36. Tvoje rozhodnutí...

18+

                Druhý den při obědě Severus na Harrym vyzvídal, o čem spolu s Elisabet mluvili. Po snídani se za ní Nebelvír vypravil a teď mu sděloval, o čem byla řeč.

                Logicky se dozvěděl něco o rodu Lloydů, o hradu, co mu jeho přítel ještě neřekl a když se Elisabet zeptala na jeho rodinu, po chvilkovém váhání jí odvyprávěl příběh svého života.

                Zeptal se Mistra lektvarů, jestli mu to vadí. „Měl jsem se tě zeptat dřív,“ připustil. „Na to, co jí vlastně můžu říct.“

                „To je v pořádku,“ ujistil ho Severus. „Není důvod před ní cokoli o tobě tajit. Už jsem to řekl a opakuji: nemáš se za co stydět, Harry.“

                „Něco by se určitě našlo,“ zamumlal Harry, tak, aby ho muž nezaslechl. Severus ho ale slyšel a pomyslel si: ‚Něco určitě, ale ty máš tak málo sebevědomí. Snižoval jsem ho dost dlouho, teď už tu chybu neudělám.‘ Nahlas řekl: „Nikdo není dokonalý, Harry. Ale můžeme se snažit být lepšími.“

                „Jo,“ přikývl Harry. „Vždycky je co zlepšovat.“

                „Dobrý přístup,“ usmál se Severus.

 

                Po jídle se Severus Harryho zeptal, jestli si chce po jídle odpočinout, nebo chce jít ven, pro stromek, zatímco skřítci vyzdobí jídelnu a pokoje a udělají štědrovečerní večeři.

                „Neříkej, že chceš jít porážet stromeček?“ užasl mladík.

                „Když slavím vánoce sám, tak ho nestrojím,“ přiznal muž, „přijde mi to moc práce pro jednoho. Takže ani nemám vánoční pocit. Vlastně poctivou vánoční oslavu jsem zažil naposledy s Elisabet, i když zpívat koledy mě nepřinutila,“ zašklebil se.

                „To je dlouho,“ zamumlal Harry.

                „Osmnáct let,“ přikývl Severus. „Když zemřela, nechtělo se mi slavit. A Jeremiah na to už vůbec nebyl.“

                „Takže je na mě, abych ti udělal hezké svátky,“ usmál se Harry poťouchle. V očích mu uličnicky zasvitlo a Severus si najednou nebyl jist, co může čekat.

                „Nápodobně,“ usmál se sám ďábelsky. „Ty jsi říkal, že ti příbuzní moc hezké vánoce neudělali, takže si je ozvláštníme navzájem. Souhlasíš?“

                Harry nadšeně přitakal.

                Severus ho poslal teple obléct, ráno už všude ležel sníh.  

 

                Venku udeřil Harryho do tváře ledový vzduch, nadechl se a rozkašlal se. „Miluju zimu v Irsku,“ vykuckal ze sebe sarkasticky.

                „Ve Skotsku je taky pořádná,“ poznamenal muž, když k němu došel. „Nemyslím, že to je velký rozdíl. Jdeme, Harry. Na druhý konec ostrova je to kousek cesty.“

                „Jak ho vlastně odtáhneme?“ ptal se Harry. „V Bradavicích je vždycky přinese Hagrid. I když jsou obrovské, unese je.“

                „To je ten tvůj obrovitý profesor, že,“ ujistil se Ellis. „Mluvil jsi o něm.“

                „Jo,“ kývl Harry. „Je napůl obr. Ale teď tady žádný obr není, tak…“

                „Jsme kouzelníci, Harry,“ usmál se lektvarista. „A byl bych rád, kdybys rozhodl, kam ho umístíme. Může být v jídelně, nebo v salóně v patře. Můžeme si dát večeři i tam, když budeš chtít.“

                „Hm…“ udělal Harry zamyšleně. Srovnal s mužem krok a dodal: „Jídelna je veliká. Myslím, že by byla lepší menší místnost, bude to působit útulněji. Takže jsem pro salón. Jsi pro?“

                „Máš přesvědčivé argumenty,“ pronesl Ellis vážně. A dělal, že nevidí, jak se Harry snaží nevybuchnout smíchy nad jeho šroubovanou mluvou. „Tak s tvým návrhem nemohu než souhlasit. Těšíš se?“ pohlédl na chlapce, teď s maličkým úsměvem. S potěšením si ho prohlížel. Hezké rysy teď zdobily tváře zrudlé mrazem, zelené oči za brýlemi jiskřily, na rtech sladký úsměv.

                „Moc,“ přitakal mladík. „Dlouho jsem neměl hezké vánoce. Poprvé až ve škole, s Ronem.“ Najednou zvážněl, zarazil se. „Přátelé mi možná budou chtít poslat dárky. Já je chtěl poslat zase jim…“

                „Nemáš tu sovu, Harry,“ připomněl mu lektvarista. „Nechals‘ ji doma?“

                „Profesor Snape ji poslal se vzkazem na Ministerstvo,“ uvědomil si Harry. Otočil pohled k muži před sebou. „Dostane se sem Hedvika? Přes bariéry?“

                „Pro sovy tyto bariéry neplatí, Harry, neboj se,“ uklidnil ho muž vesele. Jako na důkaz jeho slov se Harrymu nad hlavou ozval skřek, zapleskaly křídla a cosi bílého se mu sneslo na rameno.

                „Hedviko!“ zajásal Harry. Pohladil peří své okřídlené kamarádky. Přitom si všiml, že má na nožce přivázaný svitek. Odvázal ho a schoval do kapsy.

                „Nepřečteš si to?“ podivil se muž.

                „Až se vrátíme,“ odpověděl Harry vesele. „Tu chvíli to počká.“

                „Pravda,“ připustil lektvarista. „Támhle vybereme stromek, Harry,“ ukázal před sebe.

                Napravo od nich viděl Harry malou stavbu. Tázavě pohlédl na Ellise.

                „Rodinná hrobka,“ vysvětlil muž. „Mluvil jsem o ní.“

                „Ano, vzpomínám si,“ kývl Harry. Pak se podíval nalevo, tam se studený vítr opíral do hustých větví vzrostlých jehličnanů. „Jsou krásné,“ zhodnotil je. „Ale hodně velké. Myslíš, že najdeme menší?“

                „Určitě,“ mínil Ellis. Natáhl k Harrymu ruku, vybočil z cesty a zamířil ke stromům. Chvilku trvalo, než k nim skrze neprošlapanou závěj došli.

                „Nebyl jsem tu opravdu dlouho,“ povzdechl si muž. „Bývaly menší.“

                „Můžeš tu být každé další vánoce,“ napověděl mu Harry tiše. „Je to jen o tvém rozhodnutí.“

                „Já vím.“

               

                Severus popošel o pár kroků mezi stromy. Pak se ohlédl, s úsměvem. „Pojď se podívat, myslím, že jsem našel ty správné,“ vyzval Harryho.

                Harry se k němu probojoval hlubokým sněhem a když stanul po lektvaristově boku, musel se usmát. „Tyhle jsou skvělý,“ uznal.

                Před nimi se rozprostírala malá mýtinka, na okrajích rostly přiměřeně husté a ne moc vzrostlé jedličky. Na jedné Harry utkvěl pohledem. Ukázal na ni a na Severuse se podíval s výrazem, který jasně říkal: ‚Co říkáš na tuhle?‘

                Muž se rozešel ke stromku, nejdřív ho obešel, pečlivě si ho prohlížel. Pak vytasil hůlku, znovu ho obešel a odmetl okolo sníh. Pak hůlkou udělal kolem stromečku kruhovou rýhu do země. Odstoupil, zamával hůlkou a pronesl Harrymu neznámé kouzlo.

                Vzápětí Nebelvír užasl. Jedlička se zatřásla, až z ní opadal sníh, něco zapraskalo a stromek se vznesl. A jak si Harry všiml, dokonce i s kořeny. Zmátlo ho to, tak se díval, co bude muž dělat dál.

                Dalším kouzlem byl kolem kořenů ovinut kus plátna, které Severus vytáhl z kapsy a ovázán provázek. Obyčejné Wingardium Leviosa před nimi neslo stromek zpět k hradu.

               

                „Tohle je ten nejhezčí vánoční stromek,“ prohlásil Harry, když byla jedlička vsazena do mohutného kořenáče v salónu. Vtom se objevil jeden ze skřítků, předal pánovi domu dvě lahvičky s lektvary.

                „Ještě není ozdobený,“ podotkl Severus. „Líbí se ti i takhle?“

                „Jo, i takhle je úžasný,“ souhlasil Harry. „Nevím, proč. Záleží na tom?“

                „Ne,“ usmál se Severus. „Vlastně ne.“ Otočil se na skřítka a nařídil: „Podívej se v podkroví po těch starých ozdobách, které používala paní Elisabet.“ Skřítek se uklonil a s lupnutím zmizel.

                „Na co jsou ty…“ začal Harry vyzvídat, když muž otevřel lahvičky, lektvary mu nešly dohromady se zdobením stromku.

                „Výživný a Povzbuzující lektvar ho udrží při síle, než ho vrátíme, kde byl,“ vysvětlil Severus. „Proto jsem ho obyčejně neporazil.“

                „Necháme ho tady uprostřed?“ zeptal se Harry.

                „Já bych ho posunul na stranu, támhle,“ ukázal Severus k oknu. „Ale napřed ho ozdobíme. Máš něco proti očarovaným svíčkám?“

                „Vůbec ne,“ zavrtěl hlavou Harry. „Aspoň se nemusíme bát, že něco chytne.“

                „Pamatuj na to, aby si pořídíš děti,“ usmíval se Severus. „Víš, jak to dopadá, stromek se snadno převrhne a pravé svíčky v tom případě…“ odmlčel se. Pořád se na Harryho usmíval, ale pohled prozrazoval, že se zamyslel.

                Harry nemohl tušit, že ho napadlo, že to je už po několikáté, co zmiňuje založení rodiny. Uvědomil si, že rodinu, kterou si vždycky přál, by chtěl mít s tímto mladým mužem. Vzpomněl si na včerejší otázku své babičky, jestli má Harry v úmyslu stát se součástí rodiny.

                ‚V tom případě ale napřed musí znát pravdu,‘ řekl si. ‚A odpustit mi. Což se nejspíš nestane.‘

                Letmý polibek na tvář ho vzpamatoval.

                Pohlédl na Harryho, který si ho starostlivě prohlížel.

                „Něco tě trápí?“

                Severus si povzdechl. Přitáhl chlapce k sobě a objal ho.

                „Ne, Harry. Jen jsem si vzpomněl na vánoce s Elisabet,“ zalhal. Zamrzelo ho to, že svému lvíčkovi nedokáže upřímně říct, že si představuje, že by s ním spojil svůj život. Připadal si zbabělý. Celá léta obelhává černokněžníka, před nímž se třesou nejurozenější kouzelnické rody a má strach přiznat svému vyvolenému, co k němu cítí.

 

                Harry měl pocit, že před ním muž něco tají. Cítil, že ony chvíle, kdy se odmlčí a zamyslí, souvisí s vážnými věcmi. A vysvětlení, která po dotazu dostal, mu nestačila. Ale taky nechtěl kdovíjak vyzvídat. Přál si s někým o Ellisovi promluvit, aby se ujistil, že si dělá zbytečné starosti a nic se neděje.

                Takže využil chvíle, kdy ho po ozdobení stromku muž nechal v salónu s tím, že si musí vyřídit neodkladnou poštu. Harry ho ujistil, že udělá totéž a sejdou se potom.

                Nejdřív poctivě napsal blahopřání Weasleyovým a Hermioně a přibalil už ve škole zmenšené dárky. Pak vypustil Hedviku a zavolal si Tallyho. Skřítek se zjevil s neobvykle dlouhou pauzou.

                „Co si pan Harry přeje?“ uklonil se Tally.

                „Tally, omlouvám se, že tě ruším od práce,“ vychrlil ze sebe Nebelvír.  „Víš, kde je teď tvůj pán?“

                „Pán se nejdřív odebral do své pracovny a poté odešel do suterénu, kde má laboratoř,“ odpověděl věrný skřítek. „A nepřeje si být rušen. Má Tally něco vyřídit?“

                „Ne, to je v pořádku,“ zavrtěl Harry hlavou. „Říkal, kdy asi skončí?“

                „Pán řekl, že k večeři se dostaví. Pan Harry by se měl do salónu vrátit v šest hodin.“

                „Ohlídám si to,“ kývl Harry. „Děkuji, Tally.“

                Skřítek se znova uklonil a zmizel.

                ‚Fajn, takže mám chvíli času,‘ ulevilo se Harrymu. Měl plán, jak ‚zabít‘ čas před večeří. Protože pár neodbytných myšlenek mu stále nedopřálo klid, rozhodl se navštívit jedinou osobu, která mu pravděpodobně může odpovědět… obraz Ellisovy prababičky.

 

                Poté, co rychle a po špičkách přešel kolem zamračené podobizny Elisabetina syna – Ellis Harrymu na otázku, jestli to je mudlovský obraz, když se nehýbe, odpověděl, že na obraz používá kouzlo Imobilus – a zamířil k portrétu, který ho zajímal.

                „Zdravím, madam,“ řekl tiše. Elisabeta se na něj usmála.

                „Vítej, Harry. Viděli jsme se před pár hodinami, co tě přivádí? Stalo se snad něco?“ zneklidněla.

                „Ne, nic se nestalo,“ uklidňoval ji Harry. Znovu se posadil na křeslo, v jakém seděl po snídani, během jejich dlouhého povídání a trochu nejistě pokračoval: „Víte, chci se na něco zeptat. Jde o pár věcí… Něco mi vrtá hlavou. Možná si jen něco namlouvám, možná se mi to zdá… Potřebuju…“

                „… se o něčem ujistit?“ navrhla žena. „A tyto otázky nemůžeš položit mému vnukovi, protože se ho týkají, mám pravdu?“ usoudila bystře.

                „Ano,“ ulevilo se Harrymu. „Nechci vyzvídat, nežádám, abyste mi prozradila něco, co by třeba nechtěl, abych se dověděl, ale… Jde o to, že mám pocit, že ho něco trápí a nechce mi to říct, protože si myslí, že mu nepomůžu.“

                „Kdy míváš ten dojem, že se trápí?“ zpozorněla Elisabeta.

                „Třeba zrovna dnes… před chvílí,“ řekl Harry. „Zdobili jsme stromek… Mluvili jsme o tom, kam ho dáme a co na něj přijde… ptal se mě na očarované svíčky. Pak poznamenal, že na ně mám pamatovat, až si pořídím děti… Pak se zamyslel. Vypadal smutně. A když jsem se zeptal, řekl, že vzpomíná na poslední vánoce s vámi. V první chvíli jsem tomu věřil, ale… Prostě mám takový pocit, že občas myslí na něco, co mu dělá starosti. A většinou ten dojem mám… když přijde řeč na rodinu, budoucnost… a tak.“

                „Mluvili jste spolu někdy o rodině?“ zajímala se stará lady.

                „Jako jestli ji chceme?“ napadlo Harryho. Zrůžověl. „No… ano.  Mluvili. Oba si ji přejeme. Nedovedu si představit, že bych jednou neměl děti… A on říkal, že je rozhodně chce. Jen prý čeká, až se současná doba trochu zlepší. Je moc nebezpečná.“

                „Každá doba, Harry, je něčím nebezpečná,“ řekla dáma zamyšleně. „A kdyby všichni lidé vždy uvažovali takto, lidstvo by vyhynulo. Chápu, že se bojí, přivést rodinu do nebezpečných časů, ale… Za mého mládí se pokoušel ovládnout svět Grindelwald. A když jsem zestárla, zažívala jsem vzestup Voldemorta. Zažila jsem skutečně zlé časy, chlapče. A přesto jsem dala svému muži syna a ten měl zase dceru. A i její syn touží po vlastních potomcích. Není na tom nic zlého.“

                „Já neříkám, že ano,“ namítl Harry. „A jak to souvisí s jeho starostmi?“

                „No, mě napadá jen jedno,“ usmívala se Elizabet. „Řekl, že chce rodinu. A ty říkáš, že si při tomto tématu dělá starosti. Já se domnívám, že je připraven udělat ten důležitý krok, možná je právě tím znepokojen.“

                „Myslíte, že ho trápí to, že svět není bezpečný a on už by chtěl…“ hlesl Harry poměrně užasle. Tahle možnost ho nenapadla a Elizabetino vysvětlení ho zneklidnilo. Ale stará dáma si toho povšimla a dodala:   „Nebude se ti do toho chtít, ale měl by sis promluvit s mým vnukem. Máte vztah a podobná rozhodnutí jsou důležitá. Pokud ti na něm záleží, mluv s ním. Čeho se bojíš?“

                „Že mě… odmítne,“ zašeptal Harry. „Nebo… se rozzlobí. Nechci ho rozzlobit… a nechci ho ztratit.“

                „Proč myslíš, že se bude zlobit?“ usmála se žena. „Já nepochybuji, že mu na tobě velmi záleží.“

                „Je to vlastně… absurdní,“ vykrucoval se Harry s odpovědí.

                „Trápí tě to, takže není,“ opáčila Elizabet. Mladík si povzdechl a tiše odpověděl: „Jde o to… Občas mi… někoho připomíná. Jednoho mého profesora… který mě dlouho nesnášel a často se zlobil. Ale teď už vycházíme. Je to mnohem lepší, než dřív. Vlastně nevím, čím mi ho připomíná. Je to jen pocit.“

„Dobrá. A proč se bojíš, že tě můj vnuk odmítne?“

                „Protože já… pro něj přece nemůžu být ten pravý?“ zvedl k ní Nebelvír oči. „Já ho mám rád a vím, že mu na mně záleží. Ale sotva mi bylo sedmnáct. Určitě si představuje někoho lepšího, jako druha do života. Vzdělanějšího… možná o trochu staršího? Míň problémového? Někoho, s kým se nebude muset schovávat?“

                Žena na obraze jen potřásla hlavou. Netušila, jak příteli svého milovaného vnuka odpovědět na jeho pochyby.

                A ani jeden z nich neměl ponětí o tom, že za rohem stojí ten, o kom mluvili… a vše slyší.

 

                ‚Tolik pochyb,‘ táhlo myslí Severuse Snapea. Pochopil, že jakkoli je silná Harryho náklonnost k němu, mladík nevěří, že on sám (Severus, tedy Ellis) vidí v jejich vztahu budoucnost. A uvědomoval si, že má jen dvě možnosti.

                Zaprvé, nechat mladého Nebelvíra odejít.

                Což nedokáže, ani nechce a dobře to ví.

                Zadruhé, nějak mu dokázat, že jeho pochyby jsou zbytečné. Když ho přesvědčí, že pro něj znamená všechno, že ho skutečně miluje… Nedokáže si vedle sebe představit někoho jiného.

                Severus konečně chápal, proč Harryho vnímá jako spřízněnou duši.

                Oba jsou stejní. Temnota je oba poznamenala stejně. Zranila je, vzala jim jejich blízké, neustále je ohrožuje… Tímto vším je spojila. Nemusejí před sebou nic skrývat, poznali zlo a oba chápou, jak jím byl ten druhý poznamenán.

                Hřálo ho vědomí, že o něj Harry tak stojí, že se bojí, že by jejich vztah skončil.

                Až po chvíli si vzpomněl, že Harry zmínil ještě jednu obavu. Strach z jeho hněvu… A ten fakt, že mu připomíná sám sebe a Harrymu to nevadí… Pomyšlení, že by ho to mělo znepokojovat, ignoroval.

Já se vlastně nemusím skrývat,‘ uvědomil si. ‚Dělám to proto, že mám strach. I v mé podobě mě už snáší. Když mu řeknu pravdu… je poměrně vysoká šance, že mě pochopí a odpustí mi tenhle podvod. Pokud mě má opravdu rád, tak, jako já jeho… Mou duši a minulost už zná. Může přece přijmout i mou skutečnou tvář, ne?‘ 

Rozhodl se potichu odejít a promyslet si další kroky. Musí se rozhodnout mezi svými dvěma možnostmi.

 

„Pane Harry!“ Tallyho zvolání mladíka vylekalo, byl zamyšlený nad věcmi, které pronesla lektvaristova babička. Zahleděl se na skřítka, který se v jeho pokoji zničehonic zhmotnil.

„Tally?!“

„Pán vás očekává v salónu, pane Harry,“ vykvikl skřítek, trochu překvapený. „Už bude šest hodin!“

„Vážně?!“ lekl se Harry. Vyskočil. Byl už umytý a vhodně oblečený, jen čekal nad knihou – kterou vlastně nečetl – a uvažoval o svém vztahu.

„Sakra,“ zaklel tiše. Rozběhl se ke dveřím, zapomínaje na skřítka, běžel na konec chodby, do salónu. Dveře byly pootevřeny, Harry tam napřed nakoukl.

Štíhlá lektvaristova postava s širokými rameny stála u okna, zády ke dveřím.  Místnost osvětlovalo pouze několik slabých světel. Očarované svíčky na stromku, který spolu odpoledne okrašlovali, další dvě ve svícnu na stole, s večeří pro dva, oheň v krbu místnost příjemně vyhříval.

Mladý Nebelvír vešel, potichu, Mistr lektvarů ho stále ještě nezaregistroval. Pohledem přelétl stůl s přiklopenými talíři, bělostné kožešiny na koberci před krbem… Pak upřel oči na muže u okna. Zamyšleně hleděl z okna ven a nevěděl, že jeho drahý lvíček stojí za ním.

Vtom začaly odbíjet hodiny vedle krbu. Harry se leknutím prudce nadechl, jak to nečekal, ten zvuk přiměl staršího muže otočit se.

 

Severus přemýšlel.

O dvou věcech, mezi kterými si musí zvolit. O tom, co je lepší udělat pro Harryho. O tom, co je schopen udělat.

Zatímco čekal, až se Nebelvír dostaví k večeři, kterou připravili skřítci, v krásně vyzdobeném pokoji – což udělal on sám, sice kouzly, ale udělal – připravil pod stromeček kupku dárků pro Harryho a přešel k oknu, aby si ještě promyslel další kroky. Odhadoval Harryho možné reakce… třebaže už ho slušně poznal, stejně se nemusel trefit…

Když se ozval zvuk starožitných hodin, vzpamatoval se. Jakmile mezi odbíjením zaslechl i hlasité nadechnutí, obrátil se… k mladému muži, který stále okupoval jeho myšlenky.

Než se nadál, mladík v černých kalhotách a tmavě modré, hedvábné košili, nové oblečení, které si Harry objednal u madam Malkinové pro podobně neformální sváteční příležitost, se mu vrhl do náruče.

„Promiň, jdu pozdě,“ zašeptal tak tiše, že ho málem neslyšel. „O něčem jsem přemýšlel, nesledoval jsem čas. Omlouvám se, že tě zdržuju.“

„Nezdržuješ, Harry,“ pronesl měkce. Vtiskl do rozčepýřených vlasů polibek, chlapce pevně přivinul k sobě. „Toto je náš večer. Nikam nemusíme spěchat.“

„Dobře,“ zašeptal Harry, přitulil se. Chvíli tak stáli.

Severuse prostoupil náhlý klid. Pocit, že věci jdou, jak mají, že všechno je správně… Právě s Harrym jej míval, a když ho to napadlo, uvědomil si, že se tak cítí stále častěji. A ne vždy jako Ellis. I ve chvílích, kdy trávil s chlapcem okamžiky ve své pravé podobě, mezi nimi panoval takový mír a soulad…

Objal toho mladého muže pevněji.

Do pokojného ticha se ozval poněkud rušivý zvuk… Onomu mladému muži zakručelo v břiše. Rozesmál se a Harry se začervenal. Pak ho vzal beze slova za ruku a odvedl jej ke stolu.

 

Večeřeli mlčky, ale ticho nebylo nijak napjaté, nepříjemné ani tíživé. Oba dokázali ocenit klid a harmonii tohoto večera.

Harry se cítil báječně. Dobrá večeře, skvělá společnost, třebaže momentálně mlčenlivá… To vše se mu líbilo. Takhle si představoval hezký Štědrý večer.

Vánoce v kruhu Weasleyů měl taky rád, ale kolikrát se v tom rodinném chumlu cítil navíc. Měl pocit, že tam tak úplně nepatří. Teď ten pocit neměl. Byl vítaný a měl pána domu jen pro sebe. Muž tu byl pro něho a Harry zase pro něj. Tyto svátky byly pouze jejich.

Hodil za hlavu své pochyby. Nechtěl večer ničím pokazit, takže rozhovor o vážných věcech, jak mu Elizabet poradila, odložil.

Po večeři ho Ellis poslal k pohovce, ať se usadí, sám nalil do sklenic drinky. Harry měl na rtech otázku, dokud nespatřil sytě oranžovou tekutinu ve sklenkách, s plátkem pomeranče. Usmál se. Nezapomněl.

„Crodino,“ zamumlal. Toto pití mu dal jeho přítel ochutnat, když přišel na halloweenskou večeři. Tehdy posunul jejich vztah na další úroveň. Napadlo ho, nechce snad naznačit, že by se měli opět posunout dál?  

Co by vlastně mělo být dál?‘ zauvažoval Harry, když přijímal lehce orosenou sklenici. ‚Hodně jsme se sblížili. Viděli jsme se nazí, už mockrát, děláme, co se nám líbí, i když je to jen mazlení a líbání… To je ono? Chce víc?‘ Ruka se mu mírně zachvěla, když si to uvědomil, až kostky ledu zacinkaly o své skleněné vězení.

Rychle se opanoval. Usmál se a přiložil sklenku k ústům. Přivřel oči, aby si vychutnal příjemnou hořkost, jak se po chvíli rozvine do sladka… Přejel si jazykem po spodním rtu, netušíc, co podobné věci dělají jeho příteli…

Teprve známý pocit, že je pozorován, ho přiměl otevřít oči. Pohlédl přímo do temných zřítelnic svého lektvaristy. Mlčky se dívali jeden na druhého. A téměř zároveň se po sobě natáhli.

Sklenice s bylinkovým nápojem byly odloženy na stolek a okamžitě zapomenuty. Dvoje ústa se po sobě dychtivě a zároveň něžně pohybovala, dvě těla se pevně svírala v objetí.

Harry se navyklým pohybem rychle přesunul na lektvaristův klín. Přitiskl svůj klín k jeho, na obou bylo znát, že se jim situace zamlouvá, vzrušení obou mužů rostlo.

Mladé prsty hbitě rozepínaly knoflíky na obou košilích, netrvalo dlouho a dva kusy oblečení ležely na zemi. Místností se nesly zvuky líbání a tichounké vzdechy.

Harry si v tom mámivém oparu uvědomil dvě věci. První: od posledního nádherného mazlení v Útočišti spolu takto nebyli a tady na hradě zatím nedělali nic kromě polibků.

A druhá věc: on CHCE víc. Pokud o to stojí i jeho milenec… a Harry měl jakési tušení, že nepochybně ano, stanou se skutečnými milenci… ještě tuto noc.

 

Severuse opájela chuť mladých úst, Harryho chuť. Nahořklé aroma nealkoholického Crodina sotva vnímal. Pokud by se chtěl opít, stačil Harry. Jeho sladké rty, jeho vášeň… jeho vůně. Jen matně si uvědomil, že vydechl jeho jméno, když ho mladík hravě kousl do spodního rtu, něžně jej olízl a mírně se odtáhl.

Pak otevřel oči.

A jediný pohled do široce rozevřených, touhou zářících smaragdů, mu prozradil, že tento svůdný mladík má pro dnešní noc své plány. Ani nemusel nic říkat, aby Severus pochopil.

„Myslím, že je čas… na… další krok,“ zašeptal Harry. „Pokud nemáš námitky.“

„Říkám to vždy, Harry,“ odpověděl muž stejně tiše. „Tohle rozhoduješ ty. Je to o tvém přání. Co si přeješ?“

Harry se mu dlouze zadíval do očí. Viděl v nich hořet stejnou touhu a vášeň, které se proháněly jeho mladým tělem.

„Prosím,“ zašeptal. „Miluj se se mnou.“

Mistr lektvarů zavřel oči. Mučivá touha mu sevřela hrdlo do kleští, sebrala dech. Uvědomuje si ten kluk vůbec, jak vábivě to říká? Ucítil na tváři dotek něžných prstů, vzhlédl.

„Opravdu chceš?“ Musel se zeptat. Musí mít jistotu. Nechce mu ublížit.

„Ty mě… nechceš?“ zaznělo náhle nejistě. Zelené oči byly lehce zmatené a jakoby… zklamané? Severus v nich nechtěl vidět pochyby. A už vůbec nechtěl, aby to hebké voňavé tělo z jeho náruče zmizelo.

Naklonil se k Harrymu a horce ho políbil. Polibek stačil, aby se mladík uklidnil a vrátilo se mezi ně vzrušení.

„Tvé přání?“ Poslední ujištění. Zelené oči se zaleskly.

„Chci to,“ řekly růžové rty pevně a rozechvěle zároveň.

Severus objal chlapce pevněji a vstal i s ním v náručí. Pomalu přešel ke krbu, klesl na kolena. Své drahocenné, vzrušující břemeno opatrně položil na koberec z kožešin. Nebelvírova hladká, opálená pleť byla na bělostné podložce skvostná, svádějící k ochutnání.

Poddal se.

Líbal zlatavou kůži, olizoval růžové tuhé pupeny na mladíkově hrudi, užíval si vzrušené vzdechy unikající z jeho úst.

Snažil se nespěchat, ale i tak měl pocit, že z něj svlékl kalhoty a prádlo příliš rychle. Naklonil se nad chlapce, hladil známé křivky a díval se.

Zpočátku, když Harry udělal jejich vztah více fyzickým, si připadal jako nenapravitelný hříšník, když natahoval své zločinné ruce po takové nevinnosti.

                Přesto už neměl pocit, že by tu nevinnost mohl znesvětit, pošpinit. Ne. Naopak mu připadalo, že ho Harryho láska očišťuje. Už dávno si uvědomil, že ho tenhle věčně rozcuchaný, veselý Nebelvír se smaragdy v očích nějakým způsobem dělá lepším.

Je nádherný‘, táhlo mu hlavou. ‚Tak nádherný… a brzy bude můj. Sám to chce. Můj.‘

Odolal záblesku majetnické touhy, kdyby na ni dal, příliš by to uspěchal, tak by Harrymu spíš ublížil… Není kam spěchat.

Znovu se sklonil a zmocnil se vzdychajících úst. Nečekal Harryho náhlou aktivitu, ale velmi ho to vzrušilo.

Harry mu ovinul ruce kolem krku a stáhl ho na sebe. Severus měl ještě kalhoty, tak ovinul jeho boky štíhlýma nohama a ruce nedočkavě rozepínaly knoflík a zip. Ústa se hladově hltala, těla se o sebe chtivě otírala.

Severus si byl dobře vědom Harryho erekce, citelně ho tlačila do břicha. Vzpomněl si, že něco spolu nedělali. Považoval to za příliš blízké sexu, tak se nikdy neodvážil… Opustil horké rty a rozsévajíc horké polibky po hebké kůži, putoval stále níž. Měkké nazlátlé chloupky se táhly od pupíku ke klínu, sledoval jejich stopu až ke vzrušení, které už bylo celé zvlhlé a temně rudou špičkou čnělo vzhůru.

Na jejím vrcholu se třpytila první kapička rozkoše. Neodolal, vzal vzrušený úd do dlaně, přejel jí od kořene vzhůru, lákavou kapičku setřel palcem.

Hlasitější sten ho přiměl pohlédnout do zelených očí, potřísněný prst si olízl, aniž odtrhl pohled.

„Bože,“ pohnul Harry rty v němém ohromení. Severus se usmál. Zopakoval pohyb svou dlaní, zdola vzhůru, zpět. Vzhůru… a zpět. Harry zatínal prsty do kožešiny pod sebou, snažil se prudkými výpady boků docílit zrychlení, ale dosáhl opaku. Když jej pevná dlaň přestala svírat, frustrovaně zasténal… a vzápětí vykřikl.

Na svém citlivém vzrušení ucítil dotek rtů, na špičku se snesl polibek a vzápětí jazyk slízl další kapku touhy.

„Ach bože,“ zanaříkal Harry a znovu vyhodil boky.

Severus je jemně stiskl a konečně přestal Harryho trápit, přijal jeho týrané vzrušení do úst a sklouzl vlhkým jazykem po celé délce až ke kořeni. Nedělalo mu problém, vzít ho celého, Harryho velikost byla tak akorát.

Jemně škádlil citlivý vrchol jazykem, hedvábnou tvrdost chvílemi hladil dlaní a svíral rty tak pevně, jak mohl, aby jej neporanil. Harry téměř vzlykal, chvěl se, prsty jedné ruky pevně vpletené do černých vlasů a když Severus začal sát, vykřikl znova, jak se jeho tělem prohnal orgasmus.  

 

Nevěděl, kde leží, bylo mu jedno, že je nahý, pouze líně a omámeně poslouchal pravidelný tlukot pod svou hlavou.

„Jak se cítíš?“ zeptal se měkký hlas.

Nevěděl.

Bylo mu dobře. Skvěle. Báječně.

Neuměl to popsat. Tak jen otevřel oči a doufal, že si jeho milenec odpověď přečte v nich.

 

„Chci, abys pokračoval,“ zašeptal zelenooký zázrak v jeho náruči, když dlouhou chvíli ležel na jeho hrudi a nechal se hýčkat.

„Vstup do mě… naplň mě sebou,“ téměř žadonil. „Chci ti patřit.“

Žádný z milenců, které kdy Severus měl, nežádal o sex takovým způsobem. Žádný z nich ho ani tolik nechtěl. Protože s nimi jsem měl jen sex, rozhodl se. Teď to bude milování.

Opět položil mladého muže na záda. Začal ho líbat, hladit. Rukama vnímal každou křivku, chtěl si zapamatovat každý záhyb, jako by už je dávno všechny neprozkoumal.

Prsty si vychutnával ten krásný pocit, dotek horké, mírně zvlhlé pokožky, která se pod jeho rukama chvěla.

Ústa, která před chviličkou hladil rty, znovu šeptala jeho jméno, dychtivě a roztouženě. Zelené oči se třpytily emocemi, Severus se je snažil rozluštit, bál se chyby. Jediné, co si ale dokázal přečíst, byla touha a láska. Konečně pochopil, že jeho vlastní láska je opětována a rozhodl se ten nabízený cit přijmout… se vším všudy.

Mazlení už dávno překročilo mez, pokud to chtěli zastavit a říct si, víš co, ještě počkáme, byla teď ta poslední možnost.

Byl připraven na odmítnutí, ale zatím to nevypadalo, že něco takového přijde. Harry se svíjel pod doteky, tiché vzdechy naplňovaly místnost a přiváděly Severuse k šílenství.

„Harry…“ vydechl, ve snaze mladíka trochu vzpamatovat. Potřeboval ještě jedno ujištění, že Harry souhlasí, nechce se probudit a slyšet výčitky kořeněné nenávistí… „Harry, podívej se na mě.“

Skrze tmavé řasy problýskla smaragdová zeleň. Zářila, třpytila se. „Nepřestávej!“ zakňoural mladík prosebně. Nadzvedl se, aby si ukradl další polibek.

„Harry, uvědomuješ si, že to nebudeme moci vzít zpět?“ šeptal Severus, sotva se mu povedlo přerušit polibek, aby vzápětí načal nový. „Musíš si být jistý.“

„Já jsem,“ přikývl mladík. „Ty…?“

Severus až příliš rychle přitakal. „Chci tě,“ řekl prostě.

Nadšený úsměv už Harrymu slíbal ze rtů. Napětí, které cítil v ramenou, povolilo, dovolil si konečně odhodit zbytek zdrženlivosti a položit se plně do milování se svým vyvoleným.

 

Jen na moment se od mladíka odtrhl, aby vrhl neverbální kouzlo… Téměř okamžitě ho do ramene drcla lahvička, plná olejovité kapaliny.

Vytáhl zátku a polil si prsty. Spokojeně nasál hřejivou vůni skořice. Usmál se na Harryho, který se opřel o lokty a sledoval, co to jeho přítel dělá, místo, aby si ho konečně vzal… Když viděl, jak si navlhčil prsty, pochopil a zrudl.

Poslechl, když ho přiměl, aby si opět lehl.  Severus něco zamumlal, Harry zalapal po dechu, jak se čistící kouzlo prohnalo jeho nitrem. Pak vydechl, jakmile ucítil dotek na svém nejskrytějším místečku.

Severus se snažil o co největší opatrnost. Harry byl opravdu nedotčený, jeho tělo dospělé, ale nezkušené… Ne, že by neměl nikdy v posteli panice. Jen už to bylo velmi dlouho… a ani pro jednoho to tehdy neznamenalo nic moc. Jedna noc povrchního sexu a pak mlčenlivé ráno a snídaně o samotě.

Toto je jiné. S Harrym se milují a dnešní večer je vyvrcholením těch citů, ne pouhých pudů.

 

Harry se svíjel na hebké chlupaté podložce, první nepříjemný pocit z prstů pronikajících do jeho nitra už před chvilkou zmizel. Jakmile se jeden z nich otřel o jeho předstojnou žlázu, vybuchly mu před očima hvězdy, neubránil se hlasitému zasténání. Tušil, že to, co přijde, bude ještě lepší.

Přesto, když z něj prsty po velmi příjemné chvíli unikly, zanechaly po sobě pocit prázdnoty, nespokojeně zavrčel. Pohlédl do milencovy soustředěné tváře. Černé oči jej pozorně studovaly, jakoby něco hledaly. Pochyby? Harry nepochyboval. Sklouzl pohledem níž, mužova připravená erekce byla pečlivě pokrývána vonícím olejem. Spokojeně se usmál.

„Harry?“ vzhlédl. Jen přikývl… a znovu si lehl.

 

Severus se nad Harryho naklonil a opatrně ho vzal pod koleny. Chlapec, jakoby věděl, co má v úmyslu, mu pomáhal přehodit své svalnaté nohy přes ramena.

Pak uchopil vlastní vzrušení a správně ho nasměroval. Lehký dotek, Harry tiše vydechl. Pečlivě sledoval jeho tvář, aby včas poznal, kdy má přestat… Stačilo lehké zamračení. Harry svíral rty, aby mu neuniklo ani zaúpění, překvapeně otevřel oči, když se Severus zastavil.

Chtěl něco říct, ale nepříjemné pocity zřejmě polevovaly, uvolnil se a čekal.

Dívali se na sebe. Po chvilce Harry znova přikývl, můžeš.

Severus pokračoval v pronikání do mladého těla, ta těsnost mu málem vařila krev v žilách. Jeho výbava nebyla přehnaně dlouhá či mohutná, i tak mu to připadalo jako věčnost, než se v mladíkovi ocitl celý.

Harry jemně zasténal, když se poprvé pohnul. Sklonil se a začal ho na uklidněnou líbat. Harry ho objal kolem krku a zhoupl boky, aby ho přiměl k dalšímu pohybu.

Severusova mysl byla omámená. Opojná vůně milování, vzdechy jeho sladkého lvíčka, rytmické pohyby, kůže se třela o kůži. Nikdy se necítil takhle, s nikým. Dříve zažívaná povrchní rozkoš, mu sahala sotva pod kůži, teď sálala v žilách, pronikala do kostí, spalovala ho zaživa… a on jí pořád neměl dost.  

Cítil, jak se mu chlapcovy prsty zarývají do boků, počítal s modřinami. Mladík měl větší sílu, než tušil. Znovu ho políbil. Harry pustil jeden bok a s něhou, která mu v tomto vášnivém okamžiku přišla ohromující, ho pohladil po tváři.

V Severusově nitru se vzedmulo něco silného. Se stejnou láskou, s jakou se ho dotýkal Harry, vzal chlapcovu dlaň a políbil ji. Pak ji položil vedle jeho hlavy a přitiskl svou dlaň k jeho. Jejich prsty se propletly, přišlo mu to dokonce intimnější, než co dělal zbytek jejich těl.

Vášeň je ovíjela, spoutávala, teď byli jen oni dva, spojeni do jednoho tak těsně, že si nedovedl představit, že se kdy dokážou oddělit.

Zůstat tak… Zůstat takhle navěky… Už tě nemuset nikdy pustit… Být jen tvůj, Harry.‘

Srozumitelné myšlenky Severuse pomalu opouštěly, žhavá těsnost mladého rozvášněného těla mu nedávala na vybranou. Pohyboval se stále rychleji, Harryho hlasité odezvy ho povzbuzovaly, toužil se vnořit ještě hlouběji, než už byl, dokonale splynout v jedno tělo, v jedinou bytost…

 

Blížil se. Shlédl na Harryho tvář, zkřivenou rozkoší, taky mu to nebude trvat dlouho. Přál si dosáhnout toho vytouženého okamžiku ve stejnou chvíli.

Mezi jejich těly bylo málo místa, pokusil se nadzvednout, ale Harry mu to nedovolil. Už dávno sklouzly mladé nohy z jeho ramen, teď ho majetnicky objaly kolem pasu a víc přitiskly k tělu pod ním.  To mělo za následek, že Severus vnikl ještě hlouběji, oba zároveň vykřikli překvapením a rozkoší.

Severus si matně pomyslel, že by mohl zpomalit, ještě to prodloužit, ale už věděl, že nemůže. Prudce se pohyboval, mladík pod ním sotva popadal dech, vzápětí jeho sevření zesílilo, tělo se propnulo a ústa se otevřela v hlasitém výkřiku.

Pochopil, Harry došel vrcholu, ani nepotřeboval, aby mu pomohl rukou, potěšilo ho to. Ale silné sevření Harryho nitra taky udělalo svoje, chlapcův orgasmus z něj téměř vyrval jeho vlastní.

Ač neměl ve zvyku, projevovat se při sexu nahlas, jakmile ho zalila vlna intenzivní rozkoše, vykřikl jeho jméno, záchranný kruh, aby se neutopil v záplavě slasti.

Paže se mu chvěly, neudržely ho, svalil se na Harryho.

Po chvilce se dokázal aspoň trochu nadzvednout, opatrně se vytáhl a lehl si vedle mladíka, který tiše oddechoval. Položil si mu hlavu na hruď, jeho srdce stále splašeně bilo.

Nemluvili. Jen se k sobě tulili, teď Harry ležel na jeho prsou. Hladil ho po zádech, v hlavě tak vymeteno, jak nikdy.

Rozhodně se nikdy dřív necítil po sexu takto. Uspokojený, vyždímaný a vysílený, ano. Když to bylo žhavé a divoké… Ale pokaždé předtím něco postrádal. Cítil se pak podivně prázdný, využitý, pocit uspokojení netrvá věčně. Potřeboval něco jiného. Něco, co by ho naplnilo a to něco mu dal až Harry.

Pokud se bál, že až zmizí poslední omámení z rozkoše, jeho pocit spokojenosti a naplnění odezní, byly jeho obavy zbytečné. Tělem se rozlézala svalová únava, ale v nitru si dál hověly ty krásné pocity, díky nimž se cítil konečně šťastný.

Milovaný.

 

Harry se najednou líně nadzvedl. Opřel se o loket, zadíval se svému lektvaristovi do obličeje. Stačil pohled, aby mu došlo, že se cítí stejně skvěle, jako on. Pocit štěstí z něj skutečně sálal. Na rtech mu pohrával úsměv, tmavé oči byly jako měkká letní noční obloha, posetá hvězdami.

„Miluju tě,“ zašeptal Harry. Že promluvil, si uvědomil, když se lektvaristovi rozšířily oči.

„Harry…“

Mladík vytušil, že tohle doznání muž neočekával. Ale říkal, že bylo načase to říct, zvlášť, když je to pravda.

Usmál se na muže vedle sebe, najednou se mu zatočila hlava. Vidění se rozmazalo.

„Harry? Co je?“ uslyšel znepokojený hlas.

„Motá se mi hlava,“ zamumlal a už jen cítil, jak ho pevné paže přetočily na záda. ‚Teď ne,‘ chtěl říct, ‚není mi dobře…‘ pak ucítil polibek na spánku a někdo mu šeptal do ucha: „To nic není, Harry, neboj se. Probudila se tvá plná moc. Vím, že je to nepříjemný pocit, ale nebude to bolet, neboj. Jsem s tebou, všechno je v pořádku…“ Hlas milovaného muže konejšil, uklidňoval. Harry mu věřil. Trochu se bál, opravdu se necítil příjemně… Ale věřil mu, zatím ho nic nebolelo.

Tělo mu naplňovala energie, nějak si domyslel, že to je magie. Ale všechno se s ním točilo, před očima se zatmívalo. Najednou byl rád, že leží.

 

Severus proměnil svou košili na lehkou přikrývku. Přikryl Harryho, třebaže ležel na kožešině a u krbu k tomu, nechtěl, aby nastydl.

Rychle je oba kouzlem očistil, oblékl se, ale celou dobu nespustil chlapce z očí. Trochu ho překvapilo, že je stále při vědomí. Usoudil, že Harryho procitající magie musí být pořádně velká, jinak by to netrvalo tak dlouho. Jakmile se všechna aktivuje, rozvine se a pak se vrátí do Harryho, aby se v něm hezky usadila, připravená na použití. Svého nositele tak omráčí a podle odhadované velikosti bude mladík beze sebe až do rána…

Severus si uvědomil, že Harry se musí do konce prázdnin se svou magií sžít, zvyknout si… a naučit se ji používat. Právě on si nemůže dovolit neovládnout svou divokou magii. Rozhodl se, že jakmile Harry ztratí vědomí, přemístí ho do postele a půjde najít nějakou knihu. Koneckonců, o následcích probuzené moci už toho bylo napsáno dost. Harry není jediný mocný čaroděj. Třeba Albus Brumbál je velmi mocný. Jeho rady by se rovněž hodily…

Tichý sten ho vzpamatoval. Vrátil svou pozornost k Harrymu, vytušil, že se to blíží. Nad mladíkovým tělem se zavlnil vzduch. Když mírně zezlátl, překvapený lektvarista natáhl prsty a jemně tu divnou mlhu pročísl. Bylo to, jako by byl vzduch nabit elektřinou, mlha se nehnula, jen trochu zavlnila. Pak nabrala intenzivnější barvu, trochu zopalizovala… Rozvlnila se jako rozbouřené moře. Severus to jen užasle sledoval.

Podíval se na Harryho. Zajímalo ho, jak udržel doteď oči otevřené. Usmál se na něj. „V pořádku, Harry,“ ujistil ho a vtiskl mu na rty jemný polibek. Vzápětí ho zasáhla vlna magie, tak mocná, že to cítil jako pořádný úder. Stočil oči k chlapci, měl zavřené oči.

Vlna magie se prohnala místností, srazila ten krásný vánoční stromek na zem, uhasila oheň v krbu a všechny svíčky. Prásknutí Severusovi prozradilo, že i vyrazila sklo v oknech, stejně jako náhlý chlad.

Ohlédl se.

Magie se vrátila. Zlaté vlny se pomalu přelévaly přes sebe, přiblížily se k Harrymu. Mlha se na něj usadila, na okamžik z něj udělala zlatou sochu ležícího chlapce… pak zmizela.

Severus se opatrně Harryho dotkl. Tělo hřálo, víc než obvykle. Naštěstí si pamatoval, že mírně zvýšená teplota je pro tento prožitek běžná. Opatrně nabral chlapce do náruče a odnesl ho do jeho ložnice.

O nepořádek v salónu se postarají skřítci. O svého mladého milence se postará on.

<<                                                                                                                    >>

 

Komentáře: 36. Tvoje rozhodnutí...

Novej fanoušek

Tercza | 31.01.2016

O povídce jsem už slyšela nebo ji někde zahlédla, ale četla jsem ji až teď... a je fakt, že jsem v jednom kuse byla přilepená na display mobilu nebo na monitor počítače a to od rána do večera, nemohla jsem totiž přestat číst. Ani nevím jak a byla jsem na konci. Netuším jak často přidáváš nové kapitoly, ale že ta další bude brzo?

béééééé

Kiki | 30.01.2016

achich ouvej, chudák Harry :D byl tak nadrženej (jako já na novou kapitolu) a Sevík mu to sladce oddaloval :D hehehehe

Darček pod stromček

Mononoke | 30.01.2016

Krásny darček pod stromček Spasiteľ dostal,
jeho priateľ svojmu slovu o nežnosti dostál.
Nádherné zážitky pre oboch si navzájom darovali,
priveľa slov do budúcnosti, aby na nich budovali.
A na koniec sa objavil zlato zafarbený top darček posledný,
prebudenou magickou mocou rozžiaril sa levíček milovaný.

top 10

sisi | 28.01.2016

fakt jedna z nejlepších Snarry poslední doby, možná přední i jiné. Moc dík.

:-)

Achája | 21.01.2016

Prostě nádherné, úplně mě to rozněžnilo:-D
Těším se na Harryho plnou magii a kam je tohle posune dál:-)

:)

market | 21.01.2016

Nádherná kapitola. Moc se povedla. Takový hezký začátek Vánoc. Jsem hodně zvědavá na Harryho moc a jeho probuzení. Moc se těším na pokračování

pár nejasností :-(

Bobina | 18.01.2016

Hezká kapitolka, jenom nevím, proč je tvůj Potter takový nejistý, až moc uctivý, kdyby mluvil se Snapem, tak bych to ještě chápala, ale mluví se svým přítelem, se kterým už nějakou dobu chodí, měli mezi sebou i intimnosti a on se k němu pořád chová jak "týraná žena, která má ze všeho strach i pomalu dýchat." Omlouval se, že jde pozdě, běžel na večeři ??? Proč proboha, tak se začetl, to se stává všem, navíc ani nepřišel pozdě, když zrovna odbíjely hodiny, takže přišel akorát.
Popis sexu, hm,hm, kdyby se mě můj partner zeptal 3x, zda to myslím vážně, tak bych ho asi poslala do prdele, nebo ho chytla za koule, aby držel hubu a raději jednal.

Re: pár nejasností :-(

SORA 77 | 20.01.2016

Zaprvé, děkuju za zajímavý komentář. K poznámce č.1: Harry s Ellisem chodí, intimně žije, ano. Ale jak sám poznamenal, jeho přítel mu připomíná Snapea. Proto, aniž si to uvědomuje, jak moc ho to ovlivňuje, jedná podobně, jako v jeho přítomnosti. Akorát Ellisovi v posteli neřekne: pane profesore, s tím nepočítejte.
Druhá poznámka, popis sexu.
Severus si je vědom, že jeho maškaráda dřív nebo později vyjde najevo, vlastně v to i doufá. Právě proto chce další a další ujištění Harryho citů, aby na nich mohl po odhalení případně stavět pokračování vztahu. Nehledě na to, že si chtěl být opravdu jistý, protože nechce Harrymu ublížit.

...

Profesor | 17.01.2016

Moc hezká kapitola. Líbilo se mi jejich uvažování. Severus se do toho zamotal opravdu hodně. To bude jednou bolet...

Děkuju!

Terka | 17.01.2016

Wow! Je to úžasná povídka, musím říct, že jedna z těch nejlepších, které jsem kdy četla - a že jich bylo hodně! Jsem zvědavá na Harryho reakci na Severuse, tak nějak bych chtěla, aby to bylo co nejdřív, na druhou stranu si přeju, aby Harry mohl strávit s Ellisem víc času.
Těším se na další kapitolu! :)

Záznamy: 1 - 10 ze 12
1 | 2 >>

Přidat nový příspěvek

Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano (65)
100%

Ne (0)
0%

Mohlo to být lepší (0)
0%

Celkový počet hlasů: 65