Prolog + 1.kapitola

            Sedm let po porážce Voldemorta

            Na smuteční shromáždění na bradavických pozemcích se snášel jemný deštík. Jako by samo nebe oplakávalo toho moudrého, mocného a všetečného kouzelníka s modrýma očima a zálibou v citronových bonbónech. Ale i když konečně přestalo pršet, zůstala obloha skrytá pod šedými mraky. I počasí odpovídalo všeobecnému truchlení.

            Profesorský sbor, přeživší i noví členové Fénixova Řádu, studenti, několik pečlivě vybraných novinářů, ti všichni přišli uctít památku svého milované přítele, učitele a snad nejslavnějšího ředitele Bradavic, Albuse Brumbála. Nikdo neskrýval svůj smutek, obrovitý bradavický šafář, nesoucí tělo zesnulého, nechal slzy padat na bílou plachtu, která tělo v jeho náruči zakrývala.

            Většina přítomných žen se při pohledu na něj hlasitě rozvzlykala.

            Smuteční hosté se postavili a sledovali, jak ostatky úctyhodného čaroděje mizí v  hrobce. Pozornost všech byla upřena na bělostný kámen, postupně přistupovali k hrobu, aby se rozloučili. Zakrátko byl pokryt zelenými věnci a kyticemi. Ve vzduchu se zhmotnil fénix, usadil se na náhrobku a začal zpívat. Dojímavá píseň, plná žalu, pohnula truchlící k dalším slzám.

            Všichni byli zaujati vlastním smutkem, maximálně utěšováním dalších truchlících, nikdo si nepovšiml, že na stromě u hrobky stepuje na jedné z větví velký pták, krytý stínem a lhostejností pozůstalých.

 

            Pozoroval, jak se všichni shromažďují. Ještě pořád zvažoval, že přece jen přijde sám za sebe, ale nedokázal se bránit pocitu, že se nechce s nikým z nich setkat. Vysvětlovat, jak se má, kde a jak žije, co dělá… Tušil, že by se nevyhnul kromě zájmu starých přátel i zájmu médií a toho měl po krk. I když dokázal žít tak, aby měl klid už sedm let. Nesnášel svou popularitu.

            Harry  Potter.

            Chlapec, který přežil.

            Zlatý chlapec.

            Ten, který porazil Toho, jež nesmí být jmenován…  

            Harry svou slávu vnímal jako stigmata. Každý ho poznal, než se naučil maskovat tak, aby v něm každý nehledal celebritu. Byl vděčný i za to, že s Voldemortovou smrtí jeho slavná jizva vybledla tak, aby ji každý neviděl, sotva se na něj podívá. Navíc, dnes tu přece není kvůli sobě.

            Dnes se přišel rozloučit.

            Uctít svého mentora, učitele, ochránce… krátce před smrtí nakonec i přítele. Harry byl vděčný, že dokázal přemoct pocit křivdy a odpověděl na dopis, který mu Brumbál před necelým rokem poslal. Když se před šesti měsíci objevil tady v Bradavicích, byl překvapen, jak Brumbál od války zestárl. Jen ty jeho modré jiskřící oči byly stále stejné. A jeho všetečnost. Pokládal Harrymu zvědavé otázky, ‚Zlatý chlapec‘ chápal, že ho zajímá, co se stalo s hrdinou kouzelnického světa.

            Ale Harry dospěl. Zmoudřel, dost na to, aby se nenechal poplést a neřekl víc, než chtěl. Vyprávěl Brumbálovi, že se rozhodl po válce cestovat a poznat svět. Vědomosti, které tak nabyl, dokázal zúročit, začal psát knihy. Tohle ovšem před Albusem nezmínil… nechtěl mu dát žádná vodítka, aby se mu starý čaroděj začal plést do života, jako to dělal dřív.

            Pak začal klást otázky Harry. Zajímalo ho, jak se mají ostatní, co o nich Brumbál ví a… jak to bylo před sedmi lety, když vyslechl jeho rozhovor s profesorem Snapem. Tato jediná věc ho pronásledovala, potřeboval vědět jistě, jestli Brumbál věděl, co Snape udělal a jestli to opravdu schvaloval, jak Harry celé ty roky věřil.

            A když ho Brumbál ujistil, že o Snapeových ‚metodách‘, jak je poznal Harry, nevěděl, natož, aby s nimi souhlasil, dokázal mu Harry nakonec odpustit. Zároveň požádal i o odpuštění, že ho celou tu dobu obviňoval. Jen ředitelovu radu, aby si takhle upřímně promluvil i se Severusem, Harry odmítl. Nedokázal se Snapeovi podívat do očí. Nedokázal přemoct ten starý a hluboce zakořeněný strach z lektvaristovy nenávisti vůči všemu, co nosí jméno Potter.

            A ano, právě teď si musel vzpomenout na tu větu, kterou od Brumbála slyšel už coby prvňáček a kterou mu při jejich posledním hovoru starý muž připomněl: ‚Nelze jen prodlévat v minulosti a zapomenout žít.‘

            Harry věděl, co mu tím čaroděj říká a v duchu s ním částečně souhlasil. Ale nedokázal říct, že nežije jen minulostí. Nezapomněl žít, měl víc než dobrý důvod začít znova… Byla ironie, že za ten důvod vděčil tomu, kdo ho zradil.

 

            Harry zatřepal hlavou a rozhlédl se. Většina hostů už odcházela. Profesoři odváděli studenty, pozvaní novináři se taky trousili k východu, u hrobky vlastně zůstali jen ti, kterým se chtěl Harry vyhnout nejvíc. Protože by musel hodně vysvětlovat.

            Ze svého místa dobře viděl, tak si všechny prohlížel. Rodina Weasleyových se začala opět rozrůstat. Ron přivedl do rodiny Hermionu, společně se postarali o dalšího člena, někdejší vševědoucí nebelvírka se pyšnila pořádně zaobleným bříškem. Ginny, jak si povšiml, zřejmě neměla doprovod, ale neušlo mu, jak je vysoká a opálená. Z novin věděl, že hraje profesionálně famfrpál a je stále svobodná. Arthur a Molly vypadali o něco starší, ale vlastně pořád stejně. George, přeživší dvojče z dvojice Fred a George, objímal kolem pasu brunetku, v níž Harry s překvapením poznal bývalou spolužačku Angelinu. Billa a Fleur přelétl pohledem a zastavil se u Charlieho. Ten jej upoutal kvůli svým dvěma sousedům, po jeho pravici totiž stál jistý blonďatý zmijozel… se stejně světlovlasou holčičkou, jako on sám. A vedle něj… Stejně černě oblečený a zamračený, jako vždy… Severus Snape.

            ‚Má o trochu delší vlasy,‘ všiml si Harry. ‚Je pořád stejně bledý a vysoký… Jakoby nestárl. Vůbec se nezměnil.

            V duchu si povzdechl a čekal, až všichni odejdou. Chtěl se rozloučit… a chtěl u toho být sám.

Nakonec se dočkal. Poslední truchlící zmizel z dohledu, on mohl slétnout dolů a udělat, proč přišel.

„Nezlobte se, pane, že jsem přišel takhle,“ řekl Harry tiše, když nabyl své lidské podoby a postavil se u hrobu. „Nejspíš byste řekl, že to není nebelvírské, ale… Já to nedokážu. Nemůžu, teď to prostě nezvládnu, nejsem připravený, jen tak přijít a mluvit s nimi se všemi… a s NÍM. Nejsem o nic víc připravený, než jsem byl před sedmi lety. A nevím, jestli někdy budu. Vím, že bych měl a jednou stejně asi budu muset... Vím to tady,“ ukázal si na spánek, „ale ještě to nedokážu přijmout tady,“ položil si dlaň na srdce. „Můžu vám jen slíbit, že se o to pokusím. Ale teď nemůžu.“ Sklopil hlavu a chvíli mlčel.

„Děkuju, že jste mi řekl pravdu, když jsme se viděli. Dlužím vám díky za spoustu věcí a myslím, že za to podstatné jsem vám nepoděkoval nikdy,“ řekl zamyšleně. „Byl jste jeden ze tří nejdůležitějších lidí v mém životě, hodně jste mně ovlivnil. Děkuju, za všechno, pane. Doufám, že jste na dobrém místě. A pokud uvidíte mé rodiče… a Siriuse… prosím, řekněte jim, že je mám rád,“ požádal tiše svého starého profesora, přestože měl pocit, že je to nesmyslné… Sáhl do kapsy svého pláště, něco vytáhl a položil to na dlaň. Nechal krátce působit svou magii, předmět se zvětšil, tak jej mohl položit k náhrobku. Fénix, který tam doteď seděl tiše a bez hnutí, zvedl hlavičku, podíval se na Harryho svýma korálkovýma očima a krátce zazpíval. Harryho oči zvlhly. Tolik vzpomínek se mu vracelo, jen tím, jak tu stál a truchlil.

„I tobě dlužím hodně díků, Fawkesi,“ řekl, když pták dozpíval. „Zůstáváš ve škole?“

Pousmál se, když fénix při otázce naklonil hlavu a pak přikývl. „Rád tě zase uvidím,“ dodal, protože mu neušel zvědavý záblesk v jeho tmavých očích. „Víš, možná zase přijedu. Británie mi občas chybí. Do té doby… se opatruj. Sbohem.“

Vzápětí už mladého kouzelníka nebylo. K nebesům vzlétl jestřáb a zamířil k pobřeží.

 

1. kapitola – Dopis z Bradavic

Dvanáct let po pádu Voldemorta, San Francisco, USA

‚Vážený pane Evansi, 
S potěšením Vám oznamujeme, že ve Škole čar a kouzel v Bradavicích počítáme se studijním místem pro Vás. 
V příloze Vám zasíláme seznam potřebných knih a vybavení. 
Školní rok začíná 1. září. Očekáváme Vaši sovu nejpozději 31. července. 
Se srdečným pozdravem 
Pomona Prýtová 
Zástupkyně ředitelky školy.

 

            Zeleným inkoustem psaný dopis mu vyklouzl z chvějících se prstů, když Harry dočetl. Věděl, že to přijde. Vlastně to čekal každým dnem, ale že se bude cítit takhle, to netušil.

            Najednou nevěděl, co má dělat. Pokaždé, když si pomyslel, že by se měl rozhodnout, jak postupovat, pokud dopis z Bradavic přijde, prostě si řekl, že je dost času a odložil to. Teď si za to taky pořádně vynadal. Vstal, dopis vložil do obálky a zamyšleně pohlédl oknem ven.

            Jeho pracovna byla plná světla… a hluku. Na zahradě pobíhaly tři děti a tropily takový povyk, jaký jen dokážou tři děti vytvořit. Harry se pousmál. Lupin vždycky zdůrazňoval, že není dvakrát rozumné pracovat v takovém kraválu, ale Harrymu to nevadilo. Vlastně ho uklidňovalo, když je slyšel nablízku. Potřeboval mít své milované u sebe, vědět, že nikdo z nich není daleko… A že jsou v bezpečí. Tady se v bezpečí cítil. Nevěděl, jestli se dokáže vrátit do Británie nadlouho.

            Najednou sebou trhl, ucítil, jak někdo prošel ochranami domu. Vyslal svou magii napřed, aby zjistil, kdo to je… A vzápětí se upokojil. Ucítil nezaměnitelné magické podpisy dvou kmotrů svého synka. Očekávaný host dorazil.

            „Dobby,“ zavolal jméno skřítka, který se rozhodl ho doprovázet, když po skončení školy opouštěl Británii, aby o svého milovaného Harryho Pottera pečoval i nadále. Skřítek se objevil s tichým pufnutím.

            „Co si pan Harry bude přát?“ zeptal se vesele. Sotva postřehl Harryho náladu (čert ví, jak ji vždycky vycítil), jeho veliká ušiska se posmutněle svěsila. Zvědavě si svého pána (který mu neustále opakoval, že není jeho pán, ale přítel) prohlížel a snažil se odhadnout, co se asi stalo.

            „Pan Remus právě přivedl našeho hosta, Dobby,“ oznámil mu Harry. „Je pokoj připraven? A svačina? A co děti?“

            „Všechno je připraveno, pane Harry,“ ujistil ho skřítek. „Děti si hrají venku, mám je přivést do salonu?“

            „Nejdřív spíš do koupelny,“ zašklebil se Harry. „A ať se čistě převlečou. Budeme v jídelně. Děkuju, Dobby.“

            „Dobby rád pomůže, pane Harry,“ řekl skřítek a pak ještě dodal: „Pan Harry má starosti. Může Dobby ještě nějak pomoci?“

            Harry vzhlédl. Věděl, že je jeho skřítčí přítel chytrý a oči má všude, zná ho příliš dlouho, aby na něm nepoznal nejmenší hnutí mysli. Takže se ani nesnažil tvrdit, že se nic neděje.

            „Přišel dopis, který jsem očekával. Ale i tak jsem na něj nebyl připraven. To je v pořádku, Dobby. Poradím se s Remusem, budu v pořádku. Nedělej si se mnou starosti.“

Dobby se zatvářil nespokojeně, ale poslechl a vyrazil splnit přání pana Harryho. Pán domu si zatím povzdechl a s úsměvem se odebral do haly, uvítat příchozí.

 

„Oh, Harry!“ zvolala štíhlá žena se slušivým drdolem světlých vlasů, když mladého muže uviděla. „Vypadáš moc dobře. O vánocích jsem si myslela, že snad stárneš, jak jsi byl unavený.“

Harry se ušklíbl, dobře si všiml Lupinova pobaveného úsměvu. Sešel ze schodů a políbil madam Pomfreyovou na tvář.

„Vítej, Poppy, moc rád tě vidím,“ usmíval se. „A nestárnu… zatím. Jen jsem konečně odevzdal rukopis a mám volno.“

„To je dobře,“ přikývla léčitelka. „A chtěla jsem s tebou později něco probrat, jestli budeš mít chvilku…“  

„Pro tebe vždycky. Pojďte, v jídelně už čeká svačina.“

„Kde jsou děcka?“ ptal se tmavovlasý muž, stojící vedle vlkodlaka. „Obvykle už tu jsou, aby nás přivítali.“

„Hrají si v zahradě,“ vysvětloval Harry. „Poslal jsem Dobbyho, aby je vzal do koupelny, než se k nám připojí.“

„Tatííí!“ ozvalo se nad schodištěm trojhlasně. Klubko dětí sběhlo neuvěřitelnou rychlostí dolů, aby jim dospělí neutekli.

Dva černovlasí chlapci a jedna holčička se přiřítili ke svým otcům a skákajíc si vzájemně do řeči je seznamovali s výsledky své poslední hry.

„Děti, máme návštěvu,“ upozornil je Remus. „Nepozdravili jste.“

„Omlouvám se, tetičko Poppy,“ vyhrkl jeden z chlapců, svými rozčepýřenými vlasy a smaragdovýma očima tak podobný Harrymu. „Těšil jsem se na tebe.“

Léčitelka okamžitě roztála, i když se snažila tvářit přísně. Rozpřáhla náruč, černovlásek se nechal obejmout a políbit na čelo.

„Taky jsem se těšila,“ prozradila mu. „Zase jsi vyrostl, za těch pár měsíců. Brzy mě přerosteš.“

„To ještě potrvá,“ mírnil ji Harry. Vzhlédla k němu, když vycítila v jeho hlase neklid.

Něco se stalo?‘ pomyslela si. ‚Že by snad už…‘ Rozhodla se, že se později zeptá a nechala se doprovodit do jídelny.

 

U svačiny se děti zklidnily, jedly v tichosti, i když si u toho šeptem povídaly. Dospělí si mezitím vyměňovali různé novinky a zážitky. Harry se rozhodl, že se o své starosti podělí s ostatními, až budou děti z doslechu. Prozatím vysvětloval madam Pomfreyové, o čem je jeho poslední kniha a ta mu na oplátku prozradila, že jednu z jeho minulých knih používají v Bradavicích při výuce Obrany proti černé magii.

Harry byl potěšen, když rukopis posílal svému nakladateli v Londýně, neočekával, že si najde mnoho příznivců, příliš se zabýval fakty. Když o tom tak uvažoval, opravdu to byla spíš učebnice…

„Tati?“ vytrhl ho ze zamyšlení hlas mladšího černovláska, který měl na své otce, Remuse a Reguluse dotaz. 

Zadíval se na Lupinova syna a pousmál se. Hošík byl tak podobný svému zesnulému jmenovci a strýci. Harrymu tak připadalo, že má svého milovaného kmotra zase blíž.

„Ano, Siri?“ zeptal se Remus s úsměvem.

„Už jsme dojedli… Můžeme si jít hrát?“

Lupin se podíval na svého manžela, Harryho a usmívající se léčitelku… a pak vesele přikývl. „Dobře, ale už tam nebuďte dlouho. Dobby vás přivede na večeři. A Siriusi… nechte na pokoji kočky paní Haliwellové. Jestli vám zase přičaruje kočičí ocásky, tak vám je necháme a ty, Jamie, s ním půjdeš do školy,“tvářil se vážně a Harry měl co dělat, aby zahnal smích a vzpomínku na to, kdy to jejich ‚drahá sousedka‘, vášnivá milovnice koček a samozřejmě kočičí zvěromág, udělala poprvé. Tehdy se rozčílil, dnes už to bylo spíš úsměvné…

Byl trochu rozzlobený, to samozřejmě, ale především na chlapce. Nevyšetřoval, kdo přišel s nápadem jednu ze sousedčiných koček chytit, navléct do dětských šatiček a dát ji malé Lily k panence do kočárku. Po dohodě s oběma otci Siriuse a Lily si s dětmi sedli a vyprávěli jim o podobných nelítostných hrách jistých Pobertů. Za trápení nebohé kočky a neplánované poškrábání Siriusovy sestřičky jim dali přísný trest – nevzali je na slíbený famfrpálový zápas a nesměli si celý týden k čemukoli zavolat skřítka, s výjimkou nutné pomoci v ohrožení. Harry pro jistotu všem třem domácím skřítkům zakázal chlapcům vyhovět, kdyby je zavolali z jiného důvodu, než je nutná pomoc.  

Harry (a nejen on) byl spokojen, protože zákazy a promluvení do duše fungovaly. Došel k názoru, že není tak špatný otec. A byl neskutečně vděčný, že na výchovu nebyl tak sám, jak původně čekal. Lupin a jeho manžel, údajně mrtvý Regulus Black, mu pomáhali, jak to šlo a když měli sami děti, pomáhal zase Harry jim.

Ale nikdy jim neřekl, jak vlastně ke svému synovi přišel a je to trochu mrzelo, že se nesvěřil. Harry to tušil a rozhodl se, že to udělá, až přijde čas, aby Jamie šel do školy. Protože počítal s tím, že mu pošlou dopis z Bradavic.

Proto byl teď  tak hrozně nervózní.

 

Když děti zase odběhly ven, Harry si povzdechl. Nadešel čas. Proto vstal a rozhlédl se po svých přátelích, kteří mu vlastně byli už dvanáct let rodinou…

„Tak… Poppy, Remusi, Regu… Přišel čas něco vám říct. Pojďte se mnou, prosím.“ Odvedl všechny do své pracovny a osobně jim nalil jejich oblíbené pití. Viděl na nich všech napětí, ale mlčel, dokud neusedl za stůl.

„Kluci. Vím, že vy… a vlastně, Poppy možná taky,“ pousmál se na ženu v křesle, „si celý ty roky kladete otázku o Jamieho původu. Vím, že vám stačí, že je to můj syn, abyste ho měli rádi. I proto jsem vlastně neřekl, s kým ho mám. Když jsem říkal, že je počatý z lásky, byla to pravda. Já jeho otce miloval. I přesto, jak si se mnou zahrával, i když to z jeho strany nebylo myšlené vážně…“

„Harry?“ hlesl Remus. „Jestli máš pocit, že si jméno otce chceš nechat pro sebe, neříkej nám to. Máme tě rádi, nesoudili bysme tě. Je nám jedno, čí Jamie je. Je pro nás jako vlastní a ty to víš.“

Harry se usmál. V zelených očích se mu něco zalesklo. Slova jeho přítele ho potěšila.  Ale i tak se zřejmě rozhodl se vyzpovídat.

„Dnes přišel Jamieho dopis,“ řekl trochu mimo původní téma. Vzal ze stolu obálku a podal ji Poppy, která seděla nejblíž. Léčitelka dopis otevřela, pousmála se, když ho prolétla rychlým pohledem a podala ho Regulusovi. Ten ho předal Remusovi a poznamenal: „Pamatuju, jak jsem dostal svůj. Harry, studium v Bradavicích bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat, Jamie to bude určitě vnímat stejně. Ty to samozřejmě asi vidíš jinak, tvoje studování bylo pokažený tím ‚zatraceným hadím ksichtem‘, ale…“

„Nebýt Bradavic, Regu, neměl bych Jamieho,“ přerušil ho černovlasý mladý muž. „A upřímně… Vděčím za něj i Voldemortovi.“ Ignoroval nespokojené zasyčení a výrazy svých přátel jako reakci na vyslovení ‚toho‘ jména, trval na svém přesvědčení, že jméno je jen jméno. Pak se Remus nadechl, Harry si všiml, že polekaně: „Počkej, Harry… Nechceš tím říct, že Jamie je…“

„Proboha, to ne!“ ujistil ho muž. „Ne, Remusi, toho se nemusíš bát. Jamie je syn dobrého člověka. Ale on to dokonale skrývá. Pořád nechápu, proč to udělal, nevěřím, že všechno, co jsme spolu prožili, prostě jen hrál… Něco přece nejde jen tak předstírat.“

„Harry,“ vložila se do toho madam Pomfreyová, „Remus má pravdu. My tě nebudeme soudit za to, že ses zamiloval do člověka, který tě obelhal, za to nikdo nemůže.“

„Jak s tím tvým vztahem souvisí Ty-víš-kdo?“ zajímal se Regulus.

„Postaral se o to, abychom se setkali. Byl to jeho plán, abych se zamiloval a pak měl zlomený srdce. Předpokládal, že mě zjištění pravdy zlomí… a oslabí. Jenže v době, kdy došlo na náš boj, už jsem čekal Jamieho. Kvůli němu jsem bojoval, aby žil v lepším světě, abych se o něj nemusel bát… Láska, kterou jsem cítil k mému synovi už tehdy, mě posílila a pomohla mi vyhrát.“

„Takže ten plán se obrátil proti němu…“ usoudil Lupin. „Dobře. Ještě mi vysvětli, proč ses rozhodl, říct nám pravdu teď?“

„Protože to souvisí s Bradavicema?“ zeptal se Regulus.

„Asi bude lepší, když vám řeknu, jak to vlastně začalo,“ povzdechl si Harry.

                                                                                                   >>

Kometáře: Prolog + 1.kapitola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano (37)
95%

Ne (0)
0%

Mohlo to být lepší (2)
5%

Celkový počet hlasů: 39