35. Niwlog

„Je to v pohodě, Harry, vážně si nemusíš dělat starosti,“ naléhal na bratrance Dudley. „Máma nechala vyměnit zámky, odjíždíme, můžeš v klidu jet, bude to v pořádku. Vážně.“

                Harry měl pořád pochybnosti, ale když se k domlouvání přidala i teta Petunie, vzdal se. Neřekl svým příbuzným, kam pojede, ale domysleli si, že k jednomu ze svých kouzelnických přátel a on jim to nevymlouval. Jen mu dělalo starosti, jestli budou v bezpečí, mimo Zobí ulici.

                Krátce před svátky totiž Petunie dostala pohledem vánoční blahopřání jedné své vzdálené sestřenice z matčiny strany, teď se rozhodla, že konečně využije její tradiční vánoční nabídky ke společně stráveným svátkům. Poslala telegram, že přijede i se synem a začala balit. Nabídla i Harrymu, aby jel s nimi, nakonec, její příbuzná je i jeho příbuzná, ale v tom jí Harry přiznal, že se stejně chystal strávit Vánoce jinde.

Nejdřív se jí to dotklo, najednou to vypadalo, že aby se dostal ze školy, musel přijet domů a ono smíření s rodinou byla pouze fraška, ale Harry odpřisáhl, že to smiřování myslel do puntíku vážně. Navíc dodal, že o návštěvě svého profesora neměl tušení, dokud se k němu Snape v Kings Cross nepřipojil.  

 

                Vernon Dursley se nevrátil domů ani do druhého dne, kdy odjížděli, tak pro něj nechala Petunie na dveřích vzkaz, že odjeli a zámky jsou vyměněné.

                Dlouho se snažila. Být dobrou ženou, matkou, v manželství, které se zdálo být idylické, ale jakmile na ni její manžel vztáhl ruku, přestala si dělat iluze. Snažila se být obyčejná a vhodná podle NĚJ. Ne podle toho, co sama cítila. Nikdy nikomu, ani sama sobě, nedokázala přiznat, během těch let, kdy v noci slýchala pláč malého černovlasého chlapečka a jeho volání po mámě, že se jí svírá srdce. Nikdy se nepostavila mezi synovce a manžela, ani v těch okamžicích, kdy cítila, že by měla... Namlouvala si, že její konání je správné. Že ona je na té správné straně.

                Ano, lhala sama sobě. Až teď si připustila, že tím nedávala dobrý vzor svému synovi. Není divu, že se z něj stával tyran, tak podobný Vernonovi… Nechtěla, aby byl stejný. Po dlouhém hovoru s Harrym, který se jí zeptal, jak dlouho už je Dudley takovýhle (tedy normální, lidský), si uvědomila, že jisté změny nastaly před začátkem jeho pátého ročníku. Po tom útoku mozkomorů.

                Dudley v té době začal trpět nočními můrami. Ale až když se Harry zeptal, přiznal, že se mu vrací vzpomínky na některé Harryho kruté tresty. Když se z něj mozkomor pokoušel vysát duši, připomněl mu okamžiky, kdy slýchal bolestný, bezmocný pláč, jak tajně schovaný vídal Vernona, jak odchází z Harryho pokoje s bičem v ruce… Vzpomínal si na kapky krve, které z něj kapaly na dlaždice. Uvědomil si, že nějak potlačil vzpomínky na chvíle, kdy se bál svého vlastního otce, třebaže tehdy věděl, že jeho by se nedotkl… Proto si spoustu věcí nepamatoval. Bylo snadnější zapomenout, popřít to, čeho se děsil.

Během měsíců, strávených ve Smeltings, se Dudley snažil bojovat sám se sebou. Znovu potlačit vzpomínky, vrátit se k pocitům, které byly bezpečné, z jeho tehdejšího hlediska. K nenávisti k bratranci, kterou mu naočkovala Vernonova výchova. Ale onu přehradu strhla moc temných bytostí a bylo to dobře, i když se Petunie následků zpočátku bála. V poslední době zjišťovala, že se z jejího milovaného Dudlánka stává zodpovědný mladý muž, syn, na kterého může být pyšná.

V životě se jí toho moc nepovedlo. Ani svému synovci nebyla dobrou tetou. A přitom mohl být její život bohatší, kdyby milovala i jeho. Dobře věděla, že si jeho odpuštění nezaslouží. Přesto oň požádala… a dostala ho.  Stejně jako její syn.

Je ironie, že někdy ty důležité věci dostanete jen proto, že o ně požádáte.

 

Harry sevřel v kapse zmenšený kufr a rychle vešel do parku. Šeřilo se. Petunie a Dudley odjeli před chvílí za sestřenkou Edith – Harry zadoufal, že bude mít jednou možnost ji poznat – a on se zadem vytratil sem, aby se mimo Zobí ulici a dohled Řádu přenesl do Útočiště.

Ještě jednou se rozhlédl, kolem bylo ticho a prázdno. Předvánoční večer, stmívání a počínající chumelenice nejspíš zahnala všechny, kdo by se ještě mohli zdržovat venku, do tepla domovů, nebo aspoň hospody, která byla, jak si Harry pamatoval, pár desítek metrů od druhého konce parku. 

Sundal si pletené rukavice, loňský dárek od paní Weasleyové, strčil do kapes a nahmatal na zápěstí neviditelný náramek. Prstem přejel po vystouplém znaku runy a zašeptal: „Odnes mě do Útočiště.“

Ucítil nepohodlný a nepříjemný tah v oblasti žaludku (opět si přál mít možnost se svobodně přemísťovat), všechno se s ním zatočilo a park byl opět prázdný. Až na několik poletujících sýkorek nemělo jeho zmizení žádné svědky.

 

Severus netrpělivě přecházel po jídelně svého malého domku, chvílemi probodával pohledem hodiny.

Harry mu včera napsal.

Zaprvé, jako Snapeovi.

Informoval ho, jak to doma pokračovalo poté, co odešel. Zdvořile mu vyčinil! za to, že strýci odhalil tetino a bratrancovo motáctví. Dursleyho reakce, jak mu ji Harry popsal, ho pobavila. Pak se nad tím zamyslel a uvědomil si, že tím odhalením odpálil bombu, pravděpodobně zničující. Rodina, fungující na přesvědčení, že magie je zlo, se logicky rozpadne, když se dva ze tří členů náhle ocitnou mimo očekávaný standart.

Severusovy vzpomínky na jeho vlastní rodinu byly více než hořké. Milující matka-čarodějka, otec-mudla, děsící se magie. A on mezi těmito dvěma mlýnskými kameny. A v okruhu jeho známých… jen v rodině jeho ‚přítele‘ Luciuse Malfoye bylo běžné, zbavit se potomků, kteří se narodili jako motáci, jen o málo lepší než mudlové. Dokonce se o nich ani nesmělo mluvit.

Ti milosrdnější z kouzelníků, kteří váhali utratit život svého nemagického potomka, jej pouze dali pryč. Část motáckých dětí tedy skončila na schodech kostelů a sirotčinců. Ale byli i krutější otcové. V tehdejší kouzelnické společnosti byl podobný postup v takové situaci dokonce běžný. I když si mnohé z rodin své ‚nepovedené‘ potomky ponechávaly, nejednaly s nimi jako se sobě rovnými.

 

Kdyby nevěděl, že má Harry co nevidět dorazit k němu do domku, vrátil by se do Surrey. Riziko, že se Dursley po návratu (možná z hospody?) pokusí manželku opět napadnout a Harry ji bude chtít chránit… I když by jeho kouzlo na ochranu mělo fungovat.

Když Harry poslal zprávu Ellisovi, uklidnil se. Napsal mu totiž, že teta a bratranec odjíždí na svátky k sestřenici a on dorazí, jakmile odjedou.

 

Trvalo to dlouho. Venku už byla tma, Severus se rozhodl, že to nevydrží a vrátí se do Zobí ulice. Jakmile se otočil, že si dojde pro plášť, ucítil známý pocit, pohyb v ochranách. Okamžitě vyrazil ven.

Duší mu proběhla radost, když spatřil rozčepýřené černé vlasy. Došel k mladíkovi, který se na něj zářivě usmíval a místo pozdravu ho prostě hladově políbil.

„To jsem ti tolik chyběl,“ zamumlal Harry, když se mohl nadechnout.

„Neskutečně,“ odpověděl lektvarista a přivlastnil si jeho ústa znova. „Harry… Už jsem myslel, že se tě nedočkám.“ Nemohl mu říct, že od chvíle, co viděl Vernonovy vzpomínky, se dívá na Harryho zase jinak a víc se o něj bojí. V Zobí ulici se ho nemohl dotknout, teď ho popadl do náruče a doslova odnesl smějícího se Nebelvíra do domku. V předsíni mu pomohl z kabátu, zatímco ho Harry nepřestával líbat.

„Co kdybychom si tady dali večeři a odcestovali až ráno?“ navrhl Severus, když se konečně přesunuli do pokoje ke krbu. „Pokud ti nevadí, že budu vařit já. Skřítek už je v sídle.“

„Můžu ti pomoct?“ nabídl se Harry. „Doma jsem taky pomáhal s vařením. Jídlo obvykle dopadne líp než moje lektvary.“

„Věřím ti,“ zasmál se muž a pročísl svému mladému příteli vlasy nad čelem. „Nechceš si napřed odpočinout?“  

„Nejsem unavený,“ potřásl hlavou Harry. „Leda by to znamenalo, že nechceš pomoct.“

„Budu rád, můj Harry,“ přitáhl ho lektvarista k sobě. „Spolu si uvaříme, spolu povečeříme.“

„Takže… co si uvaříme?“ zavrněl Harry. Severus se neovládl, sklonil se pro polibek k těm hebkým pokušitelským ústům.

„Co třeba něco… italského?“ navrhl, když se dokázal odtáhnout. Harry jen přikývl. Bylo mu celkem jedno, co budou jíst, byl nadšený jen z toho, že jsou konečně spolu.

 

V malé kuchyni Severus rozdělil práci. Dal Harrymu za úkol nakrájet zeleninu, sám se pustil do opékání kuřecích prsou. Harryho zajímalo, co je to za recept, tak se dozvěděl, že kuřecí ragú s rajčaty a lilkem.

Když oloupal červenou cibuli a chystal se ji nakrájet, ucítil pod uchem dotek horkých rtů. Pak velké dlaně sevřeli jeho. Pravou rukou Severus vedl Harryho ruku, v níž držel nůž, prsty té levé něžně posouval tak, aby do nich neřízl, když rychle krájel cibuli. Nebelvírovi se napřed leknutím zběsile roztlouklo srdce, ale pak ho to začalo bavit. Tímhle hravým způsobem zpracovali veškerou zeleninu a mezi krájením si kradli polibky.

Vaření bylo snadné a rychlé - když pomineme vzájemné oždibování – a brzy zasedli ke stolu.

 

Po jídle Harry umyl nádobí a vyzvídal, jak pocestují do Irska.

„Přemístím tě,“ vysvětlil muž a odvedl chlapce sebou do salonu. V krbu hořel oheň, příjemně vyhříval místnost, v které se usadili s čerstvě uvařeným čajem.

Harry se uvelebil hlavou v lektvaristově klíně, dlouhé bledé prsty se probíraly jeho rozčepýřenou kšticí.

„Jak ses měl u příbuzných?“ začal Severus po chvíli ticha vyzvídat. Jako Ellis neměl nic vědět a Harry ho zatím informoval jen o odjezdu tety a bratrance.

„Docela… to šlo,“ vymáčkl ze sebe mladík a zavřel oči. „Dověděl jsem se, že teta a Dudley jsou motáci. Strýce Vernona to naštvalo. Nenávidí magii… děsí se jí… Asi se teď bude bát i jich. Vlastně… je dobře, že odjeli. Kdyby se strýc vrátil teď, když tam nejsem… Kouzlo, který udělal Snape, mě a Dudleyho ochrání, ale tetu ne. On… uhodil ji. Nikdy dřív se to nestalo.“

Když Harry ucítil, jak se tělo pod jeho hlavou napjalo, vzhlédl. Temné oči ho propalovaly, až mu naskočila husí kůže. „Je to vážné?“ zeptal se muž. „Zranil ji?“

„Má modřinu. Ale… víc zranil její srdce,“ mínil Harry. „Dal jsem jí zbytek svého Bezbolestného lektvaru, když odjížděla. Ona a Dudley… mi to nezazlívají. Což jsem rád. Chci s nima zůstat v kontaktu, po škole. Jestli se strýc Vernon nevzpamatuje, nevím, co s nima bude. Teta s ním nezůstane, jestli to nepřijme.“

„Možná to pro ni bude lepší, Harry,“ prohodil Severus. „Můj otec mé matce nikdy neodpustil, že mu dala syna-kouzelníka. Pamatuji, jak ji zbil pokaždé, když se snažila stavět mezi mě a něj. Mnohokrát. Pokud tvou tetu čeká totéž, bude lépe, když ho opustí. Já bych nechtěl být s někým, kdo je ochoten vztáhnout na mě ruku.“

„Nebudeš muset,“ zašeptal Harry, hledíc do černých očí. „Nikomu nedovolím, aby ti ubližoval.“ Něžný polibek přijal souhlas se svým prohlášením.

 

Severus se usmíval. Právě odnesl Harryho do postele (mohl ho odlevitovat, ale proč, když ho tak mohl déle držet v náručí?), chlapec dnes usnul brzy.

Ta záležitost s Dursleym ho musela hodně zasáhnout,‘ myslel si. ‚Je to moc rozrušující.‘

Najednou ho něco napadlo. Musel to vědět… Vidět.

Harry sice tvrdě spal, ale přesto na něj seslal ještě Uspávací kouzlo. Další kouzlo černovláska zbavilo košile. Severus si pozorně prohlédl záda svého mladého přítele, nebylo na nich ani známky po krutém zacházení, které viděl skrze Dursleyho vzpomínky. Špičkami prstů pohladil hebký samet Nebelvírových zad, ani dotekem nezaznamenal jizvy, které by tam teoreticky měly být. Krátce se zamyslel… pak zkusil Odhalovací kouzlo.

Nad nahou zlatavou kůží se zavlnila magie, další pohled lektvaristovi prozradil, že Harry je schopen udržet tak náročné kouzlo, jako je Kouzlo krásy. A že má sakra dobrý důvod ho používat.

Na hebké pokožce se nyní křižovaly dlouhé bělavé čárky, památka po dnes spáleném biči. Ani tvář nebyla ušetřena, ta jizva na čele už nebyla jediná. Přes levou tvář se od obočí na bradu táhl narůžovělý pruh.

„Merline!“ v šoku Severus zalapal po dechu. Na okamžik zavřel oči, aby ovládl prudký hněv na toho zatraceného mudlu, který se kdy odvážil položit ruku na jeho lvíčka. Jak často musel být Harry takto mlácen, když jeho záda byla poseta jizvami a ta na tváři vypadala poměrně čerstvě? ‚Už nikdy nedovolím, aby se s tím chlapem setkal,‘ odpřisáhl si Severus. Když oči opět otevřel, všiml si ještě něčeho. Dalších jizev, tentokrát na levém hřbetu ruky. Sklonil se k nim blíž. Načervenalé čárky, dostatečně znatelné, aby mohl přečíst slova: Nemám vykládat lži.

Dobře věděl, co to je.

Z jeho koleje tímto nebyl postižen nikdo, jeho hadi si dali pozor, aby si žádný trest nevysloužili, ale několikrát dodal výtažek z hrbouna na ošetřovnu a viděl jak zranění, tak aplikaci svého výtvoru. V tom temném roce, kdy ta ‚růžová ropucha‘, jak říkal Umbridgové, vystrnadila Albuse z Bradavic, bylo mnoho studentů takto potrestáno. Třebaže žádný nenesl zrovna tento nápis, byly různého druhu, navíc toto… je HARRY POTTER. Snažil se tehdy všechny přesvědčit o Voldemortově návratu. Nikdo mu nevěřil, tím spíše ne Ministerstvo.

Na dálku proklel tu mrchu, která mučila jeho Harryho a obnovil původní kouzlo. Když pomocí magie chlapce převlékl do pyžama, sklonil se a políbil ho. S něhou přejel prstem po nyní skryté jizvě, nemusel ji vidět, aby věděl, kde je. Pak tiše slíbil: „Tohle už se nebude opakovat, můj Harry. Nikdy.“

Chlapec tichounce zavrněl, jako v odpověď a Severus se usmál. Po chvíli zmizel do své ložnice.

 

„Vstávej, Harry,“ budilo ho jemné třepání ramenem. „Dobré ráno,“ usmíval se lektvarista na mladíka, který na něj koukal dost vyjeveně.

„Já zase… usnul?“ zeptal se Harry hloupě, i když viděl, že je to jasné. Ležel ve své posteli v domku, oblečený do pyžama…

Do pyžama?

Prohlédl se, pak mrknul po Ellisovi. A zčervenal.

Třebaže už před ním byl svlečený, ještě se občas styděl… A teď, když si myslel, že ho Ellis musel v noci svléct… 

„Převlékl jsem tě kouzlem, Harry,“ řekl muž, tušíc, na co mladík myslí. „Neudělal bych nic…“

„Já vím, že ne, to jsem si nemyslel,“ řekl rychle Harry a objal ho kolem krku. „Jen se trochu stydím, to je všechno,“ kuňkl do tmavých, hedvábných vlasů, kam schoval tvář.  

„Vůbec nemáš zač se stydět, Harry,“ napomenul ho Ellis jemně a vstal. Pohladil chlapce po tváři. „Přijď na snídani. Bude za chvilku.“ Zavřel za sebou dveře ložnice, Harry na ně okamžik zíral.

Pak se vymotal z přikrývky a zapadl do koupelny, byla pro obě ložnice společná, takže měla do obou dveře. Ty Ellisovy byly vždy zamčené. Harry byl zvědavý… Ano, zkusil zmáčknout kliku, samozřejmě. Bez úspěchu. Jen ho napadlo… jestli někdy bude otevřeno. Pro něj.

 

„Dobré ráno,“ popřál Harry při vstupu do jídelny. Ellis právě vycházel z kuchyně a levitoval před sebou dva tácy.

„Dobré ráno, můj Harry,“ usmál se na něj muž. „Jak ses vyspal?“

„Skvěle,“ přiznal Harry. „Skoro nic se mi nezdálo, jen…“ zastavil se a zamyšleně si přejel po tváři. Po levé. Od oka k bradě. Zdánlivě bezděčně.

Jen zasvěcený mohl vědět, jakou stopu ten dotek sleduje.

„Zdálo se mi, že se mě někdo dotkl,“ dodal a posadil se.

„Možná jsi vnímal, když jsem tě políbil na dobrou noc,“ řekl lektvarista jakoby nic, ale na jeho úsměvu byly znát rozpaky.

„Nejspíš,“ usmíval se Harry. Díval se na svého přítele, oči mu zářily citem.

Nemluvili o tom, co k sobě cítí, vlastně si přiznávali pouze svou radost a potěšení z toho, že jsou spolu… Harry nikdy nikomu tu ‚větu o dvou slovech, co začíná na M‘, neřekl, i když tušil, že tento muž bude prvním.

A Ellis?

Ani on Harrymu neříkal o svých citech vůči němu. Harry snadno vycítil jeho úmysly a emoce, třebaže se je lektvarista někdy snažil skrývat. Stačilo mu, co dával najevo. Ne slovy, ale péčí, něhou, starostlivostí a náklonností. A bezpečí, které mu poskytoval, přinášelo jeho duši aspoň dočasný klid.  

 

„Připraven?“ zeptal se Severus mezi dveřmi Harryho prozatímní ložnice. „Co tvůj kufr?“

„Ano, jsem připraven,“ přitakal Harry. „Můžeme vyrazit.“ Popadl své zavazadlo, muž ve dveřích vzdychl, letmým mávnutím hůlky zmenšil kufr do velikosti krabičky sirek. Tak jej Harry strčil do kapsy, zazubil se na svého lektvaristu a následoval ho ven.

Severus už po snídani, když poslal Harryho zkontrolovat si své věci, než odcestují, posílil kouzla na ochranu domku a teď sesílal zamykací. Společně s Harrym pak vyšli za kruh ochran Fidelia.

Pevně se objali. Severus věděl, že asistované přemísťování jeho lvíčkovi nevadí, i tak si vychutnával další možnost, kdy jej může držet v náruči… a Harry se nijak nebránil. Očividně si to taky užíval, tiskl se k němu a vždy se nechal ochotně políbit. Stejně tak se teď sklonil k těm mladým rtům a dělal co mohl, aby Harry nevnímal jakýkoli nepříjemný pocit z přemístění.

 

První, co si mladý Nebelvír uvědomil, když sevření jeho milence povolilo, byly brnící rty, z toho hladového polibku. Pak… chlad. Lezavá, nepříjemná zima.

„Od jezera vždy táhne vlhko a ještě větší zima,“ pronesl muž, když si všiml, jak se Harry zachvěl. „Mlha je tu taky častá. Ale brzy bude lépe vidět, uvidíš.“

Harry se rozhlédl. Mlha řídla pomalu, ale i tak mezi jejími cáry spatřil části ostrova a hradu.

„Vidím věž,“ hlásil po chvíli.

„Říká se jí Willowina věž. Později bych ti o ní mohl vyprávět… Třeba po večeři, u čaje.“

„Létají kolem ní ptáci,“ povšiml si Harry. „Havrani?“

„Ne, můj Harry,“ usmál se muž. „Jestřábi. V mém rodě koluje pověst, že když umírá paní na Niwlog, přilétají k jejímu oknu.“

„Ale teď hrad nemá paní, viď?“ zeptal se chlapec. „Říkal jsi, že Niwlog dědí vždy ženy. Ale ty nemáš sestru nebo tak. Takže… oženíš se?“ zašeptal stísněně.

„Rád bych, jednou,“ pohlédl na něj lektvarista. „Vždycky jsem si přál rodinu. Děti. Je nebezpečná doba, ale to nebude navěky… Ještě najít někoho, kdo bych chtěl totéž a chtěl by to SE MNOU. A není přece nutné, aby... to byla žena.“

„To jsi doteď nikoho nenašel?“ podivil se Harry. „Jestli mi chceš říct, že o tebe nikdo neměl zájem…“

„Ne takovýhle,“ zavrtěl hlavou Ellis. „Bojím se zakládat rodinu, když o ni mohu přijít, proto jsem za tímhle účelem nikoho nehledal. Bohužel musím přiznat, že mé dosavadní vztahy byly dost povrchní. S žádným z nich jsem nesdílel to, co s tebou. A nikdy jsem nikoho nevzal sem. Jen tebe.“

„Já si nedovedl představit, že budu mít takovýhle vztah. Když jsem zjistil, že se mi líbí muži, byl to docela šok. Ale s tebou mi všechno kolem toho připadá… prostě v pořádku. I když mě můj nejlepší kamarád odsoudí za to, co jsem… Nevzdám se sám sebe a už vůbec ne tebe. Mám štěstí… že jsi čekal.“

„Na dobré věci se vyplatí čekat, můj Harry,“ zašeptal muž a sklonil se k novému polibku.  

 

Nevěděl, jak dlouho tam stáli a líbali se. Ale když se konečně odtrhli, vytáhl Severus z kapsy malý zvonek, zvětšil ho a zazvonil.

Pár minut se nic nedělo. Najednou Harry postřehl, že se k nim mlhou něco blíží, zaslechl šplouchání vody. K břehu, kde stáli, přirazila malá loďka.

„Vítejte, pánové,“ ozval se známý, skřípavý hlas lektvaristova skřítka. „Nastupte si, prosím. Rád vás vidím, pane Harry,“ usmál se skřítek na mladého kouzelníka. Harry mu pozdrav a úsměv oplatil.

Oba kouzelníci nastoupili do loďky, Harry si domyslel, že je očarovaná, pro se při jejich nástupu ani nehnula. Zvědavě se rozhlížel, zatímco skřítek bidlem odrážel od břehu.

„V téhle části je jezero dost hluboké,“ poznamenal Severus. Harry se k němu zvědavě otočil.

„Nikdy tu nebyl most?“ zajímal se.

„Ale ano, býval tu. Odsud to není vidět, ale z hradu ti ukážu jeho zbytky. Byly zbořeny před pěti sty lety. Jeden krutý kouzelník se chtěl pomstít tehdejší lady Lloydové. Taky ti o tom mohu povyprávět, hodně to souvisí s pověstí o věži, kterou jsem ti slíbil říct.“

„To jsem zvědavý,“ zněl Harry potěšeně. „Rád tě poslouchám, znáš tolik zajímavých věcí.“

 

Nádvoří bylo rozlehlé, ale napoprvé Harryho upoutalo něco jiného. Až sem k hradu samotnému nedosahovala mlha, která by jinak na kamenech hradu zanechala nepříjemnou vlhkost. Tento byl jednoduše udržovaný.

Bělavé chuchvalce se převalovaly nad jezerem a jeho břehy.

„Kolem hradu je nějaké odpuzující kouzlo?“ vypadlo z něj. Až když muž řekl: „Jak to promerlina myslíš?“ uvědomil si, že to nejspíš nevyznělo tak, jak to myslel. Začervenal se, když mu to došlo a rychle řekl: „Všiml jsem si, že přímo u hradu není mlha. Já myslel… mlhu odpuzující kouzlo, nic jiného.“ V duchu si vynadal, že si otázku lépe nepromyslel.

„Aha,“ rozesmál se lektvarista, trochu úlevně. „Promiň, vyznělo to trochu jinak. Nenapadlo mě, jak to myslíš. Ano, kolem celého ostrova je určitý druh Ochranné bubliny. Propouští sluneční paprsky i déšť, ale speciálně mlhu drží z dosahu. Časté mlhy škodí stavbám a opravy jsou nákladné, i když jsou z velké části používána kouzla. Jsi všímavý, Harry,“ pochválil chlapce. Pak ho varoval: „Kdybys chtěl jít na nádvoří, můžeš, ale prosím, vyhýbej se břehům. Díky mlze nejsou pořádně vidět… Nerad bych tvé tělo lovil z jezera.“ Přitáhl chlapce k sobě a objal ho kolem pasu.

„Žije v něm něco?“ Harry si vzpomněl na obyvatele bradavického jezera.

„Pokud vím, tak jen ryby,“ uklidňoval ho muž. „Ale hloubka je hned od kraje, tak to nepokoušej. Nechci, aby se ti něco stalo.“

Harrymu se Ellisova starostlivost líbila. Nikdo se o něj nikdy nestaral jen kvůli němu samotnému. Pro většinu lidí byl jen zbraň proti Voldemortovi, Sirius v něm viděl Jamese, Remus… Nevěděl, čím byl pro Remuse. To mu připomnělo, že by měl poslat dopis a taky vánoční dárek.

„Dobře, slibuju, že nepolezu na břeh,“ slíbil Harry upřímně. Silná paže ho objala kolem ramen a vedla ho k hradu. U velkých dveří pořád čekal skřítek Tally. Harry si zahanbeně uvědomil, že na něj okamžitě zapomněli a zaobírali se víceméně jen sebou…

 

Zašedlá obloha vypadala, že začne každou chvíli sněžit a zvedal se vítr, ale budova, před níž stáli, vyvolávala dojem útulnosti.

„Harry?“ oslovil ho muž, mladík k němu vzhlédl.

„Ano?“

„Jen jsem ti chtěl říct… Vítej,“ hlesl Severus. „Doufám, že se ti tu bude líbit. Buď tu jako doma.“ Když se Nebelvír zachvěl, uvědomil si přehmat a chtěl se opravit. Harry ho ale objal a zašeptal: „I když pro mě dům mých příbuzných nebyl domov, cítil jsem se doma v Bradavicích. Tvé sídlo se mi líbí. Cítím se… vítaný.“

„Jsi velice vítaný, můj Harry,“ políbil ho Severus. „Přeju si, aby ti tento dům byl opravdu domovem. Buď tu doma, Harry,“ díval se do užaslých, zelených jezírek a doufal, že chlapec nabídku přijme. Jednou možná trvale…

 

Harry cítil v koutcích očí vlhkost, jak ho mužova slova dojala. Nedokázal promluvit, jen vysokého lektvaristu prudce objal, zabořil tvář do bylinkami vonící náruče. Pevné paže ho objaly zpět.

Už když se rozhodoval, že pozvání na společné strávení vánočních svátků přijme, tušil, že se tím jeho život zase o trochu změní. A nepochyboval o tom, jakým způsobem. Zatím ale bylo brzy, aby se zaobíral myšlenkami na to, že zde na hradě pravděpodobně zanechá svou nevinnost.

Tak teď jen přijal Ellisovu ruku a vešel společně s ním do krásné, osvětlené haly. Kamenná podlaha by působila studeně, ale díky několika kobercům a velkému lustru se svíčkami připadala Harrymu hala přívětivě útulná.

Rozhlížel se, kromě Bradavic a domu na Grimauldově náměstí nikdy v žádném sídle nebyl… Viděl pár kousků očividně starožitného, ale pečlivě udržovaného nábytku, několik vysokých dveří, veliké obrazy a naleštěné dřevěné schodiště.

Nejdřív ale přešel k těm obrazům. Prohlédl si je, až po chvíli si uvědomil, že jsou zjevně mudlovské výroby, ani jeden z portrétů se nepohnul.

„Nemáš tu kouzelnické obrazy?“ podivil se.

„Pár pohyblivých portrétů je v knihovně a několika místnostech nahoře,“ řekl muž. „Tady je jen jeden, tamhle,“ ukázal stranou. „Pochází z doby, kdy Lloydové sídlo získali. Tehdejší pán ho nechal vymalovat. Takhle vypadá Niwlog na jaře, Harry.“

Nebelvír si zblízka prohlížel velký obraz, sídlo ozářené poledním sluncem, uprostřed zeleného ostrova. Sem tam kvetoucí strom, dokonce věž, o které mu slíbil Ellis říci, tam byla. Ale bez ptáků, kterých si všiml, když stáli venku. Pak si uvědomil, že obraz je pravděpodobně starší než pověst, na niž se těší.

„Je nádherný,“ vzdychl. „Rád bych viděl sídlo na jaře na vlastní oči. Musí tu být krásně.“

„Je tu krásně,“ přitakal lektvarista. „Taky doufám, že bude možnost ti to tu ukázat. Nakonec, tohle je bezpečné místo, dík své nezakreslitelnosti není na mapách.“

„A co kdyby sem někdo zabloudil omylem?“ vyzvídal Harry. „Není možnost, že by sem - dejme tomu Smrtijedi – prostě jen zabloudili?“

„Celé panství Lloydů obestírají matoucí a odpuzující kouzla. Během každé generace jsou několikrát obnovována, než jsme přijeli, ještě jsem je posílil. Jsi tu v bezpečí, můj Harry. Nikomu nedám možnost, ti nějak ublížit.“

„Já se nebojím o sebe,“ zašeptal Harry a temné oči se vpily do jeho zelených. „Možná bych měl. Ale nejvíc se bojím, že bude ublíženo lidem, které mám rád… A ty mezi ně patříš. Vím, že se o sebe umíš postarat, ale nejsi nezničitelný… Já chci říct…“ Další slova utnul Ellisův polibek. Muž sevřel Harryho v náruči a dychtivě ho líbal. Po dlouhé chvíli, když ty sladké rty propustil ze zajetí, zašeptal: „Nemusíš nic říkat, Harry. Rozumím ti… a děkuji za tvou starost. A teď… se přestaň trápit. Ukážu ti tvůj pokoj, ano?“

Harry přikývl, nechal se ochotně odvést nahoru po schodišti.

 

Severus se převlékal do pohodlnějšího, domáckého oděvu a přemýšlel. Aniž to věděl, činil tak s úsměvem.

Harryho nadšení ze sídla, radost z jeho přidělené ložnice a v neposlední řadě i starostlivost o jeho osobu, to všechno ho naplňovalo mírem. A Severus Snape necítil mír už léta. Od okamžiku, kdy přijal Znamení, přesněji řečeno. Když mu došlo, že udělal to nejhorší, co mohl, nabídl se Brumbálovi coby špeh, aby odčinil své chyby. Ale ani napravování Voldemortových zločinů – i jeho vlastních – mu nepřineslo klid.

Když Harry Potter poprvé vstoupil do Bradavic, myslel si, že je to jeho trestem. Ochrana Zlatého chlapce pokáním. Splacení životního dluhu, který měl vůči Jamesi Potterovi. Ale nedočkal se klidu. Už ani nevěřil, že to kdy přijde.

A teď, když přijal a oplácel Harrymu jeho náklonnost (i jen pro sebe se stále neodvažoval nazvat chlapcovy city láskou), přivedl ho do svého domu, pociťoval něco, co kdysi znal. V dobách, kdy žila jeho nejlepší kamarádka. Ten klid mu teď přinášel její syn. Zadíval se z okna, směrem k nebi.

Doufal, že Lily ho tam nahoře neproklíná.

„Slibuju ti, že mu neublížím, Lil,“ zašeptal. „Budu se o něj dobře starat. A doufám, žes neviděla, co mu prováděla rodina tvé sestry.“ Opřel si čelo o chladnou okenní tabulku. Vzápětí ho vylekalo tiché puknutí, jak ho nečekal. Otočil se.

„Omlouvám se, pane,“ uklonil se Tally. „Oběd je připraven. Mám přivést pana Harryho do jídelny?“

„Já pro něj dojdu sám,“ rozhodl Severus. „Ať se tam shromáždí všichni skřítci, chci je představit. A řekni jim včas… Harry nesnáší přehnané uctívání a pozornost. Je velmi přátelský a skřítky nevnímá jako otroky. Bývalý skřítek Luciuse Malfoye je dokonce jeho blízký přítel. Nechovejte se k němu jako k celebritě, ale nezapomeňte na zdvořilost.“

„Jak si přejete, pane,“ přikývl skřítek. „Ještě mám otázku: Někteří skřítci se mě ptali, jak mají pana Harryho brát, tedy, jaké povahy jsou vaše vzájemné vztahy. Bojí se, že jeho příchod sem špatně pochopili.“

„To jim radši vysvětlím sám,“ odvětil muž. „Mimochodem, vyřídil jsi mé příkazy ohledně oslovení mé osoby?“

„Ano, pane a všechny jsem sám důsledně přezkoušel,“ odpověděl Tally.

„Pak ti děkuji. Můžeš jít.“  

 

Černovlasý mladík seděl na parapetu okna a vyhlížel ven. Z nebes se začínaly snášet první sněhové vločky, pokrývaly zahradu dole bělostnou pokrývkou. Ani si nevšiml, že je pozorován. Severus se zarazil v otevřených dveřích, pak se s úsměvem opřel o zárubeň. Prohlížel si svého lvíčka s náhlou touhou… Věděl, že nemusí spěchat. Tady je Harry pouze jeho… Kdyby se rozhodl, že ho světu už nikdy nevrátí, tady by je nenašli.

Ale Harry by nenechal svět napospas Voldemortovi,‘ řekl si vzápětí. ‚Odešel by, zachránil všechny a až pak by se vrátil ke mně. Dokud nás ohrožuje zlo, když ho přinutím, aby si zvolil, ti ostatní budou na prvním místě.‘

Snažil se cítit dotčený, ale v hloubi duše věděl, že kdyby tu chlapce udržel třeba násilím, ten by mu neodpustil, že odsoudil svět ke zničení. A ztratil by ho stejně.

Povzdechl si.

Ten povzdech vyrušil Harryho ze zamyšlení. Ohlédl se. Na tváři mu vykvetl úsměv, slezl z parapetu a vydal se ke svému lektvaristovi. Nechal se políbit a pak se zkoumavě zahleděl do černých očí.

„Něco tě trápí?“

„Ne, Harry,“ zašeptal Severus. „Nic mě netrápí, opravdu. Jen jsem myslel na to, že se mi odsud nebude chtít odjíždět. A nakonec, ani ty nebudeš chtít…“ sklonil se k chlapci a přejel mu špičkou jazyka po spodním rtu. Z Harryho úst se vydral omámený vzdech, objal muže kolem pasu a přitiskl se k němu těsněji.

„V jídelně na nás čeká oběd,“ zamumlal Severus, ale nijak se nebránil, když ho Harry hladově políbil. V poslední době se k němu Harry více vinul, častěji začínal další kroky ke sbližování, jejich chvilky rozkoše už byly žhavější, než jakýkoli sex, který kdy měl.

Snad poprvé si Severus uvědomil tu možnost: Je možné, že by Harry chtěl… sex? Přijel sem snad s úmyslem přijít o panictví?

Při té myšlence se mu zadrhl dech, odtáhl se a zahleděl se na usmívajícího se mladíka ve své náruči.

Toužím po něm,‘ přiznal si upřímně. ‚Už dlouho a více, než jsem kdy toužil po komkoli jiném. Nedokážu mu odolat, když opravdu bude chtít…‘   

Zdvihl dlaň, bledé prsty s obrovskou něhou přejely přes jemně klenuté obočí, stekly po tváři na bradu, aby pohladily hebké zlíbané rty. Zachvěly se pod tím dotekem. V zelených očích se zračily otázky, ale Severus věděl, že na ně nemusí odpovídat, stačilo jen jedno. Sklonil se a položil na ty chvějící se růžové plátky ten nejněžnější polibek.

 

V jídelně už byli netrpělivě očekáváni. Když si to Harry uvědomil, při pohledu na dychtivé tváře skřítků, zčervenal. To on přece pána domu zdržoval pokoušením a tulením.

„Vítejte doma, pane,“ vykviklo několik skřítek. Harry si všiml, že každý ze skřítků, bylo jich asi osm, včetně už dobře známého Tallyho, je oblečen v čistém, bělostném povlaku. Byl to rozdíl oproti špinavému oblečení Dobbyho. V jejich tváři rozpoznal skutečnou radost ze shledání s pánem, prozradilo mu to, že se ke skřítkům chová dobře a oni ho mají rádi. I když to mohl poznat už při návštěvách Útočiště, podle toho, jak zachází s Tallym.

„Harry,“ Ellis mu jemně stiskl dlaň ve své a tím ho vyrušil ze zamyšlení. „Tohle je Tobie, Grimly, Fluffy, Abbie, Baily, Chapy, Dickey a Tallyho už znáš,“ představoval mu skřítky. Každý z nich se krátce uklonil, přátelsky se na Harryho usmívali. Zahlédl na jejich oděvu vyšité jmenovky, ulevilo se mu. Nerad by si je pletl, nechtěl se jich dotknout…

„Ehm, ahoj,“ pozdravil je nervózně. „Já jsem Harry. Těší mě.“ Střelil pohledem po Ellisovi, ten na něj hleděl s jistým pobavením. Pak se otočil zpět ke skřítkům.

„Bylo mi řečeno, že jste zvědaví na povahu mého přátelství s panem Potterem,“ oslovil je vážně muž. Harry užasle vykulil oči a pak zrudl, když viděl, jak se na něj skřítci usmívají.

Nechce jim snad vysvětlovat, co mezi náma je?‘ děsil se málem. Další lektvaristova slova jeho obavy potvrdily.

„Nerad bych, aby v tomto ohledu byly nějaké nejasnosti.“ Ellis chlapce přitáhl k sobě. Objal ho kolem ramen a prohlásil: „Harry a já jsme si blízcí. Náš vztah je velmi důvěrný a já si přeji, abyste ho akceptovali, jako mého partnera.“

To Harryho zaskočilo, znovu věnoval svému příteli překvapený pohled. Muž se na něj usmál.

„Přeji si, aby se tu Harry cítil doma. Tomu můžete napomoci stejně jako já. Tally vám jistě řekl detaily, držte se jich. Jsou nějaké otázky?“

„Bude si pán přát připravit společnou ložnici?“ zapištěla jedna ze skřítek, podle výšivky se jmenovala Fluffy.

Harry to nevydržel a zrudl. Sklopil oči, takže neviděl mužův pobavený úsměv.

„Prozatím ne. Pokud na to kdy dojde, vydám příkaz, ale na nic nebudeme spěchat. Teď, pokud je to vše, můžete jít všichni po své práci. Abie, Chapy, začněte prosím servírovat oběd.“

Skřítci se uklonili jemu i Harrymu a zmizeli. Pak se Ellis obrátil k chlapci. Zvedl si jeho tvář vzhůru a zeptal se: „Jsi příliš v rozpacích, můj Harry?“

„Nikdy by mě nenapadlo, že by se ptali na…to,“ zavrčel Harry skoro zahanbeně.  Muž se tiše zasmál. „Jsou upřímní, Harry, nepřetvařují se, jako lidé. Já chtěl, aby věděli, jaký vztah mezi sebou máme. Budou si tak sami dávat pozor, aby nás nerušili, budeme-li o samotě. Věř mi, ani oni nás nechtějí přistihnout při čemkoli, co budeme dělat,“ políbil Harryho na spánek. „Budou respektovat naše soukromí. Kdyby si mysleli, že jsme pouze přátelé, mohli by se zjevit ve chvíli, kdy mi vyvrcholíš v objetí, to bys chtěl?“ ptal se vesele. Harry se při té představě zatřásl.

„Proboha, to ne! Asi bych umřel…“

„Nenechal bych tě, Harry,“ zašeptal Ellis. Ještě jednou ho políbil a odvedl ho ke stolu.

 

Po výborném, i když trochu rozpačitém obědě, protože Harry se červenal pokaždé, když se objevily skřítky, pán domu svému mladému příteli nabídl ‚exkurzi‘ po sídle.

Harry přijal rád, byl zvědavý. Taky trochu doufal, že se onu pověst o věži a související s jestřáby, dozví už teď.

Muž, jakoby to tušil, jej vedl nejprve do třetího patra.

Prohlídka začala v obrazárně. I tady bylo mnoho portrétů nehybných, ale Harryho upoutaly. Prohlížel si ženy v honosných hábitech, půvabné dívky i důstojné staré dámy, přísně se tvářící kouzelníky. Uprostřed jedné stěny se Harry zadíval na mohutného muže s tmavýma studenýma očima a tvrdým výrazem. Nevěděl proč, ale naskočila mu husí kůže a prsty mu samovolně sjely k hůlce.

Když ucítil dotek lektvaristových prstů na svých, uklidnil se.

„To je můj dědeček, Harry,“ zašeptal. „Jeremiah. Působí přísně i takto, na obraze, viď?“

„Ano,“ vydechl Harry. „Asi by mě vyděsil, potkat ho doopravdy.“

„Tady by měl viset obraz mého otce,“ ukázal muž na prázdný rám. „Ale Jeremiah odmítl dát do rodinné galerie portrét mudly.“

„A tady?“ ukázal černovlásek na podivně očouzené místo vedle prázdného rámu.

„Zde visíval matčin obraz. Spálil ho, když zemřela. Řekl, že ho zahanbila svou slabostí. Poprvé ho zklamala, když si vzala otce. Myslím, že toho litovala sama. Pak, když si vzala život. Lloydové se nevzdávají tak snadno, říkal vždycky.“

„To mě mrzí,“ zašeptal Harry. „To nemáš žádný její obrázek?“

„Nějaké jistě bývaly v našem domě, když jsem byl kluk, ale nemyslím, že je brala s sebou, když utíkala od otce. Ale nevadí mi to. Ty, které milujeme, nosíme v srdci. Nezapomínáme na ně.“

Pak vzal Harryho za ruku a poodešel pár kroků. „Tady, Harry. Má prababička Elisabeta.“

Harry se zastavil před několika portréty, všechny zpodobňovaly jedinou ženu. Menší obrázek mu ukazoval děvčátko asi desetileté, vesele mu mávalo ze hřbetu malého poníka a usmívalo se.

Další, už decentně sedící mladá slečna, tak v jeho věku, možná jen o málo mladší, se půvabně usmívala a vyšívala. „Tady je Elisabeta krátce před svatbou,“ upozornil ho lektvarista.

„Byla moc krásná,“ řekl Harry upřímně. Pak pohlédl vedle. Největší podobizna ukazovala ženu v pokročilém věku, ale stále při síle a jistý půvab jí neubraly ani vrásky. Okouzlila ho.

„Tady mi hrozně připomíná Brumbála,“ poznamenal.

„Proč?“ zasmál se muž.

„Zdá se plná energie, i když je starší. A moc jí to sluší. Je prostě… kouzelná,“ pokrčil Harry rameny a vzápětí se polekal, protože síní se rozlehl pobavený smích staré ženy.

„Mladý muži, vy jste rozený lichotník,“ zahrozila mu prstem Elisabetina podobizna. „Můj milý chlapče,“ pohlédla na svého pravnuka, „představ mi svého společníka.“

„Ano, madam,“ poslechl poněkud popleteně Ellis. „Toto je můj přítel… a partner… Harry James Potter. Harry, moje prababička, lady Elisabeta Lloydová,“ představil je vzájemně, trochu nervózní.

Dáma na obraze pokývla hlavou se zdvořilým úsměvem. „Těší mě, pane Pottere. Vítejte na Niwlog.“

„Mně je ctí, lady Lloydová,“ uklonil se Harry s mírnými rozpaky. „Moc rád vás poznávám.“

V duchu blahořečil svému nápadu, brát hodiny kouzelnické etikety u Draca a Nevilla, kteří ho opravdu něco naučili. I když konverzace s téměř dvěstě let starou dámou nebyla v rozvrhu jejich výuky, vedl si dobře.

„Řekněte mi, chlapče, v jakém směru jste s mým pravnukem partneři?“ vyzvídala na Harrym.

„Babi!“ zalapal po dechu Ellis.

„No co,“ ohradila se, „víš, jako dlouho už tu visím a nemám si s kým povídat? Kromě tvých skřítků tu nikdo není! Od nich se nedozvím, co je nového!“

Harry se rozpačitě díval z obrazu na Ellise, nevěděl, jak má odpovědět. Tak se nad ním lektvarista slitoval a vzal to na sebe.

„Věc se má tak, že… My se s Harrym scházíme, Elisabet. Máme spolu vztah.“

Žena se usmála na zelenookého chlapce, který zase zrudl (pokolikáté dnes už?) a řekla: „Předpokládám, že proto jsi mi nikdy nepředstavil nevěstu, chlapče. Žádnou dívku, která by zdědila Niwlog.“

„Stále mohu mít dcery,“ namítl muž. „Nejsem starý.“ Tohle znělo skoro dotčeně a Harry, kdyby nebyl v takových rozpacích, určitě by si užíval, jak se jeho přítel ohání argumenty o relativitě stáří, jak mu je vpaloval on, když mu vymlouval, že není žádný stařec.

Pak věnovala pozornost opět Harrymu.

„Můj vnuk sem nikdy nikoho nepřivedl. Ani muže, ani ženu. Myslím, že si tohoto můžete velmi považovat, pane Pottere,“ pronesla vřele.

„Vážím si toho, madam,“ ujistil ji Harry. „Váš vnuk pro mě hodně znamená a jeho důvěra ještě víc. Proto si cením toho, že mi ukázal své kořeny.“

„Nezapomeňte ho požádat, aby vás seznámil s historií rodu,“ poradila mu. „Zvláště máte-li v úmyslu, stát se součástí rodiny. Máte?“

„Babi, tohle není vhodná otázka!“ pokáral ji Ellis. „Náš vztah je teprve v začátcích.“

„Dobrá,“ ohrnula rty dáma a Harry se v duchu bavil, jak se snažila působit uraženě. „Tak něco jiného. Smím se zeptat, jak dlouho je ve vašem rodě magie?“

„Nedávno, při zkoumání rodinného rodokmenu, jsem zjistil, že počátek mého rodu sahá zhruba do šestého století. Do doby krále Artuše, madam. A od začátku to byli kouzelníci. I když byla moje matka mudlorozená, měla i ona nějaké kouzelnické předky, asi před deseti generacemi. Otcův rod pochází z Walesu.“

„Úžasné,“ vydechla lady Elisabet ohromeně. „Nikdy jsem nepoznala čaroděje s tak hlubokými rodovými kořeny, natož s magickými. Byla bych ráda, kdybyste mi o svém původu ještě někdy něco pověděl, Harry. Mohu vám říkat Harry?“ navrhla.

„Je to pro mě čest, lady Lloydová,“ přijal Harry to gesto potěšeně.

„Výborně,“ tleskla dáma vesele. „Jsme domluveni. Strávíte se mnou zítra dopoledne trochu času?“

„Budu tu, madam,“ uklonil se Harry. „Nemůžu se dočkat.“

„Zdvořilý mladý muž,“ pochvalovala si Elisabeta. Podívala se na vnuka, který už chvíli sledoval jejich rozhovor s údivem. „Jsi samé překvapení, hochu. Pokud kdy necháš tohoto mladíka odejít, už s tebou nepromluvím,“ pohrozila mu.

„Nemám to v úmyslu, drahá babičko,“ odvětil Ellis a objal mladého Nebelvíra pohledem.

„Dobrá,“ usmála se na něj smířlivě. „Tak se uvidíme zítra. Zatím nashledanou, chlapci.“

Oba se rozloučili s energickou dámou a opustili obrazárnu.

Na chodbě se Harry zastavil a zadíval se na svého lektvaristu. „Tvoje babička je úžasná!“ vybuchl po chvíli tiše. „Vážně kouzelná! Netušil jsem, že by na mě mohl kdy nějaký obraz zapůsobit! Musel jsi ji mít vážně rád.“

„Měl jsem, velice,“ přikývl muž. „Jsem rád, že spolu vycházíte. Dva nejdůležitější lidé v mém životě.“ Začervenáním dal Harry najevo potěšení, pak přijal nabízenou dlaň a pokračovali v prohlídce.

 

Harry viděl salón, kde byly uloženy dávno nepoužívané nástroje, jako kolovrat, či tkalcovský stav (samozřejmě kouzelnické), dokonce malý taneční sálek, staré nepoužívané pokoje, kde stále byl působivý prastarý nábytek a z toho posledního skvěle viděl na protější věž, jejíž ochoz sloužil jako odletová zóna několika dravým ptákům. Podíval se na Ellise, ten se usmál, posadil se a začal povídat: „Willow Lloydová žila asi před pěti sty lety. Byla moták. Její otec ji navzdory faktu, že nebyla čarodějkou, dokázal provdat. Je totiž známo, že motácké ženy ve spojení s čarodějem vždy porodí kouzelnické dítě.“ Chlapcova udivená tvář mu prozradila, že to vůbec netušil. Na moment si pomyslel, co je proboha kolega Binns učí v Dějinách a pokračoval: „Její manžel byl několikanásobný vdovec, bohužel stále bez dětí. Proto hledal čarodějku, schopnou mu dát dědice. Ale pro pověst surovce a krutého muže, mu mnoho kouzelníků mu své dcery či sestry odmítalo dát.“

„Ani se nedivím,“ zabroukl Harry. „Taky bych mu nedal svoje dítě. Co se s ní stalo?“

„Jako jediná z toho zástupu manželek mu dala vytouženého dědice. Snad proto s ní zacházel o něco lépe, než s těmi předešlými. Ale zklamání z jejího motáctví to dobré zacházení po čase zase vyrovnalo do původní surovosti.  Willow nebyla šťastná a žila ve strachu. Obávala se každého dne.“

„To znám,“ vzdychl tichounce Harry.

„Nakonec to nevydržela. Opustila manžela i syna, kterému byl tehdy rok a utekla ke svým bratrům. Ti ji ale odmítli přijmout. Radili jí, aby se vrátila k manželovi, báli se hanby, která by padla na rod. Její otec už byl mrtvý, Niwlog patřil jeho starší sestře Evangelině. Nakonec v zoufalství přišla k ní.

Evangelina ji přijala. Chápala ji a nabídla útočiště. Ale když manžel zjistil, že je Willow pryč, neomylně přišel sem. Později se začalo tvrdit, že ji prozradil nejstarší bratr, který jako první chtěl, aby se vrátila, ale podezření se nepotvrdilo.

Když Willow viděla, že se její manžel blíží, v zoufalství se vrhla z věže do jezera.“

„Co se stalo?“ vyzvídal Harry, celý napjatý k prasknutí. „Zemřela?“

Muž zavrtěl hlavou.

„Evangelina to viděla z okna své ložnice. Byla už slabá a churavěla, ale z posledních sil dokázala seslat kouzlo a proměnila Willow ještě za pádu v jestřába. Bylo to náročné kouzlo a ona ho už nebyla schopna zvrátit.

Zhrzený manžel ze msty zbořil most… Vidíš tamhle?“ ukázal Harrymu z okna na dva sloupy vystupující na břehu z mlhy. „Tam stál. Nikdy ho neopravili, nešlo to. Soudí se, že Willowin muž na zbytky mostu seslal kletbu, která opravám a znovupostavení brání. Po asi dvěstě letech přestali páni na Niwlog zvát odeklínače a udělali z problému výhodu. Nyní je Niwlog téměř pevností, nelze se dostat na ostrov, protože jsou tu protipřemísťovací bariéry a o nezakreslitelnost se postaral pradědeček Elisabet.“

„To je dobře,“ pochvaloval si Harry. „Jsem rád, že máš tak bezpečné místo, kde se můžeš ukrýt.“

Můžeme, Harry,“ opravil ho muž. „I tobě je tento hrad útočištěm.“

„Děkuju,“ objal ho Harry. „A co bylo dál? Willow byla jestřáb, most zbořený… Ještě se něco dělo?“

„Surovec, kterého si Willow vzala, netušil, že čekala druhé dítě, když ho opustila. V době, než pro ni přišel, porodila dcerku. O tu se Evangelina starala, než příliš zestárla a zemřela. Svěřila její výchovu své dceři a malé Wilemině odkázala Niwlog. Má rodina pochází z její krve, nebyli jsme potomky Willowiných bratrů.“

„Z toho se dá soudit, kde se u tvého dědečka vzaly ty… špatné stránky,“ zaváhal Harry než decentně naznačil, co myslí. Doufal, že se Ellis neurazí.

„Je to logické vysvětlení, ano,“ kývl lektvarista. Pak se na Harryho zkoumavě zadíval. „Nebojíš se mě? Možná ve mně dřímou násilnické sklony. Neděsí tě to?“

Harry se k němu prudce obrátil a zabořil mu tvář do ramene. „Můj otec se velmi zle choval ke svému spolužákovi ve škole,“ přiznal se slyšitelným zahanbením v hlase. „Léta jsem věřil, že byl dokonalý, lepší, než jak mi tvrdili příbuzní. Pak jsem najednou zjistil, že on a můj kmotr toho spolužáka nesnášeli, prakticky bez důvodu a šikanovali ho. I když jim to zaslouženě oplácel, oni si začali. Neumíš si představit, jak mi bylo hanba, když jsem to zjistil. A bylo mi to hrozně líto. Strašně mě to zklamalo.“

„A povíš mi, jak jsi to zjistil?“ vyzvídal muž. „Nikomu to nepovím.“

„Já vím, že ne,“ vzhlédl k němu Harry. „Ale nezlob se, já… dal jsem slovo. I kdyby se to ten člověk nedověděl… já bych to věděl. Nechci ho zklamat.“

Ellis se usmál. „To nevadí, Harry. Když jsi to slíbil, je to v pořádku. Nebudu vyzvídat a nutit tě porušit dané slovo.“

„Díky,“ usmál se chlapec s úlevou. Pak se zeptal: „Mluvil jsi předtím o tom, že jestřábi se loučí s paní hradu, která umírá.“

„První byla Willow,“ vysvětlil Ellis. „Je to sice nepotvrzené, ale pověst to říká. Když umírala Evangelina, Willow přilétla k jejímu oknu, se svými jestřábími potomky a když žena zemřela, létali kolem okna, dokud její tělo neodnesli a nepohřbili v hrobce na konci ostrova. Prý provázeli dokonce i smuteční průvod. Jediné místo, odkud je na hrobku vidět, je právě věž. Ne každá dědička Niwlogu tu žila a zemřela, takže se neví, jestli to dělali, když zemřely jinde.

Elisabet mi později prozradila, že když matka zemřela, přilétli jestřábi k oknu její ložnice. Nebyl jsem tehdy na Niwlog. Do té doby jsem tu pověst považoval jen za… pověst.“

„To je smutný ověření,“ poznamenal Harry.

„Když odešla ona, už jsem to viděl na vlastní oči,“ povzdechl si muž. „A od doby Willow se v této oblasti nesmí jestřábi střílet. Pár dní cesty od jezera stojí kouzelnická osada. Bývala to malá vesnice a patřila rodu, ale za Elisabetina dětství ji vesničané od Lloydů odkoupili. Přesto ten starý zvyk dodržují a jestřáby nechávají na pokoji.“

„Jste opravdu zajímavý rod,“ poznamenal Harry a přitulil se. „Nikdy jsem neslyšel tolik zajímavých věcí. Ještě mi chceš něco ukázat?“

„Ještě jsme nebyli v severním křídle,“ odpověděl Ellis. „Ještě se na to cítíš? Tak pojď.“ Harry natěšeně vykročil, hrad ho zajímal. Jak šel o krok za Ellisem, protože ho zdržovalo prohlížení obrazů či ozdob podél stěn, neviděl smutný, skoro neklidný mužův výraz.

 

Šli dlouhou chodbou, stěny výjimečně nezdobily žádné obrazy či gobelíny. Harry ke svému překvapení spatřil zbraně. Kopí, brnění, místy i velké – větší, než on sám – meče. Než se na ně ale stačil zeptat, Severus zastavil před jedněmi ze dveří a kouzlem otevřel.  

Vstoupili do velikého, přímo obrovského sálu. Harry odhadoval, že zabírá aspoň polovinu patra. A zbraně, podobné těm v chodbách, zdobily i tyto stěny.

Muž vešel doprostřed místnosti, rozhlédl se. Pak se otočil k Harrymu.

„Tady mě Jeremiah cvičil,“ řekl trochu smutně. „Kouzelnické souboje. I obyčejné, mudlovské zacházení se zbraněmi. Říkával, že pokud mám být proti mudlům, měl bych znát jejich způsob boje. Když poznám jejich styl, budu znát i slabiny. Nikdy jsem mu nedokázal říct, že jeho filozofii odmítám… A jsem osudu vděčný, že jsem nemusel.“

Natáhl ruku k Harrymu… modlil se, aby nespatřil v jeho očích jakékoli odsouzení za to, že vyrostl v tak nepřátelské víře. Už mu přece dokázal, jaký je.

Harry jeho dlaň uchopil, nedíval se na něj jinak, než s citem. „Tvůj dědeček… měl asi drsný způsob výchovy,“ vypravil ze sebe potichu.

Podobně, jako tvůj strýc, Harry,‘ pomyslel si lektvarista. V odpověď přikývl.

„Budeš se zlobit, když řeknu, že se tu necítím dobře?“ zeptal se Harry po chvíli. „Je to tu docela hezké na pohled, ale nemám rád zbraně a mám tu vážně divný pocit.“

„Ani já se tu necítím dobře, Harry,“ přiznal Severus s úlevou. „Tohle… není moc dobré místo.“ Rozhlédl se, na okamžik viděl sebe jako teenagera, jak ho dědeček odhání od knihy a táhne ho k hromadě mečů. Jeremiah sám byl skvělý šermíř a měl za sebou desítky vítězných soubojů. Tímto způsobem získal i svou manželku. Porazil (přeloženo: probodl) nápadníka, kterému ona dávala přednost, tím si získal jejího otce, který onoho mladíka nesnášel.

Jak si Severus vzpomínal z dědova vyprávění (vychloubání), k rozhodujícímu souboji došlo zde. Mladý kouzelník tu zemřel a on se o pár dní později oženil s dívkou, kterou ‚vyhrál‘.

„Jeremiah byl krutý,“ zašeptal. „V tomto sále zabil v souboji mladého muže, kterého milovala moje budoucí babička. Její protesty byly marné, musela poslechnout otce a vdát se. A když zemřela její láska, ztratila vůli se dál vzpírat. Nebýt prababičky Elisabety, nevydržela by to manželství tak dlouho. Sliboval jsem si, že já nebudu jako on.“

A málem jsem to udělal,‘ vyčetl sám sobě, při vzpomínce na poslední letní prázdniny na Grimauldově náměstí.  Choval se k Harrymu stejně nelítostně, jen o chloupek líp, než Jeremiah k němu… V ten okamžik se nenáviděl.

Když ucítil horké prsty ve své dlani, vzpamatoval se.

„Pojď odsud,“ naléhal Harry jemně. „Ani jeden z nás se tu necítí dobře. Prosím, zavři svou minulost tady, teď je teď. Teď jsem tu já. Buď se mnou.“

Sevřel Harryho ruku ve své a vyrazil ven. Mávnutím hůlky zavřel dveře, zajistil zamykacím zaklínadlem a pevně Harryho objal. Mladík mu ovinul ruce kolem pasu. Nemusel nic říkat. Gesta a doteky mluvily za ně oba.

„Tohle místo jsem ti neměl ukazovat,“ zachraptěl Severus. „Nesnáším ho.“

„Tak už sem nebudeme chodit, co říkáš,“ zašeptal Harry. „Nechci v tobě vyvolávat nic nepříjemného. Víš co? Ukaž mi něco, co miluješ.“

Severus se na moment zamyslel… Pak se na Harryho usmál. Vzal chlapce za ruku a vedl jej po schodech dolů. V přízemí v dlouhé chodbě vytáhl kapesník a zvětšil ho.

„Zavážu ti oči,“ řekl jemně. „Chci tě překvapit. Dovolíš mi to?“

 

Harry znejistěl, představa, že je, třeba jen na chvilku, připraven o důležitý smysl, ho evidentně zneklidnila, ale svému lektvaristovi vždy důvěřoval. Přikývl.

Oči mu zakryla hebká látka, v týle ucítil stáhnutí, jak muž udělal na kapesníku uzel. Pak ucítil na rtech horké pohlazení. Usmál se.

Vzápětí se zezadu dotkly jeho ramen ruce, ztuhl leknutím.

„Neboj se, to jsem já,“ uslyšel známý hlas. „Povedu tě. Jdi dál dopředu, Harry.“

Poslechl, udělal několik kroků, než ho muž zarazil. Pak uslyšel zaskřípění dveří a Ellisovu poznámku: „Skřítci by to zase měli namazat.“ Uculil se.

  Po dalších pár krocích si uvědomil, že mu pod nohama šustí listí, vzduch je trochu jiný, sušší a mírně chladný. Lámal si hlavu, kde mohou být.

„Tohle je Solárium, Harry,“ řekl lektvarista. „Prohlédneš si ho cestou zpět.“

„Ještě někam jdeme?“ podivil se Nebelvír. „Myslel jsem, že je to ono.“

„Ještě ne, můj Harry,“ zasmál se Ellis. „Vydrž, jen pár kroků. Otoč se napravo,“ jemným tlakem na rameno byl pobídnut ke změně směru, „a jdeme. Udělej ještě krok, počkej, otevřu dveře.“

Další tiché zavrzání, ovanulo ho teplo a známé vůně. Kdyby nebyl prosinec, předvánoční čas, řekl by, že je jaro a stojí ve sklenících profesorky Prýtové.

 

„Kde to jsme?“ zeptal se Harry zvědavě. „Hm… Není tu zima… A voní to tu… kytkama. Už se můžu podívat?“ zaškemral, jako malé dítě.

Muž se musel zasmát. Občas na něj tak Harry působil, ale snažil si to nepřipouštět… Nedokázal na chlapce hledět nevinně, otcovsky. Miloval ho. Toužil po něm. Ten nádherný, rozkvétající, mladý muž v něm probouzel ty nejvášnivější a nejhříšnější pocity. Ale cítil k Harrymu především lásku. A tu nepovažoval za nic špatného.

Když došli doprostřed kouzly obklopeného místa, položil Harrymu ruce na ramena a zastavil ho. „Jsme na místě, Harry.“ Rozvázal uzel v jeho týle, šátek sklouzl z Nebelvírových očí. Mladík zamrkal, jas ho trochu překvapil… Ohromeně se rozhlédl. Postoupil o pár kroků, pak se otočil na muže za sebou. Skoro zářil.

„Tohle je nádhera, Ellisi,“ zašeptal a znovu se rozhlížel po téměř rajské zahradě.

„Zimní zahrada mé prababičky Elisabety,“ řekl Severus. „I když jí nebylo dovoleno studovat, musela se vdát a mít děti… Často pomáhala svému bratrovi, než se vdala, při vaření lektvarů a leccos se přiučila. Po svatbě, když přišla sem, založila tuhle zahradu. Je opatřená kouzly, která ji udržují celý rok jako na jaře. Vše, co je tu nasázeno, prostě roste a kvete celý rok.“

„To je úžasný,“ podivil se Harry. „Pořád mě překvapuje, co všechno kouzla zvládnou.“

„Ano, třebaže nejsi mudlorozený,“ pročísl mu Severus vlasy nad čelem, „když v tom nevyrůstáš, mohou být i jednoduché věci překvapující.“ Harry se na moment zamyslel, ne, neznělo to výsměšně. Proto se na svého přítele usmál. „Nech mě hádat,“ řekl po chvíli, „máš tu nasázené taky přísady do lektvarů?“

„Ano, pár vzácných rostlin tu mám,“ přisvědčil lektvarista a vzal Harryho za ruku. Vedl ho s sebou do vzdálenějšího koutu. „Tady, vidíš?“ ukázal na několik bylinkových řad, malé i vzrostlé keře a v rohu hustou houštinu o několika desítkách vysokých tmavých prutů s dlouhými listy.

„Tamto vypadá jako bambus,“ poznamenal Harry, ukazuje na houští.

„Ano,“ odvětil Severus potěšeně. Přitáhl chlapce blíž, aby dobře viděl na štíhlé, černé pruty. „Je to vzácný Černý magický bambus. Roste pouze na jediném místě, kromě tohoto, v legendami opředeném údolí na hoře Kchun-lun.“

Shangri-la*?“ zeptal se Harry vyjeveně. „Vážně? To místo existuje? Myslel jsem, že je to jen legenda!“

„Ta tibetská pověst je ve skutečnosti mudlovská zmínka o kousku kouzelnického světa v himalájských horách,“ informoval ho starší čaroděj. „V knihovně mám pár knih, které by tě mohly zaujmout… Možná by se něco našlo i ve vaší školní knihovně. Její obsah je skoro legendární,“ usmál se. „Ale pokud chceš číst tady, mám taky slušné zásoby.“

„Ne, že bych nečetl rád,“ začervenal se Harry, „ale když jsem tu, chci být co nejvíc s tebou.“ Trochu rozpačitě sklopil hlavu a sám sebe se ptal, proč se proboha cítí najednou tak nejistý, když jde o to, aby tomuto muži přiznal své touhy. Při důvěrnostech na stydlivost pozapomíná, tak snadno se poddává zkušenějšímu muži… S pocitem, že se v jeho náručí rozpustí.

„A co kdyby… jsme četli spolu?“ splynulo ze rtů Mistra lektvarů, než se přitiskly k Harryho. Chlapec stačil pouze spokojeně zavrnět, když ho muž přivinul k sobě.

 

Po večeři se ve shodě odebrali do knihovny, která Harryho hned na začátku ohromila. Usadili se do dvoupohovky, spořádaně vedle sebe, Harry nechal výběr své četby na pánovi domu. Po chvíli mu Severus přinesl ne moc tlustou knížku, vázanou v kůži s napolo setřeným zlatým nadpisem. Otevřel ji, s pobaveným úsměvem vzhlédl. „John Hilton**: Pravda o Shangri-la? Vážně?“ Severus přikývl.

„Napsal ji v roce 1955 syn mudlovského spisovatele. Byl mudlorozený kouzelník a pokud vím, studoval dokonce v Bradavicích. Román jeho otce o tajuplné tibetské utopii ho přiměl cestovat do Tibetu a hledat pravdu. Tohle je jeho deník z té cesty. Vydal ho se souhlasem kouzelníků ze Shangri-la. V malém nákladu. Nechtěl, aby dílo jeho otce bylo kouzelníky bráno jako fakta. Je to pouze povedená fikce, s několika pravdivými detaily.

Jestli chceš, půjč si ji s sebou do školy. Knihy z této rodinné knihovny jsou očarovány proti Kopírovacímu kouzlu, jinak bych ti udělal kopii,“ vysvětlil chlapci.

„To nevadí, děkuji,“ řekl Harry šťastně. Byl rád, že má možnost se dozvědět něco o legendárním tibetském údolí, o kterém slyšel už na základní škole z povinné literatury, navíc… byl nadšen ochotnou společností svého lektvaristy. Pak si ještě vzpomněl: „Chtěl jsem se zeptat na ten bambus. Myslím, že jsem neslyšel o lektvarech, do kterých by se přidával. Na co je dobrý?“

„Tahle kniha zmiňuje i ten bambus, Harry,“ usmál se muž a usedl vedle něj s velkou knihou v zeleném plátně bez nápisu. Postřehnuv Harryho zvědavě zvednuté obočí při pohledu na knihu, řekl jen: „O lektvarech.“

Harry kývl, s výrazem, který říkal: ‚To mě mělo napadnout,‘ a pohodlně se opřel, listujíc na první stránku knihy.

<<                                                                                                                             >>

*Shangri-la   

**John Hilton – fiktivní (a pouze pro tuto povídku vymyšlený) potomek anglického romanopisce Jamese Hiltona

 

Komentáře: 35. Niwlog

Začiatok a koniec

Mononoke | 14.01.2016

14. 1. 2016 Alan Sidney Patrick Rickman, predstaviteľ kultovej postavy Severusa Snapea prehral svoj boj s rakovinou.
Sychravý deň, smútočné blues,
dva kone tiahnu pohrebný voz,
varhanov tóny, priestor a čas,
herec dobrý opúšťa nás.

Pre vyrovnanú myseľ je smrť len ďalším dobrodružstvom. - Albus Dumbledore

koukám a číhám

Kiki | 10.01.2016

to je děsný, každý den sem koukám a číhám i když vím že se to určitě objeví na daily :D ale prostě se nemohu dočkat jak mě tahle kapča namlsala...

...

mravenec | 07.01.2016

Zábavná povídka, pořád doufám, že se Harry zamiluje do pravého Severuse. Ennis je na můj vkus moc sladký. Harry je tu schopný a mohl by vytušit nějakou zradu ... zase na druhou stranu Severus je superšpeh.:-) Ale jinak si to užívám se vším tím bohatstvím vyprávění, které není ve slash povídkách tak samozřejmé.:-)

:)

market | 07.01.2016

Krása. Moc se těším na pokračování

bombaaaaa!

Kiki | 06.01.2016

Tahle kapitola byla prostě bombónek, perfektně jsem se bavila :D hlavně u zvědavosti skřítků a Severusově babičce
láskyplné a mírumilovné momentky zahřály u srdce a příběhy a legendy toho místa kapitolku zajímavě dokořenily
podle mě ten blázen co hlasoval že kapitola by mohla být lepší asi hned doufal že hupsnou do pelechu a bude :D no já rozhodně zklamaná nejsem protože tahle kapitola sladce napovídá co bude a dokonce si to hezkým způsobem bere na paškál :D tahle povídka je prostě zajímavá dějem, není to psaný laciný porno s lehkou předehrou - právě proto se mi líbí a proto si myslím že se tahle kapitola mimořádně vydařila, je dlouhá takže se dá vychutnat a je v ní všechno co jsem od příjezdu na panství očekávala. Bravo! tleskám ;)

...

Profesor | 06.01.2016

Moc pěkná kapitola. Líbily semi pověsti sídla a Elisabeta.

:)

lia | 05.01.2016

kráása děkuji moc za další díl. Vždy když na daily-slash uvidím novo kapitolu, okamžitě si ji musím přečíst. Touto kapitolou jsi mě vytrhlá ze stresu ze skoušek a jí ti moc děkuji

:)

Maxe | 05.01.2016

Nádherná povídka, přečetla jsem ji dnes jedním dechem :) Moc se těším na další kapitolu :)

Záznamy: 1 - 8 ze 8

Přidat nový příspěvek

Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano (47)
98%

Ne (0)
0%

Mohlo to být lepší (1)
2%

Celkový počet hlasů: 48