7. Zmijozelská rozhodnutí

Severus Snape byl unavený. Takže ho nijak nepotěšil Brumbálův hlas, když překročil práh svých komnat ve sklepení. V krbu zahlédl zelené plameny. Povzdechl si.

         „Severusi!“ Ředitel zněl až nechutně vesele. „Smím dál?“

         „Když řeknu ne, přijdeš stejně,“ zavrčel tmavý muž a odložil si plášť. Vzápětí z krbu vyšel starý čaroděj ve světle modrém hábitu se zlatými hvězdami.

         „Vítejte, řediteli,“ řekl Snape jedovatě. „Něco se děje?“

         „Odešel jsi a nedal mi vědět. On tě zavolal?“ Snape vzhlédl. Doteď ho nenapadlo, že by Brumbál nepřisuzoval jeho odchody něčemu jinému než návštěvě Temného pána.

         „Ne,“ odpověděl po krátké chvíli. „Jen jsem… Chystal jsem se na výlet sedmáků do Prasinek, na konci měsíce.“

         „Proč? Vždycky odmítáš, chodit jako dozor?“ podivil se starý čaroděj.

         „Albusi,“ povzdechl si lektvarista. ‚Odkdy má tak dlouhé vedení?‘ pomyslel si nelichotivě a neochotně vysvětlil: „O prvním Prasinkovém víkendu čeká Ellis návštěvu mladého Pottera. Dnes mi přišla odpověď.“ Zneklidněl, když zahlédl ředitelův nespokojený pohled.

         „Proboha, Severusi. Prosím, snaž se, abys ho nijak neranil…“

         „Albusi, já mu nechci ublížit!“ zvýšil profesor hlas. „Tvému Zlatému chlapci se nestane nic zlého, ani ode mě,“ dodal.

         „Já vím,“ řekl Brumbál smutně. „Ale na to, abys ranil, ani nemusíš chtít. Samotná ta věc je zraňující. Máš se k němu přiblížit. Voldemort požaduje, aby ses vloudil do jeho důvěřivého srdce a pak ho zlomil. Pokud Harry zjistí, KDO je Ellis…“

         „JÁ-TO-VÍM!“ vybuchl Snape. „Myslíš, že na to nemyslím pořád dokola? Nedozví se to. Nebude se trápit. Máš moje slovo, řediteli.“

         „Jak s ním vůbec dokážeš mluvit, aniž by tě poznal?“ zeptal se starý muž zničehonic. „Vždy jsi k němu byl spíš... nepřátelský. Takové reakce se těžko ovládají. Že bych podcenil tvůj herecký talent?“

         „Nemusím to... až tak hrát,“ přiznal Snape. „Během těch večerů v Děravém kotli se mi ukázal úplně jiný Potter. Hlavně proto, že nevěděl, že ten, komu se tak otevírá, jsem já. Když jsem ho začal líp poznávat, došlo mi, že jsem k němu býval nespravedlivý.“ Tu poslední větu skoro zašeptal, přesto ji uši bradavického ředitele zaslechly. Poprvé v životě se na svého mistra lektvarů díval s úžasem. Mnohokrát jej sice překvapil, ale teď poprvé byl... ohromen.

         „Doufal jsem v to, můj chlapče,“ řekl nakonec zjihle. „Že jednoho dne přestaneš vidět Jamese. A uvidíš Harryho. Lilyina syna. Ne pouze Pottera.“

         Tahle poznámka Snapeovi připomněla větu z Harryho dopisu. Že si přeje, aby v něm někdo viděl jen Harryho. Ne Spasitele. A že by rád, aby ho tak viděl ON. Až teď si uvědomil, jak složité pro toho chlapce musí být navazování jakýchkoli vztahů. Většina těch, kdo se kolem něj pohybuje, vidí pouze slavnou jizvu, ne mladíka, který je jí poznamenán.

         'Jsme si dost podobní,' napadlo ho. 'Jeho jizva je pro něj stejným stigmatem, jako mé Znamení zla. Oba nás poznamenala Temnota- natolik, že vybočujeme z řady všedních a obyčejných lidí. A když se snažíme zapadnout... Ode mě se lidé odvrací, protože mě považují za zlo. Harry sám mě stále nenávidí. K němu naopak vzhlížejí, v naději, že na ně dopadne světlo jeho slávy, o kterou vlastně nestojí. Oba nás využívají, dobří i zlí a oba nás to dělá osamělé. Co si o mě pomyslí, dozví-li se pravdu? Dokážu mu vysvětlit, že cílem nebylo mu ublížit?'

         Výčitky z toho, co pod tváří Ellise Lloyda dělal, měl už od začátku. A neustále hledal způsob, jak se za ten podvod zároveň potrestat. Rozhodl se, že udělá totéž, co Harry. Otevře se mu. Harry se svou upřímností a naivní nevinností je tak zranitelný. On může udělat jen jediné-stát se stejně zranitelným. Dál bude nosit tvář a jméno Ellise Lloyda, ale duše, kterou dá mladému Nebelvírovi poznat, budeJEHO. Skutečná. Otevřená a upřímná. Tak upřímná, jak jen to půjde.

         'Jsme ve válce,' připomněl si. 'Harry má právo mít někoho, s kým neválčí. O koho se opře, když bude mít pocit, že tu tíhu své zodpovědnosti neunese. S kým ho pojí něco jiného. Aspoň na čas. Bude šťastný. Sice s Ellisem, ale bude. Aspoň nakrátko. Než budu muset z jeho života odejít.'

         Snape pochyboval, že válku přežije. Má příliš mnoho nepřátel mezi Smrtijedy... a pokud se dozví Pán zla, komu skutečně patří jeho věrnost...

         'Harrymu,' odpověděl sám sobě.

         „Severusi,“ oslovil Brumbál zamyšleného profesora, když už chvíli sledoval jeho vnitřní rozhovor. „Udělej, co musíš. Tak, aby následky nebolely nikoho. Ani tebe. Přestaň se stále trestat, můj chlapče.“

         „Zasloužím si to,“ zavrčel Snape námitku, „za to, jak ho obelhávám! Je tak nevinný, tak upřímný! Jako by neměl ze svého otce vůbec nic!“

         „Nikdy tě nenapadlo,“ usmál se Brumbál, „že ta podoba je jediné, co po Jamesovi má? Že to ostatní… je vlastně Lily… a tys to jen neviděl?“

         Za moment lektvarista osaměl, němě zírajíc na krb, v němž zmizel očividně pobavený, všetečný starý kouzelník.

 

         V soukromí svého prefektského pokoje čelil výčitkám svědomí jiný Zmijozel.

         Přes den se dokázal podobným myšlenkám a emocím ubránit, příliš uvyklý nosit svou malfoyovskou masku, nedat vidět skutečnou tvář, jakou nosila jeho duše... a srdce. Přestože si většina (Nebelvíři) myslela, že žádné nemá, sám sobě dokázal, že opak je pravda. Ale ani teď, když si konečně vybral stranu, nedal najevo nic.

Byl přece Malfoy.

Přesto nic z toho nestačilo, aby neměl výčitky za své čerstvé hříchy. Navíc věděl, že ti podstatní lidé (jako Potter) mu nebudou věřit, pro svou vlastní rodinu se stal nepřítelem a zrádcem a on sám se neodváží k někomu přiblížit, aby ho neohrozil.

Samozřejmě, že tím někým myslel právě Nevilla. Stále na něj vzpomínal, ve chvílích, kdy si myslel, že se zblázní z otřesného prázdninového prožitku, který mu přinášel noční můry. Ve chvílích depresí se vracel ke vzpomínkám na schůzky s Nevillem. Do poslední chvíle netušil, jak daleko to zajde. Tu postelovou část jejich posledního večera neplánoval. On, který si liboval v životě naprosto určeným přesným řádem. Vztah s tímto Nebelvírem byl… chaos. Plný emocí, nejistoty, strachu z odhalení… vzrušení z neznáma.

Ne. S Nevillem nemohl postupovat podle předem daných pravidel. Protože Neville sám nebyl jako přesný rozpis na přípravu Dracových oblíbených lektvarů. Nebyl jednoduchý nebo složitý, předvídatelný, nebyl Zmijozel. Ukázal se být stálý i proměnlivý zároveň, Draco s ním dokázal zapomenout na to, že je Malfoy, že se od něj čeká následovat pečlivě určenou cestičku, jakou mu vyšlapal otec. Než se sblížil s jistým nesmělým lvem, věřil, že dokáže splnit očekávání své rodiny.

Tu poslední noc, kterou strávil v náručí důvěřivého Nebelvíra, si uvědomil, že život Smrtijeda, jaký pro něj naplánoval otec, se vylučuje se vztahem k tomuto chlapci. Musel si vybrat. Takže zatímco jeho milenec tvrdě spal, přitulený k němu, Draco učinil nejdůležitější rozhodnutí ve svém životě.

Komnatu a svého Nebelvíra opustil před úsvitem. Přinutil se napsat nelítostný vzkaz a u poslední snídaně nic nechápajícího Nevilla ignorovat. I když ho bolelo srdce. Věděl, že jako Smrtijed by na něj ukázal. I kdyby se od něj Neville odvrátil, byl by terčem i hybnou pákou na Draca samotného. Chtěl ho ochránit.

Vytušil, že s ním zhrzený chlapec bude chtít mluvit, případně z něj vymlátit duši, což chápal. Tak se obklopil svými obvyklými společníky, nedal se zastihnout o samotě. Když se ostatní začali strefovat do Nebelvírů, přisadil si. Teprve Nevillův zraněný pohled mu prozradil, že se dotkl i jeho, zarazil se. Neovládl se a zašel za ním, když si všiml, že zamířil na záchod.

Nebelvírova chladná otázka, proč si s ním hrál, mu vzala slova omluvy. Připomněl si, proč se tak rozhodl. Musel ho od sebe odehnat. Nechtěl. A neodolal, touha si připomenout prožité chvíle ho přiměla přitáhnout Nebelvíra k sobě. Vycítil jeho překvapení, když ho políbil. Naděje, kterou v Nevillově polibku vzápětí rozeznal, ho vzpamatovala. Přinutil se odstrčit ho od sebe. A znovu ho zranit. Říct svému nejmilejšímu: ‚Jsi moc snadná kořist,Nebelvíre,‘ bylo opravdu hnusné a Draco by dal vše, aby to mohl vzít zpět. V tu chvíli se opravdu nenáviděl.

 

Teď, o dva měsíce později, které strávil v bezpečí bradavických zdí, poté, co utekl z otcovského domu, nevěděl, co bude dělat. Odjakživa věděl, jakým směrem se bude jeho život ubírat. Potom, co se ho otec zřekl, neměl nic. Majetek, konexe, naději, že povede život, na jaký je zvyklý. Nevěděl si rady a přestal věřit, že válku vůbec přežije.

Ale nevrátil by se, ani za nic, ani kdyby mu sám Pán zla odpřisáhl, že ho nezabije, za to, že nevydržel a zběhl.

V prvních dnech prázdnin ho Lucius Malfoy odvedl na jeho první Smrtijedské setkání u Voldemorta. Protože mu bylo řečeno, že se nijak zvlášť neliší od jiných schůzek a neděje se tam nic neobvyklého, nebyl mladý Zmijozel připraven na otřesnou brutalitu otcových společníků, i vlastních příbuzných. Zvláště teta Bellatrix ho šokovala svou sadistickou bezohledností, s jakou se vyžívala v mučení zajatců.

Ten večer přivedli před Voldemorta dva čistokrevné kouzelníky, tajně pracující pro Řád. Otce a syna.

Na tom starším se vyřádila Bellatrix, zatímco mladíka určil sám Voldemort pro Draca. Když přišla chvíle, aby se i on připojil k všeobecné ‚zábavě‘, nechala muže být, aby se mohl dívat, s posledními zbytky své soudnosti, na utrpení svého syna.

Na Smrtijedčinu radu, aby začal ‚zlehka‘ Cruciatem a pokračoval třeba řezacími či leptajícími kletbami, reagoval Draco nečekaně.

Stačilo mu pohlédnout na mladíka, sotva staršího, než je sám a viděl ne neznámého kouzelníka, ale Nevilla. Dalšího Longbottoma, který by měl trpět pod Cruciatem.

Draco snad ani nevnímal výkřiky zoufalého otce, který prosil, aby jeho nevinného syna ušetřili mučení. Zato dobře slyšel Voldemorta, jak ho škodolibě informuje, že když to neudělá on, jeho teta Bella ho s potěšením zastoupí. Draco věděl, že ten chlapec už živý neodejde. Ale o jeho smrti mohl rozhodnout on. Tak rozhodl.

Snažil se nedívat do hnědých očí, tolik mu připomínající jeho kratičkou lásku, očí plných slz, hrůzy... i hrdosti. Vytušil, že má před sebou Nebelvíra.

Vzdáleně, jakoby pod vodou, slyšel jásání Bellatrix: ‚Výborně, Draco!  Představ si, že to je ten všivý Potter, vychutnej si to!‘ a téměř šílený křik zmučeného čaroděje, prosícího za syna.

Nedokázal se dívat. Zavřel oči, pálící slzami, namířil na chlapce hůlku a zašeptal zvolenou Nepromíjitelnou. Těžký dopad bezvládného těla na mramorovou podlahu a tichý pláč zajatého muže mu prozradil, že mladík, tak podobný jeho Nevillovi, už se nelidského utrpení obávat nemusí.

Zbytek večera si téměř nepamatoval. Voldemort své rozladění z neuposlechnutí rozkazu dal najevo Cruciatem, z kterého se Draco probral až doma, v péči své matky.

Zpočátku, při každé vzpomínce na strašný prožitek zvracel. Snad poslední, co si ještě pamatoval, než ho zachvátily křeče, bylo tiché, vděčné: ‚Děkuji,‘ od otce, jemuž zabil syna.

 

Lucius Malfoy si stejně jako jeho Pán, nebral servítky. Když se ráno vrátil, vytáhl syna z postele, křičel na něj, že je rozmazleným, přecitlivělým spratkem, který si dovolil zklamat Pána zla a zahanbit rodinu. A když  mu závěrem svého rozhořčeného projevu oznámil, že se večer zúčastní dalšího slyšení a tentokrátBUDE dělat, co se od něj čeká, učinil Draco třetí rozhodnutí.

Sbalil si nějaké oblečení, trochu peněz a napsal dopis matce. Otci zanechal pouze krátký vzkaz, že odchází a nevrátí se. Že odmítá život Smrtijeda. Vyčkal, až si Malfoy starší půjde odpočinout a vytratil se.

Když překročil pozemky Malfoy Manor, přemístil se k Bradavicím. K jedinému místu, kde mohl najít bezpečí.

Vydal se do rukou ředitele i vedoucího své koleje, Severuse Snapea, očekávajíc, že co nevidět skončí ve společnosti bystrozorů. Překvapilo ho, když ho vyslechli pouze tito dva a nevolali strážce zákona. Teprve později pochopil, že to bylo z radosti, že Draco dokázal říct NE, nepřijal Znamení zla, přestože byl donucen zabít… V jejich očích to byl skutek milosrdný, vzhledem k tomu, co by nebohého chlapce čekalo z rukou ostaních.

Draco řekl, vše, co věděl, Snapeovi umožnil vstup do své mysli a Brumbálovi dal vzpomínku na ten strašný večer.

Neprosil za odpuštění. Sám sobě nedokázal odpustit. Ale po dlouhých hovorech s oběma čaroději, kteří ho přesvědčovali, že v dané chvíli udělal to nejlepší, co mohl, když se nad zajatým chlapcem slitoval, byl časem schopen podívat se na sebe do zrcadla bez odporu. Ale pocit viny za ten mladý život, který vzal, cítil stále. Doufal, že bude mít šanci se jednou, aspoň částečně, očistit. Už chápal svého kmotra Severuse, jaké to je, žít s vinou. 

 

Teď, ve tmě a tichu své ložnice, přemýšlel, jestli má vůbec smysl zkoušet štěstí. Věděl, že se neodváží říct Nevillovi pravdu, co udělal. Strach, že uvidí v těch hnědých očích odpor a hrůzu, ho držel zpátky, nutil mlčet. Přesto si zoufale přál, aspoň mu vysvětlit, proč ho od sebe odehnal.

Celé ty dva dny, co začal školní rok, přemýšlí a váhá. Na jedné straně touží se k Nevillovi vrátit, na straně druhé si připadá pošpiněný a nechce čistotu svého Nebelvíra takhle znesvětit. Bojuje sám se sebou, bez možnosti se někomu vyzpovídat.

Bojí se riskovat, i když ví, co může získat. Uvědomuje si, že je válka a nemusí mít dost času… Ale odváží se, dřív než bude pozdě?

<<                                                                                                                                                                 >>

 

Komentáře: 7. Zmijozelská rozhodnutí

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano (23)
96%

Ne (1)
4%

Mohla být lepší (0)
0%

Celkový počet hlasů: 24