50.Životní ztráty a překvapení

18+

Harry mlčky hleděl za svým kamarádem, který se po něm ani neohlédl. Jediné, co se ozvalo bylo bouchnutí dveří u jejich společného pokoje.

Přemýšlel. Věděl, jaký Ron je. Když se naštval, trvalo dlouho, než ho to pustilo. Musel mu dát trochu času. Ale zároveň neměl ponětí, jak by mu vysvětlil, proč udělal, co udělal. A pak ho napadla myšlenka, z které mu zatrnulo, až mu po zádech přejel mráz.

CO VŠECHNO VLASTNĚ RON SLYŠEL?

 

Vytočený na nejvyšší míru se vrátil do pokoje, odkud před chvílí vyprovázel Hermionu. Předpokládal, že se jeho spolubydlící vrátí pro čisté oblečení a věci na vyučování, tak probudil svou přítelkyni a doprovodil ji na schodiště k dívčím ložnicím.

A když se vracel – po nezbytném muchlování s milovanou dívkou – do pokoje, všiml si dvou osob ve společence. Vypadalo to, že se hádají, tak se rozhodl nezaclánět, i když byl zvědavý.

Ale jakmile zaslechl náhle zvýšený, rozrušený dívčí hlas, uvědomil si, že je to Ginny. Nenápadně sešel zpět po schodech a vzápětí uslyšel: „... já to řeknu Brumbálovi, pomůže ti!“

A teprve, když chlapec, s kterým se Ginny dohadovala, vytáhl hůlku a namířil ji na jeho sestru, poznal i jeho.

Harry.

Jeho nejlepší kamarád.

Mířil na Ginny hůlkou.

A než stačil Ron zasáhnout, pronesl zaklínadlo.

Nebyl příliš blízko, ale i tak pochopil... že Harry na jeho malou sestřičku seslal zapomínací kouzlo. Rozzuřilo ho to.

Jeho nejbližší přítel, ten, co nežádal, aby ho zavřeli, přestože jej málem zabil... Ten, kterého už šest let následoval do všech dobrodružství a průšvihů... Kluk, do kterého se zmíněná sestřička zabouchla... na ni zaútočil a to způsobem, který Ron nemohl přejít, ani kdyby chtěl.

Poslouchal, jak Harry – ten zrádce! - tvoří pro sestru novou vzpomínku svým odmítnutím a počkal, až se uplakaná Ginny vrátí do svého pokoje. Teprve pak vylezl z úkrytu za sloupkem schodiště a zamířil k Harrymu.

Jeho zoufalé přání, 'doufám, že mi to odpustíš, Ginny,' ho zanechalo ledově chladným. Jistěže mu své zlomené srdce odpustí. Jednou. Protože si nepamatuje, co jí udělal. A on (Ron) jí to neřekne, nebude jí ubližovat ještě víc.

Ale od něj Harry odpuštění čekat nemůže. A Ron mu to dal důrazně najevo. Když Harry vstal a otočil se k němu, zasyčel: „Ginny ti možná odpustí...“ a vrazil mu pěst do obličeje. Dost prudce, aby to jeho bývalého kamaráda srazilo na kolena. Pak dodal: „Ale se mnou nepočítej. Skončil jsem s tebou, Pottere.“

A se vztekem, který drtil zbytky přátelství v jeho srdci, se otočil a odešel do ložnice. Nezapomněl za sebou třísknout dveřmi a šel si dát sprchu, aby trochu vychladl.

 

Harry mlčky vyšel po schodech, otevřel dveře jeho a Ronovy ložnice, očekávajíc křik, urážky, možná kletby... dokud si neuvědomil, že magii proti němu Ron nemůže použít. Napůl za to byl vděčný, tušil, že by skončil špatně. Ještě pořád nebyl rozhodnutý, co mu vlastně řekne, jen cítil, že se musí pokusit omluvit. Nemohl nic vysvětlovat. A taky mu něco říkalo, že Ron stejně nebude nic chtít slyšet, po tom, co slyšel... kdo ví kolik. Sevřel v dlani hůlku, kterou ještě nepustil... V duši se mu rozmáhala nepříjemná myšlenka, že bude muset seslat druhé kouzlo... Tohle nechtěl svému příteli udělat, pořád ho měl rád, i když ho čelist stále pobolívala... Mladý Weasley má páru téměř jako strýc Vernon, to musel uznat.

Najednou vrzly dveře, zrzek vyšel z kupelny. S ručníkem kolem krku a kalhotech, ještě si utíral vlasy. Když uviděl Harryho, zarazil se a zamračil.

„Rone...“ hlesl Harry, ale ten ho zdviženou dlaní umlčel.

„Nechci nic slyšet.“

„To jsem tušil,“ vzdychl Harry. Ale stejně pokračoval: „Omlou...“

„Čemu nerozumíš na větě: Nechci nic slyšet?!“ vyštěkl zrzek. „A omluvu nedlužíš mně! Zaútočil jsi na Ginny! Co ti udělala?!“

„To je složité,“ zašeptal Harry se sklopenou hlavou. V čelisti ho znovu zaštípalo, došlo mu, že má zřejmě něco s kostí, možná je naštípnutá. Přejel si palcem po bolavém místě. Znovu mu v něm zacukalo. Povšiml si Ronova zlomyslného úšklebku a zamrzelo ho to.

„Stálo ti to za to?“ zeptal se najednou Ron vážně. „Tohle ti neodpustím, Pottere. Zapomínací kletbu na mou sestru... Odpustil bych ti spoustu věcí. Tohle ne.“

„Nechtěl jsem...“ začal Harry, ale druhý chlapec potřásl hlavou.

„To už je fuk. Podělal jsi to. Copak si to neuvědomuješ?“

„Jasně, že uvědomuju, vím, že jsem udělal chybu! Lituju toho, ale musel jsem něco...“

„Něco udělat?“ řekl Ron a za řeči si natáhl tričko. „A to nejlepší, na co jsi přišel, bylo vymazat Ginny paměť? Co když to zanechá následky? Na to jsi nemyslel?!“ vykřikl na něj.

Harry chápal, že se Ron o sestru bojí. Proto ho chtěl ujistit, že nic nehrozí...

„Použil jsem minimum magie,“ zašeptal. „Aby zapomněla jen náš rozhovor. Nemohl jsem dovolit, aby si pamatovala, co ze mě dostala.“

„Jak to myslíš?“ zarazil se Ron. Nějak mu docházelo, že to souvisí s tou hádkou, ale neslyšel ji, takže mu teď smysl unikal...

„Věděl jsi, že dvočata vymyslela legální verzi Veritaséra?“ vzdychl Harry. „Věci, který mě přinutila říct, nesmí vědět nikdo. Kdyby šlo jen o mě... Ale některý lidi by to zničilo – doslova. Ona to chtěla říct Brumbálovi. Věřila, že potřebuju pomoc. Chtěla pomoct, ale naopak by všechno zničila... Neměl jsem v úmyslu jí ublížit. Jen jsem ji musel zastavit.“

Ron pozorně naslouchal. Zvažoval. Hluboko uvnitř Harryho chápal. Ale nemohl souhlasit, prostě nemohl. Jakkoli mohl být Harry v právu, když seslal Zapomínací kletbu... byla to jeho sestra. Nedokázal v sobě najít jedinou buňku, která by byla ochotna Harrymu odpustit. Jednou, v daleké budoucnosti snad.

„Tak co si teď Ginny pamatuje?“ zeptal se jenom.

„Jen to, že mě nejspíš pozvala na rande a že jsem jí přiznal, že s ní nemůžu chodit, protože se mi nelíbí holky,“ vyklopil ze sebe Harry a vzápětí se lekl. Že by v něm ještě koloval ten Pravdivý doušek? Modlil se, aby se nezačal ptát i Ron.

„Pořád nesouhlasím se způsobem, jakej jsi použil,“ řekl Weasley. „Možná jsi byl v právu, možná ne. Ale je to moje sestra a tys na ni vytáhl hůlku. Čert vem to, že jsi na kluky. To už bych zkousl líp, než tohle. Nevím, jestli ti to někdy dokážu odpustit.“

S tím se odvrátil a obouval se. Během toho vyřizování si účtů uběhl čas tak rychle, blížil se čas na snídani.

„Chceš, abych se odstěhoval?“ zeptal se Harry najednou. Ron se ohlédl.

V první chvíli chtěl kývnout, ale jeho už klidnější mysl mu předestřela logické následky. Vždycky byl dobrý stratég, jen příliš prchlivý.

„Nemusíš. Těžko bysme asi vysvětlovali, co se stalo a proč tě tu nechci. A ty potřebuješ, aby lidi stáli za tebou, potřebuješ, aby ti věřili. Máš před sebou důležitý věci. Takže ne, z pokoje se stěhovat nemusíš. Ale nečekej, že to mezi námi bude jako dřív.“ Popadl svetr a zamířil ke dveřím. Pak se ještě otočil.

„Nepřibližuj se k mý rodině. Protože ta rána předtím,“ kývl bradou na něj, „mě nemrzí.“

S tím odešel a Harry osaměl. Znova si přejel po čelisti. S takovou se nenasnídá... Bude muset na ošetřovnu... Bože, jak jen tohle nenávidí... Kdyby si s tím dokázal poradit sám, udělal by to.

„Ještě že je pořád víkend,“ povzdechl si. Převlékl se, sprchu si dal už v Útočišti. Pak zamířil na ošetřovnu.

„Harry?“ uslyšel a šokovaně vzhlédl do tváře Mistra lektvarů. „Co tady děláš?“

 

 

Pátravý pohled černých očí pečlivě prohlížel smutnou tvář mladého Nebelvíra. Bylo to jen pár hodin, co se od sebe oddělili a teď chlapec vypadal téměř zlomeně... a zraněně. Jeho levá tvář nabírala tmavě rudý odstín.

„Jdu za madam Pomfreyovou,“ hlesl a zasykl. Bolestný výraz v chlapcově tváři Severusovi stačil. Vtáhl ho do Poppyiny kanceláře a zavřel dveře.

„Dnes ji zastupuji, Poppy odešla ke sv. Mungovi. Kdo ti to udělal?“ vyzvídal zamračeně a sesílal diagnostická kouzla. Zarazil se, až když Harry sklopil hlavu, odmítl odpovědět.

„Harry, pokud tě někdo napadl... Jako učitel musím zasáhnout. Potkal jsi snad moje hady?“ zeptal se a v duchu už se smiřoval s tím, že bude muset hledat zmijozelského viníka.

„Ne.“ Pak Harry vzdychl. Podíval se na něj, tak smutný, vypadal jak ztracené štěně. „Řeknu ti to... Ale slib mi, že nic nepodnikneš. Tohle,“ ukázal si na tvář, „je prkotina oproti tomu, jak jsem mohl dopadnout.“

„Harry, někdo na tebe zaútočil!“ vyštěkl rozzlobeně. „Jak můžeš čekat, že to nechám být?“

„Prosím tě o to,“ udělal Harry tak psí oči, že okamžitě roztál. Vtáhl si chlapce do náruče. „Máš na mě špatný vliv,“ zamumlal mu do rozčepýřených vlasů. „Dobře, nic nepodniknu, máš mé slovo.“

„Když jsem po návratu přišel do společenky, seděla tam Ginny. Nabídla mi džus... Nenapadlo mě čekat nějaký podraz. Dala do toho lektvar, co vymyslely dvojčata.“

„Chceš tím říct, že ti lektvar udělal tohle?“ Severus pohladil bolavou tvářičku kloubem prstu, tak jemně... „Máš naštíplou čelist, Harry. Dám ti Kostirost a Hojivou mast. Dopověz to,“ vybídl ho a začal hledat v zásobách příslušná léčiva.

„Když jsem to vypil, poslala na mě Poutací kletbu, abych jí neutekl.“ Harry si všiml, že se lektvarista zarazil, ale pokračoval v hledání.

„Pak se začala vyptávat, kam o víkendech mizím a co dělám.“

„Pitomá holka,“ zavrčel Severus opovržlivě.

„Spíš vychytralá,“ řekl Harry. „Ten lektvar se jmenuje Pravdivý doušek. Funguje jako Veritasérum.“

Nato Severus zesinal, lahvičky v jeho rukou zacinkaly, jak se mu rozechvěly ruce. „A tys jí řekl...?“

Harry zavřel oči.

„Všechno,“ hlesl. „S KÝM jsem byl. CO jsme dělali. KDE jsme to dělali. A snažil jsem se zlomit tu Poutací kletbu. Nakonec se mi to povedlo. Ale to už začala brečet, hysterčila, že tě nemůžu milovat, protože jsem byl vždycky na holky... Pak řekla, že to řekne Brumbálovi.“

„Takže teď je u něj?“ zašeptal Severus, bledší než obvykle. „Skvěle. To ona tě uhodila?“

„To Ron,“ odpověděl Harry. Poslušně vypil lektvar, který před něj muž postavil, nechal si namazat Hojivou mastí čelist a tvář. „Neslyšel, co jsem říkal pod vlivem toho lektvaru, ale... viděl, jak jsem... na Ginny seslal Zapomínací kouzlo.“ Teď měl zase sklopenou hlavu, měl strach se na svého milence podívat. „Vytvořil jsem jí jinou vzpomínku. Přiměl jsem ji myslet si, že mě pozvala na rande a já ji odmítl. Tak za Brumbálem ani nestihla jít. Nepamatuje si nic... z toho, co jsem jí nechtěně řekl. Když odešla, Ron mě praštil s tím, že mi to nikdy neodpustí. Zaútočil jsem na jeho sestru... zasloužil jsem si to. Stálo mě to naštíplou čelist a nejlepšího přítele.“

„Ne to cos udělal, Harry,“ objal ho muž opět, „ale to, co je mezi námi, to tě stálo tvé přátelství. Kdyby nebylo mě...“

„Přestaň s tím,“ podíval se mu chlapec do očí, „jestli o něco nechci přijít, jsi to ty. Mám Rona rád, vždycky pro mě bude přítel. Zpanikařil jsem a udělal jsem první, co mě napadlo... Mohl jsem Ginny přesvědčit, že to není, jak si myslí, že je to pravá láska. Pochopila by to. Já se ukvapil.“

„Možná ne,“ řekl Severus a odtáhl se. „Možná... Myslím, žes udělal jediné, cos v dané chvíli mohl. Slečna Weasleyová mohla napáchat s takovou informací obrovské škody. Kdyby se ta novina dostala do ruky třeba Zmijozelům... Jejich možností mi uškodit se obávám víc, než Albusovy intervence.“

„Pořád tě ohrožuju,“ zašeptal Harry. „Copak ti to vůbec nevadí?“

„Dokud je válka, stále riskuji, Harry. A ne proto, že chodím s tebou. Právě to je na mém životě to nejlepší.“

Harry se pousmál. Když si uvědomil, že ho už tvář nebolí, roztáhl pusu ve větším úsměvu. „Stojíš mi za každý risk,“ řekl s láskou. „Teď... mohl bys...“ zarazil se a zčervenal.

„Co?“ vyzvídal Severus pobaveně. Líbilo se mu, že se Harry červená, vypadal tak sladce...

„Vezmi si mě,“ zašeptal chlapec a s divokým zablýsknutím v očích na něj skočil.

 

„Harry!“ lapl Severus po dechu, jak se na něj jeho lvíček vrhl. „Počkej, tady ne!“ zasténal, když ho na citlivém krku poškádlila horká ústa a hbitý jazyk. „Navíc, Poppy se má za chvíli vrátit od sv. Munga. To by ji rovnou mohli odvézt zpátky, kdyby nás viděla...“

„Takže?“ odtáhl se Harry se zklamaným výrazem. „Nechci čekat do dalšího víkendu. Potřebuju tě.“

„Vrátili jsme se příliš brzo,“ vzdychl Severus chápavě. Rozuměl svému Nebelvírovi. Skutečně ho potřeboval, ztratil jistotu v podobě Weasleyho přátelství a potřeboval jakékoliv ujištění, že neztratil vše. Čin slečny Weasleyové zanechal více následků, než jen narušené kamarádství. Harryho sebevědomí bylo vždy mizivé.

Podal chlapci krabičku s letaxem, ukázal na krb. „Přenes se do mých komnat. Já dorazím, jakmile se Poppy vrátí. Ze sklepení půjdeme spolu. Do Útočiště se dá i krbem. Jistě chápeš, proč jsem ho doteď nepoužil.“

Chlapec přikývl. Ale než si nabral letaxový prášek, naklonil se k lektvaristovi a políbil ho. „Tak dole,“ šeptl. Muž přitakal. Pak ještě dodal: „Pošlu za tebou skřítka se snídaní. Na to zranění nemůžeš to, co jindy. Zítra to bude lepší,“ ujistil ho, když viděl Harryho otrávený výraz. Aby skryl své pobavení, vhodil letax do věčně zapáleného ohně, plameny zezelenaly.

Hadí doupě,“ prozradil mu název svých komnat Severus. Podle úsměvu poznal, že to Harryho pobavilo. Za chvilku jeho Nebelvír zmizel v plamenech.

Povzdechl si. Sotva se odhalil a Harry mu odpustil, začal jim okolní svět šlapat na paty. Jestli to nebylo jednodušší, když vše tajil...

Ne. Potřásl hlavou nad vlastními myšlenkami. Ještě měl v živé paměti ten stres a obavy, že ho Harry pozná... Nechtěl by tím projít znova.

 

Krb ho jako obvykle doslova vyplivl ven.

„Zatracený krby,“ zaprskal Harry, když zaparkoval na koberci, jen tak tak, že se nezabrzdil o pohovku. Vstal, kouzlem se zbavil všech nečistot a sazí, stejně jako okolí krbu. Nechtěl po sobě nechat nepořádek.

Pozdravil Severusova bradavického skřítka Fillyho, jakmile se zjevil s tácem. Usadil se ke stolu, kde už kdysi snídal a nechal si naservírovat talíř příjemně teplé, ale ne horké krupičné kaše, sypané kakaem. Skřítek mu vyřídil, že musí vynechat věci na kousání a příliš horké, nebo příliš studené.

Harry to s povzdechem akceptoval a pustil se do jídla.

Pak začal věnovat pozornost Severusovým pokojům. Sice už tu byl, ale to bylo jiné... Tehdy pro něj byl Severus pouze učitelem. Teď... je celý jeho život. Pousmál se. Konečně jeho život neřídí válka. Konečně žije i pro něco jiného.

Najednou zase zvážněl. Začal žít, konečně opravdu žít... Ale neměl by zanedbávat svoje povinnosti. Hodně se jim věnoval, když byli se Severusem rozhádaní. Čas, který obvykle trávil o víkendech v Útočišti, během těch dvou týdnů prožíval ve věži se svým namalovaným příbuzným a studoval. Taky tam zašel, když jim Severus vyprávěl v hodině Obrany o živelné magii. Hledal, jestli tam opravdu něco je a samozřejmě to našel... Bohužel psané formou hadího jazyka, takže si to bude žádat překlad... Pokoušel se cvičit, jakmile si přečetl dost, aby zjistil, pro který živel má vlohy. V tom mu dost pomáhala meditace, kterou prováděl před spaním. Kolikrát při tom opravdu usnul, což ho mrzelo. Ale taky... Ve snech se mu ukazovaly věci, podle nichž odhadoval, že jeho elementem bude vzduch.

I když už famfrpál nehraje, létat umí. Madam Hoochová od začátku říkala – jakmile ho uviděla na koštěti – že má pro létání vrozené vlohy. Taky ho napadlo, že pokud by byl zvěromág, nejspíš bude ptákem, pokud ty sny o větru a létání byly k něčemu. Zajímalo ho, jaký živel by zvládal Severus... Nepochyboval, že je dost mocný. Není taky zvěromág? Musí se ho zeptat. Jaké by on mohl být zvíře?

Harry se nad tím tak hluboce zamyslel, že ho málem trefil šlak, když se k němu nenápadně přiblížilo veliké běloskvoucí zvíře a Severusovým hlasem mu sdělilo: „Harry, ještě musím zajít do ředitelny. Připojím se k tobě, co nejdříve to půjde. Mimochodem, nezměnil se ti taky Patron?“ Omámeně se díval na ohromného lva, než zmizel, pak vytáhl hůlku. Uvažoval o své nejšťastnější vzpomínce... Teď to musela být jiná, než jakou používal donedávna. Ta minulá souvisela s jeho zážitky na Niwlog a původním Ellisem.

Pak s úsměvem zavřel oči, nechal se naplnit tou správnou vzpomínkou...

 

Vidí sám sebe, jak před hořícím krbem čeká. Na něj. A on přichází. Jeho tmavé oči hoří láskou a nadějí. A Harry cítí radost až v konečcích prstů.

 

Mávl hůlkou. „Expecto Patronum.“

Pak otevřel oči. Z konce hůlky vytryskla stříbřitá záře, rychle se zformovala do podoby velikého dravého ptáka.

Jestřáb.

Obletěl místnost, když neobjevil žádnou hrozbu, vrátil se k Harrymu. Náhle kdosi užasle vydechl. On i jestřáb se ohlédli po zvuku, vzápětí se Patron klidně vytratil.

 

Severus hleděl na svého chlapce, seděl před krbem, v ruce hůlku. Usmíval se, šťastně. Pak se mu kolem hlavy mihlo cosi stříbřitého a velkého. Nejdřív se lekl, ale pak si oddechl, když pochopil.

Tohle byl Patron. Harryho Patron. Nádherný pták. Zjevně dravec...

To Severuse zarazilo, ale zároveň mu došlo... Tohle byl jestřáb. Niwlogský jestřáb.

Byl dojatý.

Nemusel nic říkat. Stačilo podívat se Harrymu do očí... Nikdy by ho nenapadlo, že si s někým bude rozumět beze slov. Asi to bylo jejich blízkostí. Fyzická i duševní intimita jim pomáhala chápat toho druhého.

„Nádherný Patron, můj Harry,“ zašeptal a přešel k chlapci. Měl v úmyslu jej políbit na čelo, ale Harry zdvihl obličej výš, nenechá si ujít třeba jen kratičký dotek těch sladkých rtů...

Letmý polibek se prohloubil, zintenzivněl. Mysl obou zatemnila vášeň, takže úplně zapomněli, že se chtěli vrátit do svého víkendového hnízdečka.

Harry přepustil Severusovi své místo v křesle, ale vzápětí se mu uvelebil na klíně a hladově ochutnával jeho úzké rty.

Severus se jen na moment odtrhl od těch hladových úst a seslal kolem nich tišící a zamykací kouzla. Kdyby necítil Harryho vlastní – mnohem silnější – magii, nedošlo by mu, že Harry jeho ochrany posiluje svými vlastními. Teď se do komnat nedostane snad nikdo, maximálně sám Merlin.

 

Dva čarodějové na jednom křesle se vášnivě mazlili, zase napůl svlečení. Severus hlasitěji zasténal, když Harrymu došla trpělivost a rychlým kouzlem jim odstranil oblečení. Ten pocit kůže na kůži... Navíc ten krásný talentovaný mladík se vlnil na jeho klíně, až z toho šílel. Tiskl se na něj, cítil na břiše Harryho připravený úd... Pokud si myslel, že s Harrym už nemůže být tvrdší, mýlil se. Byl každou vteřinou vzrušenější.

„Lásko... Tohle dlouho nevydržím,“ zasténal. A málem vykřikl, když horké rty vsály jednu z jeho bradavek. A vzápětí jedna pevná dlaň sevřela jeho napjatou mužnost.

Severus si uvědomil kluzkost chlapcovy dlaně, zatajil dech. Jen představa, že za okamžik bude uvězněn hluboko v horkém, těsném, hebkém nitru svého milence... Snažil se ovládnout. Miluje, když vyvrcholí hluboko v něm, je to jako označení, že mu Harry patří... Chtěl vydržet dost dlouho, aby si to užili oba.

Aniž od něj odtáhl ústa, popadl chlapce za boky, ten se mu ale vymanil, otočil se a dosedl na něj. Oba hlasitě zasténali.

Severus znovu svíral Harryho boky, ten se svíjel slastí, jak do něj pronikal horký tvrdý nástroj rozkoše.

„Bože... můj bože...“ šeptal Nebelvír, jak se pohyboval proti klínu svého milence. Najednou pozměnil polohu, prudce dosedl až nadoraz, vykřikl rozkoší a opřel se o Severusovu hruď. Muž ho objal, nechal své dlaně putovat po hebké pokožce zvlhlé potem. Něžně hladil, opatrně dráždil citlivé hrbolky Harryho prsou, druhou pomalu přejížděl po jeho erekci.

Prudce se proti sobě vlnili, sténali, jejich vzdechy tlumily polibky.

„Severusi... já už brzy...“ snažil se Harry upozornit na svůj výbuch, následkem toho lektvarista zrychlil výpady svého klína a pohyb své ruky. Vždycky se mu tak líbilo, když se udělali najednou...

Za malou chvíli se Harry v jeho náruči zatřásl a zakřičel jeho jméno. Severusovu ruku polilo vlhké horko, ale sotva si to uvědomil, protože jak se Harryho vnitřní svaly v extázi stáhly, těsné horko jej dohnalo k jeho vlastnímu vrcholu. Zasténal a pevně sevřel náhle bezvládné tělo na svém klíně, stále svíraný jeho úzkostí.

„Lásko...“ zašeptal. „Jsi v pořádku?“

Ozvalo se potvrzující zavrnění.

„Miluju tě,“ uslyšel po chvíli ještě. Usmál se a zabořil obličej do zvlhlých vlasů. „I já tebe, můj lvíčku,“ odpověděl potichu. Chvíli se nehýbal, nechal Harryho odpočívat, nakonec, poslední 36 hodin doslova promilovali. Oba byli utahaní.

 

Když chlapec pořádně přišel k sobě, opatrně se nadzvedl a nechal ze sebe lektvaristovo mužství vyklouznout. Kouzlem je oba očistil, pak se k Severusovi sklonil a políbil ho. Muž mu polibek něžně oplatil.

„Když už jsme zasvětili tvé komnaty,“ usmál se Harry, „Myslíš, že se musíme vracet do Útočiště?“

Severus se hraně zamyslel. „Řekl bych, že to není třeba. Ale chtěl bych, abys tu zůstal. Kdyby se někdo ptal... Mluvili jsme o tvém výcviku, nitrobraně a tak. Kdybych zůstal na ošetřovně, nechal bych si tě tam na pozorování...“

„Dobře,“ kývl Harry. „Stejně nikdo nečeká, že mě dneska uvidí, až na Ginny a Rona, protože mě viděli ráno... Pro všechny ostatní tu zase nejsem.“

„Dobře,“ pochválil ho profesor. Sáhl po svých věcech, pomocí kouzel se rychle oblékl a upravil. Zatímco Harry si užíval, jak ho Severus pozoroval, když se pomalu oblékal. A navzdory hábitu dobře viděl jeho – zaujetí.

„Byi jsme bez sebe jen dva týdny,“ poznamenal, když ho objal a na stehně ucítil pevný důkaz Severusovy pozornosti. „Jakto, že jsme tak nadržený?“

Severus jen frustrovaně potřásl hlavou, sám to nechápal. Bylo mu jasné, že svého chlapce miluje, touží po něm, jeho plných a talentovaných rtech, štíhlém těle, které mu dokázalo dát rozkoš, jako nikdy žádné jiné... Měl pocit, že je na něm závislý.

Ale neskutečně ho překvapilo, když si Harry klekl a rozepnul mu kalhoty. V okamžiku osvobodil jeho opět vztyčený nástroj a jal se mu věnovat, jak nejlíp uměl. Severus si užíval obšťastňování, které mu přineslo další nádhernou křeč. Dlouho pak líbal svého Nebelvíra, dokud se i jeho tělo znovu neroztřáslo v rozkoši. Navzdory tomu, že už nebyli v Útočišti, strávili spolu téměř celý den a občas si dovolili dokázat svou lásku.

 

Harry ten večer ze sklepení odcházel šťastný. Přestože nestrávil celý víkend v posteli, jak toužil, ztratil přátelství a důvěru svého nejlepšího kamaráda, Severus mu všechno bohatě vynahradil. Jak slíbil a jak si Harry ostatně přál, trávili spolu čas poznáváním svých duší. Konečně bez přetvářky a okolků.

Harry svému milenci vyprávěl, co objevil nedávno v rodinné knihovně, Severus mu naopak povídal o svých teoriích ohledně živelné magie... Taky mluvil o lektvarech, Harry o svém malování... a i když se tomu snažili vyhnout, okrajově zabrousili i k Voldemortovi. Večer se přiblížil, ani nevěděli jak. Odděleně se pak přesunuli do Velké síně na večeři.

 

Následující ráno se Neville probouzel značně neklidně. Nejenže měl prázdnou náruč, od chvíle, co odešli z ošetřovny, si o Draca dělal starosti.

A když dnes ráno vstoupil do Dracovy koupelny a spatřil bledého a uslzeného Zmijozela klečet u záchodové mísy, došel k názoru, že něco není v pořádku.

Po delším přemlouvání – protože Draco se držel víry, že nejspíš jen chytl chřipku – doprovodil svého blonďáčka do péče madam Pomfreyové.

Ta si Draca prohlédla, utrousíc, že to zvracení můžou způsobovat i nervy, vzhledem k prožitým stresům v poslední době, ale když bledězelený mladík ucítil vůni kávy, linoucí se z její kanceláře, vzal útokem nejbližší toaletu a ona zpozorněla.

Věděla o vztahu těch dvou, bylo jí naprosto jasné, že spolu netráví čas hraním piškvorek, kromě toho rozeznala změnu v síle jejich magie, kteráž to nastala ve stejné době...

A protože byla ve vší tichosti obeznámena s Voldemortovým plánem na získání potomka a něco si domyslela, podle stavu zemřelého Luciuse, napadlo ji – čistě teoreticky – co když...

 

„Vypil jste zhruba před čtrnácti dny nějaké lektvary? V době, kdy jste byl zajat?“ zaútočila první otázkou, když se mladík konečně vrátil do hlavní části ošetřovny.

„Pokud vím, tak ne,“ zavrtěl Draco hlavou, mírně, začínala ho bolet. „Na Manor jsem dobrovolně vypil jen čaj a džus, brusinkový. Proč?“

„Brusinkový,“ zamumlala chápavě. „Ten mohl překrýt chuť.“

„Chuť čeho?“ dožadoval se Neville odpovědi. Začínal se bát, jestli jeho miláčka někdo neotrávil...

„Ještě jedna otázka,“ odmítla prozatím odpovědět. „Měl jste – v následujících 48 hodinách po návratu z Malfoy Manor – sex?“

Oba chlapci tuhle otázku nečekali a zrudli.

„No a co?“ nadhodil Draco drze. „Už dávno nejsem panic. A spal jsem se svým klukem, jsme oba zdraví, to přece není zakázaný, vyspat se s někým koho miluju!“

„Nejde o zdraví a ani o zákaz, mladý muži, jde o to...“ zarazila se, jak nahonem nevěděla, jak to říct... S dívkami měla větší praxi.

„Jste v jiném stavu, Draco,“ prohlásila prostě. „Musel jste otěhotnět těsně po návratu. Pravděpodobě vám byl v Manor podán Lektvar plodnosti a pokud jste v inkriminované době poté měl sex několikrát... Častý sex podporuje početí, to je vám doufám jasné. Výsledek... je stoprocentní, podívejte se.“ zamávala před Dracovým břichem hůlkou, objevil se mírně rozmazaný obrázek. Po chvíli trochu zaostřil. Poppy ukázala na jakýsi maličký tmavý útvar.

„Vidíte tady? To je plod. Vaše dítě.“

Draco nevěřícně zíral na pohyblivý obrázek svého nitra.

„Já... jsem těhotný?“ zajíkl se Zmijozel. Položil si ruce na své dosud ploché břicho. Pak se podíval na svého milence, který měl podobně nevěřícný výraz.

„Tys mě ZBOUCHNUL!“

<<                                                     >>

 

Komentáře: 50.Životní ztráty a překvapení

?

? | 22.11.2016

Kdy bude další díl??????

:-)

dablinka | 29.10.2016

úžasný příběh, nedokázala jsem se od něj odtrhnout... takže jsem četla do půl čtvrtý do rána :D připomíná mi trochu jednu moji oblíbenou povídku akorát obráceně... Strom poznání.
Trochu mě děsí co se pokazí... když přestáli tohle odhalení... moc se těším na pokračování

...

ghost | 25.10.2016

Blahopřeji k 50. kapitole. Tahle povídka je skvělá a nemůžu se dočkat pokračování. I když je mi líto, že se blížíme ke konci. Díky moc za tuhle povídku.

Avalon

Avalon | 25.10.2016

Krásná a hlavně jubilejní kapitola.
BLAHOPŔEJI a moc se těším na pokračování.

:)

market | 22.10.2016

Nádhera :D Moc se mi to líbí. Dracova reakce byla naprosto senzační. Moc se těším na pokračování

:)

lia | 18.10.2016

krásný konec. těším se až to bude Nevil zpravovat

:D hahaha

Kiki | 17.10.2016

Dracova reakce nejlepší! ;)

:-) | 17.10.2016

Už mi pomalu začínají docházet slova. Kapitola naprosto luxusní,famozni, nádherná, překrásná, pěkná...
PS:Užij si zaslouženou dovolenou.

do půl sta

sisi | 17.10.2016

blahopřeji k uveřejnění jubilejní 50. kapitoly. Je to jako kráčet rozkvetlou zahradou a užívat si sluneční paprsky, štěbetání ptáčků v křoví, jemný vánek v korunách stromů, měkký trávník pod nohami, zurčení potůčku i vůni květin.
Tato povídka je hodně plná různých dějových linií, které se perfektně prolínají. Líbí se mi ty záhady okolo Harryho předků, rozhovory v síni předků, možnost překládat knihy z hadího jazyka. Draco s outěžkem spíš překvapil. Že by jej Harry následoval?Díky.

...

Jackie | 17.10.2016

škoda, že se to pokazí.

Záznamy: 1 - 10 ze 14
1 | 2 >>

Přidat nový příspěvek

Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano (35)
100%

Ne (0)
0%

Mohlo to být lepší (0)
0%

Celkový počet hlasů: 35