43. Stahují se mračna

    Snídaně ve Velké síni byla jako vždy. Jako každý rok, před tímto. Nerozlučná nebelvírská trojice opět pohromadě, přišli společně, ač dva z nich téměř bez ustání zírali jeden na druhého a ten třetí jim 'křenil'...

Velké změny se ale udály jen někde. Letošní nejdiskutovanější pár – Malfoy a Longbottom – přišli taky spolu, sice se rozešli každý ke svému stolu, ale sedli si tak, aby na sebe viděli. Bylo na nich znát, že jejich vztah je nadále pevný a nezměněný.

 

Harry se do Bradavic sice dost těšil, ale v tuto chvíli by byl raději jinde… Ale mohl se těšit na večer. Zasvětí ložnici v Útočišti. Spokojeně se zašklebil.

Hermiona si všimla, jak se Harry šklebí. Neodolala, musela se zeptat: „To jsi tak rád, že jsi zpátky, Harry? Tak šťastně jsi se po návratu z prázdnin nikdy netvářil.“

„Největší radost mám z toho, že je pořád ještě víkend, Miono,“ prohlásil Harry upřímně. Nelhal, vážně měl radost. Kdyby nebyl víkend, nebylo by žádné Útočiště, žádný Ellis, žádný... sex.

„Neblázni, Hermiono, kdo by se těšil, že je zpátky ve škole,“ zahuhlal Ron téměř nesrozumitelně, s plnou pusou. „Užívej si volno,“ radil. „Pozítří nám to zase začne.“

Dívka si odfrkla. Vypadalo to, že kluci si všechno vyříkali a smířili se, taže to bude asi jako dřív. Harry přes prázdniny určitě nevěnoval pozornost úkolům, musí mu to připomenout. Na Ronovo učení naštěstí dohlížela celé měsíce Molly a o Vánocích i Hermiona sama, když dorazila k Weasleyovým na pár dní.

„Až se vrátíš od profesora Brumbála, Harry,“ řekla tišeji, aby nepřilákala nežádoucí pozornost, „měl by ses podívat na svoje prázdninové úkoly. Asi ti zaberou celý víkend, ale...“

„Z čeho soudíš, že nemám úkoly hotový?“ zamračil se Harry. Jasně, tušil, proč si to kamarádka myslí, vždycky byl trochu lajdák. Ale myslel si, že jí dokázal, že to letos bere trochu vážněji. Bodlo ho malé zklamání.

 

Mladá žena s rozevlátým účesem se zatvářila zaraženě. Skutečně očekávala, že uslyší nespokojené remcání, protože Harry se na uložené úlohy ani nepodíval... Nikoli poprvé ji napadlo, že má její přítel v něčem pravdu – Harry se změnil.

„No... tak mě to... napadlo,“ hlesla. „Vždyť jsi vždycky všechno dělal na poslední chvíli.“

„No tak letos jsem si udělal víc času,“ řekl Harry a snažil se neznít tak naštvaně, jak se cítil. Své přátele miloval, nechtěl se s nikým z nich rozhádat. Tak jen věcně dodal: „Chce to jen správnou organizaci. I s tou fůrou úkolů to byly nejlepší prázdniny, co jsem kdy měl.“

Hermiona vypadala, že se jí ulevilo.

A Harry, sedící proti ní, tušil, že pochopila, že se snaží skrýt svůj hněv vůči ní. Usmál se na ni, aby jí dal najevo, že ji přese všechno má rád.

 

Ředitel Brumbál nenápadně pozoroval nebelvírskou tabuli. Především Zlaté trio, nebyl si jist, jak budou vztahy těchto tří přátel vypadat teď, s příchodem Harryho obrovské moci.

Půl noci nespal, aby se rozmyslel, jak si o tomto choulostivém tématu promluvit se svým oblíbeným studentem. Občas se cítil jako jeho dědeček, nakonec, jako maličkého jej choval v náruči, přebaloval, viděl jeho první krůčky, sdílel jeho žal, když se chlapci po nástupu do školy stýskalo po rodičích... Považoval jej za rodinu, třebaže příbuzní byli více než vzdáleně.

Občas jej napadalo, jak Harry vnímá jeho samého.

 

Z myšlenek jej vyrušila madam Pomfreyová. Tichounce poznamenala: „Možná by bylo dobré s mladým panem Potterem promluvit, Albusi. Jako vychovaný u mudlů nemusí tušit, co obnáší přijetí plné magie.“

„Souhlasím s tebou, drahá Poppy,“ přitakal ředitel. „Tuším, že Harry má v tomto ohledu nejspíš minimální informace. Už jsem si ho předvolal. Chceš-li, také si s ním promluv, z pohledu lékouzelnice. Já s ním chci mluvit, abych ho varoval před jeho divokou magií. A zdá se, žes' měla pravdu, drahá Minervo,“ složil poklonu své zástupkyni, když usedla po jeho druhém boku.

„A v čem?“ nechytala se profesorka. Neslyšela, o čem si ředitel s lékouzelnicí špitali, takže jí nic nedošlo.

„V tom, že Harryho tajemná přítelkyně bude zřejmě mudlovského původu. Přinejmenším to vysvětluje, proč se o letošních Vánocích tolik hnal domů,“ usmíval se starý čaroděj. „Jsem tak rád, že je ten chlapec konečně šťastný. Zaslouží si to, po tom všem.“

„Byla bych raději, kdyby nám řekl o koho jde,“ začertila se nebelvírská vedoucí. „Jak si může být jist, že ji jeho mlčení stačí ochránit?“

„Možná to není na škodu,“ mínila Pomfreyová. „Kdo nic neví, nemůže nic prozradit.“

„Možná, ale...“ nechtěla se dát Harryho vedoucí.

„Dámy, dámy,“ tišil je Brumbál, „především je to Harryho rozhodnutí. Když se rozmyslí a bude nám chtít něco říci, budeme tu pro něj. Prozatím na něj nebudem tlačit, maximálně mu dáme najevo, že za námi může přijít.“

S tím obě ženy souhlasily a věnovaly se snídani. Brumbál si v duchu pogratuloval k zažehnání sporu mezi oběma lvicemi, když pohlédl k nebelvírskému stolu, trojice právě vstávala. Zadíval se na černovlasého mladíka, ten, jakoby pohled ucítil, ohlédl se. Neznatelně přikývl a usmál se.

Ředitel mu úsměv vrátil a když Zlaté trio odešlo ze Síně, vstal taky.

 

V chodbě před ředitelnou se přátelé rozdělili. Harry zamířil k chrliči a Ron s Hermionou... někam, kde by se mohli věnovat sobě, předpokládal. Byli bez sebe - nepočítaje Vánoce – skoro půl roku. Dlouhé odloučení se na jejich vztahu očividně podepsalo jen nadměrnou nadržeností. Už po probuzení Ron kamaráda informoval, že chce 'večer strávit trochu času s Mionou', tak jestli by nevadilo, kdyby si půjčil pokoj...

Mladý zrzek rozhodně nemohl tušit, že se podobné aktivity jeho příteli velmi hodí. Harry ochotně přenechal jejich společný pokoj Ronovu randeti, slíbil, že přespí v Komnatě nejvyšší potřeby, aby jeho přátelé měli dost času pro sebe. Bylo mu jasné, že na Grimauldově náměstí, pod dohledem přísné Weasleyovic matky, si spolu nic moc užít nemohli. A takhle se aspoň může sám nenápadně vytratit do Útočiště.

 

Sotva došel Harry ke kamenné soše, chrlič se odsunul. Mladík si z toho odvodil, že ředitel už je u sebe a zjevně na něj netrpělivě čeká.

Na vyzvání po zaklepání vešel, snaže se utajit mírnou nervozitu.

„Není důvod k obavám, milý chlapče,“ usmíval se ředitel ze svého místa. „Dáš si čaj, nebo...“

„Nedám, pane, díky,“ odmítl Harry zdvořile. „O čem jste chtěl mluvit? Kromě toho, co jsem chtěl...“

„Myslím, že to tušíš, Harry,“ zvážněl čaroděj. „ O něčem, co jsme, tedy někteří z nás, na tobě poznali.“

„Bože!“ zasténal Harry, celý rudý. „Pane, tohle vážně není něco, co bych chtěl probírat se svými profesory! Bez urážky, je to moje soukromá věc!“

„Já to respektuji, Harry a nehodlám na tobě vyzvídat cokoliv bližšího,“ ubezpečil ho Brumbál. „Chtěl jsem ti pouze nabídnout pomoc a ochranu pro tvou přítelkyni, kdyby bylo potřeba. Můžeš se na kohokoli z profesorského sboru obrátit, kdybys potřeboval. Toto je příliš neklidná doba.

A taky... Jde o to, že jsem tvou obrovskou moc vycítil, už když jsi vstoupil na pozemky školy. Ochrany hradu mě informovaly o přítomnosti mocného čaroděje. Až když jsem tě uviděl, došlo mi to. Je to skutečně obrovská moc. Rád bych ti pomohl s jejím zvládnutím, pokud chceš pomoc. Ani já nedosahuji tvé moci, ale přecejen už jsem na světě nějaký ten čas a mám zkušenosti, které by ti mohly být užitečné.“

Mladému Nebelvírovi se ulevilo. „Asi s tím budu potřebovat pomoc,“ připustil. „Něco jsem zkusil už o prázdninách, ale k tomuhle potřebuju radu někoho zkušeného.“

„Mohu se zeptat, co jsi zkoušel?“ zajímal se ředitel.

„No, například, jsem celkem hodně používal mou stínovou magii. Bylo mi řečeno, že když použiju hůlku, mohl bych ji zahltit a přestala by fungovat. Takže kouzlit s hůlkou jsem vlastně ještě nezkoušel...“

„Můžeš to zkusit teď, co říkáš,“ pobídl ho Brumbál. „Aspoň budeme vědět, nakolik potřebuješ trénovat.“

„Dobře,“ zamumlal Harry. Rozhlédl se, z blízkého stolku si stínově přivolal prázdný šálek.

„Zkusím obyčejné Levitační kouzlo,“ informoval ředitele. Ten přikývl a čekal.

Windgardium Leviosa!“ pronesl, hůlkou udělal příslušný pohyb.

A nic.

Zopakoval to.

Znovu nic.

Bezmocně se podíval na Brumbála. Ten se na něj chlácholivě usmál. „To nic, chlapče. Chce to čas, než se naučíš, kolik své magie můžeš nasměrovat do hůlky. Já měl úplně stejný problém. Ale naštěstí, má matka na to tehdy měla velmi moudré řešení. Nikdy není dobré, dát najevo úplně vše, co umíš a v tomto případě, je spíše moudré, ponechat nepřítele v nevědomosti. S tím jistě souhlasíš, že, Harry?“ podíval se na chlapce.

„Rozhodně, pane,“ přitakal Harry. „Takže...?“

„Připravil jsem si pro tebe něco, co ti pomůže,“ sdělil mu čaroděj a vstal. Z blízké knihovny vzal malou dřevěnou skříňku, tvarem Harrymu připomínala ty, v kterých prodával pan Ollivander své hůlky. Když mu ji ředitel předal, otevřel ji. Uvnitř skutečně ležela hůlka.

„Ukaž mi svou hůlku, Harry,“ požádal ho Brumbál. Harry z pouzdra na zápěstí vytáhl svou cesmínovou společnici, zvědavý, co se bude dít.

Brumbál si ji pečlivě prohlédl. Každý vroubek, škrábanec a i to jemné naštípnutí... I to, jak byla její rukojeť oblýskaná dlouhým používáním.

Vytáhl svou štíhlou hůlku, začal nad obyčejnou hůlkou v krabičce provádět různá mávnutí a cosi přitom mumlal. Po chvíli ze skříňky vyšel silný záblesk a Brumbál vrátil Harrymu hůlku a položil před něj skříňku.

„Ukliďsi tu pravou, ať si je nespleteš,“ poradil mu ředitel. „A teď si zkus tu druhou.“

Harry poslechl radu, pravou uklidil a falešnou hůlku, k nerozeznání stejnou od té původní, namířil na šálek.

Windgardium Leviosa!“ pronesl nadějně. Projel jím podivný záblesk energie, protekl paží a dlaní do hůlky, z které vytryskl paprsek a zasáhl šálek. Kousek porcelánu se rychle vznesl a chvěl se asi dvě stopy nad deskou stolu.

„Výborně, Harry,“ poznamenal ředitel spokojeně. „S tou svou pravou cvič a tuto zatím používej.“

„Děkuju, pane,“ hlesl Nebelvír vřele. „Ehm, co je tohle za hůlku?“

„Obyčejné dřevo, můj chlapče. Cesmína, jako tvá pravá hůlka, ale bez magických úprav a jádra. Kouzlem jsem okopíroval podobu, ale jinak to není kouzelnická hůlka. Mou matku to napadlo, když jsem já prožil své poprvé. Bylo to velmi těžké a protože ty jsi ještě mocnější, mohl bys mít stejné, nebo větší problémy.“

Harry napřed zrůžověl, při Brumbálově poznámce o svém poprvé, pak se ale zarazil. Starému profesorovi to neuniklo.

„Co se stalo, chlapče?“ zneklidněl muž. Zkoumavě si prohlížel náhle vyplašenou hochovu tvář.

Harry se ošil. Ale odpověděl.

„Já... se bojím.“

„Čeho?“

„Jestli jsem já mocnější ne vy, pane... Já... mám strach, jestli to vůbec zvládnu. Co když někomu ublížím?“

„Věř si, Harry,“ usmál se ředitel. „Chápu, že máš strach, každý ho . Ale máš tu přece lidi, kteří tvé obavy chápou a jsou ochotni ti s tím pomoci. A tahle falešná hůlka ti s tím taky pomůže.“

„Jo...“ Harry se na ten kousek dřeva zadíval, pak se usmál na ředitele. „Děkuju, pane profesore.“

„Není zač, Harry,“ usmál se starý muž a opřel se ve svém křesle. V první chvíli chtěl Harryho nechat jít, ale vzpomněl si, že ještě chtěl probrat včerejší Harryho nápad ohledně úprav rodu Blacků.

Nalil si nový čaj a zvažoval, jak začít.

Když si všiml, jak ho chlapec tázavě pozoruje, povzdechl si.

„Nevím, jak bych ti to řekl, Harry. Tvůj nápad, omezit Bellatrixina práva má svůj potenciál, bylo by to jistě užitečné. Ale došlo k některým věcem, které to znesnadňují.“

„Například?“ nadhodil Harry zvědavě.

„Například tvá moc,“ připomněl Harrymu jeho současný 'stav'. Chlapec znova znachověl. Ale nic neřekl, tak Brumbál pokračoval: „Je vysoce nestabilní, v tak raném stádiu probuzení. K magickému vyloučení člena rodu nestačí pouze podepsat dokument, jak sis zajisté představoval,“ zadíval se na Harryho, který krátce přikývl. Opravdu si to představoval jednoduše. Mělo ho napadnout, že tak závažná věc bude chtít víc než jen podpis.

„Jde o náročný magický rituál, za tvé přímé účasti. K tomu ale potřebuješ...“

„Stabilní magii,“ dopověděl Harry s pochopením. „Rozumím. Takže se s tím nic nedá dělat?“

„Prozatím ne, přinejmenším takto. Můžeš ji omezit jen právně, to nebude problém.“

Pane... Matka Tonksové je rodem Blacková, že jo?“ vzpomněl si Harry. „Můžu ji jako hlava rodu přijmout zpátky?“

„Ne, Harry,“ zavrtěl hlavou ředitel. „Je mi líto. Andromeda byla vyděděna jak právně, tak magicky. Andromedu zpět přijmout nemůžeš, ale pokud bys opravdu chtěl, může to platit pro její potomky.“

„Tonksovou?“ chytil se toho Harry. „Myslíte, že by chtěla?“

Ředitel pokrčil rameny. „Bude nutno, aby ses jí zeptal. Takové rozhodnutí nemůžeš udělat bez ní, navíc, být součástí rodu znamená i odpovědnost vůči tradicím a podobně. Nejdřív se informuj, co to obnáší a pak si s ní promluv, jestli o oficiální příslušnost k Blackům stojí. Během příštího týdne snad už přijde vyhotovený blackovský soupis.“

„Trvá to déle, než s tím Potterovským,“ nadhodil Harry. „To je to tak velký majetek?“

„Zadal jsem obě žádosti současně, ale kladl jsem důraz na Potterovský soupis, proto byl hotov tak rychle. Protože jsem byl správcem potterovského majetku po smrti tvých rodičů, měl jsem přehled, o tom, kam tvé peníze jdou a co se s nimi děje a v jakém stavu jsou nemovitosti. Teď, po převzetí soupisu, je to tvá práce, Harry, ale kdybys potřeboval radu, jakože ji potřebovat budeš, přijď za mnou. S blackovským majetkem jsem naopak nikdy neměl co do činění. Vím, že Sirius sepsal závěť, ale on sám se vlastně neseznámil s tehdejším stavem svého jmění. A díkybohu, že tě určil jako jediného dědice, protože jinak by právo dědit měla Bellatrix a po ní Narcissa. Uvažoval jsi, jak naložíš s ní? Pokud chceš držet majetek Blacků držet dál od Smrtijedů...“

„Má Dracova máma Znamení?“

„Myslím, že ne,“ zadumal se Brumbál. „Zeptáme se Draca. Ale skrze svou sestru by pravděpodobně měla přístup k majetku Bellatrix a přes ni Voldemort... A nezapomeň na Luciuse. Je Temnému pánovi příliš oddán. Stačí jediná cesta a máš po majetku, Harry.“

„Pane, o peníze mi nejde, to určitě víte,“ začal Harry. „Ale Blackovi, jako temná rodina, měli určitě víc, než jen finance. Nepochybuju, že vlastnili věci, o které by Voldemortova strana mohla stát. Nehodlám jim přenechat nic, co by mohli zneužít. Vydědím obě sestry,“ rozhodl se. „Doufám, že to Draco pochopí a nebude mi to mít za zlé. Jeho a Tonksovou chci v rodě nechat. Jen musím přerušit možné vazby Smrtijedů k Blackům.“

„Protože Draco sám byl Luciusem vyobcován z rodiny, neměl by to být problém,“ přikývl ředitel.

„Magicky?“ zajímal se Harry. „Opravdu na něj otec už nijak nemůže?“

Brumbál se zarazil. Stoprocentně jistě to nevěděl.

„Zeptám se Severuse,“ poznamenal. „Bude to vědět, jako Dracův kmotr.“

„Jsem rád, že má ještě nějakou rodinu,“ zamumlal Harry a uvažoval, proč při myšlence na příbuzenství se Snapem cítí jistou... žárlivost. Nerozuměl sám sobě. Mátlo ho, jak podivné myšlenky na Snapea občas má.

„Ano,“ souhlasil ředitel, „oba jste si prožili dost. Oba si zasloužíte kus štěstí.“

Harry si nebyl jist, na co přesně profesor naráží, ale měl neodbytný dojem, že o jeho divné žárlivosti přinejmenším má tušení.

 

Z ředitelny Harry odešel trochu zmatený. A nebyly to jen neurčité odpovědi, které mohly za jeho rozporuplnou náladu. I když se tím odmítal zabývat, zvláštní pocity vůči profesorovi lektvarů se v jeho nitru stále vyskytovaly. Ale i tak se rozhodl je ignorovat.

Do oběda na tom nebyl o mnoho líp, jeho přátelé se věnovali způlky jídlu a způlky sobě, zatímco jemu leželo v hlavě spousta otázek. Jakmile spořádal obsah svého talíře, nečekal na přátele, ale rozhodl se zajít do Merlinovy věže, za svým příbiuzným na obraze.

„Harry?“ uslyšel za sebou náhle ženský hlas. Ohlédl se, věnoval Tonksové úsměv. Usmála se zpět, vzápětí zakopla a zasakrovala. Harry potlačoval smích, když po něm zuřivě mrkla.

„Jaké jsi měl Vánoce?“ zajímala se růžovlasá pohroma, když se narovnala. Zamířila ke své učebně. „Nezajdeš na čaj?“ nabídla mu. „Poslal jsem vzkaz i Dracovi, je rodina, ráda bych s ním byla zadobře.“

„Krev není voda,“ souhlasil Harry. „Dobrý nápad.“

„Vlastně za to můžu poděkovat tobě,“ osvětlila mu. „Dal jsi mi příklad, svým návratem k příbuzným.“Prošli učebnou k malému schodišti, do jejího kabinetu. Harry si ještě pamatoval, jak vypadal, když učil Remus, ale Tonksová tam vnesla, jak to říct, nádech ženskosti. Tu mimochodem tento kabinet nezískal ani v době, kdy ho obývala 'růžová ropucha' Umbridgeová. Ani ty její dečky, krajky a obrázky s koťaty neudělaly místnost útulnější. Teď bylo znát, že kabinet obývá mladá žena. Příjemnou místnost proměnila ve svěží, i když formální. Z knihovny plné knih, mezi nimiž Harry zahlédl velmi zajímavé tituly, se dalo poznat, že je Tonksová sečtělá a vzdělaná. Na psacím stole se nacházela velká rodinná fotografie, hned si ji prohlédl.

Vedle vysokého hnědovlasého muže stála štíhlá blondýnka, s rysy, které viděl jak na Tonksové, tak i u Draca. Když člověk věděl, po čem se dívat, bylo znát, že jsou příbuzní. Před rodiči seděla mladší Tonksová v bradavickém hábitu, se svinutým pergamenem v rukách a zářivě se smála.

„Den, kdy jsem dostala diplom z Bradavic,“ řekla na vysvětlenou. Harry si všiml láskyplného pohledu, který vrhla na obrázek.

Vzápětí kdosi zaklepal,u druhých dveří, kterých si Harry předtím nevšiml. Tonksová šla otevřít, cestou znovu zakopla (o věšák). Harry odložil rámeček a pohodlně se usadil. Vítal, že se setká s oběma obmyšlenými, zeptá se jich, co si myslí o své příslušnosti k rodu.

Vešel Draco, lehce políbil sestřenku na tvář, na Harryho se usmál. Přijal místo na židli vedle něj, Tonksová jim překvapivě obratně nalila čaj.

„Tak, zaprvé jsem ráda, že jste oba přijali moje pozvání,“ začala řeč. „Zadruhé, mluvila jsem s Brumbálem, Harry. Proto jsem zorganizovala tohle sezení.“

„Páni,“ Harry se podivil. „Myslel jsem, že to nechá na mně.“

„U jídla jsi nám připadal dost zamyšlený, jindy by sis všiml, že na tebe celou dobu zírá Severus,“ namítla. Harrymu povyskočil adrenalin. Ale ovládl se, teď na tohohle muže vážně nechtěl myslet.

„To je asi pravda, normálně by mi to neušlo,“ přitakal a uvažoval, jak začít. Nechtěl si tyto dva přátele a vzdálené příbuzné jakkoli popudit proti sobě, nebo se jich dokonce dotknout.

Poškrábal se na nose a řekl: „Měl jsem plnou hlavu toho, o čem mluvil ředitel. Chtěl jsem o tom s vámi mluvit.“

„S námi?“ podivil se Draco. „O co může jít? Něco se snad stalo? Vážného?“

„Je to vážná věc,“ připustil Harry. „Potřebuji na něco znát váš názor, než se pustím do jisté věci. Obou se vás to týká, takže bych rád, abyste věděli, že vás mám oba rád a nechci vám tím nijak ublížit.“

„To zní opravdu vážně,“ podotkla Tonksová. „Ale povídej, Harry, my to zvládneme.“

„Přesně tak, ať je to cokoli,“ přitakal Zmijozel. „Odvahu, Nebelvíre.“ Zašklebil se, když na něj Harry vrhl ohnivý pohled.

„Dobře,“ vzdychl Harry. „Jde o to... Brumbál mi dal vyhotovit soupisy majetku, jak Potterů, tak Blacků. Ten Potterovský jsem dostal už na podzim, po tom Ronově útoku. Blackovský teprve přijde, ale napadlo mě... Chci z rodiny odstranit Bellatrix, nechci, aby měla jakýkoli přístup k majetku Blacků. To vám, tuším, vadit nebude.“ Draco i Tonksová přitakali, tohle jim opravdu nedělalo problém.

„Další věc... Draco, chci se zeptat na tvou mámu.“ Všiml si, jak se mladík napjal, jeho výraz, předtím zaujatý, se změnil v chladný.

„Važ slova, Pottere,“ varoval ho tiše. Harry kývl.

„Nechci dělat ukvapené závěry, proto se tě ptám,“ řekl stejně tiše. „Má Znamení?“

„Do dne, kdy jsem ji viděl naposledy, ho neměla,“ řekl mladý Zmijozel upřímně. „Nechtěla ho, prozatím stačilo, že ho má otec...“

Z řeči ho vyrušila Tonksová, jak se prudce nadechla. Blonďák se na ni podíval, pak rychle odhalil svá předloktí a ukázal jí je.

„Nechci s tou Voldemortovou špínou mít nic společného,“ ujistil ji. „A matka... Vím, že jí to vadí, ale neví, co má dělat. Neodváží se odejít od otce, nechce, aby si na ni ukazovali, jako na tu, která utekla od manžela a dobré partie... neměla by nic. Já se o sebe postarám, ale ona... neměla by ani nárok na výživné, kdyby odešla. I když bych byl radši, kdoví, jak se teď má, jestli jí něco neudělali... Nepíše mi... a já se neodvažuju, od chvíle, co jsem odešel z Manor.“

Povzdechl si a sklonil hlavu. Harrymu ho bylo líto. Odvážil se natáhnout ruku a pevně stisknout bratrancovo rameno.

 

Draco vzhlédl, zkoumavě se podíval do zelených očí... Ulevilo se mu, když tam neviděl soucit či lítost. To pochopení, které si přečetl v Harryho očích, stačilo.

„Rád bych řekl, že vím, jak ti je,“ řekl Nebelvír, „ale nevím, jaké to je, bát se o matku. Vždycky jsem si dělal o své přátele, o Siriuse... O všechny, které miluju. Strach o rodiče jsem nepoznal. Ale pomůžu ti, jak budu moct, Draco. Zkus matce napsat. Může jen odepsat, že se má dobře a je v pořádku, ale mezi řádky se dá vždycky něco vyčíst, ne?“

„Člověk by řekl, že jsi přece jen Zmijozel, ty Nebelvíre,“ usmál se Draco, trochu uklidněně.

Harry jen pokrčil rameny.

„Chtěl jsem ti říct, že mám v úmyslu obě zbývající sestry vydědit,“ řekl rychle a čekal výbuch.

Draco zúžil oči a klidně promluvil: „Povídej dál. U Bellatrix to chápu, má příliš blízko k Temnému pánovi. Řekni mi, proč moje matka?“

„Původně jsem ji chtěl ponechat, jak je,“ začal vysvětlovat Harry. „Ale Brumbál mi připomněl, že je Bellina sestra. A nerad by ponechával majetek Blacků v blízkosti Voldemorta a jeho Smrtijedů, jakkoli je tvá matka nezúčastněná. Dokud je s nimi, mohli by ji zneužít. Musíš vědět, že to není osobní, Draco. Nic proti tvé mámě nemám.“

„Ty v sobě opravdu máš něco zmijozelského,“ řekl Draco zamyšleně. „Věřím ti, že nechceš matce uškodit. A ponechávat podobné možnosti v blízkosti toho šílence, zvlášť když má k ruce mou ochotnou tetičku...“ zašklebil se znechuceně, „pokud chceš mou podporu, máš ji. Ještě něco bys mi k tomu chtěl říct?“

„Ano, chtěl. Zaprvé... děkuju, Draco. Vážně jsem čekal, že tě rozzlobím,“ řekl Harry s úlevou. „A to druhé... se týká vás obou,“ podíval se i na Tonksovou. Ta se doteď usmívala, Harryho slova ji přiměla zvážnět.

„Tonksová... Ptal jsem se Brumbála, jestli to jde, přijmout tvou mámu zpět. Prý to nejde, protože byla vyděděna i magickou cestou. Ale nemusí to platit pro její potomky. Proto se chci zeptat, jestli bys o to stála, být oficiálně Blackovou?“

„Harry!“ Tohle mladá bystrozorka zjevně nečekala. „Tohle... já... Musím si to rozmyslet, je to moc vážná věc. Nevadilo by ti, kdybych si o tom promluvila s rodiči? Táta tomu nebude rozumět, ale máma mu to vysvětlí...“

Harry ji ujistil, že na odpověď nespěchá. Tahle záležitost má čas. Pak se znovu otočil k Dracovi. „Platí to i pro tebe, Draco. I když tvá máma přijde o příslušnost k rodu Blacků, tebe, jako polovičního Blacka nemíním zavrhnout. Jsi dobrý člověk, není důvod tě připravit o rodinné zázemí.“

„O to se dostatečně postaral otec,“ zasmál se Draco trochu křečovitě. „Děkuju, Harry. Nevadilo by mi nosit jméno Black. Pokud se mě otec zřekne i magicky, což zatím neudělal... Přijdu o jméno Malfoy a cokoliv, co s tím souvisí.“

Harry si v duchu poznamenal, že tuhle informaci musí přetlumočit Brumbálovi. „Prima, tak jsme domluveni. Až půjdu ke Gringottům, potvrdit dokumenty ohledně přijetí blackovského dědictví, uvedu tě jako člena rodiny, s plnými právy. S tebou to můžu udělat později, až se rozhodneš, to je na tobě, Tonksová,“ pohlédl na bystrozorku. „Jsi příbuzná, na jakou můžu být jen pyšný. Je jedno, že jsme spřízněni jen vzdáleně.“

„Myslím, že přijetí postavení jako lorda Blacka moc dobře nechápeš, Harry,“ zasmál se Draco. „Až to bude oficiální, bude to, jako by tvůj kmotr byl tvým otcem. Jeho postavení bude tvým, jeho příbuzenství tvoje. A pokud přijmeš tady Tonksovou a mou maličkost, budeme spřízněni přímo. Trochu jako magicky adoptovaní. Na pokrevní linii nebude tolik záležet, budeme všichni Blackové. Formálně ty budeš něco jako otec, který nás adoptoval. Budeš hlava rodu, lord, bude tvou povinností se o nás postarat, jako bysme byli děti, naopak naší povinností bude, tě poslechnout. Uvedu příklad: kdyby tě někdo požádal o ruku Tonksové, souhlas bude na tobě, ne na ní. Takhle to chodí v čistokrevné rodině.“

Harry mrkl na ztuhlou tvář mladé ženy, okamžitě se rozhodl. „Tohle bych ti neudělal,“ slíbil jí. „Ať už budu hlava rodu, tohle si rozhodneš ty. Kdybys chtěla čistokrevného, nebo mudlorozeného, nebo i mudlu, vezmi si ho. Nevydědím tě a uspořádám ti krásnou svatbu. Nejsem blázen, abych se připravoval o rodinu. Tuším, že o svoje vztahy se taky postaráš sám, bratranče,“ ušklíbl se na blonďáka. „Tobě do toho taky nebudu mluvit.“

„Vřelý dík, bratranče,“ napodobil ho Draco. Dopil svůj šálek a dodal: „A nepochybuj o tom, že bych tě při pokusu o to, proklel do pátého kolene.“

„Nepochybuju,“ pokývl Harry. „Tonksová, kdybych se zapomněl, proklej mě taky.“

„Spolehni se... bratranče,“ zašklebila se. „Ještě čaj?“

Oba chlapci nastavili své vyprázdněné šálky.

 

'Rodinná' schůzka proběhla ve velmi přátelském duchu a odpoledne uteklo jako voda. Na svačinu zůstali mládenci v kabinetu Tonksové a pak se vřele rozloučili. Draco pak odešel za svými záležitostmi (na rande s Nevillem) a Harry do svého pokoje. Předpokládal, že Ron někde oblažuje, případně je oblažován Hermionou, takže nečekal, že při vstupu do své ložnice uvidí jako první štíhlé a nahé dívčí nohy.

„Páni!“ vyjelo z něj.

„Zatraceně!“ vykřikl zrzek.

„Ježiši!“ vyjekla Hermiona a schovala se pod peřinu. Ron, oblečený jen do spodků, zrudl jako ředkvička.

„To už je večer?“ zvedl Harry pravé obočí.

„No, vlastně, ono se to tak nějak... neplánovali jsme to,“ vylezlo z Rona. Hermiona vykoukla zpod deky, pod Harryho vědoucím pohledem zčervenala, ale požádala: „Když se otočíš, Harry, obleču se a půjdu. Zastavím se až večer, jestli...“

„To je v pohodě, Miono, zůstaň, kde jsi,“ mávl rukou Harry. „Já si jen něco vezmu. Zajdu si do Komnaty nejvyšší potřeby už teď. Hodláte přijít dolů na večeři?“

„Když to stihneme...“ poznamenal Ron pochybovačně. Harry se chápavě pousmál. Pamatoval si, jaké to měl on. Po svém poprvé se dostal k jídlu až následující večer... Blízkost jeho lektvaristy mu byla milejší než jídlo. Proto zavolal: „Dobby!“

Skřítek se s tichým prasknutím objevil a zapištěl: „Co si pan Harry Potter přeje, pane?“

„Dobby, přines prosím nějaké dobré jídlo a pití pro dva a dej na to Udržující kouzlo. Až budou mí přátelé mít hlad, snědí si to. Děkuju.“

Dobby se ztratil a po malé chvilce přinesl obrovský tác, naplněný jídlem, poháry a džbánkem s nápojem. Harry se mezitím hrabal ve svých věcech. Nenápadně si vzal plášť po otci, Pobertovskou mapu a rozloučil se. „Mimochodem,“ otočil se k přátelům, „bude lepší, když si zvenčí pověsíte kravatu na kliku. Tebe to mohlo napadnout, Hermi,“ podíval se na dívku, znova zrudla.

„Neplánovali jsme to na teď, nějak se to vymklo,“ hájila se.

„Není nic špatnýho na tom, být spontánní,“ usmál se, okamžitě se mu vybavila spontánnost jeho lásky. Například to milování v knihovně...

Zamával svým nejlepším přátelům, sebral Ronovu kravatu, která se příhodně válela kousek od dveří a odešel. S úsměvem pověsil kravatu na kliku a vytratil se do sedmého patra.

 

V Komnatě nejvyšší potřeby si pro sebe přál pohodlný pokoj s křesly a pohovkou a něco ke čtení. Rozhodl se relaxovat, než si zajde na večeři a pak se přenese do Útočistě. A noc pak stráví podobně jako jeho přátelé... Doufal, že nádherným milováním. Minulou noc se mu opravdu nespalo dvakrát dobře. Chyběla mu hřejivá, milující náruč, láskyplné šeptání nebo naopak uklidňující ticho, následující po okamžicích vášně.

Takže sáhl po knize, kterou mu Komnata poskytla – s překvapením zjistil, že je to jedna z těch, které četl na Niwlog a kterou nedočetl. Takže se zabral do studia přírodních elementů z hlediska magie a to mu vydrželo až do večeře.

Pokojně se odebral do Velké síně, před dveřmi se setkal s vedoucí své koleje. „Dnes jdete sám, pane Pottere?“ zadívala se na něj překvapeně.

„Ron a Hermiona se rozhodli sníst si něco malého ve věži. Paní Weasleyová poslala pár masových koláčů,“ vysvětlil Harry mile, byť nepravdivě. „Říkal jsem si, že je radši nechám o samotě.“

„Aha, ano,“ zamumlala trochu rozpačitě. „Pane Pottere, chtěla jsem vám říct, kdyby jste si potřeboval promluvit, nebo potřeboval pomoci...“

„Paní profesorko,“ zarazil ji Harry, „profesor Brumbál už mi v tomhle směru dnes promlouval do duše. Děkuju, že se staráte. Já přijdu, když by se něco dělo... ale doufám, že to nebude třeba.“

„Dobře,“ oddychla si stará žena, zjevně se jí ulevilo, že nemusí probírat žádné detaily. „Tak běžte, pane Pottere a dobrou chuť.“

„Vám taky, madam,“ oplatil jí to Harry a vešel do Síně.

 

Lehce povečeřel, nechtěl být těžký a ospalý, až se přenese do domku, ke své lásce. Pak se vrátil do Komnaty a přál si malou koupelnu. Doufal v onu koupel, spojenou se sexem, v Útočišti, ale hodlal být umytý a svěží. Vyčistil si zuby, provedl na své nitro čistící kouzlo a upravil se. Pak, pod pláštíkem Neviditelného pláště vyrazil ven a na Astronomickou věž. Doufal, že je venku příliš velká zima na to, aby se tam šel nějaký zamilovaný páreček otlapkávat.

Měl štěstí, věž byla prázdná, všude tma, až na ubývající měsíc. Sáhl na svůj přenášedlový náramek, automaticky zašeptal: „Útočiště,“ a vzápětí ho síla přenesla na okraj Prasinek, k malému, útulnému domku.

Sotva se mu přestala točit hlava, vběhl pod ochrany Fidelia, na zápraží i pod skromným světlem měsíčního srpku rozeznal štíhlou mužskou postavu. Rozběhl se, aby se co nejdříve ocitl v jejím hřejivém sevření.

První, čeho se dočkal, byl hladový polibek. „Ahoj,“ vydechl mezi dvěma polibky, prsty vjel do měkkých havraních vlasů.

„Ahoj,“ zašeptal muž, když na zlomek okamžiku propustil sladká ústa svého milence. Vzápětí je znova uchvátil.

 

Ani nevěděl, jak se dostali dovnitř. Věděl jen to, že má svého lvíčka v náručí a na ničem jiném nezáleží. Pomohl mu ze svetru, nějak vklopýtali do Harryho pokoje, cestou se navzájem svlékali. Uvnitř se Harry na chvilku zastavil.

Severus se usmál.

„Přál sis milování v koupeli?“ zavrněl svádivě. Všiml si, že Harrymu z toho naskočila husí kůže. Jen přikývl. Lektvarista natáhl ruku, mladík se jí chopil a následoval ho do vedlejší místnosti.

Část s vanou, zapuštěnou do země byla trochu stranou od běžně užívané části s toaletou, umyvadlem a sprchou, oddělená skleněnou stěnou s vitráží.

Když vešli, měli na sobě ještě spodní prádlo. Teď ho shodili, chvilku se na sebe dívali.

„Chyběl jsi mi,“ pronesl vážně Severus. „A ne jen proto, že jsem musel spát sám.“

„Tys mi taky chyběl,“ řekl Harry upřímně. „Chybělo mi to bezpečí a pocit, že jsem... milovaný.“

„Tak to bych ti měl připomenout... jak moc milovaný jsi,“ zavrčel náhle Severus. Znělo to, jako když se dravé zvíře plíží ke kořisti... A Harry tušil, že on je ta kořist.   

 

O několik hodin později si sedal – velmi opatrně – ve Velké síni ke snídani a chránil se pohlédnout k profesorskému stolu. Co kdyby i tentokrát ředitel Brumbál něco poznal?

Ani se nestačil zakousnout do svého toustu s máslem a medem, když mu neznámá sova přinesla obyčejnou mudlovskou obálku.

Chvilku si ji prohlížel, než si uvědomil, že písmo poznává, Dudleyho škrabopis. Zmocnilo se ho zlé tušení, rychle ji otevřel. Na jediném listu stálo pár vět: „Ahoj, Harry. Buď v klidu, není nutné něco podnikat, já a máma jsme v pohodě. Ale tohle musíš vědět. Včera večer k nám přišli policajti. Táta je mrtvý.

<<                                                                                                                            >>

Komentáře: 43. Stahují se mračna

Datum: 19.06.2016

Vložil: Nedočkavec

Titulek: Nevydrzim!!!

To je hrozny. Porad sem koukam, jestli uz neni pridana nova kapitola a porad nic. Ja mam desnej abstak. A jeste k tomu byla preskocena milostna scena v utocisti. Jestli se v nejblizsi dobe ocitnu na onom svete, tak me mas na svedomi. Jinak uzasnej dil ☺

Datum: 20.06.2016

Vložil: Kiki

Titulek: Re: Nevydrzim!!!

jo taky furt koukám a furt nic, je to peklo.... :D

Datum: 19.06.2016

Vložil: Bobina

Titulek: +++

Divím se, že si Harry více nerýpnul do Hermiony, když ona je vždy ta nejchytřejší. Má pořád blbé poznámky co se týká učení, copak je jeho matka? Ale když přijde na soulož s Ronem, tak asi její mozek vypnul, když si ti dva obsadili pokoj a ještě si ho ani nezabezpečili. A co zbytek spolubydlících? Bydlí tam přece další tři kluci + Harry, trochu sobecké od nich, když tam souloží od "oběda do snídaně."

Datum: 19.06.2016

Vložil: Bobina

Titulek: Re: +++

Zapomněla jsem, že je Ron sám s Harrym na pokoji, beru zpět poslední dvě věty.

Datum: 12.06.2016

Vložil: Mononoke

Titulek: Správy

Množstvo správ zahrnulo Harryho,
ale to s voľnou izbou sa prevalilo.
Kravata zavesená zvonku signalizovala nedostupnosť,
Lev si to vynahradil relaxačným kúpeľom a nebol iba hosť.

Datum: 11.06.2016

Vložil: Achája

Titulek: :-)

Příjemné a veselé, pěkně se to vyvíjí. Ale taky jsem se těšila na víc scén z Útočiště:-D

Datum: 07.06.2016

Vložil: Kiki

Titulek: sakra....

zaaatraceně... přeskočení milostné scény??? nééééé :D
Nohy Hermiony, heh tak tohle byl skvělý šok, když se Harry spustil, vypadá to že zbytek Nebelvírů se sjede s touhle vlnou :D ve škole bude asi záhodno klepat pomalu na každé dveře :D
zakončení -hééééh! tak jasně no, ideální řešení pro autorka i když jako čtenář jsem doufala že se z tohohle postavení ještě dá něco vytřískat... ale ono se dá určitě i zpětně
Brumby ví jak na to a stejně co chvíli udělat zmínku že Harry už není malej chlapeček heh :D chudák Harry, takhle ho rožnit, ale to by nebyl Brumby ne? až se provalí ten Merlinův původ tak bych si představila Brumbála jak bradou vymetá podlahu :D
jinak, ještě zbývá Poppy a její (doufám že nejtrapnější) poučování o sexuálním životě :D
která to byla kdysi povídka že s Harrym mluvili prakticky všechny knižní postavy? kámen manželství? :D to bylo skvělý

Datum: 07.06.2016

Vložil: sisi

Titulek: oblačno až skoro jasno :-)

Kapitola se mi moc líbila, dobře se četla, ohledně počasí bych nebyla tolik skeptická, máme přece červen. Beltaine nedávno pryč, Lughnasad v dohlednu, Dudley má policajty, ale zůstala mu máma. HArry si buduje rodinu z pozůstatků Blacků, Severus je stále ve svém incognito, ale to mu již nestačí, chce být k Harrymu upřímný, tak se budu těšit, jak to dopadne. Díky.

Datum: 07.06.2016

Vložil: lia

Titulek: :)

to zakončení !!!!!! toto se dělá nám, čekajícím na kopitolu jeko na dar z nebes?
jinak nádhera jako vždy :)

Datum: 06.06.2016

Vložil: chocholanka

Titulek: Super :)

Ďakujem za ďalšiu super kapitolu :) Vážne som sa bavila, hlavne keď Harry našiel Rona a Hermionu :D A som veľmi zvedavá čo bude pokračovať...

Záznamy: 1 - 10 ze 13
1 | 2 >>

Přidat nový příspěvek

Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano (59)
100%

Ne (0)
0%

Celkový počet hlasů: 59