6. Každý má své tajnosti

V nebelvírské společenské místnosti bylo živo. Famfrpálový tým se po tréninku ještě dohadoval, jak příště na ten ‚prokletý Zmijozel‘ a spolek Hermiona, Ron, Neville a Harry si psali úkoly.

         Harry se mračil na svou rozepsanou esej na téma Veritasérum. Věděl o něm dost, ale nedokázal se prostě soustředit… Odsunul vzpomínku na nepříjemnou hodinu lektvarů, Snapeovo očekávatelné chování ho sice bolelo, ale nepřekvapilo. Mnohem víc ho zmátlo, že když s ním nemusí komunikovat, Snape se po něm pořád kouká. Smysl těch pohledů mu ale unikal.

         ‚Na co asi myslí, když na mě kouká?‘ uvažoval Harry. ‚Od prázdnin jsme se neviděli. Do hlavy se mi tenkrát nedostal, aby mu něco došlo, ostatně, to bych už byl asi po smrti… Tak co na mě furt zírá?‘

         „Harry, když budeš bloumat duchem kdovíkde,“ pokárala ho najednou Hermiona, „tak ten úkol nenapíšeš. Soustřeď se.“

         Černovlásek si povzdechl. „Právě to soustředění je problém, Hermi.“

         „Tak nemysli na kdovíkoho,“ přisadil si Ron a čmáral si svoje. „A učení ti půjde samo.“

         „Ty už toho taky nech, Rone,“ odsekl Harry podrážděně. „Jestli tak moc chceš vědět, na koho jsem teď myslel…“ musel se kousnout do rtu, aby se nerozesmál, když Ron odhodil brk a natáhl krk k němu, aby mu nic neuteklo.

         „Tak jsem myslel na Snapea,“ dokončil Harry. „Jsem z něj nervózní.“ Tajil smích, když viděl, jak se jeho kamarád zklamaně posadil ke svému domácímu úkolu. ‚Promiň, Rone,‘ pomyslel si. ‚Ale o tohle se nedokážu podělit… s tebou.‘

         „Jo, byl na tebe pěkně hnusnej,“ vložil se do toho Neville, „ale sebrat ti body za nic, to je dost i na něj.“

         „To je prostě Snape,“ pokrčil Harry rameny. „Začínám si myslet, že nás dva nechal projít, aby se vůbec měl do koho strefovat. Co bude dělat příští rok? Umře nudou.“

         „Chudáček,“ ucedil pohrdlivě Ron mezi zuby a dál smolil esej do Lektvarů. Už měl inkoust i na špičce nosu…

         „On si najde někoho, po kom se bude vozit,“ usoudil Neville, v jeho tónu bylo dost patrné, že toho dotyčného vážně lituje.

         „Chudák ten někdo,“ připojil se i Harry a pokusil se svého profesora lektvarů vypudit z hlavy. Aspoň na chvíli.

 

         Ron už před chvílí odložil brk a domácí úkoly uložil, kam patří, teď čekal, až totéž udělá Hermiona. Harry spíš tušil, než jistě věděl, že se mezi těma dvěma něco změnilo a byl si jistý, že kdyby byl ochoten se svým přátelům svěřit, Ron by neváhal s vyjasněním ohledně svého vztahu k Hermioně. ‚Asi mě chce potrestat,‘ domyslel si zelenoočko. ‚Smůla. Takhle se pravdy nedobereš, Rone.‘

         Co ale netušil nikdo, natož Harry, bylo, že dopis od jistého lektvaristy jistému mladému lvíčeti se stále nacházel v držení zrzavého nebelvíra. Dnes ráno už obdržel dopis od svých bratrů, kteří byli jeho ‚špionskou akcí‘ nadšeni. Poslali mu několik ‚zaručeně ověřených‘ rad, jak odhalit na očarovaném dopisu jeho pravý text. Zatím neměl čas je vyzkoušet, doufal, že bude mít čas večer, ale Hermiona mu stydlivě navrhla, jestli se večer nestaví u ní… Pro tento večer se rozhodl dát přednost hormonům.

 

         Konečně se ‚tajní‘ milenci odebrali po svém a nebelvírská společenka se vyprázdnila. Tedy až na Harryho a Nevilla. Harry dopisoval poslední esej a Neville seděl s pokrčenými koleny na pohovce a zíral do ohně.

         „Harry? Můžu se ti svěřit?“ povzdechl si, když už mu ticho připadalo neúnosné. Pozorně sledoval tvář svého kamaráda a doufal, že se rozhodl správně. Najednou si nebyl tak jistý, že bude Harry stejně benevolentní jako byl on k jeho ‚malému problému‘. Zkušenost, o niž se teď chtěl podělit, pořádně zamávala s jeho sebevědomím, které nikdy nebylo příliš vysoké.

         „Jasně,“ hlesl Harry překvapeně. „Jsi přítel, Neve, vždycky tě vyslechnu.“

         „Nemusíš… nemusí se ti to líbit,“ řekl nejistý chlapec tiše. „Dovedu si představit, že Ron by za to se mnou už nepromluvil. On je… ohledně některých věcí dost zaujatej.“

         „A ode mě čekáš, že udělám totéž?“ domyslel si Harry. „Neville, ať jde o cokoli, slibuju…“

         „Ne, neslibuj nic, Harry!“ zamítl Neville prudce. „V tomhle případě bys i ty mohl být zaujatej a to nejsi nijak zákeřný a zlý.“

         Teď se Harry zarazil, došlomu, že když se téhle reakce jeho kamarád obává i u něj, musí jít o něco vážného. Vzpomněl si na ten hovor na tribuně a začínalo mu svítat.

         „Protože to souvisí s Malfoyem?“ prohodil. Postřehl, jak Neville ztuhl. Povzdechl si a pobídl ho: „Tak povídej, Neve. Hlavu ti neutrhnu.“

         „Víš, jak jsem se vrátil tu poslední noc v minulým ročníku až ráno…“ začal stydlivý nebelvír vysvětlovat, „já… měl jsem… rande. V Komnatě nejvyšší potřeby.“

         „S Malfoyem?“ zašeptal Harry, kterému to došlo přímo rychlostí Kulového blesku. Neville přikývl. „Nějakou dobu předtím mi psal tajně vzkazy. Párkrát jsme se sešli na Astronomické věži… Jasně, tušil jsem, že na mě něco hraje… Jenže tu poslední noc v Komnatě… bylo to úžasný. Přímo kouzelný. Čekal na mě s večeří při svíčkách, bylo to prostě dokonalý, tak… romantický. Najedli jsme se, pak chvíli tančili. Dal mi růže, červené. Když jsem byl s ním, zapomínal jsem, že to TEN Malfoy. S ním bylo snadný zapomenout na všechno.“

         „Neville, ty…“ Harry mluvil tiše, málem nevěřícně, „ty ho…“

         „Jestli ho… miluju?“ Teď Harry jasně viděl v kamarádových očích slzy. „Já nevím, Harry. Ale jsem si jistej, že tu noc jsem si to myslel a proto jsem dovolil, aby…“ Kousl se do rtu, aby nevzlykl nahlas.

         „Aby… Myslíš… Ty jsi s ním…“

         „Jo. Tehdy jsem… s ním spal.“

         „Ublížil ti? Proto jsi odpoledne říkal… protože tě…“

         „Ne, Harry, já to chtěl,“ zamítl Neville polekaně Harryho domněnku. „Vážně chtěl a bylo to krásný. PAK to byla katastrofa. Vzpomínáš, co se stalo ve vlaku, ne?“

         Harry si vzpomínal. Byla to cesta jako každá jiná, na konci školního roku. Tenkrát mu ani to, že se Zmijozelové pustili do další slovní půtky s členy někdejší Brumbálovy armády, nepřipadalo odlišné, jen si všiml, že Malfoyova letmá urážka Nevilla se zřejmě zaryla hluboko, protože uražený chlapec se brzy vytratil. Dnes mu došlo, proč a jak moc ho to tehdy muselo ranit, jen pár hodin po okamžicích závratného štěstí.

         „Co vlastně udělal?“ zeptal se.

         „Když jsem se ráno probudil, našel jsem jen vzkaz, že je mezi náma konec a ať na něj zapomenu. Že se chtěl jen… pobavit,“ zaskřípal mezi zuby pohaněný Neville. „Chtěl jsem si to s ním vyříkat, ale pořád nebyl sám… Až když jsem šel ve vlaku na záchod. Myl jsem si ruce, když vešel. Asi věděl, že tam jsem, nevypadal překvapeně. Zeptal jsem se, proč to všechno dělal, když mě nakonec stejně odkopl.“

         „A on řekl?“ zajímal se Harry.

         „Nejdřív mlčel. Pak přišel až ke mně a políbil mě. Potom mě odstrčil a řekl, že jsem moc snadná kořist.“

         Harry ohromeně mlčel a zpracovával Nevillovo smutné doznání. Najednou se zvedl a přesedl si k němu. A objal ho. Celý naštvaný přemýšlel, jestli by vzlykajícímu chlapci v jeho náruči bylo líp, kdyby proklel Malfoye až do příštího roku, ne jen do týdne, jak zvažoval ještě před chvílí.

         „Zapomeň na něj,“ doporučil mu tiše. „Je to idiot, nezaslouží si tě. Nezaslouží si, abys pro něj brečel. Dal jsi mu víc než dost, tak na něj už ničím neplýtvej. Časem si najdeš někoho, kdo uvidí, jak jsi úžasnej kluk a bude s tebou zacházet, jak si zasloužíš. Chápu, že je ti líto, že to tak dopadlo. Ale Malfoy je prostě blbec. A vem si to pozitivum,“ ušklíbl se najednou, když uvolnil objetí.

         „Jaký?“ zvedl Neville obočí.

         „Přišel jsi o panictví dřív než já,“ sdělil mu Harry, mírně červenajíc.

         „Ty si musíš pečlivěji vybrat, Harry. Abys měl jistotu, že jsi taky nenaletěl. Spousta lidí by tě chtěla jen  proto, že jsi Chlapec, který přežil. Už to… plánuješ? Myslíš, že ten, co s ním teď chodíš, bude ten první? Jak se jmenuje?“

         „Ellis,“ špitl Harry. „Nic neplánuju… zatím. Ale… dovedu si představit, že bych s ním… Líbí se mi, je charismatický… A sexy. A krásně líbá. Jenže, co když… on nebude chtít mně? Co je na mě hezkýho? Jsem malej a hubenej, moje vlasy jsou zlej sen, nikdy nejdou upravit. Co by na mě viděl, kromě jizvy?“

         „Harry, myslím, že se podceňuješ,“ řekl Neville a chvíli kamaráda zkoumavě prohlížel. „Jsi štíhlej, ne vysloveně hubenej. Z famfrpálu máš vypracovaný svaly a jsi opálenej. Čert vem nepoddajný vlasy. Máš krásný oči, jen bys možná měl změnit brýle. Promiň, ale vypadají trochu dětsky. A říkals‘, že jsi o dost mladší než on. Třeba je na mladší a to ho k tobě taky asi přitahuje. Ještě se seznamujete, ne? Dej tomu čas. A až se na to budeš cítit, poznáš něco úžasnýho,“ ušklíbl se Neville, ještě trochu lítostivě.

         „Neber si to, Neve,“ poklepal ho Harry po rameni.

         „Trochu ti závidím,“ potřásl chlapec hlavou. „Pro tebe to teprve začíná.“

         „A ty máš všechny další šance před sebou,“ vrátil mu to Harry. „Jsi skvělej přítel a máš svý kouzlo, věř mi. Kdybych neměl plnou hlavu Ellise…“ nedopověděl, ale spiklenecky na přítele zamrkal.

         Neville se pobaveně rozesmál.

 

         Oba přátelé, sobě navzájem zpovědníky, stoupali po schodech do ložnice sedmáků, zamyšlení, ale v dobré náladě.

         Harry, toužící si přečíst znovu Ellisův dopis, si zhruba v půli schodiště uvědomil, že ho včera strčil do kapsy, sáhl tam… nic. Prohledal druhou kapsu, zase nic. Zastavil a začal se šacovat. Nevilla to zarazilo. Ohlédl se na Harryho, který obracel všechny kapsy naruby a začínal vypadat zoufale.

         „Harry… Něco se děje?“ musel se zeptat.

         „Můj dopis…“ tiché zajíknutí Nevillovi prozradilo, že se jedná o ztrátu něčeho důležitého.

         „Jaký dopis?“

         „Dopis od Ellise! Já ho ztratil!“

         „Nemohl jsi ho jen nechat někde ležet?“ navrhl Neville.

         „Ne, dal jsem si ho do kapsy, už včera!“

         „Tak jsi ho… asi ztratil…“ připustil mladík.

         „To snad ne! Můj druhej nejdůležitější dopis v životě a já ho ztratím!“ zoufal si Harry.

         „A ten první byl?“

         „Můj dopis z Bradavic,“ řekl Harry sklesle. Sedl si na schod. „Ale tenhle dopis byl…“

         „Něco zvláštního, rozumím ti,“ usmál se Neville. „Naprosto rozumím. Zkoušel jsi ho přivolat?“

         „Přivolat?!“ Harry se na kamaráda díval napřed nechápavě. „Jak myslíš, při… No jo vlastně!“ Harry si zase stoupl a vytáhl hůlku. „Accio Ellisův dopis!“

         Nic.

         „Accio!“

         Nic.

         „Accio dopis!“ zaznělo zoufale.

         „Může být v pokoji,“ řekl Neville už zmateně. Harryho panika ho začínala děsit. Užasl, protože Harry kolem něj proběhl do už setmělé ložnice. Rychle ho následoval.

         „Accio Ellisův dopis,“ zašeptal Harry prosebně. Chviličku nic… a za moment mu do dlaně směrem od jedné z postelí připlachtil mírně pomačkaný list papíru.

         „Byl pod polštářem…“ poznamenal Neville.

         „V Ronově posteli,“ zavrčel jeho kamarád vytočeně. „Co mi do toho leze?“

         „Takže už mu asi došlo, co před ním tajíš,“ uvažoval Neville nahlas.

         „Hmm, třeba ne… Zkus si to přečíst,“ strčil mu Harry do ruky dopis a zkoumavě ho pozoroval.

         „Hele, kluci, buď jděte spát, nebo ven,“ ozval se z jedné postele ospalý hlas. "Chceme spát."

         „Promiň, Seamusi,“ řekli oba chlapci zároveň a vyšli zase ven.

         „Harry, je to tvůj dopis, neměl bych…“ Neville strkal list zpět Harrymu, ale ten trval na svém: „Myslím to vážně, Neve, podívej se!“

         Chlapec to tedy vzdal a zadíval se na papír, který vypadal v jeho ruce jako nepopsaný. Zalapal po dechu, když se na dopisu objevilo něco, co mělo do dopisu daleko.

         „Nevítaný a drzý slídile,

         Tento dopis je určen pouze adresátovi, jímž je Harry Potter. Okamžitě ho vrať a doufej, že se nikdy nedozvím, žes můj dopis pro Harryho držel ve svých prackách!“ četl víc než ohromený Neville. Podal dopis zpět stejně konsternovanému Harrymu a s úsměvem řekl: „Něco mi říká, že Ron si toho přečetl přesně tolik, co já.“

         Harry se úlevně rozzářil. Pak tiše řekl: „Nevadilo by mi, kdybys to četl ty, Neve. Ale na Rona jsem pěkně naštvanej.“ Zamračil se. „Myslel jsem, že je kamarád. A on mi prohledá kapsy, aby si přečetl moji poštu! Proč není ochotnej respektovat, že se mu nechci svěřit?“

         „Je vztahovačnej, prostě si to bere. Nezkusíš mu to třeba říct?“

         „Až na to budu připravenej,“ zamumlal Harry. „Půjdu spát, jsem utahanej. Děkuju, Neville.“

         „Já děkuju tobě, Harry… žes mě vyslechl a tak. Prosím tě, že to nikomu nepovíš?“ zaškemral Neville.

         „Ani živé duši, slibuju. Chceš, abych toho pitomce proklel?“

         „Ne, to ne,“ zarazil ho Neville. „Nech to plavat, Harry. Měl jsem dva měsíce, abych se z toho vzpamatoval. Myslím, že to zvládnu. Fakt díky.“

         Harry se usmál, oba se potichu vkradli do pokoje, pak do koupelny a za patnáct minut už se za nimi zatáhly závěsy u jejich postelí. Tentokrát si Harry přitiskl Ellisův dopis k srdci a s lahodným pomyšlením na to, že jeho přítel Ron  byl nazván drzým slídilem, usnul.

 

         Poté, co domácí skřítek obdržel poslední pokyny a odnesl prázdný talíř od večeře, se profesor Snape rozhlédl a povzdechl si. Byl nervózní, což je něco, co už se dlouho nestalo. Jeho prasinkový domek byl připraven na Harryho návštěvu. Ujistil se, že tam není nic, co  by mohlo mladému, zvědavému nebelvírovi prozradit, s kým tráví čas doopravdy.

         ‚Merline, dej, ať se to nikdy nedozví,‘ zaprosil v duchu. ‚Čert vem Voldemorta a jeho zvrhlé plány!‘

         Soustředil se na to, aby nezanechal ani stopy po své pravé identitě, skřítkovi dával podrobné pokyny, jen aby se nemusel v myšlenkách vracet k dnešní první hodině. Nechtěl se do mladého Pottera strefovat, ale kdyby to nedělal, připadalo by to všem ostatním divné… Tak neochotně využil Malfoyovy narážky a setřel Harryho i s Longbottomem. Dobře si všiml, že jeho zelenooký nebelvír jen sklopil hlavu a neřekl ani slovo. A když na něj ještě jednou křikl, nemohl si nevšimnout, jak chlapec klopí oči, aby neviděl ten podezřelý lesk… V tu chvíli si připadal jako vrah koťátek. Poprvé v životě litoval, že byl na Harryho hnusný.

         ‚Vynahradím mu to,‘ rozhodl se. Co mu provede jako Snape, jako Ellis zase osladí. Jako Ellis mu nebude ubližovat, bude o něj pečovat, jak si zaslouží…

         „Pane?“ ozval se skřípavý hlas skřítka. „Budete  tu dnes přespávat? Má Tally připravit vaši ložnici?“

         „Ne, za chvíli se vracím. Ale nezapomeň všechno připravit na poslední víkend tento měsíc. Přivedu si… přítele.“

         „Má Tally připravit pokoj pro hosty?“

         „Nebude tu přespávat… aspoň zatím.“ Snape si povzdechl. Věděl, co od něj čeká Voldemort, co očekává Brumbál… a snažil se ignorovat své vlastní pocity.

Už od prázdnin, kdy si uvědomil, že ho syn jeho dávné Nemesis začal přitahovat. Proto na něj byl tak zlý, skutečnost, že po mladém Potterovi zatoužil, ho k smrti vyděsila. Tak moc se bál, že svým touhám podlehne, že si na něm vybíjel svůj hněv.

A nechal to zajít tak daleko, že před ním Harry nakonec utekl ze svého vlastního domu. Mrzelo ho, že se tehdy Brumbál vrátil sám a že byl coby učitel nadále odmítnut, i ta Harryho odpověď na ředitelovu žádost: „Ne, nevrátím se, aby na mě ten šílenec dál trénoval vlastní dovednosti, nejsem sebevrah! Jestli se mám postavit Voldemortovi, musím se toho nejdřív dožít!“

Mrzela ho Harryho nepřítomnost, mrzela ho vlastní prchlivost… Zařekl se, že už tomu zelenookému lvíčeti neublíží. Jen se musel smířit s tím, že jako Snape bude nadále nenáviděn.

S touhle myšlenkou se přemístil do blízkosti Bradavic, aby rychle prošel štíty a zamířil do sklepení. Byl unavený a potřeboval se vyspat.

<<                                                                                   >>

 

 

Komentáře: 6. Každý má své tajnosti

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano (23)
100%

Ne (0)
0%

Mohlo to být lepší (0)
0%

Celkový počet hlasů: 23