10. Zelenooký anděl

Sotva profesor lektvarů zavřel dveře ředitelny, rozhlédl se. Potter byl pryč, ulevilo se mu. Nesouhlasil, když Brumbála napadlo, přibrat Harryho do tohoto malého spiknutí, kolem těch zatracených viteálů. Nechtěl ho ohrozit víc, než už je. Nepochyboval, že by se chtěl příliš angažovat. Už takhle mu dělal starostí až nad hlavu.

         „Řediteli,“ pokývl na čaroděje za stolem. Vzápětí si uvědomil, že se mu něco nezdá. Brumbál vypadal neklidně, jeho modré oči se neblýskaly jako obvykle, když s Dracem přišli na poradu. Z toho si odvodil, že ředitelovo pátrání utkvělo na mrtvém bodě.

         „Severusi, Draco,“ přivítal je čaroděj s lehkým úsměvem, „posaďte se. Za chvilku se budeme věnovat naší záležitosti.“

         „Ještě někoho čekáme, pane?“ zeptal se blonďák a Snape se napjal. Zabodl pohled do modrých očí, ty se mu nevyhnuly. Po chvíli zabloudily stranou, teprve teď si lektvarista povšiml stolku s Myslánkou a zalapal po dechu.

         ‚On to udělal!‘ uvědomil si zděšeně. ‚On to vážně…‘ V dalším panikaření mu zabránil poněkud nespořádaný návrat Harryho Pottera.

 

         Harry si ani neuvědomil, že je z Myslánky venku. Prudce oddechoval, sedíc na zemi v šoku. Teprve, když ho jakási síla popadla za límec a vytáhla na nohy, vzhlédl.

 

         V okamžiku, kdy spatřil ty zelené smaragdy, utopené v slzách a doznívajícím otřesu, měl (nikoli poprvé) Snape chuť toho starocha obdarovat tím nejvražednějším Ďáblovým osidlem. 

    Přesně tohle nechtěl. Dívat se do těch šokovaných očí a definitivně pochopit, že jim propadl. Bojovat proti náhlé touze ho schovat v náruči před celým krutým světem… Vědět, že znova viděl něco, co by dětské oči vidět neměly a on tomu nestihl zabránit… Že znovu přišel pozdě. Další střípek do soukromé mozaiky viny Severuse Snapea.

 

         „Harry?“ uslyšel jako zdálky ředitelův hlas. Zamrkal, přitom mu z očí uniklo pár krůpějí, rychle je otřel. Potřásl hlavou, aby se trochu probral. Sevření v oblasti límce už dávno povolilo, přesto si uvědomoval, že jeho nenáviděný ‚a sakra, zatraceně sexy!‘ profesor lektvarů stojí moc blízko. Obezřetně se odtáhl a podíval se na ředitele.

         „Taky jste mi mohl říct, co mám čekat,“ pronesl chraptivě a zhroutil se na židli. „Jakoby nestačilo, že se mi takový příšernosti zdají.“

         Snape se znova našponoval. „Jak často máte sny o Smrtijedských setkáních, Pottere?“ zavrčel. „A proč se nenamáháte někoho o tom informovat? Co kdyby se dělo něco důležitého? To vás nenapadlo?“ Rozčiloval, částečně opravdu naštvaný, že o tom zjevně nikdo nevěděl, ale z větší části z obav, co všechno vlastně Potter ví…

         „Voldemort se mi do hlavy nedostal už hodně dlouho,“ řekl Harry unaveně. „Na Ministerstvu se poučil. Drží se od mojí mysli dobrovolně sám. Tyhle sny mám, když je opravdu hodně rozrušený a jenom, když jsem unavený natolik, že si nestačím před spaním vyčistit mysl. A pokaždý jde stejně jen o zabíjení a mučení. Neřeší nic důležitého, jen se baví. Kdybych měl vizi, že se něco chystá, za někým bych šel.“

         „Takže sny o Voldemortovi nemíváš často… a pravidelně?“ ujišťoval se Brumbál. Vypadal, že se mu ulevilo, když chlapec potřásl hlavou. „To je dobrá zpráva, řekl bych…“ mumlal si, nechávajíc bez povšimnutí ironický úšklebek svého profesora lektvarů. „Znamená to, že se Voldemort nepokouší o nové spojení s Harryho myslí. To je rozhodně dobrá zpráva!“ sdělil všem zúčastněným, pro případ, že si to neuvědomili.

         „Takže, co si o tom myslíš, Harry?“ zeptal se po chvíli opatrně, když černovlasý Nebelvír jevil známky upokojení.

„O té vzpomínce?“ ušklíbl se chlapec.

Dobře, tak úplně klidný není,‘ pomyslel si Snape, ale netrpělivě čekal, co z hocha vypadne. S náhlým nápadem si sáhl do kapsy… Uklidňující lektvar tam byl, dobře.

„Když to řeknu jednoduše… Když Sirius nazval svou sestřenku Bellatrix ‚šílenou‘, myslím, že se trefil,“ řekl poněkud hořce. „Jinak…“ Očima zabloudil k bělovlasému Zmijozelovi, který se na něj díval téměř se strachem. Harry chvíli mlčel.

„Myslím… že za daných okolností… jsi nemohl udělat nic víc, Draco,“ prohlásil prostě. V tíživém tichu viděl, jak na něj oba Zmijozelové zírají. Jeden šokovaně, druhý s přivřenýma očima, jako by jej studoval. „Co je?“ ohradil se.

„Pottere,“ ozval se Malfoy, „uvědomuješ si, cos vlastně viděl? Já… ho zabil. Zabil!“ zvýšil hlas.

„Vím, co jsem viděl,“ přikývl Harry. „A taky mi došlo, proč jsi to udělal. Co tě vedlo k tomu, aby ses tak rozhodl. Myslíš, že ta podoba nebyla vidět na první pohled?“

Tiché zalapání po dechu bylo jedinou Dracovou odpovědí.

„Draco, myslím to vážně. Ten kluk by se odtamtud už nedostal. Uchránil jsi ho toho nejhoršího utrpení a jeho otce taky. Vedle vlastního mučení ještě sledovat, jak trpí někdo koho miluješ, co by bylo horší? Já sice ještě nemám děti, ale je pár lidí, který mám rád a kdyby nebyla jiná možnost, vím, jak bych chtěl, aby umřeli. Rychle a bezbolestně, místo pomalýho a bolestivýho umírání, s nekonečnou myšlenkou, kdy už to skončí. V těch šílených nočních můrách jsem viděl, čeho jsou Voldemortovi lidi schopní. Udělal jsi to nejlepší, cos mohl. Když ho nešlo zachránit… aspoň netrpěl. Chápu, že cítíš vinu. Každý s nějakou žije.“

„Tys nikoho nezabil,“ procedil Zmijozel mezi zuby. Nechápal, jak se na něj ten ‚svatý Potter‘ může dívat bez odsouzení a s pochopením. Přál by si, aby v jeho očích viděl soucit a mohl mu ho vmést zpět do tváře s tím, že o něčí lítost nestojí. Připadal si vedle něj tak uboze… a najednou chápal, proč ho lidé mají rádi. Proč si ho vybral Neville.

Vidí snad v každém tu lepší stránku, snaží se ji lidem ukazovat, je pochodní světla a naděje. Konečně pochopil, kde všichni ti odpůrci berou svou sílu. Ve víře v tohoto Nebelvíra, který si svou moc ani neuvědomuje.

„Vlastníma rukama ne,“ připustil Harry, téměř provinile. „ale i tak na nich vídám krev. Svých rodičů, kteří umřeli, aby mě ochránili. Cedrika Diggoryho, kterého jsem přesvědčil, aby si vzal Pohár tří kouzelníků zároveň se mnou. Siriuse, kterého jsem chtěl zachránit, i když nebylo třeba. Všech, který ani neznám jménem a ani nevím, že umřeli, protože jsem se schovával a nebojoval místo nich.“

Brumbál narušil nastalé ticho nadechnutím, jak se pokoušel něco říct, ale Harry ho zdviženou dlaní umlčel a pokračoval: „Každý člověk, kouzelník i mudla se v životě týrá nějakým pocitem viny. Je to cena za naše prohřešky. Ty jsi se na začátku rozhodl špatně a tohle je cena. Zaplať ji. Do smti se jí stejně nezbavíš, tak ji přijmi a jdi dál. Můžeš jen dvě věci. Stát a navěky se ráchat v lítosti, nebo to přijmout s vědomím, že za svou chybu jednou zaplatíš a mezitím můžeš dělat něco, aby se to nemuselo opakovat.“

„Měl bys mnou opovrhovat, Pottere,“ zašeptal Draco stále nevěřícně. ‚Proboha, ten kluk je neskutečnej!‘ „Proč necítíš odpor, nebo…“

„Mně jsi syna nezabil, Draco,“ řekl Harry už unaveně. „Z toho, co jsem viděl v Myslánce, mi došlo, že jeho vlastní otec ti před smrtí odpustil. Já nemám právo tě soudit. Stačí, že jsem to dělal dřív. A za to se omlouvám, dodatečně.“ Povzdechl si a přejel si dlaněmi po tváři. Pak se podíval na Brumbála.

„Promiňte, pane profesore, přerušil jsem vás. Chtěl jste něco říct?“

Ředitel, stejně ohromený jako ostatní, jen  zakroutil hlavou. Pak si odkašlal. „Ne, Harry, to už… zapomněl jsem to. Možná bude lepší, když se zítra po večeři zase sejdeme tady. Nestačil jsem probrat některé věci, ale... myslím, že pro dnešní večer máme všichni o čem přemýšlet.“

Harry i oba Zmijozelové se zvedli k odchodu. U dveří je ještě zarazil Brumbálův hlas: „Harry… Věřím, že tě nemusím žádat, abys o pravém duchu tohoto setkání pomlčel.“

„Ano, pane,“ přikývl chlapec. „Nemám v úmyslu se o tohle s někým dělit.“

Dole před chrličem se Snape zarazil. Harry v ředitelně vypadal statečně, ale teď, když ho zmáhala únava, bylo na něm znát vypětí.

„Pottere,“ oslovil ho chladně (tedy snažil se), „tohle si vezměte. Ať v noci nemusím myslet na to, kde co provádíte, místo spaní.“ A strčil mu do ruky lahvičku. „Pane Malfoyi, vy pojďte se mnou,“ zavelel a odvlál směrem ke sklepení.

„Pottere,“ zamumlal Draco, „já nevím, co říct.“

„Nic neříkej a padej,“ zasmál se Harry. „Dobrou… Draco.“

„Děkuju,“ uslyšel tiše vyslovené a pousmál se. Pak sklopil oči k lahvičce v dlani. Nápis ‚Bezesný lektvar‘ mu prozradil, že si pro dnešek nemusí dělat starosti s nočními můrami.

 

Oh, Harry, jak máš s tak čistou a nevinnou duší zničit někoho, jako je Temný pán?‘ táhlo Snapeovi hlavou, když stál ve sprše. ‚A jak já tě můžu takhle obelhávat? Merline, nedopusť, aby mojí vinou trpěl!‘

Řeč, jakou mladý Potter držel ke svému letitému rivalovi ho s konečnou platností přesvědčila, že celé roky pronásledoval iluzi. James Potter nevstal z mrtvých, to Lily se ve svém synovi vrátila, aby na něj dohlédla. Ten zelenooký anděl, který vždy viděl dobro v každém, i v něm, dokonce i poté, co se stal Smrtijedem… Neodvrátila se od něj, odpustila mu a snažila se ho přivést zpět. ‚Jakou cenu ale musela zaplatit, abych se opravdu vrátil,‘ přemítal lektvarista. ‚Slibuju ti, Lily, že tvému chlapci neublížím. Ochráním ho, jakkoliv.‘

 

Čistý, ale ne uklidněný, se přesunul do postele, neschopný odtrhnout myšlenky od jistého Nebelvíra. Už předtím si do ložnice přinesl nový dopis od Harryho, teď si ho chtěl přečíst. Napůl doufal, že ho ‚Ellisova‘ upřímnost ohledně přitažlivosti odradí. Nedovedl si představit, jak by mohl být Harry okouzlen někým tak starým a nepříliš pohledným.

Když si vybíral podobu pro Ellise, vycházel z podobizny svého prapředka. Byl mu (Severusovi) trochu podobný, ale neměl jeho výrazné rysy a obří nos. Ponechal si své oči, ale vlasy upravil a prodloužil. ‚K čemu všemu nejsou dobrá kouzla,‘ povzdechl si tehdy. Ze svého těla nezměnil nic, jen na levé předloktí použil zastírací kouzlo. Nečekal, že se někdy před Harrym svleče, ale raději by byl připraven.

Zalezl si do postele a otevřel dopis.

Milý Ellisi,

připouštím, že nevím, jak začít. Tvůj dopis mě jak potěšil, tak rozrušil. Ne ve zlém, to si nesmíš myslet. Víš, napůl jsem si myslel, že v tom jsem sám, nevidím na sobě nic, co by mohlo někoho zaujmout… Ale kamarád Neville mi řekl, že svoje kouzlo mám, jen se nesmím podceňovat.

Já… (teď jsem rád, že nevidíš, jak se červenám) ti chci říct, že tě považuju za velmi přitažlivého. Ani náhodou neřeším tvůj věk, měl bych snad? Pokud je nám spolu dobře a jeden druhého považujeme za atraktivního, je to tak důležitý faktor, abychom se tím museli zabývat? Nezáleží spíš na tom, jak se spolu cítíme?

I já v sobě mám jistou vášeň, ale nechci, aby sis myslel, že je to pro mě jen záležitost bouřících hormonů. Chci tě poznat, potřebuju tě znát, než se odhodlám udělat nějaký důležitější krok. Nestojím o obyčejnou krátkodobou fyzickou záležitost. Chci s tebou navázat hezký vztah, snad trvalejší, když budeš mít zájem, založený na důvěře a souznění.

Možná ti přijde zvláštní, že v sedmnácti uvažuju takhle. Asi je to tím, že už jsem toho hodně ztratil a pořád mi připadá, že mám strašně málo času…

Napadlo tě, že možná známost se mnou pro tebe není dobrá? Bezpečná? Mám nepřátele, Ellisi. Než se rozhodneš, jaký vztah chceš, mysli především na to, že tě můžu ohrozit. Tak málo tě znám a už mi na tobě záleží. Nechci ztratit nikoho dalšího. Uvaž sám, jestli ti za to riziko stojím.

Teď necouvám. Stojím o tebe. Chybí mi naše schůzky. Pamatuješ ten poslední večer? Políbil jsi mě. Ani netušíš, jak moc si to chci zopakovat. Chci se vrátit do tvého života, aspoň část ho sdílet… Dokud můžu. Nevím, kolik času mám, ale chci ho strávit tak, abych nemusel litovat, že jsem ho promarnil.

Prosím, odepiš mi. Dej mi včas vědět, jestli ses rozmyslel. Pochopím, pokud se se mnou rozloučíš.

S pozdravem Tvůj nedočkavý Harry.‘

 

„Nedočkavý,“ zašeptal si Snape překvapeně. „Nezdáte se, pane Pottere.“

Polibek,‘ vzpomínal. ‚Ano, ten poslední večer… Neovládl jsem se. Když jsem si uvědomil, že ho další týden neuvidím a ve škole se ho nebudu moct dotknout… A jak jsem se bál, že mě hned odmítne. Ne, netušil jsem, že to bude opětovat, a tak ochotně… Och, Harry,‘ zavzdychal v duchu. ‚Kdybys věděl, co se mnou děláš jen svými dopisy…‘

Uvědomil si téměř bolestné napětí ve slabinách a zasténal znova. Po paměti odložil dopis na noční stolek, už ztracený v touze a vzpomínkách na Harryho výraz dnes večer v ředitelně, když měl sto chutí ho popadnout a zlíbat do bezvědomí… Ve své představě k sobě přitiskl pevné Nebelvírovo tělo a bral si jeho rty, vzpomínajíc na již okusenou chlapcovu dychtivost.

Vzpamatoval se, až když se mu přes rty vydralo tiché zasténání jistého jména a vlhký pocit v dlani. O jedno zrudnutí a čisticí kouzlo později se ložnice profesora lektvarů ponořila do tmy.    

<<                                                                                                                                                                >>

 

Komentáře: 10. Zelenooký anděl

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Anketa

Líbí se vám kapitola?

Ano (23)
100%

Ne (0)
0%

Mohla být lepší (0)
0%

Celkový počet hlasů: 23