14. Viteály, dary a zpovědi

Neville stál opřený o dveře, stále trochu překvapen, že ho Komnata vpustila a díval se na dva chlapce, poklidně sedících v křeslech proti sobě.  Černovlasý a blonďák, Nebelvír a Zmijozel, ještě nedávno nepřátelé, rivalové od prvního dne.

         Pozoroval je a kladl si otázku, jestli to varování Harryho před Malfoyovou zkažeností vůbec k něčemu bylo.

         Teď to sice vypadalo, že je vyrušil při obyčejném hovoru (a sám sebe přesvědčoval, že to, jak chlapce sledoval od ředitelského chrliče, nemá nic společného s žárlivostí, kterou nemá důvod cítit), ale co kdyby měl Malfoy pro změnu chuť ublížit Harrymu? Vždyť to zkoušel roky předtím, to, že podle Brumbála nemá Temné znamení na ruce, neznamená, že ho nemá v srdci… ‚O co tady sakra jde?‘ říkal si, když mu z posledních vyslechnutých slov došlo, že ti dva mluví o něm. A nechápal, jaký důvod mohl mít Zmijozel, aby stálo za to, ho zneužít a odkopnout. Proto se zeptal znova: „Myslím, že mám právo na odpověď, Malfoyi. Jakej jsi mohl mít důvod, aby dostatečně ospravedlnil to, cos mi udělal?“

 

         Všiml si, že blonďák se přestal tvářit provinile, místo toho zneklidněl. Nevilla zmátlo, jak se podíval na Harryho, jakoby u něj žádal radu… Tohle vůbec nechápal.

Vždy sebejistý Zmijozel vypadal nejistě a ustaraně, jakoby nevěděl, co má dělat, zatímco jeho nebelvírský rival, zdá se, o něčem přemýšlel… Rozhodl se to utnout: „Harry, prosím, nech nás o samotě. Mám pár otázek, tady pro toho… Zmijozela.“

 

         Harry koutkem oka zachytil Dracův pohyb a pochopil, že tím lehkým škubnutím dal mladík najevo, jak moc je rozhozený a Nevillova volba slov se ho musela dost dotknout. Něco mu říkalo, aby to nedělal, aby při odchodu Nevilla odvedl s sebou, ale pak si uvědomil, že mladý Longbottom je nebelvírským lvem stejně jako on. A nepochyboval, že se o sebe dokáže postarat… Koneckonců, Neville je ten poslední, kdo právě teď má důvod mladému Malfoyovi věřit. Těžko mu naletí, v případě, že blonďák přece jen není upřímný, po zkušenosti, jakou s ním má. ‚Je to Nevillovo rozhodnutí, mluvit s ním a nejlíp ví, co riskuje, když je s ním sám… Jen doufám, že se ovládne a neprokleje ho, Brumbál by mu asi nepoděkoval…‘

Jen trochu zaváhal, neklidně se po obou chlapcích rozhlédl, ale rozhodl se vyhovět kamarádovu přání a vyšel z Komnaty.

Teprve když scházel už druhé schodiště, uvědomil si, co ho mělo zarazit už před nějakou chvílí: byli přece v Komnatě nejvyšší potřeby! Neville se teoreticky neměl jak dostat dovnitř! Leda by se pro to Komnata rozhodla sama. I když si to nedovedl vysvětlit.

Ze zamyšlení nad podivnými důvody svých přátel a magických místností ho vyrušil nepříjemný skřehotavý hlas.

 

Draco pozoroval svoji nebelvírskou lásku a přemýšlel, jak a co říct. Neville přešel ode dveří k Harryho křeslu, ale na svého ex-milence se nepodíval. Postavil se za křeslo přímo proti němu a pevně sevřel opěrku. Byl nervózní, z toho, že se rozhodl postavit ‚tomu blonďatému démonu‘, kterého přese všechno nedokázal pustit z hlavy, i z pomyšlení, že teď je s ním sám, právě TADY. Snažil se nedat nic najevo, když promluvil: „Buď tak hodný a odpověz mi. PROČ jsi mě odkopnul? A tentokrát neříkej, že ses chtěl jen pobavit se snadnou kořistí! Pokud jsi měl dost dobrej důvod, chci ho slyšet a mám na to větší právo než Harry! Nebo se musím zeptat spíš jeho?“

„Ne.“

Neville se zarazil, nečekal, že Draco něco řekne. Teď konečně vzhlédl do modrých hlubin Malfoyových očí, snaže se odehnat vzpomínku na jejich hřejivý pohled jedné noci, která mu najednou připadala strašně vzdálená. Vzdálenější, než dva měsíce, ale stále se dotýkajíc jeho srdce.

„Nemusíš mluvit s Harrym. Nechci, abys tohle slyšel od někoho jinýho. Chtěl jsem ti to vysvětlit, až se vrátíš do školy, ale… prostě jsem… se neodvážil. Bylo strašně těžký se přiznat řediteli a Severusovi… Bál jsem se, že to, co jsem tenkrát neviděl u nich, uvidím u tebe. I když si to vlastně zasloužím.“

„Nerozumím,“ zašeptal Neville. Obešel křeslo a sedl si, nějak měl pocit, že pravdu by vestoje nezvládl. Dracova slova zněla příliš vážně, Nevilla se zmocnil dojem, že důvod ke zlomení jeho srdce, ať byl jakýkoliv, nebyl běžný, jak někdy bývá lhostejnost partnera k citům toho druhého, nebo prostě někdo jiný. A popravdě, už vůbec nechápal, proč blonďák mluví o řediteli a profesorovi lektvarů v souvislosti s jejich vztahem...

„Proč mluvíš o Brumbálovi a Snapeovi? Co oni vědí o nás?“

Draco vzhlédl, když si uvědomil, jak nechápavě Nebelvír zní. „O nás nevědí nic,“ řekl tiše. „Neville, nechal jsem tě, protože jsem si uvědomil, že bych na tebe ukázal. Mít vztah s tebou… nešlo dohromady s kariérou Smrtijeda.“

„S-Smrti…“ Neville ani nedořekl a odtáhl se. Malfoyovi neušlo, jak střelil očima k jeho levé ruce. Beze slova vyhrnul rukávy a ukázal chlapci obě své ruce, bílé a  neposkvrněné jakýmkoliv znamením.

„O tomhle vědí Brumbál a Snape,“ řekl. „Když končila škola, bylo rozhodnuto, že už se do Bradavic nevrátím. Ale až po noci s tebou mi poprvé došlo, jak vztahem s tebou… s kýmkoliv… riskuju. To, co se mezi náma stalo, jsem neplánoval a proto jsem… tě opustil, když… Pár dní po návratu domů mě otec odvedl na první slyšení k Voldemortovi.“ Hořce se pousmál, zatímco Neville z něj nespouštěl vyplašené oči, neschopen pohybu. „Tenkrát říkal, že se tam nebude dít nic výjimečnýho, abych nebyl nervózní… Bylo to ještě horší. Otřesný mučení a zabíjení pro ně nejspíš není výjimečný. Přivedli dva zajatce, čistokrevné kouzelníky. Otce a syna Rubenovy.“

„O jejich zmizení jsem četl v novinách,“ hlesl Nebelvír. „Krotitelé draků.“

„Pracovali tajně pro  Brumbála,“ vysvětlil Draco. „Voldemort chtěl, aby mu řekli něco o plánech světlý strany, ale odmítali. Otce… nakonec umučila Bellatrix. Ještě pořád je mi z toho zle, když si vzpomenu…“ otřásl se. Sklopil oči ke svým dlaním, sevřel je v pěst, když zjistil, že se mu třesou.

„A ten syn?“ vydechl Neville. „Co bylo s ním?“ Postřehl chvění Dracových růžových rtů, ale vidět dvě obrovské krůpěje, které sklouzly po bledých tvářích, ho naprosto šokovalo. „Draco?“

„Umřel taky. Voldemort chtěl, abych to udělal já. Řekl, že ho jinak nechá ostatním. Umíš si asi představit, co by s ním udělali. To, co udělala Bellatrix jeho tátovi, bylo příšerný.“

„Tím chceš říct, že jsi ho…?“ Neville opět nedořekl, ale tušil, že má pravdu. Draco sklopil hlavu až na prsa.

„Chtěli, aby trpěl stejně, jako jeho otec. Toho nechali žít dost dlouho na to, aby se musel dívat, jak ho pomaličku zabíjím…“

„Myslím, že to nechci slyšet,“ vydechl Neville a vyskočil. „Nikomu nic neřeknu, Draco, ale…“ V panice se otočil ke dveřím, chtěl utéct a dělat, že tu nikdy nebyl a nic neslyšel…

„Trefil jsem ho Avadou,“ vzlykl blonďák. „Nechtěl jsem ho mučit, připomínal mi tebe!“

Neville se nevěřícně ohlédl… a zjistil, že jeho utajovaná láska se sesypala. Draco seděl v křesle, objímal si kolena a chvěl se. Mladý Nebelvír stál kousek od něj a nevěděl, co má dělat. Tak poslechl, co mu radilo srdce. Pomalu, váhavě se vrátil, sedl si vedle zoufalého Zmijozela a objal ho. 

 

„Pottere!“ vyštěkl na chlapce školník Filch. „Je po večerce a vy se tu drze couráte, jakoby vám to tu patřilo! Ani nejste v pyžamu!“

Harry se nadechl, aby se nějak obhájil, neuvědomil si, jak je pozdě, tak s návratem na kolej nijak zvlášť nespěchal… Podíval se na vyzáblého muže, který se na něj šklebil, o kotníky se mu otírala paní Norissová.

„Pana ředitele nepotěší, že zase porušujete školní řád, Pottere,“ školník se k němu blížil a tvářil se, že má předčasně vánoce. Harry si v duchu jen povzdechl. Cokoli říkat by nemělo smysl, Filch by mu stejně nevěřil…

„V pořádku, pane Filchi, já tohle vyřídím,“ uslyšel chladný, přesto sametově znějící hlas. ‚Je možný, aby hlas zněl jako černá barva?‘ napadla ho absurdní myšlenka. ‚Nebo je to tím, že je to JEHO hlas?‘ Samozřejmě, že poznal hlas profesora lektvarů. A nevěřícně si uvědomil, že pocítil úlevu. ‚Už jsem se vážně zbláznil,‘ pomyslel si. ‚Když se mi uleví, jakmile uslyším Snapea. Nebo na mě něco leze.‘

Školník byl neslyšným příchodem profesora překvapen, ale vypadal spokojeně. Určitě si představoval, jaký trest čeká toho drzého Pottera… Ani si nepovšiml, že se Nebelvír netváří jako obvykle zděšeně, nebo vztekle, při pohledu na vysokého muže v černém plášti s rukama založenýma na hrudi.

„Dobře, profesore, nechám to na vás,“ culil se Filch a pomalu se v doprovodu olysalé kočky vzdálil.

 

Proč nic neříká? Jindy by už mi sebral aspoň milion bodů a stejně tolik trestů naložil,‘ divil se Harry. Ale nějak se neodvážil muže v černém plášti oslovit.

Měl bych něco říct,‘ říkal si profesor a díval se na zelenookého Nebelvíra. ‚Ale on čeká, že to bude jako vždy. Že budu ten zlý, seberu jeho koleji body… Najednou mě to všechno nezajímá. Nechci mu ublížit. Možná by si pak našel cestu i ke mně…‘ pousmál se posmutněle nad tou myšlenkou, věděl, že to je nereálné přání.

Harry užasle zamrkal. Poprvé v životě spatřil, jak se ten ‚starý, zlý, nepřístupný netopýr ze sklepení‘ usmál. Bylo to, jako uvidět světlo na konci tunelu. Měl stejný pocit, jako když uviděl první kouzlo. Bylo to neuvěřitelné, jako z jiného světa. Stejně neskutečné a proti přírodě. Harry byl okouzlený. ‚Tak tohle by mi Ron nevěřil,‘ řekl si.

„Jdete od ředitele, pane Pottere?“ zeptal se lektvarista klidně. Asi ten klid a poslední ozvěny dojmu z toho nezvyklého úsměvu Harryho přiměly říct pravdu.

„Vlastně ne tak docela,“ řekl Nebelvír upřímně. „Když jsme šli z ředitelny, chtěl si se mnou Draco o něčem promluvit. Teď jdu od něj. Zapomněl jsem hlídat čas,“ sklopil hlavu, „tak mě mohl Filch přistihnout.“

„Pan Filch, Pottere,“ opravil ho Snape přísně, už zase vážný. Radost z chlapcovy upřímnosti mírně nahlodala… žárlivost? Mladý Malfoy… Jeho aristokratická krása je velké lákadlo, oba jsou mladí a teď, když se blonďatý Zmijozel přidal na stranu dobra, nic jim vlastně nebrání, dát své dřívější spory stranou… I přesto, že se tomuto mladému lvu nabízí on, jako Ellis… Uvědomil si, že nemá nic jisté. Neovládl se, aby se nezeptal: „Můžu se zeptat, co s vámi pan Malfoy probíral? Pokud má problém, jako ředitel jeho koleje mu můžu pomoct…“

Otázka Harrymu připadala normální, ale i tak odpověděl váhavě: „Víte, pane, týkalo se to věci, kterou Draco řešil už před tou Smrtijedskou schůzkou… Zdá se, že problém, kterej tehdy jeho rozhodnutím vznikl, bude mít dohru.“

„Myslíte z Voldemortovy strany?“ napnul se Snape. Poněkud se mu ulevilo, když Harry zavrtěl hlavou.

„Ne, pane, tohle je problém… víte, v soukromých věcech.“

Snape zamrkal, ne, nezdálo se mu to. Ten kluk se začervenal… Doufal, že tohohle pohledu si ještě užije, jako Ellis. Červenající se Nebelvír mu připadal okouzlující… 

„Chápu. Jeho tehdejší rozhodnutí mělo vliv na milostné záležitosti,“ usoudil profesor správně. „Stejně si s ním ještě promluvím. Šel na svou kolej?“ zeptal se Harryho. Ten se zarazil a sklopil hlavu. Snape si s pobavením všiml, jak se kouše do spodního rtu, až je červený a naběhlý. Na moment musel zavřít oči, aby se ovládl a nestrhl černovláska do své náruče, aby ty rudé rty mučil svými vlastními. Jak to s ním bude zvládat o samotě v domku, když po něm tak nesnesitelně touží už teď? Zhluboka se nadechl, aby si pročistil hlavu.

„Z vaší reakce soudím, že na koleji ještě pořád není. A nejspíš není sám, že?“ povzdechl si, ale odpověď nečekal.

„Pane…“ Harry k němu nešťastně zvedl oči. „Nechte je to vyřešit…“ zaprosil. „Oba se dva měsíce trápili tím vším… Mají právo si to vyříkat.“

„Vy víte, kdo je ta Dracova… láska?“ Lektvarista byl trochu překvapen tím, kolik toho neví. Myslel, že se mu jeho kmotřenec svěřil se vším. A zaskočilo ho Harryho přikývnutí, z toho vytušil, jak se jeho vztah k mladému Zmijozelovi pozměnil.

„Dobře, já si s Dracem promluvím ráno,“ podvolil se profesor zoufalé chlapcově prosbě, ve skutečnosti teď nechtěl odejít, chtěl s ním ještě mluvit. „Dohlédnu, abyste dorazil na svou kolej aspoň vy,“ prohlásil a sám vyrazil směr Nebelvírská věž.

 

Harry si po pár metrech všiml, že muž zpomalil krok, když ho doběhl, aby jeho dlouhým nohám vůbec stačil… Ten ohled ho hrozně překvapil.

„Pane?“ odvážil se k otázce, „zastihl jste Mundunguse?“

Snape prudce zastavil, až mu plášť zavlál a Harry se polekal. Neměl se ptát? Ale profesor se jen rozhlédl do všech směrů, pak pohlédl na Nebelvíra. Poznal na něm neklid. ‚Co ode mě čeká?‘ napadlo ho. Ještě kolem nich rozprostřel diskrétní kouzlo a tiše sdělil: „Fletcher je mrtvý.“ Harry zalapal po dechu.  Sklopil oči, když ho v nich zaštípalo. „Smrtijedi ho stačili navštívit přede mnou.“

Harry si vzdychl. „Jak… zemřel?“ zeptal se.

„Ošklivě. Řezací a kyselinové kletby. Poznal jsem styl Bellatrix. Zřejmě spěchali, jinak bych na ně narazil… I tak si užil dost. Ještě jsem ho zastihl naživu, řekl mi, co po něm chtěli. Voldemort hledá ten medailon taky. Prý ho před lety ukryl v nějaké jeskyni a odtamtud ho, jak se zdá, ukradl Regulus Black…“

„Nemohl ho teda mít u sebe, když zemřel?“ napadlo Harryho.

„Ne, Mundungus ho na Grimauldově náměstí našel,“ oznámil mu Snape. „Prý ho chtěl nejdřív prodat u Burgise, ale tam to už bystrozorové zavřeli… Řekl mi, kde je a já ho našel… a zničil.“ Víc neřekl, Potterův výraz napovídal, že mu to stačí… Vzápětí se od profesora odvrátil, aby muž neviděl, že se mu do očí tlačí slzy.

Znovu se rozešli, ani jeden nic neříkal, ale lektvarista tušil, že se mladík smiřuje s další smrtí v Řádu. Doufal, že si to zase nevyčítá. Pamatoval si, co říkal, když Malfoyovi vymlouval jeho vlastní pocity viny.

 

Harry šel, ani nevěděl kam a přemýšlel. Bylo mu to líto. Neznal Mundunguse Fletchera příliš dobře, ani si ho kdovíjak neoblíbil… Ač ne moc spolehlivý podvodníček, měl srdce na té správné straně, bojoval s nimi proti Voldemortovi… Nezasloužil si takový konec. Harry si ztěžka povzdechl a zastavil se pod posledním schodištěm před vchodem do Nebelvírské věže.

„Pottere?“ zaslechl své jméno, pronesené sametovým tónem a na rameni ucítil jemný stisk. Ztuhl, ruka z jeho ramene okamžitě zmizela. Harry si rychle otřel oči a otočil se. „Promiňte, profesore,“ vymáčkl ze sebe. „Zamyslel jsem se.“

„Chápu,“ pronesl lektvarista. „Oh, tady tohle… bylo ve skrýši s medailonem. Zdá se, že to je pro vás, i když písmo není moc zřetelné. Proč se toho nezbavil, pochopíte, až si to vezmete.“ S těmi slovy chlapci podával malou krabičku, velkou asi jako dlaň.

Sotva se Harryho prsty dotkly balíčku, do ticha prázdné chodby se ozvaly dva hlasy: ‚Pro Harryho. Všechno nejlepší, štěně.‘

Sirius… Remus…‘ Harry nebyl schopen slova, jen zíral na umolousaný balíček v ruce.

„Zřejmě dárek k vašim minulým narozeninám,“ mínil Snape a snažil se dělat, že nevidí slzavé údolí, v které se změnily ty zelené oči. Ale v nitru toužil otřít mokré tváře a utišit chlapcův němý žal. Místo toho Harryho pobídl: „Už si běžte lehnout, Pottere. Ráno vstáváte.“

Neubránil se lehkému zachvění, když k němu oslovený zdvihl oči. Tolik vděčnosti v nich nikdy neviděl… a to mu už tolikrát zachránil život. Vzápětí zalapal po dechu, když ho mladý, zbrklý Nebelvír prudce objal.

„Děkuju,“ zašeptal Harry, celý červený, pustil ho a vyběhl po schodišti k obrazu. Zašeptal heslo, nespokojeně mrmlající dáma mu otevřela vstup. I přes její netrpělivé popohánění se Harry ještě ohlédl.

Černě oděný profesor tam stál, snad aby dohlédl, že půjde na kolej a nebude se nikde courat… Chtělo se mu brečet, ale dokázal vyčarovat úsměv. „Dobrou noc, pane,“ šeptl a zmizel za obrazem.

„Dobrou noc, Harry,“ zamumlal si Severus pro sebe a otočil se k odchodu. Chtěl zamířit k ředitelně, když před sebou náhle spatřil známou usmívající se postavu s dlouhými vousy a půlměsícovými brýlemi. Jen protočil oči, když si uvědomil, že ředitel nejspíš všechno viděl.

 

Trvalo dost dlouho, než se blonďatý Zmijozel konečně uklidnil. A snad ještě déle, než mu došlo, v čí náruči se nachází.

„Neville,“ zamumlal. Jemně se vymanil z objetí a s obavou, ne spíš se smrtelným strachem se zahleděl do mladíkových očí. Nechtěl to vidět, přesto v nich pátral… po nenávisti? Odporu? Odsouzení? Toho všeho se bál, věděl, že má důvod… Tento mladík má víc než kdo jiný důvody ho soudit.

Spíš než to, co hledal, ho šokovalo to, co v Nevillových očích nenašel. Spatřil pochopení, lítost, nebo možná soucit… Odpuštění, v které nedoufal.

A nechápal. Dracova mysl nedokázala vstřebat zjištění, že i tento Nebelvír byl schopen pochopit skutečnost, jak ji nedokázal vysvětlit. Zřejmě je to vlastnost veskrze nebelvírská, ne Potterova osobní.

„Nenávidíš mě teď?“ zeptal se. Neodvažoval se uvěřit, že by mu bylo tak snadno odpuštěno.

„Ne.“

Neville se zamračil. „Necítím k tobě nenávist, Draco. Ale promiň, prostě nesouhlasím s tvýma důvodama k rozchodu.“

„Chtěl jsem tě chránit, Neve, nechápeš to?“ Draca opět zaplavilo zoufalství. Věděl, že by to měl příliš snadné… „Co myslíš, že by s tebou bylo, kdyby na nás přišel Voldemort?"

„Myslím, že totéž, co by bylo, kdybych se mu dostal do ruky teď,“ mínil Neville. „Jsem na Brumbálově straně. Na Harryho straně. Zabil bych Voldemorta sám, kdybych věděl, jak na to! Jsem jeho nepřítel, jako spousta jiných. Vztah s tebou by nebyl o moc nebezpečnější, Draco…“ Nebelvír s povzdechem pročísl svému někdejšímu příteli vlasy nad čelem a vstal. „Respektuju, že ses tak rozhodl, ale nemusím s tím souhlasit. Teď chci ale vědět jednu věc: Chceš to tak nechat? I když nejsi Smrtijed, rozhodl ses… nebýt se mnou?“

Malfoy zůstal zírat. Právě tomu klukovi řekl, že se ho vzdal kvůli budoucnosti zločince, k čertu, STAL se zločincem! A on se ho ptá na TOHLE?

„Slyšel jsi vůbec, co jsem říkal?“ zeptal se nechápavě. „Jasně, že chci být s tebou, v životě jsem nic nechtěl víc! Ale copak můžu?“

„Jo.“

Draco málem přestal dýchat. A už u druhého mladíka během několika dní si položil tu samou otázku: ‚Jak je proboha tenhle kluk vůbec možnej?‘

„To jsou všichni Nebelvíři takoví?“ usmál se se slzami v očích. „Když se Harry dověděl pravdu a že dost drsně, čekal jsem, že mě rovnou prokleje. Vždycky jsme se nesnášeli. Mohl mě prásknout a ředitel by nemohl nic říct, prošlo by mu to… Přechovávat vraha je taky zločin a Harryho by za to na Ministerstvu vlastně spíš pochválili… Jak to, že uvažujete podobně?“

„Co přesně ti Harry řekl?“ zajímal se Neville. „A co myslím tím, že se to dověděl dost drsně?“

„No, řekl, že jsem nemohl udělat nic jinýho, protože toho kluka se v tu chvíli už nedalo zachránit…“ Draco se na okamžik zahleděl do prázdna, jak znovu viděl tu scénu před sebou. „Voldemort by ho dal ostatním… Umřel by později a mnohem pomaleji. A já bych se musel dívat. Pokaždé, když jsem se na něj podíval, viděl jsem tebe. Jestli to bylo tím, že tam nebylo moc světla a on se ti stejně docela podobal… Chtěl jsem ho zachránit před mučením, ale jediná cesta byla…“

„Stejně smrt,“ doplnil Neville. „Netuším, jak bych se zachoval já, Draco. Ale vzhledem k tomu, že Harry zná pravdu a dokáže s tebou tak nějak kamarádit… Já věřím jeho úsudku. Kdo to ještě ví?“

„Ředitel a Severus. Po té schůzce u Voldemorta jsem utekl z domu a přišel sem. Vědí všechno. A ke tvý druhý otázce… Dal jsem Brumbálovi vzpomínku na tu noc a on ji ukázal Harrymu. Docela mě překvapuje, že se z toho nesložil, já mám noční můry dodneška, i když už jsem aspoň přestal zvracet… Když si představím, že v Azkabanu byl zůstal jen se vzpomínkou na tohle, ani bych nepotřeboval mozkomory. Budu s tím žít do smrti. Harry si myslí, že to je dostatečný trest.“

„Je to dostatečný trest pro někoho, kdo má svědomí,“ řekl Neville zamyšleně. „Ještě si o tom promluvím s Harrym, můžu? Tohle je věc, kterou potřebuju s někým probrat a za Snapem s tím nepůjdu… Ještě bysme si měli popovídat spolu, Draco, ale teď je dost pozdě a ráno nám to bude oběma líp myslet. Prozatím, uvažuj o tom, co jsem říkal.“

„Copak ty chceš být zase se mnou?“ Malfoy nechápavě kroutil hlavou. „I přes to, co teď víš?“

„Sám sebe nepoznávám,“ usmál se Nebelvír. „Ale stojíš mi za to. Přemýšlej, jestli ti za to stojím já. Dobrou noc, Draco.“

„Dobrou, Neve,“ zašeptal ohromený Zmijozel, poté, co jeho milovaný protějšek odešel a nechal ho přemítat o nebelvírské logice.

 

Už se blížila půlnoc, když se profesor lektvarů konečně navrátil do svých pokojů ve sklepení. Ač mu bylo jasné, že Brumbál dobře viděl to malé 'nebelvírské pominutí smyslů‘, jak sám nazval Harryho objetí, překvapilo ho, když to ředitel nijak neřešil. Ptal se pouze na splnění úkolu a Fletcherovu smrt. Snape se ještě zmínil o nalezení Blackova dárku kmotřenci a jeho předání, za to mu Brumbál poděkoval.

Teď měl lektvarista konečně čas přemýšlet o svých podivných pocitech vůči jednomu nevyzpytatelnému Nebelvírovi. V jednu chvíli mu div nepřeje smrt a jen o pár hodin později ho objímá…

Jako se ale Severus nevyzná ve vlastních emocích, nerozumí ani těm Potterovým. A když si vzpomněl na svého vlastního kmotřence, položil si otázku, kdo může být tou tajemnou Dracovou láskou. Bylo mu jasné, že to není Harry a při tom pomyšlení se mu uvolnil uzel kolem žaludku. Vlastně tušil, že to je někdo z Nebelvíru, ale na to, aby se pustil do podrobného průzkumu byl příliš unavený… a rozhozený.

 

Co neřekl ani Harrymu, ani řediteli, byl okamžik před zničením Zmijozelova medailonu. Protože nešel otevřít ručně, po chvíli marných pokusů si uvědomil, kdo býval jeho majitelem a měl chuť začít tlouct hlavou o zeď. On sám hadí řeč neovládal, i když měl na jazyky docela talent… S pomocí sebenitrozpytu si vzpomněl, jak Harry otvíral Tajemnou komnatu a po několika pokusech se to podařilo. Jenže, když zvedl baziliščí zub, aby Viteál zničil… Stalo se něco divného.

Spatřil sám sebe, v podobě Ellise, jak objímá polonahého Harryho. Jeho vlastní alter-ego se mu podívalo do očí a zasmálo se: ‚Je můj, vidíš? Chce MĚ. Ne tebe. Kdo by chtěl tebe? Celá léta jsi byl jeho nepřítel, proč myslíš, že se to změní?‘

Ten výsměch a uvědomnění, že i ta iluze má nejspíš pravdu, v Severusovi vyvolaly neskutečný vztek. Téměř s rozkoší zabodl jedový zub do medailonu a představoval si, že pod tou ranou umírají ti, které nejvíc nesnáší. Voldemort, Belatrix… Ani ho nepřekvapilo, že ho na kratičký moment napadl i Ellis. Medailon se stejně jako prsten zkroutil v oblaku černého kouře, se zřetelným křikem umírajícího střípku duše.

Zničený předmět beze stopy magie přinesl ukázat Brumbálovi. Ten ho po krátkém výslechu nechal jít a profesor už se neskutečně těšil do postele. Přesto potřeboval pár kapek Bezesného lektvaru, aby dokázal usnout.

 

Zato jeden student v Nebelvírské společenské místnosti problém se spánkem neřešil. Neville Longbottom šel spát, poté, co Harryho požádal o zítřejší rozmluvu o Dracovi, ale Harry sám si prostě nedokázal jít lehnout. Krabičku s dárkem svých dvou milovaných kmotrů už rozbalil a právě dočetl krátký vzkaz, který k němu byl přiložen.

Drahý Harry,‘ stálo v něm, ‚tak už je ti sedmnáct. V takový den by se ti mělo dát něco výjimečného a nás s Remusem napadlo jen tohle… Jsou to vzpomínky na tvoje rodiče a prarodiče Potterovi. Ať svou rodinu aspoň trochu znáš. Všechno nejlepší, Harry. S láskou Sirius a Remus.‘

„Potřebuju Myslánku,“ zamumlal si ‚pod fousy‘ Harry. Zavřel krabičku, kde vedle sebe ležely dvě lahvičky, jedna označená písmenem S a druhá R. Harrymu samozřejmě došlo, co to znamená. Mrzelo ho, že Myslánku nemá, tak moc se chtěl podívat… rozhodl se, že si ji pořídí a to co nejdřív. Pečlivě zabalený balíček v ložnici schoval mezi své cennosti a po krátkém mytí si vlezl do postele. Nechtělo se mu spát, ale i tak usnul, sotva se hlavou dotkl polštáře.  

<<                                                                           >>

 

 

Komentáře: 14. Viteály, dary a zpovědi

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano (17)
100%

Ne (0)
0%

Mohla být lepší (0)
0%

Celkový počet hlasů: 17