4. Jak přicházejí sny... Nezvané

Do temné kobky najednou vnikl čerstvý vzduch. Zero ani nezvedl hlavu. Připadal si unavený, ospalý, ale podivně… povznesený. Lehčí.

         ‚Je to tou krví?‘ pomyslel si Zero malátně. ‚Způsobuje tohle krev čistokrevných ?‘

         Příchozího zaregistroval, až když se před ním zastavil a pak poklekl.

         „Jak se cítíš?“ zeptal se Cross a jemně odhrnul Zerovi vlasy z čela. Chlapce trochu překvapilo, že se mu ředitel nevyhýbá – že se nebojí… a byl za to vděčný.

         „Zero?“ znejistěl ředitel, když se nedočkal odpovědi. „Jak je ti?“

         „Jsem unavenej,“ připustil chlapec. „Ospalej. Usnul bych vestoje.“

         „Tak si půjdeš lehnout. Ke mně.“

         S těmi slovy mu Cross sundal okovy, Zero si promnul zápěstí. Ředitel mu chtěl pomoct vstát, ale nebylo třeba. Zero vstal poměrně svěže.

         Za pár minut už stál Zero pod sprchou a chvíli poté už uléhal do postele v hostinském pokoji Crossova bytu. Usnul skoro okamžitě.

                                                       

         Bylo mu horko.

         Bouře neuvěřitelných pocitů… hučení v uších… pálící doteky a vzdechy ve tmě… žhavá, vlhká ústa… horké tělo, otírající se o jeho… skoro bolestně cítil své vzrušení... i jeho.

         ‚To je sen…‘ Zero se zavrtěl a otevřel oči. Omámeně zamrkal.  Nadzvedl se, opřel o loket a rozhlížel se. Chvilku mu trvalo, než si uvědomil, kde je… Ředitelův pokoj pro hosty. Pomalu si vzpomínal.

         Yuuki. Bazén. Střelba. Kobka. Vůně krve.

Krve?

         Kuran.

         Zero zatajil dech. ‚To se mi zdálo… o něm?‘

         Otočil se na záda a obličej si přikryl dlaněmi.

         ‚To byl jen sen, nic víc,‘ přesvědčoval se. ‚Nic to neznamená. Dal mi jen krev. Měl jsem dlouho žízeň, jsem z toho zblblej.‘

         Byl rozrušený. Odháněl od sebe myšlenky, které ho děsily… a ještě děsivější pocity.

         Pocity, které v něm už nějakou dobu vyvolával hnědooký upír. Ale teď bylo mnohem těžší ty pocity potlačovat.

         Když ho v té kobce vzal za bradu, měl vztek. A potom… způsob, jakým ho přiměl spolknout krev, ho naprosto šokoval… a vzpomínky na jeho blízkost, objetí, dotek jeho rtů, tohle všechno v něm vyvolalo touhy, s kterými neuměl bojovat. Přesto se o to snažil. Děsily ho.

         ‚Nemůžu to cítit,‘ přesvědčoval se. ‚Ne u něj! Způsobila to jeho krev, nic jiného!

         Snažil se uklidnit. Zase se mu chtělo spát.

         ‚Proč jsem tak ospalej?‘ pomyslel si zmateně a zase upadl do říše snů.

 

 

         Mladý vedoucí upíří ubytovny stál u okna a pozoroval prodlužující se stíny. Na město pod školou se snášel soumrak, tady nahoře už byla téměř tma. Už odpoledne se dozvěděl od ředitele, že vzal Zera do svého bytu, aby ho měl na očích, přesto očekával, že jakmile se mladý lovec vzpamatuje, uvidí ho na hlídce.

         ‚Zero si to nedá ujít, aspoň malou možnost, že mě potká a vyřídí si to se mnou,‘ uvažoval zachmuřeně. ‚To, co jsem udělal, se ho muselo moc dotknout. Přál bych si, aby se na to díval z mého pohledu, ale to by musel vědět, to, co já… Cítit, to, co já.‘

Mladý upír věděl, že jejich světy, ačkoli se prolínají a v některých směrech i spojují, by se nemohly spojit trvale. ‚Nejsme dva břehy jedné řeky, které lze spojit pevným mostem,‘ pomyslel si. ‚Jsme lodě, které po té řece plují. Každá sama za sebe, i když do stejného přístavu. Jakýkoli most mezi námi by se hned zřítil. Vím to… a přesto mám touhu začít ten most stavět…‘ povzdechl si a přešel k pohovce. Dnešní vyučování pro Noční třídu odpadlo, mohl tedy odpočívat. Ale neklidem a touhou zmítaná mysl mu odpočinout nedávala… Nevěděl, co má se svou novou slabostí dělat. Bylo mu jen jasné, že to, co udělat chce, byl neměl…

Snil. O mladém stříbrovlasém lovci – upírovi. O tom, že mezi nimi nestojí nenávist, společenský rozdíl, jeho čistokrevnost, Zerův lovecký původ… V tom krásném snění o lepším světě, milosrdnějším, než je ten skutečný, nakonec usnul.

 

 

„Zero!“

Sotva vstoupil do kuchyně, něco se mu pověsilo kolem krku.

Yuuki. Skoro plakala. Teprve po chvíli povolila sevření a zadívala se mu do tváře. Zaplavil ho takový pocit viny vůči ní, že ji objal zpět. Pak ji pustil, otřel z dívčí tváře jednu osamocenou slzu a usmál se.

„V pořádku, Yuuki.“

„Jak se cítíš?“ staral se ředitel. Vešel s podnosem v rukou, rychle ho odložil na stůl a přešel k dětem. Opravdu se cítil jako jejich otec, bylo pro něj těžké prožívat s nimi jejich malé či velké problémy, bál se, že jednoho či druhého ztratí… Tak se asi cítí všichni otcové.

„Je mi dobře, vážně,“ ujišťoval ho Zero, vlastně je oba. Cross i Yuuki se tvářili ustaraně. Podíval se na dívku, musel se zeptat, dík žízni měl většinu toho večera zamlženou: „Neublížil jsem ti?“ S novými slzami v očích jen zavrtěla hlavou.

„Pojď se najíst, Zero,“ popadla ho najednou za ruku a táhla ke stolu.

Až teď se podíval na hodiny. Čtvrt na jednu. Takže krátce po poledni, venku bylo světlo. ‚Co je vlastně za den?‘

„Ehm, co je za den?“ zeptal se tiše. „Jak jsem byl… Nějak nevím, kolik uběhlo času…“

„Zatímco jsi měl žízeň?“ povzdechl si ředitel. „Je pátek, Zero. V úterý jsme tě dali do izolace, ve středu večer jsem tě přivedl sem a včerejšek jsi celý prospal. Ve škole jsem řekl, že jsi nemocný, do pondělka se musíš dát dohromady. Delší nemoc už by byla příliš nápadná, někdo by se mohl začít zajímat… Souhlasíš?“

Zero jen přikývl. I když si kladl otázku, kdo by se zajímal o něj… Spolužáci sotva, ty uječené husy jsou rády, že je neprudí, když vychází Noční třída a mezi kluky si kamarády taky nenašel.

Všiml by si ON?‘ pomyslel si. ‚Nebo je mu to taky jedno?‘ Cosi uvnitř se mu bolestně stisklo. Naštvalo ho to, potřásl hlavou, aby myšlenky na NĚJ vytřásl z hlavy. ‚Stačí, že mi leze do snů…‘

„Můžu v noci ven?“ zeptal se ředitele. Ten se na svého svěřence zkoumavě zadíval. „Myslíš na hlídku?“

Zero přikývl.

„No,“ Cross očividně váhal. „Zkusíme to. Yuuki,“ obrátil se na dceru, „vím, že ti to přidělá práci, ale dnes večer dohlédneš i na Zera, ano?“

„Já nepotřebuju hlídat,“ ohradil se Zero. Ředitel zavrtěl hlavou.

„Podle toho, jak se budeš chovat, Zero, rozhodnu, jestli je dobrý nápad, pustit tě zpět do školy.“

„Jakože mě jinak zavřete doma?“ lekl se Zero. To opravdu nechtěl, být zavřenými mezi čtyřmi stěnami… zbláznil by se.

„Ne, Zero. Přehlásil bych tě do jiné třídy. A myslím, že v tom případě bys byl raději zavřený doma.“

Do jiné třídy? Zero zbledl. Dobře věděl, jako ‚jinou‘ třídu ředitel myslí.

Noční třídu.

„To ne,“ splynulo mu ze rtů. Nevydržel by tam. Nevydržel by to, jak by se k němu ostatní pravděpodobně chovali, nepatří mezi ně, není čistokrevný, vlastně je na pokraji toho, stát se tím, co sami upíři zabíjejí… A taky… být tak blízko čistokrevného prince Kurana prostě nezvládne…

„Dobře,“ přikývl ředitel. „Takže, záleží to na tobě. Snaž se nic neprovádět, ano?“

„Jo, jasně,“ zašeptal Zero, stále trochu otřeseně. Když před něj Yuuki položila oběd, snědl ho, aniž věděl, co má vlastně na talíři.

Po jídle se vrátil do pokoje, který mu dočasně přenechal ředitel. Hodil sebou na postel a přemýšlel.

Čeho se ředitel tak bojí? Že znova napadnu Yuuki? Nemyslím, že se to bude opakovat, cítím se jinak… Napůl jako dravec, ale jakoby bych se najednou dokázal líp ovládat… Způsobuje tohle ta Kuranova krev? Takhle to myslel, když říkal, že zmírní žízeň?‘ otočil se na břicho a zabořil tvář do polštáře. Možnost se udusit byla přijatelnější, než přechod mezi upíry. ‚Ale… jak dlouho se budu schopný ovládat? Co když to brzo odezní, nechci, aby se něco stalo… A ON nemusí mít příště tak velkorysou náladu, aby se nechal znova kousnout. Vlastně nechápu, proč to udělal teď…‘

Zero zvedl hlavu a nadechl se. Zadíval se na okno. Zamřížované, ale to mu nevadilo… ‚Asi bych se ho musel zeptat, aby mi to vysvětlil. Chci ho ale vůbec vidět?‘ Pochyboval. Vlastní pocity ho mátly, o to víc, že chování lidí (a upírů) kolem sebe nechápal.

Nebylo mu jasné, proč ředitel zařídil jeho tetování, jehož význam mu osvětlil až mistr Yagari ten večer v izolaci. Ještě teď slyšel jeho rozzuřený hlas: ‚Nechápu, proč jsi to připustil! Nosit znak toho zpropadeného, čistokrevného rodu!‘

Zero nerozuměl, tak se zeptal, jak to myslí. Teprve pak mu bylo sděleno, že obrázek, který mu byl vytetován, je znakem rodu Kuran. Šokovalo ho to, zvlášť proto, že nechápal, proč byl poznačen právě tímto. A proč právě on? Nemá s nimi nic společného. ‚I na to bych se ho měl zeptat,‘ povzdechl si stříbrovlásek. ‚Třeba ho potkám večer,  nechci hledat důvod jít za ním…‘  

 

Aby utekl svým znepokojujícím myšlenkám, vytratil se Zero z bytu, když Yuuki a ředitel odešli. Nechtěl se před nikým ukazovat, prostě potřeboval vypadnout z těch čtyř stěn. Zadoufal, že z toho nebude moc velký průšvih, ale zůstat ho to nepřimělo.

Zero se rozhlížel, nikde nikdo, stejně se rozhodl zmizet zadem. Jako už tolikrát, skončil za školou ve stájích. Bílá klisna ho přivítala poněkud vyčítavým zařehtáním. Stříbrovlasý mladík ji utěšil poplácáním a kostkou cukru, kterou prozíravě přinesl.

„Promiň, dlouho jsem tu nebyl,“ pošeptal jí. „V poslední době toho mám nějak moc… Nevím, co s tím mám dělat.“ Kobylka mu šťouchla tlamou do ramene a tiše zaržála, jakoby říkala: ‚Když nevíš, nech to plavat.‘ Zero se uvolněně zasmál a objal ji kolem krku. Nakrátko se jeho stříbřité vlasy propletly s bělavou hřívou.

 

Stmívalo se. Kaname nevydržel v pokoji, něco ho táhlo ven. Nejdřív procházel po cestičkách, pomalu se ztrácející ve večerních stínech. Snažil se nepřemýšlet o tom, co ho zaměstnávalo skoro celý den, ale ty zpropadené vzpomínky na mladého poloupíra a jeho hebké rty se mu pořád vracely. Jakoby nestačilo, že se mu o něm zdá…

Povzdechl si. Když došel ke stájím, zarazil se. Ze vzduchu nasál vůni, které měl už od včerejška plnou hlavu. Neslyšně vešel do stáje, chtěl si se stříbrovlasým upírkem promluvit… Ale zůstal ohromeně stát na prahu.

Onen mladík, tak dlouho okupující jeho mysl, ležel na seně, strážený bílou kobylkou, která si příchozího podezíravě měřila.

On spí…‘ řekl si Kaname. ‚Možná je to lepší…‘ Pohladil kobylku a sedl si ke spícímu mladíkovi. Nedokázal z něj spustit oči. Pousmál se, když se Zero přetočil na záda a ve spánku zavrněl… Ten zvuk projel Kanameho tělem jako horký záblesk.

Touha vlastnit a touha se ležícího chlapce aspoň dotknout, se mu prolínaly v žilách. Kaname teď věděl, co chce, tušil proč a přemýšlel, jak toho dosáhnout.

Pohled naplněný žádostí mu sklouzl po tváři s lehkým ruměncem, přes mírně rozevřené rty – pevně stiskl pěsti, aby se ovládl, tak vyzývavě a smyslně to působilo – na krku se zastavil. Snažil se ignorovat klidně tepající tepnu naplněnou lákavou tekutinou, jeho te´d víc zajímalo tetování, zpodobňující znak rodu. JEHO rodu. Už nepřemýšlel, jestli bylo správné, Zera takto označit, stále věřil, že to mladíka ochrání… Přinejmenším před jednookými lovci, převlečenými za profesory.

Jen vzpomínka na TEN sen mu rozbouřila krev, místo hněvu ale nechala na povrch vyplout něco jiného. Touhu, kterou tentokrát neovládl. Zareagoval na ni dřív, než se stačil ovládnout.

Naklonil se nad bílé hrdlo, těsně nad místem, kde byla košile rozepnutá a nasával Zerovu osobitou vůni. Krvežíznivá bestie uvnitř něj se dožadovala své tekuté potravy, ale dokázal ji zatlačit do pozadí, ovládaný jinou touhou… Využil toho, že je mladý lovec snad neprobuditelný a přesunul se nad něj celý. Klekl si tak, aby měl Zerovy boky mezi koleny a dlaně přemístil vedle jeho hlavy. Spustil se na lokty.

Nedotýkal se, ale s tváří tak blízko, až mohl cítit teplo Zerovy kůže, putoval nosem od krku výš. Mladá pokožka, vonící mýdlem, senem a osobitou svěžestí ho opájela. Toužil se dotknout, ale neodvažoval se, jestli měl v této chvíli z něčeho strach tak z toho, že se mladík vzbudí. Nedá si vzít - pravděpodobně jedinou – chvíli, kdy o něm chlapec neví, nebrání se jeho pozornosti. Při vědomí by se tohle nemohlo stát. Zero by to nikdy nepřipustil.

Když Kaname dorazil ke tváři, ujistil se, že to stříbrovlásek nehraje, přestože si nedovedl představit, že by ho nechal zajít tak daleko, přiblížit se k němu… Byla by to odvaha, riskovat, že bude pokousán, nebo zabit… Co kdyby nepřišel Kaname? V náruči ho držel před pár dny jen proto, že mu velela žízeň, jinak se Zero taky dovedl ovládat, když chtěl. Ne, jakmile bude vzhůru, nepustí k sobě Kanameho blíž než na dva, tři metry.

Prohlížel si spánkem zrůžovělou tvář, krásně tvarované rty. Bože, když si vzpomene, jak byly hebké! Sám před sebou se začervenal.

Pohlédl na zavřené oči, na moment si přál, aby se otevřely, chtěl vidět jejich jiskřivou šeříkovou barvu, dívat se do jejich hloubky… Takhle zblízka. A zároveň byl rád, že chlapec spí. V duchu si pomyslel, že mu muselo přeskočit, když touží po lovci, který je jeho přirozeným nepřítelem. Uvědomoval si, že něco podobného nemá šanci – ne mezi nimi. Protože Zerova nenávist není to jediné, co stojí mezi nimi.

Nespouštějíc ze spáče oči, rozhodl se, že odejde, než provede něco, zač ho Zero později oprávněně zabije. V tu chvíli se spící mladík na seně znova zavrtěl a nahlas vzdychl. Jeho teplý dech zavanul mladému upírovi do tváře a to jediné ho přimělo udělat, po čem takovou dobu prahnul.

Se zatajeným dechem se sklonil, lehounce olízl Zerovy rty a pak je políbil. Jednou, podruhé… Když se jich dotkl potřetí, zpozoroval, že se Zero začíná probouzet. ‚Ne, ještě spi!‘ zaprosil v duchu, ale už mu bylo jasné, že marně. Mladičký lovec se znovu pohnul, probouzeje se.

Kaname rychle vstal, oklepal ze své uniformy stébla a s posledním lítostivým pohledem na roztomilého stříbrovláska, se rychle vytratil.

 

Víčka stříbrovlasého chlapce se zachvěla a zvedla se. Do šera malé stáje hleděly světle fialové duhovky. Jejich trochu zasněný výraz a něžný poloúsměv měl na svědomí zvláštní sen. Zero zvedl ruku a prstem si přejel po rtech.

Pak se najednou zamračil.

Proč se mi to zdálo? Nechci snít o Kuranovi!‘

Naštvaně se posadil a rozhlédl se. Jedinou další živou bytostí byla kobylka Lilly. Takže se mu to muselo zdát. Zívl a prohrábl si vlasy. „Nojo,“ hlesl. „Tak vstávat, Zero. Musíš na hlídku.“ Lilly tichounce zaržála na souhlas a mávla ocasem.

Mladík se ještě usmál, sáhl do kapsy a podaroval klisnu kostkou cukru. „Díky za hlídání, Lilly.“

Kobylka zastříhala ušima, Zero by se vsadil, že se na něj usmívá. Pro jistotu úsměv oplatil a vyrazil ven.

Slunce se klonilo k západu, obzor se pomalu barvil červení. Zero si uvědomil, že touhle dobou vychází Noční třída na své vyučování, ale on to nestihne… Doufal, že si Yuuki poradí. On bude hlídat večer.

<<                                                                                                                                             >>

 

    

   

  

 

 

Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano (6)
100%

Ne (0)
0%

Mohlo to být lepší (0)
0%

Celkový počet hlasů: 6

Komentář: 4. Jak přicházejí sny... Nezvané

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek