40.kapitola Americká mezihra

18+

                25.prosince, rezervace Navajo, Nové Mexiko, USA

                Paprsky ranního slunce se prodíraly žaluziemi a zalechtaly hnědovlasého spáče na víčkách. Jak se muž probouzel a vrtěl, sklouzla mu přikrývka níž a odhalila nahé tělo. Ne přímo hubené, ale přesto velmi štíhlé, šlachovité, bylo znát, že muž neholduje nestřídmosti a stovky bělavých jizev po celém těle prozrazovaly, že nevede jednoduchý a pohodlný život.

                Ale nikdo by v něm nehledal vlkodlaka.

 

                Nespokojeně zavrčel, když se ozval budík. Ale i tak se začal hrabat z postele. Vtom se mu obtočila kolem pasu svalnatá paže s tmavšími chloupky.

                „Vánoční ráno, po noci dokonalého sexu a ty jsi stejně nabručený?“ ozval se rozespale Lupinův spolunocležník. „Dobré ráno, Remy.“

                Vlkodlak se usmál.

                „Dobré ráno.“ Nechal se přitáhnout zpět a složit na lopatky. Naklonila se nad něj hlava s tmavými vlasy. Nestačil nic říct, na jeho rty zaútočila hladová ústa. Ale nebyl zaskočený dlouho, rychle převzal vedení a strhl svého milence pod sebe.

                Dvě vzrušená těla po sobě dychtivě klouzala a vlnila se. Jedna z velkých mužských dlaní se tápavě přiblížila k nočnímu stolku a sáhla do zásuvky.

                Remus si klekl mezi kolena druhého muže, přejel mu dlaní po hrudi, plochém břichu, až k napjaté chloubě, která se dožadovala pozornosti. Jemně ji sevřel, přejel od kořene po vrchol a zpět… Tmavovlasý muž vzrušeně zasténal a zvrátil hlavu dozadu.

                Nato Remus tvrdé vzrušení pustil a začal něžně škádlit růžové bradavky ležícího muže. Ten se  ujal své opuštěné erekce, zatímco jej vlkodlak se zlatem v dychtivých očích sledoval. Pak nečekaně mávl hůlkou, kolem zápěstí jeho partnera se utáhly pruhy látky, vzápětí jej připoutaly k čelu postele.

                „Remusi Lupine!“ zasyčel. „Neprotahuj to!“ Oslovený se zlomyslně usmál.

                „Rád si s tebou hraju, Regulusi. Jsi tak… bezmocný, když jsi vzrušený.“

                „Ty jsi zvíře,“ zasténal Regulus Black.

Byla to pravda, v Remusových rukách byl prostě tvárný jako vosk. Stačilo, aby se ho dotkl a mohl si s ním dělat cokoliv. Ve chvílích jako je tahle, téměř litoval, že při krádeži Voldemortova Viteálu nezemřel, místo, aby to předstíral.

                Téměř.

 

                Remus byl ten nejlepší milenec, jakého kdy měl. A že k němu chová jisté city, mu došlo už v Bradavicích, kdy si dodal odvahy a pozval o dva roky staršího sedmáka, blízkého přítele jeho bratra, na rande. Nejřív byl odmítnut, ale po pár dnech přemlouvání mladý vlkodlak povolil a na schůzku přišel. A nikdy toho rozhodnutí nelitoval.

Oba se dohodli, že Siriusovi to neřeknou, bylo to jediné rande v Komnatě nejvyšší potřeby, protože věděli, že to nemá budoucnost. Čistou krví posedlá Blackovic rodina by mladého idealistu okamžitě zardousila a Sirius, lpící na svém malém bráškovi, by pravděpodobně ukončil přátelství s mladým vlkodlakem. To Regulus Remusovi nepřál, ale nedokázal si tuto zkušenost odepřít. Chtěl o své panictví přijít s někým, komu věří a… ano, má ho rád. V kruhu Smrtijedů by nikoho takového nenašel, to věděl. A udělat to jen proto, aby zajistil pokračování rodu, poté, co Sirius odešel z domu, taky nechtěl. Taková věc by se neměla dělat z povinnosti.

                 Ta jediná, první noc, jak později zjistil, první pro ně oba, byla nádherná. Jistá nebezpečná dravost Remusovy skryté šelmy a majetnickost, kterou objevil až teď v dospělosti, se mu hrozně líbila. Vlastně cokoliv, co s ním Remus v posteli, nebo jinde, dělal.

 

                Když se mu čistící kouzlo prohnalo nitrem, zalapal po dechu, jak to nečekal. Vyčítavý pohled ale hned změnil ve spokojený, když viděl, jak jeho milenec konečně otevřel tubu s lubrikantem, aby jej připravil.

                A okamžitě byli vyrušeni. Remus se zarazil v přípravě své vzrušené délky, když se z předsíně Regova malého domku ozvalo hlasité a dost rázné klepání.

                „To snad ne!“ zaskučel nadržený vlkodlak.

                „Kdybys to nenatahoval, už by jsme byli hotoví,“ zavrčel bývalý Smrtijed trochu naštvaně. Chtěl se zvednout, jeho erekce tím leknutím povadla, tak něco zamumlal, jeho milostná pouta z něj spadla. Přivolal si župan, návštěvník u hlavních dveří totiž pořád klepal.

                „Promiň,“ zkrotl vlk a taky vylezl z postele. Než ale jeho milenec odešel z ložnice, zezadu ho objal a pošeptal mu: „Vynahradím ti to, slibuji.“

                Regulus otočil tvář k němu. Nechal se políbit, než zašeptal: „Vím, že jo, Remy.“

 

                „Ano?“ otevřel Regulus v županu dveře. Mladá Indiánka na prahu okamžitě zčervenala.

                „Dobré ráno, Eriko,“ podivil se. Sestřenku svého dlouholetého přítele – zdejšího šamana – tady moc často nevídal, bydlela ve městě, kde taky pracovala.

                „Dobré ráno, Regulusi,“ špitla.

                „Zlato, kdo je to?“ ozvalo se z kuchyňky. Dlouhovlasá dívka ztuhla, její bronzová pleť pobledla.

                „Máte hosta?“ hlesla zmateně. „Já… přinesla jsem vám vánoční dárek, myslela jsem…“

                „To je od vás milé, Eriko… Pozval bych vás dál, ale můj přítel…“

                „Regu?“

                Za Blackovými zády se objevil vysoký světlovlasý muž, taky v županu. „Dobré ráno,“ pozdravil Indiánku. „Vajíčka jsou hotová, káva bude za chvíli,“ sdělil Regulusovi. „Připojíte se na snídani, Eriko?“ podíval se na rozpačité a ohromené děvče. Paži přitom majetnicky ovinul kolem Regulova pasu.

                „A… hm, ne, děkuji,“ vzpamatovala se rychle. Nemohla si nevšimnout jistého žárlivého tónu a ta ruka kolem pasu jí taky prozradila dost. Nemluvě o dost nateklých rtech obou mužů a stále patrných červených skvrnkách na Regově krku. Znova se začervenala, když ji napadlo, co možná přerušila.

                „Promiňte, nechtěla jsem rušit. Jen jsem přinesla… tady. Veselé Vánoce!“ popřála oběma, Blackovi strčila do ruky hezky zabalený balíček a rychle se vzdálila.

 

                „Slyšel jsem dobře? Tys ji pozval na snídani?“ otočil se Regulus k Remusovi, když zavřel dveře. „Myslel jsem, že chceme být sami.“

                „Věděl jsem, že nepřijme,“ vysvětlil Lupin. „Celkem rychle jí to došlo. Nejdřív rudla kvůli tobě,“ řekl, „a pak, protože pochopila, co mezi námi je. Musela by být hodně otrlá, aby po tom dokázala zůstat.“

                „Dal jsi jí jasně najevo, že nejsem k mání,“ opáčil Reg. „Ty žárlíš, Remy?“ zeptal se najednou.

                „Ne,“ popřel to vlkodlak. Pak zaváhal. „No, tak možná trochu. Můj vlk byl vždycky majetnický. A ty…“ přiblížil se rty k jeho, „jsi můj, Regulusi. „Nikomu tě nenechám. Pokud to sám nebudeš chtít.“

                Pak uchvátil přítelovy rty a za horečného líbání ho přitlačil na stěnu vedle dveří. Obnovil svou značku na jeho krku, jak se na něj tiskl, ucítil jeho znovu probuzené vzrušení.

                „Remy…“ vydechl Regulus, trochu překvapeně.

                „Slíbil jsem, že ti to vynahradím…“ zamumlal Remus. Shodil z Regových ramen župan, odhalil jeho lákavou nahotu, putujíc po hebké kůži hladovými ústy. S něžnou drsností dráždil citlivé hrbolky bradavek, lehce je kousal, dokud se Regulus pod každým dotekem nesvíjel. Sotva se držel na nohou a jeho vlčí milenec nepřestával ve ‚vynahrazování.‘ Už z toho téměř šílel.

                „Remy…“ šeptal, „Remusi…“

                Jeho vzrušení se opět hlásilo o slovo a vlkodlak ho nelítostně ignoroval. Zkoumal tělo svého milence, jako by je viděl poprvé.

                „Remy, mučíš mě…“ zasténal stojící muž.

                Tyhle slova stačily, aby se Remus vrátil k jeho ústům. Dravě si je nárokoval, rukou konečně sklouzl k opomíjené přítelově tvrdosti, promnul ji v dlani, Regulus v polibku vykřikl.

                „Nevydržím to,“ zachraptěl náhle vlkodlak. Rychlým kouzlem přivolal lubrikant, otočil Rega zády k sobě a chvatně ho připravil. Naštěstí byl dostatečně roztažený už z předešlé noci, kterou strávili mládeži nepřístupným divočením.

                Jakmile opatřil gelem i své vzrušení, vstoupil do jeho nitra na jeden jediný pohyb. Regulus vydal vzrušený výkřik a přirazil. Opřel se dlaněmi o stěnu, silné vlkodlačí ruce mu sevřely boky.

 

                Remus se ovládal už jen drápkem své sebekontroly. A pohyby horkého těla, na které se tiskl, mu nepomáhaly. A Regulusovi to nemohlo uniknout.

                „Remy,“ vydechl, „Pusť ho. Pusť vlka ven.“

                Vlkodlak se podvolil vášni a přání svého milence. V jeho očích zavířila zlatá, zavrčel a prudce přirazil. Reg zasténal. Další pohyb, další sten. Čím prudší pohyby, tím hlasitější odezvy, ty vyvolávaly zase drsnější výpady Remusových boků, na které Regulus hlasitě odpovídal… Začarovaný kruh vášně.

               

                Regulus se zmítal pod stále tvrdšími přírazy, ale vítal je, chápal, že vlk v jeho příteli si potřebuje znovu potvrdit svého partnera. Kratičká návštěva mladé a krásné ženy v něm vyvolala dost velkou dávku žárlivosti, aby si ho toužil opět majetnicky přivlastnit. A jemu tak trochu lichotilo, že je pro Remuse tak důležitý.

                Nikdy mu nevadil trochu drsnější sex, Remus by mu neublížil a toto nemělo s násilím nic společného. Náhle mu silná dlaň stiskla jeho mužství, už bolavé vzrušením a začala se pohybovat po celé délce, v rytmu Remusových pohybů. Jeho vlastní vzrušení pravidelně zasahovalo Regovu prostatu, blížil se k vrcholu.

                Remus něžně kousl svého milence do lalůčku a zašeptal: „Teď, Regu. Udělej se pro mě.“ Dvakrát tvrdě přirazil, Regovo tělo se otřáslo v náhlém poryvu orgasmu, dlaň mu potřísnil lepkavou tekutinou.

Vzápětí jeho slabiny zalila nádherná bolest. Vykřikl a kousl Rega do šíje, jak se jeho tělem proháněla agonie vyvrcholení.   

 

Když se Remus vytáhl z horkého nitra svého milence, Regulus klesl na kolena. Remus na sebe i na něj seslal čistící kouzlo, pak ho zezadu objal.

„Jsi v pořádku?“ potřeboval se ujistit. „Nebylo to moc…“

„Dokonalý,“ vydechl Regulus. Už se trochu vzpamatoval. Pootočil hlavu, aby mohl Remuse políbit. „Jsem v pohodě, řekl bych, kdyby to bylo moc. Nemusíš žárlit, Remy. Ale chápu, že se tvůj vlk potřeboval ujistit, že patřím jen jemu.“

„Občas mi hrozně vadí tahle moje stránka,“ zašeptal Remy. „Hlavně proto jsem tě tehdy ve škole nejdřív odmítl. Ne kvůli Siriusovi. Moje důvody byly mnohem sobečtější. Bál jsem se, že vlka nezvládnu a ublížím ti. Bylo ti teprve patnáct a můj vlk byl zpočátku těžko zvladatelný…“

„Zvládl jsi to skvěle,“ pochválil ho Regulus tiše. „Tenkrát i teď. Dobře víš, jak sex s tebou miluju. A už dávno mi není patnáct, Remy.“

„Jo, já vím,“ zamumlal muž. „Prostě chci jen být opatrný. Když ho pustím, není to tak snadné.“

„I tak mi neubližuješ,“ ujišťoval ho Reg. „Dáme si teď tu snídani?“

 

Po snídani Remus před svého přítele položil dárek.

„Otevři to,“ pobídl ho. „A veselé vánoce.“  

„Veselé vánoce,“ popřál mu Regulus. Pak rozvázal mašli, roztrhl lesklý papír… V malé krabičce objevil několik křišťálových ampulek s bílou opalizující tekutinou. Každá byla označená malým štítkem. Regulus jednu vzal a přečetl si drobné písmo na štítku.

„Harryho první narozeniny?“ zopakoval nápis nahlas. Trochu zmateně pohlédl na svého přítele.

„Inspiroval jsem se Siriusovým nápadem k Harryho sedmnáctinám,“ vysvětlil Remus tiše. „Tvůj bratr svého kmotřence zbožňoval.“

„To jsi mi říkal,“ přikývl Regulus vážně. „Jak s tím souvisí můj vánoční dárek?“

„Řekl jsem si, když ses ptal na Harryho, že ti ho přiblížím způsobem, jakým jsme se my snažili přiblížit jemu jeho rodiče. Dali jsme mu se Sirim naše vzpomínky na Jamese a Lily.“

„Aha. No… to je velmi dobrý nápad, to se musí nechat,“ připustil mladý Black. „Vážně byl Siriuse?“ zeptal se po chvíli.

„Překvapivě ano,“ kývl Remus pobaveně. „Poté, co ztratil tebe, se upnul na Jamese a jeho rodinu. Asi i proto James chtěl, aby šel chlapci za kmotra on… Sirius by stihl pořádně dospět, nebýt Azkabanu. Tam vlastně… jakoby uvízl v čase. S Harrym… měl pocit, že zase žije. I když vlastně vyměnil jedno vězení za druhé. Azkaban za dům vašich rodičů.“

„Nikdy to neměl snadné…“ zamumlal Regulus. „Jakmile byl zařazen do Nebelvíru, pro matku přestal existovat… a otec byl slabý na to, aby se za něj postavil, ne, když to znamenalo, postavit se JÍ. A já byl moc malý na to, abych bránil staršího bratra, který měl být oporou mně. Ve skutečnosti… jsem mu zazlíval, že nakonec odešel k Jamesovi a nechal mě tam s ní samotného. Cítil jsem se sám. Sám ve Zmijozelu, sám ve vlastním domě. Být pro někoho výjimečný pro mě znamenalo už nebýt sám.“

„Proto ses přidal ke druhé straně? Řekneš mi, kdo tě vlastně přivedl do Kruhu?“ zeptal se Remus. Dolil si kávu a odhadoval, jestli se tohle kdy dozví. „Nikdy ses o tom nezmínil.“

„Malfoy.“

Remus uvnitř ztuhl. Nikdy neměl toho ledového zmijozelského náfuku rád, jeho instinkt bil na poplach, jen prošel kolem. A to platilo už za jeho studií, když přišel do Bradavic učit, zjistil, že se nic nezměnilo. Jen musel snášet i jeho dědice, který Harrymu dělal samé naschvály. Občas se divil Albusovi, jakto, že to nevidí… nebo spíš, jak to dokáže ignorovat.

Když se trochu vzpamatoval, napadlo, jak moc byl jeho současný přítel s tím oživlým ledovcem zadobře… Ale zároveň to nechtěl vědět.

„Navrhoval, že bychom mohli spojit naše rodiny,“ pronesl Reg, jakoby četl Remusovy myšlenky. „Svým způsobem mě přitahoval, takže mi to ani nebylo proti mysli. Bylo snadné si to představit, když jsem nemohl být s někým z lásky. Ale to platilo, jen dokud mu rodiče nezařídili sňatek s Cissou. Pak, po Siriho odchodu jsem já měl převzít místo dědice. Ale moje vlastní aktivity mezi Smrtijedy to utnuly,“ povzdechl si.

„Myslím, že jsem rád, že si Malfoy vzal Narcissu,“ pronesl Remus. „Kdoví, s kým bych teď snídal…“

„Určitě by se někdo našel,“ škádlil ho Regulus.

„Pochybuji,“ zamumlal vlkodlak. „Spoustu let jsem strávil sám, kvůli svému chlupatému problému. Noci o samotě, snídaně o samotě. Neodvažoval jsem se příliš sbližovat.“

„Jako… vůbec?“ zadíval se na něj Reg s jedním obočím zdviženým. „Nechce se mi věřit, že bych byl tvůj první a poslední.“

„První ano,“ připustil Remus. „Poslední… v to doufám.“ Zdvižené obočí nekleslo, výraz v očích byl o něco poťouchlejší, takže to po chvíli vzdal.

„Budiž, někdo tu byl. Krátce. Velmi krátce. Vlastně jen jednu noc a ještě k tomu si ji nepamatoval. On… byl opilý a já zoufalý. Radši jsem mu to pak neřekl. Věci by to… hodně ztížilo.“

Remus upíral oči na ubrus a modlil se, aby Reg nechtěl slyšet jméno. Po té době už to bylo jedno… a Sirius byl mrtvý.

 

Ano, Sirius.

Ten den, co Harry odjel Bradavickým expresem do školy, aby začal svůj pátý ročník, rozhodl se večer Sirius, že svou novou samotu zapije. Remus ho po návratu na ústředí našel v kuchyni s téměř prázdnou lahví Ogdenské. Když se ho snažil dostat do pokoje, aby se z té opice vyspal, zvěromág se s ním málem popral, tak Remus změnil směr a odtáhl ho do sprchy. Pustil na něj studenou vodu.

Strhla se další rvačka, která ovšem skončila téměř vzápětí, když se začali líbat. Remus do dneška nevěděl, kdo z nich udělal první krok k noci plné dravých polibků, hladových dotyků, hlasitých vzdechů, provázejících divoké milování.

Remus se následující ráno vzbudil první. Vyrazil ven, aby si pročistil hlavu a rozhodl se, co bude dělat dál.

Stále choval city k Regulusovi, kterého v té době považoval za mrtvého, ale během prvních let po škole si nějak vypěstoval podobné city k jeho bratrovi. Takže když se tu noc miloval se Siriusem, bylo to z velké části z upřímné lásky a zoufalství z vědomí, že jeho první láska už nežije a tahle není opětovaná. Poprvé v životě takhle využil situace. Nebyl na sebe pyšný.

Rozhodně se mu ulevilo, když jeho nejlepší kamarád neřekl ani slovo o předešlé noci, když se konečně vrátil. Nebyly žádné rozpačité pohledy, trapné mlčení. Pro Remuse jejich přátelství přece jen znamenalo víc a tak si to nechal pro sebe.

 

„Viděl jsi ho pak ještě?“ zajímalo Reguluse.

„Ano,“ přikývl vlkodlak. „Viděli jsme se několikrát. Ale po pár měsících ho zabili Smrtijedi. Nikdy se nedozvím, jestli si opravdu nevzpomněl.“

„Některé věci je možná lepší nevědět,“ poznamenal Regulus. Ampulku, kterou stále držel v prstech, vrátil do krabičky a prohlédl si jinou.

„Patronus?“ Tohle mu nedávalo smysl. „To jako zaklínadlo Patronus?“

„Ano. Tohle bude vzpomínka na to, jak jsem ho učil odrazit mozkomory. V jeho třetím ročníku.“

„Žertuješ? Ve třinácti zvládl tohle kouzlo?“ vydechl Regulus užasle. „Proč jsi ho to vlastně…“

„V té době Bradavice spolupracovaly s mozkomory. Sirius utekl z Azkabanu, oni ho hledali. Ale Harry jejich blízkost velmi špatně snášel. Vracely se mu vzpomínky na Lilyinu smrt. Potřeboval pomoc.“

„Pak je dobře, žes ho to naučil,“ mínil jeho přítel. Uklidil ampuli a zavřel krabičku. Ale neodložil ji, zamyšleně se na ni díval a přejížděl prsty po víčku.

„Víš…“ odkašlal si Remus, „Velká část vzpomínek bude pravděpodobně obsahovat i tvého bratra. Obvykle jsem je vídal spolu, jen málokdy Harryho samotného. To vlastně jen v době, kdy jsem v Bradavicích učil. Další vzpomínky jsou z Grimauldova náměstí.“

„Děkuji,“ vzhlédl muž od dárku. „Budu to mít na paměti.“ Vstal, políbil vlkodlaka na tvář a odešel do ložnice. Remus zůstal. Nerad Regovi bratra připomínal, oba je to bolelo. Ale bylo lepší, když ho varoval.

 

Jak se zaobíral vzpomínkami, neslyšel svého milence přicházet zpět. Takže se docela lekl, když ucítil dotek na rameni.

Prudce se otočil, spatřil Reguluse, už oblečeného, s balíčkem v ruce.

„Promiň, neslyšel jsi mě?“

„Zamyslel jsem se,“ řekl Remus jednoduše. Reg se vrátil na své místo a položil před vlkodlaka jeho dárek. „Veselé vánoce, lásko.“

Muž poděkoval a strhl balicí papír. Odhalil tak malou krabičku, byla malá, zabírala sotva plochu dlaně. Tázavě zvedl na Rega obočí.

„Co kdybys to otevřel?“ usmíval se muž proti němu.

Poslechl… a vyvalil oči. To, co bylo uvnitř, se dalo vyložit jediným způsobem.

„Regu?“ hlesl, „tohle… je to TO, co si myslím?“

„Jistěže,“ usmál se Regulus. Vstal, poklekl u Remusovy židle a řekl: „Remy… Jsi to nejlepší, co mě od nástupu do Bradavic potkalo. Vlastně asi to nejlepší za celý můj život. Chodíme spolu už půl roku, víš o mně věci, které nedokážu říct jiným lidem. Takže… Remusi ‚Moony‘ Lupine, dokážeš se přenést přes mou minulost a prokážeš mi čest být tvým manželem?“

Remus na něj nevěřícně zíral. Tak dlouho, že Regův úsměv poněkud znejistěl. Pak zamrkal, jakoby se probudil, podíval se do krabičky, kde si na lůžku z tmavě zeleného sametu hověly dva mužské prsteny z lesklého bílého kovu, pak do očí svého milence.

Podal mu krabičku a nastavil levou ruku. „Ano, rád,“ odpověděl tiše.

Regulus se šťastně usmál, vyndal jeden z prstenů a nasadil ho svému příteli na prsteník. Pak se zvedl a sklonil se k Remusovi pro hladový polibek.

„Čekali jsme na sebe dlouho,“ zamumlal, než se odtáhl. „Ale věřím, že jsme si souzení, Remy.“

„Proto ses mě snažil svádět už v páťáku?“ popíchl ho Lupin.

„Vyplatilo se,“ vrátil mu to Reg. „A nejen tehdy. Proto jsem koupil tyhle prsteny,“ přejel ukazováčkem po chladném kroužku na Remusově ruce.

„Jsou nějak speciální?“ podivil se vlkodlak. „Mimochodem… Co je to za kov? Vypadá jako stříbro, ale to bych cítil…“  

„Není to stříbro, i když se mu hodně podobá,“ připustil Reg. „Je to čistá platina… a tyto prsteny patří k Závazným.“

„Závazný prsten?“ zašeptal Remus, znova ohromený. A dojatý. „Až tak vážně to myslíš?“

Regulus přikývl. „Nemyslím, že by se mě tvůj vlk tak snadno vzdal… a já o to vlastně nestojím. Miluju tě léta, Remusi. Ten zbytek chci strávit s tebou.“

Na to neměl Remus co říct. Prostě vstal a přitáhl svého nastávajícího k sobě, aby se zmocnil jeho rtů.

 

Po pár hodinách, které šťastní snoubenci strávili opět v ložnici, aby oslavili ten důležitý životní krok, se vrátili do kuchyně. Společnými silami spáchali oběd, najedli se a pak si sedli nad kávou a pergamenem, aby si naplánovali svatbu.

„Napadá tě vhodné datum?“ zeptal se Regulus. Remus svraštil obočí, chvíli uvažoval.

„Chtěl bych se ženit pokud možno na jaře, nebo v létě,“ poznamenal. „A moc bych si přál, aby u toho byl Harry,“ mrkl po Regovi. „Je skoro rodina… Vlastně nás obou, Regu.“

„Svatba by byla vhodná chvíle k seznámení,“ souhlasil muž. „Navíc, kdyby bylo po válce, mohli bychom na líbánky… Harry by nám určitě mohl pohlídat byt. A já bych taky dal přednost jaru nebo létu. Mohl by přijet, až skončí škola, ne?“

„Pokud bude do té doby po tom megalomanském šílenci,“ ucedil Remus. „Na druhou stranu se mi nechce moc dlouho otálet… Už jsme se načekali dost.“

„Vždycky se mi líbilo, jak dokážeš myslet takhle dopředu,“ usmíval se Regulus. „Máme dvě možnosti, můj drahý vlku. Vezmeme se co nejdřív, pouze formálně, kvůli úředním věcem a oddávací obřad si necháme na dobu, kdy bude moci přijet Harry. Druhá možnost – počkáme na Harryho se vším. Nebo ještě třetí varianta – prostě se vezmeme kompletně a Harrymu to pak povíme.“

„Nevím, co by bylo lepší,“ podrbal se Remus ve vlasech. „Vážně chci, aby u toho Harry byl… A nepochybuju, že by si to taky přál.“

„Ahanu* nás může oddat,“ poznamenal Reg. „Jako šaman to bude mít hodně spjaté s přírodou…“

„To by se Harrymu určitě moc líbilo,“ přikývl vlkodlak. Začínal se přiklánět k té první možnosti. To nejlepší počká, až jeho skoro kmotřenec bude moci přijet a mezitím budou s Regem manželé legálně… Rozhodl se.

„Regu…“ oslovil muže, „pokud budeš souhlasit, jsem pro formální oddavky. Až přijede Harry, Ahanu nás oddá při obřadu. Chci být tvůj manžel co nejdřív. Ale taky chci, aby se mnou mé největší štěstí sdílela má rodina.“

„Jsi tak sentimentální, Remy,“ řekl Regulus něžně a políbil svého osobního vlkodlaka na dlaň. „I tohle na tobě miluju. Tak platí. Co nejdřív se vezmeme a s obřadem počkáme do léta.“

 

Remus Lupin se široce usmál. Navzdory zlým časům a jeho nebezpečnému životu zde v americkém vnitrozemí – myšleno v jeho kouzelnické části – se jeho život náhle zdál skvělý.

Splnil se mu sen, když po příchodu do zdejší indiánské rezervace spatřil muže, který mu připomněl jeho první lásku. Když je mladý šaman jménem Ahanu představil, zjistil, že nemá halucinace. Skutečně ho poznal, o dvacet let staršího a živého, Reguluse Blacka.

Ten večer jím byl pozván na skleničku a upřímně si spolu promluvili. Regulus s bolestí v srdci vyslechl zprávu o bratrově smrti a vyprávění o jeho kmotřenci, slavném Chlapci, který přežil. Pak sám Remusovi vysvětloval, proč udělal, co udělal a jak se mu povedlo tak nepozorovatelně zmizet.

Tu noc spolu jen mluvili a mluvili.

 

Při další schůzce už neodolali tomu, co je k sobě táhlo už před dvaceti lety… Vzájemná náklonnost s léty nezmizela, jen dozrála, jako oni.

Ten večer Reg Remuse pozval k sobě do domku. Snad to ani jeden z nich neplánoval, ale nebránili se možnosti znovu se sbližovat. Znovu se poznávali, zjišťovali, co se změnilo od jejich první zkušenosti. Stále si rozuměli. Vlastně se možná chápali ještě lépe, protože teď měli víc společného a nehrozilo, že je rozdělí odlišná kolejní příslušnost, nebo žárlivý bratr jednoho z nich… Nebo jistá každoměsíční indispozice, o které se Remus nerad šířil. I proto se hodilo, že se Regulus během pobytu v Americe naučil zvěromágovství. Proto se v okolí rezervace za úplňku pohyboval vlk ve společnosti černé pumy.

Někdejší Regova příslušnost ke Smrtijedům Remusovi nevadila. Mladý Black odešel ještě dřív, než se do toho Voldemort stačil pořádně opřít. Jakmile došlo k prvním vraždám a Voldemort se začal zajímat o nesmrtelnost, Reg se zděsil a zpanikařil. Dostal smrtelný strach z toho, k čemu se upsal.

Jakmile mu Remus prozradil, na čem pracuje v Británii Brumbál, přiznal se k vlastnictví jednoho z Viteálů a poslal řediteli zprávu, kde by měl být. Tak se dostal Fénixův Řád na stopu Viteálům a možné rovnici, podle níž je Voldemort tvořil. Bylo to štěstí v neštěstí.

 

Od toho prvního večera nad skleničkou whisky uplynulo více než šest měsíců... a Remus v duchu děkoval Merlinovi, Bohu, čemukoli, co ho přivedlo sem, k jeho čerstvému snoubenci. A nemohl se dočkat dne, kdy si oficiálně řeknou ANO.

 

*Ahanu - inspiraci pro indiánská jména jsem čerpala zde: Významy jmen

<<                                                                                                    >>

 

 

 

Komentáře: 40. Americká mezihra

Osud

Mononoke | 12.06.2016

Osud zasiahol a nečakane znova spojil dvojicu,
čas ich nechal múdrejších a veriacich svojmu srdcu.

coo

arya | 10.05.2016

nejde mi to

| 10.05.2016

Kdyz chci kliknout na 41.dil tak se musim prihlasit a nechapu proc. Kdyz jsem si kvuli tomu pak udelala ucet tak se i tak nemuzu dostat na tu kapitolu. Muzete mi nekdo pls poradit co s tim? Moc dekuju za odpoved☺

Re:

Trule | 10.05.2016

Taky mi to nejde, pravděpodobně musíme počkat, špatný odkaz.

Re: Re:

SORA 77 | 11.05.2016

Tak už je to v pořádku. Omlouvám se, nějak jsem to zvrtala, jak jsem byla unavená. Příště si dám větší pozor.

Re: Re: Re:

arya | 12.05.2016

pořád mi to nejde co s tím

mezihra

sisi | 26.04.2016

Jo, jo. Tak to je takový splněný sen. Na druhém konci světa se mohou dít zázraky a pár Regulus + Remus se mohou libovolně oddat a oddávat, ale co se děje s Harrym, to se ti dva asi jen těžko dovědí. Jen doufám. že Harry a Severus nedopadnou tragicky.
A ano, kapitola se mi moc líbila, děkuji. Těším se na další.

Re: mezihra

SORA 77 | 26.04.2016

Neboj, přímo tragicky ne...

:)

lia | 26.04.2016

krááása. jek jsem uviděla novou kapitolu, hned jsem se na ni vrhla. díky moc

:)

market | 26.04.2016

Moc krásný díl, ani nevadilo, že tam nebyl Harry a Severus. Těším se na pokračování

Záznamy: 1 - 10 ze 12
1 | 2 >>

Přidat nový příspěvek

Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano (46)
100%

Ne (0)
0%

Mohlo to být lepší (0)
0%

Celkový počet hlasů: 46