15. Nové strachy, nové plány

Severusi Snapeovi vždycky stačilo jen pár hodin, aby se dost vyspal. Jakožto špeh musel počítat s tím, že bude nenadále povolán, či dokonce odhalen…  Proto spal s jedním okem otevřeným, jak se říká.

Takže se dnes probudil stejně brzy jako jindy.  Když chtěl po krátké, ale důkladně probouzející sprše zavolat skřítka a objednat si  snídani, vzpomněl si na události minulého večera. Rozhodl se jít do Velké síně. Chtěl vidět Harryho, i když tušil, že ho nemine jiskření jistých modrých očí, jistého všetečného starce. To, že se večer na nic neptal, neznamená, že ho ohledně jeho chráněnce nic nenapadá…

 

Harryho překvapilo, když se probudil sám od sebe a poměrně brzo. A co bylo zajímavější, opět neměl žádné noční můry, které by ho v poslední době ždímaly.

Přetočil se z boku na záda a s pohledem upřeným na nebesa uvažoval. Nechtěl myslet na Snapea, Viteály, Siriuse… Měl vlastní věci na přemýšlení. Čeká na odpověď od Ellise… ‚Měl bych si udělat plány, pro případ, že se bude přece jen chtít sejít…‘ řekl si Harry. ‚Jak se vyhnu všem, co by mě mohli vidět? Jasně, plášť po tátovi! Prostě se jim v Prasinkách ztratím.‘

Harry si v duchu mnul ruce, jeho plán mu připadal proveditelný. ‚Pokud se do tý doby něco nepodělá,‘ pomyslel si. ‚A co budeme dělat na schůzce? Měl bych si možná promyslet nějaký témata… Chtěl vidět moje kresby,‘ vzpomněl si. ‚No, snad nebude moc zklamanej. Nechci ho zklamat. Co ode mě vlastně čeká?‘ napadlo Harryho najednou. ‚Potřebuju jeho odpověď, bez ní nemůžu takhle uvažovat.‘

Aby se vyhnul nepříjemným myšlenkám na to, že možná plánuje a sní zbytečně, vyhrabal se z postele a zamířil do koupelny. Když se po krátké sprše vbrátil zpět do ložnice, zjistil, že jeho spolubydlící ještě pořád… spí.

 

Kolik vůbec je?‘ pomyslel si a sáhl po hůlce. Po rychlém Tempus zjistil, že vstal brzo. Bylo teprve šest ráno. ‚Fakt brzo…‘ zhodnotil Nebelvír a zauvažoval, co bude dělat. ‚Kouknu se, jestli je někdo ve společence…‘ S tajným a okamžitě zavražděným přáním, aby to nebyla Ginny Weasleyová, protože Harry se ohledně ní cítil stále trochu provinile, se odebral dolů.

 

Ve společenské místnosti seděla u stolku před krbem dívka s dlouhými rozevlátými vlasy. Harry si oddechl a sedl si naproti ní.

„Dobrý ráno, Miono,“ pozdravil ji. Hnědovláska se na něj usmála a hned zase sklopila oči k tlusté knize.

„Dobrýtro, Harry. Jsi vzhůru hodně brzo, to se ti nepodobá,“ poznamenala. Pak se zamračil a znova na něj pohlédla, tentokrát ustaraně. „Něco tě probudilo? Měl jsi noční můry?“                                             

„Ne, žádný můry!“ bránil se mladík. „Prostě jsem se výjimečně dobře vyspal, i když jsem čekal, že…“ zarazil se a po očku koukl na kamarádku, která si ho měřila téměř mateřským pohledem. Ne tím milujícím. Tím, který znamenal: Jsi pro mě otevřená kniha, přede mnou nic neutajíš

Harry si to uvědomil taky, proto se bleskově rozhodl jí své zajíknutí vysvětlit. prohrábl si svou neučesatelnou kštici a tiše řekl: „Víš, Hermi… Když jsem včera večer šel na kolej, zastavil mě Snape.“

„Bože, o kolik bodů jsme přišli tentokrát?“ povzdechla si dívka. Překvapilo ji, když Harry oznámil, že profesor lektvarů žádné body neodebral.

„Tak co chtěl?“ nechápala. „Normálně by tě aspoň seřval, ne?“

„Tu averzi jsi chytila od Rona, nebo je tvoje vlastní?“ zajímal se Harry trochu podrážděně. „Asi tě to překvapí, ale Snape, i když je nesnesitelnej parchant… Víš, on dokáže i bejt trochu… snesitelnější.“

„Harry, určitě ti je dobře?“ mračila se Hermiona a položila kamarádovi dlaň na čelo. „Teplotu nemáš, ale plácáš nes…“

„JE-MI-DOBŘE!“ usekával Harry už rozzlobeně. „Myslíš, že nevím, co říkám?“

„Zní to prostě divně, Harry,“ pokrčila rameny Hermiona. „Snape neumí bejt milej, tak to prostě je. Je to Zmijozel. Za vším, co dělá,  něco je. Co ti proboha řekl, pochválil tě?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou mladík a vstal. „Ani se nesnažil bejt milej. Jenom mi přinesl něco… Když byl Řád naposled na Grimauldově náměstí, něco tam našli. U Siriuse. Víš, dárek k mým sedmnáctinám. Nestačil mi ho dát.“

„Oh, Harry,“ vzdychla dívka. „Promiň, já myslela… A víš jistě, že to je od Siriuse?“

„Jo,“ přikývl. „A od Remuse. Ty… náhodou nemáš Myslánku, viď?“ zeptal se.

„Bohužel,“ potřásla hlavou. „A můžu se zeptat, co jsi dostal?“

„Vzpomínky,“ odvětil Harry zamyšleně. „Na rodiče.“

„Oh,“ to bylo jediné, co ze sebe dokázala Hermiona vypravit. Byla překvapená. Pořád sice nesouhlasila s Harryho neobvyklým názorem na nenáviděného profesora, ale zmínka o dárku od milovaného kmotra ji dojala. Věděla, jak měl Harry Siriuse rád a chápala, jak ho jeho smrt zasáhla.

„Tak by sis mohl Myslánku koupit, až půjdem do Prasinek,“ navrhla, aby zaplašila posmutnělou atmosféru. „Některé nejsou moc drahé. Nebo si ji nech poslat, jestli na to spěcháš. Některé obchody dodávají zboží i soví poštou.“

„Děkuju, Hermi,“ zvedl k ní Nebelvír pohled, už byl klidnější. Trochu ho mrzelo, že se na kamarádku obořil, ale vadilo mu, že jeho slova nebere vážně. ‚Jako bych byl nesvéprávnej,‘ posteskl si sám sobě. ‚Podle Rona jsem schopnej naletět holce… Co si o mně vlastně myslí Hermiona?‘ Po očku pohlédl na kamarádku, která už byla zahloubaná do knihy o bůhví čem. Pak si povzdechl.

 

Napůl ucha poslouchal Ronovo povídání o zranění jednoho střelce v týmu Kudleyských Kanonýrů, ale vlastně to celé pouštěl jedním uchem tam a druhým ven. Přemýšlel o včerejších událostech.

Viteály.

Mundungusova smrt.

Hovor se Snapem.

To poslední mu asi leželo v hlavě nejvíc. Až když si později uvědomil, že ho v pohnutí smyslů objal, sám před sebou se červenal. A doufal, že bude Snape natolik formát, aby to nepoužil proti němu.

Jakmile vešel v patách svým přátelům do Síně, neodolal a střelil očima ke stolu profesorů. Jako obvykle ho přes okraj hrnku s kávou pozorovaly černé sametové oči. Harry se zachvěl a sklopil hlavu.

 

Jen stěží profesor Snape potlačoval úsměv, když viděl nejistý pohled mladého Nebelvíra. Tušil, co se mu honí hlavou a je fakt, že ani on se té vzpomínce nedokázal úplně vyhnout.

Byl to jen okamžik, než Harry jejich oční kontakt přerušil, ale jemu to stačilo. Na chvíli. A věděl, že za další okamžik bude Harry držet v rukou jeho dopis s odpovědí… a pravděpodobně s ní opět uteče na svou kolej. Přál by si moci použít kouzlo, které by mu umožnilo slyšet chlapcovy myšlenky, aspoň krátce.

Což bohužel nemohl. Ne, že by žádné neznal. Ale šlo o temnou magii, kterou by bradavický hrad mezi svými zdmi nestrpěl, natož, aby to nezjistil Albus Brumbál.

Tak se musel spokojit jen se sledováním mladíkových reakcí. Snažil se pohledem vyhýbat Weasleyho nechutnému stolování, jak letmo přelétl nebelvírský stůl, neušel mu ani zbožňující pohled Ginny Weasleyové. A v reakci na něj ucítil bodnutí žárlivosti.

Absurdní,‘ řekl si. ‚Jestliže ho zajímá Ellis, nebude mít zájem o děvče. Pokud se nedá ovlivnit vztahem k té rodině,‘ zaspekuloval si v duchu. A zcela zmijozelsky si slíbil, že to nepřipustí. Uvědomoval si, že je velmi majetnický, u něj to ve vztazích bylo vždycky  všechno nebo nic. Právě teď… chtěl všechno. Ať už to bylo správné nebo ne.

Z myšlenek ho vytrhl šustot desítek křídel. Do Síně vlétly sovy s poštou. V Severusových očích se usídlil úsměv, když si všiml, jak černovlasý Nebelvír prudce zvedl hlavu a vyhlížel jeho sovu. Jako pokaždé ji poslal s dopisem večer do svého domku, kde skřítek podle daných pokynů sovu poslal do školy, tak, aby dopis přišel během snídaně.

 

Ron vzhlédl od svého talíře a zamračil se, když viděl, jak se tvář jeho nejlepšího přítele nadšeně rozzářila, když se k nim blížila už známá sovice krahujová. A když přistála u Harryho talíře, a mladík převzal obálku, neodpustil si nespokojené odfrknutí.

Harry se podíval na Hermionu, která seděla vedle nabroušeného zrzka. „Dej mu jednu výchovnou, moc tě prosím,“ požádal kamarádku. Vzápětí Ronovi přistál malý lepanec. Když sebou škubl a něco zavrčel, napomenula ho: „Něco jsme si řekli, Ronalde. Tohle je Harryho věc.“

Ron si podrbal místo plácnutí a znovu zabořil nos do své snídaně, jíž se věnoval se zvýšenou zuřivostí. Harry už se na to nemohl koukat: „Rone, ty párky ti nic neudělaly, nebuď na ně tak krutej. Zlobíš se přece na mě.“

Tohle pobavilo všechny, kdo to slyšeli, dokonce i Ron sám se uchechtl. Ale na Harryho se pak zase zamračil a napíchl párek na vidličku s ještě větší razancí.

Harry protočil oči a zadíval se na elegantní křivky písma. Měl radost, že dopis konečně přišel a na druhou stranu se bál toho, co je uvnitř. Odstrčil talíř se zbytkem snídaně a s neklidem v duši opustil nebelvírský stůl.

Harry si nevšímal tázavých a (v případě jeho nejlepšího přítele) zachmuřených pohledů svých spolužáků a vyšel ze Síně, nevědom si ani chápavého pohledu jistého blonďatého Zmijozela.

 

Draco měl od minulé noci hlavu plnou Nevillova návrhu, takže by Harryho normálně ignoroval, kdyby nebylo příletu sov. Sám nic nečekal, ale vzpomněl si na tu Harryho známost a zajímalo ho, jestli mu něco přijde… Přišlo.

Má radost,‘ všiml si. ‚A taky vypadá nervózně. Tak to bude určitě ono, odpověď. Držím palce, Pottere,‘ vyslal k němu podporující myšlenku a vrátil se ke svým věcem.

 

Milý Harry,‘ četl mladý Nebelvír usazený na posteli, ‚popravdě, nevím, jak ti to říct.‘ Harry nahlas zasténal. ‚Je to tu, chce to skončit!‘ myslel si. S nechutí se zahleděl do listu. ‚Neumím to vysvětlit jinak, než pravděpodobným sklonem k masochismu, když chci v našem čerstvém vztahu pokračovat.‘

„Cooo?“ Harry se prudce narovnal a hltal text málem závodní rychlostí.

Jen při myšlence, že bych tě už neměl vídat, je mi víc než nepříjemně. Nemůžu se našeho prasinkového setkání dočkat. Chci ve tvém životě zůstat, dokud to bude možné. A tvé nepřátele, o nichž jsem měl jasno už dříve, nepovažuju za dobrý důvod se tvé společnosti vzdát.

Na tomto světě a v této zlé době je tak málo hezkých věcí, Harry. Proč se jich ještě dobrovolně vzdávat. Těší mě tvůj zájem o mou osobu a máš mé slovo, že budu respektovat tvé přání postupovat tak, aby ti to nebylo nepříjemné. Nechci ti ublížit.

Myslím, že oba si přejeme totéž. Mít někoho, kdo do našeho života přinese změnu, radost a pocit, že máme pro co žít. Občas mám pocit, že můj život ustrnul na jednom místě a já se žádnou mocí z něj nedokážu hnout. Když jsem se začal scházet s tebou, nepřemýšlel jsem o tom. Můj život najednou nebyl jednotvárný. Každý den jsem se těšil, co nového se o tobě dozvím…

Předpokládám, že uvažuješ, jak bude naše příští schůzka vypadat. Vzhledem k tomu, že nebude mnoho času, myslím, že svačina a malý rozhovor budou vhodné. Těším se na tebe. Jen mi dej vědět, kdyby se něco – cokoliv -  změnilo. Pokud sis to rozmyslel a už pro tebe nejsem tak zajímavý, pochopím to. Kdybys dostal ten trest, kterého se tak bojíš, napiš mi. Nebudu sice u tvého profesora orodovat, aby tě ‚pustil na rande‘, ale setkáme se v tom případě jindy.

Brzy mi napiš, Harry. S pozdravem Ellis.‘

 

Harry vydechl a lehl si na záda. Dopis, z kterého měl takovou hrůzu, si přitiskl na prsa. ‚I přesto, co mu se mnou může hrozit, mě chce,‘ táhlo mu hlavou. ‚Asi je fakt masochista,‘ ušklíbl se. ‚Bože, já se nedočkavostí snad vypařím! Už aby byl konec září!‘ Mladík si přitiskl dlaně na obličej a chvilku přemýšlel.

Bojí se, že si to rozmyslím… To se nestane. Já… ho asi… mám rád…‘ přiznal čestně sám sobě. ‚Je to zvláštní. Je to jiný, než chystat se na rande s holkou… Jsem nervózní, ale tak nějak… jinak. Musím Ellisovi odepsat…

Z plánování ho vytrhl příchod Nevilla. „Harry? Je mi jasný, že tě ruším, ale za chvíli začíná hodina,“ vyklopil Longbottom a vrhl se ke své posteli. Pak se zarazil, chvilku si kamaráda prohlížel a opatrně se zeptal: „Něco se stalo, Harry?“

Mladík k němu stočil pohled. „Vlastně ne. A taky jo.“

„Jak to myslíš?“

„Myslel jsem, že se bude chtít rozejít,“ mávl Harry s dopisem a vložil ho zpět do obálky. „Minule jsem mu naznačil, že vztahem se mnou riskuje. Zdá se, že mu to nevadí…“

„To je dobrá zpráva, ne?“ nechápal Neville. „Co se ti na tom nezdá?“

„Nechci, aby se mu něco stalo. Budu si o něj dělat starosti,“ usmál se Harry neklidně.

„Jako Draco o mě?“ nadhodil kamarád. Posadil se na postel proti Harrymu a řekl vážně: „Vysvětlil mi to. Všechno. Řekl mi o Rubenových… Harry, dal jsem mu najevo, že ho chci zpátky. I to, co se stalo, pro mě není rozhodující. Myslím, že TY to máš o něco snažší. I já si o Draca budu dělat starosti, jde po něm Voldemort i jeho rodina… A já mám nepřítele v Bellatrix Lestrangeové. Jsme ve válce, Harry. Myslím, že každý z nás má nějakého nepřítele, ať zná jeho jméno nebo ne.

Je to tvůj život, tak si ho žij podle svýho, ne? Dokud máš něco, co za to stojí, drž se toho. A pokud tím nikomu neubližuješ, nepřemýšlej o tom. Bejt zamilovanej, to je dar. Ne téma na rozbor.“ Neville se ještě široce zašklebil a vstal. u dveří se ohlédl. Když se Harry ani teď nezvedl, ustaraně se zamračil. „Harry?“

„Jak jsi poznal, že jsi zamilovanej?“ vypadlo z černovláska.

„No… Těšil jsem se na každý setkání. A pokaždý, když jsem ho zahlídl, třeba v Síni u jídla… uvnitř mě něco zahřálo. Stačil jenom pohled. A když jsem si pomyslel, že jenom já a on víme… Anebo když jsme spolu byli sami… byl jsem… prostě šťastnej. Jak se s ním cítíš, Harry?“ vyzvídal opatrně.

„Je dost vážnej, ale taky zábavnej. Má takovej… příjemně pichlavej smysl pro humor… A když spolu mluvíme, u něj mám pocit, že mě… vážně poslouchá. A když jsme se teď dlouho neviděli, stýská se mi. Cítím se s ním…“ tady se Harry zarazil. Věděl, jak se cítí, ale neuměl to popsat. Pak opatrně zašeptal: „Nepopsatelně.“ Pak se usmál.

Neville mu úsměv oplatil. Jak jen svému kamarádovi rozuměl.

 

Na hodinu Dějin čar a kouzel přiběhli oba Nebelvírové v poslední vteřině. Profesor Binns se zamračil. Zahleděl se na ně přes obroučky svých brýlí a poznamenal: „Dochvilnost je ctností králů, studenti, což ovšem neznamená, že pro vás neplatí. Sednout.“

Harry a Neville se na sebe podívali a mlčky poslechli. Za malou chvíli se třídou linul profesorův výklad, srovnatelný s účinky chloroformu. Většině studentů už dávno klesla hlava, další zívali a snažili se všemožně udržet víčka, snad jen Draco Malfoy a Hermiona Grangerová si psali poznámky.

 

Když vstoupili, neušlo Harrymu, jak obvykle chladný Zmijozelův pohled změkl. Vyslal hřejivý modrý záblesk očí k mladému Longbottomovi, Harry si neodpustil malý úsměv. Byl rád, že jsou jeho přátelé šťastní. Ron a Hermiona mají jeden druhého, Nevillovo srdce je v držení kdysi nepřítele, teď… No, Harry sám nevěděl, čím si s Dracem jsou. ‚Ale určitě ne nepřátelé,‘ pomyslel si. ‚Budu se nad tím muset zamyslet…‘ 

Využil toho, že se může spolehnout na Hermioniny zápisky a začal psát odpověď pro Ellise.  A poprvé ho napadlo, že by se jim možná hodila stejná skříňka, jakou používá Brumbál pro komunikaci s Remusem… ‚Potřebuju se někoho zeptat,‘ zadumal se. ‚Ředitele?‘

Pomalu dopsal dopis, složil ho a schoval do učebnice. Pošle ho později.

 

Severus Snape stál před svou katedrou, ruce složené na hrudi a rozhlížel se po svých svěřencích. V duchu úpěl nad bohapustou likvidací drahocenných ingrediencí… Němě sledoval, jak studenti kouskují, plátkují a drtí, míchají. ‚Marná snaha,‘ pomyslel si, ‚snažit se naučit ty tupohlavce… Nesmím to zkoušet u Harryho, až bude u ‚Ellise‘. Když bysme spolu vařili, mohl by mě poznat. Tohle si musím pamatovat. Vlastně se mu musím hodně vyhýbat – jako Severus Snape,‘ rozvíjel své myšlenky dál. ‚Ve mně nesmí poznat Ellise, v Ellisovi Snapea. Buď proklet Temný Pán a ty jeho plány!‘ zahromoval v duchu.

Ještě uvažoval, plánoval, dokud ho nevyrušilo tiché prskání. Jen bleskově vržené kouzlo zabránilo nevyhnutelné katastrofě.

„Pan Longbottom z Nebelvíru má ve vás očividně důstojného nástupce, slečno Bunnerová,“ posteskl si profesor. Mrzimorská čtvrťačka zrudla a sklopila hlavu.

„Co myslíte, že bylo špatně, slečno?“ zeptal se Snape, když si prohlédl katastrofu v jejím kotlíku. Dívka zvedla hlavu a podívala se na něj.

„Asi jsem… zapomněla přidat asfodel?“ navrhla studentka. Pak se rychle podívala na zem, hledět na profesora lektvarů nikdo dlouho nevydržel.

„Myslíte?“ zvedl Snape obočí a vypadal v tu chvíli jako bůh hromu. Naštěstí pro nebohou Mrzimorku se neprojevil jako bůh hromu i hlasově. Rozhlédl se po učebně. „Protože si zjevně potřebujete tuto ingredienci poněkud připomenout, slečno Bunnerová, tento lektvar si dnes po večeři zopakujete. A aby vaši spolužáci nepodlehli mylnému dojmu, že oni si to pamatovat nemusí, do příště mi všichni napíšete šestipalcovou esej o asfodelu. Výskyt, sběr, použití.  A popíšete, co se stane, když ho zapomenete přidat do Hojivého lektvaru!“ probodl pohledem dívku, jejíž kotlík připomínal zeleného dikobraza, jak byl lektvar v momentu výbuchu zmražen.

Slečna Bunnerová sklonila hlavu ještě níž. Zbytek třídy samozřejmě nespokojeně reptal proti nečekanému domácímu úkolu.

„Ticho!“ štěkl Snape. „Kdo jste hotov, odeberte vzorky svých lektvarů a dejte je na můj stůl.“

Reptání sice neustalo, ale ztišilo se. Za chvíli měl profesor dvě řádky lahviček s různobarevnými výtvory. Jen se na ně podíval a nadechl se, aby je zkritizoval. Jenže to nestačil, protože s tichým prasknutím se před ním zhmotnil malý svitek.

Severus ho rychle rozvinul, po přečtení se zamračil. Stálo tam totiž: ‚Severusi, až dokončíš svou poslední hodinu, přijď do ředitelny. Musíme probrat nález pod Tajemnou komnatou. Albus.‘

Lektvarista vzkaz rychlým kouzlem zpopelnil a otočil se ke třídě, která ho zvědavě pozorovala. Připomněl jim úkol a když učebnu opustil poslední z nich, pečlivě zamkl a odebral se k řediteli.

 

„Vítej, Severusi,“ přivítal ho Brumbál a odlevitoval mu šálek čaje. „Posaď se zatím, ano?“

„Na něco čekáme?“ zeptal se muž, vzápětí ho napadla odpověď. ‚Harry. Nejspíš přijde taky. Logické, pokud to tam chce ředitel prozkoumat, potřebujeme otevřít napřed Komnatu…‘

Nestačil ani domyslet a ozvalo se zaklepání. Na ředitelovo vyzvání vešel Potter. S úsměvem pozdravil Brumbála, při pohledu na profesora lektvarů se zatvářil nejistě, ale bez obvyklé nevraživosti pozdravil i jeho: „Dobrý den, pane.“

„Pane Pottere,“ kývl Snape klidně, stejně klidně, jako s ním mluvil v noci, když ho ‚převzal‘ od školníka.

„Doufám, že nečekáte dlouho,“ prohodil Harry. „Tonksová se při dnešní hodině trochu rozjela, musel jsem napřed do sprchy.“

„V pořádku, právě jsem přišel,“ odpověděl lektvarista a měl co dělat, aby si při zmínce o Harrym ve sprše nepředstavoval kdovíco.

„Posaď se, Harry,“ vyzval ho Brumbál. „Čaj?“

 

Když Nebelvír obdržel svůj šálek, ředitel se opřel ve svém křesle a spojil si prsty. Přes hranu svých půlměsíčkových brýlí se zadíval na své dva oblíbence a tiše řekl: „Harry, Severusovi jsem už sdělil, čeho se tato schůzka týká a ne, nejde o Viteály. Jde o vaši nedávnou návštěvu v Tajemné komnatě.“

„Nebo spíš o to, co je pod ní, mám pravdu?“ podotkl Harry a upil horký nápoj. „Potřebujete se tam podívat a proto jsem tu já, předpokládám.“

„Předpokládáte správně, pane Pottere,“ poznamenal Severus, tajíc obdiv nad chlapcovou bystrostí. A jak správně předpokládal on, Harry se okamžitě zeptal: „Už víte, co to tam je? Teda… pochopím, když mi zase nic neřeknete, ale zeptat jsem se musel,“ pokrčil rameny.

Snape pohlédl na ředitele. Ten se mile usmíval. Mile pro toho, kdo by si nevšiml podezřelých jiskřiček v modrých očích a dobře tohoto muže neznal. V duchu si povzdechl. ‚Co zas může mít za lubem?‘

 

„Musíme to napevno ověřit, Harry a proto bych raději s odpovědí počkal, pokud ti to nevadí,“ pronesl Brumbál vážně. „Ale protože je při otevření komnaty nutná tvá spolupráce, rád bych tě zapojil. Přirozeně se nemůžeš podílet na odborném průzkumu, ale jistě se najde něco, čím tam budeš užitečný, až sejdeme dolů.“

„Na kdy to plánujete, pane?“ zajímal se mladík. Snape se musel divit. Nečekal od něj takové sebeovládání. Obvykle by se do toho vrhnul po hlavě, drze požadoval, že se chce podílet na všem a hádal se při rozumné argumentaci, proč to nejde.

Zdá se, že zmoudřel,‘ pomyslel si. ‚Jestlipak už četl můj dopis? Vypadá tak klidně, není nervózní… Čím to je?‘

„Byl bych ti vděčen, kdybys sem přišel zítra po snídani, Harry,“ navrhl starý čaroděj. „Připomínám, že se budeš muset svým přátelům vymluvit… O této záležitosti a tím míň o nálezu pod Tajemnou komnatou nesmíš s nikým hovořit. Dokážeš to?“

Ta poslední otázka zněla ustaraně, Severus se řediteli nedivil, protože Harryho tvář se zachmuřila.

„Dokážu udržet tajemství,“ pronesl mladík po chvíli. Pak zamračeně dodal: „Jenže tajemství ničí přátelství. Už takhle je na mě Ron naštvanej, protože mu nemůžu prakticky nic říct… Je mu jasný, že něco zatloukám a mě už vážně docházejí výmluvy. Napadá vás něco, čemu by věřil?“

„Co třeba schůzka v Komnatě nejvyšší potřeby?“ navrhl Snape a žasl sám nad sebou. „Nemůžete předstírat, že se s někým scházíte?“ Když k němu Nebelvír zdvihl své zelené oči, srdce se mu nějak sevřelo.

„Na to by mi neskočil, protože to od začátku školy popírám,“ řekl Harry suše. „Co kdybych se vymluvil na vás?“ navrhl nejistě. „To by mi věřil spíš.“

„Myslíte trest?“ dovtípil se lektvarista. „No…“

„Anebo trénink,“ přispěchal se svou hrstičkou ředitel. „Stejně jsem vám chtěl znovu navrhnout…“ Oba dva ho probodli pohledem a svorně pronesli: „Nikdy v životě.“

„Dobrá,“ vzdal se ředitel, Severus si pomyslel, že s tím odmítnutím nejspíš počítal… Ale tentokrát s chlapcem souhlasil.  Tréninky obrany nebo nitrobrany se dost rozcházely s jeho plánem se Harrymu vyhnout.  

„Ale výmluva je to dobrá. Harry, sdělíš svým přátelům, že jsem ti u profesora Snapea zamluvil další lekce nitrobrany,“ zatvářil se Brumbál spokojeně.

„Dobře,“ zamračil se chlapec a střelil pohledem k černé postavě ve vedlejším křesle. „Pokud se ve skutečnosti k mý mysli nepřiblíží…“

„Bylo by dobré v tom pokračovat, pane Pottere,“ řekl zadumaně Snape. Harry zděšeně rozšířil oči. Teď už tuplem nechtěl, aby mu viděl do hlavy, objevil by tu ‚starou věc‘, kterou se pokoušel zatlačit co nejhlouběji to jde… A dověděl by se o Ellisovi…

„Ne.“

„Nemyslel jsem sebe, Pottere,“ vysvětlil Snape, když postřehl paniku v tom smaragdovém pohledu. ‚Neboj se, Harry…‘

„Došel jsem k závěru, že jsem na vás šel ze špatné strany. O prázdninách jste prokázal, že když máte správnou motivaci, jde vám to. Stejně tak obrana. Souboj, který jste předvedl s Tonksovou mi to ukázal dostatečně. Pokud byste raději pokračoval sám…“

„Napadlo mě, že Tonksovou poprosím, aby mi dala pár lekcí,“ přiznal Harry. „Jen jsem se k tomu ještě nedostal. A co se týče nitrobrany… Pracuju na tom sám.“

„To je moc dobře, Harry,“ promluvil Brumbál, trochu udiveně. „Jsem rád, že to nezanedbáváš. Jestli chceš, zeptám se Nymfadory sám.“

Když Nebelvír přikývl, oběma profesorům se ulevilo. 

 

Po krátké domluvě na zítřejší dopoledne se profesor lektvarů zvedl. Pohlédl na Harryho, očekával, že udělá totéž, ale pak si všiml, jak váhavě se dívá na ředitele a kouše si spodní ret. Tenhle malý smyslný zlozvyk se jeho libidu začínal líbit…

Když mladík požádal ředitele o malý soukromý hovor, s pochopením se vzdálil. Stejně potřeboval urgentně cosi vyřešit… v soukromí svých komnat.

„Nezdržím vás dlouho, pane,“ ujistil Harry Brumbála a rychle přešel k věci: „Včera mi profesor Snape dal dárek od Siriuse a Remuse. Vzpomínky na rodiče. Chci Remusovi napsat, až se na to podívám. A při tom mě napadlo… chtěl jsem se jen zeptat… Dá se takováhle poštovní krabička koupit i dneska, nebo je to starožitnost? Já bych totiž… abych nemusel pořád posílat Hedviku… Když někomu píšu…“

Starý čaroděj se pečlivě ovládal, když pozoroval, jak chlapec opatrně hledá slova, aby neprozradil své soukromé tajemství. Bylo mu jasné, na co chce schránku použít. Na svou komunikaci s Ellisem a to mu vlastně docela schvaloval. Pokud nevkročí do Snapeova soukromého bytu, pravá tvář této záležitosti by se neměla nijak prozradit. Naopak, soví pošta je v této době poměrně nespolehlivá.

„Dají se koupit, Harry, ale když si to koupíš v obchodě, nebo si to necháš zaslat, nemáš jistotu, že s tím je vše v pořádku. Nepochybuji, že Voldemort sleduje i sovy. Neboj se,“ uklidnil chlapce, když viděl, jak ztuhl. „Dopis od Remuse jsem ti poslal svou sovou to ráno. Příště už ti ho dám přímo. A pokud chceš psát někomu jinému, je logické, že ho chceš chránit. Já ti tu soupravu seženu, ano? Je sice drahá, ale stojí za to, navíc ji mohu hned zkontrolovat.“

„To byste byl hodnej, pane,“ oddychl si Harry. „Už jsem se bál, že nebude k sehnání. Tak děkuju. Myslíte, že to bude trvat dlouho? A dají se kouzlem zmenšit?“

„Ano,“ usmíval se  ředitel. „Proto, aby se mohli poslat, se obvykle zmenšují. Pospíším si, takže moc dlouho to trvat nebude. Prozatím se soustřeď na zítra, Harry. A děkuji.“

„Za co?“ Harry byl překvapen. To on měl být za co vděčný.

„Těší mě, že jsi ochotný ke kompromisům,“ zamrkaly na něj modré oči a Harry se smíchem odešel. 

<<                                                                    >>

 

Komentáře: 15. Nové strachy, nové plány

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano (21)
100%

Ne (0)
0%

Mohla být lepší (0)
0%

Celkový počet hlasů: 21