42. Člověk je to, v co věří

15+

Nebelvírská společenská místnost zase uvítala obyvatele věže, po několika měsících konečně zase kompletní. Na Ronův návrat se sice spousta studentů tvářila pochybovačně a ti ostatní s obavami, ale Brumbálovo ujištění, že se vedení školy postaralo, aby se minulé události už neopakovaly, jim zavřelo pusy, přinejmenším dokud budou v dohledu učitelů.

Ale protože Hermiona, Harry a Neville se od zrzavého provinilce nehnuli, neodvažoval se zatím nikdo nic říct. Po večeři se usadili ve svých oblíbených místech a svorně mlčeli.

Po chvíli to ticho Harry přerušil. Podíval se na Rona a bez obalu se zeptal: „Rone, jak jsi o prázdninách vycházel s Dracem?“

Zrzek se zamračil, ale protože tuhle otázku nejspíš očekával, odpověděl skoro hned: „Myslím, že si oba držíme odstup. Tamto… jsme si vyříkali, omluvil jsem se. Já… akceptuju, že s ním ty bůhvíproč kamarádíš, ale já to asi nedokážu. Rozhodně ne teď.“

„Draco je vlastně víc než kamarád,“ řekl Harry jednoduše. Ron vytřeštil oči, pak zasténal: „Jestli mi řekneš, že máte s ním a Nevillem něco jako trojku…“

„Ne, to ne,“ rozesmál se Harry. „Myslíš, že by se Draco o Neva dělil? Já o tom pochybuju. Ne, jsme s Dracem příbuzný.“

„Jo, jeho máma je rozená Blacková, takže přes Siria…“ dedukoval Ron, ale zmátlo ho, že jeho nejlepší přítel zavrtěl hlavou.

„Ne přes Siriho, pokrevně,“ řekl. Ron zbledl.

„Jeho prateta, Dorea Blacková byla moje babička. Tátova máma. Táta a Sirius byli vlastně trochu vzdálenější bratranci…“ uvědomil si dodatečně Harry. V nitru ho to potěšilo. Že se svým milovaným, nezodpovědným kmotrem měl společnou i krev.

„No, aspoň jsi příbuznej s Blackovýma a ne s tím jeho Smrtijedským tatíkem,“ poznamenal kamarád s úlevou, když se tak nějak vzpamatoval.

„Což bohužel zahrnuje i Bellatrix,“ uzavřel Harry. „To je škoda. Moment… Já jsem teď hlava rodu Blacků, takříkajíc. Jako Siriho dědic… Zítra musím zajít za Brumbálem.“

„Proč?“ Rona dost zmátla změna tématu, vypadalo to, že Harryho zničehonic napadlo něco důležitého… A určitě se nehodlal podělit. Zase.

Harry se zadíval na kamaráda a nejspíš mu došlo, co si asi myslí, protože odpověděl: „Říkám si, jestli můžu nějak ovlivňovat Bellatrixiny rodový práva. Jako vydědit ji nebo tak. Potřebuju se v těchhle věcech vyznat.“ Taky ho napadlo, jestli by mu nemohl poradit Snape… Najednou si nebyl jistý, jestli ho může ještě otravovat… Udělal pro něj víc než dost. To, jak mu pomohl u Dursleyových, pak mu vyhověl v tetině ochraně. Tenhle rok mu vůbec hodně pomáhá.

Náhle se Harry zamyslel. Proč se mu Snape snaží tolik pomáhat? Dá se říct, že našli společnou řeč, rozumějí si… Potřásl hlavou, aby z ní ty divné myšlenky vytřásl. Věci jsou mezi nimi v pořádku, nebude to řešit.

 

Ještě si chvíli povídali o vánocích, o dárcích, které kdo dostal – Harry poděkoval Hermioně, její dárek se mu vážně hodí. Dívka vypadala potěšeně, poprvé byl Harry z jejího dárku tak nadšený.

Nakonec se rozešli do svých ložnic, Ron trochu nervózně vkročil do ložnice sedmáků, jejich spolubydlící se k němu obrátili, jakoby byli domluveni, jakože nejspíš byli. Netvářili se nijak mile, spíš nervózně.

Nakonec si vzal slovo oficiální nebelvírský Nevěřící Tomáš, Seamus Finnegan. Založil si ruce na hrudi a poznamenal směrem k Ronovi: „Je mi jasný, že Brumbál věří, že už se nic nestane. Ale Rone, ještě teď je Nebelvír v mínusu, co se bodů týče. Snape pořád strhává body jako šílenec, ostatní profesoři je sice dávají, ale nestačí to… Teď, když jsi zpátky, se ten netopýr bude vozit po tobě. Takže tě předem prosím, už se nesnaž rozšmelcovat žádnýho Zmijozela, jo?“

„I kdybych chtěl, tak nemůžu,“ zavrčel Ron, rudý hanbou. „Musel jsem přísahat na svou magii, že proti spolužákovi nezvednu hůlku. Brumbál by mě jinak ve škole nenechal, řekl to dost jasně. Což bude docela problém při hodině Obrany. Chci tím říct… Nikomu ode mě nic nehrozí. Ale chápu, že mi nevěříš. Na tvým místě bych uvažoval stejně.“

 

Harry byl překvapen. Ronova řeč byla cítit rozpaky, téměř studem, ale taky odhodlaností a zodpovědností. Zauvažoval o tom, jestli taky nezměnil názor na homosexuální vztahy. Ještě pořád měl obavu to o sobě někomu říct. Komukoliv, stačilo, že to ví Snape… Vzápětí ho napadlo, jestli on na něm taky poznal… tamto.

„Harry, co si o tom myslíš?“ naléhal Seamus na Harryho. „Tys to tehdy odnesl nejvíc… Tak souhlasíš?“

Harry si v duchu vynadal. Zase nedával pozor… Na co se ptal?

„Věřím Brumbálově úsudku,“ řekl jednoduše a doufal, že otázka, kterou mu snad Seamus položil, když ho neposlouchal, se týkala jen toho rozhodnutí… „On si nemůže dovolit ohrožovat studenty, to by měl za chvíli školu prázdnou. Musí jim zajistit bezpečí, jinak by v Bradavicích nikdo nestudoval. Osobně si myslím, že to pojistil dobře. Kdyby se Ron pokusil přísahu třeba jen omylem porušit, magie ho potrestá sama. A nemyslím si, že mu jen sebere body,“ pohlédl na nedůvěřivého Ira, který se tvářil odmítavě.

Seamus chvíli mlčel. Pak už to nevydržel a prohlásil: „Na tom nesejde. Prostě nechci, aby tu byl! Nemůžu si pomoct, já mu nevěřím!“

„Ty nevěříš nikomu, Seame, to je tvoje velká slabina,“ odpálkoval Harry ránu zpět, i když viděl, že cíl zasáhla. Ron se ale snažil zakrývat, že se ho to dotklo. „Tahle tvoje schopnost je užitečná jen někdy, neměl bys na to zapomínat. Nevadí, vím si rady. Rone, vem si věci a pojď se mnou.“

Mladý zrzek automaticky mávl hůlkou ke svému nevybalenému kufru a koštěti (které dostal od Harryho k vánocům), ihned letěli za ním. Vyrazil za Harrym, nedal najevo, že si všiml, jak sebou všichni přítomní škubli, když máchl hůlkou. Ani by nevěřil, jak moc ho to bude mrzet. V duchu proklel svou prchlivost, která ho do tohohle maléru hlavně dostala. Kéž by poslouchal Harryho a Hermionu, kteří mu oba včas řekli, aby se o to nestaral! Kéž by…

 

Harry vylezl z otvoru za obrazem, jen se ohlédl, jestli za ním Ron jde a mířil pryč z věže.

„Harry, kámo… Kam to jdem?“ odvážil se Ron zeptat, když svého přítele dohnal. Zavazadlo ho zdržovalo, i přesto, že na něj uvrhl vlečné kouzlo.

„Do ředitelny,“ řekl Harry suše, ani nezastavil.

„Aby mě poslali domů?“

Tady se Harry zarazil. Otočil se, jeho nejlepší kamarád vypadal zkroušeně… Trochu jako opuštěný pes. Povzdechl si.

„Harry, já nečekal, že mě přivítají s otevřenou náručí,“ ujistil ho Ron. „Jen mě nenapadlo, že mě prostě vypakujou… I když jsem to asi měl čekat, že jo.“

„Mě spíš překvapilo, že s tím nepočítal Brumbál,“ řekl Harry. „A ne, nejde o to, aby ses vrátil domů. Jen ti musíme najít jiný místo na bydlení. Doufám, že Brumbál bude mít nápad.“

Profesor Brumbál,“ opravil ho hedvábně hladící hlas, přesto ostrý svou přísností. „Sice ještě není večerka, ale i tak je dost pozdě, pánové. Kam se v tuto dobu ženete?“

„Do ředitelny,“ sdělil Snapeovi Harry. „Ron byl de facto vypovězen z ložnice, musíme mu najít ubytování. Kluci si to nedají vymluvit. Trochu mě zaskočilo, že se o téhle možnosti nemluvilo, když Ron přišel,“ narážel na sešlost před večeří, která se konala v ředitelně, u příležitosti návratu páně Rona Weasleyho do školy. On a Draco byli přizváni jako postižení, aby byli přítomni Přísežnému rituálu.

Profesor pokýval hlavou. Věděl, jak to Harry myslí a dával mu za pravdu. Mělo se s tím počítat. Rozhodl se nezmínit, že Minerva McGonagallová tuto eventualitu nadhodila, ale Brumbál byl částečně něčím rozhozený a na druhou stranu si byl příliš jist, že pojistka v podobě rituálu bude každému pochybovači stačit. Jak svého představeného obdivoval, tak občas ztrácel nervy s jeho naivitou a důvěřivostí… nebo snad už senilitou?

„Tak jdeme,“ rozhodl a vykročil. „Nemáte heslo a já mám s ředitelem také co probírat. Přestaňte se tvářit, jak boží umučení, pane Weasley,“ okřikl mírně Rona. „Buďte rád, že to není horší. A kryjte si záda. Jakmile se roznese, že nesmíte použít hůlku proti spolužákům, budete mít problém.“

Ron zděšeně pohlédl na Harryho, ten v duchu okamžitě začal uvažovat o kouzlech, která by mohla pomoct, aspoň odrazit nějaké zákeřné kletby, jako permanentní štít. Rozhodl se poradit s obrazem svého předka ve věži. Stejně už tam dost dlouho nebyl.

 

Na chrlič před ředitelnou Snape zavrčel heslo, okamžitě odskočil a on se studenty se nechal vyvézt nahoru. Pak rázně zaklepal na těžké dřevěné dveře.

Vzdálené: ‚Dále!‘ je pozvalo dovnitř.

Ředitel jako vždy seděl u stolu, ale očividně měl pauzu, nedávno znovuzrozený Fawkes, s čerstvě zářícím peřím, zobal jakousi pochoutku z jeho dlaně.

„Copak, copak?“ ohlédl na neobvyklou návštěvu. Pak střelil očima ke svému profesorovi lektvarů, pak k Harrymu. „Snad nejdete kvůli nějakému prohřešku? Tak brzy?“ otázal se a jeho čelo se zachmuřilo.

„Ano a ne, pane,“ prohlásil Harry. „Jdeme kvůli té Ronově věci. Profesor nás potkal cestou k vám.“

„Ta Ronova věc, jak říkáš, Harry,“ zamračil se ředitel, „přece je zajištěna, byl jsi u toho.“

„Jde o to, že ostatním klukům z Nebelvíru to nestačí,“ vysvětloval Harry. „Nechtějí Rona v ložnici. Tak mě napadlo, že byste mohl mít nápad, kde Rona ubytovat, než kluci přijdou k rozumu.“

„Ani tobě nevěřili?“ zvedl ředitel bílé obočí. Začínal chápat, že jeho představy byly příliš idealistické. Měl o Nebelvírech lepší mínění, ale na druhou stranu se jejich obavám nemohl divit. Měl poslechnout Minervu, když tuto možnost zmínila, ale chtěl věřit, že jeho pojistka bude stačit všem…

Mrzelo ho, že se zmýlil.

„Sám víte, jak často mě Denní Věštec popisuje jako lháře a šílence,“ povzdechl si Harry. „Ne, ani moje slovo nestačí.“

„No, asi máme štěstí, že letošní primus je Zmijozelu,“ promnul si Brumbál unavené oči. „Pane Weasley, prozatím zůstanete tam, v pokoji pro Nebelvírské primusy.“

„Děkuju, pane,“ vykulil Ron oči. „Ehm, pane? Mohl by… tam Harry být se mnou?“

Pod překvapenými pohledy dvou profesorů a svého kamaráda znova zrudl. Po letmém pohledu na Snapea a Harryho profesor Brumbál přikývl. „Pokud Harry sám souhlasí, není to problém. Ale není to velký pokoj, bude vám dvěma stačit?“

„Určitě bude, pane,“ ujal se slova zase Harry. „Díky. A pane profesore? Mám otázku, napadlo mě to teď večer…“

„Poslouchám,“ usmál se ředitel.

„S Ronem a Hermionou jsme mluvili o příbuzenství a mě napadlo, teď když jsem hlavou Blackovského rodu… Šlo by nějak… nevím, jak to říct… ovlivnit Bellatrix? Myslím, její možnosti ohledně rodu Blacků, jako ji vyškrtnout z rodokmenu, nebo tak něco. Neomezilo by to její možnosti?“

„Domnívám se, že kdyby byl Sirius ještě živ, udělal by to sám,“ poznamenal Brumbál. „Ale jakožto hledaný zločinec, třebaže nevinný, se nemohl dost dobře ukázat na Ministerstvu a doložit příslušné dokumenty… Samozřejmě to jde, Harry. Brzy bude hotov tvůj výpis Blackovského majetku a bude nutno, abys kvůli tomu zašel ke Gringottům. Tam tě někdo z profesorů doprovodí,“ letmo pohlédl na Snapea, mlčky stojícího stranou. Kdyby se Harry nedíval, určitě by mu ušlo, jak tmavovlasý kouzelník neznatelně přikývl. Ale díval se, a přiznejme si to, částečně to i čekal, takže ho lektvaristův souhlas potěšil. Když němá komunikace mezi profesory skončila a Snape pohlédl na studenty, Harry neodolal a poslal mu malý úsměv, jako dík.

„Dobrá. Zítra je sobota, chlapci. Harry, přijď sem po snídani a probereme tenhle tvůj nápad. Stejně jsem s tebou chtěl mluvit o tvých prázdninách, tady profesor Snape mě už informoval o kouzlech, provedených v domě tvé tety.“

„Přijdu, pane,“ přikývl Harry.

„Jsme tedy domluveni,“ tleskl Brumbál dlaněmi o sebe, kratičce se zablesklo.

„Co to bylo?“ zeptal se udiveně Ron.

„Klíč,“ vysvětlil ředitel. „Dobby!“ zvolal. Skřítek se zjevil s tichým prasknutím.

„Pan ředitel Brumbál si přeje?“ zaskřípal vesele.

„Dobby, prosím přestěhuj všechny věci Harryho Pottera a tady pana Weasleyho do pokoje primusů v Nebelvírské věži. Budou teď bydlet tam,“ požádal starý čaroděj.

„Ano, pane, Dobby hned všechno udělá,“ uklonil se Dobby, až mu uši vlály kolem hlavy. Luskl prsty, Ronovy věci se vznesly a vzápětí zmizely spolu s ním.

„Děkujeme, pane profesore,“ hlesli mládenci. Ředitel se na ně usmál, pak podal cosi blýskavého Snapeovi. „Severusi, budeš tak laskav?“

„Jistě, řediteli. Chtěl jsem s vámi rovněž něco probrat, ale je dost pozdě.“

„Pokud to spěchá, pak se vrať, promluvíme si.“

„Je to důležité, ano. Přijdu tedy, až skončím ve věži.“

Brumbál přikývl, otočil se k chlapcům a popřál jim dobrou noc. Ti se také rozloučili a pod vedením profesora lektvarů opustili ředitelnu.

 

Celou cestu všichni mlčeli, každý pohroužen do vlastních myšlenek. Severus si byl vědom, že Harry rozuměl tomu nenápadnému domlouvání mezi ním a ředitelem, těšilo ho, že jeho chlapec nemá námitky k doprovodu do Příčné. A ještě víc se mu líbilo, jak se na něj Harry usmál. Krátce, nenápadně a co na tom bylo nejlepší, byl to úsměv pro něj, ne pro Ellise.

Druhá věc, která ho překvapila, byl ten plán, připravit zákeřnou Smrtijedku o zázemí jejího Blackovského původu. Nepochyboval, že jakmile jí to dojde, bude nepříčetná vzteky. Bude se chtít mstít. Musí svého lvíčka ochránit… Jak měl radost, že už není poznamenán mučivým Znamením, teď by se mu hodilo, být dostupný. Řád přijde o cenné informace, které teď, když je závěrečný boj takřka na spadnutí, potřebuje.

Přemýšlel, jak se dostat k informacím, když si pro ně nemůže dojít sám. Ale myšlenky se mu pořád stáčely k Harrymu a jeho nápadu s vyděděním Belly… Tím pádem i zavadil o vzpomínku na toho jeho prašivého kmotra…

Black… Poberti… Červíček!

No jistě!

Zrádný Poberta, který Harrymu něco dluží! Malá krysa, která by aspoň jednou v životě mohla být užitečná!

Musel si to promyslet. Pak si o tom promluví s Albusem. Teď je třeba postarat se o Harryho a toho zrzavého tupohlavce.

Když dorazili k obrazu, ta protivná cukrová vata, strážící vstup do Nebelvírské věže, překvapeně vykulila oči, když spatřila vedoucího Hadího domu. Pak zahlédla za jeho zády dva Nebelvíry a káravě se zamračila. Než ale stačila něco říci, Severus zavrčel heslo. Beze slova uvolnila vchod a vpustila je.

Severus bez okolků zamířil ke schodišti, pokoj primusů byl na stejném podlaží jako pokoje sedmáků, ale trochu stranou. Vytáhl z kapsy zlatý klíč, odemkl.

Když jej opět strčil do kapsy, povšiml si Harryho pozvednutého obočí.

„Toto je univerzální klíč k pokojům primusů. Je samozřejmě kouzelný, takže se přízpůsobuje daným dveřím… Vy ho nepotřebujete. Zvolte si s panem Weasleyem heslo, které vás vpustí. A pokud možno ho držte v tajnosti.“

„Někde jsem četl,“ řekl Harry a nenápadně po něm mrkl, „že můžeme heslo nastavit tak, aby se ani nemuselo vyslovit. Na něčem podobném je přece postavený vstup do Příčné ulice.“

„Přesně tak,“ přikývl Severus. „Velmi chytré, pane Pottere.“ Ukročil, vytáhl hůlku. Pak se podíval na chlapce. „Zvolte si heslo, nastavím kouzlo.“

Kluci se na sebe podívali. Pak Harry vytáhl z kapsy kus pergamenu, rychle tam něco napsal a ukázal to kamarádovi. Ron se vesele zakřenil a kývl. Pergamen v Harryho dlani okamžitě shořel. Severus znovu užasl, o Harryho stínové magii věděl už dlouho, ale s nástupem jeho úplné moci se zdála tak samozřejmá a silná… A chlapec ji používal naprosto automaticky. Uvědomil si, že na Niwlog ji používal taky. Sice často hlavně k tomu, aby ho svlékl, když to Severus nejmíň čekal, ale co… Každé kouzlo na hradě vlastně udělal stínově. A on o tom vůbec nepřemýšlel. Až teď mu došlo, že má vztah s neskutečně mocným čarodějem. Tohle uvědomnění mu vyvolalo mrazení, že se mu postavily snad všechny chloupky na těle. A byl trochu překvapen, že ho to neděsí.

„Můžeme, pane,“ hlesl Harry.

„Až vyslovím kouzlo, přiložte oba dlaň ke dveřím. Kouzlo vás akceptuje jako zadavatele a pány místnosti. Pak v duchu vyslovte své heslo.“ Počkal si, až chlapci přikývnou a řekl: „Accipere Ratio Vox!“ a kroužíc hůlkou v předepsaném pohybu, seslal na dveře kouzlo.

 

Harry a Ron položili dlaň na dveře, okamžitě ucítili, jak se dřevo pod jejich dotekem zahřálo. Pomysleli si zvolené heslo, místo, kterého se dotýkali, krátce zazářilo.

„Hotovo. Teď si pamatujte, že kouzlo je nastaveno tak, že případného návštěvníka pustí jen v případě, že bude vědět, jak heslo říct, tedy v myšlenkách. Řekne–li ho nahlas, vpuštěn nebude. Je to dobrá pojistka, pane Pottere. Ujistěte se, že ho sdělíte pouze důvěryhodnému člověku. Je naprosto na vás, jestli ho bude znát někdo z vašich spolužáků či profesorů. A jestli tuším správně, právě vám začala večerka. Dobrou noc, pánové. A pane Pottere, nezapomeňte se zítra dostavit k panu řediteli. Ať vás nemusí nikde nahánět,“ připomněl mu Snape a otočil se k odchodu.

„Dobrou noc, profesore,“ hlesli oba. Pokývl a pak za ním klepli dveře. Harry se zamyšleně rozhlédl po místnosti, vypadala skoro stejně jako jejich stará ložnice, jen o něco menší. Dost místa pro dvě postele s nebesy, dvě skříně, pracovní stolky s pohodlnými židlemi. A v rohu si všiml nenápadných dveří. Ron tam okamžitě vystartoval. Pak zavýskal.

„Harry, máme vlastní koupelnu! To je boží! Je ještě lepší, než mají prefekti!“

„Tak to je super, Rone,“ souhlasil Harry. Jakmile uslyšel, že Ron pouští vodu, vyrazil z pokoje. Snapea nikde ve společence neviděl, tak rychle utíkal ven.

„Pane!“ zavolal tiše, když se protáhl průchodem za obrazem. Muž v černém hábitu se zvolna otočil.

„Už byste měl jít spát, pane Pottere,“ poznamenal mírně.

„Už letím,“ přisvědčil Harry. „Já jen chtěl… Pane, podívejte se, prosím,“ ukázal si na čelo. Všiml si profesorova překvapení. „Myslím to vážně. Chci vám něco říct a nahlas to nejde.“

Snape nakonec přikývl. Ale místo, aby vytáhl hůlku, přiložil dlaně jemně na chlapcovy spánky. „Legilimens,“ zašeptal a vnořil se očima do zelených tůněk.

 

Okamžitě ho obklopilo světlo velkého sálu. Stěny, jakoby z modrozeleného skla, podlaha o několik odstínů tmavší a uprostřed ní stál rozčepýřený mladík. Usmíval se.

Pamatujete, co jsem říkal, když jste do mé mysli vstoupil naposledy?“ zeptal se ho úvodem.

Máte na mysli váš souhlas s mou případnou další návštěvou zde?“ opáčil Severus. Harry přikývl. „Moje dnešní pozvání s tím souvisí. Když si to bude situace vyžadovat, kdyby bylo nutné vstoupit do mého a Ronova pokoje… Může se stát, že ředitel, který může vejít kamkoliv bez hesla, nebude po ruce a nebude čas přinést univerzální klíč… Ron se může rozhodnout, že to heslo dá jinému učiteli. Já chci, abyste ho znal VY. Vím, že toho nezneužijete, jako na mě běžně nepoužíváte Legilimes,“ zašklebil se a Severus se musel usmát.

Slibuji, Harry, vaše heslo je u mě v bezpečí. A zní?

Fénixův Řád,“ prozradil Harry. „Tohle bude něco říkat jen mně, Ronovi a Hermioně… A členům Řádu. Nikdo nezasvěcený na to nemůže přijít, natož na tu pojistku. Za tu vám chci poděkovat.

Byl to přeci váš nápad, Harry,“ odmítal díky Severus. „Děkuji za důvěru. A teď… běžte spát.

Harry se na něj usmál. „Já děkuju vám, profesore.

Severus se stáhl z Nebelvírovy mysli. Zadíval se na chlapce před sebou, stále držel jeho spánky. Merline, tak moc toužil ho sevřít v náruči a líbat ho, tak dlouho, dokud by se neudělal… Zbožňoval, když mu Harry vyvrcholil v náruči, vždycky tak roztomile mňoukavě fňukal, když to na něj přišlo při líbání… Neodolal, aby nepřejel palcem po hebké kůži Harryho tváře. To mladíka vzpamatovalo. Zamrkal, pak otevřel oči. Severus neochotně stáhl ruce.

„Nebolí vás hlava?“ zeptal se.

Harry zavrtěl hlavou.

„Tak… dobrou noc, pane Pottere,“ řekl tiše. Věděl, že se zde, ve škole, musí pekelně ovládat. Ale teď, co poznal Harryho vášeň, to bude o mnoho těžší…

„Dobrou noc, pane,“ zašeptal Harry.

 

Nerad se otočil a vrátil se do věže. Tušil, že Ron se ještě cachtá v koupelně, takže má dost času se sebrat. Hlava ho opravdu nebolela, ale cítil se trochu zmatený. Ale to už zažil. Navíc Snape uměl být ohledně vstupování do mysli opravdu jemný…

Ani nevěděl, kde se ta myšlenka vzala, ale objevila se, v souvislosti s tím vstupováním do mysli Harryho napadlo, jak jemný by ten muž asi byl při sexu… Vzápětí se vyděsil a pořádně se seřval.

Jak může myslet na Snapea, když má myslet na Ellise, když už je nadržený? No vážně, je bez něj teprve den a už má absťák. A to se milovali v noci a ještě ráno. Jak to má vydržet celý týden?

Automaticky přešel ke svým věcem a začal si vybalovat. No, vybalovat… Házel věci z kufru na postel, jak hledal… Ano, poštovní skříňka! Tady je!

Rychle ji otevřel… Byl tam stočený kus pergamenu.

 

Můj milovaný Harry, jsem bez tebe teprve pár hodin a neskutečně mi chybíš. Nevím, jestli vůbec dokážu usnout, když tě nedržím v náručí… Netušíš, jak moc teď toužím tě držet, líbat… Jsem vzrušený, jen jak na tebe pomyslím.

Myslíš, že budeš mít čas zaskočit už tento víkend? Chápu, že chceš strávit čas s přáteli, které jsi díky mně dlouho neviděl… Přesto je tu ta možnost. Z Útočiště budu odjíždět až v pondělí ráno. Kdybys tu mohl aspoň přespat… I když tě v tom případě nenechám moc brzy usnout. Zkus to zvážit a odepiš brzy. Netrpělivě, Tvůj Ellis.‘

 

Harry zatajil dech, když si uvědomil silné pnutí v klíně. I on byl vzrušený, když si pomyslel, jak by mohl strávit příští víkendovou noc. Merlinví, jak moc chce být zpět v náruči svého lektvaristy, rychle a nenasytně se pomilovat a pak s pozornou něhou po malých krůčcích dospět k dalšímu vrcholu… Klidně by to mohlo trvat celou noc.

Z hříšných myšlenek ho vyrušily rány, linoucí se z koupelny. Ron se vracel. Harry rychle schoval skříňku a dopis pod polštář a zdánlivě klidně začal uklízet své ‚vybalené‘ věci. Byl rád, že má pořád na sobě hábit, dobře skryl jeho vzrušení, které ne a ne opadnout.

Stranou si připravil věci na mytí a pyžamo, oblečení poslal do skříně, koště umístil do držáku vedle ní.

Pak vešel Ron. Na sobě kalhoty od pyžama, hlavu si drbal ručníkem. Vykoukl z ručníku, zadíval se na Harryho.

„Už můžeš, kámo,“ oznámil celkem zbytečně.

„Dík,“ zamumlal Harry. Vzal si hromádku mycích potřeb a pyžamo a zmizel v koupelně. Až teď měl možnost si ji prohlédnout. Skutečně veliká, obložená mramorem, v obrovském okně vitrážové sklo. Barevná skla, složená do působivého obrázku, který kdovíproč Harrymu připomínal původní stavbu, na jejíchž základech dnes stály Bradavice.

Elfennau, tak to nazval Merlin v Harryho snu.

Harry zatřepal hlavou, teď se nechtěl zabývat svým rodem. Zadíval se na velikánskou vanu, spíš bazének, zapuštěný do podlahy. Rozhodl se pro koupel, potřeboval se uvolnit. Aspoň si promyslí odpověď pro Ellise.

Samozřejmě, že chtěl přijmout. Víc než cokoliv jiného chtěl příští noc strávit v posteli svého milence… Od chvíle, co žije aktivní sexuální život, poslední deset dnů (a nocí), má problém své libido ovládnout. No, nikdy dřív neměl možnost se intimně vybít (když nepočítá sebeuspokojování), vždycky ho něco odvádělo od běžných teenagerských záležitostí.

Pro Ellise nebyl ten kouzelnický Spasitel, zbraň proti zlu, byl jen Harry, jeho Harry, jeho lvíček… Jeho milenec. Přesně to si vždycky přál. Být normální. Mít normální život a vztah. Nejšťastnějšího jej dělalo právě to, že tohle všechno s Ellisem měl. I když se prozatím museli schovávat. Není to přece navěky.

 

Myšlenky na Ellise a jejich vztah Harryho nakonec přivedl ke vzpomínkám na dny – a noci – na Niwlog. Naložil se do příjemně teplé vody, uvědomil si, že si s Ellisem nedali společnou koupel. Milovali se ve sprše, několikrát, ale Harry si teď představil, jaké by to bylo ve vaně podobné této. Vzpomněl si, že podobná, i když menší, je v Útočišti.

To ho přivedlo zpět k Ellisovu dopisu. Odpoví na něj, ještě než půjde spát a rozhodně touží pozvání přijmout… Stejně jako dříve se rozhodl spontánně a bez ohledu na následky. Půjde. Příští noc stráví v Útočišti, v náruči svého milence a rozhodně nepůjde spát se slepicemi, řečeno po mudlovsku. Nejspíš promiluje celou noc, to si dovede představit.

Zavzdychal, když se jeho tolik opomíjená erekce bolestně přihlásila. Zavřel oči, před jeho vnitřním zrakem se odvíjela představa, jak se s Ellisem společně koupou v této nádherné vaně, mezi bylinkově vonící pěnou, jak se bílé chomáčky houpou na silně rozvlněné hladině, když ho muž divoce miluje…

Viděl sám sebe, jak je opřený o okraj, vší silou se ho drží a jeho nitrem projíždí tvrdé mužství jeho milence. Pak se jejich role obrátí, Harry otáčí muže k sobě, hladově ho políbí a pak se přitiskne k jeho svalnatým zádům, dlaněmi je hladí, klouže dolů, na bílý oblý zadek… Opatrně odhalí lákavou štěrbinu a roztouženě do ní zaboří své vzrušení. V uších mu zní vzrušené vzdechy, když proniká do těsného nitra své lásky, stále hlasitější, jak zrychluje své pohyby…

 

V souladu se svou představou Harry pohyboval dlaní, zatímco prsty druhé dráždily už ztuhlé bradavky. Zmítaný vzrušením z fantazie, kterou si vysnil a vlastnoručním potěšením, dosáhl vrcholu velmi brzy.

Skoro neochotně otevřel oči, zemdlený únavou z celého dne a právě prožitého orgasmu.

Až teď ho napadlo, jestli by muž byl ochoten odevzdat se mu, jako se mu odevzdával on? Možná na to není, nemusí být ten typ, co zvládne být dole... Musel by se zeptat, ale jak na tohle zavést řeč?

Pak nad tím malátně potřásl hlavou. Nechá to na vhodnou chvíli, třeba až bude Ellis v dobrém rozmaru... Ale tušil, že jemu by se to líbilo moc.

Umyl si vlasy, opláchl se a vylezl z vody. Rozhodl se pro souhlasnou odpověď. Ne, že by bez něj (bez Ellise) nevydržel, ale zatraceně, jeho vlastní postel a náruč bude dnes tak prázdná... Zase si musí zvyknout spát sám.

 

Když se vrátil do pokoje, zjistil, že už je téměř tma. U Ronovy postele svítilo jen malé lampičkové světélko, zrzavý mladík si cosi četl. Podivil se, tohle Ron nikdy ve škole nepoužíval...

„Ehm, Rone?“

„Hm?“ Chlapec zvedl hlavu, když viděl Harryho pohled, dovtípil se. Mávl rukou ke světýlku. „Tohle mě naučil Charlie,“ vysvětlil. „O Vánocích jsme spolu strávili dost času. Víš, přijel domů, když mě vyloučili. Poznal bys na něm, že je taky... víš... tamto?“ dořekl šeptem.

Harrymu se rozšířily oči.

„Myslíš – gay?“

„Jo,“ vydechl Ron napjatě. To jsem myslel. Sklopil oči, jako by se styděl na kamaráda podívat.

„No,“ Harry se zamyslel, pokoušel si mladého dračího krotitele představit, jak jej viděl nedávno, po svém zranění, „ne,“ musel upřímně říct, „Fakt bych to na něm nepoznal. A ty, Rone... “

„Já ne, chodím přece s Mionou!“ ohradil se Ron divoce.

„Já chtěl říct, jestli ses s tím už nějak srovnal,“ vysvětlil Harry rychle. „S tím, že jsou kolem tebe takoví lidi.“

Zrzek se zarazil. Vypadalo to, že neví, jak odpovědět. Z toho si mohl černovlasý Nebelvír odvodit, že o tomhle tématu jeho nejlepší přítel moc nepřemýšlel, nebo spíš, bránil se tomu, více o tom uvažovat.

„Charlie je můj brácha,“ řekl po chvíli. „S Nevillem jsme byli dlouho kámoši, časem to asi taky zkousnu. Ale kdyby mělo přijít ještě nějaký podobný překvapení...“

'Achjo,' pomyslel si Harry zklamaně. 'No, můžu být rád aspoň za nějakej pokrok. Třeba to chce víc času.'

„Víš co, kámo, tohle téma vynecháme, jo?“ požádal ho Ron. „Nechci o tom přemýšlet. Trvalo mi celý prázdniny, abych vedle sebe snesl toho bledýho Zmijozela. Charlieho mám rád, asi proto mi šlo se přes tenhle jeho sklon přenýst. Ale pořád mi to přijde... prostě divný.“

„Dobře, už o tom nebudeme mluvit,“ souhlasil Harry sklesle. Docházelo mu, že pokud na tuhle věc Ron kompletně nezmění názor, čeká ho ošklivé odsouzení. Toho se hrozně bál. Nechtěl ztratit nejlepšího kamaráda, ale věděl, že se nevzdá svého milence a jejich lásky. Pokud by musel volit, a věděl, že by ta volba bolela, bylo mu jasné, koho pravděpodobně nechá jít.

Ron by ho v případě, že se doví pravdu, nechtěl znát. A rozejít se s Ellisem... Jestli měl Harry z něčeho už teď hrůzu, bylo to zlomené srdce. Ten pocit, že je zrazen a sám, by zažít nechtěl.

 

Oba chlapci cítili, že tomu druhému není příliš do řeči, tak si po chvíli popřáli dobré noci a ulehli.

Harry počkal, až Ronovo světýlko zhasne, závěsy u obou postelí se zatáhly, posadil se. Už předtím si do nočního stolku připravil mudlovskou propisku, vzal Ellisův roztoužený vzkaz a na druhou stranu napsal neméně toužebnou odpověď.

Svinul pergamen, zavřel do truhličky a zase počkal, než ji otevřel. Spokojeně se usmál, když zpráva zmizela. Vzpomněl si na Ellisova mluvícího Patrona, toho obrovského lva... Musí Ellise poprosit, aby ho naučil, jak vložit zprávu do Patrona. Když si na to vzpomene, až tam půjde... Nepochyboval, nač bude myslet, až svou lásku zase uvidí. Těšil se.

 

Severus Snape se chystal ke spánku. Myslel na svou poslední návštěvu u ředitele a gratuloval si, že si dokázal vymyslet poměrně věrohodné vysvětlení toho, jak mohl přijít o své Znamení.

Nadhodil domněnku, že se možná nacházel poblíž, když mladý pan Potter přišel ke své plné moci, vzhledem k tomu, že se čas od času stavil v Zobí ulici, jen tajně, aby si ověřil, zda jeho kouzla fungují...

Samozřejmě, Albus byl trochu zklamaný tím, že přišel o užitečného špeha v řadách nepřítele, ale zároveň mu dal najevo, že je raději, že má Severuse na své straně a nezraněného. Informace se dají získávat i jinak. Tím svému Mistru lektvarů nahrál a ten mu naznačil, čím se zaobíral při myšlence na zrádného Červíčka. Ředitel se nad tímto nápadem pozastavil a řekl, že tohle bude nutno promyslet. A probrat s Harrym, který jediný má nad zrádcem své rodiny tu moc, silnější, než Voldemort a jeho temná kouzla.

Pradávná magie, jakkoli neúmyslná, je silnější, než Znamení zla. Peter Pettigrew nemá jinou možnost, než Harrymu vyhovět, když ho požádá o vyrovnání Životního dluhu. Magie by ho potrestala sama, kdyby vědomě odmítl.

Do svých komnat se vrátil klidnější, s čistou myslí a s nadějí upínal myšlenky vzhůru, k Nebelvírské věži, kde dnes trávil noc jeho miláček.

Věděl, jakou odpověď dostane, ještě než otevřel skříňku. Věděl, že není sám, kdo by chtěl usínat s pažemi toho druhého kolem sebe. Příliš mnoho nocí strávil ve své životě o samotě. Teď, když ho potkala skutečná láska, odmítal se jí vzdát. Temná značka, jejíž pozůstatky nosil na levém předloktí, už nemusí stát mezi nimi. Harry ho má svým způsobem rád i jako Snapea, to mu bylo jasné. Až pravda vyjde najevo, má šanci. Malou, ale má.

Když rozvinul pergamen, usmál se. Měl pravdu, Harrymu už scházel. Kratičký vzkaz to dokazoval.

'Drahý Ellisi, taky mi moc scházíš. Právě jsem ležel ve vaně a myslel na tebe. Představoval jsem si, jaké by to bylo, kdybys tam byl se mnou... Chtěl bych se s tebou milovat v koupeli.

Rád přijdu. Nevím, jak dneska usnu. Moje postel je studená a prázdná... Chybí mi ten pocit, jak mě objímáš, když usínáme. Čekej mě zítra po večeři. Miluju tě, tvůj Harry.'

Při čtení toho vyznání se Severusovi zhouplo srdce. Že jeho lvíček našel místo, kde se ještě nemilovali, jej až tak nepřekvapilo. Ale když mu připomněl svou lásku... Slíbil si, že tohoto nádherného mladého muže se nevzdá, dokud bude on chtít být s ním. A až Harry přijde na jeho podvod, bude o něj bojovat.

Třeba s celým světem.   

<<                                                                                                                            >>

 

Komentáře: 42. Člověk je to, v co věří

Datum: 12.06.2016

Vložil: Mononoke

Titulek: Viera

Nepotvrdená viera v to, že každý môže byť svoj,
po rozhovore s Ronom Harry vie, že to ešte bude boj.

Datum: 04.06.2016

Vložil: :P

Titulek:

Ja taky zacinam mit abstak. Akorat z toho,ze jeste porad neni dalsi dil. Tak moc se tesim na to jak to dopadne. Drzim tem dvoum palce ☺

Datum: 31.05.2016

Vložil: Hachina

Titulek: ..

Sladké, chtěla bych, aby o mě taky někdo chtěl bojovat, třeba s celým světem <3 Přeji jim to, oba se natrápili už dost. I když to nejtěžší je teprve čeká..

Datum: 27.05.2016

Vložil: jasmínka

Titulek: ...

Skvělá kapitolka. Už teď se těším na další.

Datum: 26.05.2016

Vložil: chocholanka

Titulek: :-)

Super som rada za nový diel, príjemné rozptýlenie od učenia sa na maturity :D Úprimne som zabudla, že Ron bol vylúčený a chvíľu som musela rozmýšľať čo sa tam vlastne stalo.....a mierne ma prekvapilo, že riaditeľ uveril (poprípade viac nepátral) o tom ako strávil prázdniny.....v každom prípade super časť aj keď verím, že čoskoro sa niečo pokazí....

Datum: 26.05.2016

Vložil: market

Titulek: :)

Moc krásný díl, skoro jsem se nemohla dočkat pokračování a teď toho dalšího taky ne. Moc se těším na pokračování

Datum: 25.05.2016

Vložil: sisi

Titulek: dík

to bylo tak krásné, skoro jsem zapomněla, za co Ronalda vyloučili,ale snad se bude chovat dobře a časem i přijme odlišné sklony svého kamaráda. Dík.

Datum: 25.05.2016

Vložil: Achája

Titulek: :-)

Jaká nádhera! Těším se na sezení v ředitelně i na další noc v Útočišti:-)

Datum: 25.05.2016

Vložil: lia

Titulek: :)

krááása. Děkuji moc za kapitolu. Jen mám dojem, že tato idyla moc dlouho nepotrvá :-/ těším se na další kapitolu

Datum: 25.05.2016

Vložil:

Titulek:

Jako vzdy skvela prace!!! Ja nemam uz vic slov

Záznamy: 1 - 10 ze 11
1 | 2 >>

Přidat nový příspěvek

Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano (0)
0%

Ne (0)
0%

Mohlo to být lepší (0)
0%

Celkový počet hlasů: 0