6. Vášeň s vůní krve

15+

Lítostivá nálada Yuuki neopustila, ani když odešla do svého pokoje. A v Zerovi to vyvolalo nový pocit viny. Mrzelo ho, že je dívka tak zklamaná, přesto si svůj malý podraz omlouval tím, že nechce, aby se Yuuki k tomu upírovi moc přibližovala. Že je to více dílem jeho žárlivosti, ho ani nenapadlo.

         Stejně tak si vlastně nedokázal upřímně vysvětlit, proč, proboha, ON sám dělal pro Kurana čokoládu! V poslední době ho má prostě plnou hlavu a to se projevilo tou zabavenou fotografií, kterou si přivlastnil a absurdním nápadem na darovanou čokoládu.  Stále ho mátlo, že ho nemučí ještě nedávná žízeň, netouží po krvi, kudy chodí, ale nedokáže přestat myslet na urozeného upíra s rubínovýma očima.  ‚To mi určitě udělala ta jeho čistá krev!‘ běsnil Zero v duchu, když ležel v posteli. ‚Že mi nepředá žádný schopnosti, to mi řekne, ale o divným nutkání se nezmíní, parchant jeden!‘ Zero ještě chvíli hudroval, znepokojený sám sebou a touhami, které ho děsily. Teprve, když se přehoupla půlnoc, dokázal tak nějak usnout.

 

         Spánek ale nestál za nic, Zera tížil nepříjemný sen. Soužený noční můrou o neznámém, tmavém místě a hlasu, který ho k sobě naléhavě volal, se převaloval z boku na bok, až se nakonec trhnutím probudil. Prudce oddechoval, srdce jakoby mu chtělo vyskočit z hrudi… Přejel si dlaní po obličeji, byl sice zmatený, ale probraný. Povzdechl si. Teď rozhodně neusne.

         Vstal. Přistoupil k oknu, rozpálené čelo přitiskl na okenní tabulku. Chvíli sledoval, jak se větve stromů pohybují ve větru, sem tam vzduchem nesený lístek… Světlo měsíce tvořilo stíny na cestičkách školních pozemků.

         Zero se rozhodl. Ze židle popadl sako a vyklouzl ven oknem. Přešel po římse a doskočil na zem. Touha po nočním chladu a stínu ho hnala do hlubin parku, ve svém pokoji, kde obvykle našel klid, se najednou cítil spoutaný. Zamířil ke stromům, aby se co nejrychleji ztratil ve stínech, netušíc, že je jeho odchod zpozorován.

        

         Yagari Toga chodil spát pozdě. I proto se ujal výuky Noční třídy, neměl klid, dokud se za upíry pevně nezavřely dveře Noční koleje. A i pak mu trvalo, než usnul, hlavou mu už delší dobu kroužila obava ze Zerovy proměny. Navíc právě dnes mu v ní ležel i rozhovor s ředitelem.

        

         Ředitel Cross se po návštěvě u hlavy Asociace lovců upírů zastavil u Yagariho v kabinetu. Neochotně jej informoval o nepříjemném hovoru s jejich společným nadřízeným.

         Chtějí podrobné hlášení o stavu mladíka jménem Kiryuu Zero. Cross přiznal opatření, které učinil, ale nezmínil se o napadení Yuuki. Tušil, že tohoto incidentu by ostatní lovci využili k tomu, aby Zera rychle zabili.

Vedení Asociace naštěstí provedená opatření, stejně jako přítomnost Yagariho ve škole stačilo. Pouze si vyžádalo jeho blízkou návštěvu, Cross slíbil vzkaz vyřídit a zneklidněn odešel. Znal své představené. Věděl, že se budou pídit po každé možnosti zbavit se i jen nepotvrzené hrozby. Miloval Zera jako syna, nemohl připustit, aby mu někdo ublížil!

Zvažoval, jestli to vše má říci i mladému Kuranovi. Nakonec, i on je v tom všem zapleten… Chápal, proč se angažuje, bojí se o Yuuki… I když se mu moc nelíbilo, že je Zero takto manipulován. Přestože ho to zároveň chrání. Žádný z lovců, ani Asociace samotná by si nedovolili vztáhnout na Zera ruku, když je pod Kanameho ochranou. ‚Proč si vlastně dělám starosti?‘ položil si otázku.

Když se vracel do své kanceláře, požádal správce upíří ubytovny, aby předal vzkaz mladému Kuranovi. Potřeboval se s ním poradit.

 

Kaname už podruhé v tak krátké době mířil do ředitelovy kanceláře. Tentokrát nikoho cestou nepotkal, byl večer a on, třebaže je pečlivým studentem, se rozhodl využít ředitelova pozvání místo vyučování. Procházel tichými chodbami k ředitelně a hádal, o čem s ním Cross chce mluvit. Že by Zero znova zaútočil na Yuuki? Ochrana v podobě magického tetování snad byla neúčinná? Nebo to nějak souvisí s tím lovcem – profesorem? Myšlenky pronásledovaly jeho zneklidněnou mysl, dokud nedorazil k cíli. Zaklepal na dveře, rychle se otevřely.

Ředitel se na mladého upíra usmál a pokynem jej pozval dál.

„Děkuji, žes přišel, Kaname. Musíme si promluvit.“

„O čem?“ zeptal se Kaname krátce a usedl do křesla před velkým stolem. Muž mu nabídl čaj. Pak usedl do svého křesla a začal, poněkud zeširoka: „Krátce poté, co Zero napadl Yuuki, mě kontaktovala Asociace. Dnes odpoledne jsem tam zašel.“

„Co chtěli?“

„Ptali se na Zera,“ odvětil Cross. Postřehl, že upíří princ zpozorněl. Přivřel své rubínově hnědé oči do štěrbinek a ruce sevřel v pěst. Normálnímu člověku by to ušlo, ale cvičení lovec upírů – třebaže bývalý – jako Cross Kaien, si všiml hned. Proto pokračoval: „Řekl jsem jim o našem opatření. To a Yagariho přítomnost zde je uklidnilo, aspoň navenek.“

„Vědí o útoku na Yuuki?“ zeptal se Kaname klidně. Ale Cross tušil, že uvnitř klid není. Rozhodně to ale dokázal nedat najevo. Potřásl hlavou. „Ne, pokud vím, tak nic nevědí. Jinak by už něco udělali.“

„Pokud se na to už nechystají,“ podotkl Kaname. „Mám si dělat starosti?“

„Yuuki nic nehrozí, když ji nekousl Čistokrevný,“ řekl ředitel zmateně. „Proč by sis měl dělat starosti? Co se týče Zera… to je má starost.“

Tím bych si nebyl tak jistý,‘ blesklo Kanamemu hlavou. ‚Teď už to není jen tvá starost, řediteli…‘

„Dobrá,“ řekl nahlas. „Přejete si, abych nějak zakročil, pane řediteli?“

„Nevím, co by se dalo dělat,“ zavrtěl hlavou muž. „Můžeme jen doufat, že se něco nestane… Vím, že Yagari by v případě rozkazu a nutnosti poslechl rozkaz, i přesto, že býval Zerovi blízký, viděl ho vyrůstat…“ Ředitel si povzdechl. „Trochu se divím, že Zera v kobce nechal na pokoji. A všiml jsem si, že Zero nepůsobí jako předtím. Nepřipadá mi, že by měl ty své záchvaty žízně… Je to dobře, že se cítí líp, i když je mi to záhadou.“

Takže Zero se nepodělil o to, co se stalo mezi námi,‘ podivil se upír. ‚Zajímalo by mě proč. Je tak nedůvěřivý i vůči své rodině? Čekal bych, že aspoň řediteli řekne, že jsem mu dal svou krev. Proč to neudělal?‘

„To je dobře,“ poznamenal. „Aspoň s něčím si nemusíme lámat hlavu.“

„Souhlasím, tímhle se nemusíme zabývat,“ pokýval hlavou Cross. „Děkuji, že jsi přišel tak rychle, Kaname.“ Vstal, mladý muž ho napodobil. Rozloučili se a Kaname se odporoučel.

 

V myšlenkách zamířil do parku. U prvních stromů se zarazil, ucítil povědomou vůni. Rozhlédl se, nikde nikdo… Ale někdo tudy prošel. Někdo, jehož vůni zná dobře. Srdce se mu rozbušilo, cítil, jak bestie v jeho nitru zpozorněla.

„Zero…“ vydechl. Přivřel oči, znovu nasál vzduch. Vyrazil tam, odkud ta vůně přicházela. Když po chvíli došel k malé fontáně, našel, co hledal. ‚Zero…‘

„Dobrý večer, Kiryuu-kun,“ pozdravil stříbrovláska, který seděl na kamenné obrubě fontány a zíral do vody.

Spokojeně zaznamenal, že jeho příchod je překvapující. Zero polekaně vzhlédl… a zčervenal. Očividně nikoho dalšího nečekal, ale neřekl ani slovo, ani se nesnažil odejít. Což Kaname uvítal, chtěl s ním být chvíli sám.

„Kuran-senpai,“ pozdravil ho Zero tiše, „neměl bys být na vyučování?“ Kaname se pousmál. „Proč tě to zajímá, Zero-kun?“ zavrněl. Neuniklo mu, že se stříbrovlasý mladík zachvěl.

Zero znervózněl, už když mladého upíra spatřil a teď, když si uvědomil, jak jeho tón zní mazlivě a svůdně, jeho vlastní pocity mu skoro naháněly strach. Cítil se být Kanamem přitahovaný, okouzlený, z nějakého důvodu toužil po jeho doteku… Nechápal to, měl z těch neuvěřitelných emocí strach… Toužil vrhnout se mu do náruče a zároveň utéct. Otázka byla jen to, co udělá dřív. ‚Je jako světlo a já můra, láká mě k sobě a já chci podlehnout…‘ říkal si Zero. ‚Co se to se mnou děje?‘ děsil se.

Bojí se,‘ poznal na něm Kaname. ‚Něco se v něm děje, bojuje s tím… Neměl bych mu pomoct se rozhodnout?‘ Přistoupil k němu, tak hbitě, že to mladý lovec ani nepostřehl, jen se polekaně nadechl, když ucítil dotek upírových prstů pod bradou.

Pohled zblízka do rubínově hnědých očí, kde chvilkami probleskoval karmín upíří žízně, byl na Zera moc. Pokusil se odtáhnout, ale nebylo mu to dovoleno. Najednou nevěděl, co se děje, srdce mu už dávno splašeně bilo. Dál zhypnotizovaně hleděl do Kanameho očí, vůbec si neuvědomil, že se mezitím jeho dlaň přesunula do týla, kde ho podepřela, aby nemohl uhnout.

 

Kaname byl naprosto omámený. Sladkou vůní vzrušení a Zera samotného. Vnímal jeho tělesný pach jako své soukromé afrodiziakum, které ho vábilo a zbavovalo soudnosti. Nebýt Zerovy nejistoty, kterou cítil pod tím vším, dávno by se na něj vrhl. Ale nechtěl ho vyděsit, ani mu ublížit, tak zatlačil své dravčí instinkty co nejhlouběji. Nešlo o žízeň, nešlo o to se nakrmit na oběti, to, co cítil teď, Kaname cítil poprvé v životě. Nikdy předtím nebyl k nikomu a ničemu tak přitahován, majetnickou touhu vnímal intenzivněji než jindy.  

Zabránil Zerovi se odtáhnout, volnými prsty přejel po chvějících se růžových rtech před sebou a vzápětí se k nim sklonil.

Zero se trhaně nadechl, když se Kanameho ústa přiblížila k jeho, pootočil hlavu, jen tak, jak mu dovolilo sevření v týle v koutku rtů ucítil vlhký dotek. Jemné zatřepetání horkého jazyka ho ale neskutečně vzrušilo, neubránil se tichému stenu. Otočil tvář zpět, dovolil, aby mu hbitý jazyk přejel přes rty a vnikl mezi ně. Než zavřel oči, aby si vychutnal polibek, matně si pomyslel, že by se měl probudit…

Nádhernej sen…‘ myslel si, zatímco žhavá ústa a jazyk plenila, kam dosáhla a nechávala po sobě pálící stopy. Zero se právě rozhodl polibek oplácet, když ho uchvatitel přerušil a odtáhl se, lapajíc po dechu stejně jako Zero. Ale na rozdíl od něj se rozhlížel, jako by něco slyšel. Pak na něj pohlédl, Zero se zachvěl. Kanameho oči měly normální barvu, přesto z nich cítil hlad… Ten samý, který vnímal v tom polibku. Zasněně si olízl spodní ret. Tu chuť nikdy nezapomene…

 

Mladý upír na moment zavřel oči, aby ovládl svou touhu, když to smyslné gesto zpozoroval. Znova se ke stříbrovláskovi sklonil. Znovu se lačně přisál k jeho nateklým rtům, tentokrát ho ale Zero překvapil. Přitáhl Kanameho k sobě a polibek mu vrátil. To stačilo, aby nad sebou Kaname ztratil kontrolu. Odtrhl ústa od Zerových, ale místo, aby se narovnal, přitlačil dlaň na mladíkovu hruď a přinutil ho položit se na širokou obrubu fontány. Aby mu neutekl, obkročmo se na něj posadil. Chviličku se na chlapce díval. Na zčervenalou tvář, oteklé rudé rty, jiskřící oči… Zero zrychleně dýchal, díval se mu do očí… ale nevypadal, že by se chtěl bránit. Spíš jakoby čekal, co teď Kaname udělá.

Ten sám nevěděl. Tedy, věděl, co chce, jen se najednou bál to udělat, vzít si, co před ním leželo a přímo se nabízelo…

 

Zero byl zmatený. Ještě před chvilkou to vypadalo, že tmavovlasý mladík udělá další krok… Na co čeká?

Zatoužil po dalších polibcích, mírně se nadzvedl a natáhl k upírovi ruku. Zjevně to stačilo, aby se k němu druhý mladík vrátil. Zajal jeho rty v novém, žhavějším polibku, divoce proplétal jejich jazyky a dlaněmi zkoumal tělo pod sebou.

Kaname málem nevěřil, co se to děje. Zero se nebrání, přijímá jeho pozornost a oplácí ji, co všechno mu dovolí?

Aroma touhy nabývala na intenzitě, málem se v ní koupal, na stehně cítil pevný dotek Zerova  vzrušení a stejně tak dobře věděl, že on musí cítit jeho… Jemně přejel svým vzrušeným klínem přes jeho protějšek, dostalo se mu odpovědi v podobě přidušeného zakvílení. Pousmál se, zopakoval to, Zero se trhaně nadechl a přirazil boky k jeho. Tak přinutil Kanameho k zuřivému polibku, který ho málem připravil o rozum.

Kaname se cítil jako na lovu, ale jeho kořist ležela pod ním, nebránila se, spolupracovala, opětovala… Tohle nebyl boj, ale tanec… Olízl drancované rty a znova se jich zmocnil, mnohem něžněji.

Rozepnul Zerovi košili a dlaní vjel pod triko pod ní. Ústy pohltil jeho vzrušený vzdech. Hladil ho po břiše, hrudi, zastavil na malých ztvrdlých hrotech a mazlil se s nimi. Zero ho za to odměnil tichým vzdycháním. Chvěl se pod ním, jednou rukou Kanameho objímal kolem pasu, druhou měl vpletenou v jeho vlasech.

Upír přerušil polibek, putoval svými ústy po bradě, hraně čelisti, rozséval drobné polibky po krku. Rychle Zerovi vyhrnul tričko nahoru, ústa přitiskl na ploché bříško.

Že se to Zerovi líbí, si uvědomil, když se lovec pod ním mírně prohnul v zádech a z hrdla mu vyšel tichounký sten. ‚Jakoby se tady venku bál ozvat nahlas,‘ pomyslel si pobaveně. Hladově ochutnával hebkou voňavou kůži a pomaličku postupoval výš.

Když konečně rty poprvé přejel přes bradavku, uslyšel tiché, slastné zavrčení. Ruka v jeho vlasech zpevnila stisk, snad aby mu zabránila přemístit se jinam… Zbytečně, Kaname nehodlal tohle místečko jen tak opustit. Nejdřív ho olízl, pak něžně vsál. Zerovi uniklo další zakvílení. S něhou ten citlivý hrot okusoval a lízal, po chvilce se přesunul k druhému a věnoval mu stejnou péči.

Byl nadšený Zerovou reakcí, i když netušil, kde se v něm ta vstřícnost vzala… a v něm odvaha se ho vůbec dotknout… Dělal, co cítil a podle chování jeho partnera to bylo oboustranné. Nepřemýšlel o tom, prostě mu to připadalo správné… Co na tom, že se to stalo tak rychle?  

 

Zero se vznášel ve slastném omámení. Tvrdý, studený kámen pod sebou necítil, jeho tělo bylo rozpálené doteky druhého muže, bylo mu neskutečně horko. Už ani nevěděl, kde je.

Věděl, co dělá, i když si předtím myslel, že to musí být sen, něco v něm ho přimělo přijmout, že tohle je skutečné, děje se to…

Najednou mu připadalo hloupé, že se chtěl Kanameho stranit, utíkat před ním a nenávidět ho… To, co teď dělali, přece bylo tak dobré, zdálo se to správné, to nejsprávnější, co mohl udělat… Proč by se tomu bránil?

Nechtěl se bránit. Jeho nitro překypovalo ochotou dát ještě víc, všechno, co bude Kaname chtít… Dovolit mu cokoliv. Nechal své tělo reagovat, přijímal doteky, stále odvážnější, polibky dravější, i to mu připadalo v pořádku.

Sklouzl dlaněmi níž po Kanameho těle, ‚Kdy si sundal sako?‘ napadlo ho a jemně stiskl štíhlé boky, uvězněné v kalhotách. K jeho uších se donesl vrčivý sten, potěšilo ho to. Přitiskl Kanameho klín ke svému a začal se o něj otírat. Touha, kterou v něm krásný upír probudil, ho naprosto ovládla.

„Zero!“ zavrčel Kaname rozkoší. Automaticky sladil své pohyby s jeho a vrátil se zpět ke sladkým rtům, které najednou šeptaly jeho jméno: „Kaname, Kana-me…“ Umlčel je hladovým polibkem.

Uvědomil si, že pohyby se stávají prudšími, vůně jejich vášně je náhle dravější, jak se oba přibližovali k vrcholu. Vlastně ho překvapilo, že stačilo tak málo, jen doteky a polibky. Věděl, že je to JÍM. Zerem. To on v něm všechno vyvolal, touhu si vzít, touhu dát, uspokojit a být uspokojen… Teď to nebylo poprvé, co s někým sdílel něco intimního, ale poprvé to cítil takhle, tak… absolutně.

Pevně se tiskl na stříbrovláska pod sebou, opětoval vlnivý pohyb jeho boků, na okamžik pohlédl na vodu, vedle které leželi a fascinovaně pozoroval odraz Zerovy tváře.

Horký vzdech ho upozornil, že Zero se blíží k okraji… ale Kaname ho chtěl sdílet s ním. Zpomalil své pohyby, dlaní zpomalil i ty Zerovy, z těch sladkých rtů se ozvalo frustrované zaúpění.

„Už brzy, můj Zero…“ zašeptal a sklonil se, aby je políbil. Sotva se jich dotkl, ucítil sladce železité vlhko. Krev…

Poodtáhl se. Zero se kousl, snad aby se neozval příliš hlasitě, až dosáhne vrcholu. Kaname si olízl rty… Chuť ho naprosto omámila.

Ucítil, jak mu tesáky pulsují a prodlužují se… sklonil se a olízl krev ze Zerova poraněného rtu. Mladík otevřel své šeříkové oči. Olízl si ret, zachytil jak Kanameho chuť, tak chuť své krve. Zřejmě to stačilo, aby i on pocítil žízeň, jeho oči se zbarvily červení. Pak udělal něco, co Kanameho úplně odrovnalo. Znovu zrychlil své pohyby a hlavu natočil tak, aby měl odhalený krk. Naprosto jasně řečeno: ‚Jsem tvůj, udělej, co chceš.‘

Kanameho ovládl chtíč upíra. Vzal Zera za ramena a přitiskl mu rty na krk. Jen krátce políbil hebkou kůži, aby ji olízl a vzápětí do ní zaryl tesáky. Mysl mu zahalila rudá tma, se skoro zvířecí rozkoší.

Divoce přirážel k tělu pod sebou, zatímco sál životodárnou tekutinu svého milence, vykřiknuvšího bolestí a slastí zároveň. Necítil vůni jejich společného orgasmu, nevnímal silné prsty zaryté do jeho boků, nevěděl, kdy povolily, když Zero ztratil vědomí…

 

Kanameho vzpamatovala lehká sprška vody, dopadající na jeho tvář. Uvědomil si, že leží na bezvládném těle mladého muže, přelétl ho očima.

Zero…‘ Stále byl cítit jejich předchozí činností, i vůně orgasmu ustupovala pomalu. Kanameho ale nejvíc zajímal chlapcův krk. Věděl, že ho v záchvatu svého vyvrcholení kousl, jen doufal, že mu neublížil. Začal něžně olizovat ranky od svých tesáků, dokud se nezačaly ztrácet. Zero dýchal, srdce mu tlouklo. Nebyl zraněný, jen v bezvědomí… ‚Stává se, že někdo při orgasmu omdlí,‘ vzpomněl si, i když to vždy přisuzoval ženám... ‚A snad jsem ho nepřipravil o moc krve. Musím ho dostat zpátky.‘

Něžně vzal stříbrovlasého chlapce do náruče a rychle zamířil k ubytovně Noční třídy. Ještě pořád běželo noční vyučování, to věděl, i když už se ostatní měli vrátit brzy. Přesto má čas uložit Zera u sebe. Do jeho pokoje se nedostane, ví, že teď bydlí u ředitele…

Aspoň si ráno promluvíme,‘ pomyslel si. ‚Tohle zvláštní pomatení smyslů musíme probrat. Nikdy se mi nestalo, takhle ztratit kontrolu nad sebou i vším ostatním… A on… vždy mě nenáviděl, co ho přimělo, jen tak se mi odevzdat, mohl jsem mu ublížit… Proč se to stalo právě nám dvěma?‘

Tyhle otázky si kladl Kaname celou dobu, co už spícího stříbrovláska svlékal a ukládal do své postele. Nechtěl ze sebe smývat jeho vůni, tak se sám jen svlékl a ulehl k němu. Zero se ve spánku přetočil a schoulil se mu do náruče. Teprve pak dokázal Kaname usnout.

<<                                                                                                                                                              >>

 

   

      

  

 

Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano (6)
100%

Ne (0)
0%

Mohlo to být lepší (0)
0%

Celkový počet hlasů: 6

Komentář: 6. Vášeň s vůní krve

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek