23. Zločin a trest Rona Weasleyho

Poprvé od chvíle, co byl Harry zraněn, dal Severus průchod svému hněvu. Když ještě na ‚místě činu‘ sebral Nebelvíru všechny body, choval se adekvátně. Zato teď v ředitelně běsnil. Rázoval po místnosti a svolával na Ronovu hlavu hromy a blesky, zatímco ho ředitel s potutelným úsměvem pozoroval.

         „Vy se tváříte, jakoby se vůbec nic nestalo!“ obvinil ho nakonec lektvarista. V modrých očích se nesouhlasně zablesklo. „Zlobíš se dost za nás oba, drahý chlapče. Ale dotýká se mě, že si myslíš, že to beru na lehkou váhu. I mě chování pana Weasleyho šokovalo. Netušil jsem, že je jeho averze vůči Dracovi tak silná, že by byl schopen použít temné kouzlo.“

         „Mě by zajímalo, odkud ho zná,“ zavrčel Snape, už ne tak rozzlobeně. Dokonce přestal pendlovat ode zdi ke zdi, posadil se na své obvyklé místo. ‚Nechce se mi věřit, že by ho to Harry naučil, slíbil, že na tu kletbu zapomene, nikomu nic neřekne… Lhal mi?‘ Vztek na Rona se teď pomalu přesouval na hlavu Harryho. Rozhodl se za ním zajít na ošetřovnu, vyjasnit si to, stejně chtěl vědět, jak mu je… Brumbál mu zřejmě viděl do hlavy: „Severusi, až se uklidníš, mohl bys zajít na ošetřovnu a zjistit, jak je Harrymu? Já dorazím až později, Minerva mi za chvíli přijde sdělit výsledky vyšetřování ve své koleji.“

         „Říkala něco ohledně mého odebrání bodů?“ zajímal se mladší muž. Věřil, že jeho reakce byla odpovídající, třebaže ho nejvíc vytočilo právě to, že byl zraněn Brumbálův Zlatý chlapec… Ne, JEHO Harry… Zaplavila ho starost. Stále ještě cítil v náruči jeho křehké tělo, které dostal bleskově na ošetřovnu tak, že plný strachu rozrazil nouzový kanál a přemístil se s ním. Připadal mu tak lehký a drobný, když ho svíral. Tolik se bál, že bude pozdě… A proklínal se, že kdy to kouzlo vymyslel.

         „Moc mě nepřekvapuje, že s tebou souhlasila,“ připustil ředitel. „Byla akcí pana Weasleyho velmi pobouřena. Už jsem zavolal Weasleyovy, teď jen doufám, že nedostanu dopisy od rodičů ostatních studentů, mohli by mít požadavky vůči pobytu pana Weasleyho zde…“

         „Pochybuji, že ho dostanete od Luciuse,“ prohodil Severus. „Když se ten pitomec dobrovolně Draca vzdal, míchat se do toho nebude, i kdyby zjistil, o co se mladý pan Weasley pokusil.“ Oba čarodějové se na chvíli odmlčeli.

 

         „Abych nezapomněl,“ Severus znova vstal a před svého představeného položil čtrnáctipalcovou hůlku z vrbového dřeva. „Hůlka pana Weasleyho. Její vrácení nechám na vás. Ale uvažte, jakou škodu v rukách toho zrzavého pitomce nadělala.“

         „Rád bych řekl, že jsi až příliš přísný, Severusi,“ povzdechl si ředitel. „Bohužel máš pravdu… Promluvím si s Weasleyovými, i s jejich synem. Doufám, že nebude třeba uvažovat o vyloučení.“ Stařec si povšiml zablýsknutí v temných očích a rychle dodal: „Tuším, že by to pro tebe bylo zadostiučinění, ale uvaž, že Dracovi se nic nestalo, i když byl primárním cílem.“

         „Kvůli Dracovi se nezlobím!“ zařval Severus. Pak se zarazil. Pohlédl na ředitele, ten se na něj chápavě usmíval. „Že by se tě dotklo, že byl zraněn Harry?“ Lektvaristova ramena poklesla, muž chvíli mlčel. „Ano,“ řekl nakonec. Bylo stále ještě těžké připustit to nahlas. I když před ředitelem.

         „Záleží ti na něm,“ tvářil se starší kouzelník potěšeně.

         „Nepřehánějte to, řediteli,“ chladil jeho nadšení Snape. „Jen jsem si na něj zvykl. Prokázal, že není tak beznadějný, jak jsem si myslel.“

         „Mám z tebe radost, můj chlapče.“ Snape protočil oči a zamířil ke dveřím. 

 

Než se k nim dostal, ozvalo se zaklepání a vstoupila profesorka McGonagallová s provinilým Nebelvírem, který vypadal dost zkřísnutě. Jakmile spatřil Snapea, zbledl. Dobře si uvědomoval, že kdyby jeho pohled dokázal mrzačit, vypadal by sám jako Harry, tak se na něj profesor podíval pod schodištěm.

         Pohled lektvaristy byl vražedný. Vědomí, že právě tento mladík málem zabil jeho milovaného ‚lvíčka‘, v něm probouzelo chuť ho proklít těmi nejhoršími kletbami, které zná.

         Aby se ovládl, pohlédl na svou kolegyni. Minerva se na něj dívala trochu – zahanbeně. Chápal ji. Nebelvírská kolej se pyšnila statečností, spravedlností a přesto jeden z jejích oblíbenců použil temné kouzlo, které mohlo zabít… A místo zamýšlené oběti dokonce zasáhl přítele. Bylo jí hanba. Severus jí tak rozuměl.

 

         Harry slyšel vzdálené šustění a lehké kroky. Víčka mu připadala těžká, tak se nenamáhal je zvednout. I tak věděl, kde je. Cítil známý pach desinfekce a lektvarů. V duchu si povzdechl, teprve pak začal vzpomínat, co ho sem dostalo tentokrát.

         Šel na večeři. Chystal se pak jít za Brumbálem, kvůli tomu, co objevil… ‚Co bylo pak?‘ uvažoval Harry. ‚Na schodech… Draco… Ron…‘

         Vzpomínky ho najednou zalily jako prudká vlna, vybavil si cestu po schodišti, Ronovu hádku s Dracem. Pak Ron vypálil tu kletbu…

         Naskočila mu husí kůže. Příliš dobře věděl, co mu ta kletba udělala. Poznal ji z obou stran hůlky. Nikdy o ní nikomu neřekl, jak slíbil Snapeovi… Jakto, že ji zná Ron? V duchu zasténal. ‚Ta učebnice!‘ Vzpomněl si, jak se o ní zrzek nejspíš dověděl. ‚Musím to Snapeovi vysvětlit… Bude si myslet, že jsem porušil slovo… Nechci, aby se to mezi náma zase změnilo, teď je to skvělý… Merline, na co jsem to tenkrát myslel!‘ proklínal se.

 

         Zaslechl čísi příchod. Našpicoval uši, ale dál dělal, že ještě spí. Pak uslyšel mužský hlas: „Už se probral?“

         ‚Snape,‘ zatrnulo Harrymu. ‚Přišel mě vyslýchat?‘ Lékouzelnice odpověděla: „Ještě ne, ale mělo by to být každou chvíli. Lektvar na spaní ještě nedostal. Zranění jsem zacelila, má jen lehký otřes mozku a zlomenou klíční kost, od toho nárazu na zeď. Dobře, že jsi tam byl tak rychle, ztratil dost krve. Horší ale bude asi psychický dopad. Pan Weasley a Harry jsou přece tak dlouho přáteli. Pořád to nechápu.“

         „Nemyslím, že právě tohle pan Weasley zamýšlel,“ pronesl profesorův hlas, o něco blíž k Harryho lůžku. Ležícímu chlapci se zrychlil tep. „I když zasáhnout původní cíl bych mu taky neradil.“

         „Jeden zraněný stačí,“ podotkla madam Pomfreyová. „Přijdu ho za chvilku zkontrolovat. Kdyby se probral dřív, zavoláš mě?“

         Muž přitakal, Harry spíš vycítil, než zaslechl pohyb, i tak ho skoro vylekalo, když se hned vedle něj ozvalo tiché: „Měl bych na vás pár otázek, pane Pottere.“

         Odpovědí mu bylo prudké nadechnutí, zelené oči se otevřely přímo do těch černých. Severusovo srdce klopýtlo a pak se prudce rozběhlo. Stěží se ovládl, aby obvázaného chlapce nesevřel v náručí.

         „Jak se cítíte?“ položil otázku, kterou si před tím zakázal, nechtěl mu dát najevo, že měl starost…

         Harry, jakoby mu četl myšlenky, zašeptal: „Já mu o té kletbě neřekl.“

         Severusovi se ulevilo. Dříve by měl problém chlapci věřit, ale teď mu věřit chtěl. Nelíbila se mu najednou myšlenka, že by se v něm zklamal…

         „Tak odkud…“

 

         Harry zasténal, jak se pohnul, netuše, co ten zvuk dělá s jeho profesorem, který musel zatnout nehty do dlaní, aby se udržel a nepřišpendlil chlapce k posteli vlastním tělem. Stejně musí myslet na jeho zranění. Tak jen neklidně sledoval, jak se opřel o loket, chtěje se zvednout, ale zakňučel znova a padl zpět do peřin. Ale odpověděl: „Pamatujete si, jak jste vloni chtěl vidět mé učebnice?“ Když lektvarista přisvědčil, pokračoval: „Tu, kterou jste chtěl vidět, jsem si vyměnil… S Ronem. Ukázal jsem vám jeho.“ Odvrátil tvář, styděl se podívat do očí muže stojícího u lůžka.

         „Je možné, že do ní nahlédl?“ zeptal se Snape. Harry na něj překvapeně pohlédl, když v jeho otázce nezaznamenal (dříve obvyklé) tóny jízlivosti, či opovržení. Přikývl. „Neviděl jsem ho přitom, nezmínil se, ale dává to smysl. Chápu, jestli mi nevěříte, ale fakt jsem mu nic neřekl. Klidně mi dejte Veritasérum, jestli…“

         „Není třeba,“ zarazil ho Snape. Zadíval se do zelených očí. „Věřím vám. Ještě mi řekněte… Kde je ta učebnice teď?“

         „V Komnatě nejvyšší potřeby. Schovaná. Tak, aby ji nikdo nenašel. Přestal jsem… ji používat, potom, co jsem udělal… Dracovi.“ Snape se zamračil. „Měla by být zničena. Je tam příliš mnoho špatných věcí. Ta kletba tam není jediná.“

         „Jak to víte?“ zašeptal Harry. Hleděl na muže vedle sebe rozšířenýma očima, nevěda, co si myslet. Zmátlo ho, když si lektvarista povzdechl a usedl na židli vedle lůžka. S pohledem upřeným na chlapce Snape přiznal: „JÁ jsem Princ dvojí krve, Pottere. Já tu kletbu vymyslel. Když jsem tam napsal ‚Určena nepřátelům‘, měl jsem na mysli…“

         „Tátu a Siriuse,“ dořekl Harry tichounce. „Museli pro vás být stejným zlem, jako pro mě můj bratranec a jeho parta. Jen s tím rozdílem, že oni měli hůlky. Nedivím se vaší nenávisti. Když jste vymyslel takové kouzlo, muselo to být vážně hrozné.“

         „Nebyl jsem jen nevinnou obětí, pane Pottere,“ namítl profesor, trochu zmatený jeho náhlým pochopením. Očekával obvyklý hněv a obhajobu svých milovaných. „Každé jejich vítězství nade mnou jsem jim patřičně osladil. Nikdy jsem nedal svou kůži zadarmo.“

         „Kdyby ano, nebyl byste to vy, pane,“ pousmál se Harry. „Myslím, že pasivní odevzdanost k vám nesedí. Sám jste říkal, že jste bojovník.“ Úsměv najednou zmizel. „Musel jste začít s bojováním brzo.“

         „Ne o moc dřív než vy,“ odvětil muž. „Teď zavolám madam Pomfreyovou… A zajdu do Komnaty nejvyšší potřeby, pro tu knihu.“ Začal se zvedat, ale Harry ho zarazil: „Nemyslím, že ji najdete. Nestačí si jen pomyslet, že ji chcete. Dal jsem ji tam, kde se… věci ztrácí.“ Snape zkameněl. O této místnosti jen slyšel, celé generace studentů o ní slýchaly a tento malý, podceňovaný i oslavovaný Nebelvír ji najde.

         „Když počkáte, než se uzdravím…“ navrhl Harry a Snape okamžitě souhlasil. „Počkám. Teď… zavolám Poppy.“

         „Ještě… Pane!“ zastavil ho chlapec znova. Tázavě na něj pohlédl. „Měl jsem za ředitelem po večeři přijít.“

         „Profesor Brumbál chápe, že se nemůžete dostavit, pane Pottere,“ poznamenal lektvarista. „Dost možná za vámi ještě přijde, prozatím…“

         „Já si to uvědomuju, že má práci, jen… chtěl jsem mu něco říct. Ještě kromě mé stínové magie. Můžete mu něco vyřídit? Prosím?“ zaprosil Harry tak roztomile, že Severus radši zavřel oči, aby se ovládl. Kolika pokušením ho tenhle chlapec ještě vystaví? Ale přikývl. „Co mám vyřídit?“ zeptal se.

         „Jen mu řekněte, že něco mám. Na něco jsem přišel, ohledně toho, co jsme objevili posledně,“ šeptl Harry spiklenecky, protože lékouzelnice se už vracela. Severus se zatvářil překvapeně. „Vyřídím,“ hlesl.

 

         Vzápětí se do něj sestra pustila: „Severusi Snape, slíbil jsi, že mě zavoláš! Jak dlouho je chlapec vzhůru? Musí dostat lektvary!“

         „Právě jsem se probudil, madam,“ hájil ho Harry a hned vyzvídal: „Jaké lektvary?“

         „Krvetvorný, Kostirost, Bezbolestný a Bezesný spánek,“ vyjmenovala madam Harryho následující večeři. Snape se usmíval nad tím, jak znechuceně se mladík tváří a otočil se k odchodu. „Půjdu informovat ředitele,“ oznámil. „Dost možná se sám zastaví, teď ho ale budou zaměstnávat Weasleyho rodiče.“

         „Co bude s Ronem?“ hlesl chlapec na lůžku. Severus se ohlédl, už podruhé   během hodiny rozeznal v něčí tváři zahanbení. I teď chápal, z čeho vzniklo. Jako nejlepší přítel se měl Harry zajímat dřív… Ale jako první ho ujistil, že neporušil dané slovo, neptal se po kamarádovi. A Severus věděl, že Harry je stále oddaným přítelem… Ale taky ho napadlo, jak moc je teď přátelství s mladým Weasleym asi narušené…

         „O tom se pan ředitel poradí s Molly a Arthurem,“ odpověděl těm nejistým zeleným očím. „Vy se uzdravte, pane Pottere.“ Černý hábit zavlál, profesor v rychlosti opustil ošetřovnu. Zmatená madam Pomfreyová jen udiveně koukala z Harryho na dveře a zpět. Severusova nezvyklá vlídnost při jednání s tímto chlapcem ji víc než překvapila.

 

         Mezitím – v ředitelně byl dost hustý vzduch. Ron se klepal, protože Molly Weasleyová si nebrala sevítky. Ředitel Brumbál si u stolu tiše povídal s jejím manželem. Do toho tiše vstoupil zamračený profesor lektvarů. Byl tak nenápadný, že si ho nejdřív nikdo nevšiml.

         Ron zkormouceně hleděl k zemi, jeho matka hromovala, jak je zklamaná a šokovaná a stydí se za něj. Konečně jí došla pára – na chvíli – a všimla si Snapea.

         „Severusi!“ zvolala. „Prý jsi byl na ošetřovně! Jak je Harrymu? Uzdraví se?“ V místnosti se rozhostilo ticho. Snape se rozhlédl, po chvilce, kterou strávil probodáváním Rona očima, odpověděl: „Byl velmi vážně zraněn, Molly. Ztratil dost krve, má otřes mozku a zlomenou klíční kost. Tvůj syn ho zasáhl temným kouzlem. Jen díky Poppyině včasné péči to pan Potter přežije.“

         „M-můj syn použil temné…“ zašeptala paní Weasleyová a Severus se okamžitě cítil špatně, když viděl, jak se šokované ženě zalily oči slzami. V duchu zanadával na svůj sklon nepřikrašlovat pravdu, ať je jakákoli.

         „Já nevěděl… co ta kletba udělá,“ zašeptal Ron zdrceně. „Vážně bude Harry v pořádku? Vždyť jsem ani nechtěl trefit jeho…“ Poslední věta lektvaristu vytočila. Vyštěkl: „Na tom přece nesejde, vy zatracený pitomče! Bylo to temné kouzlo, srovnatelné s Nepromíjitelnými! Vyslané na spolužáka! Je jedno, na kterého! To vůbec nepoužíváte hlavu, když použijete kouzlo, o kterém nic nevíte?!“

         Ron chtěl něco namítnout, ale matka mu pevně stiskla paži, tak se jen se zasyknutím ošil. Místo něj se ozval ředitel: „Víš už, Severusi, co to bylo za kletbu?“

         Profesor neochotně přikývl. „Vím i odkud ho pan Weasley zná. Přečetl ji ve staré knize, o jejíž zničení se osobně postarám.“

         „Nebude to zranění mít nějaké následky?“ zeptal se Arthur Weasley. „Co ta kletba vlastně dělá?“

         „Hluboké řezné rány, které směřuje především na místa, kde poranění způsobí největší škodu, jako jsou třeba tepny. Záleží na situaci a dostupnosti rychlé pomoci. Kdyby ho pan Weasley zasáhl třeba venku, mimo včasný zásah dospělého, Harry by během pár minut vykrvácel. Ostatní zranění si přivodil nárazem na stěnu, jak ho kletba odmrštila.“

         „Bože,“ zašeptala úplně bledá Molly a vypadala, že to s ní sekne. „Rone, jak jsi mohl…“

         „Tohle jsem nechtěl udělat,“ hlesl Ron, sinalý tak, že jeho pihy silně vystupovaly z bledého obličeje. „Tohle ne, vážně ne. Je mi to strašně líto.“

         „Doufejte, že vám to pan Potter dokáže odpustit,“ poznamenal Snape. „Zajímalo by mě, co vás vlastně vyprovokovalo k tomu, zaútočit na spolužáka?“

         „To… to Malfoy,“ vymáčkl ze sebe zrzek. „Kvůli němu jsme se s Harrym nepohodli, poslední dobou říká samý nesmysly, zastává se ho, on už se úplně zbláznil! Prý je v pořádku, že si ta fretka začala s Nebelvírem, s klukem k tomu! Malfoy je přece Zmijozel a… a určitě Smrtijed… JE TO PŘECE MALFOY!“ vykřikl už zoufale, dívaje se střídavě na své rodiče, kteří ho šokovaně sledovali.

         „Rone, co to povídáš!“ zhrozil se Arthur. „Nic z toho není důvod snažit se zabít člověka! Uvědomuješ si, že má ředitel Brumbál právo zavolat na tebe bystrozory?“

         Teď pro změnu vypadal zrzavý Nebelvír, že okamžitě omdlí. Překvapivě rychle se vrhl k ředitelovu stolu a vyděšeně prosil: „Neposílejte mě do Azkabanu, pane profesore, já tohle přece nechtěl! Myslel jsem, že ho to třeba jen omráčí, nebo spoutá… Nechtěl jsem ho zrovna zabít, věřte mi!“

         „Věřím, že jste neměl v úmyslu zrovna vraždit, mladý muži. Přesto jste před mnoha svědky použil kouzlo, které by mělo být zakázáno. A důvody pro tento útok, jak jste je popsal, považuji za naprosto nepostačující!“ Ředitel vstal a s pohledem upřeným na chlapce náhle nepůsobil jako dobrotivý dědeček. Ron si poprvé v životě uvědomil a vyděsilo ho to, že z profesora Brumbála jde hrůza.

         „I když nepovolám bystrozory, tato událost nemůže zůstat bez trestu. Studenti by si začali myslet, že jim projde cokoli, nehledě na to, že většina z nich určitě informuje své rodiče, kteří by se mohli začít bát o jejich bezpečnost. Vaši rodiče se mnou, myslím, budou souhlasit, nepochybuji, že Minerva a ty, Severusi,“ pohlédl na lektvaristu, „rovněž. Také Draco, jako zamýšlená oběť a Harry, jako postižený, mají právo se vyjádřit. I když,  jak znám Harryho, nejspíš vám odpustí,“ povzdechl si. „Přesto budete potrestán, pane Weasley. Profesor Snape už Nebelvíru odebral body, ale za takové provinění…“ Profesor se smutně odmlčel.

         „Poradíme se s vašimi rodiči a ostatními zúčastněnými. O svém trestu budete informován. Prozatím se vraťte na svou kolej a neopouštějte ji,“ poručil Ronovi. Ten vstal, zaváhal, než zamířil ke dveřím.

         „Je moudré, posílat ho mezi ostatní studenty, řediteli?“ vložil se do toho Snape. „I kdyby už nic neprovedl, pan Potter má mezi spolužáky fanoušky, kteří by se mohli do pana Weasleyho sami pustit. Pokud ho chcete udržet naživu…“

         „To je pravda,“ zarazil se Brumbál. „Na to jsem nepomyslel… Mohl by sis vzít dohled nad naším mladým provinilcem, než si my promluvíme s Harrym a Dracem?“

 

         Severus koutkem oka zahlédl, jak tvář mladého Weasleyho znovu pobledla, uvnitř se spokojeně zašklebil. Ochotně souhlasil, maje v úmyslu využít nedobrovolné Nebelvírovy společnosti k osobnímu trestu za zranění Harryho.       

         „Můžu vidět Harryho?“ ozval se Ron.

         „Proč? Máte dojem, že jste toho provedl málo?“ zavrčel Snape.

„No tak, Severusi,“ zasáhl ředitel, „pan Weasley přece nechce nic udělat, chce vidět přítele.“

„To může zítra, Poppy mu chtěla dát lektvar na spaní. Vyslechněte ho, než usne,“ doporučil a otočil se k odchodu. „Jdeme, pane Weasley,“ zavelel. „Jsem si jist, že vás dokážu zaměstnat, než se rozhodne, co s vámi.“

 

Zrzavý Nebelvír se s obavami vlekl za lektvaristou do sklepení. Trochu ho zneklidňovalo, že nikoho nepotkali – když pomine ve stínu zaměstnanou dvojicí havraspárských, kteří tentokrát měli výraz hrůzy při pohledu na něj, nikoli na profesora. Vyděšený pár se po dvaceti Snapem odebraných bodech ztratil na svou kolej.

Ron se sklíčeně zarazil, když míjeli schodiště k chodbě s ošetřovnou. Pak prosebně pohlédl na Snapea.

Severus jen chladně řekl: „Váš přítel se uzdraví, pane Weasley. Pan ředitel vám nepochybně dovolí ho navštívit. Prozatím ale půjdete se mnou.“

Znovu vyrazil kupředu a sám sebe se ptal, jestli to není prožitým rozrušením, že je tak shovívavý. Předtím měl chuť provinilého chlapce uřknout a proklít aspoň do patnáctého kolena, ale teď se cítil unavený. A to měl ještě opravovat eseje… Dnešek byl plný zvratů, odhalení a překvapení. ‚Na tenhle stres už jsem starý,‘ pomyslel si, když vcházeli do kabinetu vedle učebny lektvarů. Kouzlem si přivolal Životabudič a zauvažoval, jakým trestem oblaží Nebelvíra, který neklidně přešlapoval u dveří. Nakonec se rozhodl pro úklid učebny. Je to nepříjemná práce, zvláště pro kouzelníka, který není zvyklý manuálně pracovat a na většinu toho co dělá, používá kouzla.

 

Na svou katedru si odlevitoval hromádky pergamenů, brk a inkoust. Pak zmatenému Ronovi poručil: „Když už jste tady, pane Weasley, budete užitečný. A můžete to brát i jako mou osobní satisfakci, za to, co se stalo. Támhle je komora, najdete v ní vše, co budete potřebovat k úklidu učebny.“

„Vrátíte mi hůlku, pane?“ odvážil se Nebelvír. Z toho Severus uhodl, že jeho představený nepovažoval za bezpečné ji chlapci vrátit. „Vaši hůlku má ředitel,“ oznámil mu spokojeně. „On uzná za vhodné, kdy ji dostanete zpět. Kdyby to záleželo na mě, už byste ji neviděl. Veškerý úklid provedete ručně.“

„Malfoyovi nic není,“ zasyčel Ron nenávistně. „Tak proč… Na Harrym vám přece nezáleží! To vás tak mrzí, že jste ho netrefil sám?!“

Severus měl pocit, že v něm něco bouchne. „Za prvé, mé pohnutky k vašemu trestu vám mohou být ukradené, zasloužíte si každou minutu. Za druhé, co cítím, nebo necítím vůči panu Potterovi, není vaše věc. Za třetí, dalších padesát bodů z Nebelvíru za vaši nebetyčnou drzost!“

Ron se prudce nadechl, ale už nepromluvil. Beze slova si došel pro čistící prostředky a pustil se do práce.

Lektvarista si sedl ke stolu a pustil se do oprav takzvaných studentských úkolů. Občas na sobě ucítil pichlavý, nenávistný pohled potrestaného chlapce. Ale mnohem víc se ho dotýkalo, že si ten malý zrzavý červ dovolil zpochybňovat jeho náklonnost k Harrymu – třebaže o ní měl tušení jen ředitel a to ještě ne to správné tušení.

 

Harry pod dohledem lékouzelnice polykal nechutný lektvar, známý jako Kostirost.  Právě mu podávala Bezesný spánek, když na ošetřovnu vešel ředitel, v patách Weasleyovi.

„Harry!“ vzlykla Molly a rozběhla se k němu. Před postelí se zastavila. Ode dveří nebylo vidět, jak je zjizvený a má zavázanou hlavu.

„Paní Weasleyová?“ zašeptal rozpačitě. Ronovy rodiče i Brumbála překvapilo, že se tváří provinile. „Ty můj chlapče…“ šeptala v slzách, „je mi to tak líto!“ přišla blíž a opatrně ho objala.

„Harry…“ hlesl i Arthur Weasley. „Nikdy bych nevěřil, že by Ron tohle…“

„Nechtěl mi nic udělat, je moje vina, že jsem zraněný…“ ujišťoval je rychle Harry. „Prostě jsem nestačil uhnout… Ron za to nemůže.“ Pak pohlédl na ředitele. „Je Draco v pořádku? Nějak jsem neměl čas se podívat…“

„Pan Malfoy je v naprostém pořádku, Harry,“ odvětil čaroděj trochu dojatě. Chlapcova laskavost ho stále překvapovala. I přes své vážné zranění, které ještě k tomu utržil od kamaráda, v sobě vůči němu nedokázal najít žádnou zášť. „Chlapče, musím se tě na něco zeptat…“ I on zpozorněl, když Harry zvedl obočí ve známém tázavém gestu, které mu připomnělo Severuse. Ale nechtěl to teď řešit, místo toho řekl: „Když jsem chtěl vědět, co tvého přítele k tomu útoku vedlo, stěžoval si, že jste se pohádali kvůli Dracovi.“

„No,“ zaváhal Harry, „ona to ani nebyla hádka… Ron prostě nechce zkousnout, že jsme teď přátelé… To ani neví, že jsme vlastně příbuzný. Je to pro něj hrozně těžké, vždycky jsme se s Dracem nesnášeli a já teď změnil stanovisko… Nechci, aby si myslel, že už není můj přítel, to není pravda.“ Podíval se na manžele Weasleyovi, kteří se na něj smutně dívali. „Pořád ho mám rád, je můj nejlepší kámoš…“

„Ron říkal dost zvláštní věci,“ ozval se Arthur. „Prý říkáš divné věci a…“

„To už si myslí, že jsem se zbláznil?“ povzdychl si chlapec. „Nesouhlasí s mýma názorama, ale to, že si myslím něco jiného než on, ze mě nedělá cvoka, ne?“

„Jistěže ne,“ uklidňoval ho Brumbál. „Bylo by dobré, kdyby jste si promluvili, vyjasnili si to. Jste přece tak dobří přátelé. Tak. Ta podstatná otázka, Harry… Ron musí být potrestán. Považoval bys dočasné vyloučení za dostatečný trest?“

Harry zalapal po dechu. „Vyloučení?“ hlesl, oči široce rozevřené.

„Dočasné,“ upozornil ředitel. „Měsíc, možná dva a bude muset podstoupit jistý magický úkon.“

„To znamená?“ zeptal se Harry mdle. Nelíbilo se mu, že by měl souhlasit s Ronovým trestem za něco, zač on sám potrestán nebyl. Když nepočítá výčitky svědomí.

„Na dobu studia musí složit Závazný slib, že svou magii nepoužije proti žádným spolužákům. Je to magická smlouva, sama o sobě by ho potrestala. Harry, zvaž to. Samotnému se mi nelíbí představa, že bych na něj měl volat bystrozory.“ Starý čaroděj si povšiml, že chlapec ztuhl. Vytušil, že tato možnost potrestání mu vůbec nepřišla na mysl.

 

„Poslední lektvar, pane Pottere,“ řekla madam Pomfreyová naléhavě a podala chlapci lahvičku. Vůbec se jí nelíbilo, že jeho výslech trval tak dlouho a tím narušoval léčení zranění. Na druhou stranu chápala, že vyšetřování je nezbytné.

Když Harry dopil nechutný lektvar, byla konečně spokojená. Dohlédla, aby si lehl a pak ho s mateřskou péči něžně přikryla. Už spícímu chlapci věnovala úsměv. Přestože z její ošetřovny vždy utíkal prakticky ještě neošetřený a dostat ho na ni bylo stejně těžké, jako přesvědčit Severuse Snapea, že po pěti Cruciatech opravdu potřebuje ošetření, byl její oblíbený pacient.

Vřelý a laskavý mladík si ji získal hned na začátku. Jakmile ho poprvé prohlížela, nemohly její lékouzelnické pozornosti uniknout očividně staré jizvy a někde dokonce špatně zhojené zlomeniny. Když se na ta zranění zeptala, překvapilo ji, že chlapec nejdřív zbledl, pak zčervenal. Trvalo delší chvíli, než ze sebe vypáčil rozpačitou odpověď, že se jako malý často zranil při hrách. Přirozeně se jí to nezdálo, ve zdravotní složce z předešlé Harryho školy, kterou jí předal Brumbál – jako složky všech mudlorozených studentů – byly totiž záznamy, které nedávaly smysl. V prvních měsících Harry na otázky lehkých zranění, která mu například bránila při tělocviku, udával tresty od svých pěstounů, ale zhruba po půl roce už říkal totéž, co jí samotné. Ale protože vždy vypadal, že mu nic není a na nic si nestěžoval, i když si všimla, že nejí tolik, jako jiní chlapci v jeho věku, i v sedmém ročníku patřil k nejmenším. Ale stále to nechávala být.

Protože se z prázdnin zpočátku vracel do Bradavic s napůl zmizelými modřinami a novými jizvami, ptala se na ně. Říkal totéž, co vždycky, jen občas připustil, že má jeho bratranec trochu prudší povahu. To ji ukonejšilo. Nakonec, za léta své praxe zažila u mudlorozených dětí, že se při hrách se svými mudlovskými vrstevníky zranily, kouzelnické děti kouzlily a měly tudíž zranění jiného druhu.

Školní lékouzelnice si povzdechla a odešla do své kanceláře.

 

Profesor Brumbál v doprovodu jedné uplakané ženy a zamračeného muže zaklepal na dveře učebny lektvarů. Otevřel je zpocený zrzavý chlapec. Beze slova je pustil dovnitř. Tmavovlasý profesor seděl u stolu zamračený a zběsile škrtal. Teprve, když odložil další pergamen, hustě pokrytý červeným inkoustem, všiml si příchozích. Šlehl pohledem po zrzkovi, který vzadu cídil poslední lavici a tvářil se u toho jako otrok před pyramidami.

Severus byl překvapen. Vůbec neslyšel klepání, natož, aby ho ten pitomý Weasley informoval o hostech! Probodl ho pohledem, neušlo mu, že se kluk tváří jako boží umučení. V duchu se s pocitem zadostiučinění ušklíbl.

„Severusi,“ oslovil ho Brumbál, „jdeme z ošetřovny. Mluvili jsme s Harrym a Dracem.“

„Říkali něco zajímavého?“ opáčil Snape. Do řeči dospělých vpadl i Ron: „Co říkal Harry? Zlobí se na mě? Nenávidí mě?“

Severus si uvědomil, že je mu mladého Weasleyho skoro líto… A zároveň tušil, že mu bude odpuštěno… přinejmenším jeho černovlasým přítelem. Vzpomněl si na svůj hovor s Harrym, ten den, kdy pod Tajemnou komnatou objevili pravděpodobný poklad. Mluvili o nenávisti. Pamatoval si, že Harry řekl, že k němu necítí nenávist. A ujistil ho, že tohoto vášnivého pocitu je schopen. Severus byl rád, že to mezi nimi už není o nenávisti.

„Ne, pane Weasley,“ povzdechl si ředitel. „Bylo pro mě překvapení, že si Harry naopak dělá starosti o vás. Nechtěl se k vašemu trestu vůbec vyjádřit, prosil mě, abych byl shovívavý… Stále vás považuje za přítele…“ dodal a rychle pohlédl na Severuse. Ten měl zamyšlený výraz. Když postřehl zájem svého nadřízeného, nahodil svůj obvyklý chladný obličej. Protočil oči, jakmile spatřil, jak se na něj ředitel chápavě usmál.

„Ale stejně mě potrestáte,“ hlesl Ron se sklopenou hlavou. „Že jo?“

„Je mi líto, chlapče, ale musím,“ pokýval hlavou Brumbál. „Harry mě, stejně jako Draco, požádali o shovívavost. Ani jeden z nich si nepřeje vidět tě ve vězení, které je mnohem horším ekvivalentem trestu, se kterým souhlasí i tvá rodina. Předpokládám, že i ty budeš spokojen, Severusi,“ otočil se ředitel na lektvaristu. Ten si založil ruce na hrudi a zatvářil se tázavě.

„Dočasné vyloučení a složení Závazného slibu po zbylou dobu studia,“ odpověděl ředitel. Z Ronova směru se k Severusovým uším doneslo žalostné zakvílení.

„Je to to nejrozumější, Rone,“ ozval se Arthur Weasley, „za dané situace. Studovat budeš doma.“

„Budu vám posílat soupis učiva, které musíte zvládnout, pane Weasley,“ pronesl Brumbál. „Po Vánocích se vrátíte do školy, o pololetních zkouškách budete vyzkoušen ze všeho.“

„A ten Závazný…?“ zeptal se Ron sklíčeně. „Co je to za slib?“

„Tímto slibem se zavážete, odpřisáhnete na svou magii, že po dobu studia nezvednete hůlku proti spolužákovi… či profesorovi,“ odvětil Snape. „Je to druh magické smlouvy, jejíž porušení by vás samotné potrestalo. Ale řediteli,“ otočil se na čaroděje, „navrhoval bych ještě dodatek: Po návratu by měl být mladý pan Weasley v podmínce. Pro jistotu.“ Severus ignoroval Ronův vražedný pohled a čekal na ředitelův verdikt.

 

„Byl bych moc rád, kdyby to nebylo třeba,“ ozval se posmutněle hlava Weasleyovic rodiny, Arthur. „Ale náš syn se očividně nedokáže kontrolovat. Nikdy jsme nechovali vůči rodu Malfoyů vřelé city, ale že bude jeden z nás schopen sáhnout k černé magii, aby si vyřídil účty… Já s tou podmínkou souhlasím. Molly?“ podíval se na svou ženu, která už ovládala své slzné kanálky a přikývla. „Pro jistotu,“ uzavřela to. „Kdy si máme Rona odvést?“

„Co třeba hned?“ navrhl jízlivě Severus.

„Chci vidět Harryho,“ ozval se zase nejmladší zrzek. „Musím s ním  mluvit, musí vědět, že jsem nechtěl…“

„Teď už to nejde, chlapče,“ namítl Brumbál a začal Ronovi tykat. „Harry už dostal Bezesný spánek a dříve než zítra se neprobudí. A nemohu dovolit, aby ses v zájmu bezpečnosti – především tvé – vrátil na kolej a přespal tam. Jistě si dovedeš představit reakce svých spolužáků.“ Ron si připomněl ty dva havraspárské zamilované, které potkal cestou do sklepení. Vybavily se mu pohledy plné strachu. Opravdu nechtěl vidět stejný strach v očích ostatních nebelvírů… Například Hermiony. A těžko se mu věřilo, že by ho Harry hájil, po tom, co udělal. Natož, aby věřil, že se ho zastával jeho původní cíl – Malfoy. Ale nejhůř mu bylo při pohledu na rodiče. Nepříliš často viděl matku plakat, většinou to bylo radostí či dojetím… A snad nikdy to nebylo kvůli němu. Do školy se vrátí po Vánocích, uvědomil si. Odkašlal si a zašeptal: „Tím pádem asi nehrozí, že by k nám Harry a Hermiona přijeli na Vánoce, že jo?“

„To záleží na nich, chlapče,“ zavrtěl hlavou Brumbál. „Pošlu skřítky, aby zabalili tvé věci, ty teď odcestuješ s rodiči. Bohužel ti nemohu povolit loučení.“

„Stejně by mě všichni nejspíš asi prokleli,“ hlesl Ron. Práci už měl hotovou, jen uklidil čistící prostředky do komory a se sklopenou hlavou se připojil k rodičům. Ještě pohlédl na starého čaroděje. „Je mi to fakt líto, pane,“ zašeptal. „Můžu Harrymu aspoň napsat dopis?“ Ředitel přikývl. „Přemístíte se do Doupěte krbem v ředitelně,“ oznámil manželům Weasleyovým. „Před odchodem můžete napsat dopis, zítra ho Harrymu předám. Severusi, půjdeš s námi?“ nabídl profesorovi. Muž zamítavě potřásl hlavou: „Ještě musím zkontrolovat jeden lektvar… Rozloučíme se teď. Arthure, Molly… Škoda, že to dopadlo takhle. Bylo mi jasné, že se Nebelvíři s mými hady nesnáší, ale až takové následky jsme neočekávali nikdo.“

„Jsem ráda, že je ten chlapec od Malfoyů v pořádku,“ ozvala se Molly. „I když je to Harryho zásluha. Mohlo být mnohem hůř. Nashledanou, Severusi.“

„Nashledanou, Severusi,“ připojil se i její manžel. „Děkujeme, žes nepožadoval přítomnost bystrozorů.“

 

Severus jen přikývl. Weasleyovi vyšli ven, lektvarista zadržel ředitele, než vykročil za nimi. „Před nimi jsem to nemohl říct, Albusi,“ šeptl. „Pan Potter mě na ošetřovně požádal, abych ti něco vyřídil. Chtěl ti to říci, až za tebou po večeři půjde, což nestihl.“

„A o co jde?“ zpozorněl ředitel. Harry nic nenaznačil, když za ním přišel, možná to ale souviselo s tím, že nebyli sami…

„Harry říkal, že objevil něco, co souvisí s tím, co jste objevili naposledy. To zrcadlo ve věži,“ připomněl mu lektvarista.

„Skutečně?“ podivil se Brumbál. „To jsem zvědav. Zítra za ním zase zajdu, promluvím s ním. Děkuji za vyřízení, Severusi. Dobrou noc.“

„Dobrou noc, řediteli,“ popřál mu mladší muž. Jakmile osaměl, posadil se ke zbývajícím pergamenům. S povzdechem sáhl po brku a začal proškrtávat další esej.

 

Komentáře: 23. Zločin a trest Rona Weasleyho

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano (21)
95%

Ne (1)
5%

Mohla být lepší (0)
0%

Celkový počet hlasů: 22