Prolog

Co je láska?

         Láska je to, co dá najednou našemu životu smysl, když ho postrádáme.

         Láska bývá ten nejpodstatnější důvod našich rozhodnutí, dobrých či zlých.

         Láska jsou křídla, povznášející nás nad problémy, které se zdají neřešitelné.

         Když milujeme, nechceme nic řešit. Nechceme se dělit. Nechceme nic víc, než být s tím, kvůli komu tak uvažujeme, kdo nám nedá spát…

         S tím, koho chceme mít, bez ohledu na všechny následky.

         Je snad proto láska špatná?

 

         ‚Nemůže si to nechat, vždyť jsem jen usnul!‘ vztekal se Zero v duchu.

         Yuuki ho právě nemilosrdně sjela za to, že se ulil z odpoledního vyučování a málem přišel pozdě, když se Noční třída chystala vyjít ven, na své pozdní vyučování.

        

         Noční třída, jinými slovy třída ‚nočních tvorů‘, upírů, do Cross Akademie nastoupila asi před třemi měsíci. Jejich skutečná identita, známá pouze třem lidem, řediteli Crossovi a jeho adoptivním dětem – Yuuki a Zerovi – se před zbytkem nicnetušícího světa pečlivě tajila.

         Ředitelova snaha, vytvořit místo, kde dokážou lidé i upíři žít pospolu, aniž by jeden druh skončil na talíři druhého se tak nějak plnila, i když dost zvláštním způsobem.

         Upíři se ovládali, přičiněním jejich vedoucího, Kuran Kanameho, urozeného Čistokrevného, Yuuki a Zero ve funkci prefektů dávali pozor, aby se Denní a Noční třída k sobě moc nepřibližovaly. Yuuki, i když by to nepřiznala, se do Kanameho zamilovala (popírala to i před sebou samou) a Zero se jen stěží ovládal, aby v jeho přítomnosti nesahal po své pistoli. Jakožto mladý lovec upírů to měl těžké, na žádného z nich nesmět sáhnout.

         A zbytek školy upíry prostě zbožňoval.

 

         Tento večer byl stejný, jako každý jiný.

         Hlouček upírů přešel kolem svých lidských spolužaček s větším či menším zájmem. Jejich vůdce šel poslední. Vysoký tmavovlasý a tmavooký upír, obvykle věnující tu malou známku své pozornosti pouze Yuuki, ji tentokrát rozdělil mezi ně oba. 

         Něžný úsměv a pár starostlivých slov prohodil k Yuuki a k Zerovi vyslal zvláštně nečitelný a až nepříjemně dlouhý pohled, když kolem něj procházel. Ten mu byl oplacen nesnášenlivým zamračením.

         ‚Přece se na něj nebudu culit, jako ty husy okolo,‘ soptil Zero v duchu, když ho Yuuki pokárala, jak že se to tváří. Chtěl jí něco odseknout, ale to už se rozzhonila a vyčetla mu absenci na odpoledním vyučování a pozdní příchod.

         Zera už to všechno štvalo.

         Yuukiino nekonečné vyčítání, stejně nekonečné holčičí pištění a vzdychání nad krásnými spolužáky (‚koukaly by, že to jsou krvelačný zrůdy s krásnou maskou,‘ ušklíbl se Zero v duchu), to všechno ho neskutečně iritovalo. Stejně jako fakt, že upíři na půdě akademie jsou i Asociací lovců považováni za nedotknutelné. Což Zero nedokázal jen tak skousnout.

         ‚Co by se muselo stát, aby v nich začali konečně vidět zrůdy, jakýma opravdu jsou ?‘ přemýšlel nenávistně. ‚I Yuuki, přestože zná pravdu, vidí v Kuranovi boha. Myslí si snad, že pro něj bude lidská holka něco znamenat ?‘

         Zero dobře věděl, co jeho nevlastní sestra k vedoucímu upíří třídy cítí. Nebyla tak dobrá herečka, aby to na ní prostě jednoho dne nepoznal. Proto se vždycky snažil stát dost blízko, aby ji ochránil, před ní samotnou, před jejími vlastními chybami. Ovšem na to, aby před svými chybami chránil sebe, nikdy nepomyslel.

        

         Teprve, když se Yuuki dorozčilovala, mohl odejít. Potuloval se po půdě Akademie a odháněl od sebe podivné myšlenky. Vzpomínky na to, jak se na něj dnes Kuran podíval. Takhle divně se na něj nedíval nikdy dřív. Jakoby něco hledal, pátral… ‚Jestlipak to něco našel?‘ pomyslel si Zero a vzápětí se okřikl. Nechtěl se k tomu pořád vracet, nechtěl myslet na žádného upíra, natož na tohohle. ‚Tak proč ho mám, sakra, plnou hlavu!‘ zlobil se na sebe.

        

Toulal se dlouho. Propásl dokonce večeři. Ale do školy se nevrátil, i když už měl hlad. Potřeboval být na vzduchu, nehledě k tomu, že by měl plnit svou povinnost prefekta…

Na chvíli si sedl k fontánce a  ve studené vodě si opláchl obličej. Tíživý pocit trochu polevil. Sledoval dloužící se stíny, dokud nezmizely ve tmě. Pak se zvedl a šel na hlídku.

Při procházení po svém obvyklém úseku, zdálky zahlédl Yuuki. ‚Vypadá klidně, zdá se, že se nic neděje,‘ říkal si. ‚Ale tak vypadá často. I po tom, co jsem jí udělal. Nebojí se mě, nevyhýbá se mi. Proč se mě nebojí? Kousl jsem ji.‘ Zero nechápal, proč se mu dívka, se kterou čtyři roky vyrůstal, nevzdálila. Která by zůstala a byla oporou někomu, kdo ji zranil a vyděsil? Málokterá.  

Až když kus před sebou zahlédl bílé uniformy, došlo mu, jak je pozdě. Noční třída se vrací do svého ‚hnízda‘. Zero se v duchu ušklíbl.

Pozoroval bíle oděné studenty, dokud za nimi nezapadly vrata. Pak odešel na chlapeckou ubytovnu, do svého pokoje. A marně se snažil dostat hlavy ten okamžik před zavřením brány, kdy se jeden z nich, vysoký brunet, jdoucí poslední, otočil a pohlédl svýma hnědo – rubínovýma očima přímo na něj.

 

   Sotva Zero vešel do pokoje, zjistil, že ředitel s Yuuki na něj nezapomněli. Na malém stolku ležel pod poklopem talíř s večeří a (což si ředitel zjevně nemohl odpustit) kus koláče, podle nového receptu. Na obvykle vážné, zamračené tváři se objevil na vzácnou chvilku úsměv.

Zero by to dobrovolně nepřiznal, maximálně při mučení, ale ujištění, že jeho adoptivní rodina na něj myslí a stará se o něj, i když je protivný, ho těšilo. Po večeři se osprchoval, vyčistil zuby a šel si lehnout. Ale jakmile zavřel oči, zase se zamračil. To, co ho nechalo na pokoji při jídle, se teď, ve tmě a tichu pokoje, vrátilo.

Ten pohled.                                                                               

Zvláštní, zkoumavý pohled hnědo-rubínových upířích očí z dnešního večera.

Už předtím se na mě koukal divně,‘ zapřemítal Zero. ‚Proč ?‘

Prudce otevřel oči, jak ho napadlo jisté vysvětlení.

Ví to,‘ pomyslel si. ‚Jasně, že jo. Pokud mu to neřekla Yuuki, nebo ředitel, musel to poznat jinak, je to upír… Asi chtěl být první on,‘ ušklíbl se. ‚Tak teď máš smůlu, upíre.‘

Jiné vysvětlení pro podivné pohledy Kuran Kanameho Zero nenašel. Vysoký čistokrevný upír neměl, aspoň z jeho pohledu na věc, žádný důvod, proč se mladým lovcem zabývat. Oba věděli, že na něj Zero nesmí vztáhnout ruku, proto si vedoucí Noční třídy nemusel s tímto nepřítelem dělat starosti, zatímco ten v nitru zuřil.

Nejenže by mu Asociace lovců k takovému činu nedala svolení, ochotně by ho vydala případným mstitelům. Nehledě k tomu, Crossova Akademie je považována za neutrální území a její ředitel se zaručuje za bezpečí všech studentů. A Zero nechtěl svému dobrodinci dělat (ještě větší) potíže.

Vědomí příliš mnoha omezení Zerovi náladu rozhodně nezvedlo. Ale ani vztek na nedotknutelného Čistokrevného mu nepomáhal zapomenout na jeho žhnoucí oči.

Trvalo, než usnul. A i tak se mu zdálo o nich.

 

Kuran Kaname vstoupil do svého pokoje a zamířil rovnou do sprchy. Chtěl ze sebe smýt tu úzkost a divné pocity, které ho v poslední době pronásledují. Od okamžiku, kdy zjistil, že Zero kousl Yuuki, měl strach.

         On, poslední z rodu Kuran, vznešený čistokrevný, cítil strach. Stále si opakoval, že je to kvůli ní, že si dělá starosti o Yuuki, i ve chvíli, kdy se ptal ředitele Crosse, jak dlouho chce nechat Zera v Denní třídě, přesvědčoval sám sebe, že s ním to nesouvisí.

         Ani na moment nebyl ochotný přiznat (ani sám sobě), proč opravdu chce mít toho lovce – upíra, ve své blízkosti. Odmítal si připustit, proč jej mladý Kiryuu zajímá.

Nedovolil mluvit svému nitru, jen rozumu a svědomí. Nedodržel slib, že Yuuki ochrání, i když ji Zerovo kousnutí nemohlo proměnit, Kaname to vzal jako porušení svého slibu. Vyčítal si to a zároveň se zmítal v bouři svých pocitů.

Přesto se navenek dokonale ovládal. Snad jen jeho nejbližší přítel, Ichijo Takuma, mohl tušit, a jen tušit, proč se cítí rozpolcený a bojuje sám se sebou. Nikomu se nesvěřil, nic nenaznačil. V duchu doufal, že to, co cítí, není to, nač se ani neodváží pomyslet.

Příliš dobře si je vědom nenávisti a nepřátelství stříbrovlasého chlapce k jeho rase a ani se mu nediví. On rovněž nenáviděl a obviňoval toho, kdo zničil jeho rodinu.

Když nastupoval do akademie, ředitel mu po prvním setkání se Zerem řekl pravdu.

I když se mu přítomnost lovce ve škole nelíbila, ředitel slíbil, že Zerovi objasní hranice. Zaručil se za bezpečí pro Kanameho třídu a mladý čistokrevný povolil.

Věděl, že byl Zero před čtyřmi lety pokousán, od ředitele se dověděl, kým… a při tom pomyšlení mu není příjemně. Nejen, že ta žena z něj udělala upíra, Zero neměl možnost se napít její krve, aby se ochránil před osudem v podobě úrovně E. 

I když Kaname sám tuší, že by to stejně odmítl, že Zero raději zemře, než by ze sebe dobrovolně udělal normálního upíra… Ale jeho smrt si nepřeje.

To jediné si připustil.

Že mu osud toho stříbrovlasého kluka není lhostejný.

<<                                                                                                                                                               >>

 

Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano (8)
100%

Ne (0)
0%

Mohlo to být lepší (0)
0%

Celkový počet hlasů: 8

Komentáře: Hranice lásky - Prolog

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek