3. Tvé rty chutnají po krvi

O kus dál, v Noční koleji, všichni upíři zpozorněli. Slyšeli výstřel, ucítili krev.

         „Kaname-sama ?“ hlesl užasle Ichijo Takuma.

         Vedoucí Kuran ho neslyšel. Zkamenělý stál u okna, nevšiml si, že mu z prstů vyklouzla sklenice a rozbila se. Díval se ven, ale neviděl noční zahradu. Před očima se mu znova odvíjel ten nejhorší sen, co se mu kdy zdál…

Cítil tu krev.

Instinktivně věděl, čí je.                                                                                   

         ‚Bože, to ne…‘ pomyslel si. ‚Prosím, tohle ne...‘ 

V prsou se mu vzedmula bolest, když v duchu viděl Zerovo zakrvácené tělo.                                               

Potřásl hlavou, aby tu vidinu zahnal.

         „Slyšeli jste to?“ vběhl do pokoje Aidou Hanabusa.

         „Ano, slyšeli,“ ozval se Kaname chladně. „Rima, Seiren. Podívejte se, co se stalo. Ať vás nikdo nevidí a dejte si pozor na Lovce.“

         „Ano, Kaname-sama,“ kývly poslušně obě upírky a vzdálily se.

         „Kaname-sama?“ ozval se znovu Ichijou.

         Kaname vycítil neklid v jeho tónu a podíval se na něj. V jeho očích zahlédl zmatek, uvědomil si, že jeho starý přítel už pravděpodobně došel k vlastním závěrům, ale od něj potřebuje je potvrdit, nebo vyvrátit.

         Ale Kaname sám nevěděl, co říct. Nevěděl, co by svému příteli řekl, bez ohledu na co by se ptal… Nevyzná se sám v sobě.

         „Až se děvčata vrátí, přijď mi říct, co zjistily,“ požádal Takumu. Doufal, že jeho kamarád čte mezi řádky. Že pochopil, co mu tím vlastně říká.

         „Jak si přeješ, Kaname-sama,“ zašeptal Ichijou a sledoval, jak vedoucí Noční koleje odchází po schodech nahoru.

                                                         

         Kaname vešel do svého pokoje a přešel k oknu. Otevřel ho a nadechl se.

         Obvyklé noční vůně ignoroval, pídil se po tom nezvyklém… Nasál vzduch. Ještě se v něm vznášela omamná vůně krve. Zerovy krve. Zatočila se mu hlava.

         ‚Není to dost,‘ pomyslel si. ‚Je to jen málo krve, Zero musí být pouze zraněný…‘

         Opřel se a díval se ven.

         ‚Neprší,‘ napadlo ho. ‚V tom snu pršelo.‘

         „Zero,“ zašeptal. ‚Co se stalo?‘  

                                                       

         Zero bolestně zasykl, Yuuki se rychle brodila k němu.

         „I když jsem tě jen škrábl, tak je to příšerná bolest, že?“ ozval se Lovec. „To proto, že tahle kulka vypouští protiupíří magii,“ řekl na vysvětlenou to, co bylo zraněnému chlapci i tak dost jasné.

         „Zero,“ oslovil ho Yagari, „i když žízníš po krvi, jsi si jistý, co se za chvíli stane?“

         Zero se zarazil, pak sklopil odevzdaně hlavu. Není jiná možnost. Jen k tomu dojde dřív, než čekal… A nečekal právě tohoto muže. Tohoto Lovce.

         ‚Ten rituál byl teda zbytečný,‘ pomyslel si a volnou rukou se dotkl tetování na svém krku. Nevšiml si, že Yagari zpozorněl, ten pohyb jeho vycvičeným očím neušel.

         Sklouzl pohledem na tetování a ztuhl. Nevěřícně polkl. Jakožto Lovec zná jména i rodové znaky vznešených upírů, jen nezasvěcený by nepoznal, čí označení teď stříbrovlasý kluk nosí. Rozzlobilo ho, že to muselo zajít tak daleko.

Vytušil, že Asociace o tom nic neví (ne, že by se jí on sám s něčím svěřoval), v tomto směru svého dávného kolegu chápal.  Chápal, že chce chránit svého skorosyna a proto dal souhlas k tomuhle… Ale nebylo mu jasné, jak v tom figuruje právě rod Kuran, který považuje za arogantní, povýšený, jako každou upíří šlechtickou rodinu. Nedávalo mu smysl pomyšlení, že by se Kuran Kaname pokoušel někoho (a lovce upírů zvlášť) chránit.

„Yagari-sensei, nevím, co jste pro Zera,“ rozhodla se do toho vložit Yuuki. „Ale nedovolím, abyste za něj rozhodoval! Nedovolím, abyste ho zabil! Ještě neklesl na úroveň E, nemůžete…“

„Yuuki,“ hlesl Zero a vymanil se z Yuukiny náruče, kterou ho chránila. „V pořádku.“

„Přestaň!“ vykřikl kdosi. Přiběhl rychle k Yagari a vyrval mu zbraň z ruky. „Přišel jsem, protože jsem se bál! Proto nesnáším lovce upírů!“

Mezitím Zero a Yuuki vylezli z vody. Dívka se neohroženě postavila před vysokého lovce a zeptala se: „Kdo jste ?“

„Jsem lovec upírů,“ odpověděl. „A byl jsem Zerův učitel, když byl malý. Že je to tak, Zero ?“

Chlapec na odchodu se zastavil.

„Ano,“ řekl tiše. „Nevím, proč si nepamatuju nic jiného. Ale na vás jsem nezapomněl.“

„Jsi nezodpovědná, mladá dámo, jak se dá čekat od Crossovy dcery,“ obrátil se Yagari zpět k dívce. „Přestože tě chtěl Zero kousnout, nepřítele jsi udělala ze mě.“

„Yuuki,“ ozval se ředitel unaveně. „Já se o tohle postarám. Vrať se do svého pokoje.“

Nechtělo se jí, ale poslechla. Ještě se jednou ohlédla na Zera, připadalo jí, že by ho neměla nechávat samotného s tím Lovcem…

                                              

         Chvilku poté, co se dvě půvabné upírky vrátily na Noční kolej, vystoupal Ichijou Takuma po schodech a zamířil k pokoji svého přítele. Zaklepal.

         „Pojď dál, Taku,“ zaznělo tiše, ale blondýnovým upířím uším dost zřetelně.

         Kaname stál opět u okna. Teď bylo zavřené a pokoj osvětloval pouze dorůstající měsíc. Ale pro ně oba to bylo dostačující světlo.

         „Tak?“ prolomil Kaname ticho. Chtěl slyšet pravdu a zároveň se jí bál. Proto nebyl schopen se otočit, pohlédnout příteli z dětství do tváře, nechat ho spatřit svůj strach… Protože sám nechápal, z čeho vlastně vzešel.

         „Rima a Seiren je našly u bazénu. Zdá se, že Kiryuu -kun se opět pokusil Cross- san kousnout. Sice nevědí, jak skončili ve vodě, ale…“

         „A ten výstřel?“ přerušil ho Kaname. 

         „Yagari – sensei,“ vysvětlil Ichijou jednoduše. Kaname pevně sevřel ruku v pěst, až mu klouby zbělely. „Vystřelil na Kiryuu a zasáhl ho do ramene. Zdá se, že je lehce zraněn. Ale s tímto zraněním… Ztráta krve  a sílící žízeň jen urychlí jeho klesnutí na úroveň E. Nechápu, proč ho rovnou… I když…“ zarazil se Ichijou, na něco si vzpomněl. Zkoumavě se zadíval na vedoucího Kuran, jako by z jeho širokých zad mohl vyčíst odpovědi.

         Některé skutečně ano. Když Kaname uslyšel, že je Zero pouze zraněn, jakoby se uvolnil, napětí jeho těla povolilo, ramena poklesla.

         „I když?“ opakoval Kaname Takumova poslední slova. Tušil, co myslí. Očekával tu otázku a bál se jí. Nevěděl, co říct.

         „Je to jen má hypotéza,“ řekl Takuma nejistě. „Ale všiml jsem si toho už odpoledne… Tetování, co má ten kluk na krku… Je možné, že právě to zabránilo…“

         Znovu se na něj zadíval, pak zašeptal: „Kaname… Proč ? Proč ON ?“

         Konečně se Kaname otočil.

         „Já nevím, Taku,“ odpověděl rovněž šeptem. „Nevyznám se sám v sobě.“

         Přešel k Takumovi a objal ho. „Nech si to pro sebe, prosím,“ požádal tiše. „Ještě si promluvíme později, ale teď…“

         „V pořádku,“ přikývl Takuma. „Jak budeš chtít, Kaname.“

         „Děkuji,“ usmál se Kuran. Pak zvážněl a zeptal se: „Je teď na koleji ?“

         Nemusel říkat, koho myslí. Takuma už do toho začínal líp vidět, tak si to domyslel.

         „Lovec a ředitel ho odvedli do Měsíční věže. Předpokládám, že do izolace.“

         Kaname se zamračil.

         ‚Lovec Yagari zřejmě potřebuje čas, aby se rozhodl, kdy ho zabije. Možná čeká, až se změní, aby pak neměl výčitky… V izolaci se Zero nedostane ke krvi. Spadne do toho rychleji.‘

         „Díky, Taku,“ zašeptal. „Můžeš mě teď omluvit?“

         „Jistě,“ chystal se blondýn k odchodu. „Řekni, kdybys cokoli potřeboval.“

         Kaname přikývl a usedl za stůl. Potřeboval si něco promyslet.

 

         Ichijou Takuma vešel k sobě. Protože Kaname mu nevědomky objasnil své podivné chování, už netápal.  Poopravil své původní závěry. Vše, co v posledních dnech Kuran Kaname udělal, nebylo kvůli Cross Yuuki, přestože o jisté náklonnosti není pochyb.

Kaname všechno riskoval pro NĚJ. Pro Kiryuu Zera.  Z důvodů, které sám sobě ještě nepřiznal.

                                              

Kaname čekal.

Čekal, až vyjde slunce, začne normální školní den… Až bude moci nepozorovaně vejít do Měsíční věže. Už v noci chtěl jít za Zerem do izolace, bál se, že když bude čekat, přijde pozdě…

Už zjištění, že lovec z jeho noční můry Zera ohrozil i ve skutečnosti, ho strašně vyděsilo… Ale Takumova teorie, že Zerově vraždě dnes večer zabránila ochrana v podobě tetování, které sám zařídil, ho trochu uklidnila a dala mu naději. Přesto netrpělivě čekal na ráno. Nemohl se dočkat, až se ujistí, jestli je Zero v pořádku, nebo…

To ‚nebo‘ si odmítl připustit.

                                              

         Yagari Toga s knihou v ruce pomalu mířil ke třídě, když ho zastavilo zatahání za rukáv. Ohlédl se.

         „Co se stalo se Zerem? Jeho pokoj je prázdný,“ pokoušela se zastřít úzkost v hlase Yuuki a znít stejně rozzlobeně jako večer. „Co jste Zerovi udělal?“

         „Samozřejmě jsem ho dal do izolace,“ odpověděl.

         „Izolace?“ zalapala po dechu.

         „Není vyloučeno, že by mohl kdykoliv vytáhnout tesáky. Zatím, než s ním nějak naložím, bude v izolaci, aby nikomu neublížil.“

         „Ale je v pořádku, ne?“ ujišťovala se. „Kde je?“

         „Pusť mě,“ vytrhl se jí lovec, zjevně neochotný odpovídat. „Teď mě neruš.“

         „Ale… Počkejte!“ křikla.

         „Jdi dělat svou práci, prefekte,“ slyšela jen.

         Yagari se ani neotočil a šel dál. Yuuki se za ním bezmocně dívala.

         ‚Kde jsi, Zero?‘

 

         Vysoká postava se blížila k Měsíční věži. Zatažená obloha slibovala déšť, ale pořád nepršelo.

         Kaname vešel do věže a po točitých schodech sešel dolů do sklepení. Nechal se vést vůní, která se stále držela ve vzduchu a němě mu vyprávěla. Zastavil se u těžkých, kovem pobitých dveří. Nebyly zamčené, přesto by je normální lidské ruce neotevřely. Ale lovec upírů… nebo upír… Mírně zaskřípěly, jak se do nich Kaname opřel. Pak se pohnuly.

         Jediný pohled do kobky Kanamemu prozradil, že to nejhorší, čeho se bál, může prozatím hodit za hlavu.

         Zero zvedl hlavu a pohlédl ke dveřím.  Řetězy s okovy na jeho zápěstích cinkly o kamennou zeď. Kaname pochopil, proč není třeba tuto kobku zamykat. Vězeň nemůže utéct.

         „Co tu chceš, Kuran,“ zachraptěl. Jeho oči už postrádaly svou přirozenou barvu, žhnula v nich touha po krvi. „Přišel ses podívat na poraženého nepřítele?“

         Kaname si povzdechl. Nedělal si iluze, že to půjde snadno, ale… Přesto doufal, že  Kiryuu-kun bude, v otupělosti žízní, možná trošku vstřícnější.

Ale i tak v něm převládá lovecká nenávist,‘ pomyslel si smutně. ‚Nezmění se to? Bude to tak vždycky?‘ Bylo mu to líto. Zerova nenávist ho začala bolet…

„Hej, Kuran! Mluvím s  tebou!“ dožadoval se Zero pozornosti. „Co tu chceš?“

Kaname se vzpamatoval. Musí to rychle vyřídit, nesmějí ho tu najít. Pomalu se rozešel k Zerovi. Těsně před ním si dřepl a pohlédl do zčervenalých očí.

„Krev čistokrevného ti může pomoct, Kiryuu-kun,“ řekl tiše. „Oddálí tvou konečnou proměnu. Nespadneš na úroveň E.“

„To vím taky,“ odsekl Zero vytočeně, „ale ta, co mi tohle udělala, je mrtvá a já neznám žádnýho čistokrevnýho, který by se ode mě nechal dobrovolně kousnout.“

„Proč myslíš, že tu jsem?“ vzdychl si Kaname znovu a rozepnul si knoflíky u krku.

„Tady, napij se. Jinak se to zhorší a Yagari bude mít důvod…“

         „Nechci!“ vyprskl Zero s takovou záští, která se Kanamemu zabodla do srdce jako nůž. „Nechci být upír!“

„Tak radši zemřeš?“ vyjel na něj Kaname. „Tak moc mě nenávidíš, že odmítneš přijmout pomoc? To ti na životě vůbec nezáleží?“ Kaname byl zoufalý. Ale chápal to.

Tolik se drží posledního zbytku svého lidství… To je hodno obdivu, je hrdý na svůj původ jako já na svůj… Neodpustí mi, když to udělám. Jsem sobec, když chci, aby zůstal naživu, takový, jaký je?‘

Zero se nadechl k dalším  záštiplným výrokům, vzápětí už nad ním ale převzala kontrolu bolest z nehašené žízně. Zkroutil se do klubíčka, ze rtů mu uniklo silou potlačované, ale neumlčené zaúpění.

Kaname jednal rychle.

Odhalil si aspoň zápěstí, kousl se a natáhl ho k Zerovi. Ten z posledních sil prudce upírovu ruku odstrčil.

„Nechci!“ zasyčel. „Radši chcípnu!“ Pak se znova zkroutil bolestí.

„To ti nedovolím, Kiryuu-kun,“ vydechl Kaname a kousl se znova do zápěstí. Nasál trochu krve a zvedl Zerovi tvář k sobě. Pevně držel bradu vzpurného stříbrovláska a než se mohl Zero začít bránit, přitiskl svoje ústa na jeho.

Ohromený Zero překvapeně otevřel pusu, okamžitě mu do ní vtekla krev. Chtě nechtě ji polkl… a žízeň ho ovládla. S kompletně zastřeným vědomím, podlehl zvířecímu pudu a vrhl se na odhalenou Kanameho šíji.

Kaname ho nenechal vzpamatovat, nastavil krk, aby ucítil dravé, bezohledné kousnutí. Uvědomil si, že jej Zero svírá jednou rukou v týle, aby se mu nemohl vyškubnout… nemohl vědět, že právě to nemá Kaname v úmyslu.

Objal stříbrovláska jednou paží kolem pasu a přitiskl ho víc k sobě. Prsty druhé ruky vpletl do stříbrných vlasů a nasával tu vůni. 

Po chvíli si uvědomil, že pokud nechce skončit v bezvědomí, musí Zera zastavit.  Neochotně ho pustil z náručí a zkusil ho odstrčit.

„Dost, Kiryuu-kun, tohle už je moc,“ zašeptal. „Slyšíš, Ki – Zero! Zero, dost!“

Sevření pomalu povolilo. Ústa, sající Kanameho krk, se trochu odtáhla, na chvilku. Vzápětí Kaname ucítil jejich dotek znovu. Něžný dotek. A jazyk, opatrně slízávající krev, která unikla.

Zavřel oči a užíval si pocity z těchhle dotyků, vysvětlitelných a zároveň nevědomky smyslných. Maně si připomněl chuť Zerových úst, když jej donutil polknout svou krev. Než ho Zero kousl, olízl mu ze rtů krev, tak se dostala jeho chuť na Kanameho rty… Bylo to tak…

Mandle,‘ pomyslel si s úsměvem. ‚Ano, chutná jako mandle… I když to vlastně nebyl polibek… Ale přál bych si… Co je to se mnou?‘

Poslední olíznutí, poslední dotek měkkých rtů a teplé, rozechvělé tělo se od Kanameho odtáhlo.

„Promiň,“ splynulo ze rtů stříbrovlasého vězně. Pomalu si otřel ústa od krve, pak se zadíval na prsty a olízal je. Ale oči nezvedl. Jakoby se styděl podívat Kanamemu do tváře. Kaname vstal. Hlava se mu netočila, ale připadal si unavený.

„Doufám,“ řekl tiše, „že tě brzy uvidím, plnit své povinnosti. Teď ti bude trochu líp, i když ti moje mocná krev žádné schopnosti nepředá… Zmírní žízeň. Zatím nashledanou, Kiryuu-kun.“

Otočil se a odcházel. Zavřel za sebou, ale stačil zaslechnout neslyšně vydechnutou otázku: „Na jak dlouho?“

„Doufám, že dlouho, Zero,“ zašeptal Kaname sám k sobě. „Dám ti tolik krve, kolik bude třeba, aby ti nikdy nikdo neublížil…“

Když vyšel ven, už pršelo. Kaname se zachvěl při vzpomínce na ošklivý sen. Déšť nenávidí… Tolik mu připomíná, co se stane, když tomu nezabrání…

<<                                                                                                                                            >>

 

Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano (5)
100%

Ne (0)
0%

Mohlo to být lepší (0)
0%

Celkový počet hlasů: 5

Komentáře: 3. Tvé rty chutnají po krvi

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek