16. Tajemství jeskyně I.

Harry zamyšleně prolezl obrazem do nebelvírské klubovny a mířil do chlapecké ložnice. Chtěl konečně uložit dopis pro Ellise do obálky a přemýšlel, jakou svou kresbu mu pošle. Nepovažoval své práce za příliš dobré, ale kreslil rád.

         „Harry!“ zavolala na kamaráda Hermiona od stolku, kde seděla s Ronem. „Tady jsme!“ Chlapec si v duchu povzdechl, ale změnil směr, aby zamířil k přátelům.

„Nepůjdeš s námi do knihovny, Harry? Napsat si úkoly?“ navrhla Hermiona.

„Za chvilku, Miono,“ kývl Harry. „Jen si něco odnesu nahoru. Hned přijdu.“ Ignoroval Ronův zkoumavý pohled a odešel do ložnice.

 

Ložnice byla prázdná, což Harryho potěšilo. Vylovil z brašny učebnici Dějin a z ní hustě popsaný list pergamenu. Ještě jednou ho pročetl, aby se ujistil, že tam nemá chyby, pak vytáhl zpod postele kufr, kam si schovával desky s kresbami. Už rozhodnutý, kterou z nich přidá k dopisu, rychle ji vyhledal a kouzelně zmenšil, aby se velký arch papíru vešel do obálky. K dopisu ještě připsal Post scriptum, aby adresát obrázek nezapomněl zvětšit do skutečné velikosti.

Nadepsanou obálku odnesl k oknu. Otevřel ho a zavolal Hedviku. Když vlétla do místnosti, nastavil jí ruku. Jemně hladil prstem bílé peří a řekl: „Už to nebude dlouho trvat a nebudeš muset tyhle dopisy nosit. Nechci, aby se ti něco stalo, Voldemort možná poštu sleduje… Tohle je naposled. Dej na sebe pozor, ano?“

Sova tiše houkla, přijala malý pamlsek a převzala dopis. Pak vylétla z okna, nechávajíc svého pána jeho zmateným myšlenkám.

 

„Harry!“

Prudké šťouchnutí ho probralo ze zamyšlení tak, až udělal na pergamen kostrbatou čáru. Tiše zasakroval a rychle inkoustovou katastrofu vymazal. Pak teprve zabodl pohled do rušitele. „Rone? Říkal jsi něco?“

„Na co zase myslíš?“ zahromoval zrzek tiše. „Ptal jsem se, jestli půjdeš zítra na trénink? Vím, že už nehraješ, ale přijdeš aspoň fandit, ne?“

Harry si povzdechl. „Promiň, Rone, asi to nestihnu. Po snídani…“

„Ty už na nás vůbec nemáš čas, Harry!“ obvinil ho kamarád. „Co pořád děláš?“

„Brumbál…“ začal mladík vysvětlovat, ale Ron ho zjevně neposlouchal: „Začínám si říkat, jestli se nám nevyhýbáš schválně… To už ti nejsme dost dobrý, nebo…“

„Nech mě domluvit, jo?“ požádal ho Harry zdánlivě klidně. Musel shromáždit veškeré svoje sebeovládání, aby nevybuchl. Ale stálo mu to za to. Nechtěl být na svoje přátele protivný, i když ho zlobilo, jak si myslí, že na něj musí pořád dohlížet… Nechtěl se zlobit, protože chápal, proč to dělají. Jejich přehnaná starostlivost jen dokazovala, jak jim na něm záleží. A toho si Harry velmi cenil.

„Brumbál mi domluvil nový lekce nitrobrany,“ řekl tiše, protože si všiml, jak se na ně madam Pinceová mračí. Omluvně se na ni usmál.

„U Snapea?“ zhrozil se Ron. Na přítelovo pokývnutí změnil náladu jako mávnutím hůlky. „Teda, kámo, to je síla. Říkal jsi, jak to bylo hrozný o prázdninách… Myslíš, že tě bude mučit stejně? Teda, kdybych si ho mohl podat…“

Harry se musel pousmát na kamarádovou rozohněností. Kdyby z každého slova necítil Ronovu loajalitu, musel by se smát nahlas. Nikdo z nich nemá na Snapea. Možná Brumbál a rozhodně Voldemort, ale oni, studenti… Ne, ani kdyby to zkusili všichni najednou.

„Já to zvládnu, Rone,“ ujišťoval ho černovlásek. „Prostě budu líp cvičit, než minule, snad to půjde. Snape říkal, že na to minule šel jiným způsobem, než by měl, tak to třeba konečně pochopím.“

„Jsem ráda, že to bereš tak zodpovědně, Harry,“ prohlásila Hermiona. „Je to důležité, nenech se ovládnout vaší vzájemnou nenávistí. Nejspíš je dobře, že tě to učí někdo, kdo tě nemá rád, Voldemort by taky nebyl jemný…“

Harry se na ni vážně zadíval. I u ní dokázal rozpoznat vřelý cit, skrytý za obvyklá moudra, okořeněná antipatií k domnělému společnému nepříteli. Harry sám ještě nechápal, proč už nedokáže Snapea nenávidět, pouze ten fakt přijal. Spíš se ho dotýkalo, že jeho přátelé jsou zaslepeni svou vlastní averzí. Říkal si, jak je dobře, že to oni se nitrobranu učit nemusí… Asi by to pro ně bylo stejné peklo, jako pro něj v pátém ročníku.

Pomyslel si, že mu nezbývá než přijmout, že jeho dva nejlepší přátelé se přes svou nenávist k profesorovi lektvarů nepřenesou, což docela i chápal. Oni neměli důvod.

Proč ho nemám já?‘ napadlo ho najednou. ‚Protože Snape se ke mně v poslední době chová jinak,‘ odpověděl si sám. ‚Ať má jakýkoli důvody - a on je určitě má – dokáže se ke mně chovat i jako člověk, ne jen nelítostnej netopýr, kterej mě mučil posledních šest let. Je to na hraně, ale dokážeme spolu mluvit… Fakt ale nevím, jak to. Je to vůbec důležitý?‘ zeptal se sám sebe. Na tohle si nedokázal odpovědět.

 

Když se Harry vrátil s hotovými úkoly do chlapecké ložnice, Hedvika už klepala zobákem na okno. Vpustil ji dovnitř. Doufal v aspoň kratičký vzkaz, když ne dopis, ale jeho milovaná sova nepřinesla nic. Vždycky to tak bylo, dopisy chodívaly až druhý den… Neměl důvod být zklamaný. Tak proč byl?

Tu noc usnul brzy, s myšlenkami na tajné dobrodružství po snídani. Už nebyl překvapen, že se mu nic nezdálo, když se zase probudil brzo. Potichoučku vstal a oblékl se, aby nikoho neprobudil. Vděčný, že i společenská místnost zeje prázdnotou, se vytratil do Velké síně na snídani. Kromě několika ranních ptáčat z každé koleje a dvou profesorů u hlavního stolu mu bylo jasné, že celý hrad ještě spí.

 

Když Harry vstoupil, neubránil se letmému pohledu ke zmijozelskému stolu. Jistý blonďák tam seděl na kraji a hleděl si své snídaně, ale vstup jeho nebelvírského ‚kolegy‘ mu neušel. Vzhlédl, na moment se jeho oči setkaly se zelenýma. Byl trochu překvapený, že tu ‚Zlatého nebelvírského chlapce‘ vidí tak brzy ráno. Byl to nezvyk. Obvykle Harry patřil k těm, co chodili na poslední chvíli a pak nic nestíhali.

On sám měl na víkend o zábavu postaráno. Na ředitelovu prosbu studoval knihy o magických artefaktech, v naději, že najdou stopu k dalším Viteálům. Tušil, že Brumbál má něco v plánu, ale když do toho nebyl zasvěcen, v duchu jen pokrčil rameny. Měl práci. Jen ho vskrytu trochu mrzelo, že není na rozdíl od Harryho zasvěcen… Ale rozhodl si to nepřipouštět. Taky ho napadlo, že když bude mít chvíli čas, mohl by se sejít s Nevillem…

 

Sotva Harry pohlédl ke stolu, všiml si ředitele Brumbála. Ten se na něj mírně pousmál a nenápadně spilenecky mrkl.

Harryho to nesmírně překvapilo. Od důstojného ředitele školy nečekal tak uličnický výraz. Napadlo ho, že sdílí tajemství jeskyně pod Komnatou pouze s ním a profesorem lektvarů. ‚Ostatní to určitě zatím netuší,‘ pomyslel si, opětoval ředitelův úsměv a zamířil na své místo. Neuvažoval dál o tom, co ho čeká s oběma profesory na tajném výletu pod školu a pustil se do snídaně.

 

Když Severus Snape vstoupil do Velké síně, jako obvykle bočním vchodem, byly všechny stoly téměř obsazeny. Mezi svými hady zaregistroval blonďáka, dnes, stejně jako každý den od začátku tohoto ročníku, seděl sám a na konci stolu. Přesto se netvářil nijak nešťastně. Vlastně svému vedoucímu připadal naopak téměř… šťastný.

Takhle se netvářil snad nikdy,‘ pomyslel si Snape. A že znal Draca opravdu dlouho, prakticky od narození. ‚Ať chodí s kýmkoliv… je s ním šťastný… To je víc, než v co jsem mohl doufat. Vždyť je jako můj syn. Bylo by to stejné, mít vlastního?‘ napadlo ho najednou. V duchu se nad tou myšlenkou smutně usmál.

 

Od dětství chtěl mít pořádnou rodinu. Milující. Vyrostl v rodině s mudlovským otcem – alkoholikem, který nešel pro ránu daleko a matkou, která ho sice milovala, ale trpěla manželovými výčitkami a později i bitím. Přál si něco jiného.

Když poznal Lily a její rodinu, přál si mít něco takového, až vyroste. Věřil, že cestou ke splnění tohoto snu je právě Lily. Když ji ztratil, napůl vlastní vinou, napůl zásluhou Pottera staršího… ztratil svůj sen. Cítil to tak, jakoby James Potter jeho toužebné přání jediným pohybem dlaně smetl a zároveň tím řekl: Ty nemáš právo si něco takového přát. Severus nemohl jinak, než ho za to smrtelně nenávidět.

Jakmile uviděl poprvé Harryho, viděl Jamesovu kopii a měl pocit, že znovu prožívá svou ztrátu. A bolest, kterou při každém jeho spatření cítil, ho nutila působit totéž, jako trest Jamesovi. Jen slzy či vzdor, které míval Harry v očích, by ho těšily víc, kdyby to nebyly Lilyiny oči. To, že je má ON, mu připadalo jako svatokrádež.

Teď byl vděčný za Voldemortův strach z lásky. Přinutil ho přiblížit se k mladému Nebelvírovi, vidět ho, jaký je, ne jakého ho chtěl vidět… Tohle Temný pán nezamýšlel. Chtěl, aby se Mistr lektvarů stal jeho zbraní. Ale plán, který měl jeho nepříteli zlomit srdce a vaz, způsobil, že srdce osamělého mistra se rozehřálo jako ještě nikdy. Zamiloval se. Proto se tolik bál, že mu Harry neodpustí, když pozná pravdu. Už ho nechtěl ztratit.

 

Než usedl, pozdravil ředitele a rozhlédl se po Síni. Trochu ho znepokojilo, že svého oblíbeného Nebelvíra nevidí. Stoly byly téměř zaplněny a Harryho nebelvírští přátelé už snídali.

„Harry dnes vstal brzy,“ informoval ho Brumbál tiše. „Odešel před chvílí. Nedělej si starosti, brzy ho uvidíš,“ chlácholil ho vesele.

„Jen mě napadlo, jestli nezaspal,“ vymlouval se lektvarista. „Ať nemusíme čekat… Ale jestli už je vzhůru, tím lépe.“

Jeho slova i myšlenky narušil křik přilétajících sov. Sotva Severus zahlédl, jak se k němu blíží jeho sova, zarazil se. Zapomněl očekávat Harryho dopis (jak to?) a rozhodl se posnídat v Síni místo ve svých komnatách. Napadlo ho, jestli by se nehodil stejný způsob komunikace, jako má Brumbál s Lupinem, i pro něj a Harryho. Zvlášť jeho sněžná sova je nápadná, každý si jí všimne… ‚I tu mou už by mohl někdo všímavý poznat,‘ řekl si.

Najednou po své levici ucítil závan magie… Jeho Isis změnila směr, místo k němu dolétla k… řediteli. Byl překvapen a zároveň se mu ulevilo, ale uchoval si vážnou tvář, Brumbál se na něj chápavě usmíval, když přebíral dopis. Pak dělal, že si ho vkládá do kapsy, stínovou magií jej však přemístil do Severusovy. Bleskový zákmit vděčnosti v temných očích mu byl odpovědí. Lektvaristova sovice přijala pamlsek a odlétla.

„To bylo těsné,“ hlesl Snape. Ředitel se pousmál. „To ano, můj chlapče. Harryho napadlo právě včas, pořídit si takovou poštovní skříňku, jako mám já. Myslím, že můžeš brzy očekávat dárek, Severusi.“

„Zrovna mě napadlo totéž,“ broukl černovlasý profesor. V duchu byl ale chlapcovou zřejmou chytrostí a zodpovědností potěšen. Tenhle dárek přijme rád. Měl dobrou náladu, ulevilo se mu a dopis, na který se těšil, ho v kapse hřál.

 

„Chtěl jsem se tě na něco zeptat, Albusi,“ řekl Severus tiše, když dopil kávu. „Zajímá mě, jestli nechceš zasvětit do dnešní záležitosti i Draca? Nebo mu nevěříš?“

„Jistěže věřím,“ namítl Brumbál. „Mladý pan Malfoy bude dost zaměstnaný, dal jsem mu něco na práci... Ale o to nejde. Myslíš, že bude věci prospěšný? Harry přinejmenším otevře Komnatu.“

„Nejen to,“ hájil ho Snape. Kdyby se nad tím zamyslel, asi by žasl sám nad sebou. Takhle ale pokračoval: „To jsem ti vlastně neřekl… Cítil ochranu kolem… víš čeho,“ ztišil hlas, když na své místo vedle něj usedla profesorka Sinistrová. „A nebýt jeho, nevšiml bych si, že podlaha není podlaha…“

„Tos‘ mi opravdu neřekl,“ culil se ředitel potěšeně. „A zdá se, že mladému Harrymu dlužím za tvou záchranu.“

„Tys naopak neřekl mně, že je imunní vůči hadímu jedu,“ vyčetl mu jemně mladší čaroděj. „Hadi mu nic neudělají.“

„To je pravda,“ vzpomněl si Brumbál. „Jak ty to víš?“

„Povídali jsme si o baziliškovi. Tak nějak přišla řeč na hady všeobecně.“ Po těch slovech starý čaroděj zvážněl.

„Buď opatrný, můj chlapče. Neprozraď se.“

„Jsem opatrný,“ zamračil se Severus. „Buď bez obav, dlouho nám ta poklidná atmosféra nevydržela… Povedlo se mi ho rozzlobit. Nepřemýšlel jsem o tom, co říkám,“ připustil ještě.

„No, obvyklá tvář profesora Snapea je rozhodně dobrý způsob, jak odvést pozornost…,“ uvažoval Brumbál. „Ale nepřeháněj to. Mohl bys ho opravdu ranit. Pokud jsi dojedl, Severusi… doprovodíš mě do ředitelny? Chci s tebou něco probrat,“ řekl hlasitěji, právě dorazila Minerva McGonagallová. „Oh, dobré ráno, Minervo.“

„Dobré ráno, Albusi,“ opětovala pozdrav profesorka. Pak se vážně podívala na lektvaristu. „Chtěla bych si s tebou taky o něčem promluvit, Severusi. Mohl bys mi obětovat chvíli?“

„Spěchá to?“ musel se čaroděj zeptat. Pomyšlení, že zakrátko už uvidí svého Nebelvíra, ho nutila ředitelku jeho koleje odmítnout… „Mám teď neodkladnou práci, Minervo. Co třeba po obědě, pokud ti to vyhovuje?“

„Jistě,“ přikývla profesorka, poněkud překvapená mírností svého obvykle chladného a nepřátelského kolegy. „Dobrá, jestli bys tedy přišel po obědě do mé pracovny…“ 

„Přijdu,“ slíbil lektvarista a podíval se na ředitele. „Omluvíš nás?“

 

V ředitelně (před kterou našli čekat černovlasého Nebelvíra) už probírali, co se bude dít dole v jeskyních. Ředitel zpovídal Harryho, co si myslí o oné stavbičce uprostřed jezera a na co si ještě z minula pamatuje. Pak už se přemístili do umývárny ve druhém patře.

„A já myslel, že se ve škole nedá přemístit, kvůli ochranám,“ podivil se Harry. Zadíval se na své profesory. „Je v tom nějakej háček, mám pravdu?“

„Ano, Pottere, máte,“ přikývl Severus. „V protipřemísťovacích ochranách školy jsou nouzové kanály. Především na ošetřovnu a do ředitelny. Použít ho mohou pouze profesoři… Naprostá většina studentů by stejně nepřišla na to, jak obejít pojistku. Snad jedině velmi mocný čaroděj, někdo jako Merlin, by možná…“ nedokončil to, ale podle chlapcova výrazu mu bylo jasné, že smysl jeho proslovu byl pochopen.

„Chápu,“ uculil se mladík. „Musím být reinkarnovaný Merlin, abych to dokázal bez povolení, to chcete říct.“

„Tak nějak,“ tvářil se lektvarista vážně, ale v černě sametových očích jiskřilo.

Harry se nedokázal urazit. Nějakým podivným způsobem vycítil skutečnou Snapeovu náladu a cítil se v jeho společnosti dobře. ‚Vědět Ron, jak se cítím se Snapem dobře, zakroutil by mi krkem…‘ pomyslel si.

„Tak vyrazíme,“ zavelel Brumbál. „Harry, budeš tak laskav?“ požádal chlapce a za moment už se poprvé díval, jak se otevírá Tajemná komnata.

 

„Ehm, pane?“ zaváhal Harry, když Brumbál přistoupil ke tmavému otvoru. „Je to…“

„Co?“ usmál se na něj ředitel. Vzápětí Harry vytřeštil oči, Brumbál totiž se vší důstojností… skočil dolů. Harry a Snape na sebe jen nevěřícně pohlédli.

„On… vážně…“ zajíkl se Nebelvír.

„Očividně,“ vydechl lektvarista. „Jdu za ním.“

Harry ustoupil, aby mohl profesor následovat svého představeného a jen nad nimi v duchu vrtěl hlavou. A jak kolem něj tmavý čaroděj procházel, vsadil by se, že z jeho rtů zaslechl něco jako: starý, senilní a sebevrah. Ale moudře se rozhodl, že smíchy pukne později a skočil za nimi, aby na něj nemuseli čekat.

 

„Tak nás veď, Harry,“ vybídl ho ředitel, když Nebelvír doskočil na křupající kosti baziliščích večeří. Poslechl a v čele jejich malé skupiny vyrazil k trezorovým dveřím s hady.

Zasyčel příkaz, dveře se odemkly a otevřely. Stejně čile jako sešup z umývárny zdolal ředitel i kovový žebřík. Pak se rozhlédl. Harry a Snape už pozoruhodný sál viděli, přesto mlčeli, ohromeni chladnou krásou hadího doupěte.

„Merline,“ zašeptal ředitel, když se zastavil před baziliščími pozůstatky. I teď, obraný od kůže, zubů a jiných ‚ingrediencí‘, prostě v naprosto zuboženém a neškodném stavu, vypadal majestátně. Pevně stiskl Harrymu rameno.

Při pohledu na hadí hlavu si lektvarista na něco vzpomněl. Otočil se na chlapce, který se na mrtvého hada zamračeně díval. „Pottere?“ oslovil ho. Zelené oči na něj pohlédly. „Co se mu stalo s očima?“

„Fawkes ho oslepil, když mě začal honit,“ vysvětlil Harry. „Vlastně mě to zachránilo, nejspíš bych zkameněl během minuty.“

„Chytrý pták,“ broukl Severus a podíval se na ředitele. „Tak začneme?“

„Ano, pusťme se do toho,“ kývl Brumbál. Harry nečekal na vyzvání a zamířil k vytesané Zmijozelově tváři. Nové zasyčení vyvolalo u obou starších čarodějů krátké zamrazení. Podle mladíkova příkladu vytáhli hůlky a zamířili za ním, do ‚hadí jámy‘.

Po pár metrech chodby dorazili ke schodišti. Harry se zadíval směr vzhůru, pak mrkl na Snapea. „Tam nahoru jsme se nedívali,“ připomněl mu.

„I na to dojde,“ ozval se Brumbál. „Musíme prozkoumat všechno. Dnes jdeme dolů, Harry.“ A vyrazil první ke schodům.

„Nejste zklamaný,“ poznamenal Snape všímavě. „Nevadí vám, že to nejde… podle vašeho?“

Harry pokrčil rameny. „Nevadí. Brumbál ví, co dělá. Doufám.“

„Profesor Brumbál,“ opravil ho Severus. „A doufám v totéž.“ Když Harry překvapeně zamrkal, dodal: „Nic jste neslyšel.“

„Ano, pane,“ zamumlal Nebelvír vážně, ale v očích mu hrál smích.

 

Severus se díval do smaragdových očí, které zářily veselostí a veškerou silou své sebekontroly skrýval nadšení. Nevěděl, co ho těší víc, jestli Harryho důvěra v jeho letitého přítele a mentora, nebo ochota spolupracovat s ním… Byl rád, že se na něj chlapec nemračí. Bože, jak toužil ho obejmout! Už počítal dny do prasinkového víkendu. Stejně tak se nemohl dočkat přečtení chlapcova dopisu, který stále ležel v jeho kapse.

„Tak půjdeme?“ navrhl po chvíli oboustranného hypnotizování. „Ať si náš drahý ředitel neužívá veškerou zábavu sám…“

„Beze mě se na druhou stranu nejspíš nedostane,“ byl Harry přesvědčený. Lektvarista jeho sebejistotu nesdílel: „Mě by u Albuse nepřekvapilo vůbec nic…“

„Tak jdem,“ zavelel Harry a vykročil. „Ať nám něco neuteče.“ Už neviděl, že sebeovládání profesora Snapea za jeho zády povolilo a po bledé tváři se rozlil úsměv, který se čarodějovi odrazil i v očích.

 

Za chvíli ředitele dohonili, zjevně nikam nespěchal. Jak sestupoval po schodech, prohlížel si pozoruhodně zachovalé rytiny na zdech. Zdálo se, že vyprávějí o Zakladatelích Bradavic a Merlinovi samotném. Potvrzovalo mu to jeho teorii o knihovně…

Konečně dospěli na konec schodiště. Harry se nadechl, napjatě očekával, co se bude dít. Když nakonec, po dlouhých minutách Brumbálova mlčení, otevřel pusu, aby se zeptal, povšiml si, jak mu profesor lektvarů dává znamení, aby mlčel. Sice nevěděl, na co se čeká, ale rozhodl se poslechnout a zase ústa zaklapl. Sám netušil, proč Snapeovy náznaky neignoruje. Prostě se mu nechtělo… mu vzdorovat. Zase s ním bojovat. Neměl pocit, že by měl. I když vážně nechápal proč.

 

Severus pozoroval mladého Nebelvíra značně zneklidněně. Dnes byl ten netrpělivý on. Naznačil mu sice, že má mlčet a nechat ředitele být, ale nedoufal, že poslechne, nebo nebude mít chuť se dohadovat… Harry ho stále víc překvapoval. Opravdu nečekal, že bude spolupracovat. A zjištění opaku ho těšilo.

„Dobrá,“ promluvil konečně ředitel, „zdá se, že je tu stále velké množství magie. Hodně staré magie. Pokud to tady vzniklo tak dávno, je to pozoruhodné… Ale necítím nic zlého. A protože vy dva jste se vrátili v pořádku, čemuž se ostatně divím ještě teď…“ povzdechl si čaroděj a rychle to dopověděl: „Myslím, že můžeme pokračovat. Harry, mohl bys…?“ požádal chlapce. Ten rychle zasyčel příkaz, ‚podlaha‘ se zavlnila a za chvíli nad hladinu vykoukl úzký most, vedoucí až k ostrůvku.

„Hezké,“ poznamenal Brumbál. „Začínám si vážně myslet, že jsem měl pravdu…“

„Myslíte?“ pronesl lektvarista. „V tom případě…“ Zarazil se a podíval se na Harryho.

Mladík zneklidněl, když se na něj upřely pohledy obou profesorů. Co bude teď? Pošlou ho zpátky nahoru, aby na ně čekal? Svou práci už odvedl, když se to tak vezme… S pocitem pochopitelného zklamání sklopil hlavu. Mrzelo ho, že už není potřeba, chtěl pomáhat. Na druhou stranu to chápal. Je jen nedostudovaný kluk, ještě nic pořádného neví, rozhodně nic o tom, co to tu vlastně je… Rozuměl, ale i tak mu to bylo líto.

 

Severus pochopil, že ten chlapec před ním došel ke svým vlastním (nutno dodat, že logickým) závěrům, když postřehl, jak ty zelené oči zesmutněly. Rozuměl mu. Jeho přání objevovat záhadu, ke které se náhodou nachomýtl, být součástí něčeho zajímavého a v tomto případě i důležitého… A on sám necítil nutnost ho posílat pryč. Podíval se na usmívajícího se Brumbála a souhlasně kývl. Poznal na něm překvapení, když dal sám od sebe souhlas, aby Harry zůstal… A zároveň už mu začínalo být jedno, co přitom toho starého všetečku napadá.

Ředitel mu pokynem naznačil, že prozrazení nechá na něm a vyrazil napřed. ‚To chce být dnes všude první?‘ pomyslel si lektvarista a odkašlal si. Mladý Nebelvír zvedl hlavu, podivně odevzdaný pohled v očích. Severus si uvědomil, že tohle je horší, než kdyby viděl slzy. Ne, do těchhle očí nepatří odevzdanost, mají odrážet tu hřejivou povahu, být jiskřivé, plné ohně, plné vášně… Zachvěl se pod tou myšlenkou.

„Půjdeme?“ vyzval Harryho k následování ředitele. Úžas v chlapcových očích ho nijak nezaskočil, tušil, že bude mít radost.

„Vážně?“ hlesl Harry. „Smím?“

„Ano, pane Pottere, smíte,“ přikývl profesor. „Tak pojďte, ať pan ředitel nečeká.“ „Děkuju,“ uslyšel v odpověď. Z toho pochopil, co si Harry myslel. Že zákaz pokračovat by vyšel od něj. Trochu se ho to dotklo, ale uvědomoval si, že si za to může sám. Důvěru si musíte zasloužit a když někomu děláte šest let ze života peklo, těžko se jí dočkáte. Severus Snape si právě začínal budovat to, o čem si myslel, že potřebuje k životu nejmíň. Důvěru Harryho Pottera.

S tímto uvědoměním vykročil po jeho boku a poprvé ho napadlo, že takhle by byl ochotný jít kamkoliv. Čelit čemukoliv. Protože by se nebál, že zůstane sám.  
 

 

Komentáře: 16. Tajemství jeskyně I.

Datum: 26.01.2016

Vložil: sisi

Titulek: nebelvír v řediteli

Zdá se, že se projevuje pravá tvář páně ředitelova, je to prostě zvědavý člověk, který chce být všude první, dává mu to jasnou moc a převahu, možná se tím dostáváme k jádru problému mezi Brumbálem a Raddlem. Dík

Záznamy: 1 - 1 ze 1

Přidat nový příspěvek

Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano (26)
100%

Ne (0)
0%

Mohla být lepší (0)
0%

Celkový počet hlasů: 26