13. K čemu je dobrý bazilišek

„Havvy!“ snažil se mluvit Ron s plnou pusou, když se k nim kamarád konečně připojil na večeři. Když do něj Hermiona šťouchla, aby ho umravnila, rozkašlal se. Chvilku vymrkával slzy z očí a zatímco popadal dech, Hermiona se zeptala za něj… No, spíš vyslýchala: „Harry, nebyl jsi na Hagridově hodině! Zmizel jsi na celé odpoledne, doufám, že pro to máš vysvětlení!“

         „Mám a Hagridovi jsem posílal omluvenku,“ odvětil Nebelvír a naložil si plný talíř. Jo, v Tajemných komnatách člověku vyhládne.

         „A?“ udělal Weasley zvědavě. „Hodláš nám to sdělit, nebo zase…“

         Harry si povzdechl. Celou dobu z Komnaty uvažoval, jak dodržet slib mlčení a zároveň nemuset úplně lhát… Řešení bylo naštěstí tak jednoduché.

         „Až pak,“ řekl krátce. Když Ron otevřel pusu k námitce, dodal: „Tady ne, Rone.“

         Jeho přátelé se na sebe zmateně podívali, ale i tak jim odpověď prozatím stačila, věnovali se svému jídlu. Harry, než se sklonil nad talířem, zalétl pohledem ke stolu profesorů. Všiml si, že Brumbál už dorazil. I když nevypadal uspěchaně, Harry na něm rozpoznal únavu. Přesto se starý čaroděj na Harryho usmál.

         Chlapec mírně zaváhal, než se odvážil podívat ke konci stolu, na temně oděného profesora.

         Černé oči ho opět pozorovaly a ten pohled mu způsoboval mráz na zádech. A sám nebyl schopen určit, zda je mu to nepříjemné.

 

         Do svého sklepení se profesor Snape odporoučel brzy, aby si stačil trochu odpočinout, než se odebere do ředitelny. A musí si promyslet, jestli něco prozradí Dracovi. Poznal na něm zvědavost. Jen doufal, že Potter opravdu udrží tajemství a to i před svými přáteli.

         Kladl si otázku, jak se dokáže nezmínit o Viteálech, až mu to Brumbál prozradí. On sám nesouhlasil, aby do toho byl chlapec zapojen, nechápal, proč to ředitel vidí jinak. Občas ho napadalo, jestli mu to ten stařec nedělá naschvál! Harry se logicky bude chtít jakkoliv angažovat… Jako vždycky. Do všeho vletěl po hlavě, nerozlučným společníkem nebelvírské odvahy je zřejmě i zbrklost… A Harryho typickou vlastností byl vždycky záchranářský komplex.

         Snad až teď si lektvarista uvědomil, že chlapci dluží minimálně poděkování, nebýt jeho, ležel by teď na dně podzemního jezera. A když si vzpomněl na ten okamžik v Harryho náruči, musel si přiznat, že se nemůže dočkat Prasinkového víkendu. Bude ho smět aspoň obejmout…

Když mu padl pohled na stolek, stále na něm ležel Harryho poslední dopis, vzpomněl si, že mu mladík dal na vybranou. Být s ním a riskovat, vše co má (ještě víc než doteď), nebo se včas rozejít a možná (jen možná) si zachránit život.

Tohle pomyšlení mu vyvolalo na tváři úsměv.

Vzdát se ho, kvůli tomu, že máme společné nepřátele,‘ pomyslel si. ‚Jak by život vypadal, nebýt Voldemorta? Nemusel bych nic hrát.‘ Na moment si představil svět bez hrozby Voldemorta. Jaké to bude po válce. Nepochyboval, že Harry toho hadího zvrácence nakonec porazí… I když mu dřív dával najevo opak, jak moc o něm pochybuje.

Ale Snapea nebude chtít,‘ uvědomil si. ‚Vždycky bude chtít Ellise. Ne mě. I když to budu já, koho mu dám poznat. Měl bych být rád, že s ním můžu být aspoň tu chvíli, než bude po všem. Nikdy se to nesmí dozvědět. Nikdy už v těch zelených očích nechci vidět nenávist.‘

Věděl, že to bude krátké štěstí. Které skončí kdovíjak. Přesto nebyl ochoten to vzdát. A snad až v tuto chvíli mu došlo, že už se v této věci neřídí příkazy svých dvou pánů. Dělá to pro sebe… a pro Harryho.

Takové a podobné myšlenky mu vířily hlavou, když usedal ke stolu, aby odepsal na chlapcův dopis. Věděl, že i kdyby Voldemort svůj rozkaz o sblížení odvolal, už by neposlechl. A tak jeho dnešní list vyzněl jako nešikovně skrývané přání, zůstat v Harryho životě. Tušil, že odpověď mladého Nebelvíra nejspíš potěší.

 

„Když vás požádám, abyste svoje rozhodnutí ohledně Har… Pottera změnil, neuděláte to, mám pravdu?“ nadhodil Severus Snape, když se usadil s šálkem čaje na své obvyklé místo v ředitelně.

Starý muž se zatvářil překvapeně. V očích mu podezíravě blýsklo. „Ale, ale, můj drahý chlapče. Děláš si snad starosti o mladého Harryho?“ usmíval se.

Mladší čaroděj si odfrkl. „Dělám si starosti jen o to, aby se mi ten nebelvírský spratek nepletl pod nohy, až se bude zase pokoušet někoho zachraňovat!“ snažil se lektvarista maskovat své pravé pocity… dlužno říct, že na Brumbála to nezabralo, jen na Harryho, který právě vešel, s Malfoyem v patách.

Chlapec sice statečně ignoroval bodnutí u srdce, ale neovládl se, aby neodsekl: „Nebojte se, pokud bude třeba zachránit vás, nebudu se tam motat vůbec!“

Teď zase bodlo Severuse. Ale nedal na sobě nic znát, jen se na oba příchozí chlapce zamračil.

„No tak, no tak,“ mírnil starý ředitel rozvířené emoce obou čarodějů, profesora a studenta, kteří se probodávali očima. „Nehádejte se, chlapci. Je nutné, abychom spolupracovali. Jak máme porazit temnou stranu, když bojujeme mezi sebou? Musíme se sjednotit, ne být rozvráceni!“

Snad jen tato slova, připomínající, že jsou vlastně ve válce, zklidnilo ty dva dotčené kohouty, příliš tvrdohlavé na to, aby si přiznali vlastní pocity a řídili se podle nich.

„Sedněte si, mládenci,“ pokynul ředitel studentům. „Čaj?“

 

„Tak, přejdeme k věci. Předpokládám, že ty chceš vědět, Harry, na co je potřeba bazilišek,“ vzal si slovo Brumbál, poté, co rozdal čaj.

„Ano, to bych rád,“ přikývl Nebelvír. „I když S… profesor Snape,“ šlehl očima po tmavé postavě v křesle, „říkal, že se hodí do lektvarů.“

„To je pravda a většinu ingrediencí taky profesoru Snapeovi ponechám,“ usmál se čaroděj. „Mně jde pouze o ty zuby. Stále ještě v sobě mají jed, i po těch letech.“

„Protože bazilišek je sám o sobě konzervant,“ usoudil Harry zamyšleně. „Tak prostě dlouho vydrží… I po smrti.“

Je chytrý,‘ pomyslel si Snape téměř zasněně. Díval se do svého šálku s čajem, ale bedlivě poslouchal, co chlapec říká. ‚Je vidět, že o věcech přemýšlí. Jak mě kdy mohlo napadnout, že je hloupý a ignorant? Och, Harry… byl jsem zaslepený.‘ Opět sám sebe v duchu seřval. Mrzelo ho, že Harry slyšel jeho nepravdivý výlev, když se pokoušel ošálit ředitele, řekl si, že by to už měl přestat zkoušet, když to vypadá, že ho má Brumbál jednoduše prokouknutého… Litoval, že se musí chovat jako starý, zlý netopýr ze sklepení. Že nesmí být sám sebou. Jako Ellis naštěstí může… Nemohl se dočkat konce měsíce. Aspoň krátce bude sám sebou, možná i šťastný… Ale za vysokou cenu. Za Harryho nenávist k němu, pokud objeví pravdu.

 

„Severusi?“

Vzhlédl, zjistil, že se na něj ředitel ustaraně dívá, stejně jako mladý Malfoy a černovlasý Nebelvír si jej prohlížel přivřenýma očima.

„Promiňte, řediteli, zamyslel jsem se,“ řekl a odložil šálek.

„V pořádku, chlapče, ale teď prosím dávej pozor. Doplníš mě, kdybych něco vynechal,“ požádal ho čaroděj. Profesor beze slova přikývl. Díval se na svého představeného, ale byl si dobře vědom pohledu jistých zelených očí.

 

„Slyšel jsi, Harry, někdy slovo ‚Viteály‘?“ zeptal se Brumbál vážně. Mladík se zamyslel, pak zvedl oči, letmo pohlédl na Snapea a tiše řekl: „Jestli to má něco společnýho s lektvarama…“

„Ne, tentokrát nemá,“ řekl Snape a na moment pohlédl chlapci do očí. „Souvisí to s černou, tou nejčernější magií.“

„A je to…?“ zeptal se se Harry. Nespouštěl oči z těch černých, i když cítil srdce až v krku.

„Je to prokletý předmět,“ vysvětlil ředitel. „Jakákoli věc, nebo i živý tvor, mohou posloužit jako… schránka Viteálu. Je to těžko vysvětlitelné… Viteál je… úlomek duše toho, kdo se odváží k jistému temnému zaklínadlu. Ale není to černá magie pro nic za nic. Roztříštit svou vlastní duši… Jen ten, kdo si sám sebe neváží, kdo si neváží ničeho, je schopen něčeho takového. Napadá vás někdo takový?“ usmíval se, přesto to byl úsměv vážný…

„Voldemort,“ řekl Harry jednoduše. „Kdo jiný?“

„Ano, tohle bylo snadné,“ povzdychl si ředitel. „Správně, Harry, Voldemort.“

„Takže on vytvořil Viteál?“ zamračil se Nebelvír. „A k čemu to je?“

„Je to způsob, jak odvrátit smrt. Proto Voldemort nezemřel, tehdy, když se tě pokusil poprvé zabít. Těch několik Viteálů, které za svůj život shromáždil, ho udrželo naživu. Nevíme, který byl stvořen první, ale víme, že jeden z nich jsi ty sám nevědomky zničil.“

„Já?“ podivil se Harry. „A co jsem…“ zarazil se a pohlédl stranou na stolek, kde ležely odstraněné baziliščí zuby. „Ten bazilišek? Ne, počkat,“ zarazil se znova. Zadíval se na starého čaroděje, ten se na něj usmíval.

„Ten deník. Deník Toma Raddlea. Říkal, že je vzpomínka, padesát let schovaná v deníku. Ale nebyla to vzpomínka, ale úlomek duše, jak jste říkal. Mám pravdu, že?“

„Ano, chlapče,“ souhlasil ředitel téměř vesele. Snapeova tvář byla vážná, zachmuřená, ale v očích mu hrálo.

Je vážně chytrý. Rychle mu to došlo.‘ Starší muž pocítil nad svým dříve nesnášeným studentem jakousi hrdost. ‚Na co ještě přijde?‘

 

„Víte, kolik těch Viteálů vyrobil?“ zajímal se Harry. Dostalo se mu odpovědi, že profesor Brumbál se dověděl o pěti, jen je problém je získat… Problém jejich zničení jsme vyřešili,“ kývl ředitel směrem ke stolku s hadím chrupem.

„No, je dobře vědět, čím se to dá zničit,“ podotkl mladý Nebelvír. „Můžu vědět, o jaké věci jde?“

„Zaprvé, ten deník, to je jasné,“ promluvil Snape. Harry na něj pohlédl a vyčkával. „Jako další byl objeven prsten Voldemortova dědečka, byla na něm jakási kletba, tu se nám nepodařilo zlomit. Bylo by jednoduší, tu věc prostě zničit…“

„A proč jste to ještě neudělali?“ zajímalo bělovlasého Zmijozela. I když věděl o Viteálech od svého prázdninového návratu do Bradavic, nebylo mu sděleno, jak daleko jeho spoluspiklenci jsou.

„Nebylo čím,“ navrhl Harry. Snape se téměř pousmál. Skoro vždy, když mladík promluvil, cítil hluboko v nitru něco hřejivého. I teď ho jeho inteligence těšila. Samotnému mu to připadalo zvláštní, jak na něj reaguje, ale jeho vlastní pocity už ho tolik neděsily.

„Takže to uděláme teď,“ vstal Brumbál od stolu a vzal ze stolu malou krabičku, které si chlapci povšimli už předtím. „Severusi?“ Lektvarista se zvedl a přešel k němu. Starý čaroděj z krabičky vyndal prsten s velkým černým kamenem a položil ho na desku. Tmavý profesor sáhl po jednom z hadích zubů, rozmáchl se… a udeřil hrotem do prstenu.

Ze šperku vytryskl se žalostným zakvílením černý kouř, kluci jen užasle sledovali, jak se v něm na okamžik zformovala tvář, v níž Harry poznal podobu Toma Raddlea, jen o málo staršího, než Voldemortova vzpomínka v deníku.

Prsten sám se zkroutil k nepoznání a kámen popraskal a rozdrolil se.

„Doufám, že ty ostatní budou klást stejně odporu, jako tenhle prsten, poznamenal Draco a sedl si zpět na místo, z nějž vyskočil, když ho reakce zničeného Viteálu překvapila. „Vypadalo to s tím deníkem podobně?“ otočil se na Harryho.

„Tak trochu,“ řekl Nebelvír zadumaně. „Jak jsem bodl do deníku, na tváři a těle Raddlea se objevily zářící rány. Vybouchl v záplavě světla. Bez černýho kouře,“ dodal. „A deník vypadal v celku. Nic se mu nestalo, na rozdíl od toho prstenu,“ poukázal na pozůstek onoho šperku.

„Možná každý Viteál reaguje jinak,“ nadhodil Snape a odložil použitý zub zpět k ostatním. Harry jen pokrčil rameny, neměl chuť se hádat. Zato ho zajímalo, jaké jsou další Viteály.

„O tom jsem s tebou chtěl mluvit, Harry,“ ozval se ředitel. „Stopy dalšího Viteálu vedou ke tvému majetku.“

Harry vytřeštil oči. „Cožeee?“ udělal.

„K domu tvého kmotra, Pottere,“ upřesnil lektvarista a posadil se. Harry se na něj podíval přivřenýma očima, snad ještě něco čekal… A profesor tušil, co. Že se zase bude strefovat do jeho kmotra. ‚Ne, Harry, už nic neřeknu,‘ myslel si. ‚Už ti nebudu ubližovat…‘

„Tím chcete říct, že další Viteál je tam?“ ujišťoval se Harry. „Tak proč ho ještě…“

„Nemáme?“ opáčil Snape. „Všechno jsme prohledali, ale není tam… Stopy, o kterých mluvil pan ředitel, vedou jenom dovnitř, ne ven… Někam zmizel a netušíme kam.“

„Fletcher,“ zamumlal Harry. „Zkusili jste jeho? Jednou jsem ho přistihl s kradenými věcmi po Blackových. Stříbrné nádobí a tak. Mohl nevědomky odnést i ten Viteál. Co to vlastně je?“

„Medailon Reguluse Blacka,“ odvětil Severus. Zase vyskočil a teď přecházel sem a tam. Pak se najednou zarazil a zadíval se na Brumbála. Ten jeho pohled dlouze opětoval, pak kývl. „Jdi, můj chlapče a buď opatrný. Snad se ho náš drahý Mundungus nestačil zbavit. Až ho budeš mít, okamžitě ho znič,“ ukázal Brumbál na baziliščí zuby. Lektvarista si vzal jeden z nich a po letmém pohledu na zvědavé studenty vyrazil ke krbu a odletaxoval. Harry tak zjistil, že bradavická ředitelna je letaxem spojena přímo s domem na Grimauldově náměstí… Toto pomyšlení ho tak nějak… těšilo.

 

„Pane profesore,“ začal Harry zamyšleně, „říkal jste, že víte o pěti Viteálech. Může jich – teoreticky – být víc?“

„Tuhle možnost bohužel nemůžeme vyloučit,“ posmutněl ředitel. „Ale vypozoroval jsem, že Voldemort se při výběru těch předmětů držel jakési, řekněme, rovnice. Deník – ten sám o sobě patřil jemu, dost možná byl první pokus. Ale prsten, to byl majetek jeho dědečka, Rojvola Gaunta.“

„Otce Voldemortovy matky?“ ujistil se Harry. „Takže ty ostatní si vybral podle toho, že patřily jeho rodině?“

„Svým způsobem,“ kývl Brumbál. „Rojvol Gaunt byl ze Zmijozelovy krve, to víš, že?“

„Zmijozelův dědic,“ zamumlal tichý blonďák vedle Harryho. Vzpomněl si na druhý ročník. Od otce věděl dost o pokrevních liniích některých čistokrevných rodů, ale o Voldemortově rodině se nikdy nezmiňoval. Většinu toho, co teď ví, zjistil od ředitele a Snapea.

„Ano, chlapče,“ vzdychl ředitel. „Svou posedlost čistou krví a hrdost na vůj kouzelnický původ Tom nejspíš zdědil po něm, i když byl jeho otcem mudlovský muž. Gaunt byl skutečný Zmijozel a jako Blackovi se zajímal o černou magií. Když zemřel, Tom si zřejmě prsten Gauntů přisvojil, i když na něj neměl kvůli matce dědické právo… Udělal z něj Viteál.“

„A ten medailon?“ zajímal se Harry. „Co víte o něm?“

„Patřil samotnému Zmijozelovi. Pak jej nosila Merope Gauntová, Voldemortova matka. Jak se dostal později k Hepzibě Smithové, to nevíme, ale až tak důležité to není. Možná ho Merope prodala, Gauntovi byli i přes svou urozenost chudí… Voldemort ho pak Hepzibě ukradl, stejně jako nějaké jiné věci. Možná se mezi nimi nachází další Viteály. Ani to nevíme jistě, Harry.“

„Moment, když patřil Voldemortově rodině, jak se potom dostal k Blackovým?“ nechápal Nebelvír.

„Strýc Regulus patřil k prvním Voldemortovým následovníkům,“ promluvil Draco. „Ale v rodině se říkalo, že prý zběhl, když zjistil, oč jde doopravdy. Nesmělo se o něm mluvit, stejně jako o tvém kmotrovi. Nedávno jsem studoval Blackovic rodokmen, Pottere a víš, co jsem zjistil? Jedna moje prateta, Dorea Blacková si vzala Charluse Pottera, možná tvýho příbuznýho.“

„Děláš si srandu, že jo,“ vykulil oči Harry. „Pane profesore?“ podíval se na Brumbála.

„Ano, Harry,“ přikývl čaroděj. „Draco má pravdu, de facto jste příbuzní. Dorea Blacková byla tvá babička, Jamesova matka.“

„Tak dost,“ zamával Harry rukama před sebou, úplně hotový. „Na dnešek těch překvapení a tak už bylo dost. I když mě těší, že jsem byl se Siriusem vlastně příbuzný, tohle už je poslední kapka. Jestli máte přichystaný další vzrůšo, pane, nechte si to na zítra, jo?“

Navzdory vážnosti svého úřadu a taky situace se Brumbál rozesmál a hned vypadal o něco mladší. „Dobře, musíme si nechat něco i na zítra,“ souhlasil. Zato Harry vytřeštil oči.

„Tím chcete říct, že JE toho víc?“ děsil se. Co ho ještě čeká?

„Prozatím ne, Harry, dělám si legraci. To, co jsem ti chtěl dnes povědět, už víš, i když s tím jistí členové našeho malého spiknutí nesouhlasili…“ poznamenal, spíš pro sebe. Harry ani nemrkl, bylo mu jasné, koho muž myslí a snažil se sám sebe přesvědčit, že ho to nemrzí… ‚Je to přece Snape,‘ napomínal se. ‚Co čekáš? A mysli na Ellise!‘ přikázal si. ‚Čekáš dopis, ne?‘‘

„Tak, protože si myslím, že Severus hned tak nedorazí zpět, vy běžte chlapci do svých ložnic, už je přece jen dost pozdě. Dobrou noc,“ popřál oběma Brumbál.

„Dobrou, pane profesore,“ popřáli mu kluci a odešli.

 

Ještě než sešli točité schodiště, se Draco zastavil a tiše řekl: „Chtěl bych s tebou mluvit, Pottere.“

„O čem?“ zeptal se Harry a zastavil taky. Stál o pár schodů níž, tak ho Draco došel. Podíval se letitému rivalovi přímo do očí a ještě tišeji odpověděl: „O Nevillovi.“ Nepřekvapilo ho, když Harry zúžil oči a říkal si, že pokud ví opravdu všechno, může docela dobře očekávat nakládačku. ‚Zaslouženou,‘ připomínal si.

„Fajn, tak pojď se mnou,“ vybídl ho Nebelvír. Až po chvíli si mladý Zmijozel uvědomil, že ho vede do Komnaty nejvyšší potřeby. Od TÉ noci tam nevkročil. Jen pomyšlení na cokoliv, co měl spojeného se svým prvním milováním, ho bodalo jako dýka.

V Komnatě se posadili do křesel, které místnost vykouzlila a chvíli se pozorovali.

„Tak, co je s Nevillem?“ zeptal se Harry, zdánlivě klidně. Draco byl tou otázkou zjevně překvapen, Harry nepochyboval, že od něj očekával útok, urážky, prostě to, co by si vlastně zasloužil. Prostě reakci, k jaké by se uchyloval dříve.

„Chodíš s ním?“ vyjelo z něj neuváženě. Kousl se do jazyka, no, pozdě.

„Ne,“ odpověděl Harry, trochu překvapeně. „On není připravený tak rychle se znova zaplést a já stojím o někoho jiného. Mám Neva rád, ale jsme přátelé. Proč se ptáš? Chceš mu znova zlomit to, co zbylo z jeho srdce?“

„Ne, já nechtěl…“ vyskočil Zmijozel, zatínaje pěsti. Vypadal trochu útočně, ale Harrymu něco říkalo, že se nechce prát. „Ani tehdy jsem nechtěl. Musel jsem. Říkal jsem si, že když budu Smrtijed, bude v nebezpečí. Tenkrát jsem neměl v plánu se s ním vyspat a pak ho odkopnout. S ním jsem se nedokázal držet předem připravených plánů, všechno se zvrtlo směrem, se kterým jsem prostě nepočítal… Až pak mi začalo docházet, jaký to bude mít následky, když zůstaneme spolu. Nechtěl jsem z něj udělat terč pro Smrtijedy. Nechtěl jsem, aby mu ublížili!“ vykřikl na Harryho. Ten byl překvapen, nikdy neviděl, že by rezervovaný Malfoy tak rychle ztratil sebeovládání. Z toho si mohl odvodit, že Neville pro toho chladného Zmijozela přece jen něco znamená…

„Věřím ti,“ řekl černovlásek zadumaně. „Ale tohle bys měl říct jemu, nemyslíš?“

„Mohlo by mu to dát naději,“ namítl Draco. „Nemůžem být spolu. Ani nevím, jestli přežiju válku a i kdyby jo… Otec se mě zřekl, na Voldemortově seznamu určených k likvidaci je moje jméno nejspíš hned za tvým… Já nemám budoucnost. Nemám nic a nechci, aby se Neville trápil, když se mi něco stane.“

„Tak se radši smíříš s jeho nenávistí?“ zeptal se Harry vážně, sledoval, jak sebou Draco škubl.

„Co ty bys udělal, být na mým místě?“ zašeptal blonďák.

„Tak schválně,“ vzdychl Harry a začal vypočítávat: „Jsem na prvním místě toho Voldemortova seznamu, jak říkáš. Nejspíš nepřežiju válku. Nemám budoucnost. Tomu, o koho stojím, jsem už dal na vybranou, jestli chce vztahem se mnou riskovat. Odpověď jsem ještě nedostal a děsím se jí. Myslím, že jsem na tvým místě, Draco.“

„Pochybuju, že ti malá Weasleyová dá košem… Harry,“ ušklíbl se Malfoy, ale bez obvyklé jedovatosti. Ani mu nepřišlo divné, že oslovil svého někdejšího protivníka jménem.

„Nemluvím o ní,“ potřásl hlavou Harry. „Nejsem zamilovaný do Ginny. Nikdo, koho znáš. Není ze školy.“

„Aha. Prázdninová láska,“ odhadl blonďák. Harry se pousmál. „Tak nějak.“

„To máš kliku.“

„Jestli se rozhodne, že mě nechce, tak spíš smůlu,“ řekl Harry zamyšleně. „Ale pokud ho to udrží v bezpečí… budu se cítit líp.“

„HO?“ vyjekl Draco. „Chceš říct… že ty… taky…“

„Problém?“ zvedl Harry obočí. Malfoyův šok ho pobavil. Zvláštní, kdyby mu to řekl dřív, bál by se, že mu v tom Zmijozel vymáchá čumák… Teď si nedělal starosti. A přišlo mu to zvláštní.

„Ne, to je v pohodě,“ zavrtěl blonďák hlavou. „Tvoje věc. Jen jsem myslel… vždycky kolem tebe byly holky.“

„Vlastně mi to došlo až letos o prázdninách,“ řekl Harry. „Ale i tak bych řekl, že včas.“

„Jak říkám, tvoje věc. Ale když už někoho máš, znamená to, že to, co jsem po tobě chtěl…“

„Co jsi chtěl?“ zpozorněl Harry.

„Aby ses o něj dobře staral, když to nedělám já. Chci, aby byl šťastný.“

„Chceš říct, že by ti bylo jedno, že by byl Nev se mnou?“ vykulil Harry oči, už podruhé. „Kdyby byl?“

„Ne, jedno by mi to nebylo,“ zavrtěl hlavou blonďák. „Ale ty bys na něj byl hodný, jak si zaslouží. Vím, že jsem k němu byl hnusnej, ale měl jsem důvod.“

„Jakej?“ ozvalo se ode dveří tiše.

Nebelvír a Zmijozel se ohlédli, ani jeden z nich nečekal, že tam uvidí stát toho, o kom byla celá ta řeč.  

<<                                                                                 >>      

 

Komentáře: 13. K čemu je dobrý bazilišek

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano (16)
100%

Ne (0)
0%

Mohla být lepší (0)
0%

Celkový počet hlasů: 16