3. Zpátky v Bradavicích

 „Harryyyy!“ ozvalo se kousek od něj. Otočil se a už mu něco dlouhovlasého viselo kolem krku. Neušlo mu, jak Ron vedle něj bledne žárlivostí.

„Ahoj, Hermiono,“ zahučel do té záplavy. Dívka ho vzápětí pustila a pozdravila ostatní. Od Molly se nechala obejmout, na Rona a dvojčata se usmívala a s Ginny si okamžitě začaly něco špitat.

„Tohle vypadá nadlouho,“ pošeptal mu Ron. Harry přikývl a v duchu se vrátil k Děravému kotli, ten poslední večer, k prozatím poslední večeři s Ellisem. Muž si totiž přišel pro odpověď, na své pozvání do domku v Prasinkách. A Harry trochu váhavě souhlasil. Sice si nedohodli jasné datum, ale slíbili si dopisovat.

Teď se mladý Nebelvír nemohl dočkat, až bude sedět ve škole u snídaně a těšit se na poštu. Nahlas by to ještě nepřiznal, ale přál si, aby jeho známost se sympatickým lektvaristou pokračovala… a někam vedla. Při vzpomínce na vzrušující polibek už se opravdu usmíval. Až moc nepřítomně na to, aby si Ron nepovšiml… Když se usadili v kupé, poté, co si vyměnili pár nenávistných pohledů a poznámek s několika Zmijozely, Ron do Harryho šťouchl a tak, aby to Ginny s Hermionou neslyšely, se zeptal: „Tak se přiznej, na koho myslíš? Některá tam u vás?“

Harry se zajíkl a polekaně koukl na kamaráda: „Cože?“

Ron se zasmál: „Snad si nemyslíš, že to na tobě nepoznám… Ty jsi zabouchnutej! Není to Ginny, že ne?“ zeptal se podezíravě. Ne, že by své sestře nepřál štěstí, ale pamatoval si, jak s ní zamával rozchod s Deanem Thomasem. A její snění o Harrym se mu nezdálo zrealizovatelné, protože vytušil (i přes svou, řekněme… slepotu v citové oblasti), že Harry ji bere jako mladší sestřičku a ne ženu, kterou se stávala.

„Můžu ti odpřisáhnout, Rone,“ odpověděl mu Harry tiše, opatrně zahlížejíc na špitající děvčata, jestli neposlouchají, „nejsem zabouchnutej, nemyslím na žádnou holku a už vůbec ne tvou sestru. Je pro mě jako sestra, nemohl bych…“

„Dobře,“ uklidnil se zrzek, „věřím ti, že to není Ginny. Ale na někoho myslíš, nezbaštím ti, že se tváříš zasněně jen tak. Celej týden u nás jsi vypadal, že bys byl radši někde jinde.“ Na to Harry nedokázal odpovědět, jen zrudl. Ron se toho chytil a triumfálně pronesl: „Aha! Červenáš se! To znamená…“

Ach bože,‘ pomyslel si Harry a už chtěl Ronovi všechno vyvracet, když ho Hermiona zachránila: „Ronalde Weasley, ani nechci vědět, co Harrymu vyprávíš, že tak rudne!“

Mladík vedle okřiknutého chlapce zrudl ještě víc, ale protože jim dívka víc pozornosti nevěnovala, zasyčel: „Já se nečervenám a už vůbec se netvářím zasněně!“

„Když myslíš, kámo, když myslíš,“ poplácal ho přítel po rameni.

Harry vycítil, že jeho přesvědčování nepadlo na úrodnou půdu a povzdechl si. Snažil se vyhnout vzpomínkám na chvíle s Ellisem, nebyl si jistý, jak se opravdu tváří, když na něj myslí. Aby odvedl pozornost, pokoušel se najít něco, co by mu nějak narušilo tu povznesenou náladu, kterou ‚trpěl‘ od prvního večera v Děravém kotli.

S tím mu pomohla Hermiona: „Kluci, už víte, jestli jste postoupili do výběrové výuky v lektvarech?“

Pomyšlení na toho ‚mrzutého netopýra‘ Harrymu v okamžení zkazilo náladu. Uvědomil si, že z jejich tréninku tehdy utekl a od té doby Snapea neviděl. Když se tehdy po útěku zeptal Brumbála, jestli je na něj profesor moc naštvaný, dostal nepříliš jasnou odpověď. Takže si byl jistý pouze jedním: tenhle rok nebude o nic jednodušší než jiné… A profesor Snape mu to ze své vůle snadnější neudělá.

 

Cesta vlakem proběhla jako obvykle, testrálové odvezli kočáry se studenty na hrad a letošní prváci si prošli zařazováním do kolejí.

Rok, jako každý jiný. Rozhodně to tak vypadá, co?‘ pomyslel si Harry, když si poslední prvák sedl ke svým starším spolužákům u nebelvírského stolu. Zamyšleně si malého chlapce prohlížel. ‚Byl jsem taky takovej prcek?‘ ptal se sám sebe. ‚Asi jo, vždycky jsem byl menší než ostatní… Co se týče Dudleyho, nejen do výšky,‘ uchechtl se.

„Co tě tak pobavilo, Harry?“ zeptal se Seamus Finnegan. Zdálo se mu podezřelé, že se jeho spolužák zasmál takříkajíc ničemu, nikdo u stolu totiž neřekl nic vtipného a Potterův nejbližší přítel se zdál dokonce nepříjemně naladěný. ‚Něco mi ušlo?‘ pomyslel si. ‚Že by se pohádali?‘

„Proč?“ vzpamatoval se Harry. Konečně odtrhl pohled od konce stolu, pohledu na profesory se vší silou vyhýbal, a zahleděl se na Seamuse. Ten pokrčil rameny.

„Něčemu ses zasmál,“ vysvětlil. „Nikdo tu nic neříkal, tak mě napadlo…“ odmlčel se a střelil očima k zrzkovi vedle Harryho, který se na svého nejlepšího kamaráda zase díval podezíravě.

„Aha,“ podivil se Harry. „Ani nevím, že jsem se zasmál nahlas… To nic nebylo, jen jsem si vzpomněl na svýho bratrance. Ze školy se vrátil s předepsanou dietou od školní sestry, protože prý váží tolik, co mladá kosatka…“ vyprávěl vesele, chlapci se vesměs zachechtali (pokud jim bylo jasné, co je kosatka), „takže teta Petunie si sehnala dietní kuchařku.“ Pominul, že podle té kuchařky stejně vařil jen on. „A když jsem odjížděl, měl o pět kilo víc.“ Vzápětí stoly zaplnily hory jídla.

„Dieta na nic,“ usoudil Seamus a nalil si dýňový džus. „Nebo ta kuchařka.“

„Obojí bylo v pořádku,“ nedal se Harry. „Problém byl v tom, že Dudley si do přesně vypočítanýho příjmu kalorií přidal noční nájezdy ledničky.“

„Tak v tom případě se divím, že přibral jenom pět kilo,“ vložila se do toho Ginny a usmívala se na Harryho.

„Za týden,“ dovysvětlil Harry. „Odjížděl jsem už po týdnu.“ ‚Naštěstí,‘ pomyslel si. Byl neskutečně vděčný zaprvé za to, že ho Brumbál poslal na Grimauldovo náměstí tak brzy, zadruhé za to, že se neovládl a nakonec před Snapem utekl. Mimoděk vzhlédl od talíře a zadíval se k profesorskému stolu… a zjistil, že je už kdovíjak dlouho pod palbou pohledů černookého profesora  lektvarů. Okamžitě sklopil oči, protože srdce se mu zhouplo a rozbušilo se. ‚Uklidni se, sakra,‘ huboval se, ‚určitě tě nezabije. Brumbál by mu to dal sežrat. Teda, doufám,‘ blesklo mu hlavou, když se podíval zpět, tentokrát na ředitele v nebesky modrém hábitu. Ten se na něj shovívavě usmíval.

Harry se rozhodl věnovat večeři, místo, aby zvažoval, jestli to bušení srdce má na svědomí opravdu jen nervozita z první hodiny lektvarů.

 

„Fajn, tak už můžeš mluvit,“ skočil rozesmátý Ron k Harrymu na postel, když se jejich spolubydlící odebrali do koupelny.

„O čem?“ otočil se na něj nechápavě mladík. „Aha,“ domyslel si to vzápětí, při pohledu do kamarádových očí, jiskřících zvědavostí. „Ronee,“ povzdechl si, „já vážně nemám co říct. Nic se neděje.“

Šibalský úsměv z Weasleyho tváře zmizel, nahradila ho dotčenost. „Harry, já nejsem blbej!“ ohradil se. „Proč mi to nechceš říct? Jestli to chceš držet pod pokličkou, já přece umím mlčet! Sakra, Harry, jsme nejlepší kámoši, proč mi nevěříš?!“

„Rone,“ sedl si Harry k němu a popadl ho za ramena. „Říkám to naposled. Já-nemyslím-na-žádnou-holku! Většinu prázdnin jsem strávil na Grimauldově náměstí se Snapem! Až bude něco, co bych ti chtěl říct, udělám to! Jsi můj kamarád a já ti věřím!“

Weasley si přítele chvíli prohlížel.

„Pořád mám pocit, že mi něco zatloukáš, Harry. Myslel jsem, že víš, že mi můžeš říct úplně všechno,“ prohlásil nakonec, se znatelným zklamáním v hlase. Vzal své mycí potřeby a zamířil ke koupelně, z které už se začali trousit ostatní kluci.

Promiň, Rone,‘ říkal si Harry v duchu. ‚Nevím, jak bych ti měl říct tohle. Nejsem připravený říct to komukoliv.‘

Do koupelny šel poslední. Dal si rychlou sprchu a vrátil se už do setmělé ložnice. Očima střelil k Ronově posteli, zatažené závěsy prozrazovaly, že se obyvatel postele stále zlobí.

Doufám, že mě tentokrát nebude muset přizabít drak, než ho to přejde,‘ zadoufal Nebelvír, vzpomínaje na Turnaj kouzelníků ve čtvrtém ročníku a vlezl si do své postele. Jeho mysl, jako už posledních pár nocí, začal okamžitě okupovat sympatický lektvarista z Děravého kotle.  

 

Od okamžiku, kdy mladý černovlasý Nebelvír vstoupil do Velké síně, nebyl Snape schopen se soustředit na poprázdninové řeči svých kolegů. Svou kamennou masku si dokázal udržet, ale kdo by se díval pozorněji, postřehl by, že se jeho ledový pohled poněkud mění při pohledu na nebelvírský stůl. A okoralé srdce toho ‚sklepního netopýra‘ se podezřele rozbušilo, když zelené oči zabloudily k místům profesorů.

Poznal něco?‘ napadlo ho, ale výraz ve tváři jeho ‚nenáviděného‘ studenta neprozrazoval, že by si chlapec cokoliv uvědomil. Profesor se upokojil a následoval jeho příkladu, věnoval pozornost své večeři.

Až v tichu a tmě své ložnice se neubránil vzpomínkám na horké, dychtivé rty zelenookého Nebelvíra.

 

S Voldemortovým plánem od začátku nesouhlasil. Připadalo mu to jako pitomost, navíc to silně odporovalo jeho morálním zásadám, vztah student-učitel považoval za víc než nevhodný. Jenže říct Pánu zla svůj názor, bylo totéž, co odporovat, což se rovná sebevraždě. Takže radši slíbil poslechnout, i tak se z ‚audience‘ odplazil po Cruciatu na rozloučenou.

Brumbálovi podal poměrně ‚osekanou‘ výpověď ze setkání, nedokázal mu přiznat, co přesně po něm Voldemort žádá… A protože si v jeho vzpomínkách ověří, jak rozkaz plní, bude MUSET poslechnout.

Ředitel byl poměrně zděšený, když mu Snape řekl, že Voldemort chce Harryho oslabit tím, že se mu Snape přiblíží a pak ho zradí. Chce ho připravit o důvěru v ostatní, tím pádem i v sebe. Lektvaristu nepřekvapilo, že s tím Brumbál nesouhlasil, přesně to očekával. Ale neskutečně užasl, když starý čaroděj vzápětí přišel s nápadem, jak Voldemortův plán obrátit proti němu.

Snape (což měl v plánu tak jako tak) musel před Harrym vystupovat jako někdo jiný. A v té podobě mu být oporou, přítelem, spřízněnou duší. Stařec si byl jist, že oba mají dost společného, kdyby mezi nimi nebylo tolik nepřátelství, rozuměli by si, o tom byl přesvědčen.

Mladý kouzelník musel svému řediteli slíbit, že chlapci neublíží a nechá své ‚druhé já‘ z jeho života odejít včas, tak aby ho neranil.

Lektvarista si musel po večeři dát sklenku Ohnivé whisky navíc, aby nějak umlčel výčitky svědomí, které ho přepadly, když ho starý ředitel žádal, aby jeho oblíbenci neublížil. Proto každá sladká vzpomínka na Harryho důvěřivý úsměv, objetí či něžný polibek, zároveň zhořkla.

Bylo mu líto, že jim oběma lže. Věděl, že dát navenek obvyklou ‚anti-Potterovskou‘ sympatii, nebude pro něj jako profesora lektvarů nic těžkého, když do svých reakcí vloží svou frustraci.

Právě teď by to na mě nikdo nepoznal,‘ řekl si. Byl sám ze sebe tak znechucený, že by například Longbottoma rozplakal jedinou větou.

Snažil se vyprázdnit mysl, aby vůbec dokázal usnout.  

<<                                                                                  >>

 

 

Komentáře: 3. Zpátky v Bradavicích

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano (23)
100%

Ne (0)
0%

Mohlo to být lepší (0)
0%

Celkový počet hlasů: 23