22. Vlkodlačí vzpomínky a Weasley na válečné stezce

Otylá dáma v růžových šatech si zrovna cvičila stupnici, Harry litoval, že nemá čtyři ruce, své dvě měl plné. Hlas Růžové dámy doslova tahal za uši, chtěl si je zacpat.

         „Prosííím,“ zaúpěl. Konečně přestala dáma na obraze s popěvky a zadívala se na Harryho. „Ano?“ zeptala se.

         „Ďáblovo osidlo,“ oznámil jí otráveně. Dáma si povzdechla a za obvyklého hudrování otevřela vchod do nebelvírské společenky.

 

         Harry se zarazil, zevnitř se totiž linul pořádný hluk. A ne ten, co ohlašuje halasnou zábavu. Znělo to spíš jako válečná vřava. Harry si vzpomněl na Ronovo rozhodnutí nesnést ve své blízkosti chudáka Nevilla. ‚No, budu do toho muset skočit. Draco tu není, aby ho ochránil.‘  Vešel… a bleskově uhnul, do zdi, kde před momentem stál, uhodila kletba, až se na zem snesla omítka.

         „Zbláznili jste se!“ zařval. „Co se tady děje?!“ Místností se rozlehlo ticho. Byla plná lidí a v jejím středu rozkohoutěný zrzek, kterému ladily vlasy s tváří, zrudlou vzteky.  Zíral na hrdě stojícího Nevilla a v ruce svíral hůlku. Pak šlehl pohledem po Harrym.

„Pořád si myslíš, že to je v pořádku?“ vyštěkl. „Víš, kde byl odpoledne? A S KÝM?“

Ach bože,‘ šlehl Harry pohledem k Nevillovi. ‚O co jsem přišel? Chvíli se zdržím ve sklepení…‘ Zadíval se do hnědých očí Zmijozelova milence a tázavě zvedl obočí.

 

Nevillovi přeběhl mráz po zádech, když mu to gesto připomnělo jistého profesora lektvarů… „Tak povídej,“ vyzval ho Harry. „O co jsem přišel?“

„No, po Obraně jsem šel do Komnaty nejvyšší potřeby,“ přiznal Neville. „A Ron nás pak viděl odcházet.“

„Nejen odcházet!“ vyprsknul Ron opovržlivě. „Muckali se!“

„A ty jim závidíš, nebo co?“ opáčil Harry. „Maj se rádi, přej jim to!“

„Zbláznil ses?“ zařval Ron. „Sakra, s Malfoyem! Je zhanobenej celej Nebelvír!“

„Jééžiš,“ povzdychl si Harry. „Za chvíli ti začne vadit, že jsou oba lidi. Sakra, co je tobě do cizích vztahů? Ohrnuje někdo nos nad tvým?“

„Harry, posloucháš se?“ vyjevil se Ron a ostatní Nebelvíři zmateně koukali z jednoho na druhého. Po chvilce se odvážil ozvat Seamus: „Harry, je fakt, že kdyby to nebyl zrovna Malfoy…“

„Proboha živýho,“ zasténal Harry a hodil si brašnu na pohovku. „Hele, ani já úplně nezapomněl na ty roky nenávisti mezi mnou a Dracem,“ nepřeslechl to zoufalé zaúpění směrem od Rona, když vyslovil Zmijozelovo křestní jméno, „a ze začátku se mi nechtělo věřit, že by se tak rychle změnil.“

„Harry…“ ozvalo se hlesnutí od Nevilla, střelil k němu pohledem. Pak pokračoval: „Ale některý věci prostě člověka trochu změní. Draco si od Voldemorta hodně vytrpěl.“

„Jak to víš?“ opáčil Ron. „Jestli věříš, co ti nakecá…“

„Viděl jsem to,“ odvětil Harry klidně. „Vzpomínku na slyšení u Hadího ksichta. Draco se odmítal podílet na mučení zajatců a málem ho za to zabili. Opustil rodinu, aby se nemusel stát Smrtijedem, je na té dobré straně, myslím, že to říká dost! To, co komukoli z nás udělal dřív, byly klukoviny a nezaslouží si, abychom ho natrvalo odepsali! My bysme taky chtěli druhou šanci!“

 

Nebelvírskou společenkou se neslo ticho. Napjaté, těhotné očekáváním výbuchu. Harry se rozhlédl, na většině tváří zahlédl rozpaky, na jiných zamyšlení… V Nevillových očích zářil vděk, ale když pohlédl na Rona, který očividně zuřil, Harryho poprvé napadlo, jestli tohle není TA vážná věc, která by mohla jejich letité přátelství ukončit.

„Rone,“ začal, ale zrzek zvedl ruku. „Mlč, Harry. Promiň, ale nesouhlasím s tebou. Tyhle tvoje názory musím napřed strávit, pak uvidím.“ Prošel uličkou spolužáků, Nevilla okatě ignoroval. Zastavil se před Harrym. „Změnil ses, kámo,“ oznámil mu a prolezl průchodem ven.

„Sakra,“ zašeptal černovlásek a promnul si tvář. Pak vzhlédl. „Ještě někdo si myslí, že se mýlím a na Nevillově vztahu je něco špatnýho?“ Společenkou proběhl šum. Pak si vzal slovo Colin Creevey: „Harry… Ty si jseš jistý, že Malfoyovi můžeš věřit?“

„Řeknu ti to takhle,“ podrbal se Harry na nose, „kdyby mi Draco řekl, že se chce podívat do Zapovězenýho lesa na Akromantule, šel bych s ním. Svěřím mu svůj život, když na to dojde. Neville je přece můj kamarád a nebojím se o něj, když je s Dracem. Prostě… věřím mu.“

„Pro nás to asi nebude tak snadný, Harry, víš,“ řekl zamyšleně Dean Thomas. „Nám Malfoy nedal žádnej důvod mu věřit. Ale věřím tobě. Zažil jsi toho dost, abys poznal, koho můžeš počítat mezi přátele. Ehm, počítáš ještě pořád Rona?“

„Ano, samozřejmě,“ kývl Harry. „Mrzí mě, že se tak zaslepeně drží svýho, ale má právo na svůj názor. Jen je mi líto, že se kvůli tomu hádáme. Ale vždycky to bude můj nejlepší kámoš.  Ale Draco je taky přítel. Kromě toho i bratranec. Přes rodinu mýho táty. Zjistil jsem to nedávno.“

To vyrazilo dech veškerému přítomnému osazenstvu Nebelvíru a nikdo už ani necekl. Kromě děvčat, které myšlenka na Nevillův vztah s kolejním nepřítelem očividně uchvátila. 

„Hele, Neville,“ vložila se zvědavá Levandule, „vážně spolu chodíte? Nebo je to jenom… víš co… nezávazně?“ Ostatní se zatvářily nedočkavou zvědavostí.

„Myslíme to vážně,“ odvětil oslovený Nebelvír. „Miluju ho a on mě.“ Nato většina dívek rozněžněle zavzdychala a kluci se víceméně rozesmáli. Harry spolužáky pozorně sledoval, neviděl snad nikoho, kdo by se tvářil nebo choval negativně. Pak se podíval na Nevilla. Ten se na něj šťastně a vděčně usmál.

 

Harry si oddechl, vzal si brašnu a zamířil nahoru do ložnice. Byla prázdná, tak se s úlevou složil na postel a zavřel oči. Hlavou mu vířily myšlenky v tak neuspořádaném víru, že stejně nevěděl, co jsou zač. Prostě chvíli odpočíval.

Po chvíli ho ale vyrušilo jakési ťukání. Zavrčel, ale neustávalo. Už naštvaně se nadechl nosem a otevřel oči. Ťukání se ozývalo dál. Harry chtěl jít otevřít dveře, když si všiml, jak malá hnědá sova z posledních sil ťuká do okna. Šel ho rychle otevřít.

Sova vlétla do okna a než Harrymu odevzdala malý balíček, naštvaně ho klovla. „Jau!“ vyjekl a podrbal se na potrefeném místě. „No, tak promiň!“ omluvil se jí. „Vím, že mi to trvalo! Děkuju,“ vzal si balíček, sovu podaroval pochoutkou a nedočkavě ho rozbalil. Na malém lístku spatřil vzkaz: ‚Pane Pottere, odvažuji se Vám zapůjčit svou Myslánku. Nebojte se, své vzpomínky jsem odebral. Podívejte se na své rodiče. P.S. Myslánku chci zpět vcelku, S. Snape.‘

„No páni!“ vyhekl Harry užasle. „Snape mi půjčil Myslánku? Pak kdo se tu změnil.“ Opatrně ji vybalil z papíru, sama se zvětšila. Podíval se na sovičku: „Odnesla bys odpověď?“ Pták zamával křídly, ale zůstal sedět.

Harry rychle vyhrabal z brašny kousek pergamenu a odepsal: ‚Pane profesore, mockrát děkuju za půjčení, slibuju, že budu opatrný. Vrátím ji brzy. H.P.‘ Lístek složil a připoutal sově k pařátku. „Tak, odnes to profesorovi. Děkuju, malá.“ Otevřel okno, sova vyletěla a snesla se dolů.

 

Nebelvír vzal zapůjčenou magickou misku do dlaní, opatrně, jakoby byla z křišťálu a nesl ji na postel. Hezky se tam uvelebil, aniž si to uvědomil, závěsy zatáhl stínovou magií a přivolal si dárek od svých kmotrů.

Teď uvažoval, na čí vzpomínky se podívá nejdřív. Oba měl rád, Siria i Remuse. Nakonec nechal rozhodnout náhodu. Položil lahvičky se vzpomínkami na pelest, zavřel oči a vybral si poslepu.

Druhé vzpomínky uložil do krabičky, zvolenou lahvičku otevřel a obsah nalil do Myslánky. Chvilku se díval, jak se tam mléčně třpytivý obsah víří a sbíral odvahu. Na moment ho napadlo, čeho se vlastně bojí… Ještě se podíval, na čí vzpomínky se bude dívat… Na dně lahvičky zahlédl písmeno R. ‚Remus,‘ usmál se Harry. ‚Tak se na to koukneme.‘ A váhavě ponořil tvář do Myslánky.

 

Krátce přetrpěl nepříjemný pád do hlubin vzpomínek. Pak, když konečně ‚dopadl na dno‘, rozhlédl se. Pak se usmál.

 

Byl ve vlaku. Bradavický expres mířil do školy, to poznal podle krajiny ubíhající za okny. Zaslechl známé zacinkání – blížila se paní s vozíkem cukrovinek. Z blízkého kupé se bleskově vyhrnuli dva chlapci v hábitech – černovlasý a hnědovlasý s brýlemi. Harry zatajil dech, v očích ho zaštípalo. ‚Táta… Sirius…‘ Pak z kupé vykročil třetí chlapec. Dost hubený, plavě hnědé vlasy. ‚Remus…‘

 

Harry si je dojatě prohlížel, skoro nevnímal, co se vlastně okolo děje… Všiml si, že jeho otec a kmotr si koupili dost slušnou zásobu sladkostí, Remus pouze čokoládovou tyčinku. Jeho čisté, ale viditelně obnošené šaty prozrazovaly jistou chudobu. Harry je chtěl následovat zpět do kupé, když postřehl další blížící se studenty. Jeden z nich byla dívka v mudlovských šatech. Zelené oči se jiskřily smíchem, ohnivé vlasy ve dvou dlouhých copech se leskly. Doběhla k vozíku a ohlédla se na chlapce za sebou. „Seve!“ zvolala. „Tak co si dáš?“

Harry zůstal zírat. „Mami?“ Nevěřícně jí koukl za záda… Ne. Byl to on. K jeho matce se s mírným úsměvem a jiskřivýma očima blížil jedenáctiletý Severus Snape.

 

Najednou se vzpomínka zavířila, nahradila ji jiná.

 

Harry se ocitl na stupínku vedle McGonagallové, o třicet let mladší Minervy McGonagallové, musel říct. Ji si prohlédl jen krátce, po chvíli věnoval pozornost shromážděným prvákům pod stupínkem. Hledal matčiny rezavé copy, tušil, že budoucího Mistra lektvarů najde v její blízkosti. Teď si všiml, že v houfu černě oblečených nováčků je i povědomá bělovlasá kštice. Poznal, kdo to je. ‚Malfoy,‘ pomyslel si znechuceně.

Black, Sirius!“ zvolala ředitelka Nebelvíru. Ze skupiny se vymotal rozesmátý černovlásek. Blýskl pohledem po omšelém klobouku v rukou profesorky a tváře se vážně, usedl na stoličku. Harry na něm poznal nervozitu, podle sevřených rtů. Které se vzápětí roztáhly v úsměvu, když Moudrý klobouk nahlas vykřikl: „Nebelvír!“

Sirius hrdě sestoupil k nebelvírské tabuli a nespouštějíc oči ze svého obrýleného kamaráda se usadil na kraji. Na rozdíl od něj si Harry byl vědom, že z něho naopak nespouští pohled jistý mladý vlkodlak. Když uslyšel jméno: „Evansová, Lilian!“ věnoval opět pozornost zařazování. Veselá zrzečka rovněž skončila v Nebelvíru. Po několika neznámých jménech uslyšel Harry opět jedno známé.

Malfoy, Lucius!“ I teď, když věděl, že je to malý kluk a tohle je pouhá vzpomínka, naskočila Harrymu husí kůže. Arogantní, bělovlasý chlapec (hodně podobný svému budoucímu synovi) se pyšně usadil na stoličce a aniž se Klobouk stačil dotknout jeho dokonalého účesu, všichni uslyšeli hlasitý výkřik: „Zmijozel!“ První Zmijozel toho večera.

Pak začala padat povědomá jména jako Crabb, Goyle, Rosier, Rockwood, Nott, Parkinson a podobně. Harry ale čekal na jiná.

Lupin, Remus!“ a „Nebelvír!“ Harry se na svého druhého kmotra usmál, i když věděl, že ten ho nevidí… A čekal dál.

Potter, James!“ Na hnědé rozježené vlasy dosedl Moudrý klobouk, hnědé chlapcovy oči vyhledaly pohled už zařazeného černovláska… A s neskutečnou úlevou se zavřely, když ho klobouk zařadil do Nebelvíru. Harry se usmíval, šťastný za ně. Chtěl sejít ke stolu, blíž k nim… Ale pak si to rozmyslel, když uslyšel poslední jméno: „Snape, Severus!“

Harry se podíval na svou mladičkou matku, se zaťatými pěstmi se dívala do bledou tvář svého kamaráda. Zelené oči se vpíjely do onyxových, chvilička před zařazením Harrymu najednou připadala nekonečná – i přestože věděl, jak bude verdikt znít.

Zmijozel!“ vykřikl klobouk konečně. A v očích obou Harry uviděl lítost a zklamání, tak silné, že ho cítil jako vlastní.

 

Když kolem něj zavířila nová vzpomínka, vzpamatoval se. Dál pozoroval zážitky svých rodičů a kmotrů a v jeho nitru vířily emoce. Sledovat dětství těch, které, ač vlastně dobře nepoznal, ale miloval je, bylo nádherné a bolestné zároveň. 

A nepřiznal by to, ale dívat se na mladého Snapea se mu taky líbilo. A nepřestával si klást otázku, co mladého sympatického Zmijozela, který byl očividně dobrým přítelem jeho matce, která se Remusovi často tajně zpovídala, změnilo v nevrlého, zatvrzelého lektvaristu. ‚Byli to Pobertové, nebo až Voldemort?‘ říkal si. ‚Nebo všichni dohromady?‘

Tušil, že Remus nechtěl, aby Harry viděl, jak Pobertové Snapea tyranizují a tak jeho vzpomínky obsahovaly minimum jejich nelítostných žertíků. Některým se ale nevyhnul, Harry z toho měl dojem, že se Remus pokoušel ukázat profesora z té lepší stránky, jakou znala a očividně měla ráda Lily. I on ji částečně začínal poznávat, byl za to rád.

 

Mezi mnoha vzpomínkami na léta v Bradavicích na Harryho zapůsobilo hlavně několik, mezi jinými například svatba rodičů. Harry pozorně sledoval kouzelnický obřad, který nevedl nikdo jiný než Albus Brumbál.

S dojetím poslouchal sliby svých rodičů, blahopřání svědků a příbuzných…  A pak, když vážný obřad vystřídalo radostné veselí, Harry se rozhlížel po známých i neznámých tvářích. Dokonce uviděl i mladou tetu Petunii ve společnosti staršího muže a ženy z jejich hovoru a tetiny křečovitosti, s jakou se obou držela a odmítala se od nich vzdálit, mu bylo jasné, že jsou to jeho prarodiče Evansovi, které nezažil. A starší muž, tak podobný Jamesovi s rozježenými, mírně prošedivělými vlasy ve společnosti štíhlé, křehce vypadající ženy, byli určitě dědeček Potter a babička Dorea, rozená Blacková.

Harry se cítil podobně, jako když se v prvním ročníku díval do zrcadla z Erisedu. Nemohli ho vidět, on se nemohl dotknout, promluvit s nimi… Přesto… byl se svou rodinou, sdílel ty nejšťastnější chvíle se svými nejdražšími… Trochu ho překvapilo, že mezi hosty zahlédl i Snapea. Už chladně vážnou tvář chvílemi prozářil už i jemu známý úsměv, třeba když tančil s Lily, nebo hovořil s Evansovými (vyjma Petunie, která se na něj nenávistně mračila).

Pobertové se v tento slavnostní den krotili, Harry tušil, že to od nich muselo vyžadovat neskutečné sebeovládání. Zřejmě ani oni, ani Snape, nechtěli Lily zkazit její velký den.   

 

Teď byli v pokoji, který Harry nepoznával. Velký salon, i uprostřed noci (podle tmy za okny a ručiček na hodinách) osvětlený svíčkami a ohněm v krbu, působil útulně, ale tři dospělí muži si toho nijak neužívali.

Mladý dědic rodiny Blacků a sympatický vlkodlak po jeho boku neklidně pozorovali viditelně rozrušeného muže s brýlemi.

Harry si uvědomil, že James vypadá vlastně docela vyděšeně. ‚Co se proboha děje? Bojí se snad bouřky?‘ zapochyboval, když uslyšel vzdálené zaburácení.

Už bude půlnoc,“ prohodil Remus. James a Sirius vzhlédli ke starým hodinám v rohu. „Ještě deset minut,“ zasténal James. „Myslíš, že se to stihne?“ Všichni tři začali hypnotizovat hodiny, Harry nevěděl, jestli se snaží čas popohnat, nebo zmrazit… A na co vlastně čekají?

Zaburácel nový hrom a nastalé ticho rozčísl zvuk, který Harry neočekával, hlasité zakřičení. Muži vyskočili a zaposlouchali se. Vzápětí se ozval znovu a Harry v něm poznal dětské zaplakání. Konečně mu došlo, co je tohle za vzpomínku – tuto noc se narodil. Proto byli všichni tak nervózní…

James vyšel ze dveří, zbylí nedočkavci nevydrželi sedět, Sirius začal přecházet a Remus si stoupl k oknu a sledoval bouřku. Po delší chvíli se muž s pyšným úsměvem vrátil, s vrnícím uzlíčkem v náruči. Pohlédl na své nejbližší přátele a hrdě prohlásil: „Máme syna, kluci. Tohle… je náš Harry.“ A pokynul Siriovi, aby se posadil, vkládajíc mu do rukou chlapečka s čupřinkou černých vlásků. Potom přišel na řadu Remus. Harry byl dojatý, když viděl, jak je šťastný a nervózní, očividně v životě nedržel žádné dítě…

Se slzami v očích Harry sledoval otce, své milované kmotry a – sám sebe. Vypadali tak šťastní (i když, právě narozený uzlíček to ještě nevnímal).  

Z dojemné chvíle je vyrušila mladší madam Pomfreyová. Vypadala, že nerada ruší jejich nadšení, ale pak se do toho vložila s tím, že si chlapeček musí odpočinout. Remus se rychle dotázal na šťastnou maminku – Poppy odpověděla: „Je vyčerpaná, ale zvládla to skvěle. Brzy bude v pořádku, teď si ale musí oba odpočinout.“ Takže malého odnesla zpět k matce.

Je nádherný, Dvanácteráku. A jak jste přišli na jméno Harry?“ zajímal se Sirius. „Neměla se narodit holka?“

To je jméno po Lilyině otci,“ vysvětlil James. Rozhodně netušil, že jeho téměř dospělý syn bude lapat po dechu šokem. ‚Měl jsem být holka?‘

Je ti hrozně podobný, Jamesi,“ poznamenal Remus všímavě. „Jsem zvědavý, jak se mu vybarví oči…“

Doufám, že je zdědí po Lily,“ zadoufal čerstvý otec. 

 

Nového víru, jak vzpomínka mizela, Harry využil k tomu, aby se trochu vzpamatoval. Ačkoliv tady maminku neviděl, bylo to velmi dojemné a ze všech přítomných cítil radost a lásku. Vždycky mu to říkali a on tomu věřil… věřil, že ho rodiče milovali. Ale přece jen, cítit rodičovskou lásku aspoň takto, zprostředkovanou vzpomínkami, bylo něco jiného. Harry byl šťastný.

 

Nové zavíření, nová vzpomínka.

Harrymu se zhouplo srdce, když ji poznal. ‚Tak to nebyl jen sen…‘

Díval se na malého černovlasého chlapečka sedícího na hustém koberci, jak se směje a tleská ručičkama, protože kolem něj v kruzích pádil malý jednorožec – kouzelně oživená, asi stopu vysoká hračka.

Harry se rozhlédl – i když si ze snu na jednorožce nepamatoval, to ostatní tu bylo. Otec, Remus a Sirius stáli u okna a šťastně se usmívali na veselé dítě na zemi. Na stolku vedle stála konvička s čajem, šálky, dětská lahvička a samozřejmě, vysvětlení, proč se dnes všichni sešli – krásný dort s jednou svíčkou uprostřed. Harry měl první narozeniny.

Nebelvír se nad něj naklonil, na světle zelené třpytivé polevě si přečetl nápis Všechno nejlepší k prvním narozeninám, Harry! Jen při tom pohledu se mu sbíhaly sliny. Pak zaslechl matčin hlas. „Ke stolu, pánové! Je čas na dort!

Harry se otočil, právě včas, aby viděl, jak ho matka zdvihá do náruče a otec a kmotři ho škádlí. Pak začali dospělí zpívat: „Hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí, zdraví! Hodně štěstí, drahý Harry, hodně štěstí toobě!

Malý oslavenec ještě nechápal, že by měl sfouknout svíčku a něco si přát. To udělali dospělí, sfoukli plamínek a  určitě měli v zásobě i přání. Harry by si přál vědět, jaké…

Najednou si vzpomněl, že když se mu tahle vzpomínka zdála, něco ho zaujalo. Zahleděl se zblízka na matku, zrovna rozdělovala kousky dortu na talířky a Sirius držel malého Harryho na klíně, zatímco jej otec a Remus bavili ostatními hračkami.

Za chvíli se Harry začal vznášet, pryč od své rodiny. Pochopil, že to byla poslední vzpomínka, ta nejhezčí a rozhodně nejužitečnější, ale i tak ucítil bodnutí stesku. Přál si mít víc času se svou rodinou. Prudce oddechující a s bušícím srdce vypadl z Myslánky na postel. Na chvíli si lehl a přemýšlel.

 

Byl si jistý. Tohle bylo ono, ten přívěsek, který viděl v podivném zrcadle v jedné z bradavických věží… Wyrdští draci, tak tomu říkal Brumbál. Symbol dračí magie, kterou ovládal Merlin… Harry neřešil, proč ho nosí – nosila jeho matka na krku, ani se neptal, kde ho vzala. Uvědomoval si pouze, že tohle musí říct Brumbálovi. A rychle. On přece musí vědět, kam se poděly osobní věci jeho rodičů, ne? Nevzpomínal si totiž, že by viděl cokoliv mimo peníze ve svém trezoru u Gringottů.

Vstal, přemístil vzpomínky z Myslánky zpět do lahvičky a s vděčnou opatrností oboje patřičně uklidil. Těšil se i na Siriusovy vzpomínky, ale teď nebyl čas… Zrovna vykročil ke dveřím, když dovnitř vběhla Hermiona.

„Harry! Tak tady jsi!“ zvolala. Harry zpozorněl. „Něco se stalo?“ zeptal se neklidně. Vzpomněl si, že jeho kamarádka u předešlého nevillova pranýřování nebyla a teprve po návratu na kolej se to musela dozvědět. Musí být dost rozrušená.

„Všichni říkali, že jsi se postavil za Draca Malfoye, rozhádal ses s Ronem…“ vychrlila na něj. „Je to pravda? Rozhodl ses nás opustit? Proto Ron tak zuřil?“

„Ano, ne  a ne,“ odvětil Nebelvír. „Je pravda, že jsem na Dracově straně, co se týče současnosti. Nikoho neopouštím a myslím, že Ronovi leží v žaludku víc to, že Neville chodí se Zmijozelem a to, že já s tím nemám problém, než že by si myslel, že vás opustím. Pořád jsem Nebelvír, pořád jste mí přátelé a mám vás rád. Ale nebudu si přátele vybírat podle toho, jestli se to okolí líbí nebo ne. Mám vlastní rozum.“

 

Hermiona na něj chvíli koukala poměrně vyjeveně. Už spolu dlouho pořádně nemluvili, takže ji tahle řeč, která měla hlavu i patu a zněla tak dospěle, poněkud zaskočila. Ale souhlasila s ním, proto jen řekla: „Myslím, že máš pravdu. Bylo jen velké překvapení, slyšet všechny ty dohady… A taky jsem slyšela, že jsi tvrdil, že je Malfoy tvůj bratranec…“

„To je pravda,“ potvrdil Harry. „Tátova matka byla Dorea Blacková. Dracova prateta. Jsem teda příbuzný i se Siriusem a bohužel i jeho šílenou sestřenkou,“ zamračil se. „Ne s Malfoyem starším, díky Merlinovi za ty dary.“

„Dobře,“ pípla dívka, i tohle na ni už byla silná káva. Tak změnila téma: „Harry, když jsem šla z knihovny, zastavila mě McGonagallová. Máš se po večeři stavit v ředitelně, profesor Brumbál ti něco chce.“ Harry si okamžitě vzpomněl na Brumbálův slib, že mu obstará poštovní skříňky. Stejně se rozhodl mu říct o všem, co zjistil, jak svůj nově objevený talent, tak zmínku o šperku, který nosila jeho matka a který se pozoruhodně podobá medailonu ze zrcadla.

„Po večeři?“ podivil se. „To už je tolik hodin?“

„Jo, už je čas jít do Síně,“ kývla Nebelvírka. „Ron už tam určitě bude. Půjdeme?“

Vyrazili z ložnice, ale cestou si Hermionu odchytly Levandule, Padma a Parvati, tak se dohodli, že se sejdou až u jídla.

 

Harry scházel po schodišti a za hlubokého zamyšlení nad věcmi, které objevil se blížil k Velké síni, když tu najednou uslyšel zuřivou hádku.

„…tak sis vybral snadnou oběť, ty zmijozelskej parchante, co?!“ soptil známý hlas. „Každej ví, jak je Neville naivní! Nikdo jinej z Nebelvíru by ti na to neskočil! Cos mu udělal? Lektvar, nebo Imperio?!“ prskal Ron už skoro nepříčetně, hůlku namířenou na blonďatého Zmijozela, který stál pár kroků před Harryho schodištěm.

Harry spatřil na protějším schodiště zděšeného Nevilla, jak se snaží probojovat mezi čumily… Pochopil, o co se snaží, dostat se k Dracovi dřív, než se Ron neudrží… Ale měl pocit, že to nestihne, zrzkova sebekontrola už mlela z posledního. A Dracovo odseknutí jen přililo olej do ohně: „Nemám důvod používat na Neva lektvar a už vůbec ne Imperio! Miluju ho a nestydím se za to!“

„Něco to být muselo, když za tebe najednou bojuje i Harry! Tak se braň, ty fretko prolhaná!“ zavřískl Ron a ve stejném okamžiku, kdy Harry zdolal poslední schod, mávl hůlkou a vyštěkl kletbu: „Sectusempra!“

Harry bleskově odstrčil Draca z cesty, ale sám už se červenému paprsku nestačil vyhnout, kletba ho plně zasáhla a odhodila na nejbližší stěnu. Vzduch se naplnil pachem krve, černovlasý chlapec se po zdi sesul na zem. Jeho hábit, potrhaný kletbou a bílý mramor se zbarvil krví, na krku a rukách se objevily rány. Nejvážněji však vypadalo zranění na hlavě, černé vlasy se vlhce leskly, Nebelvírova tvář se barvou téměř nelišila od mramorové podlahy a zvětšující se loužička krve na zemi se nedala přehlédnout.

 

Harry pomalu ztrácel vědomí, v závrati nedokázal ani vnímat bolest. Zrak se mu zakalil. Mezi zděšeným dívčím ječením slyšel výkřiky: „Harry!“ a „Bože, zavolejte někoho!“ „Weasley, ty jsi zešílel!“ Do toho silný, autoritativní hlas zařval: „Expeliarmus!“

Poslední, co Harry viděl, než se propadl do bílé mlhy, byly sametové, černé oči. 
 

 

Komentáře: 22. Vlkodlačí vzpomínky a Weasley na válečné stezce

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano (30)
100%

Ne (0)
0%

Mohla být lepší (0)
0%

Celkový počet hlasů: 30