29. První opravdové rande Harryho Pottera

Severus si dnešní schůzku s Harrym představoval víceméně… nezávaznou. Takovou, jaké bývaly jejich společné večery u Děravého kotle. Protože sám nerandil už velmi dlouho a jeho společník je vtělená nezkušenost, byl nakonec nervózní. Jestli se něco nepokazí, jestli si to nakonec Harry nerozmyslí, jestli se sám neprozradí… Tolik se toho mohlo zvrtnout.

         Ale jeho obavy se ukázaly poměrně zbytečné. Stejně jako přesně naplánované rande. Realita se totiž od jeho plánu a pomyslného seznamu, jak krok za krokem s Harrym pokračovat… krapet lišila.

 

         Ano, provedl Harryho po domě a přilehlém pozemku. Ano, seznámil ho se svým domácím skřítkem. Ano, daroval mu knihu o kreslení, kterou pro něj měl připravenou. A ano, dali si svačinu, čaj, okurkovo-šunkové sendviče a medové vdolečky, způsobně proti sobě v malé útulné jídelně. Po ní si začali povídat.

         Ellis mu vyprávěl o svém dětství a mládí. O svých zemřelých rodičích se zmínil jen krátce, ale popisoval mu léta strávená s čistokrevným dědečkem a jeho starou matkou, v nezakreslitelném sídle rodu v Irsku. Přísný dědeček Jeremiah, otec jeho matky, vychovával svého vnuka pevnou rukou, bez rozmazlování, jako čistokrevného. Přesto tu dobu považoval za to šťastnější období.

Velkou útěchou při přísné výchově mu byla prababička Elisabeta a její skřítek Tally. Ten mu připadl, když zemřela a nakonec odešel i Jeremiah, jakkoli přísný a chladný, přece jen poslední příbuzný. Ani jeho výchova nebyla tak zlá, jako otcova mudlovská nenávist ke kouzelnickému synovi. Jeremiah byl za vnuka – pokračovatele jeho krve – vděčný.

Taky mu povídal o své dětské kamarádce, mudlorozené čarodějce. Zatímco on zůstal studovat doma, tedy pod dědečkovým vedením, ona šla do školy. Jejich přátelství se po letech bohužel přerušilo, když zemřela, během první války s Voldemortem. Její smrt mu zlomila srdce.

Na Harryho otázku, jestli do ní byl zamilovaný, přiznal, že byla jeho první, dětskou láskou, ale jak dospíval, pochopil, že mu byla spíš sestrou a jeho milostné preference směřovaly jinam.

 

         Pak se něco změnilo. Severus nevěděl, jak se to stalo, ale začala to nevinná otázka z jeho oboru. Harry právě prohlížel darovanou publikaci a došel k oddílu kouzelnické malby a kresby. Dověděl se, že pro dlouhodobé zachování barev stačí potřít čisté plátno jistým lektvarem, nebo jím obohatit barvy samotné, než začne umělec malovat…

         On sice nepoužíval štětec, kreslil pastelkami, nebo jen tuší, ale i tak by rád svoje ‚díla‘ ochránil a Severus/Ellis byl ochoten seznámit jej s tekutou variantou Konzervačního zaklínadla.

         Odpovídal na otázky, prohlížel si obrázek, který s sebou Harry přinesl, jen malý, ale přesto povedený… Až po delší chvíli mu znenadání došlo, že už se od sebe nějak moc dlouho neodlepili. Vysvětlovat konzervační lektvar je lépe přímo nad knihou, sedl si vedle Harryho na gauč, potěšen, že jej mladík tak uhranutě poslouchá… A když ho napadlo, že by se mohl zmínit o jiné verzi téhož lektvaru, kterou používají malíři v tropech, uvědomil si, že je mu zatraceně horko… a že si nevzpomíná, kdy tomu klukovi strčil svůj jazyk do pusy. 

 

         Harry měl pocit, že hoří.

         Trochu omámeně si uvědomoval, že vlastně neví, jak tomu došlo, že je k Ellisovi prakticky přilepený, kniha, v které mu lektvarista ukazoval, jak zacházet s Barvy uchovávajícím lektvarem, leží vedle nich zapomenutá a místo povídání si navzájem prozkoumávají ústa. Ne, že by byl proti. Muž ho od začátku přitahoval a uměl zatraceně dobře líbat.

         Harry si pamatoval, že jejich první polibek chutnal po víně a čokoládovém dortíku. Teď na to ale Harry nemyslel, nevnímal nic jiného, než omamnou, nasládlou chuť Ellisových úst, která se tak dovedně, lehce i naléhavě pohybovala po těch jeho.

         Jeho vlastní nezkušenost mu teď vadila. Dychtivě polibky oplácel, ale bylo mu jasné, že ta neznalost je znát. Mrzelo ho, že neumí svého přítele potěšit tak jako on jeho. Nikdy by totiž nevěřil, že z pouhého líbání bude tak vzrušený.

         Zalapal po dechu, když se Ellis najednou odtáhl.

         „Promiň, Harry,“ zašeptal muž. „Neměl jsem v úmyslu tak spěchat.“

         „To je v pohodě,“ vydechl mladík. „Nevím jistě, kdo vlastně začal… A je to jedno. Líbí se mi to. Jen…“

         „Jen?“ pobídl ho Lektvarista jemně a odhrnul mu z tváře zbloudilý pramínek vlasů.

         „Mrzí mě, že jsem tak nezkušený… Nedávám ti tolik… A sám se cítím tak nádherně,“ přiznal Harry rozpačitě.

 

         Muž měl nutkání se rozesmát, ale nechtěl se svého lvíčka dotknout. Tak se jen usmál a řekl: „Harry, ty ani netušíš, jak se cítím já s tebou. Neodvažoval jsem se strávit většinu našeho společného času takto… Ale rozhodně si nestěžuji. Jsem šťastný, že se se mnou cítíš dobře. Tvoje nevinnost je tak… vzrušující.“ Už nezmínil, jak moc jej chlapec vzrušuje, nechtěl ho vyděsit… Ale představám, při nichž se pod ním černovlasý Nebelvír svíjel a sténal, se neubránil. „A já tě rád naučím,“ zašeptal mu do ucha a pak na něj jemně foukl, až se Harry zachvěl, „co budeš chtít. Cokoliv, co se ti líbí. Tvá nezkušenost, Harry, tě nemusí mrzet. Nemysli si, že mi nic nedáváš. Tyhle obavy bych měl mít já.“

         „Proč?“ zeptal se Harry zmateně.

         „Jsem o hodně starší,“ zdůraznil Ellis.

         „Zkušenější,“ opravil ho Harry. „Myslel jsem, že to o věkovém rozdílu už jsme probrali. Je mi jedno, kolik ti je. Záleží na tom, jak se s tebou cítím, jak si rozumíme. Přitahuješ mě. Líbí se mi tvůj smysl pro humor a to, že máme o čem mluvit. Když jsem byl na rande s holkama – a dodávám, že byly jen dvě – měl jsem pocit, že randím sám se sebou! Nedalo se s nima o ničem mluvit!“

         „Tím chceš říct, že starší, vzdělaný a sarkastický a muž k tomu, tě bere víc, než mladá přitažlivá dívka tvého věku?“ usmíval se muž.

         „Mnohem,“ přikývl Harry. Sklopil oči, vzal do dlaní Ellisovu pravou ruku - levá mu spočívala na rameni a probírala se jeho černými vlasy - a hrál si s jeho prsty. Jemně hladil maličkými jizvičkami zvrásněnou kůži, bledou, ale ne drsnou, jak očekával. „Líbí se mi, že mě posloucháš… a dokážeš odpovědět. Myslím, že nehrozí to, že sotva se na tebe podívám, zrudneš a nevypravíš ze sebe slovo. Je prima, že si máme co říct, máme klid a můžu se uvolnit.“

         Najednou se mladý Nebelvír zarazil. Jemně sevřel mužovu ruku mezi oběma dlaněmi a váhavě pronesl: „Vím, žes říkal, že ti moje nezkušenost nevadí. Ale upřímně, opravdu se necítíš o něco ochuzený? Nemám ani vzdělání jako ty, je určitě spousta lidí, s kterýma by sis mohl popovídat líp a rozuměli by všemu co říkáš… Když mluvíš o lektvarech, rád tě poslouchám a díky tvým radám i většinou vím, jak co myslíš, ale pořád jsem nedostudovaný a nikdy nebudu v lektvarech tak dobrý…“ Zneklidněnou chlapcovu tirádu umlčel lehký polibek.

         „Necítím se ochuzený o nic, Harry,“ zašeptal lektvarista. „Rád s tebou mluvím o různých věcech. A nescházím se s tebou jen proto, abych tě mohl svádět, i když se mi líbíš. Myslím, že jsme si duševně hodně blízcí a proto jsem s tebou. O nic nepřicházím, když spolu trávíme čas. Já v tom chci pokračovat, Harry.“ Upřeně hleděl na chlapce, v nitru se trochu obával, že o jejich krátký vztah přijde hned v zárodku, ale nějaká jeho část ho ujišťovala, že to nehrozí. Že mladík vedle něj ho neopustí kvůli maličkostem, které je činí rozdílné. Že se nemá čeho bát… Jeho vnitřní hlas mu říkal jediné - vybral si správně. Tenhle mladý muž už dávno není dítě, byl donucen dospět tak brzy…

 

         Mladý muž se zelenýma očima hleděl do černých a přebíral si slova, která slyšel. Třebaže je jejich vztah v začátcích, uvědomil si, že přesně tohle slyšet potřeboval, aby dokázal pokračovat. Protože ty malé pochyby, objevující se v každém vztahu, byly utnuty a zadupány do země. Harry měl pocit, že se nemusí o své obnažené city bát, slova jeho přítele jej naplnila důvěrou. Usmál se na něj… a naklonil se, aby mu dal stvrzující polibek.

         „Beru to jako, že už si neděláš starosti,“ šeptl muž. Jemně prohrábl hebké černé vlasy a znovu si přivlastnil sladké Nebelvírovy rty.

         „Jak jsi říkal, že bys měl naučil…“ zamumlal Harry, když ho Severus nechal nadechnout, jen krátce zaváhal, ale tiché pobídnutí mu dodalo odvahu, „jak jsi dělal… to… s jazykem…“

         Severus se spokojeně usmál. Jeho Nebelvírek byl ochoten nejen pokračovat, ale i ukázat mu, co se mu líbí… Tohle si musí pamatovat.

         Podepřel chlapci hlavu v týle a zahleděl se mu do očí. „Uvolni se,“ nařídil něžně. Pak se k němu naklonil a lehce jeho spodní ret olízl. Začal ho jemně líbat, po chvilce opatrným tlakem ty zrudlé rty rozdělil a jazykem vklouzl dovnitř.

         Harry zprvu reagoval. Poslušně se uvolnil a polibek mu ochotně oplácel. Jakmile ale Severus zapojil jazyk, vpustil ho do svých úst a vyčkával.

 

         Muž si s rozkoší vychutnával chuť  Harryho slin, dokud si neuvědomil, že chlapec neví, co má dělat. Tak jej začal učit. Lehkými doteky vyzýval chlapcův jazyk k aktivitě. Trochu ho překvapilo, že se jí Harry chopil okamžitě. Trochu váhavě, nezkušeně, ale očividně se mu to zamlouvalo. Přitáhl si lektvaristovu hlavu blíž a zkusil polibek prohloubit.

         Severusovi se až zatočila hlava, když se horký hbitý jazyk mazlivě přitulil k jeho. Začal ho lákat k sobě. Po chvíli se Harry odvážil a vklouzl do mužových úst. Začal je prozkoumávat, hrát si s jeho jazykem.

 

         Severus byl nadšený. Chlapec se učil očividně rychle a měl talent. Teď to byl on, kdo vedl a Severus snad poprvé měl pocit, že by si submisivní pozici dokázal užít. S tímto mladým mužem v rozpuku ano. Až ho naučí něco víc.

         Prozatím si užíval, jak Harry laská vnitřek jeho úst, opatrně se mazlí s jeho vlastním jazykem… Neovládl své pocity a zasténal. Objal Harryho kolem pasu a znovu převzal iniciativu.

         Snad nekonečný, hluboký polibek, přerušilo jemné, ale vytrvalé cinkání. Mladík se omámeně odtáhl od stejně zčervenalého a udýchaného muže, oba se jen stěží vzpamatovávali.

 

         Když si Severus uvědomil, co je to vyrušilo, pohlédl na hodiny a lítostivě se zamračil.

         „To už musím jít?“ vzdychl Harry. Nechtělo se mu, čas letěl, jako by měl křídla… Návštěva utekla příliš rychle.

         „Můžeš přijít zítra?“ zeptal se muž. Harry se rozzářil.

         „Rád bych,“ řekl radostně. „Ale nevím jistě… Víš co, večer, nejpozději ráno ti napíšu, ano?“

         „Máte vycházky do Prasinek celý víkend?“ zajímal se Severus naoko, dobře věděl, že ne. „Nezmínil ses.“

         „Vlastně ji zítra mají nižší ročníky,“ přiznal Harry. „Ale umím si to zařídit. Když nebudu mít za zády profesory…“

         „Nechci, abys měl problémy, Harry,“ namítl lektvarista a vstal. „I když bych se s tebou rád scházel častěji, než jen při Prasinkových víkendech. Jsou jen jednou měsíčně, že?“

         „Ano,“ zamumlal Nebelvír a krčil nos, uvažujíc o způsobu, jak se vyhnout všemu, co by stálo mezi nimi. A uvědomil si, že je možné, že teď, když našli matčin přívěsek, mohl by po něm Brumbál chtít pokračovat ve zkoumání tajuplností, které spolu objevili.

         A upřímně, i když Harryho hrozně zajímalo, co je za tím tajemným zrcadlem a medailonem, teď ho ovládaly emoce… a hormony. V první chvíli chtěl lehkomyslně prohlásit, že je mu všechno jedno, ale jakýsi hlásek mu připomínal, že muž, o kterého stojí, by neměl zájem o nezodpovědného, lehkomyslného fracka, který se žene jen za pudy. A upřímně si přiznal, že přesně to z velké části je. Rozhodně v téhle chvíli. Zvedl oči k muži, který si ho prohlížel. Usmál se.

         „Zkusím si domluvit ještě jednu vycházku,“ řekl prostě. „Buď to projde nebo ne. Ale přál bych si…“

         „Já vím,“ odpověděl lektvarista. Vrátil se k mladíkovi, sklonil se k jeho ústům a než se jich dotkl, zašeptal: „Já bych si to taky přál.“

         Hladový polibek ukončilo další vyzvánění hodin v rohu.

 

         „Máš velice nepřející hodiny,“ poznamenal Harry, když se od sebe odtrhli. „Ale už je vážně načase…“ dodal zklamaně s pohledem na ciferník.

         Hodiny vypadaly jako ty, co mají doma Weasleyovi, ale trochu jinak popsané. Právě teď vytrvale ukazovaly na nápis ‚Čas, aby Harry odešel.‘ Zamračil se na ně.

         Vrásku mezi jeho obočím rozpustil něžný polibek. „Zase se uvidíme, Harry,“ slíbil muž. Vstal, mladíka vytáhl do stoje s sebou. „Chci ti něco dát,“ vzpomněl si najednou. Zmizel v místnosti, kterou předtím označil jako svou ložnici, vzápětí byl zpět. Podal Harrymu malou plavatou krabičku. Obsahovala tenkou stříbrnou obroučku.

         Harry si ji pečlivě prohlédl. Úzký pásek, tvořící náramek, byl pokryt jemnými rytinami.

         „Je to přenášedlo,“ vysvětlil muž. „Mohl bys ho využít i jako nouzové, kdyby na to někdy přišlo… Odnese tě sem a následovat tě nikdo nemůže. Strážcem tajemství jsem já. Až budeš mít zkoušky z přemísťování, nebudeš ho potřebovat, ale takto… Já… Harry, budu se cítit líp, když budeš mít něco, co ti pomůže, když budeš potřebovat.“ Dobře věděl, že Harry přenášení nesnáší, ale chtěl, aby měl něco, co ho odnese v případě nouze do bezpečí. Snažil se ho chránit i pro případ, že s ním zrovna nebude.

 

         Harry se užasle díval na náramek a na něj. Nevěděl, co říct. Nenáviděl přenášedla. Ale tento malý dárek mohl zlomit jeho nedůvěru vůči tomuto druhu cestování. Ale byl vděčný. Jen si v duchu pomyslel: ‚Už abych se uměl přemísťovat.‘

         Zahleděl se svému staršímu příteli do očí a tiše řekl: „Teď už se taky budu cítit líp. Mockrát děkuju, Ellisi. Jsem vážně rád. Jak funguje?“ zeptal se prakticky.

         Muž mu ukázal na rytiny. „Jsou to ochranné runy. Tahle znamená jméno tohoto domku. Stačí, když se jí dotkneš a řekneš ‚Útočiště.‘ I kdyby byla na místě, kde se budeš v tu chvíli nacházet, protipřemísťovací ochrana, tohle přenášedlo je silné, přenese tě.“

         „Vážně?“ podivil se Harry. „Nehrozí, že se rozštěpím?“

         „To bych nedovolil,“ usmál se na něj Severus. „A jestli chceš, můžu na něj seslat Zneviditelňující kouzlo.“

         „To by asi byl dobrý nápad,“ uznal Harry. „Nerad něco vysvětluju a musel bych říct, od koho to mám.“

         „Co třeba od příbuzných?“ navrhl muž. „Mluvil jsi o tetě a strýci,“ narážel na jeden z jeho dopisů. Uvědomil si, že jako Ellis na něm nikdy nevyzvídal podrobnosti o jeho mudlovské rodině. Jako Severus věděl dost, ale takto… Připadalo mu těžké, mít další tvář, další identitu, která musí ještě k tomu začínat od začátku… Jakoby toho jako špeh neměl dost. Na okamžik si přál, aby jeho podvod vyšel najevo a brzy.

         „Teta Petunie a strýc Vernon by mi neposlali nic očarovaného,“ namítl Harry, „ani nic jiného,“ zamumlal si pro sebe. „Bojí se magie,“ dodal nahlas.

         „Dobrá,“ vzdychl lektvarista. „Ukaž, nasadím ti ho. Ne, nastav pravou,“ stáhl mu levou ruku dolů. „Jsi pravák, při obraně v ní držíš hůlku. Levá zůstane volná, můžeš s ní tedy aktivovat přenášedlo.“ Jemně obemkl chlapcovo pravé zápěstí náramkem, protože byl kouzelný, přizpůsobil se jeho velikosti a neklouzal ani neškrtil.

         Pak Severus/Ellis klepl hůlkou na stříbrný pásek a pronesl: „Recondere!“ Náramek se před jejich očima vytratil, ale Harry ho při sebemenším pohybu cítil. Usmál se. Ten pocit, že má něco, co mu v nouzi pomůže a ještě k tomu od Ellise, ho zvláštně uklidňovalo. Malé, stříbrné pouto k němu. Vzhlédl do tmavých očí a ucítil, jak se v něm zatetelilo cosi hřejivého. ‚Tak tohle je láska?‘ pomyslel si.

 

         Severus, když zvažoval, co Harrymu dát na ochranu, přišel na několik věcí. Předměty, které odvracející útočná kouzla, fungovaly jako permanentní štít, ale nemohly odklonit úplně všechny. Tudíž se na ně nedalo vždy spolehnout a Severus chtěl pro svého malého lvíčka něco stoprocentně spolehlivého.

         Nakonec se rozhodl pro přenášedlo, i když tu byla možnost, že ho Harry kvůli své neoblibě přenášení odmítne. Neskutečně ho potěšilo, když neodmítl. Dárek přijal a zjevně byl potěšen. Ten úsměv nemohl znamenat nic jiného.

         Jak se na Harryho díval, cítil, jak se jeho srdce dme citem, o němž si svého času myslel, že jej není schopen. ‚Pokud má Brumbál pravdu a Temného pána zničí láska,‘ pomyslel si, ‚už si může skládat nekrolog.‘ Natáhl k chlapci před sebou prsty a s něhou ho pohladil po tváři.

         Srdce mu na moment sevřelo potěšení, když se Harry opřel do toho doteku, ochotně zabořil tvář do dlaně a slastně přivřel oči.

         Neovládl se. Vzal Nebelvírovu tvář i do druhé dlaně a sklonil se k ní. V zelených očích zahlédl překvapení, ale i souhlas, neváhal a spojil jejich rty.

 

         Nakonec se od sebe přece jen dokázali odtrhnout. Harryho těšilo, že pro Ellise je stejně těžké přestat, jako pro něj. Nemohl se dočkat další schůzky, kdy budou sedět vedle sebe, povídat si, mazlit… líbat se.

         Jen nerad se loučil. Ale věřil, že tohle není poslední schůzka. Něco ho napadlo, tak se zeptal: „Jezdíš sem každý víkend?“

         „Většinou ano,“ přikývl muž. Sledoval, jak si Nebelvír omotává kolem krku šálu, i když bylo venku teplo, trochu foukalo. „Máš na mysli něco určitého?“

         „Mám na mysli, že během týdne jsme oba dost zaměstnaní,“ zazubil se na něj Harry. „Kdyby to šlo, mohli by jsme se tu scházet o víkendech?“

Severus se zarazil. ‚On to bere opravdu vážně,‘ uvědomil si. A nemohl si pomoct, pocítil obrovskou radost. „To je ideální,“ pochválil chlapce. „Oba máme své povinnosti a aspoň se budu na něco celý ten týden těšit.“

Harry byl rád, že byl jeho návrh přijat. Ještě dodal: „Kdyby se něco nečekaně změnilo, vždycky si můžeme dát vědět.“ Muž jen souhlasně přikývl.

 

Odcházel nerad. Ale rozhodl se, pevně se rozhodl, že zítra opět přijde. Nenechá si vzít čas, který může strávit s tímto osobitým mužem. A tušil, že není sám, kdo se nechce loučit. Viděl ty pohledy, plné vřelosti, kterou tento zdrženlivý muž jinak nedával najevo.

Kdyby ho znal první den, myslel by si, jak je chladný, ale už dostal okusit jeho vášnivé povahy. Pochopil, že je to prostě člověk, který nenosí srdce na dlani, každému na odiv. Otvírá ho pouze tomu, koho si vybere. Harry byl pyšný, že je jedním z nich. Z Ellisova předešlého vyprávění vytušil, že v mužově životě takových lidí nebylo moc.

 

„Večer ti napíšu,“ slíbil Harry ještě jednou. Muž se spokojeně usmál a vyvedl ho ven. Harry se rozhlédl. „Panebože, jak dlouho jsem tu byl?“ vyjevil se. Stmívalo se. „Přijdu pozdě na večeři!“

„To je má vina,“ poznamenal Severus. Harry po něm šlehl pohledem, lektvarista vůbec nevypadal, že ho to mrzí.

„Ničeho nelituju,“ zašeptal Harry. Muž ho odváděl k hranici, kde končilo krycí kouzlo. „Tohle si pamatuj, Harry,“ ukázal na mladou břízku, „tady je hranice Fidelia. Dívej se.“ Vytáhl z rukávu hůlku, mávl s ní a cosi zamumlal. Kolem nich se rozzářil modrý paprsek, obepínal pozemek a domek jako náramek. Vzápětí pohasl.

„Tak, teď všechno víš. Náramek tě sem přenese, pouze když jsi zasvěcen do Fidelia,“ vysvětlil. „A to jsi. Tady je bezpečí, Harry.“

„Děkuju,“ zašeptal Nebelvír. Přikročil k lektvaristovi, ten ho objal kolem pasu. Chvilku jen mlčeli.

 

„Víš co, Harry…“ začal Severus, „když budeš se potřebovat schovat, nebo jen na chvilku zmizet,“ řekl lektvarista, „klidně se sem přemísti i sám, nemusíš čekat na mě. Bude pro mě příjemné překvapení, když tě tu najdu.“

         Harry se překvapeně zapýřil. „Já… nechci tě obtěžovat. Nedovolil bych si bez tvého vědomí…“

         „Máš můj souhlas, Harry,“ napomenul ho muž něžně. „Jediná podmínka je, abys chodil sám. Nikoho sem nevoď. Tohle místo… je jen pro nás dva.“ 

         ‚Jen pro nás dva…‘ Harry vypadal ohromeně… a šťastně. Nechal se obejmout, svůj pohled utopený v jeho. Obvyklé pocity, provázející asistované přemísťování, nevnímal, protože když se přemístili na stejné místo, kde se odpoledne setkali, vysoký lektvarista ho zaníceně líbal.

         Jakmile jeho objetí povolilo, Harry se odtáhl.

         „Už musím,“ šeptl smutně. „Ahoj…“ Neochotně se otočil a odcházel. Za keřem sáhl do kapsy pro neviditelný plášť. Bezpečně skrytý se připojil k poslední malé skupince mrzimorských sedmáků a vyrazil k hradu.

<<                                                                                                                                                               >>

 

 

Komentáře: 29. První opravdové rande Harryho Pottera

:)

market | 25.09.2015

Nádherná kapitola a to rande bylo senzační. Moc se těším na další díl.

Záznamy: 1 - 1 ze 1

Přidat nový příspěvek

Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano (38)
100%

Ne (0)
0%

Mohla být lepší (0)
0%

Celkový počet hlasů: 38