19. Hádanka v zrcadle

Harry se zadumaně přehraboval ve snídani, naprosto nevědoucí o podezíravých pohledech svých dvou nej kamarádů. Natož, aby si povšiml, že ho od profesorského stolu sledují dva páry očí – modrých a černých.

         Přemýšlel o svém nočním výletu. Stále cítil nutkání podívat se tam nahoru, kam zatím ani Brumbál nehodlal zajít. ‚Rozhodně ne se mnou,‘ napadlo ho. ‚Co když má v plánu se tam podívat beze mě? No, hlavně, aby mě nenačapal… Moment, vždyť beze mě neotevře Komnatu!‘

Najednou ho z myšlenek vytrhlo mrazení za krkem. Narovnal se a pronesl: „Dobré ráno, profesore.“ Pak teprve se ohlédl.

Ten pohled na ohromeného lektvaristu stál za to. Bohužel se vzpamatoval rychle a překvapený výraz nahradila obvyklá nicneříkající maska.

„Dobré ráno, Pottere,“ odvětil profesor chladně. „Dostavte se po snídani do mého kabinetu, probereme některé okolnosti vaší včerejší lekce.“ Na odpověď si nepočkal, elegantně se otočil a s vlajícím hábitem opustil Síň.

 

„Co myslíš, že s tebou bude probírat, Harry?“ zajímal se Ron skoro nesrozumitelně, jak ho ani Snapeova návštěva nezbavila chutě k jídlu, nepřestal se ládovat. Harry jen v duchu protočil oči, následovala suchá odpověď: „Slyšel jsem tolik, co ty, Rone, takže těžko říct.“

Zrzek se na kamaráda zamračil, tahle odpověď mu rozhodně nestačila. Dívka s huňatými vlasy se nadechla k otázce, tu už Harry radši utnul rovnou: „Ne, Hermiono, vážně nevím, co mi chce!“ Trochu prudčeji odložil lžíci a talíř se zbytkem ovesné kaše odstrčil. Pak bez dalšího slova vyrazil od stolu.

„Myslím, že je všechno při starým,“ poznamenal Ron docela uklidněně, „Harry vypadá stejně otráveně, jako pokaždý, když po něm Snape něco chtěl.“

 

Hermiona ani nemrkla, natož, aby něco řekla. Nemínila svému příteli vysvětlovat, proč si myslí, že jejich společného kamaráda takhle neotrávil profesor lektvarů, ale oni dva. Stejně jako tuto domněnku se snažila spolknout i hrdlem stoupající hořkost. Začínala mít pocit, že Harry je na jiné cestě, než ona s Ronem. Že se, zatímco byly prázdniny, od nich na nějaké křižovatce oddělil a jde dál sám. A ji to mrzelo. Nevěděla, co má dělat. Smutně se za černovláskem dívala, dokud nezmizel za dveřmi. Pak sklopila oči ke své snídani. Ani si nevšimla zkoumavého pohledu Nevilla Longbottoma.

 

Harryho vztek přešel, než došel ke dveřím Síně, ale vrátit se ke stolu už nechtěl. Dokonale ho přešla chuť. Začínal uvažovat, že na další jídlo půjde přímo do kuchyně, jen aby se vyhnul otázkám svých přátel. Byl už docela znechucený svými výmluvami a jejich zvědavostí. Má je moc rád, ale občas mu jejich starostlivost prostě leze na nervy… Nadechl se a zamířil ke sklepení.

 

„Půjdu si zalítat, Hermi,“ oznámil Ron, sotva vyšli s Hermionou ze Síně, „co budeš dělat ty?“ Dívka se zamračila. Ji létání nijak nebavilo, tak pro to u svých přátel neměla kdovíjaké pochopení. „Ještě si něco vyhledám v knihovně,“ odvětila. „Myslím, že jsem zapomněla něco dopsat do eseje pro Binnse.“

„Jasně,“ zahuhlal její zrzavý přítel a rychle se zdekoval, pro případ, že by ho ‚chtěla vzít s sebou‘. Dívka už jen potřásla hlavou, zamračila se na záda Zmijozelů, kteří mířili ke vstupu do svého sklepení a chtěla vyrazit dle svého plánu.

„Hermiono?“ oslovil ji tichý hlas. „Máš chviličku?“

 

Sotva prolezli obrazem do společenky Nebelvíru, zjistili, že je prázdná. Neville neřešil, kam se zbytek jejich spolužáků poděl, sedl si na gauč, obvykle okupovaný ‚Zlatým triem‘, zatímco Hermiona kolem nich pro jistotu rozprostřela diskrétní kouzlo.

„Tak, co jsi mi chtěl, Neville?“ zeptala se vážně a usedla proti němu.

„Nic mi do toho není, takže promiň, že se do toho míchám,“ začal mladík napřed s omluvou. „Ale neušlo mi, jak jste mluvili s Harrym, u snídaně.“

Nebelvírka přivřela oči, začala si svého spolužáka prohlížet skrze řasy. Pak řekla: „A o tom jsi chtěl mluvit?“

„Koukej,“ promnul si Neville nervózně špičku nosu, „ty s Ronem jste jeho nejlepší přátelé od prváku. A Harry se teď po prázdninách chová trochu jinak. Chápu, že si možná připadáte odstrčený.“

„Ale?“ pronesla Hermiona tiše, ale poněkud ostřeji. Založila si ruce na prsou, nohu přes nohu a podezíravě si Nevilla změřila. Neušlo jí, že trochu znervózněl, ale očividně měl v úmyslu říct jí, co říct chtěl.

„Napadlo tě, že stejně jako jsi ty s Ronem někde jinde, je on možná taky?“ nadhodil. Zarazila se. Vztek, který v ní začínal dýmat, kamsi zmizel. Přikývla.

„Zrovna dneska,“ přiznala. „Že už s Harrym nejsme na stejné cestě. Možná jdou naše cesty vedle sebe, ale už to není jen jedna jediná pro nás všechny… Když jsme spolu s Ronem začali chodit, měla jsem strach, jak to Harry vezme. Jestli nebude mít pocit, že jsme ho odstrčili na vedlejší kolej… Přijde mi trochu zvláštní, že ten pocit s Ronem máme spíš my.“

„Harry vás neodstrčil,“ ujistil ji Neville. „Jeho život jde prostě dál, stejně jako ten váš. Neznamená to, že vás nemá rád, nebo se bez vašeho přátelství obejde. To přece víš, ne?“

„Myslím, že Ron o tom pochybuje víc než já,“ připustila tiše. „Já si všechno zdůvodňuju, ale on takhle neuvažuje.“

„Je mnohem… emotivnější,“ poznamenal Neville. „Ty jsi v té vaší trojce ta analytická. Všechno potřebuješ rozebírat a proto se nenaštveš tak rychle jako Ron. Takže když už se vážně vytočíš, máš dobrej důvod. Ale myslím, že nemáte důvod, ani jeden. Zdálo se mi to, nebo teď máte s Harrym nějakej problém? Kromě toho ostatního.“ zeptal se.

„Rona pořád rozčiluje, proč se Harry nechce svěřit s těmi dopisy,“ prozradila Hermiona první část toho problému.

„To je ale Harryho věc,“ upozornil chlapec. „Proč to prostě nechcete respektovat? Harryho mrzí, že k tomu nejste ochotný. Až bude mít pocit, že se o to něco chce podělit i se svýma nejlepšíma kámošema, tak to udělá. Třeba je to ještě moc… čerstvý,“ vzpomněl si, jak tohle slovo Harry sám použil, když se Nevillovi poprvé svěřil. „Třeba si ještě není jistej a nechce to zakřiknout. Nebývají v tomhle mudlové pověrčivý?“ navrhl další vysvětlení Harryho zdrženlivosti.

„Ne všichni,“ namítla Hermiona. „A Harry není mudla!“

„Ale vyrostl mezi nimi,“ namítal Neville umanutě. „Proč se na to nedíváš i z tohohle hlediska? Mohl od nich pochytit různé postoje ke vztahům a tak. Je sice čaroděj, ale jeho přístup k těmhle věcem může být založen na tom, v čem vyrostl. Prostředí, které nás vychovalo, nás ovlivňuje celý život. Ty bys to měla vědět líp než já, vzhledem ke svému původu.“     

Hermiona přemýšlela. Chápala, že jejich nebelvírský kamarád má svým způsobem pravdu. Pominula spoustu faktorů, to jen ukazovalo, jak moc je změnou jejich vztahu s Harrym rozrušená. Odvážila se zeptat: „Tak, co bysme měli dělat? Co bys nám radil, Neville?“

Mladík pokrčil rameny. Chvíli to vypadalo, že žádné rady nebudou…

„Dejte mu čas,“ řekl Neville po chvíli. „Já bych radši počkal, až si to Harry sám rozhodne, než abych riskoval, že ho od sebe nějak odeženu. Kdybyste na něj moc tlačili, mohli byste zjistit, že jste tím narušili jeho důvěru k vám. Jestli nechcete ztratit Harryho přátelství, nespěchejte na něj. Dejte mu najevo, že ho máte rádi a respektujete ho. Nepotřebuje vás o nic míň, než dřív, určitě. Přátelství jako je vaše nezmizí jen tak.“

Neville se ještě usmál, poklepal dívku po rameni a nechal ji rozjímat o samotě.

 

Harry v zamyšlení došel ke dveřím, které pro něj obvykle znamenaly několik hodin dřiny, přívalů urážek jeho samotného i jemu blízkých osob… Ale tušil, že těm dnům už pomalu odzvání. Ne, že by uvěřil v tak radikální proměnu osobnosti, navíc u někoho, jako je Snape. Ale nemohl přece popřít, že se k němu temný profesor chová naprosto jinak. ‚No, když jsme sami, nebo s Brumbálem,‘ poopravil své vnitřní prohlášení. ‚Ve třídě a před ostatníma je víceméně stejnej. Čertví, proč je najednou tak divnej…‘

Zaklepal a obrnil se proti obvyklému: Pottere!

Trochu ho zaskočilo, když se dveře otevřely, ale žádný nakvašený hlas na něj nevyjel. Nakoukl do místnosti, nikde nikdo. Vešel, dveře se za ním zase potichu zavřely. Znova se rozhlédl. „Posaďte se ke stolu, Pottere, hned jsem u vás,“ uslyšel Snapeův hlas. Harry zamrkal, majitele hlasu nikde neviděl… Radši poslechl. Usedl na kraj pohovky, proti prázdnému křeslu a čekal. Tiché prsknutí ho vylekalo. Byl to ale jen skřítek s občerstvením. Lusknutím prstů umístil na stůl tác s čajem a koláčky, usmál se na Harryho a zmizel. Harry mimoděk pohlédl na stůl, uvědomil si, že skřítek donesl tři šálky.

„Jste tu hodně brzo,“ poznamenal lektvaristův hlas o hodně blíž. Nebelvír se ohlédl, za profesorovými zády spatřil poodrhnutý závěs a za ním dveře. „Snídal jste vůbec?“

„No…“ zaváhal Harry, „já totiž…“

„Takže ne,“ povzdechl si Snape. „Filly!“ zavolal. S tichým prasknutím se zhmotnil skřítek, který už přinesl čaj. „Profesor Snape si přeje?“ uklonil se. „Filly něco zapomněl?“

„Ne, všechno je v pořádku,“ ujistil ho profesor. „Ale pan Potter potřebuje pořádnou snídani.“

Skřítek se uklonil a zmizel, aby se vzápětí objevil s tácem jídla. Umístil ho před Harryho, který se na skřítka usmál. „Děkuju, Filly… Ale asi nesním všechno.“

„Hlavně se najezte dostatek, Pottere,“ vložil se do toho Snape. „Jestli se máte ve svých volných dnech trmácet po Tajemných komnatách a podobně, musíte mít sílu. A snídaně je nejdůležitější jídlo dne.“

„Ano, pane,“ kývl Harry poslušně. „Děkuju,“ řekl ještě a ponořil se do snídaně. Předtím říkal pravdu, rozhodně by do sebe nenacpal všechno to, co mu bradavičtí skřítci přáli. Ron možná ano, ten byl vždycky bezedný, ale Harry byl od dětství zvyklý jíst o hodně méně, než chlapci ve vývinu bývají. Proto teď k čaji spořádal dva tousty a ovesnou kaši a měl dost. Nevšiml si, že se na něj Snape zkoumavě zadíval, když tác odstrčil a nalil si nový čaj.

 

Moc toho nesní,‘ uvažoval. ‚Souvisí to s tím, jak je drobný? James byl dost vysoký, teoreticky by měl už teď být vyšší… Na svůj věk prostě moc nevyrostl.‘ V silných bledých prstech svíral šálek s kávou a uvažoval. Při Nitrobraně viděl dost z Harryho dětství, aby s ním cítil a na jeho takzvanou ‚rodinu‘ měl pořádný vztek. Nevěděl o mudlech moc, ale jeho vlastní dětství nebylo příliš veselé a v mnoha směrech se chování jeho otce podobalo jednání Harryho mudlovského strýce. Oba měli poznamenaná jak těla, tak duše, jizvami z ran od těch, kteří je měli milovat a chránit. Severus byl rád, že Harry už je v sedmém ročníku. Nemusí u svých prokletých příbuzných strávit další prázdniny. ‚Po škole bude bezbranný,‘ uvědomil si vzápětí. ‚Možná dostudovaný, možná připravený, ale škola je jediné bezpečné místo… Rozhodně teď. Co s ním bude za pár měsíců?‘

 

„Pane Pottere,“ promluvil nahlas, neodolal, aby nezačal vyzvídat, „máte už plány, až dostudujete?“

Harry poměrně užasle vzhlédl. Nikdy by nevěřil, že se s ním bude profesor Snape pokoušet konverzovat o budoucích plánech. I s tím, jak se k němu chová v poslední době, mu to přišlo tak trochu… neuvěřitelné. A legrační. Pousmál se. Sklopil hlavu a po chvilce s vážným pohledem odpověděl: „Pro začátek… bych rád přežil Voldemorta.“

„To je dobrý plán,“ zhodnotil muž. „Ale určitě chápete, že jsem měl na mysli i jiné věci.“

„Ano, pane, to mi došlo…“ Harry přikývl. „Jenom… je trochu těžký přemýšlet, co budu dělat, když si neumím představit, že prostě jen tak vyjdu ven a začnu chodit do práce. Já… si prostě neumím plánovat budoucnost. U mě to vždycky bylo takový: ‚udělej hned a přežiješ.‘ Ani před Bradavicemi jsem si nedovedl představit, že je něco jiného než život u Dursleyových.“

„Jsi plnoletý, Pottere,‘ řekl Snape zamyšleně a ani si neuvědomil, že začal chlapci tykat, „k těm lidem už se nemusíš nikdy vrátit.“ Pohlédl do zelených očí a pokračoval: „Bradavice jsou bezpečné. Napadlo tě, že bys je nemusel opouštět? Pro mě se stala škola domovem už dávno.“

„Myslel jsem…“ Harryho úvaha byla zřejmě natolik dovolená, že se zarazil a zatvářil se omluvně.

„Co?“ pobídl ho Snape skoro mile. „Poslouchám.“

„Nenaštvěte se, prosím,“ požádal Harry rozpačitě, „napadlo mě, že jsou pro vás Bradavice bezpečné kvůli vaší roli špeha. Voldemort vás může kdykoli odhalit a tady jste v bezpečí, pokud teda nejste zrovna pryč. A protože jste na studenty věčně nabroušenej, tak nějak mi nepřijde, že učení zrovna milujete. Tak jsem neuvažoval o tom, že jste tu rád.“ Harry se mírně přikrčil, ale strašně ho překvapilo, že se profesor místo výbuchu vzteku docela vesele rozesmál.

„Měl bych se začít bát, jsi všímavější, než jsem myslel…“ poznamenal. „Není snadné učit někoho, kdo se na daný předmět nedívá stejně jako já. Máš představu, co vlastně obnáší titul Mistra lektvarů?“ položil Harrymu docela nevinnou, ale úmyslnou otázku. Pokud si Harry přečetl tu Rukověť lektvaristy aspoň do poloviny, měl by dokázat odpovědět… Severus chtěl vědět, jestli půjčení knihy nebylo zbytečné…

„Nedávno jsem někde četl,“ Severus se v duchu usmál, tušil kde, „co přesně to znamená. A musím říct, že…“ tady Harry sklopil hlavu a jemně zrůžověl, „no, myslím, že je to obdivuhodný, pane, dosáhnout něčeho takovýho. Je to obrovská zodpovědnost a talent. Nikdy jsem o lektvarech takhle neuvažoval. Nemám k nim blízko, chybí mi talent, i když bych rád byl užitečnej v něčem tak důležitým…“ Povzdechl si. „Ron chce být famfrpálovým brankářem. Mě famfrpál taky baví, ale to kvůli lítání… Neumím si představit, že bych se tím živil. Je to pro mě jen zábava. Ale vzhledem k tomu, že nejspíš nemám žádný talent…“ Pak se zamyslel. „Co jste myslel, když jste říkal, že bych nemusel Bradavice opustit?“

„Učit,“ vysvětlil muž jednoduše. „Určitě jsi podědil něco po rodičích. Lilly Evansová byla nepřekonatelná v Přeměňování. Tvůj otec…“ Muž se na moment odmlčel a povzdechl si, „měl velmi dobrou paměť. A tvá schopnost naučit se obraným kouzlům je pozoruhodná… Se správnou motivací. Možná by bylo dobré zkusit, v čem ti to jde nejvíc a ten talent rozvíjet. Bradavice mohou být domovem další generaci učitelů.“

„Nikdy mě nenapadlo, že bych učil,“ zašeptal Harry užasle. Nespouštěl oči z profesora, který vypadal, že ho nevnímá, jak na něco zaujatě myslí. Vzpomněl si na pátý ročník a Brumbálovu armádu. Snape na ni zjevně taky nezapomněl: „Skutečné učení se moc neliší od toho vašeho spolku v pátém ročníku.“

„Já jsem neznámkoval,“ poznamenal Harry pobaveně. Usmíval se na profesora, který si ho s potěšením prohlížel.

„Nepochybuji, že jste byl spravedlivým učitelem,“ podotkl muž, vtom v krbu vzplály zelené plameny a do místnosti vstoupil ředitel. Omluvně se na oba usmíval.

 

„Omlouvám se za zdržení,“ pronesl vesele, „ještě jsem musel něco urgentně vyřešit. Doufám, že jste se mezitím nenudili. Výborně, dám si čaj, děkuji, Severusi.“ Starý čaroděj se posadil do křesla a usmál se na Harryho, podivně spokojeně a vševědoucně. Dobře si všiml Severusova poněkud nespokojeného pohledu, ale hádal, že právě přerušil nějaký rozhovor. Rozhodně ale nešlo o ten samý druh hovoru, jaký spolu ti dva vedli ještě o prázdninách… Albus Brumbál si byl jist, že nepřátelství mezi nimi spěje ke konci. Měl takovou radost.

„Tak, o čem pak jste si povídali?“ zajímal se. Severus mu ten nevinný výraz nebaštil, ale neměl důvod neodpovědět: „Mluvili jsme o budoucnosti a životních plánech, Albusi.“

„Skutečně?“ podivil se ředitel. Pohlédl na Harryho, ten se rozpačitě usmíval. „A k čemu jsi došel, Harry?“

„No…“ chlapec zaváhal, „jde o to, co bude, až skončím ročník. Pokud se do tý doby nezbavíme Voldemorta, nemůžu jen tak ven! Takže, co kdybych… zůstal tady? Jako… učitel, myslím.“ Sklopil oči, neodvažoval se na ředitele podívat. A slyšet odmítnutí se mu nechtělo.

Brumbál se zadíval na mladšího profesora, tušil, že tahle myšlenka přišla od něj. Ten se tvářil jakože nic. „Záleží jen na tobě, čím chceš být, Harry. Bradavice ti budou vždycky otevřené, to víš.“

Harry se rozzářil. Pak jeho úsměv trochu pohasl, když říkal: „Ještě nevím, čím chci být. Jen chci… dělat něco užitečnýho.“

„Ještě máš trochu času, Harry, aby ses rozhodl, jak strávíš svůj život.“ Brumbál se na něj usmál. „Dost času, abys zjistil, jakou práci chceš dělat. Nakonec to zjistíš. Až přijde čas, budeš mít práci, usadíš se a založíš rodinu…“

Ty jeho romantické bláboly,‘ pomyslel si Snape, ale neovládl se, aby nepohlédl na Harryho, který si v tu samou chvíli musel vzpomenout na svůj mokrý sen a prudce zčervenal.

„Podle tvé reakce bych hádal, že už sis někoho vyhlédl…“ usmíval se ředitel, zatímco Snapeovi zatrnulo. ‚Co když…‘

„No… možná,“ zrudl Harry. Ředitel ho ujistil, že nehodlá vyzvídat. Nechal si znovu nalít čaj a změnil téma.

 

„Včera jsi říkal, Severusi, že uvařit Lektvar původu potrvá týden,“ začal Brumbál. Oslovený čaroděj se probral z katastrofických představ o Harryho milostných zájmech, přikývl. „Včera večer už jsem začal s první fází. Asi za hodinu…“ pohlédl na své kouzelnické hodiny v rohu, „a čtyřicet minut bude čas na druhou fázi. Pokud vás ten lektvar zajímá, pane Pottere,“ otočil se na Nebelvíra, který ho pečlivě poslouchal, „píše se o něm ve většině knihách o lektvarech.“

„Říkal jste, že je k němu potřeba naše krev,“ vzpomněl si Harry. „Kdy ji teda budete chtít?“

„Krev se nepřidává přímo do lektvaru,“ poučoval Snape. „Odebere se sedm kapek, na pergamen, potřený hotovým lektvarem, se tou krví napíše jméno a lektvar se postará o zbytek. Během několika minut se na pergamenu objeví jména rodičů a jejich předků, dokonce i mudlovských. V tom je tento lektvar výjimečný. Ukáže vám nepřikrášlenou pravdu.“

„Mohl bych… přes větev Blacků… mít mezi předky Zmijozela?“ zeptal se Harry váhavě. „Tak nějak mám pocit, že Godric Nebelvír můj předek není.“

„Proč by vás jinak posílal Moudrý klobouk do Nebelvíru?“ podivil se lektvarista. Harry vzhlédl a usmál se. Posmutněle. „Protože jsem ho přemluvil. Říkal, že ve Zmijozelu by mi bylo nejlíp. Ale já ho prosil, aby mě poslal kamkoliv, jenom ne tam.“

„Proč?“ zašeptal Snape. Nedovedl si představit Harryho Pottera ve Zmijozelu. ‚Má kolej by to nepřežila,‘ pomyslel si. ‚Dnes už by byla v ruinách.‘

„Bál jsem se, že to bude znamenat, že jsem zlý,“ zašeptal Harry se sklopenou hlavou. „Šílenec a nestvůra, jak mi vždycky tvrdila moje rodina. Ron mi při Zařazování říkal, že ze Zmijozelu pochází všichni zlí čarodějové,“ tady se zarazil a pohlédl do černých očí. „Teď už vím, že to není pravda, přinejmenším vy a Draco jste výjimky… Dneska si prostě už nemyslím, že být Zmijozel znamená být zlý.“

„Já o sobě nepochybuji, pane Pottere, že jsem pravým Zmijozelem,“ pronesl Snape a oči mu blýskaly. Přesto se na něj Harry díval beze strachu. Tak nějak cítil, že se ten ‚děsivý‘ Mistr lektvarů nijak vážně nezlobí.

„To přece nepopírám,“ zamumlal Nebelvír. „Prostě splňujete podmínky pro to patřit do své koleje. Já jen na sobě nic zmijozelského nepozoruju…“

„Nepochybuji, že by se něco našlo,“ poznamenal Snape. Uklidnilo ho, že jeho Dům pro chlapce není synonymem zla, mrzelo by ho to. A byl si vědom rodícího se přátelství s jeho kmotřencem Dracem, což by nebylo možné, kdyby jak Draco, tak Harry během let aspoň trochu nezměnili své názory. Prostě oba zmoudřeli. ‚Dospěli,‘ povzdechl si. ‚Bohužel příliš brzy a způsobem, který by byl příliš i pro dospělého.‘

 

Zdálo se, že profesor lektvarů a mladý Nebelvír znovu zapomněli na svého dalšího společníka. Ředitel si potutelně užíval jejich interakce, ‚Konečně spolu dokážou mluvit!‘ jásal v duchu. ‚A bez toho, aby každé druhé slovo byla kletba!‘

Nerad je rušil. „Takže za týden se tu sejdeme a zjistíme pravdu,“ vložil se do toho. „Jinak, prozkoumáme to, co je nahoře nad schodištěm. Přinejmenším, abychom věděli, jestli se tam nenachází něco podobně zajímavého.“

„Kdy, pane?“ neudržel se Harry.

„Co třeba dnes po obědě?“ navrhl Brumbál. „Hodí se ti to, Severusi?“

„Když pracuji na druhé fázi Lektvaru původu, tak ne,“ zavrtěl hlavou. „A v podvečer musím začít se třetí fází. Dnes budu prostě zaneprázdněn. Musíte vyrazit beze mě,“ dodal, trochu zklamaně. A jak si všiml, podobně zklamaný záblesk zahlédl i v těch zelených očích. Překvapilo ho to. ‚Skoro, jako by chtěl, abych šel s nimi,‘ pomyslel si. Nahlas řekl: „Pokud chcete, pane Pottere, jako krytí pro své přátele můžete znovu využít lekce Nitrobrany. Odsud projdete krbem do ředitelny a s ředitelem použijete stejnou cestu jako minule. A pak mi doufám prozradíte, co jste našli,“ dodal téměř dychtivě.

Harry si to dobře uvědomil a pobaveně se usmál. „Co se mě týče, klidně vám to povím,“ řekl a mrkl po Brumbálovi, který se tvářil rovněž souhlasně.

 

Harry se těšil. Seděl na své posteli v nebelvírské věži a přemýšlel o plánech na dnešní odpoledne. Samozřejmě ho napadlo, že tajemství nahoře nad schody bude chráněno podobně jako pravděpodobná Merlinova knihovna. Bylo by divné, kdyby našli něco nezajištěného a snadno přístupného…

Zoufale si přál, aby našli něco, co konečně a natrvalo porazí Voldemorta. Chce mít konečně pokoj od všech bojů. Normální život. Tohle si přeje.

Zasnil se.

Nemuset se skrývat. Nevidět za každým rohem nepřítele, nemuset přemýšlet, jestli člověk, se kterým právě mluví, náhodou nemá v druhé ruce dýku, zatímco tou první mu potřásá na pozdrav…

Moct jít ven, s kýmkoliv…

Pomyslel na Ellise. ‚Stýská se mi,‘ uvědomil si. ‚Je trochu zvláštní, že se do člověka dokážu zamilovat hlavně díky dopisům. Ale zase… dobře se poznáme a až se setkáme, bude to…‘ Nevěděl, jak tu větu dokončit. Vlastně nevěděl, jak se svými pocity vůči Ellisovi naložit. Věděl, co chce, po čem touží. Ale při své nezkušenosti si s tím neuměl poradit. Byl v tomhle nesmělý. Trochu ho deprimovalo, že mnohem nesmělejší a zakřiknutější kamarád Neville už má své poprvé za sebou (a podle toho, jak šťastně a zasněně se tvářil včera večer, toho prožil ještě víc). Povzdechl si. ‚Asi jsem až moc nesmělej,‘ říkal si. ‚Doufám, že Ellise nezklamu. Nechci spěchat, ale taky nechci ztrácet čas… Kdoví, kolik ho mám.‘

„Harry?“ vyrušil ho hlas. „Je ti něco?“

Černovlásek vzhlédl. „Neville,“ usmál se, trochu se červenajíc, vědom si toho, že právě závistivě myslel na jeho milostný život.

„Děje se něco?“ zajímal se hnědovlasý Nebelvír. Přisedl si na Harryho postel a zkoumavě si kamaráda prohlížel. Vypadal trochu zkřísnutě.

„Nic se neděje, Neve, jenom…“ Harry si povzdechl. Zahleděl se na spolužáka a přiznal: „Tak nějak jsem myslel na to, že ti mám co závidět.“

„Něco je špatně?“ zajímal se Neville. „S tím tvým?“

„Kromě toho, že si zatím jen píšeme?“ pokrčil Harry rameny. „Stýská se mi. Nemůžu se dočkat, až budeme mít rande, ale ještě to potrvá…“

„Už jste dohodnutý? Jako kdy se sejdete?“ Harry se rozhlédl, na zavřené dveře vrhl tlumící kozlo a prozradil: „Sejdeme se o prvním Prasinkovým víkendu. Má v Prasinkách domek. Já… strašně se na něj těším, ale… víš, nejsem si jistej, co mám vlastně dělat. Připadám si stejně nemožnej, jako když jsem měl mít rande s Cho, v pátým ročníku. Byla to katastrofa, tehdy.“

„Ale on se ti líbí víc, ne?“ nadhodil Neville trochu překvapeně. Nečekal takovéhle téma, navíc ho ohromilo Harryho přiznání, že mu závidí. Takže to, že na jeho otázku Harry odpověděl zčervenáním, ho nijak nezaskočilo.

„Zdává se mi o něm,“ přiznal rozpačitě. „Já to beru vážně, Neve. Proto se tak bojím, že ze mě bude zklamanej. Já… nemám žádný zkušenosti. Tvrdí, že mu moje nezkušenost nevadí, ale co když si to rozmyslí?“ Neville se moc držel, aby se nerozesmál.

„Ty jsi fakt zamilovanej, Harry,“ potřásl hlavou. „Říkáš přesně to samý, co jsem si myslel já, když jsme s Dracem začínali.“

„Hele, vy jste včera byli spolu, viď?“ odvážil se Harry.

„Proč myslíš?“ tvářil se Neville nevinně.

„Večer jsi dost podezřele zářil,“ vysvětlil Harry vesele. „V pohodě, Neville. Oba jste prima a přeju vám to. Jestli je na tebe hodnej, je všechno v pořádku.“

„Je hodnej, Harry, vážně,“ ujistil ho chlapec a vstal. „Jsem šťastnej.“

„To ti taky přeju,“ řekl Harry a znova se zamyslel. Neville si k němu sedl zpátky. „Víš, Harry,“ začal váhavě, „myslím, že o tom moc přemejšlíš. V tomhle je lepší, když se řídíš citama. Až se sejdete, řiď se intuicí. To, co cítíš, když jste spolu, ti poradí nejlíp.“

Harry vzhlédl. „Dík, Neville. Asi máš pravdu, moc o tom přemejšlím. Můžu se tě na něco zeptat?“ Vzpomněl si na Snapovo vysvětlování o získání kouzelníkovy plné síly. Zajímalo ho, jak to probíhá.

„Nemusíš mi odpovídat, když budeš mít dojem, že o tom nechceš mluvit,“ dodal, když Neville souhlasil. Na jeho zmatený výraz řekl: „Jde o to, co se stává při prvním… víš čem,“ naznačil rozpačitě. Neville očividně pochopil a zčervenal.

„Myslíš… Chceš vědět, jak to chodí mezi klukama, když jsou spolu v posteli,“ myslel si.

„Ježiš, to ne!“ zděsil se Harry, úplně rudý. „Tohle bych na tobě nevyzvídal. Ne, jde o to… O probuzení plný moci,“ vzpomněl si konečně, jak to nazval Snape. „Madam Pomfreyová mi to vysvětlovala včera, já původně myslel, že to je právnická věc. Netušil jsem, že je řeč o… sexu.“

„Ahá,“ udělal Neville. Konečně pochopil, na co Harry tak nesměle naráží. „Ty chceš vědět, jak to vypadá, to probuzení.“

Harry rozpačitě kývl. Neville chvilku uvažoval, pak začal: „Víš, když si to užíváš, zezačátku si skoro nevšimneš. Nebolí to, v první chvíli si myslíš, že to patří k tomu…“ Harry zaujatě poslouchal.

„Nevím, jestli je to takový pro každýho,“ řekl Neville nejistě. „Ale nám se to stalo při vyvrcholení. Je to divný pocit. Prý je to tím, že magie, která se v tobě probudila, ti proudí do celýho těla. Máš pocit, jako bys měl vybouchnout. Harry, je dobře, že chodíš s někým zkušeným, dá na tebe pozor. Nám s Dracem se nic nestalo, jen jsme byli chvíli mimo.“

„Draco byl taky…?“ Harry byl trochu překvapený. „Necháš si to pro sebe, že jo?“ požádal ho Neville. „Je to naše věc.“

„Mlčím jako hrobka,“ slíbil Harry ochotně. „Jsem vděčnej, že posloucháš ty moje kecy.“

„Ta zase posloucháš moje,“ mávl rukou Neville. „Tak, už jsi v pohodě?“

„Trochu nervózní, ale zvládnu to. Děkuju, Neville.“ Byv ujištěn, Neville se zvedl a spokojeně Harryho opustil.

Zelenooký Nebelvír se usadil na posteli a uvažoval o tom, co se dozvěděl.

 

„Nervózní, Harry?“ zeptal se ředitel, když se od sazí zaprášený mladík vypotácel z jeho krbu. „Trochu, pane,“ přiznal Harry a očistil se kouzlem. „Nemám rád krby,“ zareptal. Ředitel se pobaveně pousmál. „Já osobně nerad cestování s přenášedlem,“ přiznal se. Harry souhlasně zabručel, on sám nesnáší přenášedla od toho neblahého Turnaje.

„Myslíte, že tam něco najdeme?“ zeptal se Harry, když mu Brumbál podal ruku, aby se mohli přemístit ke vchodu do Tajemné komnaty.

„Doufám, že ano, Harry, ale nenapadá mě, co by to mohlo být,“ pokrčil rameny ředitel. „Máš svou hůlku u sebe, že?“

„Ano, pane,“ kývl Harry, ještě si osahal kapsu, aby se ujistil.

Přemístili se do umývárny, Harry otevřel Komnatu a po ujištění, že jsou připravená košťata, aby se dostali zpět, ředitel zamkl a zymířili do jámy hadí.

 

Konečně stáli před schodištěm. Harryho nervozita stoupala, jeho žaludek se podivně kroutil. Něco mu říkalo, že něco najdou. Něco divného. Jen nebyl schopen určit, jestli dobrého či zlého.

Ředitel šel první, pomalu stoupali po zaprášených schodech… Čím výš stoupali, tím větší světlo bylo. ‚Tady budou okna,‘ napadlo Harryho. ‚Ale asi očarovaný. Nejsme tak vysoko. Vždyť Komnata je dole.‘

Po chvíli šli skutečně kolem oken. Harry poodhrnul pavučiny, zjistil, že vidí na famfrpálové hřiště. Otočil se na ředitele. „Zdá se, že jsme v nějaký věži, pane profesore,“ hlesl. Starý čaroděj se zadumaně podíval z okna. Pak pohlédl na chlapce, modré oči se zaleskly. „Pokračujeme dál,“ zavelel, „třeba nahoře zjistíme, kde přesně jsme.“

Nebelvír beze slova následoval Brumbála až nahoru.

Užasl, když spatřil něco jako odpočivadlo. Jenže tam, kde obvykle bývají dveře, nebo okna, našli jen bíle omítnuté stěny a na jedné obrovské zrcadlo.

„Zdá se, že jsme u cíle, Harry,“ poznamenal ředitel. „Ale nevypadá to, že by tu něco bylo.“

„Možná jde o to zrcadlo, pane,“ namítl Harry a přistoupil k němu. Brumbál ho zvědavě pozoroval, překvapilo ho, když chlapec vypískl a uskočil.

„Něco jsi tam viděl?“ zajímal se profesor a postavil se vedle něj. Harry se nadechl a podíval se znova do zrcadla. Jeho a Brumbálův odraz se zavlnil, ve stříbřitém povrchu se objevil jakýsi amulet a pod ním nápis.

Derbyn, y rhai sy'n gwisgo cymeriad mage.‘

Harry ho přečetl, tušil, že špatně, ale to bylo jedno. Pak se podíval na lesknoucí se amulet, ohlédl se za sebe a pak na Brumbála. „Pane? Víte, co to znamená? A ten medailon nad tím?“

„Ten amulet, Harry… To jsou wyrdští draci. Wyrdskou magií – dračí magií - vládl Merlin. A ten nápis je velšsky. Znamená: Vstup, ty, kdo nosíš znak Mága.“

Harry si amulet znova prohlédl. Pečlivěji. Najednou měl dojem, že už ho viděl. Jen nevěděl kdy a kde. Pak ho napadlo: „Tím je asi myšleno, že to zrcadlo je průchod a ten, kdo má tenhle amulet, může projít, že jo.“

„Ano, přesně tak je to pravděpodobně myšleno,“ souhlasil Brumbál. „Vrátíme se, Harry. Projdu si knihy, zkusím zjistit, kde by ten amulet mohl být.“

„Takže zase nic,“ povzdychl si Harry pobaveně. „Začínám si říkat, jestli se tady vůbec k něčemu dostaneme…“

„Nebuď tak pesimistický, můj chlapče,“ zasmál se Brumbál. „Po večeři se sejdeme ve sklepení u našeho milého profesora lektvarů, povíme mu, co jsme objevili. Třeba ho něco napadne.“

Harry jen pokrčil rameny, ale nedal najevo, že mu představa návštěvy lektvaristy zvedla náladu. Byl si dobře vědom, že to dobrovolně nepřizná.

Komentáře: 19. Hádanka v zrcadle

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano (25)
100%

Ne (0)
0%

Mohla být lepší (0)
0%

Celkový počet hlasů: 25