27. Myslet jako Zmijozel

Středa byla ve znamení Harryho propuštění. Nejdřív měl radost. Když ho po obědě madam Pomfreyová prohlédla a nakonec odsouhlasila návrat na kolej, skoro zářil a z ošetřovny málem utíkal. Ale už cestou do nebelvírské věže jeho chůze zpomalovala, jak se mu do duše vkrádala nejistota. Vzpomněl si, jak býval ostatními Nebelvíry odsuzován, často kvůli hloupým věcem. Vlastně neví, jak se na tu situaci s Ronem a s jeho zraněním ostatní dívají. Věděl, že za ním přišlo hodně spolužáků, fanoušků, jak by dříve řekl Snape. Najednou mu přišlo zvláštní, že tentokrát jeho ‚fanklub‘ nezmínil. Harry za to byl vděčný. Stejně jako byl vděčný, že za ním madam Pomfreyová skoro nikoho nepouštěla.

         Přetrpěla nošení úkolů, ale pokaždé Nevilla, Draca i Hermionu brzy poslala pryč. Naprostá většina návštěv se dostala na ošetřovnu tajně.

 

         Harry pomalu dorazil k obrazu. Když se na něj Růžová dáma usmála, uvědomil si, že jak nebyl přes týden ve věži a na vyučování, nezná dnešní heslo.

„Ahoj, Harry!“ ozvalo se za ním překvapeně. Otočil se.

„Čau, Coline,“ usmál se na chlapce. „Neznám heslo.“

Caput draconis,“ řekl Colin směrem k obrazu. „Harry… něco bys měl vědět. V Nebelvíru je teď trochu… dusno. Víš, kvůli Ronovi. Kolujou drby a lidi nevědí, co je pravda.“

„Jaký drby?“ zpozorněl Harry. Žaludek se mu sevřel. ‚Bože, copak to neskončí? Že já nezůstal na ošetřovně…‘ 

„Že Ron je v Azkabanu,“ zašeptal Colin a sehnul hlavu, aby se protáhl otvorem za portrétem. „A některý si myslí, že ty… jsi pro něj nehnul prstem. A jiný lidi zase tvrdí, že dostane Polibek.“

„Cože?“ zděsil se Harry. „Proč si tohle myslí?!“ Prolezl za spolužákem dovnitř, zjistil, že ve společenské místnosti je docela dost lidí. „Harry!“ ozval se dívčí výkřik a vzápětí mu na krku viselo něco rudovlasého.

 

Harry ztuhl. Na moment ho překvapilo, jak nepříjemná mu je najednou dívčí náruč… ale vzápětí si uvědomil, proč. Protože touží po silné, mužské náruči. Po té jedné, co voní po bylinkách… Rychle vzal Ginny za ramena a odtáhl ji od sebe. „Ahoj, Ginny,“ usmál se. Poněkud odtažitě. Jestli si toho dívka všimla, nedala to najevo. Stoupla si vedle Hermiony, která k nim přispěchala.

„Ahoj, Harry,“ usmála se na kamaráda. Smutně. Harry to chápal. Zřejmě spolu s Ronem nebyli dlouho a teď… Ale zdálo se, že na něj se Hermiona nezlobí. Ani z těch několika návštěv, kdy mu donesla učení, mu to nepřipadalo. Ale rozuměl, že se teď cítí osaměle. Doufal, že jí je aspoň Ginny oporou. ‚Na něco jsou děvčata lepší než kluci,‘ pomyslel si. „Miono,“ pokývl jí.

 

Rozhlédl se. Po chvilce váhání prošel zástupem spolužáků ke schodišti, stoupl si na vyvýšené místo a řekl: „Slyšel jsem, že tu kolujou drby o té věci s Ronem. Takže, aby by bylo jasno: RON-NENÍ-V AZKABANU! Nedostane Polibek mozkomora! Je doma, potrestali ho dočasným vyloučením. Vrátí se po Novém roce. Nevím, proč si kdo myslí, že jsem se za Rona nepostavil, to není pravda. Nechtěl mi nic udělat, nemám důvod ho za to trestat. Ron je kamarád, nechci ho vidět zničeného. Přestaňte vymýšlet absurdní drby a neposlouchejte výmysly ostatních. Na světě je dost zlého i bez toho. Zkuste si najít něco užitečnýho.“  

S posledním slovem se Harry otočil, že půjde do své ložnice, ale zastavil ho Seamusův hlas: „A co děláš ty? Když zrovna nejsi na ošetřovně, nebo ve třídě, jseš věčně někde pryč! Co užitečnýho děláš, aby tahle válka konečně skončila? Vyžíváš se v tom, že jsi v jednom kuse v novinách, zatímco nevinný lidi umíraj!“

 

„Nemusím se ti zpovídat, Seamusi,“ odvětil Harry mírně, i když pocítil bodnutí lítosti při uvědomění, že tenhle spolužák, Nebelvír jako on, kluk, kterého považuje za kamaráda, o něm pochybuje při každé příležitosti. „Snažím se učit, abych věděl víc, zvládl víc, abych toho hadího parchanta konečně zastavil. Vím, že to trvá. Netušíš, co bych dal za to, aby už bylo po něm! Vzal mi mou rodinu, kmotra, pořád mi otravuje život! Musím se bát o lidi, na kterých mi záleží! Zkus si žít s vědomím, že na tobě leží odpovědost za tolik životů a vědět, že jsi nedospělý dítě, který na něj ještě nestačí! Za jak dlouho bys byl připravený ty?! Myslíš, že si to užívám? Žádná sláva nestojí za to, abych žil s tím vším! A tvoje pochyby moji přípravu neurychlí! Já si uvědomuju, co se děje venku! Ale teď na něj krucinál nejsem připravenej!“ vykřikl, jak se při svém proslovu rozčílil. Na chvíli zavřel oči, snažil se zklidnit svůj dech. Pak se prostě otočil a odešel nahoru. Za chvíli se ozvalo jen bouchnutí dveří.

 

„To se ti povedlo, Finnegane, fakt jo,“ ozval se jakýsi kluk z hloučku u krbu. „Nemohl jsi držet…“

„Jdi do háje!“ odsekl Seamus a prodral se zástupem. „Všichni pořád na jeho straně, co? Tak mi řekni, co udělal, aby nás ho zbavil?!“

„Voldemort už tu byl v našem prvním ročníku,“ promluvila Hermiona. Místnost zalehlo ticho jako těžká přikrývka. Využila toho, že na ni všichni ohromeně (někteří i s otevřenou pusou) zírají a pokračovala: „Tady ve škole. Posedl profesora Quirrela. Brumbál tu schovával Kámen mudrců a on se ho snažil ukrást. Nebýt Harryho, byl by tu Voldemort už tehdy a nesmrtelný. Například TO pro nás Harry udělal. Oslabil Temného pána natolik, aby neměl sílu se vrátit.“

„Ale vrátil se,“ hlesla jedna dívka tichounce.

„Jen díky zvěromágovi, který se vydával za Ronovu krysu Prašivku,“ Ginny se přidala k Hermioně. „To on pomohl Voldemortovi se vrátit. Harry s ním bojuje pokaždé, když se setkají a zatím vždycky vyvázl! Nechápu, proč mu nedůvěřuješ, Seamusi!“

Na to neměl oněmělý chlapec žádnou odpověď. Jen ohromeně mlčel. Pak se vzpamatoval a vypadl ven z místnosti.

Nahoře v patře se neslyšně zavřely dveře.

 

Neměl v úmyslu poslouchat. Chtěl původně sejít dolů, omluvit se všem za svůj výbuch, kdy zvedl hlas na Seamuse a vzít si ho stranou, aby si promluvili. Hermionina zapálená obhajoba jeho osoby s ním pěkně zamávala. A dojala ho její pevná víra v něj. Oceňoval i Ginninu intervenci, tu ale přičítal její posedlosti, tušil, že by věřila všemu, co by řekl nebo udělal. Co se týče jeho samotného, nepřipadala mu už dost soudná. Napůl mu bylo líto, že dívka žije v iluzi, ale nevěděl, jak říct pravdu, bez toho, aby jí ublížil.

Zkusím tomu dát čas,‘ rozhodl se prozatímně. ‚Časem, až porazím hadího ksichta, se snad budu moct hlásit k Ellisovi veřejně. Musím se jí vyhnout, nedělat nic společně, to by jí mohlo něco napovědět. Pro mě bude vždycky spíš malá sestřička.‘

Zamířil ke své posteli. Věrný Dobby přemístil jeho učebnice a podobně zpět do ložnice. Pouze poštovní skříňku si Harry zmenšil a odnesl v kapse. Tenhle důležitý komunikační kanál, to bezpečné spojení s jeho lektvaristou, by nesvěřil nikomu.

Ale teď myslel na něco jiného.

Přešel k nočnímu stolku, kde před týdnem nechal bez dozoru vzpomínky svých kmotrů a půjčenou Myslánku od Snapea. Musí ji vrátit.

Ale… neviděl jsem Siriusovy vzpomínky…

Váhal. Tušil, co mu ty scény ukážou, Siriusovu víru v to, že Harryho potěší vidět nenáviděného profesora poníženého. Ne, Harry z toho neměl radost ani před dvěma lety, když nakoukl do Snapeovy Myslánky bez svolení…

Mlčky hleděl na dvě malé lahvičky se třpytivě mléčným obsahem. Napůl chtěl a napůl se toho bál. Jistě, byla tu naděje, že Remus Siriuse při výběru vzpomínek krotil, vždycky věděl, co by Harrymu prospělo, co zrovna potřebuje, jak se cítí… ‚Teď bych potřeboval, aby tu byl. Kdybych mu mohl říct, čeho se tak bojím…‘

Zavřel krabičku. „Promiň, Siriusi,“ zašeptal. „Na tohle nejsem připravený.“

 

„Chci požádat ředitele, aby mi dovolil říct Nevillovi pravdu,“ prohlásil Draco najednou. Seděl na židli u vedlejšího pultu v kmotrově laboratoři a studoval Magické artefakty, vyzbrojen brkem a poznámkami. Severus snad poprvé za celou dobu své profesionální dráhy špeha ztratil koncentraci a upustil nůž, kterým plátkoval hadí kořen.

„Co jsi to říkal?“ zeptal se nechápavě. „Pravdu o čem?“

„Neville… ví, co jsem v létě udělal a proč,“ odpověděl Zmijozel. „Ale neví, že tobě a Brumbálovi pomáhám. Nerad si vymýšlím výmluvy, když se mě ptá, jestli mám čas. Chci mu říct o Viteálech. Nechci pro něj být jen tajnůstkářský Zmijozel, který si na něj udělá čas, jen když chce sex.“

„Pochybuje o vašem vztahu?“ Profesor už se ovládl, soustředěně odděloval tenké plátky kořene a s kamenným výrazem očekával odpověď svého kmotřence.

„Ne, nemyslím…“ Severus cítil, jak mladík zaváhal. ‚Není si jistý?‘

„Ale?“ rozhodl se mu pomoct.

„Když studuju knihy, které mi Brumbál půjčil, nemůžu to dělat před ním. Když jdu na schůzku do ředitelny, vymlouvám se na záležitosti Zmijozelu. Mám dost toho lhaní, Severusi! Ví o mě to nejhorší, proč bych mu nemohl říct, že se to zlo snažím napravit?! Má na to právo. Je tak… důvěřivý. Všechno mi věří. Ale jednou může začít pochybovat a pak ho ztratím.“

„Požádej ředitele o souhlas,“ pronesl muž po chvíli uvažování, jeho ruce se ani při tom nezastavily a dál připravovaly ingredience na lektvar. „Pokud ti tvůj přítel za to riziko stojí, bojuj za něj. Já tě podpořím, když bude Albus chtít znát můj názor.“

„Děkuji… Severusi.“ Znělo to tak úlevně. Lektvarista se pousmál a vhodil nakrájený kořen do kotlíku. Bělovlasý Zmijozel se znovu zabral do čtení, poznámkový pergamen po ruce.

 

„Harry?“

Hermiona nakoukla do chlapecké ložnice. Harry stál u okna, ani se neohlédl. Dívka potichu vešla, zavřela za sebou dveře a přibližovala se k němu. „Harry…“ začala váhavě, ale nenechal ji domluvit.

„Děkuju, Miono,“ řekl, s tak děsivou vážností v hlase, až ji to v další řeči zastavilo. Stále se na ni nedíval, připadalo mu jednodušší, mluvit takhle.

„Slyšel jsem, jak ses mě zastala. Díky. Ale víš, že někomu to prostě nestačí. Potřebuje pochybovat. Jakoby nestačilo, že o sobě pochybuju sám…“

Poslední věta očividně Hermionu poplašila. „Pochybuješ?“ zeptala se, zdánlivě klidně. Ale Harry cítil, ten jemný rozdíl v tónu. „Celý život o sobě pochybuju… A kdo by nepochyboval, když má před sebou takový úkol? Jen mě mrzí, že je to Seamus. Myslel jsem, že tyhle věci máme za sebou…“ Povzdechl si. „Nejspíš to má prostě v sobě. Uvěří mi, až bude po Voldemortovi.“

„Myslím, že tentokrát ho těmi pochybami naočkoval Ron,“ prohodila Nebelvírka. „Fakt, že trávíš skoro všechen čas něčím, o čem my nevíme… Jsi najednou tajnůstkářský a nesvěřuješ se s ničím… Tohle všechno v Ronovi vyvolalo dojem, že se nás straníš, že  své přátele už nepotřebuješ…“

„Jen v Ronovi?“ opáčil Harry a konečně se k dívce otočil. Rukama založenýma na hrudi jí téměř dokonale připomněl Snapea. Naskočila jí z té myšlenky husí kůže. „I ty máš svoje pochybnosti, Miono, myslíš, že jsem slepý?“

Sklopila oči. Měla tušit, že ho neoblafne. V rozpacích namítla: „Nemyslím si, že jsi, ale… Moje pocity jsou spíš starosti, než pochyby, Harry.“

„Chápu tě,“ povzdechl si Harry. „Podívej, Mio, ať už si myslíš cokoli… Neflákám se. Nezašívám se, abych se vyhnul povinnostem. Věř nebo ne, většinu toho času, co jsem pryč, trávím se Snapem, nebo Brumbálem. Věř, že tihle dva mě flákat nenechají. Připravuju se na svůj úkol. Mám toho trochu moc a o některých věcech mám přímo zakázáno mluvit, i s váma… Ale není to tak, že pro mě znamenáte pro mě míň, nebo že vám nevěřím. To není pravda. Pořád jste mí nejlepší přátelé. A já… připouštím, že jsem rád využil toho, že teď trávíte čas spolu. Nevšímali jste si mých věcí. Nemusel jsem se vám pořád vymlouvat.“

„Promiň, Harry,“ začervenala se dívka. „Já věřím… že se připravuješ. Asi jsem… trávila moc času s Ronem a nakazila se jeho nejistotou. Nedokázal se vypořádat se všemi těmi změnami kolem něj… A proto tu jsem teď sama.“ Sklopila oči, ale Harry ten lesk zahlédl. Přistoupil k ní, prstem jí zdvihl bradu a zadíval se do těch hnědých studánek, kde se v koutcích držely krůpěje slz.

„Nejsi sama, Miono,“ těšil ji. „Ještě máš mě, Nevilla, Ginny, Lenku… Naše přátele. Chápu, že ti chybí právě to, co sdílíš s Ronem, ale… Teď to budeš muset pár měsíců vydržet. Možná bys neměla svým rodičům psát o tom, co udělal, aby se o tebe nebáli. Chystáš se k Weasleyovým na Vánoce?“

„Ano,“ přikývla. „Došlo mi, že by se naši báli, nevědí to… pokud jim nedají vědět profesoři. Ale doteď to neudělali, tak snad…“ Pokrčila rameny, Harry v její odpovědi  rozeznal naději. „Co ty, Harry? Přijedeš taky, ne?“

„Rád bych, doufám, že ředitel nevymyslí něco jiného,“ odvětil mladík a vrátil se k oknu. „Jak to vypadá dole?“ zeptal se.

„Seamus se někam vypařil,“ oznámila a zvedla se. „Máš něco v plánu?“

„Jo,“ vzdychl a zamířil ke svému nočnímu stolku. „Když jsem byl ještě na ošetřovně, slíbil jsem Snapeovi, že za ním zajdu, až mě pustí… Moje zranění narušilo trénování. Domluvíme se na Nitrobraně a tak.“

Hermiona se usmála. „Jsem tak ráda, že to bereš zodpovědně…“ Harry se usmál zpátky a otevřel svůj stolek. Hermiona mezitím odešla.

 

Harry vytáhl Snapeovu Myslánku. Zmenšil ji, zabalil a schoval do kapsy. Pak rychle vyrazil, netušil, jaké může mít profesor lektvarů plány po vyučování. Zadoufal, že nešel za NÍM…

Prošel společenskou místností, kde mu věnoval pozornost sice skoro každý, ale nikdo se netvářil jakkoli negativně. Rychle se protáhl portrétem, jen aby po pár krocích narazil na dvojici, která se, skrytá mezi sloupy, od sebe nemohla odlepit.

„Pardon!“ vyhrkl polekaně, pak teprve se podíval, koho vyrušil v soukromém studiu dutiny ústní. „Kluci?“ poznal Draca a Nevilla. Chápavě je sjel pohledem, pomyslel si, že ta závist už mu leze na mozek… První, co udělá on, až nadejde jeho Prasinkové rande, bude pořádný polibek. Objetí mu nebude stačit.

„Ahoj, Harry,“ usmál se Neville a urovnal si hábit. „Neviděli jsme tě.“ Mladý Zmijozel taky pozdravil, kouzlem se upravil a i když mu líce zářily na něj nezvyklou červení, s úsměvem řekl: „Když jsem odcházel z hodiny Lektvarů, Severus mi říkal, že když tě odpoledne uvidím, máš za ním před večeří zajít. Prý víš, o co jde.“

„Díky, zrovna jsem se chystal do sklepení,“ prohlásil Harry a Neville vykulil oči.

„Dobrovolně?“ zeptal se nevěřícně. Oba, Draco i Harry, se rozesmáli.

„Jde o něco, na co se ptal už na ošetřovně,“ mávl rukou Nebelvír. „Vyřídím to rychle. Uvidíme se na večeři. Díky, Draco,“ kývl na blonďáka a vzdálil se.

 

Sem tam potkal pár spolužáků, většinou ho viděli rádi a ptali se, jak mu je. Ale když se chystal sestoupit do podzemí, narazil na překážku. Zmijozelské sedmáky.

„Kosíš svoje vlastní přátele, Pottere?“ zasmála se Parkinsonová, zatímco se ostatní kolem ní pochechtávali. „Weasley prý dostane polibek mozkomora. Dobrá práce, i tak těch zrzavců zůstane až moc…“

„Dej si pozor na pusu!“ odsekl Harry, cítil, jak v něm roste nový hněv. Je to chvíle, co vybuchl kvůli Seamusovi a už ho vytočila ta jedovatá blondýna…

„Nebo co?“ naježila se. Po obou bocích jí stáli Crabbe a Goyle, to ale Harry neřešil. Byli pro něj stejným nebezpečím, jako kdykoli předtím. Teď pouze dělali bodyguardy někomu jinému. „Ty na mě nemůžeš, Pottere! Na rozdíl od tebe ovládám neverbální magii a ručně si na mě netroufneš! Jsi takový ubožák, že bys holku ani nepolíbil, natož praštil!“

„To ani nemusím,“ zavrtěl hlavou Harry. Taková odpověď dívku umlčela. Po chvilce zasyčela: „Co tím myslíš, ty nebelvírský ubožáku?!“

„Pokud půjdeš po cestě, jakou ti vyšlapává tvůj otec, zničíš se sama,“ vysvětlil Harry klidně a prošel kolem užaslé skupinky. „Až se budeš svíjet pod Cruciatem před Voldemortem, bude ti veškerá neverbální magie k ničemu.“ Když viděl její užaslý pohled, ještě dodal: „Co je? Tatínek se ti nepochlubil, že dostává Cruciatus jen tak bez důvodu, aby se jeho Pán procvičil?“ Pak se otočil a zarazil se. Před ním se tyčila černě oděná postava se založenými pažemi a vlajícím hábitu.

 

„Pane Pottere,“ protáhl profesor Snape nebezpečným tónem, „mám dojem, že jste se měl dostavit ke mně do kabinetu. Pokud máte v hlavě aspoň pár mozkových buněk, mohlo vás napadnout, že nemám času nazbyt, abych na vás čekal. Pohněte kostrou!“

„Ano, pane,“ hlesl Harry navenek zkroušeně a uvnitř si položil otázku, jestli je to jen divadlo pro Zmijozely, nebo je na něj muž opravdu naštvaný? Rychle profesora následoval, muž kráčel rychle a ani se neohlédl. Zřejmě čekal, že Harry bez otázek poslechne.

Teprve, když za nimi zaklaply dveře kabinetu, se k němu Snape otočil, rychle dveře zabezpečil kouzly diskrétnosti a pak na chlapce vrhl přísný pohled.

Harry k němu zdvihl oči. Protože muž mlčel a jen ho propaloval očima, neodvážil se promluvit. Když se neklidně ošil, pocítil v kapse tíhu a vzpomněl si… Přinesl s sebou Snapeovu Myslánku. Sáhl do kapsy a vytáhl balíček. Snape jen tázavě nazdvedl obočí.

„Vaše Myslánka, pane,“ řekl tiše Harry. „Děkuju za půjčení. Je… je v pořádku.“

„Doufám, že jste si tam nezapomněl nějaké vzpomínky, pane Pottere,“ promluvil konečně profesor, mnohem mírněji, než Harry vůbec čekal. „Nerad bych vás o ně ochudil.“ Převzal si Myslánku, stále zabalenou ji odložil na stůl.

„Ne, pane, všechny jsem zase schoval,“ odpověděl Harry. „Promiňte, pane, že mi to tak trvalo, Draca jsem viděl teprve před chvíli, když jsem šel za vámi…“

„Šel jste za mnou sám od sebe?“ podivil se Snape opravdově. Pobavilo ho, když chlapec zčervenal. „Neville se taky divil,“ broukl tiše. „Zlobíte se moc?“

„Já se nezlobím, Pottere,“ vzdychl muž a gestem vyzval Harryho, aby usedl. „Ale můžete mi říct, co vás to napadlo? To jste se za těch šest let nenaučil, že provokovat Zmijozely není dobrý nápad?“

 

Harry překvapeně zamrkal. To se zlobí proto, že byl tak otevřený k Parkinsonové? Odpověděl: „Já je nechtěl provokovat. Chtěl jsem je vyděsit. Nemůžou mít tak hroší kůži, ne?“ Vida Snapeův nechápavý pohled, dodal: „Když si mohl vybrat Draco, můžou i ostatní. Oni vidí Voldemorta jako mocného, temného čaroděje, který jim dá, co chtějí… Ale nevidí to ostatní. Dostanou, co chtějí, možná někteří. Ale za jakou cenu, to už neberou v úvahu. Staré, úctyhodné rody se tu plazí před šílencem a že ztrácejí důstojnost, jim nedochází. Proč jsou tak slepí?“

„Vidina moci a majetku už zaslepila mnoho lidí, Harry,“ řekl smutně Snape. „Včetně mého dědy. To přes něho jsem se dostal k Voldemortovi. Chtěl ze mě vychovat dokonalého Smrtijeda.“

„Ale?“ opáčil Harry. „A co se nepovedlo?“ Viděl, jak profesor zúžil oči, ale už to s ním nic nedělalo. Čekal, co bude.

„V té době,“ povzdechl si Snape se smutným úsměvem, „už jsem znal vaši matku. Dělala ze mě lepšího člověka. I přes vliv, jaký na mě měla, jsem ale udělal dost špatných věcí.“

„Můžu se na něco zeptat?“ hlesl Harry. „Pochopím, když odmítnete odpovědět, ale prosím, nezlobte se.“

„Pokusím se,“ zatvářil se Snape vážně. „Tak se tažte, pane Pottere.“

„Jde o tu vzpomínku z vaší Myslánky,“ řekl Harry rychle a po očku hleděl na profesora, jak zareaguje. Snapeova tvář ztvrdla, oči zaplály chladným ohněm. Harry si pomyslel, že teď Snape vypadá jako vždycky – jako předtím. Nepřátelsky. Ale protože nenaznačil, že tohle téma nechce řešit, odvážil se pokračovat.

„Když vás táta a Sirius tam u jezera… napadli,“ řekl váhavě, „tak jste mámu nazval mudlovskou šmejdkou. Já… chtěl bych vědět, jestli to tehdy patřilo k její ochraně… nebo jste to v tu chvíli myslel vážně.“

„V tu chvíli,“ promluvil profesor, „jsem to myslel vážně… a ona to poznala. Ale hněv, který jsem zrovna cítil, nebyl namířen proti ní. Dobře věděla, co cítím vůči vašemu otci a kmotrovi. Snad jen proto mi později odpustila. Věřte, že těch dvou slov celé ty roky lituji.“

„Děkuju, pane,“ zašeptal Harry. „Děkuju za upřímnost.“

„Za málo,“ odpověděl muž. „Tak. Teď pro změnu něco jiného… Řekl jste, že jste přišel sám od sebe, proč? Kromě vrácení mé Myslánky?“     

Harry se pousmál. Pak se profesorovi podíval upřímně do očí. „Tak mě napadlo, že se domluvíme, kdy půjdeme pro tu učebnici… a že si vyzvednu svůj rodokmen.“

 

Když tohle připomenul, Snape se prudce otočil a dveřmi, které už Harry znal, přešel do svého bytu. Za okamžik se vrátil se svitkem pergamenu.

„Tady ho máte,“ předal jej chlapci. „V pořádku, tak jak byl.“

„Moc děkuju, pane,“ usmál se na něj Harry. „Chci si ho pořádně prostudovat. Hm, ředitel se asi nezmínil, kdy by měl čas, že ne?“

„Kvůli té cestě ke Gringottům?“ dovtípil se Snape. „Pokud by neměl čas, snad bych stačil já?“ navrhl. Nepřekvapilo ho, že Harry vykulil oči. ‚Chlapec si začíná uvědomovat, že se k němu chovám jinak,‘ došlo mu. ‚To ale neznamená, že mi důvěřuje…‘ Proto navrhl: „Pokud nechcete, abych šel já, co kdybyste řekl třeba Arthurovi Weasleymu?“

„Asi bych byl radši… kdybyste to byl vy nebo Brumbál,“ odpověděl Harry. Na to zase vykulil oči Snape. Harry si toho všiml, tak začal vysvětlovat: „Já myslím, že bych mu těžko vysvětloval, proč právě teď, když už jsem si vyzvedl peníze na tenhle rok, potřebuju do banky. A on si nezaslouží, abych ho obelhával. Dost na tom, že jsem se vymlouval svým přátelům. Vy víte, co potřebujeme najít, možná mi pomůžete. Jestli vám nebude vadit, když mě doprovodíte…“

„Nebude,“ pronesl profesor měkce. „Dohodnu to s ředitelem, souhlasíte?“

Harry přikývl. „Děkuju, pane. Co třeba v pátek odpoledne? Půjde to?“

„Myslím, že ano,“ přitakal profesor. „Ještě vám dám vědět. Teď půjdu za ředitelem, Draco mě o něco požádal.“

„Nemá problémy, že ne?“ zneklidněl Harry. „Souvisí to s jeho otcem?“

„Ne, vůbec ne,“ klidnil ho Snape. „Draco chce zasvětit svého přítele do výzkumu Viteálů. Vadí mu mít před ním tajnosti.“ Zadíval se na mladíka, překvapilo ho, že se tváří provinile a zahanbeně… ale chápal to.

„Myslíte, že to Brumbál dovolí?“ zajímal se Harry. „Nechtěl, abych se o své tajemství dělil já.“

„U pana Weasleyho z dobrého důvodu,“ poukázal muž. „Jeho nepřátelství k mému kmotřenci ho dovedlo do krajnosti. Jeho zatvrzelost vás málem stála život.“

„Nemyslím, že to bylo jen nepřátelství,“ zamumlal Harry. „Ron hodně špatně nese…“

„Zaslechl jsem už domněnku, že ten poslední záchvat vzteku v něm vyvolalo odhalení Dracova vztahu,“ skočil mu Snape do řeči. „Vy jste panu Weasleymu blízký, myslíte, že je skutečně tak nepřátelský vůči takto orientovaným lidem?“ vyzvídal. Napadlo ho, jestli se Harry svěřil se svou vlastní orientací…

„Dal nám jasně najevo, že takové lidi nesnese ve své blízkosti,“ povzdechl si mladík. „Nemám představu, co bude, až se to dozví o mě.“ Vzápětí si uvědomil, co řekl, střelil pohledem k učiteli a modlil se, aby se nečervenal.

„Vaše soukromí je vaše věc,“ ujistil ho Snape. „Nemusíte mi nic říkat. A myslím, že je zbytečné říkat vám, abyste v případě, že máte vztah, byl opatrný. Kvůli vám oběma. Člověk ve vaší pozici je zranitelný, stejně jako ten druhý.“

„Já vím, pane,“ hlesl Harry. „Tak… co se týče učebnice, rozhodl jste se, kdy ji zničíme?“ snažil se změnit téma.

„Hned, jakmile ji budeme mít v ruce,“ rozhodl profesor. „Nechci nic riskovat.“

„Tam, kde je, od ní nic nehrozí, pane,“ přesvědčoval ho Harry.

„To je dobře,“ opáčil Snape. Pak se zamyslel. „Máte v plánu něco pro příští hodinu?“

„Ne, pane,“ Harry zavrtěl hlavou. Rychle vytušil, že profesor na likvidaci té nešťastné knížky spěchá. „Chcete jít teď…?“

„Čím dříve, tím lépe, pane Pottere,“ poučoval ho Snape.

„Ale nebude podezřelé, pokud nás uvidí spolu, jak jdeme do Komnaty nejvyšší potřeby?“ zeptal se Harry.

Snape se zamračil, na tohle nepomyslel. Pohlédl na mladíka, který se na něj usmíval. „Jsem otevřen návrhům, pane Pottere,“ řekl nakonec, když ho nic nenapadlo.

„Budete mít čas po večeři?“ zeptal se Harry. „Nebo dáváte trest? Sešli bysme se tam.“

„Já tu místnost nenajdu, řekl jste to sám,“ namítl Snape. „Jak si to tedy představujete?“

„Já po večeři půjdu do Komnaty a budu doufat, že tam nikdo není,“ navrhl Harry. „Do sedmého patra trefíte. Počkám na vás. Pochybuju, že vás někdo bude sledovat.“

„A v té chodbě nehrozí, že nás někdo uvidí pohromadě?“ zajímalo profesora.

„Tam moc lidí nechodí,“ informoval ho chlapec. „Vlastně málo lidí ví, že ve škole tahle místnost je. V páťáku jsme tam trénovali, když po nás šla Umbridgeová,“ vysvětloval Harry. Snape si povšiml, že si prsty pravé ruky přejel po hřbetu té levé. Zamračil se. Tušil, že mladík toho tají víc, než si myslí.

„Dobře, pane Pottere, uděláme to takhle,“ souhlasil po chvíli. „Po večeři vyražte a já se tam k vám připojím. Nebudu klidně spát, dokud ta věc nebude zničená.“

„A pak budete říkat, že nebudete klidně spát, dokud nebude po Voldemortovi,“ ušklíbl se Harry drze a vstal. Zamířil ke dveřím, tam se ohlédl. „S tím taky něco uděláme, pane.“

„Až budete připraven,“ kývl Snape. „Ne dřív. Je rozdíl mezi vyrovnaným bojem a sebevraždou, pane Pottere.“

„Ano, pane,“ zvážněl mladík a chtěl otevřít dveře. 

 

Vtom ho zarazil profesorův hlas: „Pane Pottere… Váš úmysl, vyděsit mé hady…“ Ohlédl se a spatřil na Snapeově tváři pobavený úsměv. Muž pokračoval: „Nepochybuji, že si myslíte, že z vás mluvil spravedlivý a statečný Nebelvír. Já si myslím, že to bylo… zmijozelské.“

„Neúmyslně,“ zakřenil se Harry.

„I to se počítá,“ namítl profesor. „Možná, kdybyste byl v mé koleji od začátku…“

„Tak by buď nebyla kolej, nebo jeden z nás, pane,“ děl přesvědčeně Harry. „Bylo to těžkých šest let… Ale podívejte, kde jsme teď. Neproklínáme se na potkání a já už neusínám s myšlenkou, jak nenávidím vás a Voldemorta.“

Snapeovo obočí opět putovalo výš.

„Už jen Voldemorta,“ řekl Harry a pousmál se. „Tak po večeři, v sedmém patře.“ Nečekal na mužovu odpověď a odešel.

 

„Už jen Voldemorta,“ zašeptal s úlevou. ‚Možná je tohle lepší způsob, než jsem plánoval.‘ Pak se zadumal nad Harryho kupodivu skutečně zmijozelským uvažováním. Už chápal, proč ho Moudrý klobouk chtěl zařadit k němu. Ale kdoví, jestli by to chlapci skutečně prospělo… Přestal se v tom vrtat a vrátil se k neopraveným testům.

 

„Harry!“ U pohovky, kde Harry dočítal Ellisovu Rukověť lektvaristy, se najednou objevila Hermiona, obtížená náloží knih a pergamenů. „Zítra jsou Lektvary a máme odevzdat tu esej o Lektvaru Nejčernější noci! Je dost možný, že ho budeme zrovna zítra vařit! Měl by sis aspoň projít kapitolu, když to nestihneš naps…“

„Už jsem to napsal, Miono,“ vzhlédl Harry od Rukověti. „Předevčírem. A kapitolu jsem četl taky. Buď v klidu, na zítra jsem připravený.“

Mezi spolužáky, kteří se taky zrovna učili, se rozhostilo ticho a Hermiona na kamaráda zírala s otevřenou pusou. „Ty jsi připravený?“ vypravila ze sebe po chvíli. Ani si nevšimla, že ji Colin stačil vyfotit v jejím nelichotivém výrazu úžasu.

„Kdo jsi a cos udělal s Harrym?“ zeptala se nebezpečně, v očích podezření. Harry se rozesmál. Od okolních stolků se linulo mírné pochechtávání. 

„Zkus si ležet deset dní na ošetřovně a nebetyčně se nudit,“ poradil jí a znovu se vrátil ke čtení. Už mu zbývalo jen několik stránek, chtěl je do večeře dočíst. Pak knihu hned pošle Ellisovi. ‚Možná by mi doporučil, co si mám přečíst dál?‘ napadlo ho.

 

Zrovna dočítal poslední odstavec, když si uvědomil, že na něj Hermiona mluví.

„Co?“ vzhlédl, s pocitem, jako by se právě probudil.

„Tys mě vůbec neposlouchal?“ zasténala dívka zdrceně. „To je jedno, nebudu se opakovat. Jdeš na večeři?“

„To už je tolik hodin?“ podivil se Harry. Rychle  vrhl jedno rychlé Tempus, ani si nevšiml, že se Hermiona užasle zajíkla. Udělal ho totiž stínovou magií. Snape měl pravdu, tento styl kouzlení mu přecházel pomalu do krve.

„Tak jo, počkáš tu na mě?“ zeptal se a rychle se hnal do ložnice. Dopis napsal ještě na ošetřovně, teď ho vytáhl zpod polštáře a společně se zmenšenou knížkou vložil do své poštovní skříňky. Čekal a po chviličce si ověřil, že zásilka je pryč. Jen se spokojeně usmál.

 

Společně s Hermionou odešel do Síně, tam pokývl na pozdrav Dracovi, když se potkali ve dveřích a sedl si k Nevillovi. Odpověděl kamarádům na pozdrav, ale k hovoru se nepřipojil. Harry si povšiml, že čas od času hází pohledy přes jeho rameno, směrem ke zmijozelské tabuli. A nebyly to pohledy zamilované, na jaké byl mezi těma dvěma zvyklý. Teď viděl v kamarádových očích starost a neklid.

Že by se něco stalo?‘ pomyslel si znepokojeně. A jakýsi hlásek (a zněl mu trochu jako Hermiona) ho začal poučovat: „Ty si pořád děláš starosti s ostatníma lidma a na sebe myslíš nejmíň. Co to nechat tentokrát na nich? Jak by se ti líbilo, kdyby se ostatní pořád vrtali ve tvým vztahu?“

Harry neochotně uznal, že protivný hlásek má pravdu a rozhodl se zasáhnout, jen když bude požádán o pomoc nebo radu. Pohyb u profesorského stolu upoutal jeho pozornost. Pohlédl tam.

 

Profesor Snape mluvil s právě příchozím ředitelem. Když domluvili, pohlédl lektvarista letmo na Harryho, jeho tvář byla jako vytesaná z kamene, nic neříkala. Harry se otočil zpět ke své večeři. Uvažoval, jestli mluvili o něm. Pak v duchu pohodil hlavou. Jestli je to důležitý, dozví se to. ‚Teda doufám,‘ pomyslel si.

Dojedl, ještě hodil jeden pohled směrem k profesorům a vyrazil od stolu. Hermiona na něj chtěla zavolat, ale to už zmizel za dveřmi.

 

Harry se rychle rozhlédl, chodba byla právě liduprázdná. Využil toho a bleskově přes sebe přehodil plášť po otci. Když o chvíli později vyšla ven Hermiona v Nevillově společnosti, nikoho neviděli.

 

Severus přemýšlel. Už řediteli oznámil, o čem s ním chce jeho kmotřenec mluvit. Řekl mu to s předstihem, aby si to Brumbál mohl promyslet. Jak očekával, zeptal se ho Albus na názor. I on o tom dost přemýšlel. Chápal, že se Draco bojí o praděpodobně jediný funkční vztah, který ve svém krátkém životě měl (a to počítal i ten rodičovský, což je smutné), ale zároveň se obával rizika prozrazení. Už v té věci bylo angažováno příliš mnoho lidí. Vždyť nechtěl, aby to věděl Harry… Ale řediteli se většinou povedlo ho obejít, když mu na tom záleželo…

Najednou si všiml, že Harry odchází. Jeho pohled mu neušel. Rozhodl se mu dát krátký náskok. Po pár minutách, když dopil svou nezbytnou kávu, usoudil, že tohle stačí. Než dojde do sedmého patra, taky to pár minut zabere.

 

Harry chvíli čekal, pak ho napadlo, že by měl zajít dovnitř, aby mu Komnatu nikdo nezabral…  Právě vykročil, když uslyšel kroky. Otočil se, blížil se černě oděný profesor. Když Harry viděl, jak se rozhlíží, pobavilo ho to, ale netroufl si ho dlouho natahovat.

„Tady, pane,“ šeptl a shodil si plášť z hlavy. „Pojďte.“ Zamířil ke stěně, třikrát prošel kolem ní a začaly se objevovat dveře. Velké, dřevěné, těžké. Harry je otevřel, profesor pospíšil za ním.

Ocitli se v obrovské, přecpané místnosti. Kam se Severus podíval, tam byly uskladněny různé věci. Nábytek, obrazy, sem tam nějaká socha, zaprášené police s knihami… Napadlo ho, že by stálo za to, tyhle věci projít… Musí tam být určitě nějaké vzácnosti…

Harry se ale po vzácnostech neohlížel. Zamířil doleva. Severus oželel zkoumání a odložil to. Sledoval ho k jakési skříni. Tam se Harry rozhlédl. Muž postřehl, že si kouše spodní ret. „Snad jste nezapomněl, kde je?“ nadhodil.

„Ne,“ zavrtěl Harry hlavou. „Ve skutečnosti… Já ji sem tehdy nedal. Přinesl jsem ji, ale… uklidila ji Ginny. Ona a Hermiona mě hrozně přemlouvaly, abych ji odevzdal… To jsem nechtěl. Po tom, co jsem udělal Dracovi, jsem je poslechl… svým způsobem. Tohle mi připadalo jako bezpečné místo.“

Profesor si stiskl kořen nosu. „Tím chcete říct, že nevíte, kde to je?!“ zvýšil hlas. „Pottere…“

„Ginny mi řekla, kam to dala,“ uklidňoval ho mladík. „Vidíte někde velký kulatý zrcadlo v dřevěným rá…“ nedořekl, za Snapeovým ramenem spatřil, co hledal. „Tam.“

 

Severus se otočil. Uviděl zmíněné zrcadlo, zaprášené, pokryté pavučinami, na jenom místě dokonce naprasklé. Harry za něj nakoukl a oddechl si. Vytáhl podobně zaprášenou a opavučinovanou knihu… Jak jen Severusova pořádkumilovná (co se týče knih) duše trpěla!

Natáhl po ní ruku, chlapec mu ji poslušně podal. Ukazováčkem jemně odcvrnkl malého pavouka, který se procházel po hřbetě a nahlédl do ní. Zkontroloval… podpis tam byl, poznámky k lektvarům taky. Je to ona. Hodil ji na zem. „Incendio.“ Učebnice vzplála. Stáli u ní, dokud nedohořela a popel nechal profesor zmizet.

 

„Jsem rád, že to můžu pustit z hlavy,“ zašeptal Harry. Podíval se na lektvaristu, pak navrhl: „Vypadneme?“ Muž přikývl a vydal se uličkou.

Nevšiml si, jak za ním Harry svraštil čelo, rozhlížejíc se.

„Pane?“ odvážil se na konec oslovit profesora. „Jste si jistý, že jdete správně?“

„Jistěže,“ odtušil lektvarista, aniž se ohlédl. Harry si jist nebyl, ale pokrčil rameny a následoval ho. Jenže po chvíli mu došlo, proč mu to nesedí. Nepochyboval, že jdou jinudy, ale začalo mu, už po dlouhé době, pobolívat v jizvě. Tiše zasykl a přitiskl si na ni prsty. Jak šel za Snapem, bolela ho čím dál víc.

Sakra,‘ chtěl už nahlas zahromovat, když bolest zase o něco narostla, natolik, že se mu začala točit hlava. Zastavil se, třel si spánky, aby se trochu vzpamatoval, jizvy se nedotýkal. Pálila už nesnesitelně.

 

Chtěl zavolat na Snapea, otevřel oči, aby se po něm podíval, když mu najednou oči padly na jakousi komodu, tmavé dřevo vypadalo staře a zašle, pod tou špínou a pavučinami. Neviděl na ní nic zvláštního, obyčejné haraburdí, jako po celé místnosti. Normálně by šel dál, ale něco ho k tomu haraburdí přitahovalo. A čím blíž šel, tím víc mu pulsovalo v jizvě. Teď to ale ignoroval, nespouštěl pohled z podivné busty, s čímsi kovovým na hlavě. Bylo to zčernalé, bez lesku… Ale i tak to Harrymu připadalo jako šperk. Přistoupil, při pohledu zblízka jasně viděl, že se v zaprášených kamenech čelenky  slabě odráží světlo.

Natáhl k ní ruku, dotkl se, myslí mu projel prudký záblesk, kratičký okamžik, jako vzpomínka. Viděl vysokou postavu muže s tmavými vlasy, jak pokládá korunku na bustu.

Vize zmizela, Harry prudce vydechl, až se musel opřít o kolena. Pořád se mu točila hlava a jizva tepala bolestí. Vtom ho kdosi prudce popadl za ramena. Vzhlédl.

„Pottere?“

„V pohodě, pane, budu dobrej,“ vydechl. „Tohle…“ ukázal na bustu. „Profesore, jsem si jistý, že tohle… je Viteál.“

I přes rozostřený zrak si Harry všiml, jak Snape zkameněl.

„Proč myslíte, že to je…“ Harry nenechal muže domluvit, řekl: „Za prvé, děsně mě bolí jizva. Za druhé, když jsem se té korunky dotkl, něco jsem viděl. Jako vzpomínku, něco takového. Myslím, že jsem viděl Voldemorta, jak to sem dává.“

„Vezmeme to k řediteli,“ rozhodl Snape okamžitě a schoval šperk do hábitu. „Podejte mi ruku, pane Pottere. Přemístím nás přímo do ředitelny… Ještě moment…“ Vyvolal bělostného, velkého Patrona, mávl nad ním hůlkou a cosi zamumlal. Bílé štíhlé zvíře se otočilo a zmizelo.

„Laň?“ zamumlal Harry.

„Laň byla Liliným Patronem,“ odpověděl profesor mdle. Nepodíval se na Harryho. Teď by ho příliš bolelo, vidět ty zelené oči. Vzpamatoval se, až když ucítil malou dlaň ve své. S velkým přemáháním se podíval do zářivých smaragdů, naplněných pochopením.

„Do ředitelny,“ řekl tiše Harry. Snape kývl, Harry zavřel oči, nesnášel i přemísťování. Než ho přepadl pocit, že je tlačen těsným tunelem, uvědomil si, že stisk profesorovy ruky mírně zesílil.

 

Brumbál stál u svého stolu a probíral se v pírkách fénixe, který zpěvavě pípal. Občas hodil pohled po malé skřínce na stole.

Když tiché prásknutí oznámilo, že jeho ohlášení hosté dorazili, vzhlédl.

„Harry, Severusi,“ přivítal je. „Copak se děje? Proč je potřeba baziliščí zub?“ Harry tázavě pohlédl na lektvaristu.

„Poslal jsem řediteli zprávu po Patronovi,“ vysvětlil profesor. Harryho překvapený výraz mu ukázal, že o mluvené formě Patrona ještě neslyšel.

„Když jsme s panem Potterem šli zničit knihu, kde pan Weasley přečetl tu kletbu, nalezli jsme něco, o čem pan Potter předpokládá, že je Viteál,“ sdělil řediteli.

„Podle čeho jsi to poznal, můj chlapče?“ podivil se Brumbál a pozoroval, jak jeho profesor lektvarů pokládá na stůl zašlou čelenku. Pak se podíval na chlapce, ten začal okamžitě vysvětlovat: „Když jsem se k ní blížil, začala mě bolet jizva a po dotknutí jsem něco viděl. Asi vzpomínku na to, jak to tam Voldemort dával.“

„Aha,“ zamumlal starý profesor a sklonil se nad čelenkou. Pak zalapal po dechu. „Můj ty Merline…“

„Pane?“ zneklidněl Harry. „Co se…“

„To je diadém Roweny z Havraspáru!“ oznámil šokovaný kouzelník. Natáhl ruku k polici za stolem, okamžitě mu do ní vplula tlustá kniha bez nápisu. Ředitel ji otevřel, obrátil pár stránek, než našel tu pravou… Pak ukázal na jednu stránku. Harry a Snape se nad knihu naklonili. „To je…“ začal Harry. „Ano, chlapče, Rowena z Havraspáru. Byla jednou z nejkrásnějších žen své doby… Tady je vyobrazena ve svých svatebních šatech. Vidíte diadém?“ poukázal na účes krásné ženy.

„No, musím říct, že Voldemort měl slušnou drzost,“ poznamenal Harry. „Udělat Viteály z majetku dvou Zakladatelů…“

„Tuším v tom jistou rovnici,“ zamručel Snape tónem, kterým se obvykle říká: Čichám, čichám člověčinu… „Když to udělal u dvou Zakladatelů, kde je psáno, že ty zbylé vynechal?“

„To zní logicky,“ uznal Harry a Brumbálovi nezbylo, než přikývnout.

„Bude lépe, když pošlu pro mladého pana Malfoye,“ rozhodl se. Harry se podivil: „Pro Draca? Proč?“

„Protože jsem ho pověřil jistým výzkumem, kolem Viteálů,“ vysvětlil starý čaroděj. „Harry, pokud je toto skutečně Viteál, musíme ho okamžitě zničit. Je to sice neskutečná škoda… Ale pokud to znamená, že bude Voldemort zase o něco méně nesmrtelný… Jen napíšu vzkaz pro Draca.“

 

„Pane, mohu já?“ Harry si na něco vzpomněl a teď bylo vhodné to zařídit. Brumbál trochu překvapeně souhlasil.

„Dobby?“ zvolal Harry a vyčkával. S tichounkým puknutím se zjevil ušatý skřítek. S úsměvem od ucha k uchu se uklonil a zavýskal: „Co si přeje pan Harry Potter, pane? Co může Dobby udělat pro pana Harryho?“

Nebelvír k němu přiklekl a jemně ho vzal za ramínka. „Mám velkou prosbu, Dobby. Možná se ti to nebude líbit, ale moc tě prosím, udělej to pro mě. Vím, že se k tobě Malfoyovi nechovali dobře, ale Draco snad nebyl tak zlý, ne?“

„Pan Draco není zlý, byl v domě svého otce spíš nešťastný, pane Harry, pane,“ zavrtěl hlavou skřítek. „Neubližoval Dobbymu. Paní Narcissa je taky hodná, jen chladná. Pan Lucius Dobbyho velice často trestal. Ale už je to pryč, díky panu Harrymu, pane!“

„Dobře, tak k tomu, co potřebujeme,“ oddychl si Harry. „Myslel jsem, že to bude těžší. Dobby, já a profesoři potřebujeme, abys šel za Dracem a přivedl ho. Bude na tebe hodný, slíbil mi to,“ dodal, když viděl, jak skřítkovi povadla velká ušiska a úsměv trochu zkameněl.

„Dobby udělá cokoliv pro pana Harryho, pane,“ vzchopil se skřítek. „Dobby půjde a přivede pana Draca.“ Luskl prsty a zmizel.

„Uff,“ povzdechl si Harry. „Myslel jsem, že to neudělá, vzhledem ke zkušenostma s Malfoyovýma.“

„Už by sis měl zvyknout, Harry, chlapče, že Dobby je schopen udělat pro tebe cokoli, zvláště, když o to požádáš,“ usmál se na něj ředitel.

„Skoro mě to děsí, že na mě tolik visí,“ podrbal se Harry ve vlasech. „Ale mám ho rád, je přítel.“ Unaveně se sesunul do křesla, ředitel se na něj hrdě usmíval a Snape za maskou chladného nezájmu a zájmem o knihu historie Zakladatelů ukrýval skutečné pobavení a obdiv vůči chlapcově přístupu k těm opovrhovaným a věrným stvořením, jako jsou domácí skřítci.

 

Komentáře: 27. Myslet jako Zmijozel

Datum: 27.01.2016

Vložil: sisi

Titulek: poklady

Moc bych Severusovi přála, aby měl čas prozkoumat to haraburdí v KNP. Kolikrát už mě to napadlo, že by se tam našly skutečně zajímavé předměty, no pro Snapea spíš asi knihy o lektvarech, bylinkách, nebo chemii, ale možná i pohádky skřítků? Dík, je to zajímavé a moc moc čtivé.

Záznamy: 1 - 1 ze 1

Přidat nový příspěvek

Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano (26)
100%

Ne (0)
0%

Mohla být lepší (0)
0%

Celkový počet hlasů: 26