývl směrem ke knihovnám, „Hned jsem zpátky.“ Nečekal na odpověď a zamířil tam. Minul Nevillův stůl, u knihovny sáhl po knize, kde tušil vzkaz, jen mimoděk se podíval na název… Magické artefakty mýtické a skutečné.

Páni!‘ vyjekl Draco v duchu. Tohle nečetl, mohlo by tam být vodítko… Se zaujetím knihu rychle prolistoval. Že tam původně hledal lístek od Nevilla, si vzpomněl, až když na něj narazil. Rychle si ho přečetl.

Jestli máš trochu času, sejdeme se před obědem. Co říkáš na soukromý oběd v Komnatě nejvyšší potřeby?‘

Dracovu tvář na okamžik přelétl úsměv. Ohlédl se. Nevillovy hnědé oči ho pozorovaly přes hranu knihy. Na dvojici Nebelvírů u druhého stolku neviděl, kryla ho knihovna, nikdo jiný ho neviděl, tak přikývl. Knihu vzal s sebou k pultu. Za další chvíli vycházel z knihovny. Měl v úmyslu uklidit si půjčené knihy do pokoje a vyrazit směr Komnata. Bylo už půl dvanácté. Chtěl se v Komnatě trochu zušlechtit, než jeho milovaný Nebelvír dorazí. Netušil, co vlastně může na této schůzce čekat, ale rozhodně mínil dát Nevillovi najevo, že ho chce zpátky. Nehledě na to, že po těch dvou osamělých měsících byl nadržený jako katolický kněz.

 

Přesto, když vkročil do magické místnosti, zjistil, že na žádné zušlechťování nemá čas. Popadly ho silné ruce a přitiskly na stěnu vedle dveří. Vzápětí jeho ústa překryla druhá, nedočkavá, sladká a tak bolestně známá. Draco měl jejich tvar a chuť vpálené do duše. Jen se zachvěl v tom pevném objetí a začal polibek hladově opětovat.

Trvalo dlouho, než se ti dva od sebe odtrhli.

„Tak jsem napůl nevěřil, že přijdeš,“ přiznal Neville udýchaně. „Vypadalo to, že se mi… vyhýbáš.“ 

„Přemýšlel jsem o tom, cos mi tu minule řekl,“ vysvětlil Zmijozel. „Jestli to opravdu myslíš vážně, Neve… Já bych to rád zkusil znova. Chci tě zpátky. Možná mám málo času a chci ho strávit tak, abych nemusel ničeho litovat, kdyby…“ Pevné prsty ho rychle umlčely.

„Nemysli na to, co se může stát a nemusí, Draco,“ zašeptal Nebelvír. „Nechci se bát, když tě tu konečně mám. Já…“ Teď byl umlčen on, něžným polibkem.

„Já vím,“ zamumlal blonďák. „Já taky.“ Přitáhl svého Nebelvíra k sobě a pocítil jeho zjevnou touhu. Jen se v polibku pousmál a pomyslel si… Komnata jeho přání okamžitě splnila. V rohu, kde byla i minule, stála velká pohodlná postel. Noční stolek vedle ní byl pokryt různými lahvičkami. Neville se na ně zvědavě zadíval, tentokrát měl víc času prohlédnout si místo svých… milostných chvilek. Tenkrát poprvé to bylo poněkud nečekané, uspěchané a on ve víru slasti nějak nevnímal věci okolo. Začervenal se, když zjistil, že první, po čem sáhl, je lubrikant. Vrátil ho na stolek, mezi ostatními zahlédl i lahvičku s Bezbolestným lektvarem.

„Dneska… máme víc času,“ zašeptal mu Draco do ucha, až se zachvěl. „Můžeme tu být celé odpoledne… Nikdo nás nebude hledat.“

Mladý Nebelvír poslechl a vrátil se do náruče svého zmijozelského milence. Tak moc mu chyběl. „Stýskalo se mi,“ šeptl, než ho dychtivé rty opět políbily.

„Mě taky.“ Draco si ještě chvilku vychutnával hřející náruč Nevillovu, dokud se nerozhodl nadhodit něco, co mu při vzpomínání na noc s ním leželo v hlavě. Nadechl se a řekl: „Neville, když jsme byli od sebe, napadlo mě… Nechceš zkusit… být nahoře?“ navrhl Draco skoro stydlivě. Když si uvědomil, že je nějak moc ticho, podíval se na oněmělého Nebelvíra. Neville zíral do země a kousal se do rtu.

„Neve? Udělal jsem něco špatně? Nebo… neměl jsem to říkat?“ zeptal se a jemně se dotkl jeho tváře. Chlapec jako na povel zrudl. „Ne, to není…“ šeptal Nebelvír potichu, sotva ho bylo slyšet. „To jen… já jsem… neodvažoval jsem se to…  po tobě žádat. Moc tě chci, Draco,“ přiznal a tváře mu úplně hořely.

„Jsem rád, že se shodneme,“ zavrněl Zmijozel a znovu svého milence přitáhl do objetí.

 

Před tajuplnou stavbou na ostrůvku uprostřed podzemního jezera stály tři postavy. Dva mladší muži stáli opodál, zatímco starý muž zkoumal stěnu oné stavby.

„Pane?“ šeptl Harry tichounce ke Snapeovi vedle sebe, aby nerušil Brumbála. Černě oděný profesor naklonil hlavu, jakože poslouchá: „Četl jste někdy o Merlinově knihovně?“

Lektvarista zavrtěl hlavou. „Nikdy. Ale nepřečetl jsem zdaleka tolik knih, jako ředitel.“ Odmlčel se, pak mu to ale nedalo: „Proč se ptáte?“

„Jen mě napadlo,“ ošil se Harry, „kdyby taková kniha byla, určitě by se v ní psalo, jak tohle otevřít, ne?“ Severus se musel v duchu usmát té dětinské iluzi. Tak snadné to nikdy není… Pak zvážněl. Jeho analytická mysl, zvyklá hledat řešení, jakmile se ocitla před problémem, hodnotila chlapcův nápad. Ale dřív, než její majitel stačil něco říct, vložil se do toho sám Brumbál: „Harry má pravdu, Severusi.“ Nebelvír vykulil oči: „Vážně?“

„Už jsem pátral po knihách, které knihovnu zmiňují,“ odpověděl čaroděj. „Bohužel, snad jen v jedné se nachází něco jako návod… Ale nedává to moc smysl. Pouze mluví o kouzlech zakladatelů… Doufal jsem, že je to stejně jednoduché, jako s otevřením Komnaty, ale zdá se, že tvá schopnost hadího jazyka neřeší vše…“ usmál se starý profesor na Nebelvíra. Ten se zadumaně zahleděl na dveře, kteé byly i pro zkušeného kouzelníka zjevným oříškem.

„Pokud to tu postavili zakladatelé, dá se předpokládat, že kouzla chránící tohle místo použili všichni čtyři. Salazar Zmijozel se postaral o přístup. A ostatní museli nějak zajistit knihovnu samotnou.“

„Buď oni, nebo Merlin sám,“ dodal Snape. „A v tom případě se přes jeho ochrany nedostaneme.“

„Pane profesore, co přesně říká ten návod?“ zajímal se Harry. Brumbál se zatvářil překvapeně, ale po krátkém zaváhání odříkal pár veršíků: „Jazyk hadí ukazuje cestu, tam kde síla čarodějek skrývá největší poklad věků. Ale jen dědic Godrikův má dovoleno spatřit odkaz Mága.“

Harry zamyšleně přecházel sem tam. Pro sebe si mumlal znění toho ‚návodu‘, než se otočil k oběma čarodějům: „Vypadá to jednoduše. Na první pohled.“

„A na ten druhý?“ zeptal se profesor Snape, skrývaje zaujetí z podivné hádanky. Harry na něj koukl a řekl: „Jazyk hadí nám ukázal cestu, doslovně,“ poukázal na slova, kterými vyzdvihl můstek k ostrůvku, „síla čarodějek, to je ta magická clona, co mě složila. A poslední věta říká, že pokud někdo z nás není dědic Godrika Nebelvíra, máme smůlu.“

„Vskutku – jednoduché,“ povzdechl si Severus. „No, mě si můžete škrtnout. Celá rodina mé matky byla jeden Zmijozel. Já určitě nemám v rodě Nebelvíry.“

Harry po něm pobaveně loupl okem. „Víte, pane, jsme sice lvi, ale nekoušeme,“ upozornil ho. „Bylo by to tak hrozný?“

„Má nejděsivější představa, pane Pottere,“ souhlasil lektvarista s naprosto vážnou tváří. Ani mrknutím nedal najevo, jak je chlapcovým prohlášením pobavený. Harry jen protočil oči a Brumbál ty dva vesele pozoroval. Po chvíli se ozval: „Tak, tady jsme asi hotovi, chlapci moji.“

Oba se na něj podívali překvapeně a zmateně zároveň. „Vzdáváte to, pane?“ odvážil se Harry zeptat. Severus si všiml, že trochu zklamaně. Pro sebe si připustil, že i on je trochu rozladěný. Taky je zatraceně zvědavý na to, co je uvnitř.

„Ne, Harry, ne tak úplně,“ usmál se ředitel. „Musíme si prostudovat rodokmeny, nic víc.“

„No, víme jistě, že já mám v rodokmenu Zmijozely,“ broukl Harry. „To vysvětluje, proč mě Moudrej klobouk chtěl šoupnout do Zmijozelu… Že naši byli v Nebelvíru, neznamená, že jsem potomek Godrika… To spíš vy, pane profesore,“ podíval se na ředitele.

„Jak víte, že máte v rodě Zmijozely?“ zajímalo Snapea. Stejně tak ho překvapila zmínka o Klobouku.

„To říkal Draco,“ řekl Harry. „Jeho prateta Dorea prý byla tátova matka. Tak jsme vlastně s Dracem něco jako… bratranci.“

„Draco je správný kluk, díky Merlinovi, že se včas probudil,“ byl Severus vděčný. „I když za vysokou cenu.“

„Je s námi, to je důležitý,“ souhlasil Harry. „Takhle se mu nic nestane. Maximálně to, co nám ostatním,“ vzdychl si. „Takže se teď vrátíme?“

Snape a Brumbál se na sebe podívali. „Ano, pane Pottere, prozatím se vrátíme,“ prohlásil Severus. „Ověříme si naše rodokmeny. Musím uvařit Lektvar původu, tak zjistíme podrobně původ dané osoby, která přidá do lektvaru svou krev.“

„Aspoň tohle je jednoduchý,“ zamumlal Harry. „Dobře. Jak dlouho ten letvar trvá udělat, pane?“

„Týden,“ odpověděl Snape. Sice si vzpomněl, že tenhle lektvar ho učil už před dvěma lety, ale nějak necítil potřebu mu to připomínat. Vlastně mu to bylo jedno.

„Takže do té doby nic nebude,“ usoudil Nebelvír.

„Přesně tak, Harry. Vracíme se,“ souhlasil ředitel.

 

Za chvíli se všichni přesunuli přes můstek ke schodišti. Vystoupali nahoru, Harry jen stěží potlačil smích, když si uvědomil, jak se musejí dostat nahoru. To si nedá ujít, vidět Brumbála na koštěti. Koutky rtů se mu pořád stáčely nahoru, ale kousal se do spodního rtu, aby se ovládl. Všiml si, že Snapeovi jeho snaha neunikla, ale ocenil, že lektvarista neřekl ani píp, jeho vlastní koutky se zacukaly potlačovaným  pobavením.

 

„Teda, tohle bych do tebe neřekl,“ prohlásil Draco zadýchaně, když se trochu vzpamatoval. Svalil se vedle prudce oddechujícího Nevilla a dodal: „Pod touhle nevinnou, nesmělou slupkou se schovává…“ Nevěděl, jak neurážlivě nazvat toho, kdo mu dal tolik rozkoše, nikdy netušil, kolik vášně se v něm může skrývat. Ale rozhodně ho ani nenapadlo si stěžovat, když ho Neville miloval.

„Co?“ zvedl vyčerpaný Neville hlavu. Zajímalo ho, co chce jeho přítel říct. „Tuhle větu dokonči, moc mě to zajímá.“

„Já tím myslel…“ Zmijozel zčervenal, „jsi náruživější, než se zdá. Člověk by čekal červenající se neviňátko…“

„Mám to brát jako stížnost?“ uculil se Neville. „Klidně se změním, jestli chceš v posteli spící pannu, není to problém.“ Najednou zvážněl. „Ublížil jsem ti? Bolí tě něco?“

„Ne, proto to neříkám, Neve, buď v klidu,“ objal ho blonďák kolem pasu a svalil ho zpět do peřin. „Je mi nádherně.“ Naklonil se nad něj a šťastně si ho prohlížel. „Jsem v pořádku.“ Nebelír mu vpletl prsty do světlých vlasů a přitáhl si jeho tvář k polibku. „To je dobře. Nenáviděl bych se, kdybych ti něco udělal.“

„To naštěstí nemusíš,“ zavrněl mladík a spokojeně se stulil do Nevillovy náruče. „Dobrou,“ broukl ještě. Tiché ‚dobrou, lásko,‘ už neslyšel.

 

 

Komentáře: 17. Tajemství jeskyně II.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano (26)
100%

Ne (0)
0%

Mohla být lepší (0)
0%

Celkový počet hlasů: 26