1. Sny barvy krve

Kuran Kaname byl nervózní.

         On. Urozený, čistokrevný upír, nedotknutelný všemi lovci, byl nervózní. Od okamžiku, kdy prefekt Denní třídy neovládl svou upíří stránku. Ředitel po delším zvažování odmítl jeho návrh, aby raději nečekal a přeřadil chlapce do Noční třídy, od té doby byl neklidný.

Proto jej začal pozorněji sledovat. Dnes večer si neodpustil podrobný, zkoumavý pohled, aby odhadl, v jakém stavu žízně se Zero asi nachází. To, co poznal, jej zčásti uklidnilo.

Stříbrovlásek mu věnoval svůj obvyklý nenávistný pohled, ani jeho vůně neprozrazovala nic víc než nepřátelství. Když Kaname procházel kolem něj, na zlomek vteřinky si pohlédli do očí. Pak se Zero odvrátil a okřikl dívky, které se tlačily dopředu.

         ‚To je tak nepřátelský úplně ke všem?‘ uvažoval Kaname. ‚Byl vůbec někdy veselý? Uvolněný? Umí se vůbec smát?

         I přes své zamyšlení si mladý upír uvědomoval čísi pohled a byl si jistý, že ten pálící pohled, který se mu opírá do zad, jsou šeříkově zbarvené oči stříbrovlasého prefekta.

         Po celou dobu vyučování Kaname přemýšlel.

         Nejenže mu dělala starost přítomnost stěží zvladatelného upíra v Denní třídě, tak blízko Yuuki, ale nešel mu z hlavy on sám.

         Upír, téměř na hranici úrovně E.

         Zároveň lovec upírů.

         Kiryuu – kun.

         Zero.

         Ty oči, tak zvláštně zbarvené, věčně plné chladu, vzteku nebo zášti vůči němu samotnému, teď viděl před sebou a snažil si vzpomenout, jestli vůbec kdy viděl, aby se Kiryuu smál, nebo aspoň vypadal spokojeně, natolik, aby se jeho nálada odrazila v očích. Uvědomil si, že nepřátelský chlad a nezájem bylo to nejvzdálenější nenávisti, co u něj kdy viděl.

         ‚Proč mě tak nenávidíš, Kiryuu–kun?‘ oslovil jej v duchu. ‚Co jsem ti právě já udělal? Je to proto, že jsem upír? Teď jsme téměř stejní a přesto bys mě nejradši…‘

Kaname věděl, že kdyby tu nebyla žádná omezení, už by dávno nežil.  Mladý Kiryuu nenávidí upíry natolik, že by mu nestačil říct ani slovo a už by bylo po něm. Tohle pomyšlení ho zamrzelo a když si uvědomil lítost, překvapeně se zarazil.

Proč mi najednou záleží na tom, co si o mě myslí?‘ Kaname nechápal sám sebe. Jeho myšlenky, už tak dost zmatené, vířily kolem nepřátelského prefekta. ‚Proč mi najednou není jedno, že mě nesnáší? Už jsem potkal tolik lovců a vím, že on nemůže nic dělat, tak proč mi tak strašně vadí, že chce mou smrt?

Protože nechceš zemřít jeho rukou,‘ odpověděl mu hlásek v jeho hlavě. ‚Situace mezi upíry a Asociací lovců se může kdykoli změnit. Vždycky se může něco stát a pak mu nemusí nic bránit. Ani neutralita Crossovy Akademie nemusí trvat věčně. Jen pár kroků od tebe je nepřítel, toužící po tvé smrti. Neměl bys ty chtít jeho smrt?

Ta přijde sama, pokud klesne na úroveň E. Zabijí ho jiní lovci, nebo některý upír,‘ namítl hlásku Kaname a u srdce jej bodlo.

Uvědomění, že Zera čeká neodvratně smrt a je to jen otázka času, v něm vyvolala pocit marnosti. Bez ohledu na to, jak je nepřátelský, nechce Kaname, aby Zero zemřel.

Ale na otázku ‚proboha, proč?‘ nenašel odpověď.

 

         Zelenoooký blondýn přivřenýma očima pozoroval svého vedoucího.

         Ichijo Takuma, Kanameho nejbližší kamarád už od dětství, svého představeného znal příliš dobře a proto mu nemohlo nic uniknout.

         Všiml si už předtím toho podivného pohledu na mladého lovce, na nádvoří před ubytovnou a teď, když Kanameho pozoroval, bylo mu jasné, že mu něco leží v hlavě.

         S ohledem na informace, které získal dřív, odhadoval, že to souvisí s Crossovou dcerou. Všichni v Noční třídě věděli o Zerově útoku na Yuuki a Takuma sám viděl, jak Kanameho tato záležitost rozrušila. Už včera ho napadlo, jestli jeho starý přítel není do lidské prefektky zamilovaný… Hodně by to vysvětlovalo.

         ‚Snad z toho nebudou problémy,‘ zadoufal. ‚Cross Yuuki je moc roztomilá, ale… Kaname je… Čistokrevný. Musí brát ohled na své postavení. Doufám, že se včas vzpamatuje.‘

         S tichým povzdechem odtrhl pohled od zamyšleného Kurana a věnoval pozornost výkladu. Kdyby jen tušil, nad čím si jeho mladý vedoucí ve skutečnosti láme hlavu, zůstal by nevěřícně zírat.

                                                       

         Kaname si stěží všiml, kdy profesor odešel. Zvedl se spolu s ostatními, ale nevnímal nic z jejich hovoru, ani starostlivý Ichijův pohled. Stále stejně zamyšlený mířil se zbytkem Noční třídy zpět na kolej.

         Teprve u brány zpozorněl. Chladný noční vítr k němu donesl vůni, která mu najednou připadala kouzelná… přestože ji necítil poprvé. Nemusel se ani ohlédnout, aby poznal Zera. Vůně, jež přilétla s větrem, mu již prozradila totožnost svého nositele, i jeho náladu. Přesto, jakmile prošel branou na nádvoří, otočil se.

         Ve světle měsíce zahlédl na cestě světlovlasou postavu, která se na něj dívala. Kaname z něj nespustil oči, dokud se brána nezavřela.

                                                       

         Třebaže si všichni studenti Noční třídy posedali ve společenské místnosti, aby si jako vždy povídali, Kaname se tentokrát nezdržel, rozhodl se, že si lehne hned, v naději, že se vzpamatuje z těch šílených pocitů.

         I dřív míval starosti o Yuuki, jaký vede život a tak. Dobře věděl, že ji funkce prefekta unavuje, i proto, že si na to připadá sama. I když jsou prefekti dva, Zero jí nepomáhá, tak jak by bylo třeba.

         ‚Není divu, že je pořád unavená, když jí Kiryuu – kun nepomáhá,‘ pomyslel si Kaname a vzápětí se okřikl: ‚Tak dost! Přestaň se jím zabývat, máš jiné starosti!‘

         Nešlo to. Pořád ho viděl před sebou, jak na něj zdálky hledí, výraz jeho tváře, najednou klidný, v očích, obvykle potemnělých záští, se náhle zrcadlila každá myšlenka, tak jasné a čiré byly. Ani jeho vůně nebyla typicky nepřátelská a agresivní, to asi Kanameho překvapilo nejvíc. Napadlo ho, že Zero možná přemýšlí o podobných věcech, jako on sám… Možná je stejně rozpolcený a zmatený.

         ‚Kdy to vlastně začalo?‘ snažil se Kaname upamatovat.  Nenapadalo ho, kdy se začal takhle zvláštně cítit, byl si jen jistý, kdy začal o mladém lovci víc přemýšlet. Kdy ho začal víc -zajímat.

         Ode dne, kdy kousl Yuuki. Prvotní šok a obavy o ni vystřídal slabý pocit žárlivosti. Kaname nikdy nechtěl, aby se z Yuuki stal upír, což po Zerově útoku sice nehrozí, ale… Nechtěl, aby se jí dotkl jakýkoli upír. Proto soudil, že ty zneklidňující pocity souvisí s jeho osobním vztahem k Yuuki.

         Ale dnes už si není tak jistý. Protože neklid se ho nezmocňuje při pohledu či myšlence na dívku, ale v případě stříbrovlasého prefekta. Kaname sám sebe přesvědčuje, že je to Zerovou nastávající proměnou, ale… nemůže se zbavit podivných pocitů a myšlenek, které ho přepadají, když na něj pomyslí.

         Proto usnul neklidně a spánek mu nepřinesl tu úlevu, v niž doufal. Pronásledovaný noční můrou se nakonec s křikem probudil.

                                                       

         Kaname se prudce posadil, pokojem ještě dozníval jeho výkřik, jak se vytrhl z děsivého snu. Rychle oddechoval, bušení srdce v jeho prsou skoro bolelo. Odhodil přikrývku, vstal a odešel do koupelny. Stoupl si pod studenou sprchu, aby se vzpamatoval.

         Ale děsivý obrázek, kterým končil jeho sen, měl před očima neustále. Ani ta ledová voda jej nezahnala.

         Viděl sám sebe, jak stojí někde mezi stromy, před povědomým mužem s puškou. Jedno oko mu halí páska, ale druhé, jiskřivě modré, září neskutečnou energií – a nenávistí. Snad ještě silnější než v Zerově případě.

         Kaname instinktivně ví, že ten muž je Lovec, i kdyby nebylo té zbraně. Lovec na něj namíří, Kaname neutíká. Ví, že před tímhle mužem neuteče. Není jako někteří jiní lovci. Není jako – Cross Kaien. Tento muž nemá s upíry slitování.       

         V příštím okamžiku Kaname slyší výkřik. Se zoufalým ‚Ne!‘ se před něj staví Zero.  Lovec jen nepatrně zaváhá – a vzápětí stiskne spoušť.

         Smrtelně zraněný stříbrovlásek se hroutí do Kanameho náruče, který ho šeptem prosí, aby vydržel, aby ho neopouštěl… Marně. Poslední úsměv se mihne na rozechvělých rtech a krásné šeříkové oči se zavřou.

         Kaname vzhlédne k Lovci, který je chladně pozoruje.

         ‚On nebyl hrozba!‘ křičí Kaname. ‚On neměl zemřít!‘

         ‚Každý upír zemře,‘ odpoví muž. ‚Tohle byla jen otázka času.‘  Pak znovu namíří na Kanameho. Ten jen sevře v náruči mrtvé Zerovo tělo a s pohledem upřeným na jeho tvář čeká, až ho bude následovat. Na krvavou scénu se začíná snášet déšť.

         ‚Tvůj čas ještě nepřišel, Kuran Kaname,‘ slyší ledový hlas Lovce. ‚Ještě ne.‘

         Když Kaname vzhlédne, vidí jen vzdalující se postavu Zerova vraha. Vrátí svou pozornost zpět k tělu ve své náruči. Na bledé tváři mrtvého se kapky krve a deště najednou mísí s jeho slzami. Cítí tu krev na svých dlaních, jak mu vniká do nosu a probouzí v něm hlad… Sklání se k tělu, už mu nic nebrání, aby ho ukojil, jen vteřiny ho oddělují od momentu, kdy své tesáky vnoří do chladnoucí šíje…

         Náhlá bolest v  prsou Kanameho vzpamatovala. Uvědomil si, že se zapomněl nadechnout. Vypnul sprchu, která mu stejně byla k ničemu, osušil se a vrátil se do ložnice. Teprve v posteli povolil svým zmateným myšlenkám stavidla.

         ‚Co to, proboha, bylo? Proč se mi to zdálo?‘

         Tyhle otázky si kladl mladý upír stále dokola. Zděšení z nepříjemného snu už pominulo, ale neklid z jeho významu přetrval.

Kaname nechápal ne to, proč se mu zdálo o Zerově smrti. Předpokládal, že vědomí jeho očekávaného klesnutí na úroveň E se mu promítlo do snu, jako následek proměny. Mnohem víc ho ale mátlo, že v tom snu on a Zero byli zřejmě pár.

Proč probůh sním o tomhle?‘ děsil se Kaname.

Věděl, že ve skutečnosti by Zero byl ten poslední, kdo by jen uvažoval, že ho zachrání, natož, aby se před něj dobrovolně stavěl.

Naše sny jsou obrazy,‘ slyšel najednou ve vzpomínce hlas své dávno zemřelé matky. ‚Obrazy našich přání a tužeb. Ukazují nám, po čem toužíme. Ať to můžeme mít, či ne.‘

Přeje si snad tohle? Znamená ten sen, že touží – po Zerovi? Nebo po jeho krvi?

                                                       

         Ichijo Takuma se překvapeně zastavil. Mířil do svého pokoje, když se z ložnice jeho nejlepšího kamaráda ozval tichý výkřik. Jeho upíří sluch zaznamenal zběsilý tlukot srdce, téměř neslyšné kroky na měkkém koberci a pak zvuk sprchy.

         Napadlo ho, že Kanameho zřejmě probudil nepříjemný sen. Na moment zaváhal, jestli se nemá ujistit, že je jeho vedoucí v pořádku, ale jeho vychování, které říká, že nesmí k čistokrevnému bez svolení vstoupit, mu v tom zabránilo.

         Povzdechl si a rozhodl se, že ke Kanamemu zajde ráno. Teď ho nechá spát.

<<                                                                                                                                                 >> 

 

 

 

Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano (4)
100%

Ne (0)
0%

Mohlo to být lepší (0)
0%

Celkový počet hlasů: 4

Komentáře: 1. Sny barvy krve

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek